Margherita_N komentáře u knih

(SPOILER) První polovina knihy se nesla v duchu "osmnáctiletá zamilovaná dívka se ráda strojí do hezkých šatů a jí čokoládové dorty". Sem tam přinesla králi nějakou tu lidskou hlavu, ale jak jsme se dozvěděli hned na začátku, byl to podfuk, takže se stále nic zajímavého nedělo. Když tu najednou si nejspíš sama spisovatelka řekla, že když někoho prezentuje jako nejobávanější vražedkyni na celém kontinentu, bylo by záhodno, aby vykonala něco hrůzyplného. A najednou tu máme akční scény a vražedkyni, která si vzpomněla na své povolání. Přesto je to pořád románek pro hodně mladé holky, příběh je naivní, povrchní, fantasy prvky jsou kompilací toho nejznámějšího, co bylo v žánru napsáno. Nicméně idylka na hradě byla zdá se rozbita a konec knihy dává příslib toho, že příště se budeme s Celaenou pohybovat na severu kontinentu, zatímco oba její nápadníci zůstanou pod křídly krále a budou tam navzdory svému výjimečnému postavení dělat stejné nic jako doteď. Ale třeba se pletu, Chaol teď má informace, Dorian má nadání...

8 11.08.2020

Líbilo se mi několik perspektiv vyprávění. Všechny byly dobře napsaný a žádná nenudila. Nudil mě ale opět trochu Geralt... Je tam za zádumčivýho týpka v pozadí, kterej se občas probere a pobije pár nepřátel (teď už ani nezabíjí příšery, což má být zaklínačova životní náplň a způsob obživy). Ciri je vláčena hlubším a hlubším bahnem života, ale ona je ta pravá hrdinka, která všechno zvládne a nic ji fyzicky ani psychicky nezlomí. Čarodějnej ženskej spolek moc nechápu - sejdou se, kecají... Takovej think-tank o ničem, proč? Podle mě jsou pasáže o válce a různých souvisejících bojích mistrovský, jakmile se ale dostane na čaroděje či zaklínače (Geralt byl skutečným hrdinou dle mého naposledy v povídkových knihách a asi prvním dílu románu), kvalita knihy většinou upadá. Připadá mi, že autor někdy pořádně neví, co s tímhle typem postav...

8 04.02.2020

Je to krásné, co k tomu napsat víc. Příběh o tom, jak tři muži milujou jednu ženu a ona chce toho, kterej ji nejvíc klame, se může zdát jako neobjevná klasika. Tohle je ale velmi dojemně napsáno, v krásných verších a v češtině se skvělým Vrchlického překladem. Chtěla bych takovýho Cyrana! I s tím nosem, kterej na něm naopak byl zajímavej, nechápu, proč z něj měl takovej mindrák.

8 11.11.2019

Rozesmutnilo mě to. Je to moc hezky napsaný, až je vám z toho úzko a začnete zpytovat svědomí – a to nemusíte mít na svědomí takovej průšvih jako tihle dva. Tohle je literatura!

8 05.08.2019

Pamatuju si, jak mě mrazilo, když jsem tenhle příběh krvavé hraběnky před lety četla. Při popisu toho příšerného nástroje a krutých činů... Děsivá, ale skvělá kniha, kde nechybí příběh velké statečnosti mladých lidí včetně utajené hraběnčiny dcery. A také láska.

8 19.11.2018

Mám strašně ráda knihu i film. Obojí je vtipný, trochu praštěný - Vejvara je pěkný pometlo, Kondelík je rázný, ale laskavý otec, milující matka umí rodinu pěkně srovnat. Nejvtipnější námluvy, o jakých jsem kdy četla - ten Vejvara si Pepičku za svoje útrapy, které si z velké části způsobil sám, fakt zasloužil. A Kondelík si ho pěkně proklepnul, takže teď musí být spokojen. :-)

