Legens komentáře u knih

(Pokračování II)
3. Zejména v prvém díle se nesnažte hledat logiku textu, ale vnímejte atmosféru. Např. nesnažte se ve druhé kapitole pochopit, co vedlo mladého Carla Caraffu (1561-1633, budoucího lidumila, který po vojenské epizodě nalezl smysl života v pomoci a vzdělávání nejbídnějších lidí, což se ovšem z knihy nedovíme) k tomu, že se v jezuitském noviciátě chová tak povýšeně (nepochybně je to pouze pubertální nezralost), vnímejte kontrast mezi ním a Karlem Spinolou a zejména správcem noviciátu Bartolomeem Riccim, který s pokorou přijal tuto práci a během této kapitoly je (stejně jako čtenář!) pozvolna proveden a doveden stavem zmatenosti k tomu, že poslechne náhlé Boží vnuknutí a řekne Karlovi Spinolovi, že naplnění jeho života je v misijní cestě do Japonska. Při tom (opět, spolu se čtenářem!) postupně nalézá souvislost mezi svým životem a životem oslátka, smyslem jehož existence bylo pouze to, aby na něm Kristus vjel do Jeruzaléma. Potom byl už život Bartolomea Ricciho opět jen všední pokornou službou.
4. Kupodivu v této knize nalezneme i velmi osobitý humor. Ve druhém díle se jedná o kapitolu Strasti patera superiora, blíže nekomentuji, čtenáři připravte se na skvělou oddechovku. Humor ale i najdeme tam, kde bychom to vůbec nečekali, a sice ve velmi závažné čtvrté kapitole prvého dílu (Katedrála). Poslední větou se tato kapitola mění ve velmi vtipnou anekdotu. Durychovskou ironií je tato věta uvedena latinsky, pochopitelně nepřeložená. Čtenáři, Tvůj problém. Když to nedokážeš přeložit, vtip Ti uteče, aniž si to uvědomíš, pouze Ti zůstane další z četných dojmů, jiných než je zaujetí, v tomto případě ponechání v nevědomosti. Takže si zde dovolím vůči panu Durychovi podobnou škodolibou ironii, jakou on vůči čtenářům s pocitem, že on se někde v Nebi teď na mne připonaštve že mu tak kazím ten zanechaný dojem neurčitosti ve čtenáři, a tu větu zde přeložím: Latinsky: Quo Nolana Cathedralis miserabile casu corruit. Česky: Z kteréhožto nešťastného důvodu se zřítila nolská katedrála. Ten vtip čtenář ocení pochopitelně až poté, co před uvedenou větou celou kapitolu pečlivě pročte.
5. Většinou se ale místo humoru v románě setkáváme s typickým durychovským fenoménem – ironií a to v širokém rozsahu od jemné s náznakem vtipu, přes velmi černý humor, až po skutečně mrazivou, kterou jsou doslova prolezné třetí a čtvrtý díl knihy. Při pozorném a opakovaném čtení si můžeme všimnout, že Jaroslav Durych dokáže svou ironii dobře diferencovat. Např. pokud používá ironii při líčení poprav křesťanů, tak vycítíme, že má poněkud škodolibý charakter tam, kde dotyční křesťané předtím podlehli iluzi (iluze je ďáblova náhrada za božskou ctnost naděje), že z jejich stav může vyřešit občanská válka a to, že v ní podpoří stranu, která je v opozici proti současnému vládci. V té válce (je excelentně durychovsky popsaná ve třetím díle v kapitole Osaka, čtenář je přímo v ději a dostává jak informace, tak dezinformace – jako ve válce, a navíc mu jsou přímo