ludek.n komentáře u knih

Při čtení Koonzovy Bezmoci jsem se občas nemohl zbavit pocitu, že si ze mě autor dělá legraci. Mrazivý psychothriller o nelítostném pronásledování bezúhonné rodiny se chvílemi proměňoval v grotesku a Cullen „Cubby“ Greenwich v Bustera Keatona v jeho nejlepších výstupech. Přišlo mi to stejné jako by obraz holandského mistra ze 17. století přemaloval nějaký současný street-artový výtvarník jakousi bizarní abstrakcí. Sem tam ještě probleskne původní malba, ale většinu pozornosti si uzurpuje ona halucinogenní moderna. Brzy už autorovi nevěříte ani to, že má nos mezi očima, natož pak, že to s rodinou Greenwichových myslí vážně. Díky této rozháranosti se člověk jen velice obtížně nechává do příběhu vtáhnout. I v těch nejvypjatějších chvílích očekáváte od autora nějakou taškařici. V konečném důsledku jste pak stejně rozčarovaní, ať už ona mimózní skeč přijde nebo ne. Koontz si skutečně vymyslel bláznivý příběh. A byl by pravděpodobně skvělý, kdyby mu místy nesklouzával do frašky.

4 28.12.2018

Řeky času nejsou vlastně román v pravém slova smyslu (i když se tak tváří), ale obyčejnou sbírkou povídek, vzájemně propojených tématem cestování časem do minulosti za loveckými trofejemi a samozřejmě ústřední postavou Reginalda Riverse. To má za následek, že se v každé kapitole (povídce) zas a znova dozvídáme některé informace, jako například kdože je to Riversův společník Čandra Ajar a jaká jsou omezení časostroje profesora Prochasky. Dvakrát, třikrát je to ještě v pořádku, ale podeváté už je to na oprátku. Ke čtení této knížky také není od věci mít doktorát z paleontologie či prehistorických věd, neboť odborných výrazů zde není zrovna málo. V kontrastu k této rétorice mi pak příběhy Riversových klientů připadají jako vystřižené z deníčku slavného lovce Pampaliniho z oblíbeného polského animovaného seriálu. Uvolněné, nicméně monotónní a trochu uspávací čtení.

4 21.12.2018

Eva Kačírková vnáší do klasického detektivního žánru, když ne nové, určitě tedy alespoň výrazně netradiční prvky. Jsem dokonce v pokušení říct, že více než vlastní zločin ji zajímají psychické stavy, citové projevy a myšlení lidí, kteří byli svědky násilného činu s následkem smrti, nebo se jich dokonce nějakým způsobem bytostně dotkl. Ať už jsou kulisou pro tragédii zimně zasněžené Krkonoše, víkendová chata nedaleko Prahy či letovisko na pobřeží Černého moře, tím nejdůležitějším prvkem a hnací silou jsou u všech tří příběhů zas a pouze obyčejní lidé se všemi svými touhami, obavami, přáními a nadějemi. Jsou postaveni tváří v tvář zločinu a musejí se s ním popasovat, stejně jako s důsledky, jež s sebou nese. Sbírka Abchazský med je příjemné oddechové čtení, nepostrádající napětí, přičemž každý z příběhů má i zajímavé rozuzlení.

4 21.12.2018

Dvanáctiletou Tess Ullmanovou posedl démon a donutil ji skočit ze střechy luxusního benátského hotelu Bauers Il Palazzo. Její otec David, specialista na mytologii a židovsko-křesťanské náboženství, ale nevěří, že je mrtvá a vydává se ji hledat, aby ji přivedl zpátky domů. Jeho pátrání po indiciích, ukrytých v Miltonově Ztraceném ráji, se pak podobá bloudění, které zažívá i čtenář na stránkách Pyperovy knihy. Davidova trýznivá sebeanalýza, vedoucí ho k cíli, je totiž místy natolik zničující, že člověk chtě nechtě začne sám pomýšlet na vyhledání odborné pomoci. Démonolog je kniha o osamění, melancholii, smutku a depresích. Hororové zabarvení příběhu se odráží, spíše než v konkrétních prvcích, v celkovém pojetí a v atmosféře. Kniha sice má jistý druh dramatického vedení děje, je ale ukrytý pod silnou vrstvou psychologického mudrování. A stejné je to i s pointou, jako by tu byla i nebyla…

