Lucienka220 komentáře u knih
Zajímavé... od vraždění neviňátek v Palestině až po orbitální stanici u Jupitera prochází osamělý Poutník dějinami, které ho ovlivňují méně než jeho rodinné a přátelské konstelace. Jednotlivé motivy se opakují, prolínají, lehce se mění. Jak říká hlavní hrdina: Hněv zůstává, láska zůstává...
Celkově se mi kniha líbila. Trochu mi připomněla Mitchellovy Hybatele.
A teď se dostávám k tomu, proč knize dávám jenom tři hvězdičky. Nejsem příliš vzdělaná, ale některé autorovo svévolné nakládání s fakty na mne působilo, jako by mi dal facku. Vadilo mi, že v například použil, že v Peru v 7. století přijeli bratři na koních. Na Srí Lance jedl hrdina v 6. století karí s brambory...o kalení oceli v Mexiku v 8. století rovněž dosti pochybuji. Nevím, zda tam tyto nesrovnalosti byly záměrně, či zda je Boyne použil kvůli plynulosti vyprávění, ale mně osobně vadí...
Tahle kniha byla velmi příjemným překvapením. Příběh je zasazený do tudorovské Anglie, i když všechny reálie jsou podané překrouceně a jako by zrcadlově (Englie, eucharistiáni, královna Maris, královna Bethany) a kniha není odrazem skutečné historie.
Děj knihy je jednoduchý, ne však prostoduchý. Čtrnáctiletá May, sirotek, se dostane do vězení kvůli krádeži chleba. Je odsouzena k tomu, aby se stala pojídačkou hříchů, osobou, která podle provinění umírajícího sestaví menu, a konzumací těchto jídel očistí jeho duši. Pojídačky jsou osoby zcela na okraji společnosti, nesmí komunikovat, ani mezi sebou, jsou neviditelné, nikdo na ně nesmí promluvit. A tak May při takovéto zádušní hostině zjistí, že někdo vraždí dvorní dámy královny Bethany, a vzhledem k tomu, že je umučena její kolegyně pojídačka, rozhodne se přijít na to, kdo má vraždy na svědomí.
Kniha začíná výčtem provinění a příslušného pokrmu, který se k očištění konzumuje. Je pěkné, že názvem pokrmu nesou i názvy jednotlivých kapitol, takže díky slovníčku jsem si vždy našla, o čem kapitola bude.
Velmi se mi líbilo, jak si May dokáže všímat lidí, dávat jim přiléhavé přezdívky a také, že navzdory tomu, že byla uvržena do postavení pojídačky hříchů si našla osobní prostor, svobodu. V závěru knihy uvažuje: Možná svoboda spočívá v tom, že si můžete vybrat. I když vaše možnosti stojí za starou bačkoru.
Byla jsem překvapená, že pojídači hříchu opravdu existovali. Našla jsem si o nich pár informací. Na rozdíl od knihy mohli to být muži i ženy. Poslední pojídač hříchu působil v Anglii ještě počátkem 20. století. Rozhodně nehodovali takové množství pokrmů, jak je popisováno v knize - pojedli nad rakví kousek chleba. Pojídači hříchu byli církví pronásledováni, pravděpodobně se jednalo o starý keltský zvyk.
**************
A tady odkaz na článek, jak to prý bylo s pojídači hříchu: https://www.stoplusjednicka.cz/pojidaci-hrichu-bizarni-tradice-davala-neboztikum-moznost-posledniho-ocisteni?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=763030&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
(SPOILER) Bylo to krásné
Kniha se skládá z několika zdánlivě na sobě nezávislých částí.
První částí je romance ve stylu Bílého Tesáka a Badlands Terrence Malicka
V dalších částí je vyprávěný příběh několika dnů: Alfred, bouřlivák, přijíždí z Kanady, kde se živí jako dřevař do Valsesie, aby se vypořádalo dědictví po otci.
