Margherita_N komentáře u knih

Napínavý, místy pěkně strašidelný příběh. Ale některé z těch peripetií mi připadaly vyhrocené a nepravděpodobné. Je možné, aby se člověk v lese během pár dnů sám tak zmasakroval? A aby odskočením si za keř zabloudil natolik, že přejde do sousedního státu? Zkoušet to ale nechci :-) Je to čtivě napsaná a pohlcující knížka, pro mě za čtyři hvězdičky, pět jsem dala jiným Kingovým knihám.

7 19.11.2018

Bylo dobrý rozhodnutí si Sapiens přečíst těsně před tím, než jsem se vydala do bolzanského muzea obdivovat Ötziho. Dost mi to prohloubilo muzejní zážitek. Tyhle stručné dějiny mě donutily přemýšlet o mnohém, i když ze stránek občas čiší radikálnější naladění autora. Zemědělská revoluce ho, zdá se mi, opravdu nepotěšila. A po ní už bylo všechno horší. Nejlíp se měli lovci a sběrači, nezávislí na jedné plodině, nemusející se starat o přírodní cykly ani hospodářství - sebrali si a snědli, co zrovna rostlo, jen pro sebe a jen pro přítomnou potřebu, žádný plánování, žádný zotročení kohokoliv nebo čehokoliv, tralalala, prostě si spokojeně sbírali, když měli zrovna chuť nebo hlad, a pak šťastní s lehkou hlavou umřeli. Pak někoho napadlo stát se zemědělcem a tím všechno podělal, protože od té doby sapiens musí plánovat dopředu, vybrat si jen jednu plodinu, která postupně je samotné zotročuje, takže když jeden rok nevyjde počasí nebo přijde na jejich území nějaká katastrofa, mají hlad. To by se lovcům a sběračům nestalo, ti by prostě popošli jinam nebo si dali k jídlu něco jiného. Pozdější kapitoly z moderní historie nekomentuju, nejvíc mě zaujala tahle pravěká část.

6 25.05.2024

(SPOILER) Mrtví nejsou tím, kým se zdají být. Proč, to se dozvíme ve druhé části, která čtenáře seznamuje s „Údolím strachu“, kam budoucí skoronebožtík Douglas ještě jako detektiv přijel zúčtovat se zločinnými brakýři neboli svobodnými zednáři. Vetřel se do jejich lóže a stoupal čím dál výš, až se mu povedlo ty nejhorší zločince z nich vlákat do pasti, ve správnou chvíli odhalit svou totožnost a nechat je zatknout. Jenže dostali většinou jen několikaleté tresty vězení, a když z něj vyšli, začal pro Douglase boj o život. Připomínalo mi to procesy s mafií, za časů Sherlocka Holmese ale detektiv, který odhalil jména, nedostal po svém hrdinském činu policejní ochranu a život v utajení. A tak se o něj musel postarat sám, a to i neobvyklými způsoby.

6 25.04.2024

Hercule Poirot zachraňuje podnájemníka staré posluhovačky paní McGinthyové před oprátkou, když po její násilné smrti všechny důkazy ukazují právě na mladého Jamese. Podobnou zápletku znám z příběhů Sherlocka Holmese, bavila mě tam jako tady. U Hercula Poirota je ale jako tradičně široký okruh podezřelých - detektiv najde v šuplíku paní McGinthyové schovaný výstřižek z novin pojednávající o starých kriminálních případech. To byla pro mě skutečná zkouška pozornosti, zapamatovat si všechna ta jména a mikropříběhy a sledovat, kterou z žen začne Poirot spojovat se smrtí staré posluhovačky a jak ji hodlá znovu najít, když žije pod jiným jménem a po letech vypadá jinak než na novinové fotce. Opět povedená detektivka, Hercule Poirot je můj velký oblíbenec.

6 06.04.2024

(SPOILER) Sherlock Holmes na vrcholu a na dočasném konci. Všechny příběhy opět vypráví jeho přítel dr. Watson ze svých vzpomínek. Soubor obsahuje povídky Stříbrný lysáček, Žlutá tvář, Makléřův úředník, Gloria Scottová, Musgraveský rituál, Reigateské panstvo, Mrzák, Domácí pacient, Řecký tlumočník, Námořní smlouva, Poslední případ. Všechny jsem samostatně okomentovala u autora v záložce Část díla. Některé jsou klidnější, některé akční, poznáváme Sherlockova bratra a jeho další záliby a zvyky, detektiv tu dělá i nečekané věci, třeba obdivuje květiny :) Na konci se utká s protivníkem sobě rovným, skončí to zdánlivě tragicky, ale jelikož následuje kniha Návrat Sherlocka Holmese, tak hrozné to asi nebude.

