Madelisi komentáře u knih
Autorka sepsala milostné příběhy Habsburků a obalila je romantickou polevou. Takže forma je lepší než jiné publikace, které se podobají bulvárním plátkům.
Oceňuji, za u každého příběhu se našlo něco nového, co jsem neznala. Třeba kde byla lavička Františka Josefa a Anny Nahowské.
Skutečně povedené. Do Richarda bych se zamilovala sama.Možná je škoda, že o jeho nevycválanosti víme jenom z doslechu, protože z toho, jak je perfektní, se nedá pochopit, proč by potřeboval vylepšit pověst.
Prvních pár stránek jsem si zvykala na styl psaní - do třetí osoby se náhle vklíní osoba první.
Líbilo se mi uvození každé stránky citací z webu či Twitteru.
K Harrymu se vždy ráda nostalgicky vrátím. Teď v rámci výzvy. Jenom 4 hvězdičky, protože jsem přemýšlela o důsledcích cestování časem, které nebyly logicky vysvětleny.
Základní zápletka - snaha dopadnout nacistického zločince - není nijak originální. To už tu bylo mockrát. Autor se na danou situaci podíval z jiného úhlu, nacistický zločinec byl blízkým přítelem hlavní postavy Bena, která celý hon rozjede. V současnosti přizval na scénu i právničku a jejího vyšetřovatele, kteří se snaží Benovo úsilí podpořit.
Máme dva příběhy v jednom - válečný v Polsku zasazený do oblastí, které čeští čtenáři můžou důvěrně znát, a ten ze současnosti, kde se dozvíme spoustu informací o americkém právním systému.
Je vidět autorova snaha předložit kvalitně propracovaný příběh a vzdělat své čtenáře. Nicméně zde tlačí až moc na pilu. Když Ben vypráví svůj příběh, zní to jako přednáška profesora. Právnička mu klade otázky typu co je to ghetto. Ona, vysokoškolsky vzdělaná žena, by to měla znát. Takových do očí bijících vysvětlivek je zde víc. Tedy zřejmě cílová skupina této knihy je někdo, kdo v životě neslyšel o druhé světové válce.
Dále bych ocenila pohled obviněného zločince. Celou dobu jsem si kladla otázku, proč po něm začal sám pátrat.
Když odhlédnu od těchto dvou bodů, tak musím pochválit plynutí příběhu. V jeden čas jsem si sama myslela, že se Ben spletl a že obvinil nevinného.
3,5*
Z dnešního pohodlného časového odstupu můžeme snadno přemýšlet, proč Židé neopustili Německo. Zde se můžeme vcítit do kůže jednoho z nich. Otto Silbermann, obchodník, za zemi bojoval v první válce. Věřil v německý stát. Považoval se za slušného občana, který by měl být zákony chráněn. A když se stane vývrhelem ve vlastní zemi, tak neví co dělat. Sledujeme jeho zmatení a duševní úpadek v přímém přenosu. Jako bychom byli jeho spolucestující. Každá jeho cesta má smysl v onom bezcílném bloumání.
Jsou tam momenty, kdy s Otto nesouhlasíme. Pokusili bychom se sami znovu překročit hranice, když poprvé to nevyšlo? Sama nevím.
Nelíbilo se mi jeho zalíbení k jiné ženě než manželce a další charakterové vady. Ale to neubírá na kvalitě Cestujícího. Bochschwitz tu zprostředkoval čtenáři dojem, že se nachází v Německu v roce 1938.
Thriller, ve kterém podezříváme z nekalosti kde koho. Jenom ten pravý uniká z radaru, dokud ho autorka neodhalí.
Autorka čtenáře dobře vede. Není zde ani jedno hluché místo. Jednou větou sdělí celý odstavec. Během čtení jsem byla v napětí jako Gwen. Skvěle podané pocity.
Gwen/Gina se mi moc líbila. Za čtyři roky se velmi změnila. Mel je nevýslovná zrůda a slizoun, jakého jsem dlouho v knihách nepotkala. Sam a Javi vypadají jako milí chlapíci. Jen u toho druhého mi přijde jeho příběh nedořešen. Jeden odstavec by v pohodě stačil a byla bych spokojená.
Na dně je pouze začátek série, kterou jsem objevila díky čtenářské výzvě. Základní příběh se uzavře, nicméně dostaneme vodítko, o čem je pokračování.
Silný příběh, při němž si naplno uvědomíme, že nelze soudit lidi z minulosti. Millie měla štěstí, s bratrem se dostala po nástupu nacistů do Ameriky. Během války ale zahynuli její rodiče a mladší sestra. Po válce se vrací do Berlína, protože se snaží vyrovnat s výčitkami svědomí. Sama se za šťastnou nepovažuje.
Pracuje v denacifikačním úřadě, ve svém okolí má lidi trpící syndromem přeživších. Ti se s ním až na jednu výjimku dokáží lépe porvat.
