marlowe komentáře u knih

Ani velká jména Mistrů detektivního žánru z tohoto povídkového souboru nedokázala vykřesat nadprůměrnou záležitost. Laťku mírně pozvedl snad jedině Gardner.
Umístit nejblbější povídku na samotný závěr knihy považuji za vrchol editorského neumětelství.
Jednu hvězdičku přihazuji za ilustrace a celkově za krásnou dárkovou úpravu knihy.
A malé technické upozornění pro ty z vás, kdo rádi čtete v posteli před usnutím: Knížka váží dvě kila, tak si pořiďte nějaký stojánek s opěrkou...

27 02.03.2024

Desetidílné rozhlasové zpracování se náramně povedlo, knihu jsem znal podle (mimochodem velmi zajímavého) názvu, ale nikdy mě nenapadlo si ji přečíst. Tak teď jsem si udělal tu radost a vyslechl si ji ve zvukové podobě. Rozhodně doporučuji.

27 10.11.2023

Zatímco Jasno Lepo Podstín Zhyna bylo geniální a Vyšlapaná čára zajímavá, tady se mi stýskalo po příběhu, který jsem v knize prostě nenašel.
Pro milovníky dialogů (ke kterým se hrdě hlásím) znamená Sedm věží dvousetstránkový půst, zato milovníci popisů a drobnokresby si určitě smlsnou.
V detailu excelentní, v celku rozpačité.
Ve skutečnosti se jedná o množinu tisíce a jednoho střípku, která je ve své podstatě zevrubnou zprávou o postupujícím úpadku a rozkladu
Do sebe zahleděná próza směřující odnikud nikam.

27 29.03.2023

(Audio.)
Pozoruhodná kniha - a pro mne osobně nečekaně veliký posluchačský zážitek.
V komentářích k románu jsem zaznamenal stesky na minimum samurajských aktivit, a v tomhle musím dát dotyčnému čtenáři za pravdu, protože samurajský meč se v příběhu zablýskne jen v jediné scéně, a to když japonský desátník demonstruje přihlížejícím Evropanům ostrost meče tím, že přeřízne papír. A to je všechno.
Takže ano, kdo čekáte samurajské aktivity, nečíst! Tohle není knížka o samurajích a o krvavých bitvách, ale o střetu civilizací (což je moje oblíbené téma), o střetu východního myšlení se západním, o střetu buddhismu a šintoismu s křesťanstvím, o střetu křesťanství s protestantismem (Španělsko a Portugalsko vs. Anglie a Holandsko) a o střetu dvou křesťanských přístupů k pokřesťanšťování Japonska (dramatický konflikt Řádu svatého Pavla a Řádu svatého Petra). Ale i o pochybách, o subjektivních pravdách a o hledání víry i kořenů. Vychutnával jsem si každou minutu poslechu.
Takže: Šúsaku Endó 120% za román, Martin Zahálka 110% za noblesní přednes.
A vřele doporučuji všem, kterým tato témata nejsou cizí.

27 06.03.2023

Bylo mi jasné, že když jsem se rozhodl (po několikaletém váhání) zařadit si do svého čtenářského plánu Simmonsova Drooda, budou tomu muset předcházet dva nezbytné kroky: přečíst si za „á“ Collinsův Měsíční kámen (splněno) a za „bé“ nedokončený detektivní příběh Charlese Dickense Záhada Edwina Drooda.
U druhé jmenované knihy jsem si zvolil tuto verzi s obsáhlým Frutterovým a Lucentiniho výkladem – a udělal jsem dobře, protože jejich poznámky, byť na moje gusto příliš rozverné (já osobně bych dal přednost jen věcným komentářům a vypustil bych celou tu šarádu kolem „konference slovutných detektivů“), mi alespoň trochu přiblížily jak pozadí vzniku poslední Dickensovy knihy, tak vztahy mezi Dickensem a jeho bývalým přítelem Wilkie Collinsem. Naopak mě nijak neoslnily všemožné krkolomné úvahy o možném konci románu, všechno to rozpitvávání „kdo s kým o čem pro koho“, zvláště, když se ani pořádně neví, jestli to vůbec tušil sám Dickens, jak jeho příběh má dopadnout a kam ho chce vlastně dovést.
Samotný Dickensův román, respektive oněch 23 dochovaných kapitol, se vyznačuje, řekl bych, kolísavou úrovní: brilantní a leckde vyloženě vtipná místa jsou střídána momenty až bezradnými, jako by nemocný autor najednou nevěděl, kudy dál…
Ale když to všechno sečtu, tak to máme za 80%.

