ludek.n komentáře u knih
Hvězdy jako prach jsou takovou kosmickou kovbojkou, v níž jsou psanci, špinaví zrádci, vzbouřenci, neúnavní pronásledovatelé, intriky i pletichy, ale také hrdost, čest, láska a touha po svobodě. Každopádně dezintegrátory visí proklatě nízko a kosmické lodě se prohánějí Galaxií jako utržené ze řetězu. Místy je to úsměvné, možná i malinko naivní, ale svěží, odsýpající a k přečtení na jeden nádech. Co víc si přát…
Vánoční říše je opravdový dárek pro čtenáře, kteří mají rádi Stephena Kinga nebo Neila Gaimana. Hillův styl je totiž v lecčems připomíná, přičemž si bere od každého to nejlepší, co mohou dát. Od jednoho si půjčuje jeho pohádkovou snovost, od druhého pak mrazivou drsnost, a oboje přizpůsobuje svým potřebám. Následně z těchto ingrediencí míchá omamný koktejl zábavy. Ne, že by se zcela vyvaroval hluchých míst, ale síla jeho příběhu a promyšlená struktura knihy je všechny doslova a do písmene převálcuje a eliminuje. Hill měl šťastnou ruku a naladěnou mysl i na vynikající závěr, který vystřihl jako z partesu a nezavdal pochybnost, že by si snad nezasloužil svých pět hvězd.
Koontz v Příchodu noci otevírá samotné peklo. Bez velkých průtahů nasazuje vpravdě ďábelské tempo a překvapivě brzy také odhaluje karty, takže už ve třetině knihy čtenář ví, co na něho číhá v temných stínech přicházející noci. Na míře napětí se to ale nijak neprojeví, a tak člověk se zatajeným dechem čte stránku za stránkou, aby si vydechl až na úplném konci knihy. Na druhou stranu je třeba také přiznat, že z textu vystrkují růžky klasická hororová klišé a jistá plochost postav. Zvrácenost hlavního záporáka je natolik prvoplánová, že už dopředu je jasné, jak to s ním dopadne. Když ale člověk moc nepřemýšlí, příběh ho docela spolehlivě vtáhne.
Laser-books vydal tuto sbírku Henry Kuttnera v edici Mistrovská díla SF a bezpochyby věděl, co dělá. Pětice povídek, které spojuje hlavní postava věčně opilého génia Gallowaye Galleghera, je psána lehkou rukou, s nadhledem a humorem. Věřím, že i sám autor se při psaní Gallagherových trampot královsky bavil. A já se bavil spolu s ním.
Dračí vejce je hard science fiction ve své nejušlechtilejší formě. Neutronová hvězda se sedmašedesát miliardkrát vyšší přitažlivostí než je pozemská dokáže vytvořit vskutku uchvacující prostředí pro rozvoj civilizace čilů. Stojí za to sledovat tyto tvory na jejich cestě k vyspělé společnosti. Je to zábava porovnávat všechny ty skryté paralely pozemských historických událostí, proměněné tíhou cizího a odlišného světa. Autor si mistrně pohrál i s dalším paradoxem, když čily nechal žít milionkrát rychleji než pozemšťany. Asi si každý dokáže představit, jak potom vypadá komunikace mezi astronauty a obyvateli Dračího vejce. On ostatně i výstup do volného prostoru na oběžné dráze kolem hvězdy ve výšce 400km nad povrchem není žádná legrace a mění se v dechberoucí drama, které je ke zhltnutí na jeden nádech. Málokdy souhlasím s propagačními synopsemi na obálkách knih, ale tentokrát musím udělat výjimku a o tom, že Dračí vejce je nádherná kniha, nebudu vůbec polemizovat.
Povídky ze Stříbrného meče jsou jakousi vstupní branou do světa bělovlasého zaklínače Geralta. A že je to vstup jak se patří, je bez diskuzí. Pan Sapkowski zde beze zbytku naplňuje dvě základní premisy žánru fantasy, kterými jsou meč a magie. Dělá to přitom velice přirozeným a nenásilným způsobem, takže mu věříte každé slovo. Jsou to výborně napsané, skvěle vypointované silné příběhy.
Třetí pokračování Patejlových dobrodružství v 21.století už opět přináší kvanta zmasakrovaných těl a rozpolcených hlav. Kuriózně k tomu děj nikam nechvátá, ale převaluje se jak líná řeka. Najde se čas i na nějaké to zamyšlení, třeba proč zamordovat nepřítele, když ten ve skutečnosti neumře, jen se promění v nemrtvého a ještě nelítostnějšího protivníka. Patejl, tento bojovník bez bázně a hany však přesto pokračuje ve svém smrtonosném poslání. I přes vysokou čtivost páně Kulhánkova textu, mě poprvé napadla kacířská myšlenka, že ani sám autor neví, jakéžeto poslání to jeho hrdina vlastně má. V prvních dvou dílech bojoval Patejl za záchranu svého týmu, potažmo Stonožky Hnusáka. A teď? Za lepší svět? Ale za který a proč vlastně...