Po přečtení jsem plná pocitů. Veškeré postavy mi připadají jako staří známí, se kterými bych se ráda opět setkala. Milliin bratr David nebo Henry Sutton. Líbila se mi doba, ve které se děj odehrává. Z mého pohledu se mi zdálo, že se zde vyskytovalo až moc pohrdání vůči Fräuleins. Jako by ty ženy byly něco podřadného. Naštěstí s tím, jak se s nimi Millie blíže seznamuje, tak je toto pohrdání trochu otupěno.
Doba je zde podrobně vykreslena. Dozvěděla jsem se hodně o vývoji v poválečném Berlíně. Rekvírování bytů mě hodně překvapilo. To, jehož jsme byli svědky, bylo velmi kruté.
Tato kniha pomůže pochopit, co se dělo po válce.
Sophie, úspěšná žena, kvůli osobní tragédii změní profesi a náhodou uvidí fotografii ženy, která se jí podobá. Zjistí, že jde o její pratetu Vivi, která za války pomohla utéct nacistovi a sama se stala nacistkou. To vedlo k tomu, že její rodina ji vymazala z paměti. Sophie se rozhodne zjistit, co se za války stalo.
Druhý souběžně odehrávající se příběh vypráví osud Vivi. Obvykle, když má kniha toto členění, tak preferuji vždy jeden osud. Zde nám autorka příběh Vivi a Sophie dávkuje vyváženě, takže když mě začne jedna z dam nudit, předloží mi druhou. Ještě jedno prvenství si u mě tato kniha zaslouží - poprvé upřednostňují příběh v minulosti.
Vivi je nesmírně odvážná. S postavou Marcuse Vonsteina jsme se mohli seznámit se zpravodajským krytím vylodění v Normandii. Završení osudu Vivi a Marcuse je nesmírně dramatické. Celou dobu jsem doufala, že někde budou žít pod cizím jménem šťastně až do smrti. Zřejmě jsem moc ovlivněná podobnými knihami. Tento závěr ale přispíval k tomu, že si Za časů odvahy budu dlouho pamatovat.
Po předchozích třech dílech byl příběh slabší. Souhlasím s jedním vyslýchaným kameníkem - rytíři se jmenují všichni stejně, takže je nerozlišuje. Takový pocit jsem měla po celou dobu příběhu. Nedařilo se mi jednotlivé postavy od sebe rozlišit.
Hlavní padouch a vyústění zápletky je klasická vondruškovina, Oldřich Chlum se s podobným případem potkal již mnohokrát.
Nicméně jeho, Divišovy a Otovy příhody se tak dobře čtou, vše rychle plyne, že jsem ráda za toto pokračování. V tomto si byli všichni hlavní hrdinové rovnocenní, žádný nevyčníval. Navíc mě zaujalo prostředí skal, ve kterém se příběh odehrával.
Nevhodné ke čtení v MHD, krocení smíchu nutné. Toto byla jízda od začátku do konce. Příběh je předvídatelný, což vůbec nevadí. Člověk se na každé stránce baví. Ryan měl svatou trpělivost s Poppy. Na konci si to ale pokazil, takový racionální člověk a vybuchne kvůli takové blbosti.
U Poppy jsem si říkala, jak by její eskapády vypadaly zfilmované. To by byl teprve kumšt dodržet kouzlo předlohy. Svým způsobem je příběh stejně šílený jako telenovela, ve které Poppy hrála.
Nevyvážené. Moc okecávání a krátké pasáže děje. První čtvrtinu jsem přemýšlela, proč se Ashford rozhodl nechat psát o sobě a jak mu to může pomoci v pátrání. Když už se nastíní vážnější témata, tak bych očekávala jejich větší zařazení do děje. Případně, že Eleanor změní po svém povýšení žánr novin.
Plusové body musím dát za představení novinářského řemesla a relativního sympaťáka Ashforda.
Bohužel jsem se většinu času nudila.
Moje první kniha z žánru historické romance. Nebylo to vůbec špatné. Mužský hrdina mi přišel propracovanější než hlavní hrdinka. Její scény mne moc nebavily. Ale tak to u romance má asi být.
Líbilo se mi, že se přesná doba dá poznat pouze z náznaků - Koruna v názvu hospody nedokazuje na Jiřího I., Jiřího II. nebo Jiřího III. Či když chce padouch vyjádřit obavy o duševní zdraví hrdinky, přirovná ji k aktuálnímu vladaři Jiřímu III.
Je tu dokonale vystavěné okolní prostředí. A tím nemyslím pouze kouzelné Skotsko. Kulišáctví Thomasova generála byla pěkná tečka na konec.
Při každé návštěvě Krkonoš vždy uvidím nějaký důkaz, že kdysi v nich žil ještě někdo další. Rozpůlený dům popisuje příběh těchto lidí. Vidíme od monarchie, jak postupně Němci se pomalu začali povyšovat nad Čechy až nakonec museli svoje rodiště po druhé světové válce opustit.
Vše je popsáno tak, že je jejich odsun jediné možné východisko. Kdyby měli rozum jako Amálie, která se považovala za horalku než za Češku či Němku, tak by naše historie vypadala jinak.
Skvěle v knize vystupují rovněž historicky známe osobnosti. Podle nich můžeme i odhadnout, ve které době se pohybujeme (Hanč).