8 19.11.2018

(SPOILER) Do druhého dílu Hraničářova učně jsem se pustila hned po dočtení prvního, to o něčem svědčí. Normálně si dávám mezi díly sérií pauzu, tady to ale nešlo vydržet. Děj začíná zhruba tam, kde skončila knížka předchozí. Království Araluen se připravuje na válku s krutým vládcem Morgarathem, kvůli němuž, respektive kvůli bitvě s ním, zemřel před lety Willův otec. Hraničářův učeň Will a jeho kamarád z baronovy rodiny sirotků Horác, který studuje na bojové škole, doprovázejí diplomaty do spojeneckého království Celtica. Přicházejí ale pozdě, Morgarathovi vojáci Wargalové už Celticu obsadili. Will s Horácem narazí na dívku Evanlyn, která uprchla ze zajetí nepřítele, a když společně odhalí Morgarathův plán napadnout araluenskou armádu pomocí nového dřevěného mostu stavěného přes Trhlinu, ten most mu zapálí, jak napovídá název knihy. Děti jsou nesmírně statečné, a to i proto, že po zničení mostu Will a Evanlyn zůstali na nepřátelské straně a padli do zajetí, kterému teď musí čelit a doufat, že se ještě někdy vrátí do své země. Horác zůstal na bezpečné straně, proto může jet předat zprávu králi. A taky se stát hrdinou, když dojde na souboj se samotným Morgarathem. V nastalém zmatku jsou mezitím Will a Evanlyn, teď už odhalená jako králova dcera, odvlečeni na skandijskou loď, takže s hraničářem Haltem a ostatními se nesetkají a nenastává happy end, ale cliff hanger pro příští díl. To bylo zase tak super počtení, baví mě, že jsou Flanaganovy knihy kratší, nepřekombinované, dobře napsané. Už čtu další.

7 09.02.2025

Božská komedie je epická báseň, kterou Dante Alighieri napsal na počátku 14. století. Dílo se skládá ze tří částí, Peklo, Očistec a Ráj, a je považováno za mistrovské dílo nejen italské, ale i světové literatury. Jeho jedinečnost spočívá v propojení teologických, filozofických a osobních témat s mimořádnou symbolikou. Příběh sleduje autorovu imaginární pouť, kterou začíná v temném lese, jejž můžeme vidět jako ztracený smysl života. Na cestě poutníka provází nejdříve básník Vergilius a později jeho láska Beatrice. Danteho popisy různých úrovní pekla jsem, přiznám se, čekala delší. Vizuální představu už jsem měla z hradu Houska, haha, ne ale fakt, místní znázornění doporučuju k návštěvě. Toho Lucifera v ledu, jak žere nejhorší hříšníky, z hlavy nedostanu. Danteho princip spravedlnosti, kdy se hříšníci dostávají do pekla tím hloub, čím víc hřešili, je fascinující. Očistec a Ráj stojí víc na formě, jak už tu někdo psal, takže jejich čtení mi trvalo poněkud déle. I když je Božská komedie jazykově složité dílo, symbolika a univerzální otázky jsou stále aktuální. Odnáším si silný dojem, i po dočtení mě ponouká k zamýšlení se nad hledáním smyslu života a překonáváním obtíží osobní pouti. Doporučuju.

