Madelisi komentáře u knih
Příjemná série. Četla jsem pouze předchozí díl. Znalost není potřeba. Oproti minulému dílu mi nevadila ani lucemburská část.
Pocitově mi Matouš Rozoumek a spol připomínají Rytíře z Vřesova.
Líbilo se mi zahrnutí historických faktů jako je např. porod císařským řezem.
Námět je zajímavý, styl psaní neotřelý. Měla jsem problém s uvěřitelností, po přečtení mi zůstala v hlavě spousta otázek.
Skutečně je možné mít sex na popsaném místě?
Skutečně by žena souhlasila s takovým začátkem?
Skutečně by nebylo gestapo zlověstnější?
Přišlo mi, že nad postavami vůbec nevisí hrozba dopadení. Prostě žijí a gestapu pod nosem provádí odboj.
Postavy se mi postaraly o další unikát. Všechny ženské jsou značně nesympatické. Lépe vykresleni jsou muži, ať už jde o Sigridina manžela Kaspara, vojáka, který se vrátí zraněný z fronty, nebo souseda Wolframa. Ten mi do značné míry připomněl agenta A54. Dokonce i židovský milenec Egon má milion vrstev, přestože se jedná o morálně naprosto pokleslého člověka.
Co se autorovy povedlo, je prostředí, ve kterém se všechny postavy pohybují. Člověk by až měl pocit, že popsaný Berlín stále existuje. Finále na Anhaltském nádraží je velkolepé, nicméně mně osobně přišel popis trochu zmatený.
Kladně hodnotím i závěrečné otázky k diskuzi. Příběh sám o sobě by mi zůstal dlouho v hlavě, otázky přispěly k tomu, že jsem ho v sobě zpracovávala delší dobu. Doteď netuším, kdo byla paní Weissová s dcerami.
Tak tady jsem zápletku neuhodla. Začalo to jako neškodný výlet mezi cukráře, a skončilo jako finanční thriller.
Je zajímavé, že obyčejná cukrářka rozuměla komplikovaným finančním problémům.
Děj se soustředil zpočátku na dva samostatné příběhy, které pouze zdánlivě propojil hotel Sacher.
Asi mě příběh donutí navštívit hotel, zatím jsem se mu a množství turistů před ním obloukem vyhýbala.
Schönbrunn miluji, zápletka originální. Líbí se mi osobní život Sarah a jejího vydavatele Davida.
Myslím si, že bych její sloupky sama četla.
Prosím, Rakušáci, zadaptuje to, moc hezky by se na příběh v televizi dívalo.
Moc jsem ráda za existenci Sarah Pauli. Prostředí vídeňských památek dává těmto detektivkám své kouzlo.
Četla jsem eknihu, musím říct, že ta by si zasloužila ještě jednou přečíst - časté překlepy, kolikrát jména neodpovídají postavám.
Na jednom místě utekly reálie v překladu - Lainzer Tiergarten není lainzská zoologická zahrada, ale obora.
Závěrem - pěkný příběh, který by si zasloužil lepší český obsahový kabátek.
Dobře odvedená řemeslná práce od Gortnera. Jeho romány o ženách jsou velmi dobře čtivé.
Líbí se mi, jak každý autor přistoupí k šedým místům historie rozdílně, zatím jsem nenarazila na Juana padoucha, jako byl zde. Cesare standardní vykreslení.
Jenom papež Alexander je až moc ve vleku svých dětí, není hybatelem událostí. Zde jsem zřejmě ovlivněná 2 fantastickými seriály.
Opět jsme se dostali do doby, kdy byl Oldřich ženatý teprve krátce. Po posledních dvou dílech si tedy člověk musel zvykat na to, že hrdinové teprve naše vzpomínky na jejich budoucí dobrodružství získají.