27 24.02.2023

Colleen McCullough i po šesti dílech drží laťku kvality ve stejné výši, kam ji umístila hned v díle prvním. Škoda, že se blížíme konci („Antonius a Kleopatra“ – a šlus). Budu si holt muset, po dočtení sedmičky, najít nějakou záplatu, abych zalepil vzniklé vakuum, protože už v TÉHLE CHVÍLI začínám dopředu pociťovat lehoučký absťák…

27 07.11.2022

Dobrodružný příběh pro děti, ve kterém mladí čtenáři najdou (vedle tradičních "školou povinných" trablů, jakými je např. šikana ap.) také témata, která se běžně v dětských knížkách nevyskytují: vzpomínku na československé piloty RAF, život v zahraničních vojenských misích, boj s přírodním živlem – a dokonce dojde i na setkání s indiánskou babičkou. Ale to jsou jen ornamenty, které lemují základní motiv příběhu – a tím je boj s vlastním strachem; ostatně, motto knihy zní: "Příběh o hledání odvahy, kterou jsme ve skutečnosti nikdy neztratili".
Knížku doplňují povedené obrázky Petra Korunky.

27 27.09.2020

Odtrhl kocoura od svého obličeje a odhodil ho přes celou místnost. Agatha se ve stejném okamžiku pokusila vrazit mu vyšetřovací stůl do žaludku. Viděla to ve, filmech, jenže tenhle byl přišroubovaný k podlaze. Před dalším výstřelem uskočila stranou, vymkla si kotník a upadla.

Škoda, že Marion Chesney alias M. C. Beaton nevyužila potenciálu zbrklé, akční a mile odpudivé hlavní hrdinky a nedokázala tuhle veskrze zábavnou postavu propojit s košatějším příběhem a smysluplnější zápletkou. Celé vyprávění tak drží pohromadě jen díky švům úsečného stylu, opakujících se motivů "nadbíhání sousedovi" a izolovaným crazy-akčním scénám. Po dvou dílech se obávám, že možnosti námětu jsou vyždímány do mrtě a že do dalšího dílu už asi nepůjdu.

27 04.06.2020

K četbě jsem se nechal vyprovokovat kamarádem, který po zhlédnutí britského seriálu z roku 2016 prohlásil: "Tak jsem si konečně přečetl Tolstého" – a snažil se mi dokázat, že DNESKA už tyhle staré tlusté romány nikdo nečte a každý se že raději podívá na filmovou adaptaci.
Tak jsem si natruc Vojnu a mír přečetl (ve svých šestašedesáti poprvé v životě).
Co k tomu říct?

1) Román se skládá ze 462 tisíc slov, tak počítejte s tím, že než protrhnete cílovou pásku, prošoupete nejedny boty. Je to jako zdolat Ká dvojku: Krásný pocit, že jsme tam vylezli – a ještě krásnější, že už to máme za sebou. (Vítězství to bylo sladké a nekalí ho ani pocit, že jsem občas fixloval a tu a tam – když se vyprávění opravdu HODNĚ rozlévalo do šířky – bral schody po dvou.)

