Madluska komentáře u knih

Nejspíš mi chyběly znalosti undergroundu, abych to docenila. Z knihy krásně čpěla bezvýchodnost a zoufalá nemožnost naplnit svůj potenciál, postavy prostě tak nějak přežívaly ve všem tom marastu a šedé totalitě, styl byl příjemně civilní, ale pro mě byla kniha spíš esencí pocitů než že by mě vtáhla do děje a zanechala hlubší dojem.

1 26.09.2019

Od autora jsem zatím nic jiného nečetla, ale nevím, jestli se na tom něco změní... Má smysl pro detail a atmosféru, ale povídky mi celkově přišly trochu zmatené a tak nějak nanicovaté. Jako by psal prostě proto, aby na tom papíře něco bylo. Anebo mě to prostě jenom minulo. Ať tak, či tak, vráceno do knihovny a zapomenuto.

1 01.06.2019

Tak "DJ" Salinger šel dost mimo mě. A) jsem moc stará já, B) je to moc starý překlad, C) je to dnes už zastaralá snaha popsat svět realisticky mladýma očima. Nejspíš to bude mix všech variant - na nějaké vciťování do věčně deprimovaného zbohatlického floutka jsem neměla náladu a překlad (s výrazy jako nášvih, psina, prokrindapána, flinkat se) mi to právě neulehčoval. Chápu, že to měla být sonda do duše rozháraného dospívajícího mladíka, který ještě nepoučený životem začíná brát rozum sledováním druhých (které hodnotí jako šašky, tupce a imbecily, protože on je přece něco víc, jakkoliv nesnáší prestižní školy), jenže i tak bych očekávala nějaký ucelený příběh, nejen krátké a značně nahodilé epizodky a vzpomínky. Děj se vlastně táhne odnikud nikam, až vyšumí (s hrozbou smrti z rukou otce) úplně... Bolestínství, egocentričnost, naivitu i povýšenost jalových let se tady autorovi zachytit podařilo. Pro dnešního čtenáře bych ovšem rozhodně doporučila spíš moderní alternativu Ten, kdo stojí v koutě, jejíž zcela nepopiratelný předobraz bych hodnotila 2 hvězdami, nebýt několika celkem trefných postřehů.

1 03.12.2018

Tato kniha je pro mě výsledkem bloumání v knihovně, kdy mi v polici s novými knihami padl do oka pěkný obal s povzbudivým mottem "nikdy není pozdě rozkvést". Přečetla jsem si anotaci a řekla si, že zkusím zabrousit do poněkud neznámých vod. Teď ale k samotnému hodnocení: kniha je napsaná s lehkostí, bohužel k postavám jsem si tak nějak nemohla najít cestu (pro někoho možná byly plastické, pro mě prostě jen nesympatické a možná i v některých ohledech nevěrohodné, zejména hlavní "hrdinka", která necítila nikdy k nikomu nic neformálního, přesto o svém dítěti mluvila zásadně jako o miminku atd.), celá zápletka kolem dědictví mě spíš otravovala a romantickou linku jsem prostě nemohla zbaštit (proč by si, propána, někdo jako Rob oblíbil někoho jako je Susan?!). Děj rozvleklý, konec uspěchaný. Ale jinak vlastně sympatické oddechové čtení, jehož hlavní nevýhoda spočívala v prostém faktu, že nejsem cílovka - přece jen nejsem v kůži 45leté lehce asociální odtažité byrokratičky s outěžkem, zato bez partnera...

