Madla81 komentáře u knih

Tak tohle je ideální kniha na dovolenou. Neskutečně zábavná road movie po Mexiku šmrnclá nějakým tím vymýtáním a laškováním s mayskými božstvy. Bylo to epické, hustohustě vtipné, drsné a nadupané dějem. za mě naprosté nadšení!

7 28.06.2023

Řemeslně to bylo napsáno opravdu dobře, příběh má spoustu zajímavých myšlenek, ale také řadu nelogičností. A tak nějak mu chybí emoce. Alespoň já se nedovedla vcítit do hlavního hrdiny Mickeyho, který na lodi zastává funkci Postradatelného. V podstatě mi bylo šumák, jestli ho strčí do mlýnku, který z něj udělá masokostní moučku nebo jestli vyhodí celou planetu a všechny členy posádky do povětří. A to je docela problém, když ve čtenáři nedokáže příběh vyvolat ty správné emoce. Proto mé nízké hodnocení.

5 27.06.2023

Opravdu hluboký obdiv autorovi za jeho fantazii při popisu roztodivných světů, mezi nimiž putoval sympatický hrdina Zax. Bylo to dojemné, krásné, zvláštní a hluboce lidské.
Krásná kniha.

3 09.06.2023

Neuvěřitelně silné, smutné, ale zároveň velmi poetické. Tahle kniha ve čtenáři vyvolá opravdu hodně širokou škálu emocí od smutku, bezradnosti až po bezbřehý vztek a nenávist k lidem, kteří byli schopni pošlapat nevinný dětský život.
Tahle novela mi v hlavě zůstane ještě zatraceně dlouho.

12 06.06.2023

Přečteno jedním dechem a musím říct, že mě to hodně bavilo i jako dospělou. bože, kde byly takové superpříběhy, když jsem byla já malá?

5 30.05.2023

No tak tohle mě neskutečně bavilo! Úžasně plasticky vykreslená špína a hnus megapole Metropole Evropa, korupce prorůstající nejvyššími patry a plejáda strachů, na které umně drnkají politici, to jsou nadčasová témata, která tímhle příběhem rezonují. Spojuje je dívka mnoha jmen se schopností vidět cizí démony a číst myšlenky. Svého nadání zpočátku využívá pro dobro lidí, ale postupem času ... to si prostě musíte přečíst sami. Je to pecka!

3 25.05.2023

Opravdu úctyhodný závěr Delavské trilogie. je to smutné, bolestné a jiné, hodně jiné, protože válka je peklo a o válku tu především jde. Moc se mi líbil posun ve vývoji hlavních postav a celkové ladění díla. Opravdu klobouk dolů!

7 21.05.2023

Smrt, bolest, zmar, ale i kousek naděje v postavách divokých. Děj opět odsýpá a je hustej jak mozek rozsekaný mačetou.

7 04.05.2023

Klasická kotletovina tak, jak ji mají čtenáři rádi. Plná akce, napětí, krve, střev, hustodémonsky krutopřísných hlášek a s hlavním hrdinou, napsaným tak neuvěřitelně lidsky, že mu prostě musíte držet pěsti, ať už dělá cokoliv.

10 04.05.2023

Neskutečně silné, neskutečně bolestné. Už od prvních stránek jsem měla knedlík v krku a do očí se mi tlačily slzy. Nulová péče o těhotné či rodící ženy, na něž bylo nahlíženo jako na něco podřadného, i když mnohdy byla jejich jedinou vinou víra ve svobodu a nechuť se přiznat ke smyšleným obviněním. Nelidské zacházení s odsouzenými a s jejich dětmi, vydírání toho nejhrubšího zrna. Bolavé osudy, které měly být vždy přikryty mlhou zapomnění, a které skončily u severní zdi Ďáblického hřbitova, v nekonečných šachtách, do nichž házely popravené nejprve gestapáci a po nich komunisti. Díry plné dětských i dospělých těl, potracených plodů a kusů končetin. zapomenuté.
Kniha je věnována ženám, jejichž příběhy odvahy, síly a vlastenectví se ztratily v tichu zapomnění. Ve stejném tichu a mlze pochybností, které obklopují ďáblický dětský hřbitov již od chvíle jeho vzniku.
jakákoliv narážka na spravedlnost a konec je pouze literárání fikcí.
pokud hledáte silný příběh, který budete už navždy nosit v hlavě, sáhněte po této knize. Román, který se zlehka dotýká detektivky a obsahue i fantastické motivy, se četl sám. Osudy těch, kteří měli být navždy zapomenuty, se mi zaryly do duše. Tahle kniha by měla být povinnou četbou na středních školách.

