marlowe komentáře u knih

Určitě tady budu za literárního burana, ale mě prostě tenhle typ příběhů nadchnout nedokáže. Já tam holt ten autorský chladný kalkul s notoricky obehranými motivy a vztahovými, klišoidními vzorci vidím a hned se mi na zátylku ježí chlupy. Ukrývaný židovský chlapec, dětská láska na pozadí válečných událostí, hlavní hrdinka milující knížky… – přečetl jsem na „zadané téma“ sto plus jedna románů, které látku zpracovaly daleko zajímavěji a nápaditěji a jejichž autoři k tomu ani nemuseli používat na sílu vynucených schválností typu „což kdyby to všechno vyprávěla Smrt – to tady přece ještě nebylo“.
No, co nadělám, nelíbilo…

30 25.08.2024

Odkládám plus mínus v polovině. Vůbec mě to nebaví. Problém (nikoli „tří těles“) jsem měl už s prvním dílem, ani jsem dál číst nechtěl, ale znovu mě nakopnul seriál, tak jsem autorovi dal ještě jednu šanci, protože ten námět není úplně marný...
No, ale nejde to, nejde... Děj místy nemá hlavu ani patu, postavy (snad až na toho věčně pokuřujícího poldu) nevýrazné, ploché, neživé a zcela zaměnitelné (a to nemluvím o dialozích!), stylisticky také jasný podprůměr... Klouzal jsem po textu jako zoufalý běžkař po arktické pláni a marně hledal nějaký bod, kterého bych se mohl zachytit, marně jsem pátral po vůni člověčiny...
A tak jsem to zabalil, protože jsem přesvědčen, že i vědeckofantastická literatura by měla mít „lidský“ přesah – a nikoli jenom chladně „vědecký“.
S čínským scifíčkem se loučím bez slz, nostalgicky vzpomínaje na klasiky žánru a na všechny ty jejich zpívající drozdy, Fahrenheity a pikniky u cest...
Myslím, že přečtených 300 stran už mi dává právo na hodnocení.

30 01.06.2024

Tak tohle byla panečku jízda: 368 000 slov. Skoro si troufám tvrdit, že Sisyfův balvan je v porovnání s Jošikawovým románem jen neškodným říčním oblázkem.
Aby bylo jasno (ostatně se o tom zmiňuje už anotace), jedná se o zbeletrizovaný životopis jednoho z nejvýznamnějších japonských státníků Hidejošiho Tojotomi (1537–1598), který se, jak uvádí Wikipedie, „na sklonku éry Sengoku vyšvihl až na nejmocnějšího muže Japonska“.
Přiznejme si bez mučení, že toho o japonském středověku víme žalostně málo. Pakliže se vám ale (třeba i po částech, jako jsem si to rozplánoval já) podaří tenhle olbřímí román přečíst a vyvalit ten balvan až na vrchol hory, dozvíte se o Japonsku 16. století 1000+1 (plus dalších 1000) mnohdy naprosto fascinujících informací: o životě těch nejchudších z chudých i těch, co přebývali na středověkých hradech (kterými bylo Japonsko doslova zaplaveno), o stravovacích návycích, o průběhu svatebního obřadu, o způsobu boje, o pomalém nástupu střelných zbraní, o opatrně se rozvíjejícím (byť z historického pohledu krátkodobém) kontaktu s křesťanskými misionáři, o životě samurajů a o jejich pro nás až nepochopitelném smyslu pro čest, o japonském myšlení a uvažování, o postavení žen ve společnosti i v manželství atd., atd.
Pakliže se do četby pustíte, budete zahlceni jmény a událostmi, občas budete koketovat s myšlenkou knihu zaklapnout a už se k ní nevrátit (ale vždycky si to zase rozmyslíte), často budete kroutit hlavou nad pro nás zcela nepochopitelným (a mnohdy i krutým) chováním a jednáním japonských válečníků, ale především budete pořád srovnávat život v 16. století u nás se životem v 16. století TAM. A těch styčných bodů moc nenaleznete.
Není to kniha pro každého, určitě není určena pro lidi netrpělivé :-), ale když už se vám ji podaří dočíst, jsem přesvědčen, že na ni nikdy nezapomenete.

