LadyCharlene komentáře u knih

Toto je mé první setkání s autorkou, takže zatím nemohu porovnat s předešlými domy, ale tato kniha mě určitě nezklamala. Děj celkem plynul, kniha měla i příjemné rozuzlení a na konci slzička dojetí ukápla. Dokázala bych si knihu představit jako film, žádný extra děsivý zážitek si nepředstavujte, ale když čtete v temném pokoji a najednou se nocí ozve úplně běžný zvuk, možná zpozorníte.

6 16.11.2021

Je to moje první kniha od paní autorky, a náhodou jsem zjistila, že mám od ní doma Trestankyni, takže jsem zvědavá, protože kniha, ačkoliv shromažďuje historické události a fakta, tak je vyprávěna velmi poutavě. Je čtivá, čtenáře nepustí, dokud ji nedočte.
O Lídě Baarové jsem ještě nic nečetla, ani jsem se o ni nijak nezajímala, nejsem fanda starých filmů. Takže nemohu posoudit, do jaké míry se zde jedná o fikci a o skutečnost, každopádně to příběhu na ničem neubírá. Budu v menšině, ale já Lídu za její chování odsuzovat nebudu. Kromě toho, že po celý život k sestře chovala tu dětskou žárlivost, která přerostla do dospělosti, mi přijde, že ji lidé odsoudili příliš krutě. Reálně, jak se měla mladá holka, která chtěla být "pouze" herečkou rozhodnout? Kdyby řekla ne, vzal by to Goebbles v pohodě a jedeme dál? Myslím si, že ty holky neměly moc na vybranou, byly to loutky v rukou německých mocnářů, kteří nectili lidský život, vůli ani svobodu. Líbilo se mi, jak Štráfedlová popsala, jak zrůdně se dokázali chovat i obyčejní měšťané, jak i oni dokázali ve vteřině otočit a schovat se za dav. Jenže Lída se za ten dav schovat nemohla... Ano, byla cílevědomá, ambiciózní a ničeho se moc neštítila, ale žít ve šťastnější době, nikdo by se nad tím nepozastavil. A věřila bych, že o konečném řešení neměla ani potuchy, ona chtěla jen být hvězdou, o nic jiného se nezajímala.
Nicméně, knihu bych určitě doporučila, je velmi poutavá, krásně vyprávěná, objeví se tam spousta zajímavých osobností české kulturní scény a ten konec... Takhle to má vypadat, paní Dvořáková (Vrány).

9 09.10.2021

Chtěla jsem si hodnocení promyslet, nechat to vychladnout a okomentovat knihu s odstupem, nicméně jsem si teď přečetla anotaci na Vieweghovu novou knihu a už mám toho dost a musí to ven.
V polovině knihy jsem si musela připomínat, že mi není hodno soudit něčí život, zvlášť člověka, kterého neznám, ale slovy autora z 24. listopadu je to mým právem i povinností, i když si vlastně autor celou knihu strašně protiřečí. Celý deník je veden v duchu: Já si můžu dělat, co chci, můžu si soudit koho chci, můžu pomlouvat koho chci, ale opovažte se kritizovat vy mě. A vrcholem je, že on sám to o sobě ví...
Předchozí deníky jsem nečetla, ale čekala jsem nějaké myšlenky, něco, co by člověk mohl uchopit něco, co by ho třeba posunulo, ale bohužel jsme od "nejprodávanějšího autora let 2002, 2004, 2007 a 2008 (velice se omlouvám, jestli tam nějaký rok chybí) dostali strohý popis rutiny a hanobení Veroniky Vieweghové, ne, neznám ji, knihu jsem nečetla, ale obdivuji, že s takovým chlapem vydržela. Jako, opravdu mi nepřijde vyspělé posílat exmanželce fotku s jejím ještě dřívějším partnerem se vzkazem "Zdraví minulost." Fakt, co stránka, to pohrdání ženou, která mu porodila dvě dcery, které nadevše miluje, alespoň něco. No, bylo toho víc, co mě nadzvedlo...
Takže kniha se četla rychle, kapitolky byly krátké a bohužel většina z nich neměla absolutně žádnou vypovídající hodnotu, některé zápisky byly strašně osekané, přitom, kdyby to rozvedl, napsal k tomu svůj názor, hned by to bylo o něčem jiném, Připadá mi, že autor deník pojal opravdu jen jako záznam o existenci dne, nic víc, nic míň. "Chtějí, abych vydal deník, tak to sesmolím, on si to někdo koupí..." A poslední třetina knihy mě už opravdu ubíjela, a to především svou repetetivností.
Suma sumárum, tři hvězdičky, nepočítám fakt, že to byl koloběh chlastání, dštění síry na exmanželku, sebelítosti a vychloubání se a neustálého připomínání reedicí jeho knih... To bych knihu raději asi ani nehodnotila.