4 10.12.2018

Silverbergovi Skokani v čase jsou taková příjemná, nenáročná, tuctová sci-fi s kriminální zápletkou. Žádné velké překvapení, šťourání se v psychologii postav, či kdovíjak akční a hektický děj tu každopádně nejsou. Čtenář dostane trochu dobrodružného pátrání, trochu humoru, spojeného s časovými paradoxy, a to je tak asi všechno. Autor nezachází nijak do hloubky, když představuje svět v pětadvacátém století, ani se nezabývá samotnou podstatou cestování časem. Používá to vše jen jako kulisu pro jednoduché vyprávění kriminálního sekretáře KrimSeku Josepha Quellena, který se snaží vypořádat s vlastním životem na přelidněné Zemi. Robert Silverberg umí psát rozhodně lépe, ale pokud nečekáte nějaké promyšlené a hluboce strukturované dílo, asi vás tato útlá knížečka neurazí.

4 06.12.2018

Podivný jazyk, podivný příběh, podivná struktura vyprávění. Výsledkem je těžkopádnost a neproniknutelnost textu, který se čtenářům nechce poddat, ani když se mu domlouvá. Dějová linka je hodně neurčitá a některé scény jakoby vytvářely sami sebe. Stejně nezaostřené jsou i jednající postavy, které se pohybují fomalhiwským světem odnikud nikam, jejich poslání je posláním samo sobě. Autorka si dala spoustu práce s vymýšlením jmen lidí a věcí, které začleňuje do své mytologie, ale připadá mi to lehce bezúčelné a vzhledem ke složitosti i zmatečné. Člověk má hodně často pocit, že je zcela mimo mísu a neví, kdo s kým a o čem mluví. Asi jediné, co toto dílko zachraňuje od úplného propadáku, je podivuhodná atmosféra… vážně mě nenapadá, co jiného pochválit.

4 05.12.2018

Hlavní hrdina Stoutových detektivních románů Nero Wolfe je prototypem „Velkého“ detektiva, který neřeší zločiny zběsilou honbou za podezřelými, ale nechává pracovat v prvé řadě své šedé mozkové buňky a svou intuici. Na špinavou práci tu má Archieho Goodwina a Saula Panzera. Požitkář podivínských vlastností, k nimž patří především vášeň pro pěstování orchidejí, přistupuje ke svým případům spíše jako k intelektuální hře, kterou se dobře baví, než ke skutečným násilným zločinům. Proto také ve Stoutových románech jde často, spíše než a kriminalistickou faktografii a vlastní pátrání, o kulisu daného trestného činu a nějaký závažný doplňující prvek. V Právu na smrt je tímto prvkem otázka rasové nesnášenlivosti a segregace bílého a barevného obyvatelstva. Když si chtěl v šedesátých letech minulého století vzít černošský mladík mladou bělošku z dobré rodiny, v očích drtivé většiny Američanů to bylo asi stejné faux pas jako třepat červeným hadrem býkovi přímo před očima. Byla-li dívka zavražděna, kdo jiný by mohl být viníkem, když ne její černošský snoubenec. A právě o tom je Právo na smrt. Brilantně intelektuální, ale pohříchu také hodně statická, kriminální klasika.

4 28.11.2018

Robert Charles Wilson nám ve svém románě Chronolity představuje nepříliš vzdálenou budoucnost, v níž se podivné monolity postarají o roztříštění lidského společenství při hledání pravdy cože je příčinou a co následkem. Intelektuální sci-fi, obalená ekonomicko-politickou rétorikou, vede čtenáře pomalu a opatrně k poznání, že kauzalita věcí a událostí je záležitostí více než nejistou a nic v životě není předem dané. Ke škodě vyprávění se ovšem dějové lince a ani jednajícím postavám nedaří vytvořit takový tlak, aby byl člověk vtažen dovnitř a nezůstal jen na okraji veškerého dění jako nezúčastněny pozorovatel. Drsné scény jsou tak zbaveny dramatičnosti a ty láskyplné emocí. Záhada a tajemství se postupně rozplývají a vytrácí. Zůstává chlad a jakási podivná odtažitost. Člověk se musí pekelně soustředit, aby v tom celém našel smysl a poslání, které autor do textu vtiskl. A za sebe musím přiznat, že si nejsem ani trochu jist, zda jsem vše, o co tady jde, plně pochopil…

