lapagerie komentáře u knih
Mít podřízenou jako je Erika, asi by u mě dlouho nepracovala. Její umanutost je sice produktivní a má výsledky, ale mě byla svým chováním prostě protivná. Co se rodiny zavražděné týká, jsou na tom stejně. Nafoukaní, případně ujetí. Divná family. A celkově mě příběh moc nebral.
Ocenila bych třemi hvězdami, přidávám jednu navíc za téma. Tvrdé osudy žen, nespravedlivě odsouzených na dlouhé roky do gulagu, mučených, týraných. Zaslouží si pozornost, nemělo by se na ně zapomínat. Ale forma vyprávění mě nezaujala, přišla mi zdlouhavá, nevýrazná. Jako když čtete něčí deník. Řeknete si, že to asi byla hrůza, ale nemrazí vás. Je to takové neosobní, nevím, jak to popsat přesně.
Norsko mě vždycky lákalo, doufám, že se tam někdy podívám. A i v téhle knize je přitažlivé. Nehostinné, tvrdé, ale okouzlující. Bergman, zdá se, rád cestuje na sever. Tentokrát má výraznější roli, než v Ostrově šedých mnichů. A i když si nemyslím, že by místní kriminálka byla ve skutečnosti tak pozadu, nevadilo mi to. Zápletka je dobře vymyšlená, závěr logický. Za mě dobrá detektivka.
Knih o tématu komunistických lágrech v Československu jsem četla víc a vždycky mě zasáhnou. Je to odporné, jak se lidi dokážou sadisticky a krutě vyžívat na ostatních. A vůbec fakt, že u nás desetiletí existoval režim, který tohle organizoval a podporoval, je na zvracení. Nechci radši ani dumat, proč někdo komunismus podporuje i dnes.
Příběh útěkářů ze Čtrnáctky je smutný, tragický. Pozitivní je snad jen to, že vůbec přežil někdo, kdo o tom mohl vyprávět.
Možná se podívám na film, třeba mi přijde barvitější než kniha. Nejsem chlap a neumím se vžít do pocitu chlapské krize středního věku. Ale neumím si představit, že bych stereotyp zkoušela zahnat podobnou formou jako tihle čtyři. Kteří si tím vším pěkně nas...i do bot.
Ale jo, zábavná knížka na jedno/dvě odpoledne.
Znovu jsem se přesvěčila, že Heřmánkové údolí žádná z dalších knih autorky asi nepřekoná. Hlas kukačky má silné téma, ale chtěla bych se dozvědět více o Editě, jejích pohnutkách a i dalším životě. Irmin příběh, který tvoří většinu knihy, je trpký. Tvrdé vystřízlivění pro slečnu z bohaté rodiny. Pokud se autorka opírala o skutečný příběh z rodiny, jak jsem pochopila, obdivuji ženu, která byla předobrazem Irmy.
Ne, tohle prostě nedám. Nedočetla jsem. To není "tak trochu", to je úplně lesanovité. Jsem asi příliš konzumní a neopěvuji dostatečně své ženské já. Nesnáším vonné tyčinky, jím hovězí a miluju ledovou kávu s cukrem a mlékem. Jedu prostě na jiné vlně než hlavní postava a ráda na ní zůstanu.
Nejsem typický čtenář Prachetta a do Dobrých znamení jsem se pustila jen proto, že jsem byla absolutně nadšená seriálem. Michael Sheen je naprosto nejsladší Azirafal a David Tennant jako Crowley je bezkonkurenčně ten nejlepší démon všech dob. Řvala jsem smíchy.
U knihy mě pak mrzelo, že tahle skvělá dvojka v ní nemá víc prostoru a děj se občas táhl. Ale musím vyzdvihnout super překlad Jana Kantůrka (jeho překlad byl použitý i v titulcích k seriálu) a bavily mě poznámky a vysvětlivky autora/překladatele. Celkově jsou Dobrá znamení vtipná, narážky promyšlené, i když se spíš raději znovu podívám na seriál.
Kdybych se měla inspirovat názvem knihy a zvolit barvu, ktera by podle mě příběh vystihla, zvolila bych růžovou. Sladkou růžovou, jako má cukrová vata. Jenže Frida podle mě taková nebyla. Její barvy byly zářivé, výrazné, někdy až agresivní. A takovou Fridu ji v tomto příběhu nenajdete. Ano, je to její život, ale velmi zjemněný do pastelových barev. Zpracování mě neoslovilo.
