Malarkey komentáře u knih

Jako debut musím sklonit autorovi poklonu. Do Polibku Choroby jsem se totiž naprosto okamžitě začetl. A přitom stačilo málo. Otevřít první stránku.

Autor si přichystal zajímavé téma, které je svým pojetím napínavé hned od začátku. Deníkové zápisky, vyšetřovačka, mystično kolem toho. A pak najednou bum, šok, výbuch a z celého námětu se stává úplně jiný žánr. Zajímavé, promyšlené a originální.

9 17.05.2024

Pavel Fritz je autor, jehož knihy a většinu povídek jsem za poslední léta prakticky zhltnul. Má nadání na originální náměty a hlavně dar na úderná finále. Hlavně tedy v povídkách. Studené světlo hvězd jsem tak musel v knihovně prostě mít. Chca nechca.

Během čtení mě ale překvapila jedna věc a to ta, že tato sbírka povídek mnohdy přebírá povídky ze sbírky Archa zrůd, která vlastně vyšla před lety u stejného nakladatelství. Jenže tak, jak sbírka Archa zrůd, tak i tato nabízí pár těch jedinečných, takže se vyplatí mít v knihovně obě dvě. Osobně to ale nechápu. Popravdě bych klidně pár povídek v této knize oželel pro její snížení tloušťky, aby ostatní povídky z Archy zrůd dostali jedinečnější charakter.

Zde hlavní důvod, proč tuto knihu chci ponechat a čím je jedinečná oproti Arše zrůd je poslední – spíše novela – Kam plují harmy. Výborné hard sci-fi s military nádechem, jak autor umí. A opět s důmyslným finálem. V podstatě toto je jediný vůdod, proč si knihu ponechat i v případě, že máte tu druhou. Ale abych úplně nekecal, povídka Čau zítra je taky pecka. Joo, kéž by autor do budoucna zase něco přichystal. Jeho příběhy budu doporučovat kudy budu chodit.

9 28.03.2024

Zatím jednoznačně nejlepší kniha z nakladatelství Medusa. Hodně realistická, ale zároveň syrově zrezivělá kniha, kterou by byla veliká škoda vynechat. Určitě se totiž jedná o jedno z těch nejzajímavějších čtení posledních několika let.

Nakladatelství Medusa má evidentně slabost pro americké spisovatelky a ryze americká témata. Toto se odehrává v prostředí raných 80. let 20. století v Clevelandu. Tam, kde je tak nějak chudo, ale dětství je dětství. A tak i děti a dospívající si v tomto lehce ponurém prostředí umí najít zábavu sobě vlastní.

Horší ale je, když tu někteří začnou reznout. A to doslova. V tu ránu se z tohoto námětu stává takový psychologický horor, kde každou další stránkou netušíte, co se bude dít, ale neuvěřitelně Vás to zajímá. Jednak se tu někteří lidé přeměňují, ale jednak je tu i nějaký skrytý problém ve společnosti. A teď se Vám to tu postupně otevírá a vy tak nějak tušíte, ale vlastně ve výsledku úplně plavete a snažíte se neutopit. Jen jste fascinování a dokud to nerozlousknete, tak se z toho nevyhrabete.

9 05.03.2024

Na rovinu hlásím, že nebýt Pevnosti, asi bych se k této knize v životě nedostal. A musím se přiznat, že se jednalo o velice milé a zábavné čtení.

Dům v blankytně modrém moři není vůbec složité čtení. Vypráví příběh Linuse Bakera, který celý život jezdí kontrolovat sirotčince pro nebezpečné čarodějné děti a žije poměrně smutný život. Žije ho ale především proto, že ví, že je jiný, ale nějak to nemůže pojmenovat. A tak se raději uzavře do sebe a pasivně se staví ke všemu, co vyjadřuje jakoukoliv emoci.

Jenže pak se mu naskytne příležitost dostat se do sirotčince, odřízlém na ostrově, který mu změní život. Doslova.

Celá kniha je poměrně čitelná, ale nesmírně poutavá. Navíc pokud máte strach z LGBT témat, tak vězte, že zásadní to bude až na závěr knihy. A tam to bude všechno tak přirozené a upřímné, že to vezmete za absolutní samozřejmost.

