ludek.n komentáře u knih
Brrno je běsné město! Dana Rusková mé milované rodiště pořádně zatemnila, zalidnila ho běsy, upíry, přízraky, mátohami a kdejakou další havětí a pak na ně vypustila kapitána Sanka, který je samorost tělem i duší. Pravidla a zvířata moc nemusí, s technikou si nerozumí, místo autem jezdí za zločinem tramvají, ale za Brrno by položil i život. Hned od začátku ode mne autorka dostává body za domácí prostředí. Rozkrývat místa jako Běsná (Lesná), Ničky (Kníničky), Pisátky (Pisárky) nebo Masarkova třída (Masarykova) mě prostě bavilo. Na druhou stranu se musím přiznat, že se mi dílko Dany Ruskové nečetlo zrovna snadno a několikrát jsem se dokonce musel vrátit zpátky, abych zůstal v obraze a pochopil dějové zvraty. Možná za to mohlo mé momentální psychické rozpoložení, nebo ona povídková roztříštěnost, která měnila postavy, atmosféru i zabarvení jednotlivých kapitol. Jednu chvíli jsem byl v laufu a užíval si adrenalinovou jízdu, a hned vzápětí těžce tápal a propadal rmutu z bloudění. Prostě jako na houpačce dílko ale nezatracuji. Líbilo se mi i nelíbilo současně, takže za mě tři a půl hvězdy.
Brian Michel Bendis si zase jednou pohrál se superhrdiny a připravil jim radikální misi, jejíž následky na ně udeří do roka a do dne silou, kterou si nikdo z nich na začátku ani nedovedl představit, natož aby na ni byl připraven. V roli strůjce a hybatele vystupuje ředitel S.H.I.L.D.u Nick Fury, kterému výtvarník Gabriele Dell´Otto vtiskl v některých momentech doslova démonickou podobu. Ostatně celý příběh je hodně temný a extrémně vypjatý. Bendis to rozhodně nehraje při zdi a v emocionální rovině jde svým postavám ostře po krku. A to jak fyzicky, tak psychicky. Dell´Otto s ním hraje na jednu strunu a jeho pojetí kresby je plné vnitřního napětí, které se dere z každého jednoho panelu. Skvěle pracuje s perspektivou, jeho figurální kresba je dokonalá, facelift parádní, a když pak své postavy rozhýbe je to dynamika radost pohledět. Zajímavé jsou i encyklopedické vsuvky, i když se musím přiznat, že díky zařazení speciálního Furyho spisového materiálu zpracovaného Mike Raichtem, už mi ke konci pěkně lezly krkem. Nezapomnělo se ani na bohaté bonusy a pohled do zákulisí.
Každý z rodů, žijících na Vysočině, má svou speciální schopnost, dar, který se dědí z otce na syna či z matky na dceru. Dar zmaru, ničení, volání, čištění, dar přivodit slepotu, hluchotu nebo němost, dar zapálit oheň, dar nože, vnitřního zraku nebo stěhování těžkých věcí, dar uzdy a koštěte. Orrek Caspro z Caspromantu je po otci ničitel, ale zdá se, že svůj dar nedokáže ovládat. Jeho zápas se sebou samým, se svými pochybnostmi, nejistotou, tápáním a vztekem, ale také s okolím, které je k němu přátelské a ochranitelské, nebo naopak se ho bojí a nejraději by ho smetlo z povrchu světa, je pro Ursulu Le Guinovou příležitost ukázat neobyčejnost lidských osudů tam, kde určující silou jsou mimořádné schopnosti hrstky jedinců, řídících společnost. Orrek Caspro a dívka Gry Barreová jsou prototypy hrdinů, kteří se chtíc nechtíc vzbouřili proti svému předurčení, opustili letité jistoty a vydali se neprošlapanou cestou za svobodou. Výborná fantasy v podání jedné z předních autorek žánru.