vkládány do hlavy myšlenky těch, kteří dezinformacím podléhají) zvítězil ale právě ten současný vládce z klanu Tokugawa (zahájil tím šogunát tohoto rodu, trvající až do druhé poloviny 19. století), pro kterého nebylo problémem nejprve zlikvidovat z křesťanů právě tyto angažované. Příklad jemné humorné ironie z prvého dílu: Dobře situovaný muž přichází do ženského kláštera, kam si zvykl chodit jako do nevěstince. To ještě netuší, že zde je již kněz Karel Spinola, který zde velmi úspěšně provádí se souhlasem zdejších řádových sester reformu. Očekává svou vyvolenou, místo ní přichází kněz. Hovor začíná kněz, cituji: „ „Co si přejete?“ „Jste zde sluhou?“, ptal se nedbale čekající. „Jsem.“ Tato odpověď se nezdála věrohodna.“ Příklad černého humoru ze čtvrtého dílu při líčení nového vězení: „Aby se místo rozkoše stalo opravdu nejrozkošnější, uslyšeli vězňové, že už jim není dovoleno vcházet mezi ohradu vnitřní a ohradu vnější. Nebylo širší toto místo než pouhých šest pídí, byla však v jeho jihozápadním rohu kruhová kálecí jáma. Co teď? Přišli otroci s lopatami a rozšířili ji tak, aby dosahovala dovnitř. Jistě to byla nenadálá pozornost, která ušetřovala vězňům mnoho zbytečných kroků, nezdálo se však, že by si této pozornosti byli vážili.“ Příklad ironie, při které běhá mráz po zádech, ale přece jen asi poněkud škodolibé: „ Na jeho zvláštní prosbu dovoleno bylo převoru bosých poustevníků, aby políbil meč. Tomu meči to zalichotilo a uťal mu hlavu jednou ranou.“ Na další příklad mírně uštěpačné ironie z níž jde mráz po zádech zde jen upozorním (na citaci je dlouhá). V Kapitole Máj ve třetím díle se čtenář doví, že dominikán a jezuita se ocitli ve společné rakvi proto, že oběma byla sťata hlava třemi ranami meče. Pro nepoučeného čtenáře: jezuité a dominikáni měli v dějinách velké spory. Takže zde došlo ke "sjednocení"... Jaroslav Durych dokáže ironii dávkovat i tak, že při jejím použití cítíme, že je to jen prostředek k vyjádření obrovské úcty ke skutečně svatým mučedníkům. Příklad takovéto ironie z třetího dílu z kapitoly Stín doma Protasia: „ Přišli, uctivě pozdravili. I Mathias Koiči je uctivě vítal. Pak se zmínili o tom, že jdou vyměřit hřbitov a při tom si postěžovali, že si ve spěchu zapomněli doma tabák. Ihned otevřel skříň a skloniv se, vytahoval z ní různé potřeby pro kuřáky. Tehdy jeden z nich skočil, a vytasiv meč, ťal tak chybně a neobratně, že mu rozťal jen šíji. A Mathias Koiči by jistě byl v té chvíli projevil podivení nad tak zvláštními zvyky, kterých, pokud sám věděl, jiní kuřáci neužívají, ale náhle mu bylo po té ráně tak mdlo, že už mohl jen vysloviti jméno našeho Pána a přesvaté Panny a klesnouti na kolena. Tu přiskočil druhý…“ K postavám některých mučedníků se ale autor vyjádří bez náznaku ironie. Čtenář zde jen až strnule zírá na svatost. Tak je tomu např. u blahoslavených Isabelly Fernandez, jejího manžela Dominika Jorge a jejich syna Ignácia Jorge. (Kapitola Isabella, a další, zmíním se o ní ještě níže). (Dále viz Pokračování III)