2) Kniha je zdánlivě nesourodou směsicí různých ingrediencí, hlubokou (a skvěle vykreslenou) sondou do života ruské smetánky (zvlášť první čtvrtina románu – pro mě nejčtivější), propletencem vztahů, plejádou portrétů ať už vymyšlených, nebo reálných osob, občas naivních úvah o životě a hned zase zajímavých historických analýz a detailních rozborů jednotlivých bojových operací, rozsáhlých popisů i živých dialogů, mnohdy nepochopitelných myšlenkových pochodů jednajících postav i nečekaně moderních stylistických postupů… Křivka létá nahoru a dolů, chvílemi skvělé, chvílemi zdlouhavé a jindy zas až dětinsky prosté…

3) Tolstoj vydal Vojnu a mír v roce 1869, tzn. 57 let po bitvě u Borodina – a jestli mě něco na knize překvapilo, potom autorova odvaha jít proti proudu (proti "vlasteneckému" pojetí dějin) a nebát se v textu mnohokrát vyplísnit historiky, "válečné zpravodaje" i všechny samozvané vykladače dějepisu za to, jak od samého počátku zkreslovali historická fakta (popis průběhu bojů, dodatečné "dovysvětlování" taktických manévrů atd.), aby ve výsledku Rusové nevypadali před světem jako pitomci, kteří ve střetu s Napoleonem pohnojili všechno, co pohnojit mohli. (Čímž nechci říct, že Tolstoj stranil Napoleonovi – francouzský vojevůdce od něj dostává za uši stejnou měrou, jako Kutuzov a spol. – jen se pokoušel o realistický, falešným patriotizmem nezkreslený pohled na Napoleonův vpád do Ruska a jeho následný potupný úprk zpět.).

4) Vojna a mír je opravdu výjimečná kniha. Nejenom rozsahem, ale i svým přesahem. A tak i přes některé výhrady dávám románu 5* – už pro ten autorův heroický výkon: Jen si zkuste těch 460 tisíc slov nejenom NAPSAT (pěkně rukou, bez použití počítače), ale i VYMYSLET!

27 24.01.2019

To je to známé prokletí vynikajících debutů – neschopnost (ve většině případů) znovu překročit vysoko nastavenou laťku…

Zatímco román "Do tmy" mě uhranul svojí kompaktností a dokonalým sladěním formy a obsahu, v tomto druhém autorčině románu (který navíc volně navazuje na jedničku, takže stačilo "jen pokračovat v načatém") se vše rozpadá a drolí jako týden starý chleba, umělý, iracionální a papírem šustící příběh-nepříběh se "děje" v naprostém bezčasí, bez nějakého pevného ukotvení v místě (močál, masokombinát, z mlhy vystupující izolovaná obydlí atd.), je zaplněn podivnými lidmi, kteří podivně mluví (dialogy jsou, mimochodem, jedním z nejslabších článků knihy!) a neméně podivně i jednají…
Jak je tohle možné? Autor dokáže, že něco umí – a vzápětí svůj úspěch takhle fatálním způsobem zpochybní! Něco se zkrátka pokazilo…

Zatímco při četbě "Tmy" se čtenář STÁVAL nemocnou Annou, spolu s ní vnímal okolní nepřátelský svět, vdechoval vůni bylin a dokonce i trpěl bolestí "děravé ruky", tady si člověk uvědomuje jen tlusté sklo – jako by se postavy (mimochodem ani jedna z nich mi nebyla sympatická) nacházely v nějakém akváriu… A ke všemu ten guláš ve jménech – upřímně, až do konce jsem se nedokázal pořádně zorientovat ve všech těch Miluškách, Aničkách, Gábinách, Miladách, Jiřinách, Pavlínách, Alžbětách atd., atd. – a nemyslím si, že to byla jen MOJE chyba…

Co ve "Tmě" fungovalo, tady působí jako zadřený motor. Důvod? FORMA vyprávění se zkrátka nepotkala s PŘÍBĚHEM – dokonce bych řekl, že se spolu tyhle dvě entity od první stránky přetlačovaly jako dva souhlasné póly magnetů ("básnický" způsob vyprávění versus "novinářský" a "policejní" motiv atd.)…
Škoda a ještě jednou škoda!