1 07.10.2018

Ajajaj, zase jsem čekala něco trochu jiného... Těšila jsem se na poodhalení roušky terapie (jak terapie probíhá i co se honí terapeutům hlavou) - toho jsem se ale dočkala jen ve značně omezené podobě: Yalom totiž cílí zejména na psychoanalýzu, která navíc v jeho podání působí asi jako zaříkávání magickými kameny (tedy zastarale a značně nedůvěryhodně, kdyby někdo můj příměr nepochopil :-)) Líbilo se mi neustálé prolínání jednotlivých příběhů (zejména paralely se Seymourem; závěrečné propojení všech a všeho už na mě působilo překombinovaně) a zjevná vnitřní nejistota a tápání postav (i těch, které by se měly tvářit vždy a všude vyrovnaně). Asi každý, kdo pracuje s lidmi, zná ten pocit, že by se měl s ohledem na svou profesi zachovat určitým způsobem, ovšem v této roli se mu nelíbí. Jak se s tím vypořádávají terapeuti, právníci nebo třeba opomíjené manželky či manželé pod pantoflem, to se dozvíte zde. Jako studijní materiál pro psychologické minimum to ale asi neobstojí.

1 07.07.2018

Sice jsem těch 190 stran přelouskala, ale že bych se nemohla odtrhnout, to zase ne... Nechci autorku pranýřovat, ale prostě mi to čtení pro ženy nějak nesedlo. Ačkoliv jsem si knížku půjčila na letní volno (a neměla tedy přehnaná očekávání), stejně jsem se musela dost nutit a vlastně jsem to dotáhla jen proto, abych zjistila, v čem bude spočívat slibovaná neupřímnost z druhé strany. O to větší bylo mé zklamání, když jsem zjistila, co jsem zjistila. Ani by mi tolik nevadilo, že lidé ve středním věku (nebo i starší, nevím, kde stojí hranice středního věku :-)) se chovají mladicky a že jim zdravý rozum zatemňují hormony, chápu, že i to k životu patří. Zato mi ale vadilo, jak se postavy jmenují (ale budiž, jméno si ani v normálním životě zpravidla nevybíráme, prostě se tady náhodou potkal tuctový Petr Veverka s jakousi exotickou Violou a Bobem), jak protagonistka příběhu neustále všechno komentuje (i když nutno říci, že některé vnitřní monology byly docela příjemně odlehčené a ironické, jen jich mohlo být o 3/4 méně) a především jak hloupě se chovají (nekritizuji zamilovanost, ale nesmyslnost - viz Petrova reakce na Violinu hru, oboustranné zamlčování těch "strašlivě tajných věcí" jako u čtrnáctiletých puberťaček nebo postav v mýdlové opeře "aby se to natáhlo"). Když tak nad tím přemýšlím, i s tou zamilovaností mám trochu problém - co je vlastně k sobě tolik táhlo, pomineme-li sex, víno a cigarety? Trochu podezřívám paní Málkovou, že si romanci napsala pro radost, aby na papíře dohnala něco, co se v životě možná ani nestalo/stát nemůže (komukoliv)? Jen si vezměte přitažlivost obou hrdinů i v jejich věku, jejich sexuální vitalitu (věkem vůbec nepoznamenanou; koneckonců s Violou by byl stále při chuti každý muž - jistě nejen Petr nebo Železník), jejich neomezené časové možnosti, okamžitou a dokonalou souhru ve všech oblastech... Já vím, čtení pro ženy. Věřím tomu, že autorka by dokázala napsat i lepší knihu, v tom případě by ale měla vystoupit ze škatulky a zapomenout na osvědčené recepty, jak oslovit cílové čtenáře... Takto šla kniha mimo mě.

1 04.07.2018

Po zhlédnutí Persepolis jsem se těšila na další dílka M. Satrapi(ové :-)). Opět nezklamala - opět se děj odehrává v Íránu, opět příběhy nahlížíme ženskýma očima, opět můžeme soucítit s lidmi zmítanými nelehkými životními osudy a opět to celé dokresluje poměrně jednoduchá kresba. Snad jen že těch podobností s Persepolis je až příliš a trochu to vypadá, jako by se autorka opakovala - jinak by to bylo na plný počet.