4 24.12.2022

Zcela souhlasím s názorem helena8303, že Vladimír Páral je autorem jediné knihy, a to knihy Milenci a vrazi. Pokládám to za jeden z vrcholů české poválečné literatury. Mimo již zde mnohokrát komentovaný princip zmodrání červených, který se v dějinách stále opakuje (v žádné jiné knize jsem se s tím nesetkal, s největší pravděpodobností zde autor zpracoval sám svůj fantastický postřeh), bych rád upozornil na něco, co pravděpodobně čtenářům může uniknout, a sice, že do knihy je nenápadně zakomponován novozákonní příběh, včetně analogie postav:
Julda Serafin - svatý Jan Křtitel
Alex Serafin - ďábel
Madda - svatá Maří Magdalena
Iša - Ježíš
Starý Teo - Bůh Otec.
V závěru je dokonce i ukřižování. Ale jak autor sám dále píše, nikdo si toho nevšiml, protože všichni byli zaujati následujícím sportovním utkáním.

Na úvod druhého vydání z 90. let autor dopsal větu, že na druhém vydání nemá potřebu měnit ani jedno slovo. Geniální.

Uvedu jednu myšlenku, která mne napadla. (Nevnucuji ji, ale myslím, že za zveřejnění stojí.) Autor v r. 1973 vydal knihu Mladý muž a bílá velryba. Vytvořil zde postavu mladého člověka, který byl sympatický, nemusel vadit ani čtenářům, ani režimu. Tohoto člověka nechal v závěru románu tragicky zemřít. Pro mne to je vzkaz: "Tuto postavu chce režim, má ji mít. Tím, že ji nechávám zemřít Vám čtenáři vzkazuji, že s ní nesouhlasím. Opravdu nesouhlasím s tím, jak budu od nynějška psát. Z něčeho ale žít musím a psát umím. Bude se Vám to líbit a režimu to nebude vadit."

Osobně zůstávám u knihy Milenci a vrazi.

Závěrem něco ke zfilmování. I když film nedosahuje kvality knihy, tak svým úplným závěrem (který je pouze ve filmu) román krásně a vhodně doplnil. Z vězení propuštěný vrah Roman Gráf jde po odpykání trestu pracovat do sociálního ústavu pomáhat postiženým. Vůbec bych se nedivil, kdyby toto rozjasnění jiskřičkou naděje vyšlo přímo z hlavy autora knihy, který byl v době natáčení filmu o několik desítek let starší.

4 27.06.2022

Dobře napsáno, dobře se to čte, lépe, než autorovy vrcholné práce (tím myslím Kouzelný vrch a Doktora Fausta). Jednu hvězdu ubírám za dost výrazný a asi i hodně nadsazený pesimismus, který z knihy vyplývá. V časovém období, které zachycuje, se přece musely v životě popisovaných lidí vyskytnout nějaké radosti a nejen události, které směřují k jejich pádu. Detaily, které mne zaujaly:
1. Anticipace jednoho z Parkinsonových zákonů - krachující instituce poznáte podle toho, že si stavějí monstrózní budovy. (Zde nový dům Tomáše Buddenbrooka.)
2. Popis geniální hudby, zahrané a nezapsané autorem krátce před jeho smrtí je zde literárně velmi působivý. Popisem neexistující hudby autor anticipoval to, co plně rozvinul v Doktoru Faustovi.
3. Obecný popis průběhu nemoci místo toho aby líčil utrpení člověka, který nakonec na tuto nemoc umírá. Vyvolalo to u mne zvláštní pocit směsi odtažitosti a dojetí.

4 20.06.2022

Právě jsem dal palec nahoru jednomu komentáři, ze kterého cituji a se kterým souhlasím: "Autor je podle mě vykreslil jako totální zabedněnce bez mozku, kteří se opíjejí, hrají hazardní hry a neustále střídají milenky a k tomu navíc umí používat meč. "
Skutečně se nemohu zbavit dojmu, že tato kniha je způsob povrchní zábavy, která má v naší době obdobu v tuctových akčních filmech. Úplně vidím autora jak to píše (či reviduje to, co napsali jiní a dává to dohromady) jsa veden ideou: to zabere, to se bude dobře prodávat. Nicméně opravdu se to čte dobře, dobře se podle toho filmuje a určitě se to vždy dobře prodávalo.
Moje čtyři detailnější připomínky:
1. Paní Bonacieux je předem odsouzena k smrti - nelze nechat d´Artagnana ženatého, protože by to překáželo v dalších pokračováních. Její osud je typický a v podobných dílech hojně uplatňovaný (např. viz všechny sympatické muže, kterým se náhodou povedlo vyskytnout se ve vzdálenostech menších než deset centimetrů od Angeliky.)
2. I když jsem četl jen prvý díl (ty další jsou po já nevím kolika letech), viděl jsem poslední stránky toho úplně posledního dílu - d´Artagnan je jmenován maršálem Francie, odněkud přiletí kule a zabije ho. Jak upozorňuje historik Vít Vlnas ve své skvělé knize o Evženu Savojském - tato smrt byla naprosto nezbytná, protože dotyčný přece nemohl žít v následujících letech, kdy Francii stíhal jeden vojenský průšvih za druhým.
3. Začátek je plagiátem začátku románu Prospera Merimeého "Kronika vlády Karla IX" (vyšlo 1829). Tři Mušketýři vyšli v r. 1844.
4. Když občas do této knihy nahlédnu, okamžitě se mi vybavuje Bloudění Jaroslava Durycha. Oba romány se odehrávají ve stejné době. Jejich atmosféra je nesrovnatelná. Současná doba mi bohužel evokuje myšlenky, které bych raději neměl, a sice že ve Třech mušketýrech je to nakašírované pozlátko, v Durychově Bloudění tvrdá krutá realita.