Plynutí času byl jediný problém, co jsem s příběhem měla. Po první světové válce jsem očekávala boje o republiku, krizi, jenomže děj skočil až do poloviny třicátých let. Dále víme, že jedna postava byla odsouzena ke dvěma letům vězení v době okolo atentátu na Heydricha. Tak proč ji přibližně v lednu 1945 evakuují z koncentračního tábora v Polsku do Drážďan?
Příběh je nádherně sepsaný. Ke každé postavě jsem si našla vztah. Dokonce i k těm, o kterých jsem si říkala, že jsou odporní. Nicméně i tyhle postavy svému přesvědčení stále věřily. Což je něco, co nechápu.
Musím ještě ocenit délku jednotlivých kapitol. V každé se toho člověk dozví tak akorát.
Při čtení jsem si představovala, že by bylo pěkné vidět adaptaci této hry. I v duchu jsem zřetelně artikulovala.
Příběh je jednoduchý, bojím se, že i nadčasový. Každá doba v něm může najít své paralely.
Dva příběhy v jednom. V běžné detektivce dedukujeme spolu s vyšetřovateli, co se stalo. Zde, když se nám příběh postupně rozvíjí před očima, jsme toho ušetřeni.
Přestože je to nejnápaditěji napsaný příběh, co jsem kdy četla, tak tahle absence vlastního vyšetřování může zamrzet.
Moc oceňuji rozpracování jednotlivých postav, na pár řádcích jsme dostali jejich kompletní charakteristiku. Zalíbila se mi moc Beth.
A ještě oceňuji jednu slepou uličku při vyšetřování.
Hana Whitton psát umí, tak nechápu, co se zde stalo.
Příběh se opět velmi snadno čte, až je člověk překvapený, že skončil.
Bohužel děj mi připadá nevěrohodný a ani žádná z postav na to neupozornila.
Jak to, že nikoho nenapadlo, že růže má spojitost s Vítkovci? Ti nebyli žádný bezvýznamný rod, aby nikdo, kdo se pohybuje v hlavním městě, nepoznal jejich erb. Titulní Adam není žádný Oldřich z Chlumu, pouze navštěvuje jednotlivá místa, až případ vyřeší díky nečekanému objevu někoho jiného. Žádný viditelný progres ve vyšetřování. V ději se dále řeší cizoložství s králem. Nejsem přesvědčená o tom, že by kvůli němu byla popotahována nejširší rodina jeho milenky. Navíc v době, kdy měl každý v paměti Přemysla Otakara a jeho nemanželské děti.
Líbila se mi jedna věc. Autorka přivedla pozornost k nemanželské dceři Václava III.
Poprvé jsem si nevytvořila vztah k hlavní postavě. Matěj Mlynář je rozháraný, jak má v dnešní době knižní detektiv být. Pije a ví o sobě, že je kretén. Zřejmě jsem neviděla nějakou polidšťující vlastnost.
Příběh je dobře vystavený. Člověk musí dávat pozor na detaily. Na ty se totiž později v dějí odkazuje.
Tak zde při Stefanii s Helenou stáli všichni svatí. Neuvěřitelná odvaha. Autorka citlivě a napínavě zpracovala jejich příběh. Dokonale ukázala, jak si Stefi a Max od sebe drží odstup, že jenom oni dva nevidí, že k sobě patří. Scénu, ve které Max poslouchal ctitele Stefanie, nezapomenu.
V druhém plánu jsme svědky toho, jaká byla polská společnost a existence antisemitismu v ní.
Jenom hlavní hrdinka vidí spojitost v zdánlivě samostatných případech. Překonává překážky, které ji pod nohy hází celá policie.
Detektivní případ je napínavý, zločince jsem sama neobjevila. V tom, jak hrdince došlo, kdo za vše může, je jedna nelogičnost. Na policejní stanici a obecně v jejím obvodu je persona non grata, tak jak to, že si tam může jít prohlížet staré fotografie?
Dále se ji líbily její myšlenkové pochody.
Menší zklamání cítím z romantické linky, která nedopadla podle mých romantických představ. Nicméně přístup hlavní postavy k sexu je hodně uvolněný, což je pro ženskou hrdinku celkem neobvyklé.
Jedná se o nádhernou rodinnou ságu začínající v Československu 50. let a pokračující až k roku 2000. Hlavními hrdiny je ale místní řecká komunita. Jejich řečství je ovlivňuje pouze v tom, že se nechtějí aktivně plést do politických problémů Čechoslováků. Jinak se od nás ničím neliší. Zvláště ta nejmladší generace, která si Řecko nemohla pamatovat. K tomu bych dodala, že když si odmyslíme, že se jedná o Řeky, tak nám autorka předkládá nádherný příběh ve stylu Mornštajnové nebo Lednické.
Osobně jsem si z této knížky odnesla detaily - třeba jak řecké babky tráví dopoledne v moři a klábosí mezi sebou. Nebo jak si Češi všimnou vývodu z klimatizace zamaskovaného květinou. A především mi tato kniha objasnila konflikt, kvůli kterému u nás našlo domov mnoho Řeků.