9 22.09.2021

Jde poznat, že autor není spisovatel, trošku přeskakoval a u některých příběhů by mě zajímalo, jak to dopadlo. U jiných případů, třeba u odchytu sviňuchy, mi nebylo úplně jasné, proč zvíře neumístili do nějaké zoo, záchranné stanice, apod. Nicméně poslední příběh mě dostal a navnadil mě na možný další díl. Myslím, že povídání z podobného vyšetřování by byly i zajímavější. Nicméně, stojí za přečtení, možná se i něčemu přiučíte a občas pobavíte.

6 08.09.2021

(SPOILER) Velmi ubíjející četba, tak jak bylo těžké tuto knihu přečíst, je těžké ji hodnotit. V průběhu čtení jsem na ni postupně změnila názor. Není zde kapitoly, aby čtenář nebyl zahlcen hnusem, neskutečným násilím, zlobou, bezohledností, absolutní absencí jakékoliv empatie, soucitu a milosrdenství... Kniha nasáklá násilím a bezmocí svou repetetivností člověka udolá a další hrůzy, i když jsou stupňované, vlastně čtenář očekává a ke konci knihy už ho ani nešokuje. Ovšem i v této knize se najdou velmi malé střípky onoho světla naděje, ty světlé chvilky, jako by se zastavil čas a tu nekonečně dlouhou vteřinu zažíváte společně s hlavním hrdinou.
Nepřijde mi, že by kniha přímo pojednávala o hrůzách války, možná tak o dopadech, kdy byly mnohé vesnice pod hlídkou německých vojsk a vesničané museli to málo, co měli odevzdávat německým "hrdinům", možná proto se mezi vesničany zvyšovala agrese a bezohlednost vůči cizím, možná i ta nenávist, xenofobie... Nicméně, my sledujeme dějovou linku malého chlapce, který kam přijde, ustavičně bojuje o svůj život... To, že vesničané věří, že na ně malý kluk přivolá "mor, choleru a mravence" snad není důsledek války, to jen svědčí o groteskně tragické negramotnosti a zaostalosti tamního obyvatelstva. Ale dobře, dívám se na to z pohledu člověka 21. století. Takže dobře, pověry, zvyky a tradice, ty přece všichni milujeme, tak co třeba to pokrytectví? Nebudu lhát o tom, že když došlo na letmé setkání vesničanů s transportovanými Židy, už se mě zmocňoval pocit beznaděje. Posílat nevinné děti, cizí lidi s veselím do plynu a vzápětí se ohánět vírou? Od této části jsem začala pociťovat rostoucí vztek, takže se bez mučení přiznám, že když došlo na drancování vesnice těmi "rádoby Dothraki", tak jsem se skutečně bála jen o ty koně...
Pro mě je Nabarvené ptáče demonstrací lidské zrůdnosti, čeho všeho jsou lidé schopní, je jim vlastní násilí, zloba, stádovitost, sebestřednost. Nemusíme až na ruský venkov 40. let. Kolik takových nabarvených ptáčat sedí ve školních lavicích a denně se musí potýkat s ostrými klovanci svých spolužáků? Nepochopitelné chování ke zvířatům - množírny, klecové chovy, testování na zvířatech. A dokonce i hloupé internetové diskuze jsou důkazem, že Kosiński napsal nadčasovou sondu do hlubin lidské zrůdnosti, která je v lidstvu zakořeněná natolik, že i za 200 let bude toto dílo aktuální.
Třešničkou na dortu lidské zvrácenosti je záležitost z doslovu se dvěma hromotluky, kteří si chtěli "pomluvu své vesnice" vyřídit s autorem ručně. SPOILER: Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pokud se nějakej buran pozná v postavě, co znásilňuje králíka, obcuje se svou vlastní sestrou, hází 10leté dítě do jímky, zavěšuje ho ke stropu a štve na něj psa, nebo se za mladých let seběhnul s kámošema na osamělýho kluka a chtěl mu vlézt do kalhot... a mnoho dalších, tak asi nebude problém v knize a autorovi, ne? KONEC SPOILERU
Ale na závěr něco pozitivnějšího: moc se mi líbila okolní krajina, také se mi líbilo, že vojáci, i na straně Rudé armády, i na straně Němců, byli vlastně kladnými postavami. Také se mi líbily znalosti některých postav, léčitelé, i ten ptáčník... A četlo se to rychle. I když na tomto seznamu není tolik věcí, musím knize dát takto vysoké hodnocení, protože je to právě analýza lidské duše, oloupání jednotlivých lidských vrstev až na tu prohnilou dřeň, která se schovává pod rouškou víry, vlastenectví, tradic nebo "ochrany rodiny"...