4 29.04.2022

Tři Durychovy literární perly. Jen některé dojmy a doplnění:
1. Povídka Kurýr vychází z představy, že Valdštejn skutečně císaře zradil a proto byl zavražděn. Z historického hlediska je to velmi nepravděpodobné - viz příslušná literatura. Byl nemocný, velmi bohatý a bez mužského potomka. Nejsnadnější způsob, jak přijít k jeho majetku bylo prohlásit ho za zrádce a zbavit života dříve než umře přirozenou smrtí. Již v komentáři k Bloudění jsem napsal, že můžeme a nemusíme přijmout představu, že kurýr je totožný s Kajetánem.
2. Budějovická louka je typicky durychovská - málo srozumitelná, spíše musíme vystihnout její atmosféru než hledat logiku. Skupině šlechticů z Valdštejnova okruhu, kteří již jsou zatčeni a souzeni a s velkou pravděpodobností budou i odsouzeni, je ponechána zdánlivá volnost, přiměřená jejich šlechtickému stavu. Jednoznačně ale cítíme za tímto zdáním volnosti strach z jistoty krutého osudu. Za těchto okolností se k nim přidá zvláštní osoba neurčitého vzhledu a pohlaví, pro kterou v té době neměl nikdo nic více než pohrdání. U těchto lidí ale tato osoba triumfuje - ona totiž ví, že na rozdíl od nich bude žít.
3. Valdice: Vynikající povídka s prvky hororu kde sedí každé slovo. Nepíši další komentář, čtěte. Jedno upozornění: Pokud jste ve Valdštejnově aleji mezi Jičínem a Valdicemi nebyli, tak dokud se tam po přečtení této povídky nedostanete, celý život Vás bude provázet puzení se tam podívat.

4 26.04.2022

Rád bych z této knihy upozornil na jeden autorem zdůrazněný detail, který se celým příběhem táhne jako červená nit. Spisovatel zde brojí proti opakovaně se v různých románech či povídkách vyskytující postavě "lupiče džentlmena", kdy příslušným literárním zpracováním se líčí gauneři jako sympatické postavy. On ne. Pro něj je gauner prostě gauner.