1 02.07.2018

Asi nejsem cílový čtenář... Od dob Čtyřlístku jsem moc komiksů nepřečetla, o to víc jsem se těšila na tento vychvalovaný. Bohužel jsem trochu narazila - obrázky fajn, líbilo se mi barevné schéma i hrátky s perspektivou a dělením okýnek. Na druhou stranu mě ale naštvalo oříznutí textů (měla jsem české vydání, netuším, jak to dopadlo v originálu) a dost mě ničil i děj - existenciální problémy všech těch uměleckých duší mi lezlo krkem. Nemyslím si, že jsem nějaký materialista, který by razil jen "poctivou práci rukama", ale čeho je moc... Prostě to umělecké pnutí mi přišlo jako jedna velká křeč lidí, kteří (asi?) nemají zrovna nic většího k řešení. Dala jsem na doporučení Gaimana (na obálce) a trochu jsem naletěla, příště už budu (snad) chytřejší. Hodnotím knihu jako celek, bez obrázků by to bylo ještě možná o 2 hvězdy níž. ;-)

1 14.06.2018

Pana Čepelku jako herce mám moc ráda, ostatně jako všechny Cimrmanovy křisitele. Bohužel tenhle "skororomán" mi fakt moc nesedl, ani příběhově (a nespravily to ani opakující se autorovy kurzívy), ani jazykově. Hodně mě nalákala anotace, ale buď jsem čekala víc "cimrmanovského humoru", nebo naopak těžší příběh s etickými dilematy. Nedočkala jsem se bohužel ani jednoho a spíš jen povytahovala obočí nad některými pasážemi, které bych od distingovaného šedého vlka skutečně nečekala. (Jeden příklad za všechny: "Že by začala zase kouřit? Ne, smrdí potom z huby, kdopak by líbal pečárku hnojůvku. Ani kolegyně vejcovka smrdutá. Představila si ji plně rozvinutou a zatěšila se na robertka. Zbytečně dlouho zahálel, přišel jeho čas. Jestli budou baterie živé. Že ti není hanba šukychtivko bídná. Není. Nic lidského mi není cizí.") Někdy autor hraje na strunu přiznané nadsázky, někdy se ale úplně nestrefí a přežene to. Někdy potěší hezky zaostřený detail u jednání/myšlení postav, jindy zarazí schematičnost (či lenost?). Prostě je to taková oddechová knížka, u které se párkrát pousmějete, ale pak ji bez mrknutí oka pustíte z hlavy.
Snad až na dva citáty:
"Lidi jsou pitomci, na tom trvám, a dá se to jakž takž snést jen proto, že jejich pitomost má nespočet podob." - Vacek, s. 19.
"Jakože jinak, nevím, zda jste si toho všimli, ale většina z nás se skutečně pohybuje a jedná a myslí jen ve svých omezených ghettech. Vytváříme skupiny, ve kterých je nám jakž takž všem stejně. Abychom se nemuseli přít, abychom nemuseli hledat jiná řešení, sdružujeme se pokud možno jen se sobě jakoby příbuznými." - kurzíva, s. 104

1 05.04.2018

Žádný literární skvost, ale jako oddychovka po těžkém dni to funguje dobře - člověk u toho totiž může zcela vypnout a jen jezdit po písmenkách a občas se spíš jen tak pod fousy pousmát nad nějakou zábavnou formulací. Nejdřív jsem byla hodně zklamaná - T. Kejvalová se v podvídkách (?) procházela krajinami dětství zcela nahodile, skákala v časech i dějích bez výraznější pointy, což mě osobně moc nebaví. S postupujícími stránkami a s přiblížením se k autorčině dospělosti už se to zlepšilo, ale stejně trvám na tom, že měl knihu někdo vzít a autorce poradit, co poškrtat, co uspořádat, co doplnit. Takhle si člověk ta vydařená místečka musí zbytečně vyzobávat, což je škoda, neboť paní Kejvalová evidentně smysl pro komiku nepostrádá...

