Matty komentáře u knih

Jak uvádí doslov tohoto souboru básní, balad a závětí, Villon si zvolil život bouřliváka. Nic, násilné loupeže a ničení veřejného majetku nevyjímaje, mu nebylo svaté. Přesně jako výplody zločince, ovšem zločince chytrého a vtipného, jeho verše působí. Dokonce i za slovy balady nazvané Kajícná, žádající o odpuštění všech křesťanů, tušíme drzý výsměch člověka smířeného s tím, že zemře, a docela lhostejného k nějakému posmrtnému životu („vám chtěl bych něco leda říci/ne hubou, ale druhou lící…“). Kdyby dnes žil stejně nadaný kriminálník, nebude odsouzen do vyhnanství, nýbrž se stane celebritou.

3 18.12.2016

„Člověk by měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá, ale já si ho v tu chvíli nechci kazit škrábáním.“

Rozpaky. Kniha, která podle mne neměla vyjít. Ubližuje Cieslarovi i lidem, o nichž píše. Zároveň kniha, kterou nelze zcela ignorovat, když už vyšla. Zvlášť pokud popisované prostředí pražské filmové vědy znáte z první ruky. Hlavní „přínos“ Matouše spatřuji v tom, co zřejmě nebylo záměrem – v demytizaci osobnosti Jiřího Cieslara. Intelektuál s velkým rozhledem a kultivovaným projevem byl ve skutečnosti hnán stejně nízkými pudy jako všichni ostatní, psaní pro něj představovalo prostředek sebezáchovy, nikoliv potěchu, z filmů, které ho nebavily, odcházel (případně na projekci nešel vůbec a poté si coby člen festivalové poroty vymýšlel, jak se mu daný snímek ne/líbil).

Materiál cenný zejména pro psychiatry, kteří takto mohou nahlédnout do mysli člověka s bipolární poruchou, je zároveň dobrým dokladem toho, proč je deníky lepší psát ručně nebo na stroji. Nesvádělo by vás to tolik ke kopírování týchž myšlenek a bezobsažnému psaní pro psaní samé.

Úzkost, stres, věčné pochybování o sobě, o rozhodnutích učiněných i rozhodnutích, která se učinit chystáme. Známe to skoro všichni a je svým způsobem fascinující si číst, jak tyto nelehké stavy zpracovával a nakonec zpracovat nedokázal někdo jiný. Ovšem, vzhledem k syrovému stavu, v jakém jsou nám Cieslarovy mnohdy dosti plytké zápisky předkládány, jde o čtení s příměsí provinilého pocitu, že před sebou nemáme literárně hodnotné dílo, nýbrž že pouze poněkud bulvárně nahlížíme do cizího soukromí, kam nás nikdo nezval. Svým cyklickým a také pro čtenáře časem vysilujícím opakováním tvůrčích vzepětí a pádů na dno deník zároveň poměrně přesně opisuje křivku autorova vnitřního zápasu, který tak můžeme prožít společně s Cieslarem. Z několika posledních zápisků, prostých jakékoliv naděje, mne opravdu mrazilo a chvíli jsem je musel rozdýchávat.

Největší přínos knihy tak nakonec pro někoho může být v tom, že se začne víc snažit, aby nedopadl stejně jako Jiří Cieslar.

3 29.11.2016

Šokující, jak zmiňují recenze, Murakamiho kniha skutečně je, ale ne přemírou sexu a násilí. Dál autor zachází v přímosti, s jakou charakterizuje současnou japonskou společnost. Je podle něj povrchní, bezcitná, vzdalující se vlastní kulturní tradici ve prospěch kultury západní. Murakami, věnující se kromě psaní prózy také scenáristice a režírování, přitom vychází z jednoduché situace a po většinu nedlouhé knihy si vystačí se dvěma postavami. K čemu během pár nocí dojde mezi japonským mladíkem a nevyzpytatelným Američanem jako kdyby mezi Japonskem a západním světem docházelo po staletí. O širokém myšlenkovém záběru knihy nejjasněji vypovídá závěrečné vyprávění, kterak se země slunce krutě probudila ze své ostrovní izolovanosti.

Ryû Murakami se díky nekomplikovanému jazyku a neochotě nadužívat metafor (jednou velkou metaforou je teprve příběh ve svém celku) čte stejně plynule jako jeho mezinárodně slavnější jmenovec Haruki. Byť oba podávají dušezpytný, silně kritický obrázek současného Japonska, Jen Ryû je v lecčem radikálnější. Svou rodnou zemi doslova stahuje z kůže.

3 21.09.2016

Knihy Chucka Palahniuka se mi nelíbí (možná proto, že se ani líbit nechtějí), ale rád je čtu. Pygmeje jsem měl chuť odložit po první kapitole. Po dočtení posledního hlášení titulní bezejmenné postavy (prostě Pygmej) jej ovšem považuji za jednu z nejlepších Palahniukových próz. Ne tolik kvůli fabuli či syžetu, jakkoli Palahniuk ve spíše epizodicky pojaté knize provokativně rýpe do témat jako sexualita nezletilých, terorismus, hromadné vraždění na amerických školách, ale předně pro použitý jazyk. Titulní pygmej, malý agresor s perfektně vymytým mozkem, jakoby neprošel „zušlechťujícím“ civilizačním procesem. Okolní svět popisuje podobně jako když vám internetový překladač doslovně, mechanicky a bez citu přeloží cizí text. Zároveň zcela banální, pro něj však neznámé věci a činy popisuje těžko srozumitelným opisem.

Tento způsob vyjadřování (kontakt s mluvou „normální“ světa zajišťuje pouze přímá řeč ostatních postav) činí z četby dobrodružství pro trpělivé. Nutí přemýšlet víc a zároveň přemýšlet jiným způsobem, stejně jako nutí například filmy vyprávěné pozpátku (jako český Happy End) „přepnout“ zažitý modus vnímání.