Bratr Luigi, momentálně strážník lesní stráže, se snaží žít spořádaným životem. Se svou ženou Elisabettou čekají první dítě.
Předmětem dědictví je dům po rodičích (otec Luigiho a Alfreda nedávno zemřel) v horách, ve vesnici Fontana Fredda. Vesnice se vylidňuje, ovšem dá se očekávat oživení, má se přes ní postavit lanovka a sjezdovky.
Každá z postav vypráví kousek děje. Dovídáme se o minulosti i současnosti postav, dokážeme si vytvořit plastický obraz.
Závěrečnou části je velšská báseň o bitvě stromů.
Stromy hrají důležitou roli- otec Grato zasadil při narození synů modřín pro Luigiho a smrk pro Alfreda.
Stromy, a jejich vlastnosti, hrály důležitou roli v životě Keltů. Každý z nás se narodil pod vlivem určité dřeviny, která určuje jeho vlastnosti.
Moc se mi líbilo propojení hudby, písní Bruce Springsteena z alba Nebraska s příběhem knihy.
Nám v Čechách nejsou texty písní neznámém, nazpíval je v osmdesátých letech Pavel Bobek
(SPOILER) Dost drsná kniha o jedné velice zvláštní rodině. Spisovatel pátrá po svém otci, který zemřel, když byl malý chlapec. Z útržků: dopisů, fotek, nahrávek, telegramů sestavuje obrázek otce, uměleckého malíře (a také básníka a dramatika) Mikka Toly. Byl to podle všeho velmi inteligentní a zábavný člověk, bohužel celý jeho život byl ovlivněný psychickým onemocněním. Navíc vnitřní démony zahání kombinací sarkasmu, alkoholu, jízdou na mopedu, mečem či střelbou ze vzduchovky.
Chvílemi mi to přišlo vtipné, ale spíš mi běhal mráz po zádech. Asi i proto, že v mém blízkém okolí se několik lidí s psychickými problémy vyskytuje (my jsme vždy pro odchod léčebny používali výraz vydat se na Floridu). Uvědomuji si díky této knize, jak bezútěšné je občas sdílet domácnost s "psychem".
Mikka, otec rodiny, si pořídí čtyři děti. Jeho manželka nakonec onemocní roztroušenou sklerózou. On je všechny velmi miluje, ale vše nazírá skrze sebe, vše se musí točit kolem něho... Nevnímá, jak je jeho žena vysílená a strádá, děti jsou z něj občas vyplašené a velmi často hladové. Je jasné, že kniha nespěje k happy endu.
O to více obdivuji děti, že dokázaly v takovém zmatku vyrůst a podle všeho si zachovat i zdravý rozum.
(SPOILER) Něžná a laskavá kniha, i když pojednává o smrti.
V okamžiku smrti se dostanete do fotoateliéru pana Hirasaky, jakéhosi místa mezi životem a smrtí. Za úkol si máte vybrat jednu fotografii za každý den vašeho života. Navíc kvůli té, ke které se váže nejvíce vzpomínek, se můžete na jeden vrátit zpátky a prožít ten den jako pozorovatel.
Jako první do ateliéru přichází stará paní, bývalá učitelka z mateřské školy, paní Hacue. Ta celý svůj život zasvětila práci s dětmi. Prožíváme s ní, jak po válce budovala v bombardováním zničené části Tokia školku pro děti. Problémem byl nedostatek, neochota i zášť některých lidí.
Paní Hacue však ze svého cíle neustoupila, a svou laskavostí si pro myšlenku vybudování školky získala i své odpůrce.
V druhém příběhu nahlédneme do života Wanigučiho, člena jakuzy. I když se to nezdá,i otrlý a cynický mafián se zachová laskavě k opraváři Krysákovi, mladému muži s neuvěřitelně šikovnýma rukama a poruchou autistického spektra, a malému vietnamskému chlapci Tienovi.
