Margherita_N komentáře u knih

Elena se dobře vdala a nelíbí se jí to. Lila se vdala ne zrovna šťastně, tak odešla a začala se o sebe starat. Pardon, já vím, že jí trochu nadržuju, ale ani s odstupem se na to nedívám jinak, naopak. Při čtení mě svými temperamentními výbuchy štvaly obě, jak si v životě zbytečně způsobovaly problémy, protože nedokázaly být na lidi příjemný, řešit věci v klidu a otevřeně... Ale po nějakém roce a půl mi zůstaly akorát špatný vzpomínky na věčně si stěžující Elenu, která házela vinu za všechny svoje problémy na ostatní, a obdiv k Lile, která se vždycky zvedla a makala, aby se postarala o sebe i všechny kolem, a to žila celej život v mnohem horších podmínkách než její přítelkyně. Sonda do jihoitalskejch sociálních problémů v 70. letech, do duší temperamentních Neapolitánů je to skvělá. A jedna z věcí, ve kterých s hlavní hrdinkou Elenou naprosto souhlasím, je ta, že Neapol vás pohltí a musíte se tam pořád vracet. Při poslední návštěvě před půl rokem jsem přijela vlakem z Říma k večeru a běhala po uličkách Quartieri Spagnoli a objímala sloupy. Neumím to popsat tak, jak bych chtěla, ale jezdila bych tam pořád.

4 11.11.2019

Lila rozhazuje bohatství, který jí najednou spadlo do klína, sama si ale brzo uvědomí, jak je to všechno hloupý a povrchní, a uchýlí se na opačnej konec společnosti – k poctivý práci a vydělávání vlastních peněz. Klobouk dolů, k takovýmu uvědomění dojde málokdo, a rozhodně ne její přítelkyně Elena, která patnáct let žije pouze tím, že vydala na konci studia svůj deník jako knížku, ale nepředbíhejme. Četla jsem to už před nějakou dobou, takže se mi míchá druhý díl se třetím, pamatuju si ale, že tady zažily společně léto na Ischii, kde Elena vzdychala, že nemá chlapa, Lila pak zase, že má chlapa. Elena se buď učila, nebo si užívala prázdniny, chudý rodině nijak nepomohla, docela chápu její mámu, že jí ty školy nebyly zrovna po chuti – ale na druhou stranu, kdyby nestudovala, nejspíš by se plácala v domácnosti jako všechny ženský, tohle upřímně moc nechápu, minimálně v té čtvrti snad žádná žena nepracovala a Lilu takhle drželi doma od deseti let. Holky ale už vyrostly a postupně naráží na skutečnej život mimo malinký byty svých rodin a pevně ohraničenou čtvrť. A nabijou si nosy, protože jim nemá kdo se životem poradit. Působivé, těším se na seriálové zpracování, první řada mě dost nadchla.

2 11.11.2019

Milá Eleno, ty mě tak štveš... Vyvrcholení ságy o sobecké ženské, která si na konci tak jako symbolicky trochu přizná, že celej život kašlala na svoje děti a věnovala se hlavě sobě. A teď se na ně s pýchou dívá, jak studujou a pracujou v zahraničí – protože jim to zaplatili jejich otcové – a říká si, jak se jí ten život povedl. Je to krutý, co se stalo Lile – malá Nunzia mohla vyrůstat s Immou a byly by z nich nové geniální přítelkyně. Jenže to se nestalo a Lila byla zase nucená čelit krutýmu životu a Elena ji místo porozumění měla ještě za blázna (celkem jasně to řekla v pasáži, kde se jí Lila svěří, že za Nunziiným zmizením mohl být únos po tom, co se objevila s paní spisovatelkou Elenou na fotce v novinách – ano, to je celkem pravděpodobný, ale Elena si samozřejmě nic takovýho nikdy nepřipustí, naopak, bere to jako osobní útok). Dík za tuhle ságu, působí velmi opravdově, věřím, že čerpá dost ze života a my tak můžeme číst zase o trochu jiném "světě", kterej přitom máme nedaleko.