27 19.10.2017

Nejspíš za to může "zákon série", že jsem poslední dobou zakopával jen o samé realitě vzdálené krimi-mizérie (Minier, Kepler, Bolton atd. – omlouvám se všem jejich fanouškům). Až díky Deonu Meyerovi se mi podařilo tenhle začarovaný kruh konečně prolomit – zaplaťpámbu!
Silný trojpříběh, skvělá detektivka! Všechno do sebe nádherně zapadá, žádná řešení vycucaná z prstu po páté dvoudecce. Doporučuji všem – a jdu na druhý díl!

27 24.08.2017

Úžasné počtení, které jsem si vychutnával po kapkách – každý den deset, patnáct stránek k poobědovému kafíčku…

Číst tenhle Fuksův román bylo jako procházet se Svatovítským chrámem a jeho interiéry si centimetr po centimetru prohlížet zvětšovacím sklem. Nádherná (skoro se mi chce napsat "nevídaná") práce s opakujícími se motivy, s jazykem, s detailní drobnokresbou, s filigránskými popisy interiérů, oblečení, jídel… A znovu fascinace tématem pohřbů – a také zrcadly, jimiž byl Fuks celoživotně obklopen i ve svém panoptikálním bytě.

A potom POSTAVY! Jako byste si prohlíželi dobové fotografie a znovu a znovu se k nim v průběhu dní vraceli: kavárník pan Musil se svými dvěma malými, ustrašenými pomocníky, hajný Kneffl, komorník Uhrmacher, kočí Pummel – a samozřejmě "věčně vyděšená, pištící a půvabně bláznivá" komorná Justina, která do příběhu vnášela nečekané prvky humoru…

100% a jedno navíc!

Vyhodili ho ze školy (a "za trest" ho poslali pracovat do smaltovny), oba rodiče mu zavřeli na deset let do kriminálu – a jemu i rodičům (po odpykání si celého trestu) dovolili až do konce života pouze přežívat, nikoli žít… Může se člověk divit, že zatrpknul, že podléhal depresím a že zanevřel na život? (Např. slovo "smrt" se v knize objevuje 545x!)

Pročítat Zábranovy deníky je činnost pohříchu neveselá (a skličující), ale zároveň i nesmírně poučná a (pro nás starší) i "paměťosvěžující". Časový odstup mnohdy otupuje ostré hrany a zahlazuje valéry a obrázky z minulosti často začnou dostávat nebezpečně růžový odstín. Buďte si jisti, že Jan Zábrana vás svým deníkovým svědectvím velice spolehlivě vrátí do reality a donutí vás tyhle "brýle mámení" rychle zahodit.

Zábranovy zápisky jsou ojedinělým "dokumentem" o obludnosti režimu, o "literární prostituci" (Kainar, Nezval, Skála, Sýs, Florian atd., atd.) a o každodenním boji těch z kasty "nepohodlných" o holé přežití, dokumentem o lidech, kteří se neštítili nejenom popravovat (i ženy) a zavírat na dlouhé roky do kriminálu, ale i všechny své přeživší oponenty (protože všechny pověsit na špagát přece jenom nemohli) úspěšně zatlačit na samý okraj existence.

červenec 1979

"…Setrvávám na místě, dějišti, v čase vraždy. Tam, kde nás masakrovali. Kde L., kterou jsem tak miloval, poslali vytírat podlahy v ostravských kantýnách, kde Pulinku, kterou jsem miloval zjara a v létě 1959, švihal ve věznici v Želiezovcích dozorce prutem přes ústa, kde ji jiný bachař v srpnu 1956 přeříz k večeru po práci na poli…
Setrvávám tam, kde mou matku mlátili při výslechu v roce 1950 přes hlavu mokrým ručníkem a pak ji „za trest“, za to, že nevypovídala tak, jak chtěli, nechali do rána nahou stát v korekci metr krát metr, kde se nedalo ani sednout a kde ze stropu tekla studená voda… Tohle byl živý čas, jediný živě prožitý čas mého života. Ten pozdější už neměl smysl, nemohl nic odčinit…"

(Jan Zábrana: Celý život)

27 06.12.2015

1. část komentáře (celkem 4 části):

To, že u knihy převažují pozitivní komentáře, mě nijak neznepokojuje – každému se prostě líbí něco jiného. Co mě ale SKUTEČNĚ děsí, je fakt, že je román ověnčen literárními cenami!!! Tuto skutečnost musím – chtě nechtě – brát ve vší vážnosti jako potvrzení teorií o počátku zániku západní kultury – a potažmo i civilizace!