3 09.05.2024

Tuto knihu nám daroval Bůh. Pokusím se zde vyložit, jak jsem k tomuto přesvědčení dospěl. Cituji z kapitoly, která se věnuje náhodě v životě barokního člověka:
"Ale pozorujeme-li náhodu v kontextu...barokního života poněkud pozorněji, nemůže nám ujít rozdíl, který ji dělí od náhody, se kterou jsme se setkávali v renesanci. V renesanci hrála náhoda spíše jakousi pasivní roli. Záleží na člověku, aby ji zaktivizoval, aby z ní učinil složku dějotvornou... V baroku naopak náhoda pomáhá hrdinovi, jest mu dána, nemusí se za ní pachtit, nemusí se snažit, aby ji uchvátil za hřívu rozevlátou okamžikem. Její kořen není v antické Štěstěně,...nýbrž v Bohu, který v ní uskutečňuje nějaké svoje rozhodnutí, vyvěrá z řádu Bohem stanoveného a není tedy vlastně ani náhodou v plném slova smyslu....náhoda chápaná...jako něco ne určeného pouhým sběrem vnějších okolností, ale odvěkou vůlí Boží. Pochopte, že takto chápané náhodě - náhodě nazírané v proudu Věčnosti, muselo se v baroku dostat nejen místa, ale přímo být vyklizeno široké pole."
A nyní si představte situaci, v jaké autor tuto svou poslední knihu psal. Celoživotně byl zvyklý vědecky pracovat, vše co napsal si musel ověřit v pramenech, srovnávat nejrůznější písemné informace a podobně. A najednou takovýto člověk ztratí zrak. Veškerý způsob, jakým byl zvyklý pracovat a jaký jako seriózní vědec pokládal za nutný, byl ztracen. A on sedá k psacímu stroji, k onomu stroji, na kterém dříve napsal stovky a tisíce stran textu, a po hmatové paměti píše tuto knihu, při které ho Boží náhoda donutila, aby při psaní čerpal jenom z toho co již má ve své hlavě. S pomocí svého přítele (toto slovo prosím chápejme v klasickém, ciceronském slova smyslu, ne tak jak je v současnosti zničeno nekonečným frázovitým omíláním coby eufemizmu za milence či v ženském rodě za milenku) spisovatele Františka Křeliny je potom text opraven a upraven do konečné podoby.
Tak se nám dostal dílem barokně chápané Boží náhody naprosto ojedinělý text psaný vysoce erudovaným vědcem, který nemohl při jeho psaní nahlédnout do jediného písemného pramene. Bůh zde zařídil a nepochybně mu i pomáhal, aby napsal jenom to, co mohl napsat ze své hlavy, ve které se spojily vzdělání, zkušenost a genialita.
Nějaký podrobnější souhrn či výtah z této knihy není možný. Kniha je přecpána velmi hodnotnými na sebe navazujícími informacemi, které jsou jakoby "sourozenci" výše citovaného textu o náhodě. Ten citát o náhodě jsem vybral proto, že perfektně sedl na charakteristiku knihy. Jakýkoliv jiné citace nebo upozornění na nějakou jinou informaci by sice mohly zaujmout, ale nezapadalo by to do kontextu mého popisu knihy. Knihu je třeba číst důkladně a opakovaně, a ony informace si v ní samostatně takto nalézat. Kniha Tvář baroka Zdeňka Kalisty nám potom nesmírně obohatí naše nazírání nejen na barokní dobu, ale vlastně na celý život.

3 23.03.2024

Tuto vynikající knihu bych nejlépe charakterizoval takto: Představte si, že příběh analogický Erbenově baladě zbavíte nadpřirozených bytostí, ale ponecháte mu všechny lidské vlastnosti a vášně, od těch nejlepších po ty nejhorší, na rozdíl od Erbena ho občas okořeníte trochou humoru (pozor, opravdu je trochou), převedete ho do prózy a velmi poutavým způsobem ho rozepíšete na nějakých +-760 stran. Kromě skvělého čtení je to navíc i poučné stran dobra a zla, ale blíže to prozrazovat nebudu. Čtenář, který si to poučení najde sám na tom bude podstatně lépe než kdokoliv, kdo by se zde mými názory nechal předem ovlivňovat.

3 29.10.2023

Můj komentář se vztahuje na soubor povídek Polní tráva, vydaný v roce 1946 (čili povídky Polní tráva, Staník, Host, Lístky z alba, Setkání, Svatojanská pouť). Jedná se o krásný, jemně, neagresivně a nevtíravě podaný vysoce umělecký vhled do starostí i radostí obyčejných lidí (polní tráva, která roste na pokraji našich zaprášených cest). Některé z uváděných problémů jsou běžné i v současnosti (nenaplněná láska, vážná nemoc), jiné méně časté (dědičná řemeslná profese, která donutila člověka vzdát se realizace v oblasti, ve které byl talentován). Cenné je to, že si při četbě těchto povídek můžeme uvědomit, že jsme ušetření hrozného problému našich předků, a sice vysoké kojenecké úmrtnosti, se kterou bylo nutno se vyrovnat, naučit se s ní žít, ale zvyknout si na to nešlo v žádné době (v povídkách Polní tráva a zejména povídka Host). Z povídek velmi mírně a nevtíravě prosvítá autorův katolicismus. Dobře je zde ukázáno, jak je kvalitní život s vírou, přičemž na tuto záležitost není poukázáno primárně, vyplývá to nějak z průběhu zde líčených životů jakoby samo sebou. Poslední povídka (Svatojanská pouť) líčí vhled do psychiky hříšného člověka, který si je své viny vědom, chce se z této situace dostat a asi se z ní i dostane. Řešení tohoto stavu je ale celoživotní záležitostí, ve zmíněné povídce je ukázán jen časově jen asi jednodenní či dvoudenní úsek života, avšak cítíme, že psychika tohoto člověka je zcela jinak zaměřena, než např. průběh života Tomáše Suchomela z povídky Polní tráva, který prochází životem s nemalými problémy, ale s hříchem a vinou nezatíženou myslí.