Třetí příběh o týrané holčičce Micuru je asi nejsmutnější. Odhalí nám, proč pan Hirasaka nemá sám žádné vzpomínky.
Všechny příběhy jsou mezi sebou propojeny
jemnými náznaky.
(SPOILER) Mám ráda knihy z dalekých zemí, navíc pokud je napsal spisovatel, který z té země pochází.
A právě takovou knihou je i Dítě prachu. Autorka nás ve své knize seznámí s osudy Ameroasiatů, dětmi amerických vojáků a vietnamských dívek, míšenci, které posměšně nazývají děti prachu.
Takovým míšencem je Phong, muž, který se snaží s rodinou dostat do USA. Phong to má velice těžké, vyrůstal v sirotčinci vedeném laskavými jeptiškami, protože byl odložené dítě. Navíc Phongův otec byl afroamerického původu, takže se i vzhledem velice liší od většiny vietnamské populace.
Další linkou ze současnosti je příběh Dana a jeho manželky Lindy. Dan se vrátil z války ve Vietnamu s pocuchanými nervy. Po více jak 40 letech se rozhodne vrátit do Vietnamu, kde chce vyhledat svou někdejší přítelkyni, Vietnamku Kim, kterou opustil těhotnou.
Třetí dějová linka se odehrává koncem šedesátých let, kdy dvě sestry Trang a Quýnh se vypráví pracovat do baru v Saigonu, aby splatily dluhy svých rodičů.
Je jasné, že se všechny tři linky příběhu propojí.
Na knize je vidět, že autorka čerpala z autentických vyprávění Ameroasiatů. Celkově je kniha obžalobou války, protože, jak je v knize zmíněno, nikdo není vítězem.
Drama z francouzské soudní síně. Člověk se dozví, jak jsou ve Francii vedeny soudy.
Zneklidňující pohled na pravdu, lež a vinu. Jak jednoduché je odsoudit někoho, kdo je nesympatický, má divný původ a divně se chová, jak je jednoduché věřit mladičké oběti.
Lisa svým přístupem ukazuje, že o věcech přemýšlí a že jako dospělá je ochotná nést následky svého činu z patnácti let. Kniha popisuje, že dospívání není vůbec lehkým obdobím. Dotýká se i aktuálního tématu šikany, která je stále častější.
Bohužel podle mého, je překlad poněkud zavádějící a nevím, zda zajímavé knize neubral na čtivosti. Jako např. kaloň s rýží na str. 55 (jako opravdu?).
(SPOILER) Knihy Davida Mitchella mám ráda. Musím je číst pozorně, udělat si na čtení čas.
V případě Hodin z kostí jsem trochu na rozpacích...
V knize je zobrazený život Holly Syksové. Seznamujeme se s ní v osmdesátých letech 20. století. Holly je patnáct a právě se hrozně pohádala s mámou. Rozhodne se seknout se školou a utéct za svým klukem. Jenže nic není takové, jaké se zdá, a Holly není tak úplně obyčejná náctiletá holka. Už dříve se dostala kvůli svým psychickým kvalitám do hledáčku nebezpečných "rádiových lidí". Tuto část příběhu vypráví sama Holly.
V dalších částech sledujeme život v jednotlivých dekádách Holly optikou její náhodné, ale pro další děj důležité, známosti, dále životního partnera Eda a potom přítele a kolegy spisovatele Crispina Hersheye.
V dalším desetiletí dochází ke katastrofické Druhé misi.
V poslední části knihy je opět vypravěčkou Holly. Došlo ke kolapsu civilizace, Holly žije v Irsku se svou vnučkou a malým marockým imigrantem Rafiquem. Podaří se jí zajistit dětem lepší a bezpečnější budoucnost?
Kniha mi přišla nevyvážená, v prvních čtyřech částech je spousta malých detailů, které odkazují k budoucímu ději, provázanost jednotlivých linek příběhu, v páté části dochází ke katarzi (jsem jediná, kdo si vzpomněl na film Highlander, hit mého mládí?)