Druhý díl tetralogie Divocí a zlí oproti svému předchůdci malinko ubral plyn a zklidnil. Ubylo potoků krve, rozšmelcovaných těl i odlétnutých hlav. Vždyť v první polovině knihy se objeví jen jedna mrtvola, a to ještě bez přičinění hlavního hrdiny Patejla. Ten se z hluboké minulosti přesune znovu do současnosti, jen tu máme alternativní dějiny. I když kromě nástupu Církve zářícího Spasitele, to vlastně žádné převratné změny v průběhu historických událostí nepřineslo. Ve druhé polovině knihy se pak už znovu roztáčí kolotoč smrti, ovšem obrátek předchozího dílu už nedosahuje a vyjma závěrečného mrzačení Patejla už se přece jen drží nohama na zemi. Obrazně i doslovně...
Děj se posunuje od ničeho k ničemu. Žádné překvapivé rozuzlení, žádné strhující akce, žádné skryté tajemství, odkrývání složité technologie nebo vstupy do psychologie postav. Nemastná, neslaná nuda od začátku do konce. Z předchozí knihy série sem proniklo jen velmi málo nebo nic.
Spousta keců o ničem. Možná je to originální pohled na Tour, ale ke čtení to není. Názory, spekulace a postřehy vysokého funkcionáře, bez hlubšího ponoru a hlavně bez konkrétních faktů o samotném závodě. Polovina textu rozebírá čistotu cyklistiky a obhajobu autora, jakýže je to velký bojovník proti dopingu. Zredukovat knihu na článek o 10-20 stranách by čtivosti prospělo, takto je to ztráta času.
Dva bratři soupeří o moc a postavení v čele rodinného klanu na světě, kde magie je běžnou součástí společenského života, přestože její používání je oficiálně zakázáno. Branou z Ivory Doris Eganové představuje poměrně svižnou, nekomplikovanou fantasy s výrazným ženským elementem. Byť se v anotaci na obálce nešetří vysoce expresivními přívlastky (z nichž by čtenář snadno mohl nabýt dojmu, že má před sebou nelítostnou akční hard story), román se už od samého začátku prezentuje malinko poťouchlým, maňáskovským stylem. Nejmocnější kouzelník na Ivory vypadá více jako kejklíř z pouti, než jako zkušený mág, a studentka antropologie spíše než o přežití bojuje s vlastními city. Ostatně všechny postavy tohoto rádoby dramatu působí poněkud vykolejeně a mimo komfortní zónu. Čte se to nicméně dobře a odmyslíme-li si lehce papundeklové kulisy, je to i hravý a napínavý příběh s veselou pointou.
„Každý člověk má temný stín,“ píše se na první stránce komiksu Taven Bachtale, a musím říct, že je to hledisko daleko trefnější než zařazení knihy do šuplíku „středověká detektivka“. Pravdou je, že středověkých reálií si v knize užijeme dosytosti, ale detektivní zápletka má charakter spíše temných tajemství, zahalených oparem téměř až hororové mystiky. Atmosféra je zde hustá tak, že by se dala krájet a já měl po celou dobu četby po těle husí kůži. Pátrání mladého pána Oldřicha z Libštejna po ztraceném synovi rozhodně není žádná pohodová selanka, zalitá slunečními paprsky. Je to naopak temná a hrůzostrašná odysea, odhalující ony temné stíny v lidských duších. Své k tomu přidává i výtečná (a v nejednom případě i pěkně děsivá) kresba Michala Kociána, kterému tenhle žánr opravdu sedí a odvedl tady skvělou práci. K plusům bych přidal ještě velký formát, který dá vyniknout každému detailu, každé vrásce a jizvě. Neměl jsem velká očekávání, o to příjemnější byl výsledek: bavilo mě to.
Trojice mladých hrdinů z Torra Alty pokračuje ve svém hledání magického artefaktu, jehož moc je jedinou nadějí pro barbary ohroženou Belbidii. Jane Welch se bravurně popasovala s nástrahami žánru a v závěrečném díle Runové magie nám servíruje plnokrevný příběh, v němž nechybí třesk mečů, napětí, krev a slzy, ale ani romantika dlouhých pohledů do očí a hřejivých pohlazení. Vybalancované to má více než dobře, takže její hrdinové jsou po celou dobu pod tlakem, ani nápad, že by utonuli v sladkobolném rozjímání. Byť je řešení hádanek, s nimiž se Caspar, Hal a Brid musejí potýkat, spíše dílem náhody, než intelektuálního úsilí (i když oni by nejspíš tvrdili pravý opak), vede jejich cesta v podstatě přímo k cíli a nikde neškobrtá. Na druhou stranu jim autorka nastražila v kontrolních bodech tolik léček a záludností, aby bylo pořád co dělat a děj nikde nestál. Finále je sice očekávané (bylo by velkým překvapením a porušením tradic, kdyby se odehrálo jinak), ale vlastně to vůbec nevadí, protože „…a žili šťastně až do smrti“ má pořád sílu výpovědi a po dobře odvedené práci přináší pocit uspokojení všem zúčastněným.