22 26.07.2021

Moje první kniha od Mornštajnové. Bylo to moc popisné a čekala bych trošku víc akce jako u Trpišovy Revoluce. Nicméně toto byl spíš rodinný příběh, sonda do pocitů dvou žen, které pojí osud, i přesto, že jsou každá úplně jiná. Nevím, jestlii v případě Magdaleny neustálé opakování vět mělo jen čtenáři přiblížit jaké dospělé vyplodily dané ústavy, asi ano. Bylo to drsné, frustrující a depresivní, ale stejně mi tam něco chybělo.

8 09.07.2021

(SPOILER) Asi nedokážu plně objektivně hodnotit každý díl zvlášť, opravdu by bylo pohodlnější, kdyby to vyšlo jako jedna kniha. Moc se mi líbily příběhy ostatních nemrtvých a konec s podsvětím nápadně připomínal Beetlejuice. Příběh byl předvídatelný a za mě by to bylo lepší bez toho happyendu. Nikdo nedokáže vzkřísit mrtvé...
Z kresby jsem unešena.

3 09.07.2021

A zase nevím, jak mám knihu zhodnotit. Asi bych ji dítěti moc necpala, je trochu utahaná, může podněcovat ke strachu ze tmy, může způsobit trauma ze zubařů a o tom poprasku ve škole ani nemluvím. Těšila jsem se, že si u dětské knihy oddychnu, a přitom to byl takový nervák. Navíc jsem zatížená na kočky, takže ten konec pro mě byl takový hořkosladký. Myslím si, že různá témata obsažená v knize mohou být podána i vkusněji.
Musím se přiznat, že nejvíc jsem si užívala části se slečnou Kousavou, měla jsem v hlavě její lezavý chladný, zároveň sladký a zlomyslný hlas, ačkoliv tak vůbec znít neměla. No, vzhledem k tomu, že teprve před třičtvrtě rokem jsem sehnala naprosto dokonalého zubaře, jsem schopná Alfieho strach a nechuť k návštěvě zubaře pochopit. Proto mě trochu mrzí, že autor upozadil tu milou a hodnou slečnu Zářivou. Oproti sáhodlouhému trápení se slečnou Kousavou to v knize absolutně nevyzní, a to podle mě měl být autorův záměr. I přesto, že máš špatnou zkušenost s jedním, neznamená, že jsou takoví všichni a zanedbání sama sebe za to nestojí. Přičemž jsem si teď uvědomila, že mám taky takovou svou "doktorku Kousavou"...
Takže neotravujte si život slečnami Kousavými, máme ho jen jeden, a ten se musí pořádně užít.

4 09.07.2021

No, kdybych to četla tak v 15 letech, mé "emařské" srdce by tehdy zaplesalo, dnes se mi nejvíc líbila kresba. Chápu, proč někteří vidí podobnost s Timem Burtonem.
Rychle se to čte, jinak mi to přijde strašně schematické, uvidím, co další díly...
Jak to hodnotit? Je to naivní, předvídatelné, ale líbí se mi kresba a miluju podzim a ta atmosféra podzimního opuštěného hřbitova s duchy hrajícími mariáš... :D No, zatím jen tři hvězdičky, nechám si prostor na pokračování.