V poslední části jako bych se náhle ocitla v ději ekologického kvarteta od Majy Lund, jako by tato část byla tak nějak ke zbytku knihy připojená.
A pak jsem trochu zklamaná, v knize nebyla více rozpracovaná myšlenka Scénáře a Protiscénáře.
Pro mne bylo zajímavé i to, že hlavní hrdinka Holly je asi o čtyři měsíce mladší než já, a její dcera Aoife je stejný ročník jako moje dcera...
(SPOILER) To byla milá kniha. Knížka o velmi důležitých věcech, ovšem podaných laskavě a bez sentimentu. Knížka o víře, lidskosti, toleranci a smyslu života, stále aktuální v době, kdy můžeme vytvářet další sbírky ohrožených a utlačovaných.
Oskara a růžovou paní jsem v divadle, chtěla jsem si příběh přečíst. Sehnala jsem vydání, kde jsou další dvě povídky.
Takže jsem si kromě Oskárka a babí Růženky zamilovala Josefa, Moma, otce Pemzu i Ibrahima.
Při četbě se mi vybavoval nápis na Jubilejní synagoze v Praze: "Což nemáme všichni jednoho otce? Což nás nestvořil jediný Bůh ?"
Knížka mne bavila, děj byl napínavý.
Myslím, že si člověk při čtení opět uvědomil zrůdnost koncentračních táborů a nacistické ideologie.
Jenom nevím, zda rozuzlení je reálné. I když občas se v koncentračním táboře děly opravdu neuvěřitelné věci...
(SPOILER) Bylo to velmi zvláštní čtení. Zajímalo mne, jak vypadá japonská populární kniha, detektivka, thriller, zvlášť proto, že o mém oblíbenci Murakamimu se říká, že píše příliš západním stylem.
Pan Sódži Šimada je vrstevníkem Haruky Murakamiho.
A nyní k ději knihy:
V Japonsku se i po čtyřiceti letech snaží vyřešit záhadné a hrůzné tzv. astrologické vraždy.
V první části jsou deníkové zápisky. Seznámíme se s malířem Umezawem a jeho rodinou. Malíř vyznává západní astrologii a touží vytvořit nejmocnější alchymistickou esenci, jakéhosi ženského Frankensteina či Sirael, Azoth, z těl šesti mladých dívek. Jenže Umezawa je zavražděn a my jsme postaveni před záhadu zavřeného pokoje.
Dále se dovíme, že po smrti malíře bylo zabito i sedm mladých žen, dcer, nevlastních dcer i neteří malíře. Podle zápisků jich šest mělo posloužit k vytvoření Azoth. Jejich mrtvá a znetvořená těla se nachází různě po Japonsku...
Více světla do případu vnáší zápisky policisty, který byl do tohoto případu tak trochu nedobrovolně zatažen.
Astrolog a věštec Mitarai s přítelem Išiokou mají týden na to, aby případ vyřešili.
Celkově jsem se nechala příběhem unášet. Kdo by mohl být vrahem mi začalo být jasné po přečtení zápisků policisty. A jako čtenářce Agathy Christie mi bylo jasné, že vražda se nejlépe schová mezi jinými vraždami a tělo mezi dalšími těly (přičemž zcela správně jsem případ nerozlouskla).
Na začátku jsem se musela soustředit na spoustu údajů, kterými jsem byla skoro zahlcena: jména, rodinné vztahy, data narození mladých žen, souřadnice nálezů, hloubku pohřbení.
Celkově to nebylo špatné. Knihu nedokáži ohodnotit, ale při čtení jsem se chvílemi rozhodně nenudila.
To bylo moc pěkné překvapení, knížka, kde na pouhých 250 stránkách se rozehrává velmi napínavý příběh. Vše se odehrává asi v rozpětí dvou týdnů.