30 24.04.2024

Jaroslav Velinský si asi moc dobře uvědomoval, že tohle není žádný majstrštyk – proto (podle mého) ten pseudonym. Příběh působí až příliš kostrbatě a vycucaně z prstu – ono v téhle „dívčí detektivce“ vlastně ani není moc o čem hrát. Ale v dialozích je autor rozpoznatelný...
Obálka knihy vysloveně odpuzující.

30 03.02.2024

Definitivní (a smutné) loučení s Otíkem Finkojc. Chci-li zachovat objektivitu, knížku hodnotit nemůžu, protože autorova labutí píseň nedopadla (z obecně známých důvodů) dobře, ostatně ty důvody tady zmiňují mnozí. Už se těším, že začnu číst znovu od začátku, první díl série jsem přečetl skoro přesně před deseti lety a těch dvaadvacet dílů byla fakt parádní jízda! Pan Velinský udělal tímhle svým majstrštykem hodně hluboký zářez do pažby české detektivní literatury. Velký respekt a klobouk dolů.

Vždycky mě udiví, jak málo se čtou Simenonovy nemaigretovky. Například tuhle knížku hodnotilo k dnešnímu dni pouhých 12 čtenářů. A přitom si myslím, že právě v psychologických novelách, ve kterých nevystupuje starý bručoun Julek Maigret, lze najít absolutní vrcholy autorovy tvorby.
Knížku jsem si přečetl znovu po delší době a nezbývá mi, než souhlasit se svým deset let starým komentářem (viz níže). Cizinci mě ani tentokrát příliš neoslovili, ostatně se jedná o novelu ze Simenonova ranějšího období, ale zato Evertonský hodinář je z mého pohledu naprosto geniální. Mistrovská próza vybroušená jako diamant! Sevřený, hutný, úsporný styl, žádné vnější efekty, žádná snaha o atraktivitu, jen náznaky, letmá načrtnutí a všechno ostatní je jen na tobě, milý čtenáři. Celá ta obludnost a tragičnost osudu nevýrazného, nenápadného človíčka, kterého si v běžném životě ani nevšimnete, se skládá až ve čtenářově hlavě, porovnávána s našimi vlastními zkušenostmi a se znovu a znovu se opakujícími úvahami, jak bychom se asi zachovali my v podobném případě, protože děti jsou, jak jinak, součástí našeho života.
Ostatně o vztahu rodičů a dospívajících dětí vyprávějí obě novely. A také o bodech zlomu, za kterými už nikdy nebude nic takové, jako bývávalo

"...nezlobím se na tebe... Budu vždycky s tebou, ať se stane cokoliv..."

Vřele doporučuji - zvláště Evertonského hodináře.

30 14.04.2023

Vlastně to je docela úžasný, nadčasový příběh, který se mohl stát kdekoli a kdykoli, bez ohledu na náboženské vyznání hlavního hrdiny. Je vyprávěný mistrným, brilantním jazykem – a skutečnost, že šlo o autorovu prvotinu, nutí ke smeknutí čapky.
Přesto musím jednu hvězdičku ubrat.
Jistě znáte ty malůvky typu „nakresli motýla jedním tahem“. Obrázek složený z miliónu kudrlinek. Ano, motýl vypadá opravdu krásně, ale ta přemrštěná zdobnost někdy vadí. Z mého pohledu je – přes všechnu krásu stylu – román tak moc šíleně mnohomluvný (kudrlinkovatý), že jsem se už někde v polovině knížky cítil fyzicky unaven. A přesycen. Všeho tam bylo nějak příliš mnoho. Přesto knížku hodnotím druhým nejvyšším oceněním.
P.S.: Goebbelsova drzost použít román, sepsaný židem, jako podklad k natočení filmu s protižidovskou tématikou, byla skutečně donebevolající.