6 02.03.2024

(SPOILER) Tuhle knížku jsem si ambiciózně půjčila v knihovně někdy v 16 letech a pak jsem na ni měsíc koukala na poličce, až jsem usoudila, že na ni nemám čas. Teď konečně jsem si řekla, že 800 stran přemítání nad plynutím času a života asi zvládnu. A asi zvládla, vlastně jsem čekala, že to bude těžší čtení, že to bude víc drhnout. Ale on je Hans vlastně docela veselej chlapík, někdy to bylo vážně vtipný. Třeba když už byl v sanatoriu asi rok a přijel za ním jeho strýček s tím, že ho postrádají ve firmě, a tak vůbec zvědavě se šel podívat, proč že mu tam na tom kopci zůstávají příbuzní a nikdo se nevrací dolů. A Hans, zcela už očarovaný místním nicneděláním, dny krájenými do tří hlavních jídel a tří odpočinků mezi nimi, začal strýce hned ponoukat, aby si v sanatoriu taky poležel. Tak strýc zdráhavě zkusí mezi touhle podivnou společností, působící jako sekta lenochů s částečně vymyšlenými nemocemi, strávit jednu dvě noci, aby viděl. Pořád má ale příliš zdravou mysl a nějak se mu nezdá, že by tam měl zůstat ještě další noc, co by tam dělal? A Hans na něj pomrkává a říká, jen počkej, dneska to ještě nechápeš, ale za chvíli pochopíš, co tady na tom všichni máme, a už nikdy nebudeš chtít dolů do nížin. Do bezčasí na kouzelném vrchu občas vtrhnou takovéhle ozvěny událostí z opravdového světa, občas přijde nějaký příbuzný či zprávy od něj, které se dožadují propuštění nějakého pacienta, jenž by se měl vrátit do života a začít snad nějak fungovat ve společnosti. Když se takhle musí vrátit Joachim, Hansův bratranec, za kterým původně přijel jen na návštěvu, Hansem to značně otřese. Jakýmsi zadostiučiněním je, že Joachim se po několika měsících vrací nahoru v ještě horším stavu. Dvěma spolupacienty, kteří Hanse názorově nejvíce ovlivňují, protože i na politické debaty se po večeři najde čas, jsou humanista a demokrat a na druhé straně radikální jezuita a cynický demagog. Kouzelný vrch jsem si v některých jeho částech poměrně zamilovala, působil na mě možná podobně hypnoticky jako na Hanse, kterému se stal pravým domovem. Uvažuju, že se pokusím do své jarní dovolené dostat zastávku v Davosu a projít si cestu Thomase Manna, která obsahuje několik zastavení k téhle knize a k vidění by mělo být i samotné bývalé sanatorium. Ještě popřemýšlím, jestli mi to za 2,8kilometrovou procházku stojí, ale asi jo.