Ignácius je něco mezi neskutečným trollem a nepříčetným magorem. Už tolikrát jsem od různých lidí slyšela, že to je kniha jejich života, ba přímo bible. V tom případě mám pocit, že mi něco uniká. Ignáciovo tažení, když ho matka konečně vykope do práce, je geniálně popsané, matky mi ale bylo dost líto, ač si ten nevděk svojí výchovou do velké míry zavinila sama. A sama je taky pěkně potrhlá. Umím si představit, že ten bezohlednej blázen Ignácius po svém úniku světu nakonec ještě pěkně zavařil.

9 11.11.2019

Je to krásné, co k tomu napsat víc. Příběh o tom, jak tři muži milujou jednu ženu a ona chce toho, kterej ji nejvíc klame, se může zdát jako neobjevná klasika. Tohle je ale velmi dojemně napsáno, v krásných verších a v češtině se skvělým Vrchlického překladem. Chtěla bych takovýho Cyrana! I s tím nosem, kterej na něm naopak byl zajímavej, nechápu, proč z něj měl takovej mindrák.

8 11.11.2019

Proč už to pro mě není tak třeskutě vtipný jako první díl – problém je v tom, že tentokrát se nestrefuje do minulosti, ale do problémů současnosti – a proto to často vyznívá dost hořce. Mám na mysli hlavně pasáže s Kimem a Trumpem. Autor je celou dobu prostě moc naštvanej, ventiluje si frustrace z doby, ve který žije – zatímco v prvním dílu ukazoval absurditu minulosti, který se člověk už může zasmát. Mám pocit, že i Alanova závislost na tabletu byla jen neustálým spisovatelovým poukazováním na zlou internetovou dobu. Přestože se z něj dozvěděl informace, díky kterým zachránil svět, jak název knihy napovídá. Jsou tam dobrý vtipy, Alan je pořád skvělej, jak se ničím nenechá vystresovat a bohorovně si ustele v rakvi, když jinde není místo. Byla tu ale taky spousta pasáží, kdy Alan svoje společníky vyloženě otravoval svou přítomností, z nějakýho důvodu ho Jonasson tímhle párkrát pěkně shodil. Závěrem – mně se ta knížka líbila, ale další díl autorových frustrací bych už číst nemusela, nic tím nepřinesl, ani novej pohled.

6 04.11.2019

Ze začátku vám to připadá šílené. Než začne hlavní hrdinka odhalovat, jak a z čeho tahle promyšlená nová fašistická společnost vznikla – a vás začne mrazit, protože to nezní vůbec nereálně. Příběh služebnice můžeme nazvat vizí blízké budoucnosti, samozřejmě že s nadsázkou, autorka vybrala jen několik současných problémů, které by mohly k takovému převratu vést, pokud by se zaměřila na jiné, měli bychom tu zcela jinou story.

Podle mě by si tenhle příběh zasloužil větší prostor – víc dílů, pomalejší plynutí děje. Protože jak byla ze začátku psychologie vypravěčky nastavená, tedy téměř nemyslící postava vykonávající automatické úkony, tak se nějak moc rychle otrkala, rebelovala – a šlo to překvapivě snadno, protože najednou se ukázalo, že když si najde povyražení, může si po večerech chodit, kde chce. Tohle by podle mě mělo mít trochu vývoj.

Konec je ale super, originální – despotické režimy se zhroutí a zbyde z nich předmět zkoumání vědců. To je na jednu stranu ulehčující, přináší to naději, příležitost k poučení, dívat se na události takhle s odstupem. Na druhou stranu je to velmi silné, zažijeme období šíleného lidského utrpení, které si na tomto místě lze zaměnit pro představu za spoustu epoch naší historie, a o sto let později je výzkumníci věcně rozeberou na konferenci a současně vtipkují o tom, jestli stihnou svůj příspěvek přednést před obědem. Tady je vidět, že můžeme znát historická fakta, ale nikdy neznáme všechna a především se nedokážeme vcítit do toho, co někdo někdy jinde prožíval.