9 04.02.2024

Po Valkýrách jsem zhodnotil, že už nebudu říkat, že je Robert Fabian sázka na jistotu. Na Planetu mezi dvěma slunci jsem tudíž šel s rozvahou, doufajíc, že tato kniha nezklame. A opravdu. Nezklamala. A naopak je to zatím asi to nejlepší, co jsem od autora četl.

Výborný příběh skupinky vězňů, kteří ztroskotají na neznámé planetě daleko od čehokoliv. Neznajíc prostředí, poznávajíc sami sebe. Ten námět už je jak z říše fantazie. Neskutečně čtivá záležitost. Do toho tu autor dobře pracuje s mimozemskou civilizací, ale i s psychologií jednotlivých přeživších. Celé se to pak odehrává v rámci jednotlivých kapitol, kde každá označuje jeden přeživší den.

No jak říkám, fantazie. Výborným nápadem mi to připomnělo autorovu povídkovou novelu Most, která se před nedávnem objevila v povídkovém sborníku Praga Mater Urbium.

9 29.08.2023

Michal Březina to je takový mistr pulpových románů. Pokaždé, když se do jeho příběhu pustím, tak jak kdybych před sebou viděl českého Quentina Tarantina z knižního sektoru. Není nebe nad Mexikem je opět v podobném duchu. Tedy kvalitka.

Během čtení jsem měl pocit, že s příjezdem Karly do Mexika okamžitě narazila i na Roberta Rodrigeze, který celé to její počínání natáčí na příruční kameru, aby z toho udělal za pár šupů další svůj legendární brak po vzoru Od soumraku do úsvitu. Klára se totiž od ztráty všech dokladů dostane až k nadpřirozeným jevům Mexiku podobným a celé to její počínání Vás coby čtenáře bude neskutečně bavit.

Autor sype jednu hlášku za druhou. Kolikrát si říkám, která holka by takový hlášky z fleku vysypala, protože bych ji okamžitě chtěl potkat a pozvat ji na pivo. Jedno nebudu psát, u jednoho by to stejně neskončilo. Čistě ze zájmu. Nicméně všechno je psáno ryze chytlavou formou a tak Vás tento ani ne dvě stě stran dlouhý příběh vtáhne tak rychle do děje, že nestihnete ani mrknout a budete ho mít za sebou. O chlup spokojenější, než když jste ho poprvé otevřeli.

9 29.06.2023

Autorka svojí třetí knihou u nakladatelství Golden Dog stvrdila fakt, že čtivou a zábavnou formou píše divné příběhy. Divné, ale zábavné příběhy.

Ne jinak je tomu i v rámci knihy Ve větvích Yggdrasilu. Knihu jsem totiž přečetl na jeden zátah, ale nemohl se zbavit dojmu, že si celou dobu utahuje z Marvelovského univerza a k tomu navíc i tak přidává kopu jedinečné severské mytologie.

Co naplat, já se tu prostě opět bavil. Zatímco předchozí kniha měla růžovou obálku s drakem, co baští ibáče, tady to obálkou na první dobrou působí daleko solidnějc, ale po prvních stránkách rychle pochopíte, že zde tu autorka opět zašla za hranice a pokouší, co čtenář opět vydrží. Za mě super a jen tak dál!

9 13.03.2023

Přiznávám se, že na další knihu z Golden Dogu jsem šel asi jako na autoru předchozí přeloženou knihu s názvem Zůstanou jen skvrny. A to i přesto, že na zadní straně knihy mě upozorňovali, že tady to bude trošku jinak.

A opravdu je, jako kdyby kniha do portfolia Golden Dogu vůbec nepatřila. I přesto si je ale s knihou Zůstanou jen skvrny hodně podobná.

Autor zde popisuje vztah otce a syna formou malých povídek, kterým se v uceleném vydání říká novela in-flash.

No, co Vám budu povídat, do přečtení tohoto kousku bych ani netušil, že něco podobného existuje. Nicméně příběhy jsou to ve skrze hodně zajímavé a kladou důraz především na emoce a těžce zkoušený vztah mezi otcem a synem. To je totiž něco, co jde autorovi opravdu dobře. Tak dobře, že Vám ty emoce projdou kůží přímo do srdce a tam vytvoří doživotní zářez horší, než od zápalu plic.