1 17.03.2018

Dlouhá míle:
Moc jsem se těšil do mlýna. Byl to v mé mysli pohádkový mlýn, co v něm bydlí čerti Pacufráci. Vypravoval jsem se týdny, než jsem vyšel, a když jsem vyšel, tak jsem si broukal tu, co mě ji naučila maminka:
Po potoce chodila, drobné ryby lovila.
Drobné ryby rybářům,
hezké holky mlynářům.
Sládkům ještě hezčejší,
to jsou hoši pyšnější.
Vykračoval jsem si nahoru k zámku po kraji lidických polí. Dole, kde stávaly Lidice, nastoupila do práce německá Pracovní fronta a zpívala velice zvučně a přesvědčivě svou hymnu:
Wir sind die Jugend
mit Hacke und Spaten.
Motykou a rýčem tu převraceli zemi, aby ji ani Stvořitel nepoznal. Rybník, ke kterému jsem chodil s lidickými kluky, rozmetali dynamitem a vodu rozházeli do okolí stejně jako kostel. Potůček malý, co přitéká z Hřebče, odvedli jinam. Z bílých hřbitovních mramorových kamenů udělali cestu. Šlapou po jménech a příjmeních lidí, kteří tu tiše spali, a zpívají. Teď zmlkli. Budou asi pracovat. Chystají dynamit, protože motykou a rýčem nelze vyhladit bílé vesnice ze světa.
(1988, s. 93-94)
- Jedna z mnoha ukázek toho, proč všichni milujeme Otu Pavla - dovedl neuvěřitelně lehce zkombinovat naivní dětský pohled a prosté věci s ukrutnostmi války a střízlivým stanoviskem dospělých. Vyprávění působí uvolněně, reportážní charakter oslovuje a strhuje, ale stejně je vám při čtení jaksi ouzko, protože tam někde, za hranicemi dětských snů, jsou Němci a válka a bráškové jsou do koncentráku a tatínek už neprodává vysavače a Židi už nemůžou lovit ryby a... Dýchá z toho atmosféra. Vybrala jsem tuhle pasáž, protože myslím, že nejen veleznámá Smrt krásých srnců či Zlatí úhoři stojí za přečtení. I kvůli nádherně plastickému vyobrazení tatínka, kterého doma všichni obdivují:
Otázka hmyzu vyřešena
... Žil z minulosti a vzpomínal, jak před válkou chodil domů a sázel s velkým potěšením stovky na kulatý stolek. Měl pravdu, to uměl jak artista, pouštěl stokoruny z výšky anebo je připlácával. Maminka provolávala výkřiky obdivu a tleskala a my kluci jsme stáli, pusy dokořán. Později sice následoval obvykle druhý a třetí výstup, o němž už tatínek nerad hovořil: když vymáhal peníze z maminky zpátky, ale to známe jen z doslechu, a tak máme tatínka v živé paměti z dějství prvého.

1 27.09.2017

Místy je tahle kniha velice zábavná a zasmějete se u ní víc ve dvou než sami, protože vám partner může potvrdit i to, co jste doteď nevěděli... Oceňuji míru nadsázky (např. název oddílu Proč mají muži tak nechutné zvyky? mluví sám za sebe), na druhou stranu mi vadí styl amerických (nebo australských, whatever!) popularizačních příruček "jak žít", kde se jedna věc musí zopakovat nejméně 3x v různých obměnách. Nevím, jestli tenhle postup autoři využívají proto, že nevěří čtenářovu intelektu, ale mě to tedy hodně nebaví... A štvalo mě i zobecňování, které zde bylo podávané jako nezpochybnitelný fakt, čekala jsem poněkud vědečtější přístup. Pro pobavení dobré, jako inspirace taky, jako "bible vztahu" či jako naučná literatura jistě ne. Za novou by mi bylo líto peněz, z druhé ruky tolik nelituji. :-)

1 05.06.2017

Knížka se mi dostala náhodou do ruky asi před dvěma lety, dnes konečně jsem ji "doklepla". Dlouho spokojeně odpočívala v poličce - ani vlastně nevím proč. Snad že jsem čekala trochu věděčtější pojetí (dost mě rušily stylizované rozhovory na začátku každé kapitolky), nebo naopak ještě praktičtější návody, jak téma smrt uchopit a jak smrt prožívat. Chápu ale že to moc nejde - smrt každého člověka je jedinečná, a tak se nedá moc dobře univerzálně radit, tím spíš, když rituály už dnes skoro neexistují a člověk si musí tak nějak poradit sám. "Kuchařku na čas umírání" jsem tedy nenašla, recept neobjevila, ovšem nezavírám knihu zklamaná - třeba konkrétní osobní prožitky autorky a vzpomínky na její rodinu patří k otmu nejsilnějšímu, co nám nabídla.

