Makrela Liška komentáře u knih
Silně nadsazené dobrodružství v duchu klasické grotesky, včetně obrazových gagů a jasného rozdělení postav na ty dobré a špatné. Tintin je zbrklý a silácký reportér, oplývající světovou slávou zatím bez podložených zásluh, Filuta je jeho vtipný komentátor a věčný zachránce, nicméně i tak má komix své kouzlo, a pokud se čtenář oprostí od toho, jak zná Tintina obvykle, jde o výtečný zážitek.
První půlka knihy byla zábavná a výtvarně šťavnatá, pak už sem jen tápala a tápala.
Salvatore je prostě super! jen doufám, že se dočkáme pokračování.
Taková bláznivá jednohubka co čtenáře Crécyho neurazí, nicméně ani nenadchne.
Měla jsem pocit, jako by šlo o nepovedenou inspiraci Blexbolexem- děj knihy pro mě nedrží pohromadě, úkoly se mi zdají nezajímavé a zmatené- zbytečně tříští vyprávění a působí trochu jako vata, a výtvarná stránka mě taky zklamala.
Bílého lámu sem přečetla jedním dechem, Bessova kresba mě pohltila a nedovolila mi ani připustit si únavu. Bylo to nečekané setkání a nadchlo mě, s dějovou linkou jsem si už tak dobře rady nevěděla. První polovina kniha byla podle mě skvělá, pak mě některé podivné zvraty v ději a chování postav mátly a rozčilovaly- zvláště ty patetičtější pasáže. Nicméně naprostý závěr naštěstí vše zase usadil a tak sem mohla spokojeně zaspat.
Zajímavá fabulace, ale postavy byly jako loutky z papíru, chyběl jim větší prostor aby mohly projevit svůj charakter. Taky sem postrádala větší rozvinutí příběhu postav z první části a nějakou dohru setkání Cecilie a Matyáše Popy, když už ostatní setkání v tomto předivu příběhu měla vždy nějakou dohru a další význam pro celý román. Cruz mě navnadil svým jazykem a postřehy ale výsledek za očekáváním nakonec pokulhával.
Jako zjevně i jiným čtenářům přede mnou mi nesedli Technokněží zdaleka tolik jako Metabaroni. Literární stránka komiksu byla oproti syrovějším Metabaronům tak trochu naivní patetickou limonádou o utrpení a sebepřekonávání se hlavního aktéra při cestě za spásou sebe a jím vyvolených, a samozřejmě rovněž o nekončícím utrpení jeho rodiny, což i sám hrdina rád co chvíli připomínal. Přičemž ve výsledku stačilo, když Albino povolal své kyber-alterego, a vše se rázem v dobré obrátilo. Tak trochu mnoho povyku pro nic... Janjetov vedle Giméneze taky působil jaksi laciněji. Dostat se mi tento komiks do rukou jako první, nevím, zdali bych Jodorowského ještě brala tak vážně.
Možná bych ve svém hodnocení nebyla tak přísná, kdyby obálka nehlásala o knize takové superlativy- srovnání s Tolkienem mi přijde poněkud přehnané. Kdyby se věnovalo více prostoru postavám a jejich charakterům a neužívaly se jen k posunutí děje, bylo by to hned zajímavější čtení. Takhle je to poněkud ploché, černobílé a dějově příliš horizontální. Hrdinové jsou jen nudnými pimprlaty bez minulosti.
Zápletka mě neurazila ani nenadchla, nicméně musím říct, že vše ostatní mi bohatě vynahradila de Crécyho kresba- bavila jsem se s každým jedním okénkem a stále jsem doufala, že příběh ještě neskončí, jen abych se mohla bavit ještě o chvilku déle.
Tohle že je Berniéres? kde je jeho humor, ironie, absurdní situace a vážnost bez patosu? Jako by příběh vyplivnul z povinnosti a ne se s ním mazlil a cizeloval jej jako své dítko. Žádná hra s jazykem, kličkami příběhu ani s vývojem postav. Vše je tak nějak ve zkratce konstatováno, kdo chce, ten se dojme a ve zbytku už jen prázdno...
Pro tak zásadní změny na poli osobním a globálním pro mě byl děj rozvinutý v příliš krátkém časovém horizontu na to, aby pro mě celá zápletka byla uvěřitelná. Nebylo to špatné, ale Vonnegut nebo Mathiessen a jeho Hráči na vinici Páně mě oslovili víc.
Ilustrace Filipa Pošivače mě strhly, ale zápletka ani jazky mě moc nebavily.
Po negativním ponurém severském začátku jsem se do knihy dostávala jen s vynaložením jistého úsilí, nicméně jak se rozvíjela zápletka, Mankell mě stále více dostával. Líbilo se mi, že hrdinové a jejich konání byli tak hluboce lidští, bez příkras a idealizování. Nic jim sice nebylo zadarmo odpuštěno, ale přesto nějak našli svou trnitou cestu ke smíření a naději. Vedle Backmanova zázračného polepšení Muže jménem Ove tohle byla daleko střízlivější próza, která neslibovala jen dojetí a pohlazení po duši pro své čtenáře.
Krásný subtilní příběh o samotě, bolesti i lásce, vyprávěný s neuvěřitelným citem pro postavy a jejich tichý smutek.
(SPOILER) Po přečtení kocourka mi bylo těžko. Nevím jestli víc kvůli chlapci, který přišel o přítele a vše, co mu dával, nebo víc pro ztraceného kocourka, který skončil kdoví jak. I přes pozitivní poselství a optimismus hlavních hrdinů, i navzdory faktu, že tato ztráta pomohla k lepším rodinným vztahům, pro mě Kocourek zůstává smutným čtením.
KRUCINÁL! to byl ale doják. Četlo se to samo, jen mi po přečtení trochu přišlo, že některé postavy by zasloužily taky o něco více prostoru a plasticity, aby nebyly jen příčkami, po nichž Ove zas vyšplhá zpět ke své lidskosti a životu vůbec. Se stylem psaní i některými opakovanými pasážemi sem si taky úplně nesedla, ale na druhou stranu se mi líbilo, když se toto opakování vyvíjelo a pokaždé dostávalo hlubší smysl než se dostalo docela k jádru pudla.
Carollovské snové putování po nových i zapomenutých dětských hrdinech. Moc příjemné počtení.
V některých motivech jsem viděla paralely s Harrym Potterem (poznamenaný sirotek nadějí v boji s tyranem) a Orwellem (postava Napoleona byla například narážkou zcela zjevnou). Kniha se mi četla dobře a pohltila mne, jen konec bych čekala trochu delší a napjatější- se skutečnou Bitvou, do poslední chvíle nejednoznačnou, tak jako se to dařilo vypravěči ve zbytku knihy. Mourlevat je zajímavý vypravěč a určitě se těším na další jeho kusy.
Nějak sem si s Malým nesedla, text mi přišel trochu přemoudřelý a chyběla mi v něm laskavost- žádná z postav snad neměla vyloženě dobrou povahu, jako by svět byl plný jen mudrlantů, lenochů či marnivců...