Připoutání je nezvyklá kniha plná emocí a tak je na ní třeba také nahlížet. Nečte se jednoduše, musí se nad ní hodně přemýšlet, musí se těmi emocemi čtenář postupně prokousat. Jinak ho na dobro semele.

9 21.02.2023

Na memoáry úplně nejsem, ale když Vám je sepíše člověk, který si prošel našim/Vašim/jejich ne dětstvím, nemám problém knihu přečíst za víkend. Ne-li méně.

Mikoláš Tuček je pro mě pojem. Celej život dělal, co ho baví a dostal se tam, kde je dnes. A číst jeho zážitky z herního, televizního nebo fotbalového světa je balzám na moji duši. Nejen proto, že má těmi zážitky co říct, ale především i proto, že v mnohých ohledech kopíruje moje koníčky a nemám tak problém se s ním často myšlenkově sejít.

Když vypráví historky z mládí, které ho otesali do dnešní podoby, kolikrát jsem si říkal, jaké měl štěstí, že v Praze žil. Ona právě Praha ho vpravila do kulturního světa, o kterém tu píše a kolikrát jsem mu tu Prahu hrozně záviděl. Lidí je všude rázem jak sraček a není problém si najít parťáka na průsery, který ten život tak nějak bude mít nastavenej podobně jako ty.

Hrozně rád jsem se s ním vracel do minulosti. Připomněl mi svými myšlenkami dobu, kdy jsem se nekonečně smál nad ovečkou z Volejte šéfredaktorovi, nebo když jsme s kluky po škole přilítli k nám a do noci na jednom počítači mastili největší mapu z Heroesů 3 proti sobě.

A k tomu všemu jsem se dozvěděl něco z kuloárů, které mě zajímají, což vnímám jako největší bonus celé této knihy.

Pro každého to ale nebude. Je třeba mít alespoň minimální znalosti o projektech, kde Mikoláš nějak participoval. Takže pokud Vám nic neříká časopis Score, pořad Game Page, Re-Play, Applikace nebo série sólo projektů jako jsou Football Fanatic´s nebo B-Late Night Show, popřípadě je pro vás hraní her postrach dětských nebohých duší, které do té doby nepoznaly násilí a zároveň Vás nezajímá popkultura a Comic-Con je jen pro máničky doby, tak na tuhle knihu ani nekoukejte. Ono to totiž všechno může být tak trošku jinak a Váš mozek by to nemusel ustát.

9 06.02.2023

Vzhledem k tomu, že mi doma leží všechny čtyři díly této série, dlouho jsem po přečtení prvního dílu neváhal a rázem se do druhého pustil.

No a vůbec jsem neprohloupil. Komisař Ricciardi a jeho parťák Maione jsou skvělá dvojka. Mají svoje problémy, stinné i silné stránky a Vás to prostě baví číst, protože je to napsané tak emotivně, jak kdyby to bylo ze života.

To, že komisař Ricciardi vidí mrtvé lidi a cítí jejich poslední emoce, jsem zmiňoval již v prvním díle. Opět se ale opakuje to, že díky této jeho schopnosti kniha nabízí sérii neotřelých momentek, které vůbec nesouvisí s dějem, ale čtenáře dokážou emotivně ohlodat až na kost.

Opět se potvrzuje, že Maurizio de Giovanni, coby rodilý Neapolan, má naprosto dokonale přečtenou dobu 30. let minulého století a stejně tak i skladbu lidí, která v té době žila. A to jak v bohatých čtvrtích, tak především v těch chudinských, ze kterých často pramení ty nejsilnější emoce. Tedy smutek a zoufalství, které prostupuje i dějem tohoto námětu.

Námět se totiž točí kolem stařenky, která v jedné takové chudinské čtvrti žila. Chudá ale úplně nebyla, protože ji mnoho lidí buď nemělo rádo a nebo ji znalo jako lichváře nebo kartářku. V obou případech jí ale její život způsobil smrt a tak přichází na řadu komisař Ricciardo, jeho parťák a rozjíždí perfektní pátračku.

