marca_m
komentáře u knih
Sněhulák
Jo Nesbø
Pro mě určitě nejlepší z celé série, asi proto, že je tento díl pro Harryho tak osobní a taky s ohledem na ten sníh a zimu, která k severské detektivce tak pasuje :) Velmi originálně vymyšlený zločin a taky jedna z mála detektivek, v níž jsem přišla na vraha zároveň s detektivem. Jo Nesbo ve své nejlepší formě!
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Jiří Hájíček
Povídky skrz na skrz "hájíčkovské", hlavními postavami jsou úplně obyčejní lidé a pojítkem povídek jsou samozřejmě jižní Čechy a venkovská identita. Jiří Hájíček umí psát uvěřitelně, poutavě, lidsky a píše tak i povídky.
Pro nás čtenáře jen škoda, že Jiří Hájíček nepíše víc románů. Příběhy vyprávěné na omezeném prostoru, jaký povídka poskytuje, v sobě totiž nesou něco víc, co by možná bylo třeba doříct, a co umí říct jen pan Hájíček.
Marta v roce vetřelce
Petra Soukupová
Zatím nejrozsáhlejší a nejucelenější z próz Petry Soukupové. Opět je rámováno jejím tématem rozkladu mezilidských vztahů, tempo knihy je opět hodně svižné a čtivé. Marta je relativně obyčejnou postavou ze současnosti, jakých kolem nás může být nepočítaně. Narozdíl od ostatních knih Petry Soukupové jsem s hlavní hrdinkou neměla takový soucit a občas měla spíš chuť ji proplesknout a říct, ať se konečně vzpamatuje.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Svěží vítr mezi občas lehce fádními detektivkami Agathy Christie :)
Prosím stručně
Václav Havel
Kniha rozhovorů s Václav Havlem, díky které jsem si znovu říkala, jak těžké pro něj to prezidentování asi bylo. Moc se mi líbily hlavně útržky ze zákulisí politiky a chodu prezidentského úřadu, autoři mohli být klidně odvážnější a těchto postřehů uvést povícero.
A hory odpověděly
Khaled Hosseini
Velmi dojemné až srdcervoucí. Samotnou mě překvapilo, jak moc mě bavilo číst román z nezvyklého prostředí Afghánistánu. Každopádně zafungovalo jako návnada na další knihy Khaleda Hosseiniho.
Přízrak
Jo Nesbø
Zase jeden zamotaný příběh, jaké umí vymyslet jen Jo Nesbo a rozluštit jen Harry Hole :) Kritizovaná překombinovanost mi tedy vadila spíš u Levharta. Po Sněhulákovi pro mě asi druhý nejlepší z celé série.
K moři
Petra Soukupová
Moje první přečtená kniha od Petry Soukupové a hned mě dostala. Chvíli jsem si jen musela zvykat na dost nezvyklý jazyk. Je s podivem, kolik toho může být vyřčeno na tak málo stranách.
Němci
Jakuba Katalpa (p)
Moc dobrá kniha, znovu se přesvědčuji o tom, že nejvíc mě baví prosté vyprávění o životech "obyčejných" lidí bez apriorních ambicí autora vytvořit velký doják. Kniha o tom, s jakými těžkostmi se museli potýkat generace před námi. Oceňuju, že téma Němců v Československu je podáno bez nějakého moralizování a hledání těch dobrých a zlých. Rušily mě snad jen krátké kapitolky s epizodními příběhy, u nichž jsem nevnímala žádnou vazbu na hlavní dějovou linii.
Dobrý proti severáku
Daniel Glattauer
Velmi čtivé, dala jsem si na jeden zátah ve vlaku. Oceňuju především originální námět a vtip. Nikdy bych nečekala, jak dobrou knihu je možné vystavět jen na e-mailech dvou lidí a vytvořit mezi nimi tímto prostřednictvím takový vztah, že jim celou dobu přejete jen to, ať jsou spolu.
Dora Bruderová
Patrick Modiano
Tak trochu nuda, prošlo kolem mě bez emocí. Nobelova cena???