Přečteno za jedno odpoledne. Příběh hodně připomíná tématem Karikovu Trhlinu. Napínavé tajemno. Sympatické je členění kapitol podle jednotlivých osob. Rozuzlení překvapivé, ale neuspokojivé.
Stáhla jsem si do čtečky tři díly a myslím, že dva vymažu nepřečtené. První díl jsem tak nějak schroupala jako harlekýnku asi do tří čtvrtin. Pak v ději nastal velký časový skok a v tu chvíli mě už příběh úplně přestal zajímat. Nedočetla jsem.
Možná pro náctileté to může být romanťárna. I když podle toho, co vidím doma, tak dnešní puberťačky čtou (pokud čtou vůbec) úplně jiné věci.
Četla jsem myslím dvě knihy s Bergmanem a celkem se mi líbily. Ani tato není výjimkou, líbila se mi jiná lokace, bylo to osvěžující. A vůbec mi nevadilo, že Bergman není až tak výrazný a v příběhu hraje tak trochu druhé housle.
Myslím, že si nebudu dlouho pamatovat, o čem příběh byl. Žádná z postav není výrazná, moc šokujících zvratů se také nekoná. Přesto se kniha čte hezky, pátrání v minulosti rodiny je zajímavé téma.
Musím říct, že druhý díl mě zaujal více jak první. O "třenicích" mezi Čechy a Poláky na Těšínsku toho moc nevím a určitě si k tématu přečtu více. Možná se vrátím i k prvnímu dílu, třeba budu mít teď jiný náhled. A popravdě už jsem od té doby zapomněla na rodinné vazby jednotlivých postav a občas jsem tápala, kdo s kým a proč.
Dayovi byli hodně divná rodina. Při čtení se mi z nich trochu zvedal žaludek. Takový ten pocit, že je vám trochu nevolno a jste rádi, že to je jen vymyšlený příběh. A docela se těšíte, až už bude konec. Až to budete mít za sebou.
Libby není hrdinka, za kterou byste dali ruku do ohně. Je vlastně celkem protivná a jakési sympatie si získává až postupně s ubíhajícím dějem. Ale potkat bych ji nechtěla. A vlastně nikoho z celého příběhu.
Byla jsem celkem zvědavá, jak se autorka popere se sestrami Greyovými. Část zabývající se Janou mě otrávila. Jana na mě působila jako nafrněná, bigotní (i když nevím, zda se dá slovo bigotní spojit s protestantismem), citově chladná a ctižádostivá. Přitom byla víceméně obětí politických úkladů svých rodičů. Byla velmi vzdělaná, velmi inteligentní a silně nábožensky založená. Nemyslím, že by se chovala tak, jak bylo v knize popsáno. Daleko víc mi povahově sedí v románu od Alison Weir (Nevinná zrádkyně). Části o Kateřině a Marii byly už čtivější a uvěřitelnější. Škoda, že o tělesně postižené Marii ve skutečnosti nevíme tolik, musela to být odvážná ženička.
Audioknihu načetl Alexej Pyško, což mě příjemně překvapilo. Obsah ale tedy už méně, tohle není typ humoru pro mě. Po hodině jsem poslech zastavila. Zjistila jsem totiž, že vlastně nevnímám obsah. Takže ani nehodnotím, dál poslouchat nebudu
Poměrně útlá brožovaná knížka, která je ale nabitá informacemi a hlavně reprodukcemi Fridiných obrazů. Najdete v ní i fotografie včetně několika nádherných portrétů od Nickolase Murayho. Mrzí mě, že tuhle knížku mám jen půjčenou z knihovny, hodlám ji sehnat do své sbírky.
Docela drsný příběh. Čím déle čtete, tím víc se vám nechce věřit. Nebo doufáte, že se to nějak spraví. Jenže ono ne. Konec je tedy brutální.
Poslouchala jsem jako audio, což je myslím dost výhoda. Parádní podání Davida Novotného pozvedla vtipnost knížečky o úroveň výš. Nevím, zda bych hodnotila stejně, kdybych ji jen četla, ale spíš asi ne. Některé vtípky by mi možná přišly hloupé nebo uměle vyšroubované. Ale audioverze opravdu tu hvězdičku přidá a musím říct, že jsem se místy smála nahlas, což okolojdoucí asi dost překvapovalo.