marlowe komentáře u knih

Čím dál tím víc přicházím na chuť mluvenému slovu. A tohle se fakt povedlo! Nádherný příběh, který pozlatil Ladislav Mrkvička svým skvělým přednesem. Hallströmův film byl opravdu výborný, ale román (a potažmo audiokniha) je ještě nejméně o třídu lepší – pro mne jeden z největších zážitků poslední doby.
Vřele doporučuju.

51 22.11.2021

Milovníci Jaroslava Velinského, zapomeňte na pohodová vyprávění à la Otík Finků a vyhrňte si rukávy, protože tohle je jízda po hodně kamenitém chodníčku, která vyžaduje značnou čtenářskou koncentraci, schopnost orientovat se v množství postav a také alespoň elementární znalost němčiny – odpočinkové čtení vypadá rozhodně jinak.
Jedná se o velmi netradiční dystopickou sci-fi, lehce říznutou historickým eposem. Místy jsem se v příběhu ztrácel, moje slábnoucí paměť tu a tam zápasila se jmény, kterých přibývalo jako spadaného listí v parku, ale bylo i hodně míst, kde jsem byl přikován ke křeslu železnými hřeby napětí a touhy po tom dozvědět se, jak to bude dál – inu, pan Velinský je opravdu skvělý vypravěč a přes to nejede vlak.
Jen by mě zajímalo chemické složení pilulek, po jejichž (pravděpodobném) požití autor na tenhle velkolepý a do detailu propracovaný nápad přišel…

35 10.11.2021

David Mitchell se mi pod kůži nedostal, a kdybych měl použít ajťácký termín, vzájemný vztah mezi mnou a knihou bych musel označit za nekompatibilní. Ač jsem po celou dobu velmi intenzivně vnímal závažnost poselství, které nám autor svým příběhem předkládá a které se knihou vine jako ona pověstná červená nit (proto také 4 a nikoli 3 hvězdy), a ač jsem si moc dobře uvědomoval sílu zobrazovaných, lidsky citlivých témat, časem jsem se začal topit v balastu slov. Na mne tam zkrátka bylo až moc vycpávkové vaty a přemíra omáčky. Paradoxem je, že (jak se uvádí v doslovu) autor chtěl touto knihou "dokázat svým oponentům, že umí zkrotit svoji výmluvnost". Jak potom asi vypadají jeho romány, kde "výmluvnosti" povolil uzdu?

35 10.10.2021

Bylo to jako na houpačce: Velké nadšení přerušované občasnou (lehkou) nudou, nefalšované zaujetí zobrazovaným tématem střídané podivem nad stylistickou neuchopitelností… Místy hodně dobré, – a místy zbytečně (na ruský způsob) rozvláčné a upovídané, nekonzistentní. Ostatně, vždyť i v doslovu se píše: "…svébytný a experimentální styl psaní Ljudmily Ulické…"
Téma politických represí, nakrátko přerušovaných pomíjivými obdobími oteplení, spousta zajímavých osudů, vycházejících z předobrazů reálných postav…
A ještě jednou doslov: "Ulickou vždy zajímaly především malé příběhy, ta drobná hrdinství i selhání, která se odehrávají v kontextu světových dějin. Jako by skutečně velkou historii zcela plánovitě utápěla v té soukromé…"
Opravdu velmi zajímavý literární počin, určitě nelituju, že jsem po knize sáhl. Váhal jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdami, ale nakonec se přikláním k plnému počtu bodů, protože román si je zaslouží – už vzhledem k závažnosti tématu: Ljudmile Ulické za to patří bezesporu velký dík. A to jsem se ani nezmínil o autorčině schopnosti rozdmýchat ve čtenáři neuhasitelnou chuť znovu si přečíst pár ruských klasiků…

35 08.10.2021

1) Relativně nízké procentní ohodnocení knihy (momentálně 67%) je způsobeno, jak jsem si teď ověřil, nečekaně vysokou hladinou rezolutních "Odpadů" a odsuzujících komentářů, evidentně pocházejících od zhrzených Kunderových příznivců (alespoň tak jsem si to sám pro sebe vyhodnotil), kterým pan Novák (dle jejich mínění) jejich oblíbence zneuctil, takže uděleným "Odpadem", soudím, nehodnotí knihu jako takovou, ale trestají autora Nováka za jeho drzost otírat se o obdivovaného tvůrce – což berte jako můj ryze osobní názor.