Moje dojmy
- rychtáře mohl dělat kdokoliv, mám pocit, že Oldřich a spol. potkali známé z nějakého předchozího příběhu, bohužel si již nepamatuji detaily
- Ota téměř nesmilnil, přestože mu bylo něco málo před 20. Rozhodně jsme v něm viděla trochu vybouřeného čtyřicátníka z předchozích dílů
- Diviš nic nepopletl
- Oldřich je bez svých pomocníků nikdo, pokud srovnám Otovy výsledky souvisejícího a nezávislého vyšetřování v Praze, tak Oldřich silně zaostává
Děj je jako obvykle hodně překombinovaný, ale tady to vše do sebe zapadlo krásně jako puzzle. Až jsem si říkala, jaká je to náhoda, že oba vyšetřují související případy.
Hlavní nápad s morovým testamentem je neotřelý, líbilo se mi, jak se z různých stran prokázala jeho (ne)platnost.
Souhlasím s hanzmb, také by se mi líbilo vidět hrdiny u Moravského pole. A jak by se opírali-neopírali o to, že zastupují královskou spravedlnost, když malý Václav seděl v Braniborsku.
(SPOILER) Romantická slaďárna, u které jsem se ptala, proč se všichni chovají jako po lobotomii mozku. Když srovnám se Služebnou z hostince, tak Matčino tajemství je zklamání.
Přesto nápad není vůbec špatný. Objevil se všude už tisíckrát, nyní je ozvláštněn indickým prostředím.
Příklad nelogičnosti postav - Belinda odmítá své dceři říct, kdo je jejím otcem, protože je to pro ní celé velmi bolestné. Dcera, když se s ním setká, tak zbelindovatí a nebude se s ním chtít bavit.
Osobně si myslím, že mužské postavy tu dopadly mnohem lépe. Belindina osudového muže hned poznáme, přestože se tak nepředstaví, její nevlastní syn prodělá vývoj od floutka k milému muži. Cassiin druh ze sirotčince je novodobý trpitel, který neváhá obětovat vlastní pohodlí pro blaho ostatních.
Přečtení nelituji, i takovéto knihy jsou pro odreagování zapotřebí.
Zúčastnila jsem se jedné přednášky pana Stehlíka a byl to nezapomenutelný zážitek. Díky formátu této knihy jsem měla pocit, jako by znovu seděl přede mnou a podával výklad i době, kdy byli Češi proti Hitlerovi.
Spousta informací byla pro mě nová, ocenila jsem zasazení tehdejší armády do historického kontextu. A potěší slyšet, že jsme v roce 1938 měli papírově zkušenější velitele (píšu papírově, protože reálné srovnání bohužel není k dispozici).
Dále oceňuji rozbor jednání Beneše. Zaujala mě historie budování opevnění. Je těžké se představit dnešní prázdné bunkry, které leckdy nevalně voní, v jejich plné kráse. Až je uvidím příště, budu myslet na muže vlastence, kteří je střežili.
Moc pěkný příběh, Nině jsem bohužel neporozuměla. Vysvětlení událostí z dětství mi chybělo. Při čtení mi vadilo pasáže popisující pocity, byly až moc lyrické.
Příběh Alžběty jsem si užila, nádherné napínavé postupné odhalování jejího tajemství.
Pro mě je ale největší hrdinkou Alžbětina dcera Eva. Sama je velmi vyrovnaná a v pohodě, na to co ji ty dvě ženy připravily.
Cizinka je maxidlouhá, ale má šmrnc. Toto bylo dlouhé a místy nudné. Problém byl začíst se. Osobně se pro mě situace zlepšila, když hlavní hrdinka odjela objevovat zbytek středověké Itálie.
Ležela mi na nervy její schopnost vcítit se do druhých. To, jak se dostala do středověku, zůstalo rovněž nevysvětlené. Bylo to umožněno pouze jí? V Cizince je tato část mnohem lépe vysvětlena.
Líbil se mi moc doslov.
Jak nám autorka prozradí kde co, tak neřekla, jak to, že moderní lékařka umí psát středověkým písmem.
Na této knize je bulvární pouze její jméno. Dostaneme tu životopis obou princů, autorovy interpretace známých událostí. Leckdy jsou jodně inovativní, s předkládanými fakty se dá souhlasit (např. William a Kate se setkali ještě před univerzitou).