30 21.12.2022

Z mého pohledu velmi rozporuplná kniha. Nejspíš proto, že nepatřím k cílové skupině. Na jedné straně vysoce nadprůměrná (místy až brilantní) stylistika – a na straně druhé více než velké množství červenoknihovních motivů a zápletek (že mě z toho šla až hlava kolem). A také časté nadužívání výrazové expresivity; mám rád, když je knížka psaná „krásným jazykem“, ale čeho je moc, toho bývá příliš.
Přesto svým způsobem zajímavá zkušenost…

30 23.10.2022

Tak tohle byla nefalšovaná paráda, která se přesně strefila do mého gusta. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy mě nějaká detektivka takhle chytla. Žádné krkolomné a logice se vzpouzející šarády (ze kterých mívám vyrážku), žádné kupení mrtvol, jen uvěřitelný příběh, posouvající se krůček po krůčku po kolejích železné logiky – příběh, ve kterém do sebe všechno na milimetr zapadá. A navíc skvělá Ballardová. Takhle to můžu a takhle to mám rád. Výborný počin.

30 02.01.2021

Šestá Agátina kniha (z roku 1925), první ze série " Policista Battle".
Tenhle román, řekl bych, nejvýstižněji charakterizuje slovní spojení PŘÍLIŠ MNOHO. Příliš mnoho slov, příliš mnoho zápletek, příliš mnoho vyšetřujících a příliš mnoho postav.
Velmi mile jsem byl překvapen mírou humoru, kterého jsem si užíval plnými doušky, ale jak se čím dál tím více zauzlovával děj a přibývalo motivů, nezbývala už na radost ze čtení čas a zcela převládl pocit ZAHLCENÍ – abych to řekl na plnou pusu, někde v polovině už mě to prostě přestalo bavit.
Resumé: nejsilnější se mi autorka jevila v komorních, dialogových scénách a naopak zcela selhávala ve scénách akčních a dramatických.

30 14.06.2020

Taková pohodová, mírně rozcuchaná, neukázněná a někdy dokonce vtipná populárně naučná knížka o něčem, co nepochopíte, ani kdyby vás tloukli řetězem. Ale přesto vřele doporučuji – a i když nebudete rozumět všemu (a to tedy nebudete!!!), dozvíte se spoustu zajímavých věcí o vesmíru (pakliže ovšem patříte mezi ty, kteří občas kouknou na noční nebe a řeknou si "Jak tohle všechno, kruci, může fungovat…?") Čechům doporučuji číst ve slovenštině (tak, jak jsem to z nutnosti udělal já), protože díky pomalejšímu čtení se budete více soustředit na obsah! :-)

30 04.04.2020

Přečteno znovu po letech – tentokrát už s menším nadšením – přece jenom těch "záchran v poslední vteřině" tam bylo na moje gusto více než zdrávo. Ale jinak solidní…

30 04.04.2020

Když mi bylo plus mínus dvacet, pětadvacet, přečetl jsem Flauberta komplet celého, včetně jeho korespondence, deníků, cestopisných črt atd. Takže přečíst si Barnesův román-esej pro mě byla vlastně stavovská povinnost. A osvěžující (opětovné) vkročení do téže řeky.
Zážitek to byl nadmíru příjemný – a kromě oživení minulosti se, coby druhotný produkt, okamžitě objevila i intenzivní potřeba (ostatně o ní píše i Acamar) znovu si nějakého Flauberta přečíst. Nejspíš si tedy střihnu klasiku nejklasikovatější: Paní Bovaryovou…

30 13.02.2020

S Pavlem Kohoutem jsem měl odjakživa problém. Hrála v tom roli nějaká divná chemie či co, prostě (jak už to někdy bývá) jsme si nesedli… Ale Hvězdná hodina vrahů byla paráda! Jak vlastní detektivní příběh, který to s přehledem a o pár koňských délek natírá téměř celé současné české krimi-produkci, tak nesmírně povedená linie historická i psychologická (český – ale i německý – člověk tváří v tvář dějinným zlomům). Doporučuji všem.
A malá poznámečka na okraj: Je zajímavé, že na příjmení "Čech" narážím celý život, ale se jménem "Morava" jsem se setkal poprvé.