8 25.06.2021

Na knihu jsem se velmi těšila, bohužel mé očekávání nenaplnila. Při četbě bylo zřejmé, že se jedná o prvotinu. Překlad mi také přišel trochu lajdácký. Především na konci knihy splést si vězenkyni s věznitelkou? NEvím proč, ale i takové "detaily" mě poslední dobou v knihách znechucují. Děj mi přišel tak nějak utahaný a konec příšerně okecávaný, klidně 50 stránek před závěrem to mohlo skončit a nic by tomu nechybělo a dokonce by to korespondovalo se žánrem knihy. Myslím, že případný 2. díl ani není třeba. Četlo se to rychle, klasické archetypy, klasická vyústění, žádné extra překvapení. Nejhorší pro mě asi bylo, že když už docházelo na nějaké zjištění, autorka to natahovala tak, že téměř dvě věty před vrcholem to čtenář zjistil... Kdo Elenu zaklel a kdo ho k tomu přivedl jsme všichni zjistili v tom cirkusu, že?
Líbilo se mi prostředí, Francie, vinice, nové století v plenkách a to vše opředené magickým světem. Když si odmyslíme kouzla, vlastně to byla kniha o lidských povahách, předsudcích, chybách a touhách.

2 17.06.2021

(SPOILER) Psycho pohádka z Osvětimi... Tak asi bych se nebýt Čtenářské výzvy ke knize nedostala, opravdu bych nechtěla skončit v bordelu, a už vůbec ne v bordelu v Osvětimi. Ne, že by mě téma nezajímalo, naopak...
Začátek knihy vypadal slibně, prosluněná 30. léta, krásné šaty, luxusní drinky, luxusní pokrmy, moře, kasina a dva malí podvodníčci žijící nezkroceně a nespoutaně. Eliza mi, naorzdíl od mnohých čtenářů, nevadila. Byla to silná drsná holka, co se o sebe umí postarat, a tak jsem byla zvědavá, jak si takováhle osobnost poradí na takovém místě.
Líbila se mi i zápletka s Magdalenou a paralela s Annou, ale jakmile Eliza překročila brány osvětimského nevěstince, jakoby se vytratila veškerá logika. Ten konec, to bylo jako co? To byla blbost! SPOILER: Hrdinný SSák si odveze svouji milovanou židovskou prostituktu na svoje panství a chce si z ní udělat poslušnou německou manželku? Ale jakmile zjistí, že jí trošku hrabe, vrátí ji zpátky, odkud ji na poslední chvíli zachrání její původní malý podvodníček? WTF? Kdyby to byla halucinace, ale čím víc o tom přemýšlím, tím míň se mi to jeví jako skutečnost. V tom případě je reakce Eliziny dcery na Wolfgangovu matku poněkud ... ehm... nelogická...

5 05.05.2021

Kde začít? Asi u toho dobrého, takže líbilo se mi, že je kniha řazena chronologicky a "vizitky" vražedného řádění hlavních "hrdinů". Také se mi líbí kulturní odkazy, i když to vypadá, že je autor uvedl jen u těch příběhů, kde bylo možné to jen opsat. Ona vlastně celá kniha působí velmi nepůvodním dojmem. Kniha je koncipována jako takové medailonky, krátké stručné příběhy nejznámějších vrahounů, ale může mi někdo vysvětlit, proč takový Charles Manson nebo Ted Bundy nebo Brady s Hindleyovou jsou "odfláknutí" na 10 a 5 stranách? Příběhy jsou velmi nevyvážené, některé jsou neskutečně osekané, v jiných jsou uvedeny až zbytečně vyčerpávající a hlavně nepodstatné detaily... Další věc, na překladu této knihy se podíleli 4 lidé - překladatelka, redaktor, odpovědný redaktor a ještě technický redaktor, může mi tedy někdo vysvětlit, jak mohla vyjít kniha, ve které se nevyskytuje ani jedna kapitola, která by neobsahovala chybu? Nyní po dočtení knihy mě mrzí, že jsem si je všechny neoznačila. Bohužel je většina čtenářů smířena s nějakými těmi překlepy, ale chyby v gramatice, ve jménech, pohlaví obětí nebo dokonce v podstatných pojmech dané problematiky? To už na mě bylo trochu moc.
"promluvila z ochrankou"
Zodiak je nyní "Zodiakový vrah" nebo také "Zodiacový vrah" - jen si vyberte...
David Berkowitz nebyl pouze sériovým vrahem, nýbrž také "seriálovým vrahem", masovým vrahem a dokonce i kouzelníkem, protože jedna z jeho prvních obětí Jody Valenteová se po smrti dvakrát stala Jodym Valentenem... Chyby ve jménech, pokud se jedná o oběti jakéhokoliv trestného činu, jsou podle mě velmi nevhodné a já to cítím jako znevážení dané osoby, navíc pro čtenáře odkázané na překladatele je to mnohem více matoucí než v originále. Vrátím se k označení sériový a masový vrah - v těchto pojmech je sakra velký rozdíl a Samův syn byl prokazatelně sériový... Nevím, zda to byla chyba překladatelky nebo autora, ale když už o něčem píšu, tak musím vědět, o čem... Zatímco "seriálový vrah" má na svědomí pouze paní Konečná, já chápu, že v originále "serial killer" může trochu svádět, ale neměla by ta ženská mít vystudovanou vysokou? Navíc některé věty byly opravdu divně postavené...
Autor mohl některé případy lépe prostudovat, škoda, že u Dahmera nezmínil jeho pokus o vytvoření vlastní sexuální zombie... A pomalu se dostáváme k rodině Westových, proč se z ďábelských manželů v polovině kapitoly stali manželé Estovi? Nebo opět jedna z obětí doktora Shipmana změnila jméno z Winnifred Mellow na Winifred Mellor? (nepřechyluji). U této knihy jsem byla tak strašně naštvaná, že jsem si musela dělat přestávky, ale nebylo to kvůli těm hrůzným činům, bylo to kvůli těm hrůzným chybám, které z celkem průměrného čtení udělaly peklo pro každého, kdo při čtení alespoň trochu vnímá, co čte.
Závěrem, kniha by si mohla zasloužit tři hvězdy, kvůli chybám překladatelky a možná i autora, toho sériového x masového vraha mu opravdu neodpustím, vesměs jde opravdu jen o krátký přehled s absolutně žádným odborným přesahem, což nám napovídá i úvod, autorova polemika o normálnosti a názoru čtenáře je přinejmenším zajímavá, si vysloužila jen jednu hvězdičku.... Myslím, že míra informací této knihy se vyrovná běžnému podcastu na youtube, některé tuto knihu svou informační hodnotou i předčí...