1 24.04.2017

Tak jsem si po víc než 10 letech znovu otevřela Klímu... Kdysi na mě velký dojem neudělal - na Lásku a smetí jsem byla tehdy ještě moc mladá. Zajímalo mě, jestli už jsem dozrála, a zkusila tedy povídky - tam snad bude cesta schůdnější. No, o kousek možná ano, celkově jistě ne. Nemůžu knize upřít onen mámivý filozofující nádech - všelidské obavy a úzkosti ze smrti, osamění, ztráty smyslu, to všechno víří v hlavách postav i v jejich rozhovorech a životech. Těmito problémy se koneckonců zaobírá asi každý člověk, který zrovna neřeší otázku okamžitého přežití. A v tom, že autor dovedl tak obecná a přitom každému dobře známá témata pojmenovat a citlivě vetknout do příběhu, vidím určitou sílu téhle sbírky. Oceňuji taky důmyslnou koncepci knížky - je dělena do 5 částí obsahujících vždy 3 povídky spojené jedním tématem a mezi tím najde čtenář 3 kurzívou psané snové představy. Bohužel ale pravdou zůstává, že jsem asi pořád ještě moc mladá na to, abych porozuměla postavám a jejich pokrouceným a zpackaným životům. Kdysi bych jimi možná opovrhovala, teď je spíš lituju, ale (naštěstí!) zatím nerozumím. Všichni usilují o lásku a nesmrtelnost a všichni prohrávají. Smutné. Zároveň ale silně lidské. A pro mě jaksi nedostupné. I proto jsem to musela přečíst za jediný den - abych se mohla s těmi příběhy rozloučit a už se k nim nevracet. Mise splněna, jde se žít. P.S. Vydání z roku 1995 obsahuje docela dost chyb, doufám, že ta další se povedla víc.

1 13.02.2017

Tak já vám nevím... Druhý díl jsem sháněla před Vánocemi pro ségru a jeho nedostupnost mě utvrdila v tom, že trilogie asi bude stát za to. Po přečtení prvního dílu mé naděje vzaly za své. Proč? (Pozor - následující text může vyzradit zápletku díla. :-))

1) Titulní (anti)hrdinka se chová nesnesitelně. Její teenagerský egocentrismus mě přiváděl k šílenství. A její emonálady jakbysmet. Ano, souvisí to asi s věkem... Jen já už jsem z toho naštěstí snad odrostla.

2) Je to totální slaďák. Podezřívám Michelle Hodkin, že si prostřednictvím knihy něco kompenzuje. Do výše zmíněné nesnesitelné Mary se zakouká ten a) nejhezčí, b) nejchytřejší, c) nejsilnější, d) nejbohatší, e) (doplňte si vlastně jakýkoliv superlativ) Noah, rozjede se mezi nimi to pravé jiskření (o kterém pojednává asi polovina knížky - jako vážně?!) a následně se ukáže, že pro sebe asi byli stvořeni, neb se dokonale doplňují... Přidejte ještě nějaké to "ale jó" - "ale né" a vnitřní konflikt rozpolcené Mary a máte uvařeno... Eh, to je moc.

3) Zajímavým prvkem jsou reminescence a halucinace psychicky narušeného člověka, který už nemůže věřit nikomu a ničemu (ze všeho nejmíň sám sobě) - škoda, že je autorka nevyužila víc, třeba epizodka s aligátory mě vyloženě nudila a naprosto jsem nepochopila její další smysl (vyjma toho, že někde se musely ukázat ty superschopnosti), podobně jako u výletů do kubánské čtvrti.

Takže ve výsledku docela zklamání. V útržcích vlastně dobré, jako celek ovšem nejednotné, místy přímo kýčovité, neuvěřitelné (a teď nemluvím o jistých specialitách Mary a Noaha). Před druhým dílem si nechám poreferovat od sestry, jestli má smysl se do něj pouštět... Třetí hvězdu přidávám za to, že se to aspoň dobře četlo.