4 26.11.2018

V pořadí třetí sešit „Velké řady“ Poutníka přináší jen dvě povídky, zato jedna je lepší než druhá. Cambellova Věc je klasická klaustrofobická hororová sci-fi, navíc masivně zpopularizovaná Carpenterovým filmovým zpracováním s Kurtem Russellem v titulní roli. Ten polární mráz a děs z nerozeznatelného nepřítele z ní doslova tryská strašlivými ledovými gejzíry. Protipólem této nervy drásající noční můry je Howardův Gwahlurův poklad, který není ničím jiným než čistou sword & sorcery fantasy s hrdinným Conanem. Chtělo by se dokonce říct, že právě tato povídka je tím nejklasičtějším představitelem žánru se všemi jeho atributy a nutno podotknout, že představitelem vpravdě dokonalým a dech beroucím. Mít všechny sešity Poutníka takhle našlapaný obsah, tak klobouk dolů…

4 19.11.2018

Poslední kniha z Ryhopského lesa a současně poslední kniha Roberta Holdstocka vůbec se v mnohém podobá svému předchůdci. Je stejně éterická a vznášející se deset palců nad zemí. Nicméně, na rozdíl od onoho halucinogenního neukotveného putování Kylhukovy Legie branami poznání, má příběh Avilionu alespoň jakous takous strukturu a řád. Pomáhá tomu kontakt se světem obyčejných lidí, kterého byla předchozí kniha ušetřena, a k dobru přispívá také rozvíjení prvotních myšlenek Lesa mytág, kterého je Avilion chronologickým pokračovatelem. Nutno ovšem přiznat, že ono nadšení, které jsem pociťoval nad stránkami úvodního dílu a později bezbřehé okouzlení Hloubením, jsou už definitivně pryč a zbyla jen nostalgie. Pořád tady pár cárů famózních nápadů zůstává, ale už tak dobře nefungují jako na začátku a co hůře jsou obaleny jakousi neprůhlednou filozofující vatou. Abych si ale jenom nestěžoval… konec se mi docela líbil.

4 18.11.2018

Sbírka povídek Les kostí je se ságou z Ryhopského lesa svázána spíše svou atmosférou a částečně i určitými reáliemi, než že by nějak rozvíjela základní románovou linii. Samozřejmě s jednou jedinou výjimkou, a tou je titulní Les kostí, který chronologicky patří na úplný začátek všech událostí, popisovaných v Lese mytág. Ostatní povídky se o Ryhopské panství se všemi jeho tajemstvími pouze blížeji či vzdáleněji otřou. Jednotícím prvkem všech sebraných kousků této sbírky tak zůstává ona mýtická a poetická atmosféra, která obecně dělá Holdstockovu tvorbu pro čtenáře tak unikátní a zajímavou. Z tohoto pohledu, a pominu-li titulní novelu, mě pak nejvíce zaujal „Chlapec, který překonal peřeje“, který má v sobě toho neokázalého kouzlení s atmosférou skutečně na rozdávání. Naopak se „Zemí a kamenem“ jsem se pral a výsledkem bylo nepochopení, cože to chtěl autor vlastně sdělit světu. Nemohu říct, že by mě mistr Holdstock přesvědčil, že je lepší povídkář než romanopisec, ale i přesto se mi jeho krátká dílka líbila více než běžný průměr.

4 14.11.2018

Po čokoládovém černém muži a krysařově sběratelce srdcí se na scéně objevuje žena v černém hidžábu. Lansquenet je plný muslimů a berberů, jejichž chování a nároky rozviřují stojaté vody ospalého městečka. A pak je tu dopis ze záhrobí, který zpátky do Lansquenetu volá Vianne Rocherovou s její nezdolnou energií pomáhat. Řeklo by se do třetice všeho dobrého a Joanne Harrisové se to opravdu povedlo. Ten stejný příběh jako v předchozích knihách a přesto úplně jiný, stále stejně kouzelný, opředený mimořádným autorčiným vyprávěčským umem, tentokráte navíc ještě i tajemný a lehounce exotický. Láska proti nenávisti, touha se rozdat a pomáhat druhým vedle nesnášenlivosti, zaslepenosti a lpění na zkostnatělých tradicích. To co Čokoláda naznačila, Krysařovy střevíce opředly pohádkovostí, to Broskve pro otce Francise dovedly k vrcholné dokonalosti. Tato kniha je vskutku důstojným vyvrcholením celého cyklu o čokoládové královně Vianne Rocherové, dojímá i baví bez velkých gest, ale s neskutečnou poctivostí a opravdovostí.

