lena.o.knihach komentáře u knih
Myslela jsem, že mě krimi žánr už ničím nepřekvapí. Něco se stane, přijede detektiv, vyšetří zločin a je konec. Jenže Unesená mezi detektivkami vyniká. V čem?
Moc se mi líbilo, že tady nebyla jen jedna hlavní vyšetřovatelka, která to všechno táhla, ale měla při pátrání na pomoc spoustu dalších skvělých postav. Lizzy navíc nebyla jen tak obyčejný detektiv. A protože mi byla sympatická, nevadil mi ani do detailu rozebraný její osobní život.
Pro někoho hrůzostrašná obálka už sama o sobě napovídá, že budou v příběhu nějak figurovat pavouci. Naštěstí to ale nebylo tak strašné, čekala jsem to horší, takže se opravdu nemáte čeho bát.
Já jsem z Unesené prostě a jednoduše unešená. Bylo to napínavé, příběh krásně gradoval a já doufám, že se můžeme těšit i na další případy soukromé vyšetřovatelky Lizzy Gardnerové.
Když jsem viděla temnou obálku s dítětem, už se mi v hlavě začaly rozjíždět všemožné teorie, o čem by tento psychothriller mohl být. Pokud také nečtete anotace, je zábava sledovat, kam čtenáře autor zavede.
V tomto případě nás Tammy Cohen dostala do prostředí kanceláře k přátelskému kolektivu a k začínající psycholožce Anne.
Od začátku jsem přemýšlela a tipovala, jak a kdy se tyto dvě dějové linie střetnou, a i když se mi něco málo povedlo odhadnout, dokázalo mě Dítě L nejednou šokovat a překvapit.
Maloměsto plné tajemství a náboženských fanatiků, obklopené skálami zvané Holé kosti, kde vládnou muži přísnou rukou a ženy musí poslouchat.
Vítejte ve Whistling Ridge.
Každou neděli chodí na první pohled spokojené rodiny s dětmi do kostela, kde poslouchají kázání pastora.
„Víte, co znamená LGBT? Lásku gayů Bůh trestá.“
Jakmile se ale všichni rozejdou do svých domovů a zavřou za sebou dveře, začíná teror. Někde lítají pěsti, jinde se člověk hroutí po psychické stránce.
Pak se mladá studentka Abigail ztratí a začne vyšetřování. Šerif navštěvuje domácnosti a všechno přísně střežené vyplouvá na povrch.
Hodně postav a střídání přítomného času s minulým může čtenáře ze začátku trochu zmást, ale kniha se čte velmi dobře a není tak snadné ji odložit stranou.
Řeknu vám, Anna Bailey teda umí vygradovat příběh. Žádné tajemství nevyzradí hned, ale dá si pořádně načas - postavy viděly něco, zažily tohle, udělaly tamto a já jsem se ptala co, kdo, s kým a čekala na odpovědi.
Bohužel jsem pachatele (i bez nějakého většího pátrání) odhalila moc brzy a díky zahraničním ohlasům jsem měla až příliš vysoká očekávání. Nepochybuji ale, že si tento mrazivý debut užijete.
Protože Kudy ke hvězdám bylo přímo famózní, čekala jsem toho hodně i od novinky Na jedné vlně.
Nevím, jestli je to tím, že jsem nedávno už jednu podobnou knihu dočetla, ale Na jedné vlně mi přišel jako naprosto průměrný, obyčejný a ničím zajímavý příběh.
Hlavní postavy si mě moc nezískaly, více se mi líbily ty vedlejší a romantická linka také nijak nevynikala.
Pokud chcete letní oddechovku, která se odehrává na pobřeží se supr postavami a ještě k tomu budete zachraňovat mořské živočichy, přečtěte si Instant karmu.
I když mám radši víláky ze světa Sarah J. Maasové, nemohla jsem si tuhle bonusovku o Cardanovi nechat ujít. V Královně ničeho mi totiž šíleně moc chyběl a v této knize příběhů jsem se ho zase nemohla nabažit.