2) Milan Kundera mně osobně nikdy neseděl – ani jako člověk ani jako autor. Nikdy jsem k němu nenašel cestu a svět jeho románů a povídek mi byl odjakživa bytostně cizí, skoro bych řekl až nepřátelský. Nakonec i ten čtenářsky nejvstřícnější Žert jsem vždycky "uznával" jen proto, že byl namířen proti režimu a nikoli proto, že by mě nějak umělecky (lidsky) oslovil. Kunderovu tvorbu vnímám jako typ literatury, která staví na vykalkulovaných proklamacích a předem daných tezích – a tohle "inženýrské", cynické (a lidsky necitlivé) psaní, odtržené od reality, mě nikdy nepřitahovalo – což je můj problém, s tím nic nenadělám.

3) Z důvodů uvedených v bodu č. 2 mě nijak nepohoršoval způsob a styl, jakým Jan Novák seznamuje čtenáře s "osobou Milana Kundery" – a proto jsem si čtení vysloveně užíval a plný počet bodů jsem nedal jen proto, že mě trochu zklamal celý ten estébácký závěr (příprava emigrace), kde vyprávění, postavené na detailně převyprávěných estébáckých protokolech o odposleších, vysloveně ztratilo tempo a chvílemi mě čtení doslova unavovalo. Ale jinak spokojenost veliká.

4) Vrcholem knihy jsou (podle mne) životopisné medailónky (Pondělíček, Zahradníček, Fučík atd., atd.) a pak vše, co se týkalo (mám-li použít výseku z titulu knihy) "českého života a doby". Čímž ale nechci tvrdit, že bych měl nějaké výhrady k vlastnímu Kunderovu životopisu – i ten jsem četl mnohdy se zatajeným dechem, protože o Kunderově životě jsem toho ve skutečnosti moc nevěděl.

5) Takže mám-li to shrnout: za mě spokojenost a doporučuji.

45 08.10.2021

Naprosto úžasné! Jak film, tak kniha. A šťavnatou třešničkou na dortu je excelentní přednes pana Vlasáka v audioverzi.
Rozhodně doporučuji.

42 14.09.2021

Sžíravě sebeironické, vtipné, navzdory záplavě jmen velmi čtivé, ale také nostalgické, občas trpké a místy i hodně smutné – zvláště v závěrečných pasážích, pojednávajících o novodobém, nedůstojném a mccarthismem naočkovaném honu na čarodějnice.

36 14.09.2021

Celý čtvrtý díl dojížděl autor už jen na půl plynu, jako by hlavním cílem bylo nepokazit dojem z předešlých částí – a to se relativně povedlo.
Netradiční pohled na husitství z druhé strany barikády.

38 26.07.2021

Nádherná knížka!
Povídky obecně až tak nemusím, ale tohle bylo vážně skvělé. Co povídka, to jeden zkrystalizovaný lidský osud, vybroušený do dokonalého tvaru. Žádné třeskuté pointy, spíše nahodilá sbírka rozmlžených impresionistických záběrů a statických, úsporně nasvícených fotografií, plných náznaků a obtížně dešifrovatelných jednotlivostí, které nám výsledný "předmět zájmu" vyjeví (nebo možná jen v obrysech načrtnou) až po pečlivém prozkoumání všech detailů…
Vřele doporučuji.

40 26.07.2021

Výborná variace na Malevil (který tu zmiňují mnozí) a nezapomenutelný čtenářský zážitek – ovšem jen do okamžiku, kdy se nám autor v samém závěru (a jaksi neústrojně ve vztahu k předešlému textu) pokusí všechno pěkně polopaticky "vysvětlit"; tohle finální stržení opony bylo z mého pohledu nadbytečné. Dokonce si troufám tvrdit, že málokoho při čtení zajímalo PROČ (k dané situaci došlo) a že většina z nás daleko více prahla po JAK (se z danou situací hrdinové popasují – boj o přežití a snaha o vyrovnání se s fatální změnou životních podmínek).
Přesto hodnotím jako velmi zajímavý literární počin.