Deset povídek Davida Šenka zpracovává nejrůznější témata, od paralelních vesmírů (Kamas: kořeny budoucnosti), přes mimozemské invaze (Souhvězdí Lva) až k božským vnuknutím (Proroctví Umána). Někdy k nim přistupuje s humornou nadsázkou (Poslední con, Hledání jinoplanetníků, Co dělá Bůh?), většinou ale řeší problémy lidstva s vážností a respektem (Znamení osudu, Psychologie pionýrů, Srdce ledu). Nutno přiznat, že v povídkách z druhé skupiny je Šenk daleko přesvědčivější, a například Kořeny budoucnosti nebo Psychologii pionýrů bych se nebál zařadit do nějakého prestižního výběru české top sci-fi. Celkové skóre sbírky pak kazí ony zábavné kousky, které svým hospodským tatíkovským stylem sice nadělají mnoho povyku, ale není to na nic, když jim chybí nějaká silnější nosná myšlenka. U některých povídek jsem bohužel zápasil i s poněkud nevýraznou pointou, takže za mě to byla se srdcem z ledu remíza.
Nové náboženství Bezbožného vesmíru, které dokazuje existenci Boha v jiné dimenzi bytí. Galaxie, hvězdy, planeta Země i lidé na ní jsou podle teorie Paula Hammonda pouze jakýsi přízrak skutečné "Boží říše". Ta existuje v jiné časoprostorové rovině, do níž byly skutečná hmota i antihmota vehnány fyzikálními procesy při prvotní expanzi. Vše ostatní je pouze iluzorní vedlejší zplodina, iluzorní tvary vtištěné do matrice nicoty. Co může takováhle myšlenka udělat s lidstvem - a když je Hammondův postulát předán mořským kytovcům, tak i s nimi - je předmětem zkoumání anglického spisovatel Iana Watsona. Myšlenka je to bezpochyby originální a zajímavá, k vlastní škodě je však zpracovaná poměrně neatraktivní formou a až příliš se drží při zemi. Namísto oslnivého gejzíru emocí nabízí jen velké blouznění, při němž se toho děje zatraceně málo a jaksi mimoděk. Všechno to pozdvižení, vyvolané Paulem Hammondem jde nejen mimo nás, ale bohužel i mimo hlavní aktéry dramatu a je jedno zda se zrovna probíráme myslí vorvaně Jonáše nebo se bráníme vzbouření lidu, pískáme si společně s indiány či pozorujeme trosky lidí, které zbyly po myšlenkových otiscích. Mohlo to být mistrovské veledílo, ale je to spíš nuda.
Když se Mike Resnick pustil do psaní Kirinyagy, rozhodl se, že ji napíše po kapitolách a každou z nich pak prodá jako samostatnou povídku, ale nikdy přitom neztratí ze zřetele, že se jedná o kapitoly románu, který musí na konci dospět k vyvrcholení a pak mít ještě epilog, bez něhož by celé vyprávění nebylo kompletní. A jak zamýšlel, tak také učinil. Překvapivě to funguje, ať už čtete Kirinyagu jako román, nebo jako soubor povídek a novel, jež jsou propojeny prostředím, myšlenkou a hlavními protagonisty. V obou případech totiž máte v ruce hluboce lidský, nadčasový materiál. Podtitul knihy Bajka o utopii je v tomto případě více než výstižný, neboť celé Resnickovo snažení obklopí onou mystikou starých zlatých časů, kdy byl život prostý a lidé zbožní. A pokud se vás nedotkne příběh dvanáctileté Kamari, která se dotkla nebe, tak už vám snad ani není pomoci. Minout tenhle Resnickův výtvor by prostě byla strašlivá chyba, ať už jste či nejste příznivcem sci-fi literatury. Koneckonců Kirinyaga si ze sci-fi bere jen základní kameny, na nichž pak vystaví chrám plný dobrodružství.