Kvituji, že se autor zaměřil na dopad rodičovských eskapád na oba prince.
Myslím si, že kniha je neutrální, nenadržuje ani jedné straně. I když na konci už bylo vidět, jak složité bylo psaní, aby se vysvětlilo jednání Sussexových z posledních měsíců (děj končí pohřbem prince Philipa).
U jiného autora by mi asi Annino tajemství vadilo, ale Alison Weir věřím, má ho pečlivě zakomponované do reality. Líbila se mi její zmínka, jak hledala bratrance Annina věku.
Nikdy jsem nepochopila, co se Jindřichovi nelíbilo. Holbeinův portrét považuji za nádherný.
Anna mě bavila, dopadla moc dobře - zapomenutá, ale s penězi. Jen bych nechtěla zažít ty dvě chvíle, kdy si na ni vzpomněli. Její pozdější problémy s inflací úplně popisují dnešek.
A přiznám se, na konci se mi vůbec nelíbil její bratr Vilém.
Současná německá společnost pohledem osoby, která musí denně řešit její disfunkce.
Pěkné povídání o Toweru z netradičního úhlu pohledu.
Pána Krkavců jsem sledovala dřív na Instagramu, až později jsem narazila na tuto knihu. Líbí se mi zpracování - na popisu jednoho dne je popsán celý krkavčí svět minulosti a přítomnosti. K tomu jako bonus náhled na členy královniny gardy a to, kdo jsou.
Díky čtenářské výzvě jsem objevila tuto knížečku. Žasnu, jak se snadno četla. Sice obsahuje archaismy, nicméně vůbec plynulosti čtení nevadily.
Je odborně napsáno, ale přitom jsem byla stále v napětí, co se stane dál (přestože konec je znám dopředu).
Líbí se mi závěr, ve kterém je uvedeno, že Přemysl svým jednáním stanovil precedent vzpoury proti vládnoucímu králi a že sám pozná za 30 let, jaké to je.
Ano, přečetla jsem znovu kvůli výzvě, předtím dobrovolně a i povinně na gymnáziu.
Havlíčka mám ráda, ze všech obrozenců píše pro mě nejsrozumitelněji.
Začala jsem číst po návštěvě Berlína, takže místa v ději jako KDW, Charlottenburg, Checkpoint Charlie měly pro mě své speciální kouzlo.
Nedokážu zhodnotit reálnost příběhu, nicméně šablona hodná policie versus zlá tajná služba versus zlá tajná služba chvíli na mé straně funguje.
Nedokážu pochopit příběh Karinina manžela. Ale zřejmě to má navozovat tehdejší atmosféru, kdy se spousta věcí děla bez důvodu.
V závěru zůstala otevřených několik vrátek pro další příběhy. Mně by zajímala jedna věc - to Karin není divné číst si dopis od blízké osoby psaný na stroji? Já bych takové dopisy psala ručně.
Velmi zajímavě zpracováno. Člověk si snadno připomene kriticky okamžik našich dějin.
Z mého pohledu příběhu uškodilo, že se nesoustředí na jednu ústřední postavu. Z tohoto důvodu se mi ostatní autorčiny knihy líbily víc.
Z postav mi bylo hodně líto Elišky, u Albrechta jsem nepřišla na to, proč byl tak významný.
Zde jsem k postavám přilnula ještě více než v prvním díle. Bylo mi líto, že se některé z děje jen tak vytratily.
Opět krásné upozornění na historii, odsuny Čechů jsou popisovány stejně jako poválečné odsuny Němců. Válečné osudy Poláků a jejich internace…uprostřed noci vybuzení s tím, že musíte odjet. To ty odsuny měly alespoň formální papír.
V hlavě mám Karvinou a Ostravu jako dvě hornická sousední města. Ale tady jsem si uvědomila, že to tak není. Ostrava protektorát, Karviná Říše.
Nesympatický mi byl Tomek, oblíbila jsem si Barčiny děti Ženku a Leona.
Těším se na to, co bude dál.