19 05.04.2023

Jsem nadšená jak malej Jarda! Neskutečně napínavé, akční, plné nečekaných dějových zvratů, ale i lidsky dojemné a něžné. Začátek připomíná vykoupení z věznice Adad a je popsán tak barvitě, že jsem si nad obracením stránek takřka držela nos, abych pak vzápětí téměř slzela dojetím.
Bylo to krásné, vtipné (scénce se zhuleným Moravcem a Gerasimem jsem se smála fakt nahlas), bylo to epické, plné starých známých emzáků, ale i ještě pěkné řádky nových, protože petragun spojuje jak bývalé zmrdy, tak různorodé vesmírné nomády.
Díky písni Jednou budem dál se v poslední třetině setkají fikční události se skutečnými nedávno proběhnuvšími událostmi a já se přiznám, že jsem se tiše usmívala a opravdu jsem fandila celému lidstvu.
Ale zdaleka nekončíme, protože kapitána Bouchače a lorda Mrdáka potřebují tam, kam se ještě žádná vesmírná loď nedostala...
Neskutečně se těším na další dávku!

17 12.03.2023

Jednotlivé povídky zapadnou do souvisejícího rámce jako prdel na hrnec. Ross Jeffery nám prostřednictvím mikropříběhů líčí problematický vztah násilnického a impulzivního otce a křehkého chalpce. Je to úplně jiné čtení než autorův předchozí počin - Zůstanou jen skvrny, ale je to dojemné, silné a hluboce lidské.
Z jednotlivých situací čiší emoce tak čisté a syrové, že se čtenáři zaříznou do srdce i do duše.
Mám dalšího oblíbeného spisovatele a doufám, že nás bude Martin Štefko zásobovat jeho tvorbou, protože to opravdu stojí za to.

11 02.03.2023

Soubor opravdu různorodých povídek překvapí i potěší hlavně ty čtenáře, kteří nemají dílo Romana Bureše načteno. Ale i ti, kteří se s autorvými povídkami setkali v různých antologiích či je znají z jeho děl, budou překvapeni. Třeba deníkovými zápisy spisovatelova devatenáctiletého alter ega v povídce Jsem v hajzlu připomínající tematicky film samotáři. Nebo temně fantaskní Pěknou kérkou, která,jak název napovídá, je o tajemném, neustále se zvětšujícím tetováním, náboženství a zániku světa tak, jak ho známe. Zcela nová je i vtipně pojatá pohádka o hodném obrovi.
Tak se začtěte, pokud máte rádi povídky, zklamaní určitě nebudete!

7 25.02.2023

Přečteno jedním dechem a autor se s příběhem vskutku nemaže. Wau. Vytvořit na 99 stranách rodičovskou vizi Pekla, po které budu mít ještě pěkných pár dní husinu i tam, kde nemám kůži, to se nepodaří jen tak ledaskomu. Bylo to civilně děsivé a zároveň s lovecraftovským přesahem, z něhož mrazí.
Ironicky děsivý konec všemu nasadil korunu. Nebo paroží?
Přesně tohle na Zrnkách temnoty miluju a už se těším na další počiny páně Burkeho.

10 13.02.2023

Opět jsem se namlsala. Návrat na zemi, kde téměř nejde poznat Havířov před invazí a po invazi (kdo tam byl, ten se nediví) za plněním Vodičkových přání, která se tak úplně nepodaří. I když vlastně ano, z velké části, ale spíše díky bezděčným sklonům téhle party dostat se do průseru. Nicméně příběh až na pár logických díreček splnil očekávání. Ve správných momentech jsem se smála na celé kolo, ke konci jsem napětím ani nedýchala a opět jsem tu mezi stránkami nacházela i niternou touhu po svobodě a lidství. Chvílemi velmi dojemné, zároveň ale akční a vtipné. Co víc chtít! Nášup! Chci nášup!
Po tomhle díle snad začnu mít ráda i smažák :-)

10 11.02.2023

Možná jsem měla od knihy příliš velká očekávání, ale bohužel mě neoslnila tak, jak se podle nadšených recenzí zdálo. Ano, některé pasáže odehrávající se uvnitř zdánlivě obyčejně působícího činžáku byly velmi působivé a až klaustrofobicky nepříjemné. Konec byl překvapivý a rozsekal mě na maděru, jenže, jenže, jenže:

První třetina mi přišla nezáživná a měla jsem problém se začíst, možná byla chyba v tom, že se mi nepodařilo vcítit se do hlavního hrdiny. Ačkoliv byla Joniho postava vykreslena plasticky a byla velmi dobře psychologicky propracovaná, nepodařilo se mi s ní čtenářsky navázat kontakt. A v tom byla zřejmě ta potíž. nedokázala jsem soucítit ani s křehkou matyldou. jako by všechny strachy o živé lidi udusil koncept zla žijícího v neosobních prostorech společného domu. Knihu jsem musela na chvíli odložit a počkat, až se ve mně příběh usadí.