Jedině moc bohyně Matky může zachránit obleženou pevnost Torra Altu a zbytek Belbidie. Aby ji získali, vydávají se Caspar, Hal a velekněžka Brid na cestu, na níž jim hrozí nejedno nebezpečí. Jane Welch pokračuje v rozvíjení zápletky okolo magických run, které se snoubí s prastarým pohanským náboženstvím a mají moc změnit osudy lidí i celých říší. Ani Ztracené runy nezůstaly nic dlužny pozitivním pocitům, které jsem měl z předchozího dílu této fantasy trilogie. Na rozdíl od něj se tentokráte příběh rozjíždí o něco pomaleji, což ovšem v druhé polovině vykompenzuje tak ohromujícím nasazením, až člověka přechází zrak. Najednou se nelze od knihy odtrhnout. Autorka toho dosahuje velmi jednoduchými metodami a vyprávění jí doslova rozkvétá pod rukama, aniž by na sebe nabalovalo nějaký zbytečný balast a ohánělo se lacinými triky. Krásně drží osu příběhu v jasné, čisté a přehledné rovině, hraje si s postavami a neokázalými (ale nesmírně zajímavými) pobídkami posunuje děj vstříc inteligentnímu, otevřenému finálnímu partu. Rozhodně se těším na poslední díl trilogie.
Belbidii krále Rewika ohrožují barbarské kmeny pochodující ze severských tunder a jediné, co jim dosud brání v ovládnutí úrodných nížin na jihu, je hrdá, nikdy nepokořená pevnost Torra Alta. Bohužel i tady už zapomněli na stará pohanská božstva a svou víru věnovali jedinému pravému Bohu, který však nevypadá, že by chtěl svým věřícím pomoci. Fantasy v provedení Jane Welch není přehnaně komplikovaná, ani bombastická, přesto nabízí zajímavou zápletku, sympatické postavy, spoustu dramatických momentů a také pár hřejivých chvil, plných lásky, přátelství a odpuštění. Když už je potřeba vzít do ruky meč nebo sekeru, je to bez zbytečné krutosti a zvrácených choutek, aniž by utrpěla napínavost boje. Ačkoli se autorka nevyhnula několika slepým, nikam nevedoucím, odbočkám, daří se jí udržet kontinuitu příběhu v jasné a přehledné linii. Některé části vyprávění bych dokonce označil za skvostné, a to jak po stránce emocí, tak pointy. Válečné runy jsou velice příjemnou pozvánkou do světa mladých hrdinů, krásných pohanských velekněžek, barbarů, draků a zapomenutých božstev.
Komiks Kingdom Come: Deliverance je označován jako předehra ke stejnojmenné počítačové hře a jako taková bohužel nenabídne nějaký smysluplný příběh, který by směřoval k určitému a danému cíli, nýbrž je to jen poměrně syrová a brutální ochutnávka bezuzdného teroru a násilí v historických kulisách českého království za dob Václava IV a Zikmunda Lucemburského. Krveprolití začíná hned na druhé stránce a neskončí dříve, než se objeví nápis „konec“. Vyprávění samotné postrádá jakoukoli zápletku a jediné na co se Brett Murphy soustředí je zabíjení a zuřivé vraždění (pokud možno tím nejodpudivějším, nejbezohlednějším a nejotřesnějším způsobem). Krve je tu tolik, že najít stránku, kde by se žádná neobjevila, je málem zázrak. Wilson Gandolpho ve své kresbě naštěstí není fotorealistický, a tak se nemusíte bát obracení žaludku, místo toho si můžete zahrát hru na počítání mrtvol. Když k tomu přidám zmatené posuny na časové ose, vychází mi z toho záležitost jen pro znalé herní fanoušky.