Levhart
Jo Nesbø
Nesbo umí psát jako málokdo, nicméně po pro mě nepřekonatelném Sněhulákovi jsem si u Levharta říkala, že už to autor s těmi všemi psychopaty, se kterými se Harry Hole setkává, trochu přehání.
Zmizet
Petra Soukupová
Tři rozsáhlejší povídky, každá jinak líčí destrukci soudobých mezilidských vztahů. Jako ostatní knihy od Soukupové i Zmizet vyvolává smutek, stísněnost, soucit s hrdiny. Přesto, nebo právě proto, pět hvězd, protože ty příběhy jsou napsané tak, že věříte, že se fakt mohly odehrát a dokonale pronikáte do nitra jednotlivých postav.
Poslední aristokratka
Evžen Boček
Pochvalné recenze a pověst, která knihu předchází, ve mě asi vzbudily přehnaná očekávání. Je to lehoučká oddechovka, zasmějete se absurdním postavičkám a vtipným frkům, ale od literatury čekám asi trochu víc. Na můj vkus trochu prvoplánové.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Jedna z nejlepších knih, jaké jsem dosud četla. Za vyzdvihnutí stojí rozhodně originální námět, určitě nejsem sama, komu tato kniha objevila samotnou existenci fenoménu bohyní. Respekt zaslouží způsob, jak autorka prostřednictvím mimořádně čtivého a dobře vystavěného románu dokázala předat obsáhlou znalost o bohyních a bohování. Pasáže se strohými archivními záznamy mě nijak nerušily, myslím, že ve struktuře románu měly své místo a tvořily kontrast s tak trochu nespoutaným životem bohyní. Jedná se rozhodně o román, který člověku tak trochu zamává s emocemi, a takové mám ráda.
Muž na dně
Iva Procházková
Skvělá detektivka. Postava hlavního vyšetřovatele je napsána jako velký sympaťák, což mám na svých oblíbených detektivkách ráda. Kriminalisté i ostatní postavy jsou koncipovány tak nějak civilně, žádní superhrdinové nebo absurdní figurky, což k dobré detektivce taky patří. Pachatele jsem vůbec netipovala a odhalila jsem ho vlastně, až když se sám přiznal. Astrologické motivy v knize ani seriálu vůbec nepůsobí rušivě a mám podezření, že tam jsou jen proto, aby se Holina mohl kamarádit s astroložkou :)
1984
George Orwell (p)
Geniální. Jen nevím, jestli ještě někdy najdu odvahu přečíst znovu.
Vypravěčka
Jodi Picoult
Z tohoto románu mám ambivalentní pocity. Na jedné straně je psán velmi čtivě, což je aspekt, který na knihách primárně oceňuju, ale na druhou stranu jsem prakticky od začátku měla pocit, že si autorka hraje na něco, na co nemá (vyprávět silný příběh o holocaustu, vině a odpuštění). Kniha je plná klišé a předvídatelných konců. Ano, vyprávění babičky je plné nepochopitelných hrůz, jaké museli zažívat lidé v koncentračních táborech, ale samo o sobě to k vytvoření silného příběhu prostě nestačí. Navíc mi příběh Minky přišel překombinovaný, což mu ubírá na uvěřitelnosti, a je vystavěn spíš pateticky a samoúčelně.
Pražská zima
Madeleine Albright
Knihu jsem si koupila hlavně kvůli osobním vzpomínkám paní Albrigtové. Ty části knihy, které byly právě osobní, rodinné a vzpomínkové se mi moc líbily, nicméně na můj vkus nad nimi až příliš převažovaly obecné dějepravné pasáže. Jako rychlokurs našich moderních dějin možná obstojí, ale pro poučeného čtenáře je to trochu nuda.
Na Větrné hůrce
Emily Brontë
K dočtení jsem se musela hodně přemáhat. Nějak jsem od začátku nedokázala uchopit hlavní dějovou linku, postavy mi splývaly. Sice se jedná o klasiku, ale od té primárně očekávám nějaké nadčasové "poselství", které se tady nedostavilo. Možná jsem jen špatně četla.