6 03.02.2024

(SPOILER) Zachraňte Harryho, to je můj osobní podtitul vlastního životopisu Harryho Walese. Měl odmalička neobvykle a ne jednoduše nastavený život a věřím mu, že ho to poznamenalo. Jak hrubě se k sobě jeho rodiče chovali a jak byl po jejich rozvodu zmatenej ze svojí maminky, která se chovala jako milující rodič, ale pak zase na dlouhé časové úseky mizela. Věřím mu, že bylo těžký skousnout, když mu tatínek oznámil, že si chce vzít svoji dlouholetou milenku, ač ho Harry s bratrem prosili, aby to nedělal. Nakonec se ale oba nadechli, vydechli a dali mu požehnání a to je obdivuhodný. Věřím, že to měl Harry nesmírně těžký s výběrem povolání, protože když si našel to svoje, armádu, kterou miloval, byl tam kvůli svému jménu na obtíž, komplikoval všechny válečné operace, protože nepřítel na něj vždycky přišel, a tak ho po dvou misích prostě už nechtěli. To je mi líto. Ale když se na knihu podívám trochu s odstupem, četla jsem dlouhatánský životopis profesionálního vojáka, který zabil na misích několik lidí a tohle povolání bylo jako droga, hrozně chtěl do další mise. Je to taky životopis hejska, který bral kokain a do očí tvrdil lidem z paláce, kteří na to přišli, že to není pravda. Tím podkopává věrohodnost všech následujících historek. Dodám jen, že opakovaně píše o tom, že pravidelně kouří trávu, a přiznal se k braní houbiček, po kterých si jednou myslel, že na něj útočí záchod nebo co. Jak se pak prosím pak mám dívat na historky ze závěrečné části knihy, která je jen opěvováním Meghan, která má být jakýmsi vtělením Harryho zemřelé matky? Začněme u příhody, kdy prvorodička Meghan statečně snáší bolesti vyvolávaného porodu, na noční stolek si hned po příchodu do porodnice vybalí samozřejmě fotku Harryho maminky (když se před třemi lety H + M seznámili, netušila, kdo Diana je, ač to věděl na světě každý a Meghan navíc žila v Kanadě, tedy v Commonwealthu, z Harryho vyprávění to ale vypadalo, že ani nevěděla, kdo je britská královna, z čehož měl Harry nesmírnou radost - nechám na každém, kde přesně si Harry protiřečí, možností je nepočítaně). Ale k porodu - Meghan dostane ty šílené vyvolávací bolesti, pročež má vedle sebe rajský plyn, jenže ouha, už ho nemá, protože Harry zavětřil drogu a vdechnul ho okamžitě celej sám. Meghan v bolestech spolu se zdravotní sestrou se tomu jen vesele zasmály (hahahaha). Dál Harry tvrdí, že po neslavném útěku do Los Angeles se nastěhovali do kamarádova domu, kde se jejich roční syn neustále zastavoval u jakéhosi obrazu na stěně. Když se na něj jednou pořádně podívali, zjistili, že je na něm napsáno, že zobrazuje Dianu, bohyni lovu. Podle něj další důkaz toho, že je matka pořád s ním, že není někde v záhrobí, ale po jeho boku. Když přišly za pár měsíců Vánoce, tenhle malý synek rozbil ozdobu na stromek s královnou Alžbětou, kterou koupila Meghan (hahahaha) a pokusil se ji ještě polít vodou. Načež Harry zašel za jakousi vědmou (netuším proč) a ta mu tvrdila, že jeho mrtvá matka je právě v místnosti s nimi a říká, že schvaluje všechny jeho činy, že by se zachovala stejně a že ta příhoda s rozbitou ozdobou, kterou se Archie pokusil zalít, ji hrozně pobavila a musela se smát. Takže podle Harryho je mu duch jeho matky v patách a sleduje jeho každodenní počínání, potvrzeno americkou vědmou. Jakkoli téměř dvě třetiny knihy, kde Harry psal o svém dětství a pak službě v armádě a prvních holkách a proměnách vztahu s bratrem, působily jako poměrně zajímavý životopis zevnitř královské rodiny (který určitě nenapsal Harry, protože se opakovaně označuje jako ten se špatnými školními výsledky, který rozhodně nečte ani nepíše), poslední část jde kvalitativně rychle z kopce a celý příběh dost podráží.

6 21.01.2024

Pokračování u mě vyvolalo méně nadšené dojmy než první díl samotářů. Ti „naši“ šumavští mi připadali v lecčem inspirativní, uvědomělí, se spoustou myšlenek, na kterých něco je. Ve druhé knize jde o více náhodnou skupinu, z nichž někteří prostě jen bydlí kus za vesnicí. Třeba ten starý pán, který má dva synovce, na ty přepsal pozemky a teď je vidí jen občas, když mu vozí instantní polívky, který si nemůže udělat v kuchyni, protože od ní nemá klíče. Tenhle příběh mi připadal jako vyprávění opuštěného důchodce a bylo mi ho líto. Pak je tam třeba šlechtitel psů, kterého jak u zvířat, tak u žen zajímají ideální fyzické proporce - o čemž mluví opravdu dlouho -, takže je sám a žádnou ženu nemá. Kdo mě asi nejvíc oslovil, byl ta paní v maringotce, dokud nezačala mluvit jako naprostá ezo žena, měla zajímavé myšlenky třeba o pohybu ve srovnání se sportem nebo postřehy z učitelských let o přístupu k dětem ve třídě. A pak bratr Anděl, to je úžasný člověk. Ryzí, věrný svému tichému životu na Boží cestě, introvertní, ale když je potřeba, dodá si odvahy a jede do Prahy.