7 26.01.2025

(SPOILER) Nechala jsem se zinfluencovat knižním podcastem a pořídila si audioknihu, a po značnou část poslechu bylo mým přáním mít už tu blbinu za sebou. Co o příběhu Cleo a Franka říct, když ve mně nenechali mnoho pocitu sounáležitosti, spíš jsem od nich chtěla být daleko a vůbec jim nevěnovat myšlenky. Příběh začíná opileckým setkáním umělkyně Cleo, které je něco přes dvacet, a čtyřicátníka Franka, kterej má aspoň práci, ale jinak se opíjí a sjíždí a plácá životem v New Yorku. Potřeboval by vedle sebe nějakýho rozumnějšího člověka, ale skončí náhodně na Silvestra s touhle rozháranou osobou, a tak se v tom plácají oba. Za půl roku se vezmou, pijou, berou drogy, zabijou domácího mazlíčka, až Frankovi začne Cleo vyčítat, že on teda pije moc, a aby se mu pomstila, stráví během Frankovy služebky čtrnáct dnů s nějakým dánským donchuánem v jeho posteli. Před Frankem to tají, ale vnitřně má pocit, že mu to nandala za to jeho pití, a pak se utápí v žalu, protože ten Dán na ni samozřejmě při dalším setkání kašle. Pak se myslím ukáže, že s ním spala i její kamarádka, a ty dvě se sblíží s Frankovou sotva plnoletou sestrou, která se rozhodne kvůli nedostatku peněz dělat společnici. Cleo a její manžel se tedy vzájemně stáhnou do morálního bahna, podporováni svým stejně uvolněným okolím, načež se Frank zamiluje do své nové kolegyně, a tak se v knize konečně objeví sympatická postava. Jejich platonickej vztah až k následnému sblížení je světlou a vlastně hezkou pasáží knihy. Ale jinak ne, nedoporučuju ke čtení.

7 11.12.2024

Tak co se týče ekonomické situace studentů, byli tihle dva zdaleka nejnormálnějším párem série. Co se týče toho, že ti dva jsou vůbec pár, to je pozoruhodný, protože to, jak na Tuckera Sabrina kvůli svým nesmyslným strachům a sebepodceňování kašlala, by vydržel málokdo. Překvapilo mě, jak se série vyvinula, první dva díly byly jako přes kopírák, třetí měl najednou trochu jinou hlavní hrdinku a tihle dva jsou už úplně úlet, navíc se většina knihy ani neodehrává na Briaru, kde se ústřední dvojice seznámila na konci studia, ale o prázdninách a pak na Harvardu. Velká část knihy je věnovaná docela podrobným popisům péče o novorozence se všemi těžkostmi, to jsem od autorky po předchozích zkušenostech s Off campus sérií nečekala už vůbec. I díky tomu, respektive díky fakt reálným životním problémům, má čtvrtý díl podle mě největší čtenářskou hodnotu.

7 20.07.2024

Zápletka je vtipná, příběh samotnej mě bavil, ale rušilo mě, jak je to napsaný, stylistika je taková nějaká neobratná. Od autorky mám radši její videa na sítích, kde si „hraje na obrozence“ a to jí fakt jde. Tahle knížka, kde rozvinula detektivní příběh s Havlíčkem, Němcovou, Světlou a mnohými dalšími, které jsem už od dob studia oboru zapomněla, je za mě na tři hvězdy. Plánuju zkusit i druhý díl.

7 20.06.2024

Hodnotím opravdu jen svazek Poslední poklona Sherlocka Holmese, tedy povídky Vila Vistárie, Lepenková krabice, Rudý kruh, Bruce-Partingtonovy dokumenty, Umírající detektiv, Nezvěstná šlechtična, Ďáblovo kopyto, Poslední poklona. Druhou část, Z archivu SH, budu pak hodnotit samostatně. Co se týče Poklony, jak už tady někdo psal, bylo trochu poznat, že Doyle už napsal to lepší v předchozích sherlockovských svazcích. Na druhou stranu obsahuje kniha i překvapivé a velmi dobré povídky, hlavně Ďáblovo kopyto. Všechny povídky jsem samostatně okomentovala v sekci Část díla.

7 06.05.2024

(SPOILER) Ty jo, připadá mi, že anotace ke knize vůbec nesedí. Z děje to vypadalo, že hlavní postavy spíš než hodinky Hublot (o těch tam byla zmínka jednou a Karel vcelku smířeně prohodil: „Hm, možná jednou.“) trápí celá řada lidských katastrof. Kniha nebyla tak dlouhá, ale všichni známí a příbuzní ústřední dvojice stihli zemřít nebo alespoň vážně onemocnět, včetně zvířat. Dvojice samotná nebyla katastrof ušetřena, poslední čtvrtina knihy vzala v tomhle směru fakt rychlý spád a hodnotím ji jako nejlíp napsanou, první tři čtvrtiny jsou tak na dvě a půl hvězdy.