Název Andersonova románu může svádět k představě obrovské generační lodě, plující vesmírem do neznáma, někam tam, kam se dosud nikdo nevydal. Přestože se toto téma v poněkud upravené podobě v závěru knihy objeví, Poul Anderson nás ve skutečnosti vezme na výpravu lidskými dějinami. Hlavními postavami jeho románu je totiž skupina výjimečných lidí, roztroušených po celém světě v různých časových obdobích, kteří se od svých vrstevníků odlišují jednou podivuhodnou a zásadní vlastností: po dosažení dospělosti přestanou stárnout. Co to znamená pro ně a pro jejich okolí, je předmětem autorova podrobného zkoumání. Je to jako navlékat korálky na šňůrku, mozaika samostatných příběhů napříč dějinami od Číny až po Ameriku, od řeckých objevitelských výprav, přes panování Ludvíka XIII, až někam k druhé světové válce a dál do budoucnosti. Když se konečně dostaneme do kosmu a k cizím planetám, abychom zde objevili inteligentní život, je to už vlastně jen douška na závěr, epilog celé té dlouhé historie, která sice neoplývala dramatickými momenty, ale pár zajímavých otázek k zamyšlení přece jen přinesla.
Česká verze Andersonovy Hrozby z vesmíru klame tělem hned na první pohled. Podle obálky Vladimíra Pelegrina by člověk očekával space operu toho nejhrubšího hard sci-fi zrna, ale ve skutečnosti má před sebou katastrofický lékařský thriller v duchu Smrtící epidemie či Přejezdu Kassandra. Pohotovostní lékař, doktor Sam Bertolli, byl při tom, když na Zemi přistála vesmírná loď Pericles a vypotácel se z ní k smrti nemocný velitel Rand. Boj s rychle se šířící nákazou, na níž neexistuje lék, je pak ústředním tématem Andersonovy novely. Pitvá lidskou psychiku vystavenou smrtelnému ohrožení, politickou inkoherentnost a jednoduchá řešení složitých problémů vojenskou silou. Žádné zdlouhavé filozofování, strategické rozbory nebo niterné psychologické sondy tu nenajdete. Není tu na ně místo. Anderson je úsporný ve vyjadřování emocí a pocitů, nekomplikuje zápletku hromadou odboček a myšlenkových sond, neřeší minulost svých postav, prostě vypráví příběh, který se děje tady a teď, rychle a zběsile, bez váhání, bez zbytečné útlocitnosti, syrově a opravdově. Ve skutečnosti ani nepotřebuje onen vesmírný jupiterovský motiv, aby dodal svému vyprávění drive a zapůsobil na čtenáře. Jste-li naladěni na stejnou frekvenci, proletíte touhle knihou jako expres a užijete si prosté, přímočaré zábavy bez kliček a bez experimentů.
"Přísahám, že budu udržovat mír ve Sluneční soustavě, chránit zákonné svobody jejích obyvatel, bránit ústavu Solární federace..." tak začíná přísaha kadetů vesmírné Patroly, kterou skládá i nováček Matt Dodson. S ním pak projdeme od vstupních testů až po jeho první ostré nasazení na hlídkové lodi Aes Triplex. Heinlein nás seznámí se svou vizí armády budoucnosti, v níž každý její člen má "ztělesňovat zákon, řád a zdravý rozum, soudnictví i slitování". Patrola sama se pak jeví jako sbor uvědomělých pacifistů, jejichž vzdělání v jazycích, sociálních vědách, diplomacii, navigaci a dalších podobných oborech je stavěno nad jakoukoli bojovou přípravu. Asi proto nepřekvapí, že k opravdové akci se Heinleinovi hrdinové propracují až v samém závěru knihy a je vážně štěstí, že Venušané jsou natolik přístupní dialogu, že se nechají pohnout ke spolupráci čistě verbálním nátlakem (nebo chcete-li obratným vyjednáváním). Trochu chudičké na dramatické momenty, dějové zvraty, překvapení a vlastně i nějaké ty zajímavé myšlenky.
Sbírka nejlepších hororů podle Karla Edwarda Wagnera obsahuje dvacet pět krátkých povídek, rozprostřených od fantasy inspirací (Hlas elfích píšťal Severosvěta) až po těžkou noir-psychedelii (Muž, který sbíral Barkera, Trofeje). V některých případech bych dal slovíčko "horor" do pořádně velkých uvozovek s vykřičníkem navrch (Kniha reklam na obálce, Vy jste nemocný, pane Antwhistle, Negativ). Díky malému rozsahu (většina povídek se svým rozsahem vejde do deseti stran) je důraz kladen na jeden zásadní, pokud možno ohromující a překvapivý, element, na němž celá zápletka stojí a padá. Pokud je tento prvek dostatečně silný, je šance na uspokojivý výsledek. V opačném případě je to zoufalství, které nezachrání ani solidní slohotvorné zpracování (Svíčka v záři Slunce, Strachy jako přibitý, Hra na schovávanou). Za své favority bych označil Nutmanův Plný plyn a McLeodovu Krizi identity.