6 09.01.2024

(SPOILER) To se nedá komentovat. Často jsem si říkala, jestli to může být všechno pravda, protože tohle by snad přežil tak dlouho jen Superman. Od těch čtrnácti nebo v kolika se Matthew poprvý opil, se systematicky zabíjel, i když tvrdil, že se o to nesnažil, že neměl sebevražedný myšlenky, že to je jeho mozek, kterej ho nesnáší, a on mu jen nedokáže odporovat. Šestnáct operací, několik kómat, pětiminutová zástava srdce, ze který ho prý tak dlouho dostávali proto, aby v jejich nemocnici neumřel ten herec z Přátel. Všechny drogy, který sehnal, kromě heroinu, protože to slovo mu nahánělo strach. Když už nevěděl, jak shánět dávku 55 prášků denně, chodil na prohlídky domů ke koupi a vykrádal tam majitelům lékárničky. Scénu z Přátel, kdy si bere Monicu, prý točil na propustce z léčebny, venku čekal řidič a po dotočení ho zase odvezl zpátky. A při tom všem zvládl Přátele točit deset let, do toho dělat i filmy a přežil i všechen ten humbuk kolem celebrity jeho velikosti? Nechápu, fakt ne.

6 08.12.2023

(SPOILER) Audiokniha dává tomuhle příběhu další rozměr, právem byla oceněná. První polovina knihy se mi líbila snad ještě víc než první díl Příběh služebnice, ale pak když začalo být naprosto jasné, co spřádá teta Lydie a kdo je kdo, se vytratilo napětí i věrohodnost. A útěk s pádlováním na širém moři v podání polomrtvé holky s otravou krve a druhé, která je naprosto slabá zase z toho důvodu, že celý život seděla poslušně s rukama v klíně, nebyl vůbec uvěřitelný. Nemluvě o úplně závěrečném happy endu, kde se dozvídáme, že se Agnes v novém světě zařadila do společnosti, tedy vdala se a měla děti. Přitom Agnes je holka, která v Gileádu po traumatickém sexuálním obtěžování ve třinácti letech zrušila domluvené zásnuby a dala se na dráhu celibátní vychovatelky.

Je to skvěle rozehraný svět, při čtení mě trochu obcházel mráz, protože taková společnost by klidně mohla nastat. A stejně tak jako ve Svědectví by ji brzy někdo podkopal zevnitř, protože tak to s totalitními režimy je. Ale druhá polovina knihy, kde všechno jen spěje k ukvapenému konci, se povedla míň.

6 08.12.2023

Poslouchala jsem jako audioknihu v úžasném podání Kristýny Podzimkové. Díky jejímu čtení jsem si nepřipadala úplně mimo generaci hlavní hrdinky, která je v prvním ročníku Karlovy univerzity, ale ocitla jsem se dvanáct třináct let zpátky na známých místech. Studovala jsem stejnou školu a v Praze žila čtrnáct let, ve Fatalu jsem taky byla, protože tam hrál kamarád s kapelou. Všechno mi bylo tak povědomý. Až na to, že v knize Pavla Bareše se ocitáme v alternativní realitě, kde žijou více či méně svobodně lidi se zvláštními schopnostmi, míra svobody je určená druhem těch schopností. Někteří jsou celebrity na Instagramu, někteří jsou hlídaní v ústavu. Hlavní hrdinka Lenka ví, že kdyby se přiznala, že je jednou z nich, putovala by na zbytek života rovnou do klece. A tak se snaží zůstat v utajení, jenže taky nedokáže odolat tomu, občas si díky kompletní změně vizáže ulehčit život, a kamarádce taky, takže to jednou musí prasknout. Dokonce i ta šílená linka s dětským táborem, jehož účastníci se vynořují po letech, mi přišla napínavá jako blázen. Hlavně když se Lenka vloupala do toho divného domu v Českých Budějovicích (taky můj kraj) a tam ji překvapila ta divná paní a nevěděla, která bije. A pak ta honička na hřbitově. To bylo jak z hororu, ale vůbec ne blbýho. Skvělá kniha.