Vyšetřovačka se nezvykle promítá s popisem života dané doby v Neapoli, s popisem toho, jak lidi v tehdejší době žili. Je to nezvyklé čtení, ale v kontextu vyšetřování hodně působivé. Hodně mě nadchnul například nápad se zápisníkem. Díky němu jsem byl hodně zvědavý na rozhovory s konkrétními osobami, které autor navíc ještě poměrně věrohodně popsal.

Druhý díl této série mě jednoznačně nezklamal. I proto jsem neváhal a rovnou se pustil do dílu třetího, který se odehrává v létě. A kdy jinde číst takovou knihu než v létě, dokud je ještě ve vzduchu cítit teplý voňavý odér z čerstvě rozkvetlých ibišků a oleandrů.

9 06.09.2022

Název a obal knihy nabádá k zamyšlení, zdali je Taxidermistova milenka pro každého nebo spíš pro dámský kolektiv. Nicméně vzhledem k nadšení z nakladatelství jsem se knihy nezalekl a s chutí se do ní pustil..

Okamžitě mě zaujal styl, jakým je vyprávěná. Hlavní postava celý děj totiž vypráví formou takového deníku, do kterého vkládá i přímou řeč, a kterou rozděluje jednotlivými měsíci. Celý děj se tak vlastně odehrává v průběhu jednoho roku a kromě toho je celý psaný takovým zvláštním lyrickým způsobem. Určitě je záhodno knihu číst pomalu, v poklidu, zamýšlet se nad dějem. Ale i na první pohled běžné dění, které ve skutečnosti úplně tak běžné není, vytvoří víc otázek, než odpovědí.

Dlouho jsem se zamýšlel nad tím, kde je u této knihy hranice mezi romancí a fantastickým světem. Hned na začátku se mi třeba kniha nečetla vůbec dobře. Třeba i proto, že mám zvířata obecně rád, ale zde jsou taxidermistou vědomě upravovány do takových kreací, které bych si nedovedl ani představit. A k tomu se tu hodně mluví o zvířecí smrti. Postupem času jsem ale pochopil, že autorka má zvířata v úctě, jen s tím příběhem zachází do krajností, které ne každému mohou sednout. Děj je přitom hodně lehkovážný a plyne tak poklidně, jak plyne samotný čas.

Trošku mi ale v knize chyběla jistá podstata děje. Jak jsem se ale schyloval k závěru, který mi štosoval myšlenky do kupičky, tak jsem se dostával do fáze, že Taxidermistova milenka je vlastně hodně divná a neurčitá kniha. Tak mi to nakonec zůstalo i po přečtení.

9 23.08.2022

Během čtení této sbírky povídek jsem si představoval, jak Lucy Taylor všechny napsala někde uprostřed pouště za Santa Fe v nějakém baráčku uprostřed ničeho a byl fascinován tím, jak neuvěřitelně dokáže číst v lidských negativních emocích a hlavně, jak s nimi dokáže pracovat ve svých příbězích.

Lucy Taylor je totiž mocný vypravěč pocitů. Především těch negativních, zlých, agresivních. Ne nadarmo se tato sbírka nazývá Vztek a další příběhy. Začínáte totiž novelou Vztek a ta je vlastně všeříkající k tomu všemu, co tato kniha nabídne.

Vztek totiž, coby etalon celé sbírky, nádherně ukazuje jednu lidskou vlastnost. Dává jí tvář, vkládá jí do postavy jednoho Američana a přidává všechny ty vlastnosti a neupokojené maloměstské americké prostředí, které nám všem, co máme rádi americké filmy, musí být více než dobře známé.

Takhle je to ale i u ostatních příběhů z knihy, které jsou tedy především menšího charakteru. Pravda, že někde si občas vypomáhá nějakou tou abstraktní berličkou, ale pořád pracuje s negativními lidskými emocemi...a pracuje s nimi zatraceně dobře.

Osobně pak považuji povídky Extrémofilové a Jak umírají praví muži za ty nejzajímavější příběhy.

9 13.06.2022

Mysteriózní příběh z prostředí první republiky. Dobře to zní, co? A taky to tak dobře i vypadá.

Záměrně totiž píšu mysteriózní a ne vysloveně fantasy. Ono to tak zřejmé totiž na první pohled úplně není. Ostravská mystéria jsou sérií povídek (nebo chcete-li plus mínus 80 stránkových novel), které se časově prolínají a hned z kraje Vás seznámí s hlavními postavami, které si s radostí oblíbíte. Byť jsou tak trošku ploché.