Sbírka editora Martina Šusta, která byla zařazena do laserovské edice New Space Opera přináší sedm úctyhodných kousků z pera takových velikánů moderní sci-fi jako jsou Alastair Reynolds, Neal Asher, Stephen Baxter nebo Eric Brown. Hned první v řadě, Moře změn s nestvůrami od Paula J. McAuleyho je jako vyřezaná z obsidiánu, přestože mi autorův styl tak docela nesedl. To následující Brownova Cesta za nadějí (přes mnohé výhrady o jeho neoriginalitě a rutinérství) byla přesně podle mého gusta - dobrodružná, napínavá, zábavná. Ve stejném duchu navázal i Alastair Reynolds se svou "klaustrofobickou" povídkou Za bariérou v Orlu, které k piedestalu chybělo jen lepší zakončení. Strossova Jaderná propast byla na můj vkus příliš zpolitizovaná a společně s MacLeodovým náboženským Souladem vyšších sfér se tak ocitla na nejspodnějších příčkách mého žebříčku popularity. Naopak si vedly ve své podstatě drtivý Asherův Konstruktér a neméně excitovaná Mayflower II od Stephena Baxtera. Tohle jsou další dva zápisy do knihy nesmrtelnosti. Troufám si tvrdit, že Martin Šust měl opravdu šťastnou ruku při vybírání povídek a novel pro tuto sbírku a já nemohu jinak, než mu zatleskat... a autorům těch skvělých kusů samozřejmě taky.
Představitel ideálu svobody, oděný do hvězd a pruhů, Captain America má za sebou možná nejdelší a nejproduktivnější historii ze všech superhrdinů, co jich svět zná. Edice Nejmocnějších hrdinů Marvelu ho představuje v povídkovém souboru scénáristy Rogera Sterna a výtvarníka Johna Byrneho Válka a vzpomínky. Součástí této řady sešitů je kromě slavnostního 250. čísla (obsahující příběh Cap prezidentem) i jubilejní historické ohlédnutí k 40. výročí, který celý tento soubor uzavírá. Kromě těchto dvou specialit tu pak máme třísešitovou bitvu s baronem Struckerem alias Machinesmithem, dvě kapitoly s Batrocem a uprchlým Hydem, a konečně i temnou upíří Krev na blatech, v níž se Captain America přesouvá do Anglie, aby ochránil rodinu Falsworthů před krvežíznivým baronem Bloodem. Všechny zde uvedené příběhy jsou podány inteligentně, dospěle a s nesmírným zaujetím. Roger Stern má jasno, kdy je čas zatopit pod kotlem a kdy je naopak potřeba zvolnit a zamyslet se. John Byrne jeho vizi podporuje svou uspořádanou a přehlednou kresbou bez velkých experimentů. Ruku v ruce jim to spolu funguje náramně a je opravdová radost si s Captainem Americou projít jeho vzpomínky. Radost a zábava!