17 22.10.2019

Tohle není jen příběh jednoho "lasermana". Spolu s tím, jak se dozvídáme o obrácení jednoho normálního kluka na extremistickou cestu, se tu odvíjí taky příběh jedné země. Na počátku 90. let nikoho nenapadlo, že oběti útoku si mohl střelec vybrat proto, že všechny vypadají "nešvédsky", s jejich narůstajícím počtem si to ale policie musela připustit. Že je tu někdo, kdo střílí na lidi, kteří nejsou zrovna blonďatí a modroocí. A tak se strhla hysterie - obavy o život mezi přistěhovalci (kteří mnohdy ani sami přistěhovalci nebyli, byli už jejich potomky) a na druhé straně tahle situace zahrála na nízké pudy mas. A už tu máme nové politické strany a jejich lídry, kteří toho využívají a otevřeně vystupují s protiimigrantskou rétorikou, aby se dostali k moci. A že se jim to dařilo, dosah xenofobních a rasistických nálad byl nepředvídatelný. Jako by lidi už zapomněli na nedávnou válku, jako by neměli rozum. Poučné pro dnešního člověka - protože dnes tu máme tyhle politiky, kteří se nepochopitelně dostávají na nejvyšší posty, zpátky. Lidi jsou pořád stejní, protože nejsou schopni a ochotni vidět dál než za vlastní dvorek. / Co mě na knížce fakt iritovalo, bylo množství chyb. Prošla vůbec korekturou?

2 10.10.2019

Je to skvěle bláznivý. Šokující humor, kterýmu se musíte smát, absurdní situace, nad kterýma budete sice kroutit hlavou, ale všechny účastníky si zamilujete. Stařík Alan prožil neobyčejnej život, přimotal se ke všemu, ovlivnil dějiny po celém světě. A ani ve sto letech si nedá pokoj. :)

20 01.10.2019

Moje pocity byly takové, že první perspektiva je zbytečně podrobná a třetí moc stručná. A k tomu já mám s tím beletrizováním války trochu problém...

7 01.10.2019

Nádhera pro všechny milovníky Prahy. Úžasné fotky, krásně zpracováno.

2 01.10.2019

Nic nového. Fakt vůbec nic. Stejnej mustr jako vždy když v autorčiných knihách holka nečekaně otěhotní (a nejen otěhotní, vzpomeňme na Pavlu) – ukáže se, že kluk je nesmírně bohatej a žije ve vile, matka je upravená panička v kostýmku a otec podnikatel. Matka je protivná, otec je pohodovej se sklonem k proutnictví. A tady je právě ten kámen úrazu, což je jediná trochu nová zápletka – i když podobnej směr nabíral už román Pošeptej po větru. Milion zbytečnejch kámošek, který si nemáte šanci zapamatovat, protože některý z nich tam prohodí s bídou dvě věty. Když někdo žije v zahraničí, je to Itálie (Řím, Neapol), případně USA – v této knize obojí. Už jsem si připadala nepatřičně, když jsem ve svém věku četla Lanczovou, ale když už jsem v pubertě začala a před půl rokem do toho dočítání spadla, tak ať je to komplet. :) „Něco do sebe“ to ale pro odvěký čtenářky bude mít (už jen to, že se tam setkáte se známým prostředím a starýma postavama), protože jsem to zase přečetla za víkend, jako v dobách, kdy mi bylo těch třináct (možná i míň) až sedmnáct.