30 21.07.2019

Román jsem si znovu přečetl po mnoha a mnoha letech – a musím říci, že od pětihvězdičkového hodnocení, které jsem měl uložené někde ve spodních patrech svých mozkových závitů, neuhnu ani o píď. Sice jsem si z příběhu moc nepamatoval (až na tu houšť poniků a na vlastní závěr), ale po celá ta léta ve mně zůstával určitý "klaustrofobický" pocit, který se opětovně rozhořel ihned po znovupřečetní prvních několika stránek – a který i tentokrát vydržel až do stránky poslední. A tak to má být – vždycky je to pro autora "palec nahoru", když jeho knížka zanechá ve čtenáři nějaký ten "otisk v hlíně"…
Prostě klasika – a opravdu výborná věc.

30 20.08.2015

Tenhle typ literatury rozhodně nevyhledávám, ale na fenomén jménem "Jiří Kulhánek" jsem za poslední roky narazil už tolikrát, že jsem se rozhodl – z docela obyčejné touhy po "rozšíření obzorů" – konečně si od tohoto všemi opěvovaného autora něco přečíst.

A výsledný dojem: Obrovské překvapení!

Pravda, čekal jsem magořinu (a také jsem jí v poctivé dávce obdržel), ale že to bude TAKHLE ZÁBAVNÉ, to jsem rozhodně nepředpokládal. Vlastně si ani nepamatuji, jestli jsem někdy narazil na knihu psanou s takovým nasazením a s takovou "chutí vyprávět".
Kulhánek umí postavit výborný příběh, sakra dobře rozumí termínu "střídání rytmu vyprávění", umí pracovat s detailem i celkem, umí vygradovat děj i dialogy, v pravý čas dokáže sáhnout po humorné vsuvce, ovládá filmový střih atd., atd., atd.…

Takže kdybych to měl nějak shrnout: braková story na úrovni béčkových filmů, ovšem podaná tak úžasně šťavnatým jazykem a s takovým smyslem pro humor, že člověk chtě nechtě zcela dobrovolně přistoupí na autorovu "hru" a nechá se vtáhnout do příběhu. A protože jsem se při čtení od samého začátku královsky bavil a vždy oddaloval okamžik, kdy do knihy vložím záložku a "půjdu do Hajan", uděluji bez uzardění (sám sebou překvapen a zaskočen) plný počet bodů. (A rozhodně si přečtu nejenom "dvojku", ale i něco dalšího…)

30 16.05.2015

Tuhle knížku jsem poprvé četl někdy na základce (nezapomínejme, že ji Bradbury napsal už v roce 1950!) – a byla pro mne tehdy naprostým zjevením.
Její současné znovupřečtení pro mě tak znamenalo nostalgický návrat do doby mládí a mých prvních kontaktů se sci-fi literaturou…
A ke svému údivu jsem zjistil, že kouzlo autorova nezaměnitelného vypravěčství ani po tolika letech z jeho povídek, které jsou ve skutečnosti básněmi v próze, nevyprchalo…

Obdivuhodná kniha o obdivuhodném člověku – jeden z nejlepších románů za posledních mnoho let, který jsem četl.
Vřelé doporučení každému, kdo by měl zájem.

29 27.01.2024

Trochu jsem se tohodle druhého dílu bál, protože on je to ve skutečnosti díl nultý, ale brzy jsem pochopil, že strach není na místě (ani "na mostě"). Je to stejně skvělé, jako Všemi dary obdarovaná, a přestože k prequelům bývám nedůvěřivý, tady se to povedlo na jedničku s hvězdičkou. I v tomto případě vřele doporučuji.

29 25.11.2023

Stefan Zweig prostě umí!
Čtyřrozměrný portrét rozporuplné ženy, kterou můžete současně milovat i odsuzovat, můžete jí pohrdat i se pokusit ji chápat, ale VŽDYCKY s ní budete nakonec soucítit.
Brilantní a obdivuhodně detailní rozbor příčin Velké francouzské revoluce.
Tohle se Stefanovi fakt povedlo!
Doporučuji, a ještě jednou doporučuji.

29 30.09.2023