Wanda Maximoffová je dost možná jednou z nejproblematičtějších hrdinek marvelovského vesmíru. Rozkročena mezi dvěma světy - Avengers a mutanty, přičemž jedni ji nemají kdovíjak v lásce a druzí jí nevěří - snaží se Scarlet Witch být sama sebou. Pohříchu se jí to daří méně, než by sama chtěla a než by si připustila. Věříce svým pocitům, nechá se (často ke své škodě) snadno zmanipulovat a využít druhými. To je vlastně i případ hlavního příběhu z pera a tužky Johna Byrna, vytvořeného pro sérii West Cost Avengers. Šest navazujících sešitů, zabývajících se asimilující protoentitou, zmrtvýchvstáním původního Human Torcha, rozštěpenou duší Pandemonia a jeho pána Mephista a v neposlední řadě také Wandinými dvojčaty Thomasem a Williamem, je naplněno až po okraj hrdiny ze všech koutů světa, jejich udatnými činy, odkazy na věci minulé, strofami a hláškami, které takto dohromady sice mají obrovský potenciál, ale já se v tom neuvěřitelném kotli beznadějně ztratil. Nejhorší to bylo s anabází Human Torcha, Tora, Immortuse, Visiona a profesora Hortona ve "velkolepém" padesátém díle West Coast Avenger. Četl jsem ho třikrát dokola a stejně jsem ho nepochopil. Přídám-li k tomu fakt, že mě ona ostentativně proklamovaná Wendina rozervanost chvíli štvala, poté nudila a nakonec mi připadala směšná, na víc než na tři hvězdy to tahle kniha Nejmocnějších hrdinů Marvelu u mě nedotáhla.
Modré oči, bílé vlasy, čelenka a plášť - to je Ororo Munroeová, Storm. Mutantka, zlodějka, členka X-Menů, partnerka, manželka, vůdkyně, bohyně, královna a žena, pro niž snad neexistují žádné hranice. Chris Claremont a Barry Windsor-Smith ji nicméně představují jako nejistou, tápající a pochybující bytost, která poté, co přišla o své mimořádné schopnosti, hledá sama sebe, své místo pod sluncem, svůj cíl a osud. Dvoudílný příběh, v němž se hodně přemýšlí, zpytují se hlubiny duše, pátrá se po odpovědích na trýznivé otázky vlastního svědomí, jde hodně do hloubky a vynáší na světlo světa podivuhodné pravdy o nás samotných. Láska a strach, vina a odpovědnost, minulost i budoucnost, a v neposlední řadě to nejdůležitější: smysl života. Druhý příběh z pera Christophera Yosta, kterému dal obrazovou podobu fenomenální Diogenes Neves, už je o něčem úplně jiném a i samotné pojetí nemůže být odlišnější. Tady se zachraňuje Wakandské království, jeho vládce T´Challa a všichni jeho lidé... a aby toho nebylo málo, tak ještě na druhé straně světa je potřeba ochránit X-Meny před nimi samotnými. Můžete si být jistí, že když Storm zavelí "Důvěřujte mi!", posadí vás to bez pardonu na prdel. Je doslova úžasné, kolik pohybu a dynamiky dokáže Neves nacpal do jediného panelu, jak kácí hranice, prolíná, spojuje, používá obraz v obraze... a pořád to má hlavu a patu. O Windsor-Smithově zadumané Storm s čírem jsem možná pochyboval, ale před Nevesovou prsatou krasavicí se kdykoli budu plazit po zemi a slíbávat prach z jejích nohou.
Barbara "Bobbi" Morseová začínala jako bezejmenná hrdinka na stránkách ka-zarovského komiksu Astonishin Tales v roce 1971. Svůj kostým a krycí jméno Mockingbird si pak vysloužila až v roce 1980 v 95. čísle řady Marvel Team-Up, kde společně se Spider-Manem odhaluje zrádce v řadách S.H.I.E.L.D.u. Právě tento sešit s názvem "...a žádný ptáček nezazpívá" otevírá tuto knihu Nejmocnějších hrdinů Marvelu. Doplňuje ho čtyřdílný příběh Jima McCanna a Davida Lópeze ze série New Avengers s názvem Shledání a jak už sám názve napovídá, máme tu čest prozkoumat, jaké vztahy panují po letech mezi bývalými manžely Hawkeyem/Roninem a Mockingbird. Přestože tu máme hrozbu od tajné teroristické organizace A.I.M., které je potřeba bezodkladně zabránit, jádrem vyprávění je především pošťuchovaná mezi Clintem a Bobbi. Chápu, že tvůrci chtěli předvést, že i neohrožení superhrdinové mají své trápení a emoce jim nejsou cizí, ale Shledání to vzalo za špatný konec. Mělo to být nejspíš veselé povídání o smutných věcech, s nadhledem a nadsázkou, okořeněné nějakou tou akční podívanou a řadou doplňujících flashbacků, ale dopadlo to přinejlepším rozpačitě a neurčitě. Korunu tomu nasadilo sladké hollywoodské finále... ani jedno oko nezůstane suché!