6 07.12.2023

Zase jsem měla pocit, že sleduju film. Deaverův styl psaní je rychlý, opatřený střihy, vpadnete rovnou do scény a tam probíhá rozhovor bez úvodního vysvětlování. Sledovala jsem nicméně tuhle americkou kriminálku s ochrnutým policistou Lincolnem Rhymem se zájmem. Kam se může vyvíjet milostný vztah kvadruplegika a mladé energické policistky, kterou pracovně vede, která se v terénu pohybuje za něj, má ale vlastní tvrdou hlavu a nemíní jen poslouchat zkušeného policejního harcovníka? Kam se může vyvíjet Lincolnův zdravotní stav - bude opravdu celou dobu sedět na moderním kolečkovém křesle a hýbat pouze hlavou? V tomto díle nicméně nezazněla ani jedna myšlenka na sebevraždu, což bylo jedno z ústředních témat dílu prvního. A samotný případ - nečekala jsem, že Tanečník bude zrovna tenhle, myslela jsem, že se pohybuje v jiném prostředí, že žije celkem zajištěný život a má to spíš chladnokrevně naplánované z nějakých osobních důvodů. Takže odhalení pro mě bylo překvapením.

6 24.09.2023

Nic není tak, jak to vypadá. Feyre si myslela, že miluje Tamlina, riskovala kvůli němu nesčetněkrát život, ale při první příležitosti, kdy Tamlin udělá chybu, zjišťuje, že ho vlastně nemiluje, a aniž by si to s ním vyříkala, odletí okamžitě s jiným chlapem k němu domů a už se nevrátí, pošle jen stručnej dopis, měj se fajn, já tady zůstanu. Co k tomu říct, sympaťanda Feyre není. Tímhle chováním samozřejmě celá situace nabývá obludných rozměrů, hlavní hrdinka najednou vidí, že u Rhysanda je tráva zelenější, všechno je tu lepší. Feyre tedy teď hodnotí epizodu s Tamlinem (která mimochodem zahrnovala společné poražení nepřítele kontinentu a následnou svatbu) jako hnutí mysli, kdy měla laťku tak nízko, že se zamilovala do prvního chlapa, kterej ji vytrhl z domova, kde nebyla šťastná. Já nejsem žádnej tým Tamlin proti Rhysandovi, uznávám, že Rhys má mnohem větší šťávu. Jen jsem si občas říkala, že by ji měli kopnout do zadku oba. Rhysandovo ukryté město se ale nepřejí, tenhle nápad s malým rájem Velarisem se mi líbil, sága aspoň není od začátku do konce plná zmaru a má takovej ten šťastnej ostrůvek. A Rhysandův osobní kruh je super parta. Celkově se mi tahle série čte líp než Skleněný trůn, možná protože je plošší a hned ze začátku jsem rezignovala na nějaké literární nároky. Užívám si Velaris a je to takové pohodové čtení, protože je jasné, že všemocná Feyre vždycky všechny zachrání.

6 06.08.2023

Ledem pod kůží, který dal druhému dílu sci-fi ságy název, je laëgühr, druhá z pěti össenských drog. S tou se nedopatřením zapletl smrtelně nemocný, ale pořád fešák a bývalý sportovec (plazmové lyžování) Lucas Hildebrandt, jeden z hlavních hrdinů série. Myslím, že se jí nějak dotknul, utkvěla mu na rukou a není možný se jí zbavit nebo tak něco (nejsem moc dobrá v pamatování si sci-fi dějů). V össesenské církvi pak propuknou mocenské boje, zaplete se do nich össesanka Kamëlë, která utíká před kněžími i vlastní minulostí a před Lucasem potřebuje zůstat nepoznaná. Jedněmi z hlavních hybatelů děje jsou taky Lucasův kumpán, Formalhiwan a tulák Aš-Šád, a vesmírné lodě, které využívají své sdílené vědomí. A Lucasova přítelkyně Pinky už není tak otravná jako v prvním díle.
Mám tuhle ságu ráda, ale jak jsem naznačila svým pokusem o komentář, sci-fi je pro mě těžký pobrat, uchopit, zapamatovat si. Potřebovala bych to přečíst víckrát, abych docenila celou hloubku autorčina mimořádně propracovaného světa. Možná by bylo řešením zopakování v audiopodobě, prý je dobrá. Těším se na třetí díl.

6 04.02.2023

(SPOILER) No já už tu sérii nepoznávám. Zatímco v prvním díle mladé trdlo, které jako zázrakem přežilo roční pobyt v drsných dolech, jedlo na hradě čokoládové dorty, nakupovalo šatečky a myslelo na chlapce a pak na konci nečekaně zlikvidovalo jakousi příšeru v tajemné komnatě, teď je z ní vládkyně světa, stojící v čele několika armád a usilující o nový světový řád.