7 25.04.2024

Před státnicemi jsem ji měla přečtenou tam i zpátky, podtrhanou všemi barvami, opoznámkovanou... Snad žádnou jinou knížku jsem neměla v hlavě takhle moc. Jen grafika nebyla nic moc, takže proto jsem si do ní musela doplnit všechny ty barvy, značky, čísla.

7 12.03.2024

(SPOILER) Zachraňte Harryho, to je můj osobní podtitul vlastního životopisu Harryho Walese. Měl odmalička neobvykle a ne jednoduše nastavený život a věřím mu, že ho to poznamenalo. Jak hrubě se k sobě jeho rodiče chovali a jak byl po jejich rozvodu zmatenej ze svojí maminky, která se chovala jako milující rodič, ale pak zase na dlouhé časové úseky mizela. Věřím mu, že bylo těžký skousnout, když mu tatínek oznámil, že si chce vzít svoji dlouholetou milenku, ač ho Harry s bratrem prosili, aby to nedělal. Nakonec se ale oba nadechli, vydechli a dali mu požehnání a to je obdivuhodný. Věřím, že to měl Harry nesmírně těžký s výběrem povolání, protože když si našel to svoje, armádu, kterou miloval, byl tam kvůli svému jménu na obtíž, komplikoval všechny válečné operace, protože nepřítel na něj vždycky přišel, a tak ho po dvou misích prostě už nechtěli. To je mi líto. Ale když se na knihu podívám trochu s odstupem, četla jsem dlouhatánský životopis profesionálního vojáka, který zabil na misích několik lidí a tohle povolání bylo jako droga, hrozně chtěl do další mise. Je to taky životopis hejska, který bral kokain a do očí tvrdil lidem z paláce, kteří na to přišli, že to není pravda. Tím podkopává věrohodnost všech následujících historek. Dodám jen, že opakovaně píše o tom, že pravidelně kouří trávu, a přiznal se k braní houbiček, po kterých si jednou myslel, že na něj útočí záchod nebo co. Jak se pak prosím pak mám dívat na historky ze závěrečné části knihy, která je jen opěvováním Meghan, která má být jakýmsi vtělením Harryho zemřelé matky? Začněme u příhody, kdy prvorodička Meghan statečně snáší bolesti vyvolávaného porodu, na noční stolek si hned po příchodu do porodnice vybalí samozřejmě fotku Harryho maminky (když se před třemi lety H + M seznámili, netušila, kdo Diana je, ač to věděl na světě každý a Meghan navíc žila v Kanadě, tedy v Commonwealthu, z Harryho vyprávění to ale vypadalo, že ani nevěděla, kdo je britská královna, z čehož měl Harry nesmírnou radost - nechám na každém, kde přesně si Harry protiřečí, možností je nepočítaně). Ale k porodu - Meghan dostane ty šílené vyvolávací bolesti, pročež má vedle sebe rajský plyn, jenže ouha, už ho nemá, protože Harry zavětřil drogu a vdechnul ho okamžitě celej sám. Meghan v bolestech spolu se zdravotní sestrou se tomu jen vesele zasmály (hahahaha). Dál Harry tvrdí, že po neslavném útěku do Los Angeles se nastěhovali do kamarádova domu, kde se jejich roční syn neustále zastavoval u jakéhosi obrazu na stěně. Když se na něj jednou pořádně podívali, zjistili, že je na něm napsáno, že zobrazuje Dianu, bohyni lovu. Podle něj další důkaz toho, že je matka pořád s ním, že není někde v záhrobí, ale po jeho boku. Když přišly za pár měsíců Vánoce, tenhle malý synek rozbil ozdobu na stromek s královnou Alžbětou, kterou koupila Meghan (hahahaha) a pokusil se ji ještě polít vodou. Načež Harry zašel za jakousi vědmou (netuším proč) a ta mu tvrdila, že jeho mrtvá matka je právě v místnosti s nimi a říká, že schvaluje všechny jeho činy, že by se zachovala stejně a že ta příhoda s rozbitou ozdobou, kterou se Archie pokusil zalít, ji hrozně pobavila a musela se smát. Takže podle Harryho je mu duch jeho matky v patách a sleduje jeho každodenní počínání, potvrzeno americkou vědmou. Jakkoli téměř dvě třetiny knihy, kde Harry psal o svém dětství a pak službě v armádě a prvních holkách a proměnách vztahu s bratrem, působily jako poměrně zajímavý životopis zevnitř královské rodiny (který určitě nenapsal Harry, protože se opakovaně označuje jako ten se špatnými školními výsledky, který rozhodně nečte ani nepíše), poslední část jde kvalitativně rychle z kopce a celý příběh dost podráží.

