marvarid
komentáře u knih

Z první části jsem byla poměrně zoufalá. V textu je tolik věcných chyb, že se mi nechce věřit, že ji autorka psala a text cizelovala 9 let. Namátkou: proč proboha studium řečtiny jako příprava na medicínu? To je úplně zcestné, řečtina není medikovi ani lékaři na nic (snad latina a i ta stačí v jen v malém rozsahu, věřte mi, už se tím přes 20 let úspěšně živím), nebo: ve Vermontu byla extrémně studená zimní noc a na zem se snášeli velké mokré vločky (!), vy jste někdy viděli padat velké mokré vločky v minus 20st? Dalo by se pokračovat. A určitě mi řada nesrovnalostí unikla.
Skupina elitních studentů řečtiny neustále pije a občas fetuje. Popis této aktivity zabírá minimálně polovinu objemu textu. Obvykle mi rozsáhlé knihy nevadí, jsem trpělivá, ale tady je text opravdu taaaak nesmyslně natažený.
Naštěstí se v druhé polovině začne něco dít a vztahy mezi postavami se přiostří a naberou na intenzitě. I nadále si o utrpení postav máme dělat dojem hlavně podle toho, kolik alkoholu zkonzumují (vysoká konzumace ukazuje na vysoké utrpení). Ale kniha se nakonec dobere k nějakému sdělení. Něco jako morálka existuje. Každý z nás máme smysl pro ni zabudovaný v sobě a nedá se před ním uniknout. Pokud uděláme něco opravdu ohavného, Erynie nás dostihnou. Nedokážeme žít s někým, kdo naše tajemství zná a někdy ani se sebou samými.
Tak nakonec k původně plánovaným 2 hvězdám přidávám třetí.


Připojuji se k všeobecnému nadšení z knihy. Samozřejmě, že je obrazová dokumentace perfektní a je vidět, že si na knize dalo nakladatelství opravdu záležet. Ale především má autorka opravdu literární talent. Dokáže z více než sto let starého příběhu (a my od začátku víme, jak to s výpravou dopadlo) udělat opravdu skoro thriller. Stupňuje napětí, postupně odkrývá jednotlivé dílky skládačky, vtáhne nás do svého příběhu o hledání nevyvratitelných faktů, zavede nás i do slepých uliček, kam se při svém pátrání dostala. 5*, bez debaty.


Respektovaný opat, někdo, kdo si už vybudoval renomé jako mistr tibetského budhismu, se tu přiznává k obavám, pochybnostem, zmatkům, které mu přinesla jeho výprava do bezdomoví. Zažíval pro něj převratné a nové situace, které ho vyváděly z míry a velmi upřímně a nepřikrášleně nám o tom vypráví. Bylo pro mě uklidňující se dočíst, že pokud mě osobně něco vykolejí, není to vlastně zas taková ostuda. Vždyť přechodně vykolejený byl i MR a to se celý život věnuje meditaci a duchovním cvičením. Silným tématem knihy je smrt, tedy něco, co je v západní civilizaci naprosté tabu. Smrt není nahlížena jen jako konec našeho fyzického těla (smrt v tom smyslu, jak ji vnímá naše kultura), ale i jako každodenní změna našeho já – zkušenosti nás mění a staré já tak pokaždé zemře a na jeho místo nastoupí nové a i to je pomíjivé.


Moc dobrá detektivka. Vystačí si s přehledným vyprávěním příběhu, dobrou psychologií postav a s logickou úvahou. Nejsou potřeba žádné brutální scény ani efektní čerstvé mrtvoly. I tak je vyprávění dostatečně napínavé. Na podzimní večery ideální čtení.


Kniha plná nekompromisní vášně jdoucí daleko za hranice zdravého rozumu, touze po pomstě, která překračuje generaci, ve které k bezpráví došlo. Charaktery postav nejsou nijak lichotivé, ale ne nereálné. S výjimkou Haretona si nešlo nikoho oblíbit, snad ještě s výhradami Nelly Deanovou. Ostatní ženské postavy jsou vesměs namyšlené fifleny (tady nám EB neudělala dobrou službu ). Heathcliff by měl být ztělesněný ďábel, ale i on má lidský rozměr. Nepolidšťuje ho vztah ke Catherine - ten je natolik iracionální, že se zdá být spíš vztahem fanatika ke své smyšlené modle, ale láska k Haretonovi, kterého nakonec nedokáže zlikvidovat, i když je synem jeho nepřítele.
Překvapilo mě místy až naturalisty tvrdé líčení života na anglickém venkově 19. století a fakt, že všichni umírají ve (z mého pohledu) velmi mladém věku – musím si ještě zjistit, nakolik to odpovídá dobové realitě.