Celaena, která se teď jmenuje Aelin, se dostala do rodné země, usedla na trůn, ale nějak to nefunguje, Terrasen je v troskách a nikdo na ni není moc zvědavej. Z jedné strany se blíží kruťas Erawan, z druhé tvrdá vílí královna Maeve.

Dorian dávno není hejsek s postavením následníka trůnu ve skleněném hradě, kde se může jen tak poflakovat a číst si, ale z rozbitého domova po otcově smrti utíká.

Železozubé čarodějky drancují, co se dá, předně Zlomuval, ale jedna z nich, měkkosrdcatá Manon, při bitvě zachrání Dorianovi život, místo aby nelítostně plenila. A za chvíli už jsou z ní a Aelin kámošky…

Přiznám se, že jsem úplně nepochopila tu Aelininu souzenost s Jeřábem, proč byl tak šokovanej tím, že to bylo všechno nějak předurčený. Snad mi to v dalším díle nějak stručně zopakujou.

6 25.12.2022

Zase se to se mnou táhlo několik měsíců a nebyla jsem schopná se do příběhu ponořit a číst rychleji, ale to je pravděpodobně proto, že už jsem trochu jiná věková kategorie, než pro kterou je tahle série o skleněném trůnu určená. Příběh se s tímhle dílem dostal do vážnější polohy, o kterou se sice autorka asi snažila i v předchozích dílech, kdy ještě všichni žili na hradě, teď ale bylo společenství teenagerů a dvacátníků zmítajících se v nejasných vzájemných citech a objevujících vlastní, často nadpřirozené schopnosti rozprášeno. Celaena se toulá rodnou zemí a společnost v boji i v životě jí dělá frajer Jeřáb, ke kterýmu si postupně buduje pouto, mladý kapitán stráží Chaol ji nějak naštval a já si nepamatuju proč, ale každopádně nastal rozkol od stolu i lože, a láska prince Doriana opět dopadla špatně. Tentokrát ale krutě špatně, takovej zásah jsem nečekala. Přiostřujeme. Myslím, že přestože nemám o kvalitách téhle knižní série kdovíjaké mínění, stejně otevřu další díl a budu pomalu sledovat, jak Celaena rozvíjí svou vílí podstatu a snaží se dostat do čela své země, kam svým původem patří. Jo, zajímá mě, jak se postaví tomu kruťasovi na skleněném trůně. Její milostný patálie mě zajímají už podstatně míň.

6 31.12.2021

Pamatuju si, že jsem byla trochu zmatená z toho, jak se Lenka se svou sportovně netalentovanou kamarádkou dostaly na sportovní školu - vypadalo to, že po nich nikdo nechtěl žádné fyzické testy a že si ani nemusely vybrat zaměření. Lenka mluvila jen obecně o tom, že po vyučování mají ještě tréninky. Jinak Vítek byl děsnej správňák, tu nevinnou lásku z gymplu jsem jim celkem záviděla. Do příběhu se trochu promítalo to, že autorka je už přece jen jiná generace - jasně, knížka je z konce devadesátých let, ale i tak si nejsem jistá, že tenkrát teenageři zbožňovali povídky Šimka a Grossmana. Je to jeden z mála románů, ve kterém autorka nakládá hlavní postavě na bedra poměrně těžkou nemoc, tady cukrovku. Celkově to bylo příjemný čtení, když si na knížku vzpomenu, úplně na mě sedá sentiment po mladších letech...

6 01.10.2021

Ble. Carter se opět překonává v nechutnostech a knížka je opět ledabyle přeložená. A pachatel… Tahle nečekaná skutečnost už tu jednou byla, že jo? Pořád si myslím, že takovéhle brutální krvavé bizáry by se neměly v mainstreamu vydávat, ale nápad se sochama je fakt originální, to zas jo. V životech detektivů nic nového, to je líná řeka, v téhle sérii je vždycky hvězdou vraždící maniak. Tak možná zas někdy, až si budu potřebovat oddechnout od literatury…