Roztříštěná mysl doktora Bruce Bannera dala v průběhu let vzniknout celé řadě Hulkových inkarnací a Váleční štváči Paula Jenkinse ukazují některá z nich, od šedého Joe čističe až po zelené monstrum a lá Vetřelec. Proti Hulkovi tentokrát překvapivě nestojí žádné nepřirozené obludy ani zmutovaní padouši, ale jen jeho rozervaná duše, vážná nemoc a... proradný generál Ryker (který je ovšem svou bezohlednou necitelností dost možná větší příšera, než kdekteré jiné monstrum, proti kterým kdy Hulk stál). Paul Jenkins vede svou dějovou linku poměrně přímočarým způsobem bez zbytečných kudrlinek a odboček rovnou k cíli. I přes onu zmíněnou neuhýbavost, najde se v hlavním toku příběhu prostor na nejedno zamyšlení (nad povahou člověka především). Ron Garney (jemuž dělal obtahy sám slovutný Sal Buscema) dodal všem těm Hulkovým podobám vizuální podobu. Jeho kresba je precizní v detailech i celkovém rozvržení, dokáže vzít s sebou i překvapit, a Hulk je v jeho provedení opravdové svalnaté monstrum. Váleční štváči jsou inteligentní zábava bez kompromisů.
Nad lidskými městy se stahují mračna. Blíží se rojení a nově narozená generace zabijáckých démonů bude ke svému vývoji potřebovat spoustu potravy. Lidé ještě nikdy nebyli v takovém ohrožení. Dokáží se Arlen Sedlák a Ahmann Jardir prodrat až do nejtemnějších hlubin Jádra a zvrátit běh věcí, nebo je lidstvo odsouzeno ke zkáze? Peter V. Brett završuje svou pentalogii a činí tak vpravdě bohatýrským způsobem: přes sedm set stran textu, několik dějových linií, nabitých démonským ichorem až po okraj, boj, naděje, zklamání, vítězství i prohry, krev i slzy. Byly okamžiky, kdy mi bezostyšně vlhly oči, a jiné, kdy se mi v hrudi rodil podivný pocit hrdosti. Řval jsem spolu s bojovníky na zteč, abych se už o chvíli později krčil v koutě a bál se i zašeptat slůvko. Nenáviděl jsem i miloval. Všechno dohromady v oslepivém gejzíru emocí. Ale bylo to dlouhé... tak dlouhé, že tomu v závěru došel dech a Brett to vzal zkratkou. Korunu tomu zbrklému závěru nasadil finální "dětskou" kapitolou, která je tak přehnaně usmiřující, až je dokonale nevěrohodná. Bez ní by Jádru bylo určitě lépe a celé to kolosální vyprávění by poslední kapkou nezhořklo. Nicméně oceňuji Brettovo úsilí dotáhnout všechny nitky do konce a Démonskou sérii jako celek považuji za jednu z těch nejpovedenějších fantasy sérií, co jsem kdy četl.
Majitelka detektivní agentury Mluvčí za mrtvé Alex Craftová se ještě ani nevzpamatovala z posledního případu, a už na ni čeká nové smrtelné nebezpečí. Má- li mu čelit a odvrátit hrozbu, bude muset projít hned několika rovinami bytí a světy, které k ní nebudou jen přátelské, ale budou vyžadovat veškeré její umění, sílu a vědomosti. Kalayna Price se ani na okamžik nevzdaluje modelu, který představila v předchozím díle Čarodějky stínů, jenom snad ještě více zaplétá osnovu příběhu a rozhazuje sítě do větší šířky. Zkoumání různých světů knize přidalo na atraktivnosti, na druhou stranu je to konání trochu samoúčelné, neboť z něho nevyplynou žádné výsledky a vlastně ani neovlivní nic v jádru vyprávění. Hezké navenek, prázdné uvnitř. Podobné je to koneckonců i se vztahy hlavních protagonistů. Klouže se po povrchu a chraň bůh vytáhnout nějaký těžší kalibr. Alex Craftová ovládá mocné magické síly, nechává si je proniknout do poslední vlásečnice těla, poznává je, vnímá je a promýšlí jejich použití, ale když přijde na kontakty s živými tvory, zapíná autoimunitní systém. Soupeření mezi Falinem a Deathem je spíše než ohňostrojem vášní, prskavkou dětské hry „padni, seš mrtvej!“. Sedmihlavá hydra je spíše k smíchu, lépe na tom nejsou ani tři barevní draci. Je tu spousta věcí, které se míjejí účinkem, a tak mi Tanec stínů více než co jiného připomíná pouťovou atrakci.