5 01.10.2019

No... už mi není čtrnáct, takže nejsem cílovka tohohle díla, jak mi po čtyřech knížkách o zaklínači definitivně došlo. Když se sbírají armády k boji, když se dozvídáme o mocenských intrikách, je to pěkně vypravěčsky napsaný. Fakt. Ale polovinu tý knížky jako by napsal zastydlej puberťák nebo starej mládenec, kterýho ta všudypřítomná a většinou lacině ztvárněná erotika velmi rozechvívá. Zase jsme se nedozvěděli nic pořádnýho o výcviku zaklínače, o tom, jak se z člověka stane čaroděj, zato víme, že čarodějky rády nosí průhledný halenky a Geralt to po dlouhém půstu málem neustál. Líbil se mi popis toho, jak Ciri přežívala na poušti, to je statečná holka.

1 01.10.2019

Oceňuju vyobrazení vesnických charakterů. Furianty jsem viděla i jako hru v Divadle v Dlouhé a na výkon Miroslava Táborského, kterej musel furt nosit obecní kožich sem tam, podle toho, kdo byl zrovna zvolen ponocným, vzpomínám dodnes.

3 15.09.2019

Kdo by nemiloval Hraběte! Krásně básně včetně Variace na renesanční téma.

10 15.09.2019

Alegorická cesta poutníka, která připomíná Labyrint světa a ráj srdce. Nepůsobí složitě – autora ukazuje jako znalce Písma svatého, pevného ve víře. Hlavní hrdina Kristián neváhal kvůli své pouti opustit rodinu, zkrátka šel za Bohem. Jeho poznávání světa je stejně nekompromisní – straší ty, kdo podle něj dobře nerozumí Písmu, nemilosrdným peklem. Abychom poznali, že nemluví naplano, vidíme na konci scénu, kdy je pan Neznalost bez patřičného oprávnění ke vstupu do nebe před branami okamžitě odvlečen dolů. Kristián na své cestě potkává různé alegorické postavy s jasnými jmény – Světaznal, Pomoc, Neznalost, Lichotník... Jejich jména předznamenávají to, čím jsou nebezpeční zbožnému člověku, a Bunyan vám k tomu dodá jednoduše zapamatovatelný příběh toho, jak každý z nich zkřížil cestu Kristiánovi.

3 15.09.2019

Nádhera. Valérie dospívá v ženu a během jednoho týdne se dozví několikrát převrácenou pravdu o svém původu, navštíví ji chlípný misionář i upír, v městečku se objeví slepičí mor a všichni aktéři z různých příčin málem zemřou. Děj se odehrává ve sklepě, na půdě, v rakvi... a v kurníku. Černý román z 30. let 20. století, vydaný až v roce 1945. A proč ne - tenhle žánr z přelomu 18. a 19. století surrealismus koneckonců ovlivnil. Valérie je děsuplná, hororová, ale taky smyslná, láskyplná a vášnivá... Mně se to líbilo moc!

9 15.09.2019

První polovina knihy je takové milé vyprávění z Jihu. Vážné věci se tu dozvídáme díky dětskému pohledu často jakoby mimochodem. První část je trochu zdlouhavá, popis dětského světa, škola, hry... A pak dojde k události, která dětství hlavní hrdinky patrně ukončí, ač je jí jen necelých devět. Často máte pocit, že tohle nemůžou být 30. léta 20. století, že musíme být ještě tak o 50 let zpátky, přece není možný, aby v civilizované zemi lidi žili s těmihle předsudky, nad kterými nikdo nepozastavuje, s přesně oddělenými místy nejen ve městě, na vesnici, ale i v kostele, u soudu...

14 03.09.2019

Tohle mi už tolik nesedlo – vadilo mi vyprávění zprostředkovaných událostí o nějakých mamlasech někde v Praze. Pak se konečně dostali na Kostku a byla z toho taková řachanda, že už mi to chvílemi připadalo jako nevtipnej "humor", možná taky proto, že jsem si představila, jak strašně blbě by to vyznělo, kdyby to někdo natočil (taková troškovina). Tenhle díl bych určitě oželela.

6 26.08.2019

Pokračování prvního a druhýho dílu, Marie už dostala i nějakou osobnost, vzteká se, nadává a myslí na aristokrata Maxe. Pořád super vtipný!

9 26.08.2019