6 20.09.2021

Gomorou se prolíná poselství "Neapol nebrat". Stejně jako Elena Ferrante ale tenhle neapolský rodák přiznává, že od místa, kde se narodil, se nedokáže odpoutat. Zatímco (zřejmě autobiografické) hrdinky Eleny Ferrante impulzivně utíkají na sever a pak se vrací zpět, Saviano se snaží poznat, pochopit, proč je Neapol taková. Proč ji ovládají camorristické klany, jak funguje ekonomika a systém. V jakém prostředí vyrůstají zdejší mladí lidé, proč je čekají vyhlídky na práci pro systém, ať už přímo nebo nepřímo, anebo na vůbec žádnou práci. Zato ale mají od mládí nacvičenou reakci na střelbu - lehnout na zem a nedívat se, aby nemohli být považováni za svědky. Podle Savianovy knihy to taky vypadá, že malí kluci se běžně přehrabujou v kostech ze hřbitova, ledabyle vyhozených ze starých hrobů, a snaží se je prodat na trhu. Jeden by se bál nasednout v Římě do vlaku a vydat se jižním směrem...

Savianovy zkušenosti jsou drastické. Protože se ale tohle město dotklo i mého života, chci říct, že i tam lidi žijou rádi. Třeba A., která se narodila 100 kilometrů severněji, ale už roky bydlí ve starém činžáku v centru Neapole, ze kterého visí smotané dráty elektrického vedení, a to město miluje. "Ona je víc Neapolka než já," směje se její přítel, který se narodil na jednom z neapolských předměstí a žije tam dodnes. Vzpomínám na to, jak jsme objížděli město a hledali restauraci pro večeři, ty nekonečný hovory s číšníkem v neapolštině, než za nás G. rozhodl, že to zkusíme jinde, vzpomínám na bar v Torre del Greco, kde se nesmělo kouřit, zatímco tady u nás pořád frčely zahulené hospody. Seděli jsme u baru, dýchali čistej vzduch a Michele se svojí kapelou zdařile napodoboval U2. Vzpomínám, jak jsme loni vběhli na San Paolo a viděli zápas Serie A. Neapol vyhrála a my v sektoru B jsme zpívali "Conquista la vittoria, conquista la per noi!"

Savianova Gomora už má svoje roky, koupila jsem si tedy i nejnovější Piraně, a až se z téhle výčetky kriminálních činů trochu oklepu, pustím se do nich. Jsem zvědavá, jak se jeho vnímání rodného města posunulo, jestli vidí nějaké změny k lepšímu. A já... jsem dosud nezdolala Vesuv, tak snad zase brzy na viděnou! :)

6 23.06.2020

Ve volných chvílích jsem si zopakovala tenhle románek, od kterého jsem vzhledem k předchozí zkušenosti moc nečekala - a vida, po dvanácti nebo kolika letech od posledního čtení jsem na něj koukala zase trochu jinak. Hlavní hrdince Romaně a její neposednosti a životnímu nadhledu začínám rozumět až teď, jako maturantka jsem byla rozhodně svázanější a ustrašenější - ona působí jako člověk s rozsáhlými životními zkušenostmi, který má všechno na háku a ví, že si s maturitou nemusí dělat moc starosti, protože když nějak prospívala celou dobu, tak ji udělá a s vysokou školou to prostě zkusí. Na druhou stranu mi připadalo celkem drzý vyfláknout se na veškerou přípravu a pak se ještě durdit, že ze zemáku mohla mít při troše dobrý vůle i jedničku, proč jí jako dali trojku... No protože snad zapracovala karma, na jejím místě bych seděla v koutku a šoupala nohama, a ne si ještě stěžovala. Že podrazila nejlepší kamarádku, ji trápilo sotva pár dní, a jakmile se dozvěděla, že se tenhle dlouholetej pár kvůli ní rozešel, hodila to opět za hlavu, protože se jí ozvala možná budoucí kámoška z nový školy. Tenhle životní no stress přístup je nejspíš celkem zdravý a každý se k němu časem v boji o přežití aspoň trochu přiblíží, ale chápu, že tím musela řádně štvát lidi ve svém okolí, kteří přistupovali k životu trochu poctivěji. Co mě na seznamování (a ne jen v téhle knížce, autorka to využívá s oblibou) zaráželo, byl přístup čau, jak se jmenuješ, nezajdem se večer vykoupat, tak jo - přičemž jedna si na to vezme šňůrkový tanga a druhej jde rovnou na Adama. Na prvním rande a bez vlivu alkoholu???

6 19.11.2019