7 21.01.2024

Pokračování u mě vyvolalo méně nadšené dojmy než první díl samotářů. Ti „naši“ šumavští mi připadali v lecčem inspirativní, uvědomělí, se spoustou myšlenek, na kterých něco je. Ve druhé knize jde o více náhodnou skupinu, z nichž někteří prostě jen bydlí kus za vesnicí. Třeba ten starý pán, který má dva synovce, na ty přepsal pozemky a teď je vidí jen občas, když mu vozí instantní polívky, který si nemůže udělat v kuchyni, protože od ní nemá klíče. Tenhle příběh mi připadal jako vyprávění opuštěného důchodce a bylo mi ho líto. Pak je tam třeba šlechtitel psů, kterého jak u zvířat, tak u žen zajímají ideální fyzické proporce - o čemž mluví opravdu dlouho -, takže je sám a žádnou ženu nemá. Kdo mě asi nejvíc oslovil, byl ta paní v maringotce, dokud nezačala mluvit jako naprostá ezo žena, měla zajímavé myšlenky třeba o pohybu ve srovnání se sportem nebo postřehy z učitelských let o přístupu k dětem ve třídě. A pak bratr Anděl, to je úžasný člověk. Ryzí, věrný svému tichému životu na Boží cestě, introvertní, ale když je potřeba, dodá si odvahy a jede do Prahy.

7 09.01.2024

Poslouchala jsem jako audioknihu v úžasném podání Kristýny Podzimkové. Díky jejímu čtení jsem si nepřipadala úplně mimo generaci hlavní hrdinky, která je v prvním ročníku Karlovy univerzity, ale ocitla jsem se dvanáct třináct let zpátky na známých místech. Studovala jsem stejnou školu a v Praze žila čtrnáct let, ve Fatalu jsem taky byla, protože tam hrál kamarád s kapelou. Všechno mi bylo tak povědomý. Až na to, že v knize Pavla Bareše se ocitáme v alternativní realitě, kde žijou více či méně svobodně lidi se zvláštními schopnostmi, míra svobody je určená druhem těch schopností. Někteří jsou celebrity na Instagramu, někteří jsou hlídaní v ústavu. Hlavní hrdinka Lenka ví, že kdyby se přiznala, že je jednou z nich, putovala by na zbytek života rovnou do klece. A tak se snaží zůstat v utajení, jenže taky nedokáže odolat tomu, občas si díky kompletní změně vizáže ulehčit život, a kamarádce taky, takže to jednou musí prasknout. Dokonce i ta šílená linka s dětským táborem, jehož účastníci se vynořují po letech, mi přišla napínavá jako blázen. Hlavně když se Lenka vloupala do toho divného domu v Českých Budějovicích (taky můj kraj) a tam ji překvapila ta divná paní a nevěděla, která bije. A pak ta honička na hřbitově. To bylo jak z hororu, ale vůbec ne blbýho. Skvělá kniha.