33 26.07.2021

Tak jo, zase sám proti proudu – do šrotu už s tebou, Marlowe!

Myslím si, že dobrá knížka musí mít výraznou (a kvalitní) nejenom složku O ČEM, ale i složku JAK. U Pandemie mi "O čem" vůbec nesedlo – a "Jak" podle mne kulhalo na všechny čtyři.

Co vadilo především?

A/ Odkapávající patos:
1) "To je moje práce, Johane. Jsme tady, abychom chránili lidstvo."
2) "Na co myslíš?" // "Vražda není nikdy normální…"
3) "Chci… vidět tvář toho, kdo takovou věc udělal. Chci se mu podívat do očí, jako teď vám. Chci se ho zeptat proč…"

B/ Mizerné dialogy – zde jeden příklad ze sta – rozhovor dvou policistek:
"Symbol tří kruhů! To je on!" vykřikla Camille.
"Muž v černém…" dodala Lucie. "Zase on! Panebože!"
Kdyby tenhle rozhovor napsala ve třicátých letech minulého století Agatha Christie, asi bychom se tomu shovívavě pousmáli, ale hovoří-li v románu tímto způsobem dvě soudobé profesionální policistky, něco to o kvalitách spisovatele určitě napovídá.

C/ Totální absence humoru – nenarazíte na něj, ani když si vezmete dvě lucerny a čelovku.

D/ Bezbřehá žvanivost: 500 stran mi nevadí u Tolstého, ale u detektivky ano.

E/ Vetešnický výprodej 100x sepraných motivů: obrácené kříže, zrcadlo, rozbité holou pěstí, maskovaný Muž v černém je hledán v tanečním sále, kde probíhá maškarní bál, omšelý motiv skládaček origami… – všichni jsme tohle četli a viděli už tisíckrát…

Opravdu hodně se mi stýská po detektivkách, kde se hrávalo především o logiku, o řetězení důkazů a o mravenčí práci kriminalistů a kde bylo vlastní vyšetřování středobodem dění a nikoli jen chudým příbuzným, kterého nechali sedět v předsíni na botníku – a také se mi stýská po detektivkách, které nevážily pět kilo a mohl jsem je číst v posteli před spaním beze strachu, že mi padnou na hlavu a způsobí mi devastující zranění. Těm už je ale nejspíš odzvoněno…
Dnešní autoři jakoby nepochopili, že detektivku dělá detektivkou především způsob vedení vyšetřování a nikoli detailní popis vraždění obětí. Čím větší magor a sadista, tím podle soudobých autorů lepší detektivka – opravdu pokřivené vidění světa. (Ale nevypovídá to i něco o čtenářích?)
Dneska to musí odsejpat, obětí bývá v moderních kriminálkách tolik, že byste s nimi zastavili řeku. Uřezaná pohlaví, mrtvé děti, jen houšť. Autoři to berou jako výzvu: dokážu do své nové knihy nacpat VÍC mrtvol než kolega? Dokážu těla ještě VÍC zohavit? Jako olympiáda: Kdo dál, kdo výš.

O knížce jsem toho moc nenapsal, vlastně jsem si potřeboval jen ulevit.
Franck Thilliez je možná "nejčtenějším autorem francouzské krimi", ale mě jeden pokus stačil, vracet se k němu nebudu.

44 28.06.2021

Tak jo, pohádka. Ale hezká!
Vzpomínky na spoustu přečtených knížek v našich hlavách často zkorodují a mnohdy se i rozpadnou na prach, ale na Raky (jsem o tom přesvědčen) člověk hned tak nezapomene… Už pro tu jejich JINAKOST.
Nezbývá než doporučit.

69 28.06.2021

Palčivé, hluboce znepokojivé, uhrančivé.
Děkuju všem, kteří mi svými pochvalnými komentáři ukázali cestu k Peteru Høegovi a k téhle úžasné knížce. Její četba byla pro mne nezapomenutelným zážitkem.
Mám rád, když si slast z poznání a ze závěrečné katarze musím tvrdě odpracovat – a v tomhle případě jsem si přišel na své, neboť autor se rozhodl, že nikomu nic zadarmo nedaruje. Dílků puzzle je pořádná hromádka a složit výsledný obraz dá fušku – zvláště, když spousta kamínků mozaiky chybí. I proto jsem si jist, že každý čtenář musí na konci dojít k trochu jinému výsledku (řešení)…
V knížce jsem našel i kus sebe sama a svého dětství, byť jen ve formě nevyslovených otázek a zamlčených odpovědí…
Vřele doporučuji.