Autor ale, evidentně historik, krásně pracuje s prostředím prvorepublikové Ostravy a Ostravska obecně. Takže i když jsem v prostředí nikdy nebyl, byla radost o něm číst a postupně se dozvídat maličkosti, které pro tamní obyvatelé tehdejší doby měly patřičný význam. A to ani nemluvě o autorově oblibě ke zbraním, což tu čtenář v mnoha příbězích pozná tak, že se v nich po dočtení vyzná tak důkladně, jako kdyby je sám studoval.

A to jsem ještě nezačal ani mluvit o samotných příbězích, které, jak jsem tak zpozoroval, mají pokaždé nějaký reálný základ a pak už to je jenom o tom, jakou představivost samotný autor má. A osobně říkám, že představivost má velikou, protože příběh za příběhem mě neskutečně bavil a pokaždé jsem čekal, s čím dalším přijde.

Těším se na pokračování...:-)

9 13.05.2022

V rámci mého čtecího vzdělávání jsem ještě nenarazil na ryzí české dystopické post-apo s lehkým young adult nádechem. Devět dní je tak pro mě novinka a musím říct, že novinka vysloveně povedená. Je teda pravda, že u prvních sto stránek jsem bojoval sám se sebou. Byť jsou pro budoucí vývoj příběhu nezbytné, pořád je to vlastně o romanci, která působí stejně osudově, jako když ve Stmívání Bella potkala Edwarda. No a když už jsem to, joo, chtěl zklamáním odložit, rozjela se akce, která nebrala konce až do samotného závěru. Dění v ní ve mně udělalo solidní základ pro to chtít si přečíst další díl. Dystopický svět sice nijak nevyčnívá od jiných, ale má v sobě atributy povedeného románu, který mě hodně zajímá, jak se vyvine.

9 11.11.2021

Hned z kraje musím říct, že pan Vondruška v této sérii opět nabídl originální atmosféru pro jeho již klasický historický příběh. Tentokrát z prostředí dobývaného a dobytého slovenského města Nitra, které skrývá poklady a na ty poklady shodou okolností zrovna někdo má chuť. Příjemné čtení, i když opět trošku komplikované, především v množství postav. Bavilo mě ale číst si o městě, prohlížet si mapu středověké Nitry a porovnávat ji se současnou turistickou mapou. Docela rád bych se tam i podíval. Nicméně vše ostatní je tedy víceméně tradiční. Oto tu standardně obskakuje slovenské rošťandy a Diviš tu opět figuruje jako poctivá vojenská vyplašenka. Celkově vzato opět nesmírně příjemné a poutavé čtení.

9 13.10.2021

Výborně čtivá, zábavná knížka, kde hlavní roli hraje Benedikt Klausner. Mladý kluk, který vidí mrtvý lidi (a má pár dalších funkcí) a díky tomu pracuje pro pojišťovnu a zkoumá různé případy. Na první dobrou to má zajímavý nápad, který se hrozně snadno čte. Místy to dokáže zaujmout tak, že se od knihy neodtrhnete, dokud neskončí kapitola. Zajímavé je, že kniha nemá ucelený děj, spíše se skládá ze série příběhů, povídek, které na sebe přímo navazují. V rámci různých pojišťovacích případů se ale prolíná i běžný Benediktův den, který je protknutý jednou – hlavní příběhovou linkou, která je tu ale jaksi druhotná. V kontextu knihy to ale vůbec nevadí, protože jednotlivé příběhy mají dost prostoru. Musím se přiznat, že díky tomuto nápadu to celé působí daleko důvěrnějším, uvěřitelnějším dojmem.

9 15.07.2021

Na to, že tu vlastně svojí délkou mluvíme spíš o novele, než o románu, kterou jsem opravdu za jedno odpoledne měl přečtenou, tak musím konstatovat, že jsem se od knihy za to inkriminované odpoledne nedokázal odtrhnout. Hned od první stránky se rozjížděl výborný námět z oblasti Českobudějovicka, ve kterém autor Jiří Sivok čerpal z tamních historicky-tajuplných míst, a převedl jej do jednoho zakletého auta. A i když to zní jako béčko, napsáno to bylo jednoznačně áčkově. Navíc je znát, že distributor si s knihou hodně vyhrál. Střídání kapitol, navkládaná vkusná obrázková příloha, ale i dovětek nejen od autora knihy je perfektní tečkou za perfektně odvedenou knihou.