4 27.10.2018

Rollinsova kniha je napínavé dobrodružné čtení, plné záhad a tajemství, od začátku do konce. Člověk se ani chvíli nenudí a místy čte dokonce se zatajeným dechem, cože si to autor vymyslí na příští stránce a kam pošle příběh dále. Postavy jsou uvěřitelné, a přestože jsou výrazně černobílé, není problém všechna jejich dobrodružství prožívat spolu s nimi. Snad jedinou výtku si zaslouží ono lehce infantilní milostné škádlení, které se v podivných zákrutech coby romantická linka táhne celou knihou. Je jasné, že vyprávění nějaké to odlehčení potřebovalo, ale v této formě to spíš body ubírá, než že by je přidávalo. I přesto ale kniha působí sevřeně a homogenně, bez velkého filozofování a váhání vede přímo rovně k cíli. Happy end sice až tolik nepřekvapí, ale současně není ani zklamáním. Trochu sice zamrzí, jak rychle a bez velkého vzdoru některé ústřední postavy ve finále zmizí ze scény, ale na druhou stranu je zcela pochopitelné, že v onom hektickém závěru se už na ztráty tolik nehledí.

4 18.10.2018

První polovina knihy je neuvěřitelně roztříštěná a zmatená. Dochází tu k prolínání různých časových rovin, minulost, současnost, budoucnost, do toho sny, vzpomínky a vize, opakující se motivy, to všechno navrstvené na sebe bez ladu a skladu v nepřehledné směsici. Člověku z toho jde až hlava kolem a marně se snaží srovnat a nějak si utřídit celý ten pelmel nekonzistentních událostí. Autor navíc jakoby se nedokázal rozhodnout, zda bude psát vědeckou science-fiction, červenou knihovnu, filozofické pojednání nebo dobrodružnou story. O něco podobného se už pokoušeli pejsek s kočičkou, když vařili dort. Akorát, že tentokráte z toho všeho nebolí břicho, ale hlava. K zaostření příběhu dojde až ve druhé polovině textu, ale ani tady se nevyvarujeme takovým faux pas, jako když skupina, jíž za patami hoří atomový reaktor a hrozí výbuchem, se pustí do filozofování o podstatě života ve vesmíru.

4 15.10.2018

James G.Ballard je hodně svérázný a osobitý autor. Jeho povídky jsou podivnými výtvory spekulativní fantastiky, mnohdy těžko uchopitelné, ale pokaždé silně provokativní. Četba jeho textů vyžaduje soustředění a maximální pozornost, neboť jinak hrozí, že se v jeho světech beznadějně ztratíte. Mýty blízké budoucnosti tuto filozofii jen potvrzují. I ty nejobyčejnější nápady v Ballardově provedení ponoukají k zamyšlení a provětrávají základní životní pravdy. Autor ve své tvorbě velmi často používá pornografii a různé sexuální úchylky, které zaplétá do svých příběhů (Popelka, Zodiak 2000), kritizuje politicko-obchodní státní mašinérii (Máme se báječně), vysmívá se odlidštěné společnosti (Motelová architektura, Jednotka intenzivní péče), snaží se vyrovnat s válkou (Válka v přímém přenosu, Mrtvý čas), nebo se nechává unášet na vlnách neskutečna, propojujíce minulost s budoucností a sny s realitou (Mýty blízké budoucnosti, Poselství ze slunce). Ať už ale píše o čemkoli, optimismus z toho nesrší, spíše naopak. Pokud si tedy myslíte, že si s touto knihou sednete a bude vám dobře a krásně, tak na to rychle zapomeňte. Ballard vám, spíš než co jiného, rozhodí biorytmy, rozruší vás, zmate, naštve, překvapí, znechutí, výjimečně rozesměje a pobaví nějakým povedeným bonmotem. Buď si ho zamilujete, nebo ho budete nenávidět.

4 15.10.2018

Vyhlídkova Víra z kamene je třetiligový pulp, který se sice tváří ambiciózně, ale myslím si, že na víc skutečně nemá. Příběh je taková zamotaná vesmírná hra na četníky a zloděje, nezřídka kořeněná sarkasmem a černým humorem. Malinko ji srážejí k zemi podivné motivy a lehká monotónnost textu. Není tu nic, co by vás zvedlo ze židle a nadšené wow asi také nikdo z okna křičet nebude. Na druhou stranu, pokud člověk hodí za hlavu všechna očekávání a nehledí na chudokrevný styl, v němž je dílko napsáno, může se na chvíli dokonce i zabavit. Happy end sice není kdovíjak vynalézavý ani překvapivý, ale také není zase až tak hloupý ani podbízivý. Soustředěná četba každopádně není vyžadována, a tak na cestu přeplněnými prostředky MHD, je tahle novela dobrá volba.