Talorejská armáda dobyla pro právoplatnou dědičku trůnu Katheu její hlavní město a připravuje korunovaci. Ne všichni Kharadrejci jsou však se vstupem talorejských armád do země srozuměni. Třetí pokračování terraršského cyklu se nese v duchu lehké stagnace. Po předchozích dvou knihách nabitých dějem, se Královnin vrah obrací do sebe a zpytuje svědomí svých hrdinů až do těch nejhlubších zákoutí jejich myslí. Vysoká hra magie a politických intrik tentokráte převážila misku vah na úkor dobrodružné zápletky. Čas otevřeného boje ustoupil zákulisním pletichám a na čtivosti je to okamžitě znát. Andělé smrti a Hadí věž byly šikanzen, Královnin vrah je pouze místní lokálka, která se dýchavičně dere vpřed po zrezivělých kolejích. Nekromancie nikdy nebyla moje oblíbené téma, takže jestliže jsem se v předchozím díle jak takž srovnal s jedním ghůlem, těžko lze ode mne očekávat nadšení nad záplavou nemrtvých, vykukujících nyní téměř z každé stránky. Tím spíše, že jejich přispění k událostem v Kharadrey mi zůstalo utajeno a nepochopil jsem smysl jejich povolání na scénu.
Královna věků pokračuje v líčení událostí, které předcházely narození budoucího rivanského krále Gariona. Ruku v ruce s kouzelnicí Polgarou si tak projdeme dozvuky zničení nejkrásnějšího města na světě Vo Wacune, znovu vybojujeme legendární bitvu s angarackými armádami v čele s Torakem u Vo Mimbre, a pak pečujeme o několik generací potomků rivanského rodu až k tomu poslednímu, Garionovi, který je předurčen přihlásit se ke svému dědictví a znovu usednout na dlouho opuštěný rivalský trůn. Na rozdíl od první Polgařiny knihy tentokrát už nedostaneme nic nového (samozřejmě pokud nepočítáte nekonečnou přehlídku mladých Polgařiných chráněnců, kteří se skrývají, splývají s davem, žení se a plodí syny, aby prodloužili rodovou linii). Je to nevzrušivé, malinko jednotvárné loutkové panoptikum bez přidané hodnoty. Jestliže jsem u Rivanského trůnu zmínil hrozbu vytěžování tématu nad únosnou míru, Královna věků už tuto hranici opravdu překročila. Z ohromující bitvy u Vo Mimbre se dalším opakováním stalo stínové divadlo a bez defilé rivanských princů bych se klidně obešel. Tím spíše, že v knize je opět obrovské množství tiskových chyb.
V kole osudu má Polgara, dcera nejmocnějšího čaroděje Belgarata, své pevné místo. Nejenže se stala ochránkyní rivanského rodu, ale stará se i o to, aby v Arendii po letech neustálých nesvárů a klanových válek konečně zavládl mír. Po Čaroději Belgaratovi je Kouzelnice Polgara dalším příspěvkem do cyklu, započatém sérií Belgariad a pokračující pětidílným Malloreonem. Původně jsem si myslel, že když Belgarat zkopíroval události Belgariadu, Polgara naváže a bude rozkrývat pozadí Malloreonu. Tato úvaha byla nepodložená, a jak se ukázalo i mylná. Vracíme se totiž znovu na začátek, hluboko před narození bohobijce Gariona a dáme si to celé ještě jednou - nyní z pohledu Belgaratovy dcery. Naštěstí to není úplná „kopírka“, protože události v Arendii doposud nebyly v žádném z předchozích románů popsány, ale i tak to zavání vytěžováním tématu nad rámec únosnosti. Ne že by tu nebylo pár skvělých míst, které člověka strhnou a ohromí, ale celkově je to rozvleklé a pro čtenáře, který zná původní cykly, zcela nadbytečné čtení (navíc okořeněné až neskutečným množstvím tiskových chyb).
Rivanský kodex je sbírkou Eddingsových materiálů, které si připravil předtím, než se pustil do psaní sérií Belgariad a Malloreon. Kromě životopisu čaroděje Belgarata (který známe z románu Úsvit/Soumrak čaroděje Belgarata kromě drobných změn téměř stejný slovo od slova), Svatých knih (většinu z nich jsme si přečetli v prolozích jednotlivých dílů Belgariadu), obšírných a do detailu vypiplaných dějin jednotlivých království (úžasný počin, který však bohužel nenabízí nic moc nového), popisu bitvy u Vo Mimbre (kolikrát ještě?), Malloreánských proroctví (které se tak trochu točí pořád okolo jednoho a toho samého) a deníku krále Anhega z Šereku (pravděpodobně to jediné, co mě opravdu bavilo číst), obsahuje kodex ještě dvě Eddingsovy úvahy pro začínající autory o tom, jak psát epickou fantasy. Tenhle materiál je opravdu jen pro velké fandy a asi bych ho ocenil více, pokud by série, ke kterým patří, byly nějakým způsobem ohromující a nezapomenutelné. Jenže tak, jak byly průměrné jednotlivé romány, stejně tak v podstatě bez velkého zájmu a okouzlení jsem proplul i tímto dokumentem.