32 28.06.2021

Nekontrolovanou spisovatelskou žvanivost považuji obecně za osmý smrtelný hřích, a Caimh McDonnell se jí, zvláště ve druhé polovině románu, oddává poměrně často, přesto knížku hodnotím jako výjimečně nadprůměrnou, zábavnou a v rámci žánru doporučeníhodnou. Tak neváhejte. 4,5*

33 24.05.2021

Knížka měla tu smůlu, že vyšla v roce 1989 a v té době měl národ jiné starosti. Nicméně čtenáři o nic nepřišli, jedná se o klasickou socialistickou kriminálku, ve které bodří příslušníci VB řeší trochu kostrbatý "vekslácko-valutový" příběh o mrtvém zajíci, ukradeném autě, zmizelých penězích a dokonané vraždě. Policisté jsou vesměs zaměnitelní týpci a vyšetřování postrádá jakoukoli invenci, takže na celém příběhu jsou nejzajímavější dobové reálie: dozvíte se, že kurs západoněmecké marky se v té době pohyboval okolo dvaadvaceti korun, že znakem procovského přepychu byl "barevný televizor Sony, videomagnetofon a blyštivá přehrávací hifi souprava" a dokonce se dějem mihne i "mikropočítač s televizorem, ke kterému je připojena klaviatura".
Tož za dvě.

29 15.05.2021

Na rozdíl od většiny zde hodnotících čtenářů jsem byl první polovinou knihy naprosto uchvácen – jazykem, stylistikou, filigránsky detailní drobnokresbou jak popisů, tak sebenepatrnějších hnutí mysli jednajících postav, stylem vyprávění, atmosférou parných letních dnů – to všechno byl bez nadsázky nezapomenutelný zážitek, a mnohokrát jsem si při čtení říkal, že tam nakonec tu šestou hvězdičku přimaluju pastelkou. Všechny dílky do sebe pasovaly, nic nepřečnívalo, zůstávala jen čirá spokojenost z dokonalého uměleckého díla.
Jenže pak přišel "okamžik zvratu" – a všechno šlo do kytek.
Naprosto souzním s uživatelem aetos (viz jeho příspěvek z února 2018) – a podepisuju se pod jeho hodnocení oběma rukama.
Ten veskrze laboratorní, uměle vytvořený a za vlasy přitažený fatální dějový zlom nejenom, že mě neuspokojil, on mě dokonce totálně naštval – zkrátka jsem měl neodbytný pocit, že ta úžasně sofistikovaná první část si absolutně nezasloužila zápletku postavenou na tolika nepravděpodobných náhodách, trčících v prostoru (a držících pospolu) jen díky autorově vůli (zvůli?). Zbytek knihy jsem přečetl otráven a ty 3* dávám jen díky skvělému začátku.

33 15.05.2021

Ačkoli – co se data vydání týče – dělí Alpinistu (1970) a Piknik u cesty (1972) pouhopouhé dva roky, kvalitativně jsou od sebe tahle dvě díla vzdálena tisíc světelných let.
Mulderka to (shodou okolností zrovna dneska) ve svém komentáři vyjádřila zcela pragmaticky: nic extra!
Dvě třetiny knihy je to taková trochu staromilská, nikam nespěchající hra na záhadu zamčeného pokoje, několikačlenná společnost nacházející se v uzavřeném prostoru (v tomto případě horský hotýlek odříznutý od světa spadlou lavinou), podivní lidé s podivnými vztahy v kombinaci s nemožností úniku neboli klasická výchozí premisa – ať se podíváte na jakoukoli světovou stranu, všude na tenhle typ detektivek narazíte, nemá cenu zdržovat se vyjmenováním příkladů (že, paní Christie?). Jenže v závěrečné třetině se něco pokazí a my se dostáváme do víru bláznivé grotesky, (SPOILER) z temných koutů skříní vylezou přízraky války, Hitlera, hákových křížů, bankovních loupeží a dokonce (možná) mimozemských bytostí – a všechno to splyne v bizarní, nesourodý slepenec, který v závěrečném resumé musím chtě nechtě označit nálepkou VELKÉ ZKLAMÁNÍ. 3*, ani o milimetr více (a to jen z úcty k autorům).