Bývalý voják, Angličan Derek, přijíždí do menšího města v Západním Ghátu Aramši jako správce vzdělávacího centra. Po hrůzných zážitcích z bojů už nikdy nechce vzít do ruky zbraň. Jenže centrum je vybudované v místech nové moderní čtvrti, kde byla džungle a místní král džungle tygr Achil si to nenechá líbit. Už dříve byl příležitostným lidožroutem, ale nyní se lidé stávají pravidelnou položkou tygrova jídelníčku. A vypadá to, že si do nové čtvrti přichází vyřizovat účty z minulých životů právě s Derekem.
Do tohoto rámce je přidaný i trpký osud indických žen, přetrvávající pravidla kastovního systému a zapovězený a zapomenutý chrám nějaké podivné sekty v džungli, který je jako vystřižený z příběhů o Indiana Jonesovi.
Knížka se dá číst jako napínavý a dobrodružný příběh, také jako ekologické varování, protože člověk není pánem přírody, možným výkladem by mohlo být, že tygr ztělesňuje vše temné, odvrácené, skryté, noční.
Při četbě se mi vybavovala báseň Williama Blakea Tygr a také se mi připomněly příběhy z Knihy džunglí.
Jako bonus knížky je krásná grafická úprava a ilustrace Sabiny Chalupové, která je, jak jsem se dočetla, vytvářela pomocí černých izolačních pásek.
Je to už několikátá kniha (Mazl tov, Minjan, Exodus, Unorthodox, Rabínova dcera), kterou jsem četla o tajemném světě ortodoxního judaismu. Je to zatím první kniha, kterou vypráví muž, insider, je tedy zajímavé se na tento svět podívat očima muže.
Opět se popisuje uzavřený svět s přísnými pravidly, kde muži se modlí, studují Tóru a spisy ctihodných rabínů. Svět, kde se budoucí manželé setkají na půl hodinu půl roku před svatbou. Svět, kde musíš slepě poslouchat rebeho, dodržovat rituální opatření a plodit děti.
Čím déle jsem četla, tím větší jsem měla vztek: vztek na rebbeho, který ovládá celou obec a všechny lidi, včetně tak intimních věcí, jako je menstruace a výtoky manželky (poskvrněné prádlo nosí do synagogy manžel, protože žena v podstatě kromě nákupů a návštěv rodiny nevychází z domu) a prádlo a jeho výpotky jsou zkoumány na veřejnosti. Vztek na to, že rebbe schvaluje násilné činy, pokud se mu chování členů společnosti nelíbí, i v tak malicherné věci, jako je provedení obřízky syna v jiné synagoze.
Vztek na rodiče Šulema, kteří zřejmě prožili divoké mládí a útěchu a ukotvení nalezli v chasidství a jeho omezeném světě vychovávali své děti.
Vztek na Gitty, tu pokornou pýřící se ženušku, která se podřizuje zákonům společenství a v podstatě potom závidí Shulemovi, že dokázal odejít a přežít, na to, že zakazuje i matce Shulema, která je stále chasidkou, se stýkat s vnoučaty jako trest, že vychovala špatně syna (kde je pravidlo ctít rodiče teď...)
Vztek na celou tu svatouškovskou a pokryteckou společnost.
Ze začátku mi Shulem nebyl moc sympatický, ale postupem času si mne jeho upřímné hledání smyslu života získalo. A nakonec mi ho bylo líto, jak byl chasidskou společností připravený o děti. Prostě ho dostali, emocionálně.
Pro Nofer 197: velmi se mi líbil popis komunity v knihách Mazl tov a Minjan. Soudržnost, vazba na rodinu, šabatové večeře a šabat jako den rozjímání o Bohu. Jenže rodina Schneiderových z knihy Mazl tov byla moderně -ortodoxní, dodržovala všechna pravidla a dokázala žít v moderním světě se všemi vymoženostmi a rozumně jich využívat.
Možná jsem se špatně vyjádřila, mně v této knize vadilo pokrytectví skvyrské komunity.