Jak mě závěrečný díl Krutého prince zklamal, tak jsem moc ráda, že pak přišel ještě Jak se král Země víl naučil nenávidět příběhy, protože teď zas na celý Elfhame, Jude a ostatní vzpomínám jen v dobrém.
A ty ilustrace! To je pastva pro oči.
Svolení je neuvěřitelně silná zpověď. Nebylo to vůbec lehké čtení. Nevyvolává jen silné emoce, ale někdy mi bylo až fyzicky nevolno z toho všeho. Člověk se jen ptá, jak to mohlo panu G. všechno tak procházet.
Vanessa Springora má můj velký obdiv. Dokázala jít ven se svým vlastním příběhem, který napsala jednoduchým (a pro mě velmi čtivým) stylem.
Kdyby u nás nevyšla další kniha od Jen Bennetové, zřejmě bych se do Kudy ke hvězdám ani nepustila. A udělala bych strašnou chybu.
Já nemám nic, co bych vytkla. Příběh mě nadchl, postavy si mě získaly od prvních stran a kempování v severokalifornské divočině bylo naprosto úžasné!
Připadalo mi, jako bych i já stanovala a plahočila se po stezkách. Dokázala jsem se ponořit do knihy a nemyslet na nic jiného. Líbila se mi i romantická linka.
Kudy ke hvězdám doporučuji všem čtenářům. Opravdu byste ji neměli jen tak minout.
Myslela jsem, že Návod na vraždu pro hodné holky byl nejlepší. Že se v druhé knize může v nějakých částech vyšetřování autorka opakovat, že už to prostě nebude tak skvělé a já budu zklamaná.
Teď vůbec nechápu, jak jsem o Holly Jacksonové mohla pochybovat. Vysokou laťku si stále drží a její knihy doporučuji všem milovníkům ya literatury.
I Hodná holka, zlá krev je po grafické stránce krásně zpracovaná. Nechybí tam fotky, poznámky, nahrávky a další ilustrace, které si hlavní hrdinka shromažďuje ve složce k případu.
„Chtěla jsem vyprávět o světě povolžských Němců - živém, svébytném a opravdovém - o světě, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat. “
— Guzel Jachina
Proč jsem se tak dlouho vyhýbala této ruské spisovatelce?
Příběh Jakoba Ivanoviče Bacha mě zasáhl tam uvnitř a donutil mě hledat další informace o ruských dějinách 20. století. Přesně to mám na knihách nejradši. Že si díky nim rozšiřuji obzory a dozvídám se něco nového.
Vím, že se popisy břehů Volhy a okolí, myšlenky a pocity postav nemusí líbit všem, ale kouzelněji je snad autorka popsat ani nemohla. Podivuhodný folklór s prvky magického realismu dohromady tvoří neskutečně silný příběh, který byste si měli přečíst.
Prozatím Děti Volhy nemůžu porovnat s autorčiným předchozím bestsellerem Zulejka otevírá oči. Ale jen prozatím.
Mona Kasten si díky pětidílné sérii Znovu získala srdce mnoha čtenářů. A i já (i když ještě nemám kompletně přečteno) patřím mezi fanoušky této německé autorky.
A právě dnes vychází první díl trilogie Maxton Hall s názvem Zachraň mě.
Jako první musím vyzdvihnout obálku. Je naprosto kouzelná a už se nemůžu dočkat, až uvidím to vázané vydání.
Hlavní hrdinka Ruby Bellová je moc sympatická studentka. Líbí se mi, že si stojí za svými názory, ví, co chce a má slabost pro (do detailu vyšperkované) plánování.
Oproti tomu mi James do noty moc nesednul. Ale netvrdím, že si mě nemůže získat v dalších dílech.
Hned jsem si ale oblíbila vedlejší postavy - Ember, Lin, Alistaira a Lýdii. Moc bych si přála, aby v pokračování dostaly více prostoru.
Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, ale pak už jsem nemyslela na nic jiného. Vrátila jsem se do středoškolských let, zažila halloweenskou párty, trpěla při přijímacím řízení na univerzitu a nebudu vám lhát, moc jsem si to užila.
Děkuji @kate_valter z @knihydobrovsky za recenzní výtisk.
Všem nadšeným a pozitivním recenzím musím dát za pravdu. Kouzla rodu Thornů je skvělá fantasy kniha.
Na začátku jsem brala jako obrovskou výhodu, že se jedná o samostatně stojící příběh. Teď už z toho tak nadšená nejsem. Víte proč?
Já jsem si tak moc oblíbila hlavní postavy, že bych s nimi ráda zažila i další dobrodružství.
Elizabeth mi byla hned od první strany sympatická a kupodivu jí to vydrželo až do konce. Nathaniel a Silas jsou stejný případ. Akorát, že Thornovy narážky a připomínky a vlastně všechno, co vypustil z pusy, ho posunulo úplně na jiný level a je to jeden z mých nových nejoblíbenějších knižních hrdinů.
Několikrát jsem se i nahlas rozesmála. Představa, jak neprovdané nevěsty hází k Nathanielovi přes plot a on se musí bránit lopatou..
Myslím si, že pokud si chcete od nějakého žánru odpočinout a máte chuť na fantasy, ale nechcete se pouštět do žádných sérií, jsou Kouzla rodu Thornů ideální volbou.
Anthonyho Bridgertona jsem si oblíbila v seriálu i v knize Vévoda a já. Na příběh, ve kterém bude vikomt hrát hlavní roli jsem se těšila a jsem ráda, že mě nezklamal.
U čtení jsem se zasmála, občas i zasnila a náramně jsem si výměnu názorů mezi Anthonym a Kate užívala.
Vikomt, který mě miloval se mi četl stejně skvěle jako první díl. Nebyl pro mě o nic horší ani lepší. A pokud i vy máte nejstaršího Bridgertona v lásce, určitě nebudete zklamaní.
Po všech těch pozitivních recenzí jsem se té knihy šíleně moc bála. Měla jsem strach ze zklamání. A také jsem se jí docela dlouho vyhýbala. A když už pak přišly na scénu jiné bomby, já se v klidu mohla do Daisy Jones & The Six pustit. A pane bože!
Tohle bylo tak skvělé čtení. Já jsem měla každou chvíli chuť si kapelu i Daisy Jones vygooglit. Chtěla jsem si pustit jejich písničky, chtěla jsem slyšet jejich hlas, chtěla jsem jít na jejich koncert. Stále dokola jsem si opakovala, že tohle je jen vymyšlený příběh. Že to není skutečné.
Postavy, myšlenky, styl psaní - nemůžu vůbec nic vytknout.
Na druhou stranu chápu, že to nemusí sedět všem, ale dejte knize aspoň šanci. Tohle chcete číst.
Když jsem se před dvěma lety pouštěla do Tří temných korun, nenapadlo by mě, že to dnes bude jedna z mých hodně oblíbených sérií. A důstojnější závěr si tato tetralogie nemohla přát.
Trojčata. Tři královny. Jedna je travička (specializuje se na jedy), druhá je naturalistka (má zvířecího parťáka) a další je elementálka (ovládá živly). Vládnout ale může jen jedna. A zbylé dvě musí zabít.
K mé smůle jsem si většinu postav oblíbila, ale Kendare Blake jim nedala nic zadarmo, život jim vůbec neulehčovala (spíše naopak) a mně tak lámala srdce.
Četlo se mi to skvěle. Každou kapitolu autorka věnuje jiné královně. Všechny tři dostaly svůj prostor a žádná z nich nebyla ochuzená o svůj příběh.
Originální námět celé série se mi moc líbil. První dva díly jsem hodnotila plným počtem hvězdiček, třetí byl za mě trochu slabší, ale Pět temných osudů nezklamalo a vrátilo Temné koruny zpátky na vrchol.
