lynxir komentáře u knih
Překvapení. Po opakovaném zklamání z úrovně současných českých autorů jsem si říkal, že fakt dobří mladí autoři vymřeli po meči i přeslici, možná se postupem času různými způsoby zasebevraždili. Beru zpět.
Lucii Faulerovou miluju, ač ji doopravdicky neznám. Stejně jako Máry, které je možná ne vlastní vinou o několik kousků míň. A pana Ročestra, který vlastně není Ročestr. A Majdalenku, která není už vůbec. A tak v souhvězdí Velkého vozu, které není žádným souhvězdím, září pět jasných hvězd.
A nakonec: Všechny kouzla jsou jenom jako, néasi!
Tadam.
Někdy v červnu si vytáhnu zahradní lehátko, rozložím si ho u bazénu a uvelebím se do něj se skleničkou svěžího Tramínu v jedné a touto útlou knížečkou pana Vančury s ilustracemi Josefa Čapka ve druhé ruce. Tak začíná mé „rozmarné léto“. Chápu, že mnoha lidem připadá příběh málo akční, vlastně se tam nic neděje, přesto je to kniha složitá, náročná, až nepochopitelná, jazyk neobvyklý, těžký a zastaralý… Pan Vančura si s knížkou opravdu vyhrál a mám zato, že dnes už by nikdo nic takového napsat nesvedl. Křivka vývoje člověka se obrací nazpět k výchozímu bodu primitivnosti. No, budiž, ale toto je můj způsob léta. Jedním slovem: krása. Chci býti okouzlen!
Vytáhnu ze své knihovny jednu z KODovek, potěžkám v ruce jejich poctivých 500 stran a zaplaví mne vlna sentimentu… Najednou jsem o pár desítek let zpátky, stojíme s bráchou na ulici před oprýskanou budovou naproti fojtství, trochu pod střechou, protože jemně mží, a čekáme, až nastane vytoužená čtvrtá hodina odpolední a ze zatáčky se vynoří orezlé a rozviklané kolo starého pana Bedřicha, knihovníka. Ten před námi zastaví, ztěžka sesedne, kývne na pozdrav, postaví kolo do stojanu, shodí z ramen černý pršiplášť, ze kterého setřepe pár dešťových kapek, zašátrá v kapse po klíčích, odemkne a otevře vrzající dveře, rozsvítí zšeřelou místnost a vstoupí. Plášť pověsí na oloupaný věšák za stolem, posadí se na rozvrzanou židli, zašátrá v šuplíku a pomalu vytáhne datumové razítko a podušku s barvou, které si pečlivě rozloží na stůl, zapálí si svou první podvečerní cigaretu, a teprve potom nám nonšalantně pokyne a pozve nás ke stolu. S několika knihami na vrácení předložíme ošmaťhanou průkazku téměř zaplněnou razítky, a pak již stojíme u dlouhého regálu s KODovkami, s rozšířenýma očima přebíráme nedočkavě ty spousty úžasných dobrodružství, které na nás čekají, a mezi nimi na předních místech Lovec jelenů, Stopař, Poslední Mohykán s úžasnými ilustracemi pana Vraštila. Ano, ano, není mi ani deset a nadšením se mi třesou ruce… Ach, ta blažená nostalgie…
Autorka překládá z angličtiny červenou knihovnu a tvrdí, že ji to jako spisovatelku ovlivnit nemůže. Obávám se, že se krutě mýlí!
Jeden bodík za skvěle zvládnutý marketing. Inzerované stovky hodin rešerší a rozhovorů s pamětníky zjevně z nikoho spisovatele neudělají. Alespoň ne dobrého.