Tady je PATNÁCT důvodů, proč jsem knížku zařadil mezi literární ODPAD!

1) PEJSKO-KOČIČKOVSKÝ NEPOŽIVATELNÝ DORTÍK: V té knize najdete úplně všechno, co by z ROMÁNU mohlo udělat DOBRÝ román: Zajímavé téma, detektivní zápletku, hrdelní zločin, sex, pikantní vztah dospělého muže k Lolitce, náznak motivu násilí, páchaného v dobré víře na dětech, smrt, nenávist, osudovou lásku, chlapácky silná slova, dramatické zvraty, flashbacky, exkurze do minulosti, generační pnutí, exorcismus, platonickou lásku, rozdvojení osobnosti, orální uspokojování coby prostředek nátlaku … A přesto to nefunguje. Zajímavé! Jako když dítě dostane pod stromeček Malého chemika a ve snaze vyrobit nějaký superroztok, smíchá v baňce všechny ingredience, které do krabice přibalil výrobce.

2) UMĚLECKÝ DOJEM: Slova, která mě při četbě nejčastěji přicházela na mysl: Tezovité, vykonstruované, ploché, falešné, neživé, příliš sterilní, příliš akademické, nudné…

3) PŘÍBĚH: Vše v tomhle příběhu je jaksi podivně pokřivené a zmutované – jako byste se dívali na Eifelovku ze sirek, kterou někdo poslepoval v rukavicích a se zavázanýma očima.
Při čtení jsem měl permanentní pocit nepohody, jako když se vám v krku zasekne rybí kost. Nedokázal jsem tu story vstřebávat, necítil jsem ten známý pocit „pohlcení“, který člověk zažívá, když ho kniha zaujme. Vlastně jsem se nemohl dočkat, až budu na konci. Až TO budu mít za sebou…
A upřímně závidím lidem, kteří v knize nacházeli napětí. Mě tenhle příběh neskutečně nudil.
Jedna vykonstruovaná zápletka stíhá druhou a vyjmenovat je tu všechny by byl úkol hodný Sisyfa. A tak jediný příklad za všechny: Když v závěru knihy vyšlo najevo (SPOILER), že zmrzačený geniální malíř je ještě navíc geniálním spisovatelem, nevydržel jsem to a zalistoval na titulní stránku – abych se přesvědčil, že nečtu románek od Vlasty Javořické (ať mě milá paní spisovatelka odpustí).

Už knížky Haruki Murakamiho mě utvrdily v přesvědčení, že magický realismus rozhodně není moje sťopička žitné. Kodaňské Písni písní není možno vůbec nic vytknout: brilantní jazyk, atraktivní prostředí, zajímavý příběh, netuctové postavy. Ale já přesto celé to vyprávění vnímal tak nějak jakoby přes sklo muzejní vitríny. Nedostalo se mi pod kůži, s těmi lidmi jsem nedýchal, jen jsem bez přídavných emocí sledoval linku vyprávění a pořád čekal, kdy už se háček konečně zasekne. No, nezasekl.
Není to knihou, ale mnou.

26 02.08.2024

Vždycky jsem si myslel, že je to knížka pro děti – z toho je vidět, jak se nevyplatí nedávat ve škole pozor.
Byl jsem dost překvapen, že novelka byla napsána už v roce 1936 (paní Benešová ji dokončila těsně před smrtí), a už vůbec jsem netušil, že je to „příběh o pedofilovi“, tedy že pojednává o tématu – chtělo by se napsat – zcela moderním. Dal jsem zasloužených 80%, protože knížka je to velmi zvláštní, velmi poetická – a velmi nepředvídatelná.
Jinak příběh byl dvakrát zfilmován (v roce 1939 a 1966).
Zajímavé je, že v hlavních rolích (v té verzi z šedesátých let) vystupují už prakticky dospělí herci Klára Jerneková a Jaromír Hanzlík, což je zajímavý posun oproti novele, kde hlavní hrdince je pouze „jedenáct roků a dva měsíce“.