Poslední dobou vyhledávám povídky čím dál víc, ale s touto sbírkou jsem šlápla vedle. Vůbec by mi nevadilo, že třináct povídek už předtím vyšlo v jiných tiskovinách, ale mě většina z nich vůbec nezaujala.
Všech osmnáct povídek se mi četlo velmi dobře, ale v hlavě mi jich zůstalo jen pár. Ty nejlepší, které byste určitě neměli minout, jsou Tyhle fragmenty, Poslední rozloučení a Samozřejmě že se podívala.
Moje první setkání s Biancou Bellovou nedopadlo úplně nejlépe, ale rozhodně bych této české autorce chtěla dát ještě šanci. Láká mě její kniha Jezero - vítěz "Magnesia Litera - Kniha roku (2017)".
Nejdřív fotbal, pak hudební kapela a teď krasobruslení - prostředí, na které jsem se těšila ze všech nejvíc.
I když se každá kniha odehrává někde jinde, ten romantický příběh je stále stejný. I postavy v ničem zásadním nevybočují a jsou si hodně podobné. A je to případ i Ivana Lukova a Jasmine Santosové. Místo kopaček jim ale autorka nasadila brusle a fotbalový stadion vyměnila za zimní.
Humor Mariany Zapaty mám ale ráda a její nejnovější knihu jsem přečetla extrémně rychle, a to je to téměř pětisetstránková bichle!
Je S láskou, Lukov lepší než Rytmus, já & Malychin? Rozhodně!
A je lepší než Kulti? Není. Ale ani není o nic horší.
Chlapec, krtek, liška a kůň je překrásná kniha.
Ukrývá se v ní mnohem víc, než se na první pohled zdá.
Je plná nádherných myšlenek, fascinujících ilustrací, otázek a odpovědí, za kterými se (kdykoli to bude potřeba) ráda vrátím.
Knihu může číst malý i velký čtenář - každý si z ní odnese něco jiného.
Od Kasie Westové nečekám zázraky. Vím, že její knihy jsou milé, skvěle se čtou a já si u nich odpočinu. Možná tentokrát mě ale nebavilo, u čtení jsem se nudila a ani jednu postavu jsem si neoblíbila. Jako by to snad ani nepsala moje milovaná Kasie.
V příběhu se skáče z jedné maloměstské akce na druhou a chybí mi různé spojitosti či souvislosti, co se děje, když se zrovna Sophie Evansová nevěnuje květinové dekoraci. Co (ne)baví Sophie ve škole? Jak se chová doma? Jaké má jiné koníčky? Dívá se ráda na filmy/seriály?
Když se všechny postavy scházely akorát na událostech, neměla jsem šanci dokonce ani hlavní hrdiny pořádně poznat. A už vůbec nepobírám tu romantickou linku, jestli se tomu tady dá vůbec tak říkat.
Za mě prostě ne. Kasie Westová je stále super autorka a všechny její ostatní knihy vám doporučuji, ale Možná tentokrát vynechte.
Moc jsem od toho nečekala a nakonec jsem byla velmi příjemně překvapená.
Temná atmosféra je suprová a Puk mi tam na to odlehčení neskutečně moc sedí.
Do dalších dílů se určitě pustím a moc se na ně těším.
Dva spisovatelé, tvůrčí blok, prázdniny u jezera a romantická komedie na spadnutí...
Už od začátku mi postavy byly sympatické, nedělalo mi žádný problém se do příběhu ponořit a občas jsem se i zasmála.
Že spolu January a Augustus uzavřou sázku, vystoupí ze svých zajetých kolejí a budou psát úplně jiný žánr, byl skvělý nápad.
Moc mě to bavilo do doby, než mi to přišlo až moc natahované. Postavy začaly dělat zbytečnosti, chovaly se najednou jinak a klesly u mě na nezájem.
Kdyby byla kniha kratší, neměla by šanci si u mě něco pokazit. Takhle je pro mě Letní sázka jen průměrný romantický příběh.