Čarodějka stínů s licencí na detektivní služby Alex Craftová se připletla k případu sériových rituálních vražd, při nichž si pachatel jako své oběti vybírá ženy s jistým mimořádným nadáním. Netrvá dlouho a Alex se stává ústřední postavou všeho dění. Kalayna Price dala dohromady něco málo z detektivky, gotiky, hororu, přimíchala mystické prvky a urban fantasy, do akce poslala duchy, stíny mrtvých, čarodějky, drsné agenty a záhadné fae, celé to protřepala, ozdobila hrstí sexu a lechtivých scén a takto to pak servíruje svým čtenářům, nebo možná přesněji mladým čtenářkám. Ty si totiž všechny ty vztahové zákruty a pánevní dovádění užijí spíše, než mužská část populace, která se nad vypracovaným hrudníkem Falina Andrewse pravděpodobně jen ušklíbne. Přes všechnu autorčinu snahu o eleganci a spád se mi zdálo, že vyprávění kulhá na obě nohy, nápady jsou nedotažené, výrazové prostředky chudé a že celou strukturu drží pohromadě snad jen ty duše mrtvých. Jakoby si Kalayna Price vůbec nerozmyslela, co si s věcmi a událostmi, které do svého příběhu zahrne, počne, jak je zužitkuje a vygraduje. Proto má člověk při čtení jejího románu často pocit, že tápe (a to nejen on sám, ale i postavy, účastnící se děje), že mu unikla nějaká významná podrobnost (neunikla, autorka ji prostě jenom nezmínila) nebo že zápletka postrádá pointu (nejspíš se zapomnělo, že by jí vůbec měla mít). Číst se to dá, ale hitparáda to není…
Soudný den přímo navazuje na jinou knihu Ultimátního komiksového kompletu, a to Příchod Galactuse. Tam, kde jsme Fantastic Four v posledním sešitě tohoto výběru opustili, tam nyní pokračujeme plynule dalším dobrodružstvím našich čtyř hrdinů. A začínáme pěkně ostře, neboť se nám poprvé v premiéře představuje dědičný náčelník Wakandy T´Challa alias Black Panther, který si členy Fantastic Four spletl s lovnou zvěří. Hned poté, co si obě strany vyjasní své postoje a usmíří se, už na dveře klepe další nebezpečný protivník Klaw - pán zvuků. Trumfnout ho může snad jen vládce království Latvera Dr. Doom, jenž Silver Surferovi uzmul jeho kosmickou sílu a díky tomu má konečně prostředky splnit si svůj sen: ovládnout svět. Kromě toho samozřejmě pokračuje linie s Black Boltovými Nelidmi a svou polívčičku si přihřeje i Sandman s Wizardem. Děje se tu toho opravdu spousta a vyprávění občas připomíná opičí překážkovou dráhu. Jedna sekvence střídá druhou a my mezi nimi skáčeme jako splašené jojo. Sem, tam, jako na střelnici. Přihlaste se, komu se z toho kolotoče nezatočila hlava. Tím spíše, že některé epizody ani nemají završení a jsou tu jen tak pro efekt. Na mou ubohou hlavu bylo toho roztříštěného reje až příliš. Připočteme-li poněkud zkratkovité finále, bouchání zátek šampaňského se odkládá na neurčito.