3 18.07.2023

Sice méně známé, ale naprosto stejně hodnotné jako Erbenova Kytice. Ne zcela odkrytý poklad národa, mělo by se to číst a recitovat více.

3 05.05.2023

Karla Legera jsem objevil poměrně nedávno a byl to objev velmi příjemný. Vůbec se nedivím, že má v Kolíně pamětní desku. Jeho díla jsou velmi rozmanitá, z různých období, jsou zde prvky fantasy, reality, pohádkovosti, častá jsou témata z historie. Z této povídkové knihy bych rád upozornil na geniální povídku Dívčí válka, která je zvláštní modifikovanou reakcí na známou Jiráskovu pověst. Čtěte, nebudete zklamáni. V prvé nejrozsáhlejší povídce Hospoda za městem autor osobitě zpracovává své protirakouské zaměření, čemuž se v období po prvé světové válce nemůžeme divit. Ostatní povídky jsou milé, odlehčené, vtipné... a najednou při jedné z nich Vám projede mráz po zádech když si uvědomíte, že čtete dost děsivý horor (o kterou se jedná neprozradím, nechte se překvapit). Podobnou reakci jsem zažil u jedné z povídek, které jsou přidány k dlouhé povídce Podivná příhoda inženýra Vladivoje Vejvody. Jsem zvědav, jestli se s něčím takovým setkám u některé další autorovy knihy.