Z příběhu Schulema mám pocit, že jeho komunita byla dost fanatická. Stejný pocit vzteku jsem měla i při četbě knihy Vzdělaná, kdy dívka pocházela z komunity preparských mormonů.
Milé příběhy s poselstvím, četly se se velmi příjemně a vedly mne k zamyšlení nad smyslem života, vztahy s lidmi. Člověk by si měl připomínat častěji, co je v životě důležité.
Po přečtení Pobřežní cesty mne zajímalo, jak pokračoval život Raynor a Motha. Nějaké informace jsem si našla na internetu společně s informací, že Raynor napsala novou knížku.
Tentokrát to nebyl tak silný příběh jako v případě předchozí knihy. Kniha mne nezklamala, je pěkně napsaná, jsou v ní krásné popisy přírody, ale sílu Pobřežní cesty v sobě prostě nemá.
Čemu se nedá pomoct, to musí člověk vydržet.
Tohle byla hodně divná kniha. Anotace na obálce přirovnává knihu k Útěku do divočiny, Williamu Blakovi a Tolkienovi. To mi připadá hodně zvláštní kombinace, měla bych jiné přirovnání - je to jako když se potká Modrá laguna s Betonovou zahradou.
Jenže na rozdíl od dětí v Modré laguně, které ztroskotají na tropickém ostrově, kde je dostatek všeho, tedy jsou zpátky v ráji, osiřelí sourozenci, neviňátka Ada a Evered se musí popasovat s drsnou přírodou ostrova Newfoundland. Ocitají se když ne v pekle, tak určitě v očistci. Nikdo je nevede, nevysvětluje, děti se řídí v životě několika prostými pravidly. Na rozdíl od dětí v Betonové zahradě nejsou Ada a Evered zvrhlí, jenom velice osamělí. Musí se spolehnout sami na sebe, zkoumají hranice svých osobních prostorů. A to vše až na malé (ale významné) výjimky bez zásahu zvenčí.
A jak zjišťuje inteligentní, přemýšlivá sestřička Ada, žádný člověk není není nutně jednoduchý, neměnný a stále zásadový.
Tak tohle byla opravdu síla. Nad příběhem malé dětské nevolnice jsem měla několikrát slzy v očích. Nejhorší je, že příběh je napsaný podle skutečnosti - Lisa všechny ty hrůzy prožila. Kolikrát jsem si musela připomínat, že se nejedná příběh sirotka z Lowoodu či Olivera Twista z viktoriánské Anglie, ale o život dívenky narozené jako já v 60. letech 20. století , na rozdíl ode mne ale ve Švýcarsku a ne komunistickém Československu. I když o švýcarské demokracii pochybuji už od chvíle, kdy jsem zjistila, že ženy tam získaly volební právo až v roce 1971.
My, co jsme měli zřejmě doma lože od mrože, tak hodnotíme velice kladně :-)
Achernar je přesně ten typ knihy, který normálně nečtu. Achernar je kniha, která si mě našla:-) - zaujala mne obálka, přečetla jsem anotaci a rozhodla se knihu přečíst.
Spíš než horor (hororová mně přišla hlavně první část knihy) mi kniha přišla jako thriller. Příběh rychle plyne, sledujeme duševní pochody hlavní hrdinky. Kniha se četla dobře, poučila jsem se o existenci souhvězdí Eridanus, jednoho z největších souhvězdí oblohy, které bylo popsáno už Ptolemaiem. A také proč si nemám sedat na neobsazené sedačky v nacpaném metru či tramvaji.
Tohle byla jedna z nejkrásnějších knížek s lidovými básničkami a říkadly z celé Evropy. Všechny jsou doprovázené krásnými, barevnými ilustracemi Josefa Palečka. Říkadla jsou citlivě přebásněny. Takže se můžeme rozpočítávat s bubušelmou a usínat s islandskými strašidýlky a tuleňátky.