Mnohem syrovější, surovější, zároveň uvěřitelnější než filmová verze. Psychologie hrdinů, jejich pohnutky a důvody jejich činů jsou do detailu popsány, což bohužel film nahrazuje nakašírovanými a efektnějšími akcemi. Policejní šéf Teasle má v knize mnohem více prostoru; zdaleka nepůsobí tak nadutě a nabubřele, jeho vztah k vlastnímu mužstvu, ke starému rodinnému příteli Orvalovi, připoutanost k vlastní ženě, která ho opustila, to vše z něj dělá úplně jinou osobu než ve filmu, svým způsobem sympatičtější. Rambo je drsnější, bezohlednější. Jeho pobyt v lesích je koncentrovanou příručkou pro přežití. Obě hlavní postavy jsou v podstatě obětmi systému, podmínek, které jim byly nastaveny, a svých rolí, pro které jsou vybrány. Ani jeden z nich se s nimi nedokáže zcela vyrovnat. Nakonec příběh nemá vítěze, jen mrtvé a poražené. Originální anglické vydání naštěstí nemá tu brakovou obálku českého vydání, tiskové chyby ani avizované nedokonalosti překladu rovněž nehrozí. Doporučuji.
Kolegové studenti četli Hrabala a velebili ho do nebes. Já jsem tehdy četl jinou literaturu, jeho poetické složitosti mne na první pohled nezaujaly (rychlý náhled do Harlekýnových milionů u kohosi v podnájmu) a po ledabylém odsouzení jsem Hrabala nonšalantně a šmahem smetl se stolu. Ale jak říkají Jihomoraváci, k červenému se musí člověk propít přes bílé, tak i k Hrabalovi je třeba se pročíst. A nemusí to být jen četbou Kanta či Schopenhauera, ale třeba poválečných anglo-amerických autorů, beatniků, Joyce, Bukowského. A mraků poezie. Obávám se, že četbou severských detektivek či aktuálních bestsellerových velkosérií to nepůjde ani během několika životů. Ano, ovšem, pak se dá tato kniha okomentovat stylem: nejhorší, co jsem kdy četl.
Když jsem pak v polovině osmdesátých let narazil v jakémsi antikvariátu na tuto drobnou knížku, nezaváhal jsem. A byla to šťastná náhoda, protože Hrabal se tenkrát v antikvariátech běžně nevyskytoval a už vůbec ne tato knížka, která se pohybovala na hraně indexové literatury. Pak jsem ji v tramvaji (vlastně v šalině) navíc s pocitem, že tady se přece Hrabal narodil, vytáhl z kapsy a načal první větu první povídky. A najednou kolečka zapadla a – to blaho! Šedivé totalitní ulice zmizely a nastoupila poezie. Protože to je poezie a bez poezie by nebylo Hrabala. A byl jsem ztracen. Ztracen v Hrabalovi a pro Hrabala.
Dnes upřednostňuji vydání Sebraných spisů Pražské imaginace sv. 5 Kafkárna z roku 1994, protože některé autorovy záměry se nakonec do knižního vydání nedostaly. Ale i tak má tato knížečka pro mne nedocenitelné kouzlo a když ji vezmu do ruky, jsem rázem pár desítek let zpátky. Nastupuji na Čáře do šaliny, usedám na červenou sedačku a z kapsy vytahuji malou černou knížečku. Sem tam zvednu oči, kouknu po nastupujících studentkách, a pak se zase propadám do kouzelného světa Hrabalových básnických povídek. Netvrdím, že pan Hrabal nemá lepší knihy; jistě má. Ale je to jako s láskami: jen jedna je ta první, neopakovatelná.