4 13.04.2021

Citlivé, něžné, filozofické, znepokojivé, odstrašující... Tato kniha má tolik rovin. Zpočátku mě kniha nenadchla, ani nijak nezaujala, teprve, až se stala ta zlomová událost, mě děj přitáhl. Jak přistupovat k hlavnímu hrdinovi? S opovržením, pochopením, nebo dokonce souzněním? Je to velmi zvláštní knížka, velmi zvláštní příběh s mrazivým koncem zahaleným do tajemna. Dokonce mě to donutilo popřemýšlet o nějakém svém vlastním haiku. :) Nikdy jsem poezii nevyhledávala, ale tahle knížka krásně ilustruje, kolik věcí může člověk sdělit kraťoulinkou básničkou...

9 28.03.2021

Trochu váhám, jaké hodnocení knize dát... Dokument jsem viděla, občas jsem si přečetla i těch pár článků na Extra.cz a jen jsem si říkala, jak je možné, že ta holka ještě pořád žije a tato knížka mé udivení jen prohlubuje. Není pravdou, že je kniha jen přepsaný dokument, jsou tam detailnější informace o jejím dětství, delší část s přítelem Láďou a období po dokumentu. Faktem je, že o hlavní hrdince nelze říct nic než to, co už víme. Je to s ní pořád dokolečka, ta už se z toho nevyhrabe a myslím, že i ona sama to ví. Co mě ale dojalo byl doslov Tomáše Třeštíka, jestli si Katka uvědomuje, kolik lidí vůbec přímo ovlivnila? A právě mi v knize chybí autorovy vsuvky a komentáře, nastínění situace. A musím podotknout, že část, kdy Katka popisuje nitrožilní aplikaci mi přivodila lehké mdloby. Já bych si píchat nemohla, mně se dělá blbě jen na jehlu pomyslím...
Musím to zmínit i tady: James Bowen se drog vzdal kvůli kocourovi, kterému obětoval život, a kterého zdrtilo, když ho jeho kočičí kamarád nedávno bohužel opustil. Katka se nedokázala vzdát drog ani po dobu těhotenství... kvůli vlastnímu dítěti. Někomu není pomoci.