3 01.03.2023

(Pokračování III)
6. Jakousi kostrou celého románu je sice životní příběh blahoslaveného Karla Spinoly, ale je to skutečně jen kostra mohutného živého těla, které tvoří velké množství více či méně známých svatých či blahoslavených, což má svůj vrchol v posledních dvou dílech, kde jsme fascinováni skutečnou masou tisíců bezejmenných lidí, pro které je svatost mučednictví naprostou samozřejmostí. Z jiných známých svatých je zde významně zaměřena pozornost na svatého Aloise Gonzagu (zde zvaného Aluigi), a to ve třech kapitolách prvého dílu - Vůle představených, Hymna Bellarminova a Stíny v Breře. V poslední z uvedených kapitol je velmi dobře uveden na příkladu stav, zvaný tremendum, kdy prostý věřící člověk při bezprostředním kontaktu se svatostí u jiné osoby zažívá tak velké pocity úcty a obdivu, že se to u něj změní ve stav hrůzy. Tato hrůza vyplývá z nutkavé myšlenky, že vlastní spása je jemu, prostému člověku nedostupná, protože je přece určena hlavně pro takovéto dokonalé svaté. Zde rektor jezuitské koleje pater Bartolomeo Recalcati, bývalý představený nyní již mrtvého sv. Aluigiho má pocity hrůzy z toho, že on sám Aluigiho zkoušel, byl na něho přísný, zatímco andělé v nebi ho vítají a vedou k Božímu trůnu. Mrtvý Aluigi, který zemřel mladý jako jezuitský novic při ošetřování nemocných nakažených morem, se rektorovi zjevuje v děsivých představách – cituji: „Což ho nevidíte? Jen pohleďte lépe! ...Teď vidíte hlavu, … stále skloněnou k jedné straně, jež dotěrně nastavuje kosti lícní i vystouplý nos. Z té tváře lze vyčísti všecko utrpení, všecky neduhy. Snad opět jde na žebrotu. Teď popadl cosi a nese to odhodlaně jako lupič. Ale jest to jen polomrtvé tělo morové. Snad nese je do špitálu. Teď přiklání tvář i vystouplý nos k lebce člověka morového, a pod jeho víčky, stále sklopenými, se zjevuje úsměv, jenž hrozivě ukazuje jeho lest. Kráčí dále. A hle! Tiskne tvář k lebce člověka morového. Nejde do špitálu, ten se neukazuje. On kráčí však směle jako lupič, třebas tělo jest těžké, takže klesá. Ach! Pospěšme, neotálejme, aby nám neodnesl našeho Pána!“… Síla, co?
7. Opětovně zde uvádím, že je třeba si uvědomit (nejraději se k tomuto názoru nechat navést čtením zmíněné knihy Utěšitel nejlepší), že pro běžného člověka nepochopitelná touha Karla Spinoly po mučednictví je vlastně touha po důsledném následování Krista s plným dotažením přijetí kříže do oběti sebe sama – stejně jak to učinil Kristus.
8. Na své cestě skutečně svatým životem je Karel Spinola provázen dvojím pokušením. To prvé se týká pouze prvého dílu, to druhé hlavně druhého dílu, ale částečně i obou závěrečných. Prvé pokušení je to, že veškeré okolí během jeho pobytu v Evropě ho přesvědčuje, že je nesmysl, aby jezdil do Japonska. Že je zapotřebí, aby zůstal tam, kde je, jelikož má vynikající úspěchy jako náboženský reformátor v obcích, kde zrovna působí. Zní to velmi hezky, ale problém je v tom, že on ví, že kdyby zůstal tam, kde je, okamžitě by byl povyšován, dostal by se do vedoucích funkcí, kde by mohl zpohodlnět, navíc by musel čelit tlaku protekcí vlivných lidí, jeho velmi světští příbuzní by využívali jeho jména k obhajování a podpoře svých vlastních zájmů a podobně. Toto pokušení končí jeho odjezdem na moře. (Dále viz Pokračování IV)

3 24.12.2022

V této knize je prezentována jedna z dle mého názoru nejúžasnějších náboženských myšlenek, která mi denně, vlastně téměř trvale pomáhá prožívat život se všemi radostmi a starostmi, a sice myšlenka o malé víře. Snad se mi zde povede popsat o co jde, doufám, že jsem pana prof. Halíka pochopil správně:
Běžně se věřící člověk modlí aby měl více víry, pevnější víru, větší víru a ještě větší víru, a tím mohl zdolávat starosti a pochybnosti, které na něj ze všech stran doléhají. Realita je potom dosti často taková, že čím chceme větší víru tím více na nás doléhají pochybnosti a náš život (mnohdy nejen náboženský) je potom stále bojem mezi narůstajícími pochybnostmi a tzv. velkou vírou, která tyto pochybnosti zatlačuje do podvědomí. A potom se nám jednoho dne v nějaké krizi najednou ty pochybnosti z podvědomí vyřítí a způsobí nám v duši pravý chaos, bohužel mnohdy i s dopadem na naše okolí.
Pan prof. Halík má pro nás skvělý návod, jak těmto situacím zabránit - prostě ty pochybnosti klidně nechat v našem vědomí, ať si tam dělají co chtějí, narůstají, řvou, syčí, zuří apod., a těmito barvitě se projevujícími pochybnostmi nechat stlačovat naši víru někam do nitra, ať je tato víra klidně menší, a menší, ale až v té největší hlubině. A právě tím, že v našem nitru je tato malá víra, tak už tam není místo v podvědomí pro zatlačení pochybností, které jak už jsem výše napsal, s naprostým klidem můžeme nechat v našem vědomí. Proti takovéto v našem nitru usazené malé víře mají totiž minimální šanci (nemám odvahu napsat, že žádnou). Je ale zapotřebí drobná střelná modlitba: "Pane Bože, prosím Tě, pomáhej mi udržet mou malou víru."
Kdyby pan profesor Halík nepřišel už na nic než na tento geniální návod jak zacházet se svou vírou, naprosto by to stačilo dle mého názoru stačilo k tomu, aby byl zařazen k největším myslitelům.