Nakonec jsem byla ráda, že jsem horor dočetla, protože závěr byl skvělý, ale bohužel se u mě nekonal ani během čtení, ani po dočtení, žádný mrazivý či znepokojivý pocit, který mám u tohoto typu literatury tak ráda.

Možná, kdybych Architekta temna četla ve svém bývalém pokoji v panelovém domě, v němž jsem vyrostla, byl by můj čtenářský zážitek mnohem lepší.

Nicméně popisy a jazyková stránka textu byly skvěle vystižené.

6 08.02.2023

Lucii Lukačovičovou jsem zatím znala jen z povídek, v nichž vždy uměla nádherně vykreslit tařka snově magickou atmosféru. Když jsem si poprvé přečetla její román Zákon azylu, v němž provází čtenáře Prahou tak, jak ji nikdy nikdo neviděl, bylo mi jasné, že chci pokračování. A toho se mi dostalo v úžasném prequelu Čepel azylu. V Praze tu jako obvykle není blaze a po jednom nevítaném duchovi tu vznikl pořádný čurbes. A ten se chystá uklidit náš starý známý Benedikt. Jenže nic není takové, jako se na první pohled zdá a tak musí Benedikt přistoupit na spolupráci s pražským Azylem. Spolu se svým bratrem Theodorem a golemkou Yissl je pátrání přivádí až do ohnivého Španělska. Bylo to báječné počtení a jediné, co mě mrzí je, že jsem na knihu neměla dostatek času, abych si ji mohla opravdu stoprocentně vychutnat. Protože takřka poetický jazyk autorky, perektní znalost prostředí a historie dělá z této duchařské fantasy něco opravdu výjimečného.

6 03.02.2023

U hororového žánru je prubířským kamenem povídka. Na krátkém prostoru je totiž sakra těžké vytvořit životnou postavu, s níž čtenář naváže niterný (ať už pozitivní či negativní) vztah, budovat napětí a vymyslet neotřelou a originální pointu.
Čtveřici těchto autorů se to ve dvanácti povídkách povedlo bravurně. Každý z nich má ve sbírce tři povídky a každá je velice osobitá. A některé z hlavy jen tak nevyženu.
Ať už se jedná o pochmurný příběh s až naturalisticky popsaným domácím násilím, za kterým se však skrývá něco úplně jiného, daleko horšího, nebo o zodpovězní věčné otázky, kde spisovatelé berou inspiraci, tato útlá sbírka nenechá čtenáře na pochybách, že o Jarce Pelikánové (naprosto famózní závěrečná pvoídka Výzkumná činnost, z níž jsem měla po dočtení noční můry), Jiřím Korešovi (po jeho povídce Prosím, potichoučku snad už nikdy nepocestuji autobusem), Karin Novotné a jejím Našeptávači a Kristýně Lyach (miluju magický realismus a její povídka Ta druhá je magickým realismem ve své nejkrystaličtější podobě) ještě hodně uslyšíme. Ačkoliv některé příběhy z hlavy jen tak nevyženu, o žádné z dvanácti povídek se nedá říct, že by byla průměrná či podprůměrná. Milovníci krve a tělních výměšků se tu tolik nenamlsají (i když některé popisy jsou velice výživné), ale ti, kteří vyhledávají hutnou atmosféru plnou strachu, který zalézá za nehty, ti budou spokojeni.
Jen víc takových antologií, prosím!

15 26.12.2022

Velkolepější odchod do důchodu nedokáže vyseknout nikdo jiný než mistr Kosek. Sex, krev, sperma, spousta magie, zbraní sečných i palných, kouzla a akce v různorodých kulisách.
Tomáš Kosek zestárl a na příběhu je to znát, trošku mi tu chyběl výraznější tón pubertálního humoru, který jsem v předchozích sériích tak zbožňovala.
Ale nikdo nejsme věčné dítě a každá postava se musí vyvíjet.
Hezký důchod na Reunionu, pane Kosku!

10 22.12.2022

Naprosto čistokrevná deprese, u které si budete přát jediné, aby autor nebyl prorokem, protože tenhle svět prostě nikdo nechce zažít. Jirka Sivok se nebojí velice naturalistických popisů, své hrdiny vrhá do nepředstavitelných situací a nedaruje jim vůbec nic. Krom bolesti a utrpení. Ačkoliv je knížka útlá, nedá se přečíst za pár hodin. Ne proto, že by byla špatně napsaná, naopak - Sivokův styl je úderný jako rána pažbou zbraně do lebky, je upřímný a drsný a strašně bolí. Proto je nutné si kapitoly dávkovat postupně a hlavně ... u nich nejíst.
Protože tohle je deprese. Čistokrevná deprese od začátku do konce. Ale skvěle napsaná a já se už teď nemůžu dočkat, co dalšího čtenářům jihočeský rodák naservíruje.

12 25.11.2022