33 07.05.2021

Číst Sáru Saudkovou, to je jako být svědkem protržení rybníku – a stát přitom přímo pod hrází. Text se na vás valí jako záplava kalné vody a všude kolem vás plavou nejenom výstavní kapříci (a že jich není málo), ale taky spoustu bahna, slizu a žabince. Čímž jsem chtěl říct, že autorka psát umí, ale že by potřebovala drobátko přitáhnout uzdu.
Díky komentářům mých přátel tady na DK jsem se před otevřením knížky připravil na nejhorší – ale nakonec jsem byl relativně mile překvapen, že to nebyl zas až takový průser (abych použil Oldřiščin slovník). Protože příběh se mi tentokrát zdál být dokonce lepší, než ten, který nám byl vyprávěn v Dešti.
Kdyby se vám příště, Sáro, podařilo včas stáhnout nohu z plynu, ubrat z přepálené expresivity hlavní hrdinky, dramaticky seškrtat množství hluchých slovních vycpávek a vaty a také si uvědomit, že "trefná přirovnání" nemají být v literární polévce bramborami a mrkví, nýbrž spíše šafránem – s chutí vám i nějakou tu hvězdičku přihodím.

37 21.04.2021

Z mého pohledu totální úkrok stranou.
Já ze Sattlera četl zatím pouze první díl (kterému jsem dal plný počet hvězd) – ale i z něho jsem pochopil, že Křížkova síla spočívá především v pozvolném budování charakterů, v načrtávání "žánrových obrázků doby" a ve vláčném vyprávění příběhu, který možná neoslní dramatičností, ale okouzlí skvěle vykreslenou atmosférou. K tomu všemu ovšem autor potřebuje náležitý prostor, který mu může dát jen román, a nikoli krejcarová povídka.
Takže: Atmosféra: nula, postavy ve formátu 2D, příběh: bída s nouzí, uvěřitelnost na bodu mrazu a stále zdůrazňovaná Sattlerova čichová abnormalita spíš na obtíž. Suma sumárum 2* – a to ještě s hodně odřenýma ušima.

29 21.04.2021

Literární styl paní Mornštajnové mi vůbec nevyhovuje, a tak jsem po dvou pokusech (Slepá mapa a Hana) logicky předpokládal, že se spolu už nikdy nepotkáme. Jenže autorčin nejnovější a z mého pohledu velmi odvážný žánrový posun k alternativní historii mě zviklal natolik, že jsem se rozhodl do téže řeky vstoupit ještě jednou.
Alena Mornštajnová se bohužel příliš nekamarádí s dialogem (čemuž rozumím, protože z mého pohledu jí dialogy opravdu nejdou) – a tak její texty mají podobu masivních špalků jakéhosi volně plynoucího autorského komentáře, kterým nám krok za krokem "odvypráví" celý obsah příběhu. Mnohým zjevně tento styl nevadí – mně ano.
A další věc, která mi nesedla: celkový pocit statičnosti. Příběh sám o sobě totiž připomíná stojatou vodu, kde se jen tu a tam pohne nějaká vlnka, a kdybychom ho rozkreslili do grafu, byla by to spíš přímka než oscilující sinusoida. A dobrý román by MĚL mít výšiny i hloubky...
Listopád není o dramatických dějových zvratech ani o vyhrocených, gradujících konfliktech (příběh je v podstatě jednoduchý a je v něm materiálu sotva tak na povídku), ale spíše o atmosféře – a ta je, myslím, vystižena solidně. Nicméně knížce by výrazně prospěl kontrast – je to černobílý obraz, v němž chybí bílá.
Přesto mě Listopád zaujal o fousek víc, než autorčiny předchozí romány (Mapě i Haně jsem dal "za dvě") – a proto hodnocení zvyšuju o jednu hvězdičku.
A kromě toho autorce vysekávám poklonu za její odvahu opustit vyjetou a bezchybně fungující literární dálnici a vydat se nevyšlapanou pěšinkou odlišného žánru.

65 17.04.2021