3 19.09.2022

Naštěstí jsem se velmi krátce poté co jsem tuto knihu četl seznámil s názorem, že správný překlad výrazu "pozitivní myšlení" do češtiny je "vyčůranost". Proto jsem velmi ochotně dal palec nahoru výbornému komentáři ijcro.

3 25.08.2022

Hoc opus magnum, bonum et utile in ambabus partibus est. Sed in lectiones incipientes multitudo verborum incognitorum non convertentum in linguam Bohemicam magna est. Ea res me impediverat, itaque ad discendum linguae Latinae libellum "Latinská morfologie" praetuli. Commentarius meus ad librum "Latinská morfologie" hic scribitur:
https://www.databazeknih.cz/knihy/latinska-morfologie-225270?orderBy=new

3 18.08.2022

Viz můj komentář k Franzi Kafkovi jako autorovi.

Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.

3 12.05.2022

Krásná durychovská reminiscence (blíže viz můj komentář k Jaroslavu Durychovi jako autorovi, je přímo pod heslem Jaroslav Durych) mezi Andělkou z Bloudění (17. století) a zdejší hrdinkou Bětuškou (z autorovy současnosti - 20. století). Andělka v Bloudění symbolizuje strážného anděla, který dovede Jiřího ke spáse. Bětuška dělá něco podobného. Sice v mírové době (o to to má lehčí než Andělka), zato místo jednoho muže u Andělky zde usměrní životní zaměření čtyřem mladým mužům. (O to to má Bětuška těžší.)
Tato kniha je jednou z těch, které ukazují jakou měl Jaroslav Durych nesmírnou úctu k ženám, na nichž si asi nejvíce cenil jejich obětavosti.
Níže jsem dal palec nahoru Ivetě Černé, přestože není z knihy nijak nadšena. Perfektní je, že to dočetla. Její reakce na Durychovy knihy je typická - nebyla zaujata. Chce to jen jediné - uvědomit si, že při čtení těchto knih máme celý koncert pocitů, které jsou analogické pocitům, které prožívají popisované postavy. (Všimněte si, kolik ve své reakci Iveta Černá popisuje pocitů.) Čili u Jaroslava Durycha nejde o zaujetí tím, jak jsou tyto pocity líčeny, ale o vlastní prožívání těchto pocitů. (Pochopitelně, že když se člověk nudí nebo je zmaten, má tendenci s knihou praštit - ale i to je jiný pocit, než zaujetí - to už k Jaroslavu Durychovi patří, je to způsob jeho ironického laškování se čtenářem. A ironii u tohoto autora najdeme velmi často.)

3 05.05.2022

Pro tyto skvělé povídky platí vlastně totéž, co pro celé literární dílo tohoto vynikajícího spisovatele. Jeho prapředek byl významným aktérem v odsuzování salemských "čarodějnic a čarodějů" k smrti. Tito lidé byli pochopitelně zcela nevinni. Spisovatel tuto rodovou zátěž v sobě nesl jako jakýsi skrytý pocit viny, tento dost trýznivý psychický stav dokázal ve svém díle přetvořit v něco úžasného. Jeho celé dílo směsí empatie, smířlivosti, tolerance. Každý řádek, který po sobě autor zanechal, má nesmírnou hloubku. Ve svém vlastním životě neměl možnost tyto pocity dovršit, zemřel v depresích z existence americké občanské války. Člověk si při četbě jeho knih uvědomuje jeden známý, ale ne příliš zdůrazňovaný fakt - morálka a duchovní růst neroste s lidskými generacemi. Každá generace a každý člověk individuálně musejí morálně a duchovně uzrát zcela od základů sami.

3 04.05.2022

Jsou knihy, které bychom měli přečíst sami bez předběžného zkreslení informacemi od jiného člověka, a pro tuto to platí stoprocentně. Proto zde nepíši skoro nic, jen jeden velmi silný dojem z epizodní postavy. Starý muž, Němec, který bude během několika dní vyhnán (či odsunut, chcete-li) bere kosu a seče otavu. Autor mu nevkládá do úst ani jedno slovo.

3 27.04.2022