Ještě přidám krátký úryvek z povídky Prokopnutý buben:
„Ach lidi zlatý, jak jen mě lidi děsně serou! Asi půjdu v penzi na Sázavu a tam budu pěstovat slepice.“ Kouzlo nezamýšleného - na stránkách databáze mi právě vyskočila reklama: „Kurníky a husníky - novej bejvák pro vaši drůbež!“ Pan Hrabal se seshora uculuje: Všechno je na gumičce perspektivy…
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Autorka se o to ovšem pokouší, a to opakovaně. Bohužel si nevšimla, že ta její řeka s postupem času změnila ve stojatou, ne příliš vábně páchnoucí stoku plnou kalu a zetlelého listí. Zajisté v souladu se svým nakladatelstvím usoudila, že by stálo za to vytěžit ze stávajícího modelu ještě nějaký ten peníz, což se jí (jim) zjevně podařilo. Marketingová propagace, ne nepodobná případu její souputnice Lednické, se osvědčila i v tomto případě. Je nějaký rozdíl mezi inzerovaným tisícem hodin rešerší a deseti léty práce a pátrání v archivech? Omluva autorky vlastním dětem, že kvůli této knize nepřišli na svět o několik let dříve, je pak až neskutečně bizarní.
Ale dobře, chápu, že na něčem je opravdu třeba pracovat velmi dlouho. A že každý má jiné metody práce a někomu jde vše mnohem snadněji. Připomíná mi to rozhovor (parafrázuji):
Dylan: Jak dlouho jsi pracoval na té písni?
Cohen: Asi rok (nechce přiznat, že ve skutečnosti mu to trvalo téměř pět let). A jak dlouho jsi pracoval ty na té své?
Dylan: Tak patnáct minut.
Finální výsledek propagovanému úsilí bohužel naprosto neodpovídá. Kniha mi připomíná reklamu na dnešní novostavby: základní konstrukce sice není nic moc, ale ty výplňové materiály a izolace vyhovují všem zákonným předpisům, ba dokonce jsou mnohonásobně předimenzovány! No nekupte to!!!
Naskýtá se pouze základní otázka: Jedná se ještě o román? A dobrý román?
Knihu jsem objevil pod nazdobenou jedličkou v době, kdy jsem coby malé pískle tajil dech nad ilustracemi Josefa Lady. Básně Josefa Seiferta mi začaly brnkat na srdeční strunku až v jistém lehce postpubertálním závanu. Dnes, v jakémsi věku sklízení úrod předchozího zrání, jsem zcela a naprosto okouzlen ze spojení obého. Jedním slovem: geniální!
Kunderu jako autora mám rád a o rozporuplnosti jeho osobnosti jsem něco věděl. Novák jako autor amerických próz mě nikterak nezaujal. Avšak tato kniha se mu, řekl bych, povedla. Obsahově není jen o Kunderovi (Novákův názor na něj mě neirituje, má na něj, jako autor, samozřejmě nárok), ale obsahuje ohromné množství detailních informací o životě a době u nás od konce války až do zhruba poloviny 70. let. Ovšemže se týkají především literárního světa, vždyť o to tady jde. Pokud vás tato doba zajímá, kniha za přečtení rozhodně stojí, a to bez ohledu na názory kritických odpůrců či nadšených schvalovačů. Redakční práce vydavatelů se mi jeví jako vynikající. A vůbec, je to nálož; neodolal jsem a šel si knihu zvážit: 1,6 kg. Kdyby vyšla ve dvou dílech a pokryla ještě dalších 20 let, vůbec bych se nezlobil.
Literárně to na nobelovku není, ale je to knížka veskrze příjemná, ať už v anglickém originálu či v českém, povedeném překladu pana Olivy. Sedmioscarový skvělý film Kevina Costnera je dějově v podstatě totožný a pocitově se s knihou výtečně doplňuje.
Kdo by se nechtěl spolu s poručíkem Dunbarem oprostit ode všech zbytečných vymožeností moderní civilizace a vydat se do skutečného světa mužů, kteří jsou opravdovými muži, a žen, které jsou opravdovými ženami, do světa, který je často drsný, někdy smutný, ale svým způsobem krásný.