26 27.01.2024

O Vánocích bychom k sobě měli být přívětiví – proto jsem nakonec sáhnul po jedné hvězdičce, i když jsem chtěl být původně o stupínek přísnější. Protože tahle detektivka je špatná odshora až dolů – ať mi autor promine.
Co mi vadilo nejvíc?
Především krajně nesympatická a vyrážku vyvolávající hlavní hrdinka. Slečna Dáša Koulová, která s sebou všude tahá „obrovitý vak, připomínající lodní pytel“ (jemuž říká „jozífek“), je totiž příjemná asi jako mravenci v kalhotách. Má sice „svalnaté a pružné tělo“, ale ve skutečnosti je největším mínusem knihy. Rád bych ji tu charakterizoval daleko peprnějšími výrazy (třeba názvem samičky jistého druhu přežvýkavců), ale, když už jsou ty Vánoce, nakonec se spokojím jen konstatováním, že i Tara paní Černucké vedle ní vypadá jako milé, empatické děvče.
Každý páťák dneska díky televizi ví, jak probíhá policejní vyšetřování, a tak žádný čtenář nemůže vážně (a to ani v oddechové beletrii ne!) skousnout, že hlavní hrdinka vniká na místo činu ještě před příchodem policie, že tam vše ohmatá, aniž by použila rukavice, že odnáší vyšetřovatelům pod nosem předměty doličné, se kterými následně manipuluje – a že s pasivně natvrdlými policisty jedná jako s nesvéprávnými idioty. (Natvrdlost příslušníků policie dosahuje tvrdosti diamantu, jejich akceschopnost připomíná Keystonestské strážníky a jejich submisivita vůči dominantní Dáše přesahuje tvárnost zahřátého vosku).
Poslední mojí výtkou jsou záležitosti jazykové a stylistické – a i tam je všechno špatně! Uširvoucí dialogy, obecně neobratný jazykový projev atd.
Škoda, téma soukromého očka v sukních stále ještě nabízí mnoho neprobádaných dvorků a uliček...
Rozhodně nedoporučuji.

26 30.12.2023

Cítil jsem z téhle knížky stejný závan emocionálního kalkulu, jaký cítívám například z románů Fredrika Backmana. Tentokrát jsme si s panem Svěrákem nesedli.

26 10.11.2023

Jakmile mám problémy s autorovou stylistikou (a že jsem je tady měl opravdu masivní), nejsem už potom schopen posuzovat příběh nezaujatě. Pro mne je práce s jazykovými prostředky alfou omegou literatury a pakliže mi jazykový projev připomíná neumělý školní sloh, pakliže dialogy šustí papírem a pakliže charaktery a jednání postav na mě působí jako hlazení proti srsti, chuť k rozdávání hvězdiček u mne logicky povážlivě slábne.

26 05.11.2023

Naprosto statická „detektivka“ bez detektiva (a bez šťávy), postavená za „á“ na masivních flashbacích, v nichž hrdina vzpomíná na svá studentská léta šedesátá a na normalizační dobu socíku, a za „bé“ na v reálu probíhajících velkokapacitních hrdinových promluvách se svými bývalými spolužáky, kteréžto vyptávání je realizováno pomocí zbytnělých, špalkovitých, knižních dialogů, jež svým rozsahem replik a svou neobratnou neživostí připomínají běžnou lidskou mluvu jen hodně vzdáleně. A neživotně bohužel působí i celý ten příběh o pátrání po příčinách dávné studentské sebevraždy.
Kolik jenom člověk za svůj život už přečetl knížek, které začínaly sjezdem abiturientů...

26 19.10.2023