1 28.01.2016

Poslední kniha mi svou pábitelskou atmosférou, pitkami a plácáním z větší části o ničem připomínala poetiku Bohumila Hrabala. Bohužel. Píšu bohužel, neboť Hrabalovu a stejně tak i Trtílkovu stylu a humoru tak nějak nerozumím nebo nechci rozumět. Třebaže mě tedy brněnské reálie těšily, třebaže jsem oceňovala vyšperkovanost vydání (předěly mezi jednotlivými kapitolami), třebaže místy jsem byla nadšená z nějaké té Per(l)ičky ukryté kdesi na dně toho trendy guláše s hutnými slovními knedlíky (některé lyrické pasáže prostě stály za přečtení jen tak), nemohla jsem si pomoci a s textem jsem úporně bojovala až do samého konce. Snad že Trtílek až moc chtěl vzdát čest moravské metropoli, snad že tak urputně trval na postmoderně se všemi aluzemi, snad že jedinou náplní postav bylo zmítání se mezi chlastem a múzami, nemohu hodnotit jinak než průměrně a říkat si okřídlené: "Méně je někdy více."
Oblíbený citát: "Mám ráda měsíc... svítí, i když nemá vlastní světlo... získává ho od slunce a tím krásní... jak někteří lidi přítomností jiných lidí..." (Poslední kniha, 2013, s. 247)

1 27.08.2014

Opět se nemůžu ubránit zklamání - a to jsem (na rozdíl od mnohých jiných čtenářů) ani neviděla film! Jak někdo v komentářích trefně poznamenal, téma této novelky se blíží Kingovu Dlouhému pochodu (je trapné, že přirovnávám výrazně starší knihu knize mladší, nikoliv naopak, jenže ten King je prostě známější) a právě kvůli tomu padla moje kosa na kámen. Podobně jako u Kingova pochodu mám neodbytný pocit, že zde McCoy neví, kdy přestat, a tak se opájí svým úžasným nápadem, ale tak nějak mu nedochází, že téma se již před nějakou dobou vyčerpalo. A podobně jako u Kinga jsem se těšila na od počátku jasný závěr, který mi ovšem připadá těžce nezvládnutý a nijaký... Škoda přeškoda, protože jinak vypadá kniha velice zajímavě - kurzívou psané šibeniční poznámky, předznamenávající "nadpisy", důraz na detail - to všechno se zasloužilo o 3. hvězdu, ale víc ani ťuk. P.S. Ano, chtěla jsem vědět, proč by se někdo hlásil na něco tak hloupého jako na taneční maraton. A pořád mi to vrtá hlavou... ;-)

1 08.06.2014

Psát jakýkoliv obsáhlejší komentář k této knize by bylo zbytečné, protože všechno je napsáno už na přebalu. V té knize nechybí naprosto nic, miluju Goldmana a miluju i Morgensterna! :-) Snad jen Beruščino dítě si mohli pánové odpustit, protože nastavovaná kaše už tolik nechutná.

1 14.05.2014

Švejka jsem se bála jako nadporučík Lukáš fronty, ale nakonec jsem si čtivo užívala, protože Hašek prostě byl vypravěč každým coulem. A i když už se mi časem ty Švejkovy věčné průpovídky začaly zajídat, stejně udržel mou pozornost.

1 14.05.2014

Překvapivě dobrá divadeliní hra s klasickým a skoro již ohraným námětem rodového sváru a nešťastné mladé lásky. Zeyer to zachránil magickými rysy (taky bych chtěla bílého jelena) a kletbami, na druhou stranu ale někomu nemusí sedět dnes již zastaralé výrazivo a popisování toho, co je již dávno jasné a zřejmé. Hrozně ráda bych ale viděla dobové představení, hlavně kvůli scéně, protože průsvitnění kmene stromu si umím představit tak maximálně ve filmu. :-)

1 14.05.2014