Občas se taky posadím někde pod stromem, zapálím dýmku míru a nechám se unášet; my indiáni to tak máme…
S podobnými knihami se v současné době roztrhl pytel. Vždycky je tam spousta nevrlých, nepříjemných, protivných postav, které se nakonec jako mávnutím kouzelného proutku promění v krásné, upřímné, pozoruhodné bytosti, které se jen cítily nějak ublížené, zrazené či zneuznané, aby se nakonec projevilo jejich láskyplné, hluboce zasuté jádro, jen jaksi dosud neprojevené, které jen čekalo na své vysvobození, a to zpravidla zásahem nějakého upřímného starce či malé holčičky, kteří mají ten dar probouzet v lidech to dobré, ještě lepší a nejlepší. Nazval bych to agresivním pozitivismem. Slupnete to jako malinu, protože na ni máte chuť, a i vy chcete být tím dobrým. Ale skutečně věřit, že se takové věci opravdu v reálu dějí, se moc nedá. Bohužel.
Od doby Osmi hor autor pokročil a zřetelně vyzrál. Děje zjednodušil a očesal až na dřeň, zbytnělou omáčku vylil kamsi do křoví. Tím nechci říci, že by postavy a jejich kroky zprimitivněl. Naopak.
"I jako duch
budu zlehka kráčet
letními lesy"
Autor se hrdinně pustí do sfér britských legend, zasadí tam postavy s jednoznačně japonskou mentalitou, lehce to přetře fantasy nátěrem, a výsledkem je víceméně zdejší hodnocení: vůbec tomu nerozumím, ani se mi to nijak zvlášť nelíbilo, ale dám tomu 4 hvězdičky. Proboha!
Hlavní postava, majordomus Stevens, mi celou svou osobností mnohem víc než Angličana připomíná typického Japonce. Zvláštní. Zjevně není jednoduché překročit vlastní stín.
Na návrší nad městem Monterey, ve čtvrti, které se říká Pláň Tortilla, se v Dannyho zděděném domě seskupí parta jeho přátel, pobudů, povalečů, flákačů, lenochů, vágusů, budižkničemů, zlodějíčků a opilců, které zjevně nezajímá nic kromě nějakého toho demižónku laciného vína. Ve skvělém překladu Martina Hilského se odvíjí hromada drobných událostí, příběhů a příhod, ve kterých defiluje mnoho místních svérázných postav a postaviček, kterým dal kromě jiného autor do vínku to hlavní, co se jako drobná, téměř nepatrná zlatá nitka vine a prolíná celým příběhem: lidskost.
„Čau Danny. Kdypak ses nám vlastně vrátil? Stav se večer. Dáme vínko…“
Velmi inteligentní kniha, byť asi ne pro každého. Udržet pozornost čtenáře na 300 stranách jen popisy pocitů jedné osoby a přitom vůbec nenudit, je opravdu vysoká laťka. Quarter-life crisis zde není ani tak o depresích, jako o neschopnosti vykročit ze svého stínu, a to vlastně kamkoliv. Snad jen závěr jsem čekal nějaký razantnější. A fotografický doprovod bych si odpustil, slovní popis funguje dostatečně. Prvotinu autorky shánět nebudu, ale pokud na ni narazím, s chutí si ji přečtu.
Film J. Boormana (scénář psal autor, který si ve filmu i zahrál postavu šerifa) knihu výtečně doplňuje; film vyniká obrazovým zpracováním divoké řeky, větší svižností a akčností děje; kniha pak přidává příběhu další dimenzi: chybějící souvislosti, delší úvod do děje, který autorovi filmová společnost vyškrtla, a hlavně psychologické popisy myšlenkových pochodů a pocitů městských nehrdinů v boji o přežití. Kniha k zamyšlení, jak by se člověk na místě hrdinů zachoval sám a zda by vůbec v podobné krizové situaci obstál. Oceňuji kvalitní práci překladatele a nakladatelství Argo.
Není to povznášející. Není to poučné. Ani ten "vtipný nadhled" tam nějak nenacházím. Proč bych to vlastně měl číst (dočítat)?
To není ani krása ani nádhera, to je prostě celoživotní láska s velkým L...