Jako horor jsem knihu vnímala až do okamžiku, kdy se (SPOILER) hlavní hrdinka nevyděsí oné rosolovité věci a místo toho s ní zaleze do postele. Dál už je to čistý bizár, žádnou úzkost ve mně nevyvolával. Konec mi přišel vcelku logický. Zábavné čtení, určitě ne hloupé, vhodné na odpočinek mezi serióznější literaturou. Zkuste to!


První polovina knihy je opravdu napínavý scifi thriller, přečteno jedním dechem. Pak doje k „rozluštění“ záhady, ale snaha logicky a vědecky všechny ty fantastické momenty a zápletky vysvětlit trochu drhne, děj se zpomalí a znevěrohodní. Jason je dobrá postava, ale Daniela působí trochu odevzdaně a z mého pohledu si nějak snadno nechá všechno vysvětlit a všemu ochotně ihned uvěří (myslím, že většina skutečných žen by byla daleko podezřívavější).


Kniha je čtivá, uvedená fakta (a je jich opravdu hodně) jsou dobře ozdrojovaná. O většině popisovaných událostí jsem už někdy slyšela, ale nikdy jsem je neměla před očima takhle provázané, uvedené do souvislostí. Nikdy jsem si plně neuvědomila, jak všechny nepříznivé vlivy, které člověk na životní prostředí má, pracují neúprosně ruku v ruce. A jak pracují rychle. Daleko rychleji, než jak příroda dokáže reagovat. Oceňuji, že autorka nepředkládá některé doposud nedoložené vědecké názory jako dogma, je věcná a nesklouzává do hysterie.
PS: Proč je povinnou četbou ve škole nadále „Babička“ (nic proti ní..) a ne například tato kniha? Myslím, že by byla daleko užitečnější.


Já nevím, je přeci jasné, že na světě je opravdu hodně krutosti, že velké procento populace jsou závistivý burani (naštěstí často zároveň zbabělci) a je potřeba se před nimi mít na pozoru. Přemýšlím, jestli mi kniha poskytla cokoli navíc, kromě téhle banální informace…. Jazyk není nijak výjimečný, příběhy jsou čistě realistické, vyprávění popisné. Jako zajímavý moment mi nakonec přijde jen fakt, že ty nešťastné děti v 17. století i v devadesátých letech 20. století se jmenovaly stejně. Osud dětí je v tomhle víru nepříznivých událostí vždycky tvrdý a nespravedlivý.


Určitě výborný sportovní výkon, zajímavé zkušenosti. Zpočátku mě čtení opravdu bavilo. Je logické, že se motivy opakovaly – přece nemůže být každý den úplně odlišný, povětšinou se probudíte ve spacáku a první dojmy jsou v rozmezí horko / zima / mokro / sucho, pak vyrazíte a bolí vás nohy (víc nebo míň, záleží na terénu). Vtipné glosování náročných situací. Moc pěkná fotodokumentace. Ale závěr mi přišel dost o ničem. Hodně takového náctiletého holčičího pindání a já už přeci jen nejsem cílová skupina. Utla bych to tak cca 100. den.


Díla s námětem psychické zhroucení mladé ženy, zkouším se: Joanna Kavenna: Ostuda ostudná, Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem.
Na rozdíl od těchto děl nemá Vyšlapaná čára prakticky žádný děj. Je to jen krátký výsek několika měsíců života, předkládaný ve formě útržkovitých zážitků, úvah, vzpomínek. Hodně melancholických, depresivních. Místy tak povědomých (snad každý cítil po opuštění vysoké školy úzkost z toho kroku do prázdna a bál se vlastního selhání) a místy rozčilujících (Frankie podléhá velké sebelítosti, stále chce domů k mamince). V tomto ohledu byly dva výše jmenované tituly záživnější a jejich protagonistky zajímavější. Ale nakonec dávám 4* a to zejména s ohledem na krásný až básnický jazyk a obrovskou vnímavost k přírodě, ke všem těm drobným detailům, které je potřeba naučit se vidět, aby byl život kompletní.


První asi polovina knihy se mi četla výborně, vyprávění se týká povětšinou mezilidských vztahů. Autorka o nich vypráví střízlivě, uměřeně, bez patosu. Vykresluje stav nigerijské společnosti poté, co odešla koloniální nadvláda Velké Británie. Ale pak věci začínají jít k horšímu (a čtení už není tak příjemné, protože hlavní hrdiny si prostě pustíte k tělu). Najednou jsme svědky počínající genocidy namířené proti Igbům, nesmyslného vraždění a poté začátku války. Očima hlavních protagonistů vidíme, jak se jim postupně všechno rozpadá pod rukama. Válka, přesuny na území doposud neobsazené nepřítelem, bída, ztráta blízkých lidí. Někteří se posléze najdou, někteří ne. I nadále se autorka pečlivě vyhýbá kýči a přehánění. Válku neukazuje v podobě hrdinských krvavých bojů a vyhřezlých vnitřností. Popisuje úmorný každodenní život v hladu a úzkosti z dalších náletů, dalších krádeží, dalšího napadání bezbranného civilního obyvatelstva. Moc dobře napsaný román, zajímavé téma (o Nigerii jsem doteď skoro nic nevěděla, no ani teď nemají na růžích ustláno…).