9 19.02.2021

Pokračování Čínských thrillerů se u čtvrtého dílu nese v duchu změny. Vyšetřování totiž neprobíhá kdekoliv v Číně, ale v USA. Navíc jsem námět docela trefil do doby, protože po přečtení mám pocit, že aktuální covid aféra je sranda oproti tomu, co Peter May otevřel v této knize. O to více jsem ale tuto knihu žral. A to i přesto, že námět je v tomto díle poměrně jednoduchý a přímočarý. Více se tu řeší vztah Liho s Margaret, což je určitě fajn, ale už by to chtělo nějaký posun. Na další díl se samozřejmě těším.

9 31.12.2020

Žoldnéři fantasie jsou nesmírně zajímavým projektem, který kvalitou a myšlenkou přímo navazuje na Drakobijce ze stejného nakladatelství. Navíc právě tato kniha je mým prvním setkáním s touto sérií a musím říct, že Straky v ní nechávají hrozně poctivé práce. Nejenom, že obálka je skvělá, ale fascinuje mě, že i každá z povídek má svého malíře, což knihu notně ozvláštňuje a vytváří tak pocit, že v knihovně necháváte něco originálního…až jedinečného. Co se týče povídek, tak mě zaujalo to, že většinu píšou autorky, na úkor autorům, což je určitě ku prospěchu stavu současné fantastiky. Také mě ale překvapilo, že jedna ze soutěžních povídek se do knihy nedostala a přitom jí má na svědomí Kristýna Sněgoňová, která dneska sbírá úspěchy na všech fantastických frontách. Popisovat jednotlivé povídky tu ale nemá úplně smysl a tak bych rád vyzvedl alespoň ty, které mě nejvíce zaujaly. Jednak je to Osberhrt, která je přesně ve stejném duchu, jako je i debutová kniha autora – Zombie, chiméry a rock´n´roll. Dále je skvělá Pomoc osudu od Jitky Ládrové, se kterou jsem se setkal už u povídkové sbírky ze stejného jejího světa – Lovci lidí – a skvěle si jí užil včetně samotného, decentně krutého závěru. No a na závěr musím vyzdvihnout asi nejdelší a jedinou hostující povídku – Proč mrtví nepláčou od Míly Lince, který taktéž navazuje na jeho svět Černého hvozdu, na který se taktéž už nějaký ten pátek těším.

9 16.07.2020

Někde na zahraničních fórech jsem četl na tuto knihu názor, že i špatný Zelazny je vlastně dobrý Zelazny. Já bych to asi takhle černě úplně neviděl. Je pravda, že první díl tohoto dvoudílného cyklu s názvem Podvrženec byl slabším kouskem s porovnání se světem Amber, ale pořád se jednalo o čtivou fantasy, která kombinovala náš, s fantasy světem pana Zelaznyho. Druhý díl s podtitulem Divomág je ale, podle mě, vysloveně hodně slušné fantasy, které skvěle na první díl navazuje a rozvíjí ho tak, že Vás to baví číst. Navíc jsem četl a tak trošku se domníval, že Rowlingová si kus nápadu na Harryho Pottera ukradla právě z námětu samotného Divomága Pola. Jeho dračí znamení a fakt, že jeho magické schopnosti oscilují mezi černou a bílou magií mi prostě nikdo nevymluví. Nicméně knihu jsem si užíval. Překvapilo mě to. Čekal jsem něco podobného, co Podvrženec, tedy dobrý, ale dobrý tak akorát, a nakonec jsem byl překvapený, že existovaly momenty, kdy jsem si užíval každou kapitolu. Škoda momentů, kdy se samotný autor zasnil a své snové vize předával i čtenářovi. To už byla velká fantasie i na mě. Jinak je to vzorové čarodějnické fantasy plné čar a kouzel, které zprofanoval Harry Potter, ale nutno dodat, že toto vzniklo už v roce 1981. Za mě tedy jednoznačně super!

9 19.06.2020