9 16.03.2021

No, bohužel nesdílím nadšení a pobavení ostatních komentujících... Asi nejsem s autorem naladěna na stejnou "vlnu humoru"... nebo je to jen nekusný pokus o černý humor. Že zvládnu hodně, ale tohle bylo příliš. Vzhledem k tomu, že brožurka stojí na fotografiích náhrobků, tak musím poznamenat, že to ani nejsou umělecké fotky, nemají žádnou formu, žádný nápad, prostě jdete s mobilem po hřbitově a vyfotíte "náhrobní bizár" s ohledem na GDPR. A má druhá kritika se bude týkat myšlenky této brožury: Ať už se autorovi zdá náhrobek jakkoliv vtipný, absurdní nebo kýčovitý, pořád je to vzpomínka na někoho, kdo někomu chybí, někomu, kdo věděl proč a jaký text nechá do kamene vytesat. Ano, někde jsem viděla i hrubku, je to velmi politováníhodné, něco bylo ironické, něco možná úsměvné, ale přesto se mi nezdá jako dobrý nápad tyto náhrobky vyfotit a udělat z nich knihu. Zajímalo by mě, zda byli majitelé hrobů uvědoměni a souhlasili s uveřejněním, protože i přesto, že na kamenech nejsou vidět jména, pořád někdo v knihovně může otevřít toto a poznat tam hrob svého rodiče, prarodiče, sourozence, partnera, dítěte... a mohlo by ho to i pořádně zabolet.
A i přeto, že nás autor nejspíše chtěl pobavit, já pocítila knedlík v krku a dýchnul na mě lezavý chlad opuštěného hřbitova...

Moje třetí kniha od Debbie. Nelíbila se mi tolik jako Introvertka v hlučném světě, ale byla lepší než Když se introvertka vdá.Některé situace byly vtipné, jiné jen úsměvné... Nechci se nazývat knihomolem, protože pravdou je, že v knihách neležím od rána do večera a umím si představit i jinak příjemně strávený večer, ale dovolím se nazvat se "knihomilem". Proto u částí, kde Debbie tahá knihu do vany, nebo s ní svačí mě nutily zavírat oči a s úšklebkem se co nejdříve dostat na další strip. Ne, knihy do koupelny a kuchyně nepatří, to mi promiňte, ale pobryndané nebo polité knihy jsou v knihovnách bohužel "normou", a dělá to problémy nejen nám knihovníkům ale i čtenářům... Přijde mi, že některé věci byly v knize trošku přehnané, i když jsem introvert a ráda čtu, jsem schopná si užít i večírek, ale ano tyto přehnané stripy byly asi nejúsměvnější. Něco jsem si i vyfotila, protože ano, v něčem jsem se poznávala. Nezapomenu na mé rozhořčení, když jsem zjistila, že se Luxor bude stěhovat a místo něj tam budou hadry... Na jedno sychravé odpoledne je tato kniha ideální.

6 30.01.2021

Mé druhé setkání s doktorem Proktorem, nejdřív jsem četla Konec světa, a musím přiznat, že se mi líbil víc. A víc jsem se u něj i pobavila. Bohužel na prdění jsem nikdy neshledávala nic vtipného a věřím, že i kdybych knihu četla v 9 letech, reagovala bych stejně. Určitě bych Prdicí prášek nekoupila. Na příběhu bylo poznat, že se autor věnuje detektivkám, moc se mi líbil vhled od minulosti "monster", která nakonec budete i litovat. A také se mi líbilo, že jeden zcela očividný "Deus ex machina" moment nenastal a museli jsme si počkat do další kapitoly. Myslím, že pro děti by to oproti ostatním pohádkám mohl být dobrý okamžik "prozření". Skončilo to tak, jak mělo. Zloduši byli potrestání, pravda a dobro zvítězily a kamarádi nám pomůžou překonat i tu nejtěžší překážku.

5 25.01.2021

Vhodné na kraťoučké zabití času. Něco mě pobavilo, ale většinou to bylo až moc nadnesené, že mi to ani vtipné nepřišlo. Chvilku jsem si říkala, jak to vlastně autor myslel, jestli tohle má být opravdu vtip. Má to pro mě stejnou hodnotu jako meme na netu, a to jsem viděla i povedenější.