Opět naprostá spokojenost. Asi ještě větší, než u Čaroděje: Příběh je napínavý, postav není mnoho, ale drama mezi nimi je velmi dobře rozehráno. Kulisy starých temných chrámů v pouštní oáze jsou působivé. Hlavní hrdinka – žena mě potěšila. Těším se na pokračování.


Moto autora: „Čtenář se musí bavit u každé jedné věty“ a já se tedy bavila. To spojení vznešené samurajské tradice se sexuální perverzí obnášející (mimo jiné) cesty za milenkou – dominou skrze záchodovou odpadní jámu… Každá věta byla vybroušená, byla v ní ponechána úslužnost hraničící až s dětskou naivitou, jako by si vypravěč oné ujetosti hlavního hrdiny nebyl vědom (přitom z náznaků o kousek dále je jasné, že i on se baví). Skvělé. Doufám, že budu mít možnost si od DT přečíst i něco dalšího.


Já jsem se tedy velmi bavila. Nevidím nic špatného na tom, že MA snížila mýtickou postavu Penelope na lidsky představitelnou postavu. A jako skutečná žena je místy trochu malicherná, nedůsledná, se značným sarkasmem ze zpětného pohledu z Hádu komentuje svoji naivitu a slabost. Román je feministicky laděný – aby ne. Vždyť celý mýtus o Odyseovi je nabitý stereotypy o muži - odvážném objeviteli a ženě trpělivě udržující domácí krb. Sbor služek odděloval jednotlivé kapitoly. Ty veršovánky byly tedy strašné, ale vstupy v próze (soudní přelíčení, antropologická vsuvka) zábavné. Celkově ale myslím, že text by fungoval i bez nich. Vysvětlení popravy služek jako symbolu převzetí moci zpět do rukou pána domu mi přišlo trochu přitažené za vlasy.


Požadovat psychologicky dobře vykreslené postavy je myslím nepochopení žánru. Pokud se pustím do čtení knihy odehrávající se v hloubi černočerného vesmíru na palubě bojujících (a zanikajících) kosmických lodí, zapsané povětšinou formou rozhovoru (ať už vedeného slovně nebo písemně přes nejrůznější infokanály), nemůžu něco takového požadovat. To je naivní. A rozhodně si cením výtvarného provedení. Myslím, že tahle forma (lehýnce štrejchnutá komiksem) k ději sedí. Takže místy pravda trochu morbidní, ale jinak vtipné, svěží, rychle přečtené. A teď si zase půjdu zavařit mozek nějakou literární klasikou….


Bizarní delikatesa. Jednotlivé postavy jsou označeny jen názvem své pozice v Rodině – Otec, Matka, Dcera… jak archetypy. Rodina je společenství udržující pevně dané rituály, vnější zdání neměnnosti a normality, pod nimiž je ukryta řada perverzních tajemství. S těmi se seznámíme spolu s Nevěstou, osmnáctiletou dívkou, která se přijela provdat za Syna. Všeprostupující erotika je osvěžující, nenásilná, popisy nálad a názorů velmi intimní, podané s velkou dávkou poezie. Tohle jistě není poslední román o AB, který jsem si přečetla.


Kniha mě opravdu překvapila.
Jednak tím, že přestože je skoro 140 let stará, je tak moderní a aktuální. Postavy jsou dokonale živé, jejich myšlenkové pochody i dnes naprosto srozumitelné. Občas mi napadlo, jak je možné, že toho James (jako svobodný mládenec) o ženách ví tolik.
A jednak atmosférou. Čekala jsem v podstatě selanku – aristokracie řeší své mezilidské vztahy, přesuny po Evropě, protože neví co s časem a penězi. Ve skutečnosti se s určitou nadsázkou dá kniha označit za psychotriler. Popis Isabelina manželství je horor. Jako život s upírem, který vysaje veškerou radost a dá si velmi záležet na chladnokrevném cupování své oběti. Od okamžiku, kdy se hlavní hrdinka vdá, je čtení opravdu neradostné, stísněná atmosféra je až nepříjemná. Jako být zavřený v kleci s nebezpečným predátorem.


Opravdu výborně napsaná učebnice obsahující základy velmi zajímavého oboru. I pro mě jako pro laika dobře srozumitelná. Z rozsahu jsem měla zpočátku trochu strach, ale zbytečně. Za mě maximální spokojenost.