7 07.12.2023

Četla jsem pod názvem Čas přílivu. Ta Agatha fakt milovala cestování, zase se při odkrývání minulosti podezřelé dozvíme, že navzdory mladému věku se její identita rozplizla kdesi mezi střední Afrikou, kde se stihla vdát, a Amerikou, kde potká druhého manžela. A to je náš bohatej strýček, kterej zemře a tím všechna sranda s dědictvím začne. Na scéně se objevuje poslední vůle a taky možnost, že na rozdíl od starého Gordona možná ještě tak úplně nezemřel Rosaleenin první manžel. To nejvíc vytáčí bratra mladé vdovy, kterej si ji vodí jako loutku a odráží Gordonovy příbuzné, kteří si chtějí z jejího dědictví aspoň něco vypůjčit. Pak se to všechno šíleně zamotá, zemře ještě několik lidí, někdo se převleče za ženu a nechá se tak z dálky vidět, ale Poirota nezmate nic a všechny ty několikrát přetočené zápletky zločinu odhalí. Dávám pět hvězd <3

7 25.11.2023

Z příběhů Hercula Poirota, které mám ráda všechny, je tenhle formát kratších povídek v jednom svazku můj nejmíň oblíbenej. Myslím, že genialitou by se mělo šetřit, aby nezevšedněla. A když nám ji Hercule předvede hned dvanáctkrát rychle za sebou, maličko všední. Oceňuju ale herkulovskou tematiku, která mi připomněla, že jsem od školy zapomněla snad celou antickou mytologii, a vyvolala ve mně chuť si tuhle mezeru doplnit, ať už knížkama, nebo cestováním, nejlépe obojím. Dozvídáme se tu taky poprvé, že Poirot měl bratra Achillea, ale že už je to dávno. Škoda že je ohledně své rodiny tak skoupej na slovo, ale třeba ještě v dalších knihách padne nějaká zmínka. Jo a taky se tu slavnému detektivovi zapalujou lýtka, když se znovu setká s hraběnkou Rosakoffovou, která je elegantní i při zločinné činnosti. A když je někdo elegantní, to Poirot umí ocenit. Jednotlivé případy byly na Herkulovy úkoly někdy docela našroubované, ale co, já jsem si čtení opět užila.

7 17.09.2023

Nic není tak, jak to vypadá. Feyre si myslela, že miluje Tamlina, riskovala kvůli němu nesčetněkrát život, ale při první příležitosti, kdy Tamlin udělá chybu, zjišťuje, že ho vlastně nemiluje, a aniž by si to s ním vyříkala, odletí okamžitě s jiným chlapem k němu domů a už se nevrátí, pošle jen stručnej dopis, měj se fajn, já tady zůstanu. Co k tomu říct, sympaťanda Feyre není. Tímhle chováním samozřejmě celá situace nabývá obludných rozměrů, hlavní hrdinka najednou vidí, že u Rhysanda je tráva zelenější, všechno je tu lepší. Feyre tedy teď hodnotí epizodu s Tamlinem (která mimochodem zahrnovala společné poražení nepřítele kontinentu a následnou svatbu) jako hnutí mysli, kdy měla laťku tak nízko, že se zamilovala do prvního chlapa, kterej ji vytrhl z domova, kde nebyla šťastná. Já nejsem žádnej tým Tamlin proti Rhysandovi, uznávám, že Rhys má mnohem větší šťávu. Jen jsem si občas říkala, že by ji měli kopnout do zadku oba. Rhysandovo ukryté město se ale nepřejí, tenhle nápad s malým rájem Velarisem se mi líbil, sága aspoň není od začátku do konce plná zmaru a má takovej ten šťastnej ostrůvek. A Rhysandův osobní kruh je super parta. Celkově se mi tahle série čte líp než Skleněný trůn, možná protože je plošší a hned ze začátku jsem rezignovala na nějaké literární nároky. Užívám si Velaris a je to takové pohodové čtení, protože je jasné, že všemocná Feyre vždycky všechny zachrání.

7 06.08.2023