4 27.09.2018

Životopis objevitele druhého největšího zlatého dolu na západní polokouli Harryho Oakese podaný románovou formou je příběhem (a teď cituji) o tom, jak marná je někdy podnikavost, jak klamné je bohatství a jak falešné jsou svody zlata. Geoffrey Bocca ve svém odhalování povahy Harryho Oakese nejde příliš do hloubky a většinu životních peripetií tohoto muže jen povrchně nastíní. Těžiště knihy tak spočívá v oné tragické události, jíž je zcela pochopitelně násilná smrt Harryho Oakese a následné obvinění údajného vraha. Koneckonců právě tato část celého vyprávění je bezpochyby nejdramatičtější pasáží Boccova románu, který je jinak suchopárně dokumentární a emočně odtažitý. Ať už autor píše o drsných zlatokopech, bahamské zbohatlické smetánce, válce, lásce, rasových nepokojích či otřesné vraždě používá stále stejně plochý styl nezúčastněného pozorovatele. Proto je Život a smrt Harryho Oakese román, který nevypráví, nebo také literatura faktu, která se až tolik nezabývá fakty. Pravda je někde mezi, stejně jako hodnocení.

4 14.09.2018

Sci-fi román Jerryho Pournella a Charlese Sheffielda si bere na mušku státní vzdělávací systém, který zpodobňují v jeho nejabsurdnější podobě. Čím dříve lidé z tohoto systému vypadnou, tím, jak se zdá, mají větší šanci na budoucí uplatnění. Proto sledujeme osudy šestnáctiletého „šťastlivce“ Ricka Lubana, který dostal svou životní příležitost, když byl po nemístném žertíku vyloučen ze školy. Bohužel celý příběh je taková neslaná nemastná selanka, která se bez velkých dramatických momentů pomalu a opatrně blíží ke svému stejně nevýraznému happy endu. Člověk by skoro řekl, že autoři svou Poslední zkoušku psali pro kardiaky, kterým nechtěli zvednout krevní tlak víc, než by bylo zdrávo. A myslím, že se jim to skutečně povedlo. U tohohle čtení se pravděpodobně nikomu krev do hlavy nenahrne ani se mu nezpotí ruce. Na druhou stranu není toto dílko zase až tak slaboduché, aby se nedalo přečíst a na chvíli se jím zabavit.

4 03.09.2018

Čtenář by u Lechtivých pohádek měl odhodit velká očekávání a neměl by je číst na jeden zátah. V prvním případě bude totiž zklamán naivitou a prostoduchostí příběhů, ve druhém zjistí, že je to pořád to samé dokolečka dokola. Supervýkonný švarný hoch potká neukojitelnou nymfomanku, hupsnou spolu do postele a záhy už mají hromadu dětí. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Chybí mi tu nějaký temný a tragický prvek, neboť všechny zde uvedené pohádky jsou tak nebetyčně pozitivní a postavy tak šablonovitě dokonalé, až je to místy směšné. Většina klasických pohádek s sebou také nese nějaké to poselství a poučení, u jejich převyprávěných lechtivých verzí toto ovšem schází, pokud tedy nebereme za poselství populační explozi a promiskuitu. Hodnotím třemi hvězdami za lehkost a úsměvný nadhled s jakým je kniha psána, kdybych měl hodnotit styl a obsah už by to tak slavné asi nebylo.

4 15.08.2018

Jak už sám název napovídá, tohle je úplný začátek Daredevilovského hrdiny. Silný Millerův příběh, doplněný výbornou Romitovou kresbou, je více než klasický. Je totiž také procítěně poctivý. Žádné zkratky, zjednodušování, ani žádné moderní trendy, rozházené či nesourodé panely, proměny stylu a podobně. Veškerá dynamika je vytvářena v duchu tradic „staré dobré školy“. Příběh samotný má sílu čtenáře spoutat, vtáhnout do děje, praštit ho mezi oči, až se mu v nich objeví slzy, hrozící poničením stránek a pak ho s otočením posledního listu vyplivnout zpátky do reality všedního dne. S hlubokým posledním nádechem se objeví i lítost, že už je toto dobrodružství u konce a současně radost ze zábavy, kterou poskytlo. Já jsem si to užil a bavil se s pány Millerem a Romitou náramně.

4 18.06.2018