3 16.01.2021

První pocity po přečtení knihy? Facka, jako probuzení z šíleného ale krásného snu, jako kocovina po pořádně povedeném večírku. A to jsem ke knize byla velmi skeptická, do půlky knihy mi nebyla sympatická ani jedna postava, charaktery mi přišly ploché a každý člen kapely dokonale plnil svou "předepsanou roli"... Billy - alfasamec, šéf, napravený feťák a ku***ník, Graham - jeho malý bratříček, spokojený kytarista a chladná hlava, Eddie - nedoceněný doprovodný kytarista, který Billymu vzdoruje za každých okolností, Warren a Pete ani nikoho nezajímají a "lákadlo na chlapy" Karen - emancipovaná klávesačka, schovávající city pod drsnou slupkou rockerky, Camilla - holka/manželka kapelníka, ta hodná, ta jemná, ta starostlivá, ta věrná, ta dokonalá, a tak strašně otravná... a nakonec okouzlující Daisy - bohatá znuděná holčička, která se chce ukázat a provokovat za každou cenu... No, minimálně v Daisy jsem se spletla. Na konci knihy nám svoje nitro ukáže, otevře se a člověk nemůže její zranitelnost ignorovat. Na posledních stránkách jsme se o svou bolest podělily, její slzy byly moje, její zoufalost jsem cítila hluboko pod kůží. Stejně tak jsem se sžila s Karen. Eddieho rozzuřené výlevy mě bavily.
Dokud jsem se nedostala k třetině knihy, říkala jsem si, proč čtu o fiktivní kapele, v podstatě by se na příběh The Six mohl nabalit příběh každé druhé kapely, tak moc schématické, ale v půlce mě jejich příběh začal bavit. Něco jsem dokonce nepředvídala a četla se zatajeným dechem. Mrzí mě, že ačkoliv nám i Daisy bylo stále opakováno, že byla pouhopouhou fanynkou, prostředí groupies jsme jen tak potkali a odešli dřív, než jsme si ho mohli užít.
Je pěkné, že nám jsou k dispozici texty písní, ale bohužel jsou stále jen fiktivní, jsem zvědavá, jak se s tím popasují v seriálu, na který se moc těším, pokud skutečně bude.
Po přečtení jsem se cítila smutně, že tahle barevná šílená drogová jízda končí. Asi se ke knize ještě někdy vrátím, rozhodně to bude zajímavé, když teď vím, co vím.

8 07.01.2021

Ne, že bych od této knihy očekávala "wow efekt", ale tohle bylo něco mezi deníkem, rozhovorem a Dětmi ze stanice Zoo líznutými internátem na konzervatoři. Sice jsem knihu přečetla rychle a nechtěla ji odložit, ale to bylo především proto, abych se dozvěděla, jestli se z hlavní hrdinky nakonec ta baletka stane. Vůbec mě to nebavilo, byl to koloběh škola, intr, pařba v klubu, jedna droga, druhá droga, přítel, rozchod, škola... Navíc ať už to bylo o škole, drogách, výchově, hledání identity - všechno tam bylo tak strašně moc povrchní. Co se týče hlavní hrdinky - absolutně jsem se s ní nesžila, byla mi nesympatická a ani jsem nepochopila, co vůbec chce. Intelektuální perlička - Chce dosáhnout vzdělání, chce být inteligentní a vzdělání je strašně důležité, ale ve škole ho rozhodně nezíská... No, holka, to fakt nezískáš, když místo matiky křepčíš před hotelem, kde se ubytoval Michael Jackson... Dalším výrokem mě hlavní hrdinka pobavila: Choreograf Pavel Zuska, divný jméno... Napsala Miřenka Čechová. A čím mě naprdla nejvíc bylo prohlášení o studentech herectví, v životě jen hrají role, neumí být sami sebou, neví, kdo jsou... Řekla slečna, jejíž oblíbený úsměv nese číslo 28... Forma knihy, myslím, že účelem bylo unést čtenáře do autorčina světa a měl se ztotožnit s hlavní hrdinkou, to mě ale absolutně minulo. Nikdy jsem nechtěla být baletkou, a autorka mě tady na dvoustech stranách neustále přesvědčuje, že to je to jediné co chci, nebo hlavní hrdinka? No, vzhledem k poslední "kapitole" tím až tak moc nežila. Možná by bylo lepší, kdyby byla kniha psaná jako deník. Vrcholem zkušenosti s touto autorkou byl rozhovor pro Reflex, kdy redaktorka začala tak pěkně intelektuálně, literárním přehledem, bohužel sama autorka ji "utnula" tím, že se nejedná o žádnou společenskou kritiku, ani kritiku školského systému ani autobiografii. No, bohužel jsem toho na této knize moc pozitivního nenašla. Miluju Prahu, takže se mi líbila představa pražských ulic, prostředí umělců, začínajících herců a muzikantů a rychle se to četlo, to je asi všechno, co se mi na knize líbilo.

15 02.01.2021