Co mne zprvu iritovalo, jsem postupně začal brát jako autorovu podvratnou hru, kterak nás přimět číst jinak, na chvíli vypadnout ze systému. Z jakého systému, o tom pojednává kniha samotná, palahniukovsky mísící komické (až groteskní) s nechutným a silně znepokojivým.

Na to, aby stanul vedle klasiky typu Mechanického pomeranče (který byl alespoň doplněn slovníkem podivného vypravěčova jazyka), není Pygmej příběhově dost originální a občas z něj lze cítit samoúčelnou snahu šokovat. Přesto šlo o ojedinělý čtenářský zážitek, který vřele doporučuji. I kdyby jen coby zkoušku, kolik toho snesete.

P.S.: velký obdiv patří překladateli Richardu Podanému.

3 19.09.2016

Bildungsroman, o němž tolik básní Zweig ve Světě včerejška. Chápu, čím zřejmě rakouského autora tak uhranul. Je to monumentální dílo plné patosu a humanismu, oslavující vůli k životu, která vzdoruje všem útrapám. Na mě Jan Kryštof působil jako grafomanský počin přemoudřelého šovinisty, který o málokteré ženské postavě opomene uvést, jak je hloupá a nehezká (jakoukoli inteligentní ženskou bytost naopak popisuje jako zjevení) a který má názor na kdeco, na Němce, Francouze, Židy, vážnou hudbu, pařížská divadla, klasickou literaturu, město, venkov, výchovu, vzdělávání... a o žádný z těch názorů se nezdráhá podělit. Přestože některé pasáže, především ty, jež přibližují momenty hrdinova prozření, skutečně tečou jako řeka a je radost je číst, v celku pro mě jde o dějově chudý román plný rozvláčných popisů a úmorných didaktických úseků a o přesně ten typ přežité "doporučené četby", která od čtení dalších podobně tlustých knih spíš odrazuje.

2 23.05.2021

Jan Bernard s nadstandardní editorskou péči shromáždil Havlovy výpravy do sféry kinematografie. Publikaci otevírá právě Bernardova obsáhlá studie, poskytující (nejen) biografický kontext k následujícím Havlovým textům, zahrnujícím jeho literární pokusy napsané kvůli přijímačkám na FAMU (kam kvůli svému původu nebyl přijat), náměty a scénáře připravené (ale nerealizované) ve spolupráci s Milošem Formanem nebo Janem Němcem či filmovou adaptaci Zahradní slavnosti.

V případě posledně zmíněného textu popisuje Bernard odlišnosti jednotlivých verzí scénáře doslova obraz po obraze. Do podobných detailů, z pohledu laického čtenáře poněkud nadbytečných a vhodných spíše k zařazení mezi dodatky na konci knihy, zachází autor také v případě dalších filmových, televizních a rozhlasových projektů, na nichž se Havel podílel. Takto si na druhou stranu můžeme vytvořit podrobnou představu o genezi jednotlivých literárních podkladů a nahlédnout do zákulisí vývojové fáze filmové výroby, plné přepisování a úprav pro specifické publikum.

V knize najdete také Havlovu teoretičtější studii o filmovém gagu, esej, v němž se zamýšlí nad snobismem a midcultem nebo dvojici kousavých glos z dob normalizace, v nichž se nejvýrazněji projevuje jeho kritický postoj vůči režimu i lidem oportunisticky přistupujícím na nově zavedená pravidla.

Zejména při srovnání s členitými, přesto přehlednými a srozumitelnými souvětími Havlovými, vyniká šroubovanost vět Bernardových, v nichž se občas ztrácí čtenář i jádro sdělení: „Film se podařilo, po výměně kameramana Jaroslava Vojty, s nímž si Juráček nerozuměl, za Ivana Šlapetu po určitém zpoždění kvůli počasí a po několika vynucených střizích dokončit v prosinci 1965 jako poslední film tohoto výrobního roku.“ (s. 63) Vhodnější větná skladba nebo rozdělení do více kratších vět by čtenářský zážitek výrazně zpříjemnily.

Stylistické překážky a drobné formální nedostatky (některé názvy filmů jsou psané kurzivou, jiné nikoliv), které je několikrát třeba překonat, však neumenšují hodnotu obsahu, který díky svědomitým rešerším nabízí neobyčejně hutnou a vyčerpávající kompilaci poznatků ke shromážděným textům, cenným z hlediska filozofického, politického i filmově-dramaturgického.

2 22.01.2019

Užitečná, čtivě napsaná příručka přežití v postpravdivé době a fajn kompilační úvod do kriticky důležité problematiky kritického myšlení a mediální gramotnosti, který čtenáře seznámí se základními pojmy, častými myšlenkovými zkresleními v individuální i kolektivní rovině a vysvětlí, proč je třeba být při pohybu členitým mediálním terénem velmi obezřetný (a jak lze větší obezřetnosti dosáhnout).
Pro člověka trochu zběhlého v mediálních studiích nepůjde o nic nového (byť se autor knihu záslužně snaží uzpůsobit tuzemskému kontextu, což zahraniční učebnice mediální teorie logicky nedělají). Může jít ovšem o smysluplný vánoční dárek pro voliče ANO nebo SPD a pravidelné čtenáře Parlamentních (h)listů (pakliže někoho takového máte v rodině) nebo obecně pro lidi, kteří žádnou formou mediální výchovy neprošli, což z nich dělá snazší oběti populistů, PR agentur a dezinformačních webů.
Celkový dojem by zlepšilo méně překlepů a opakujících se myšlenek, svědčící o ne zcela důsledné editorské práci.

2 28.09.2018

V něčem překonané a řadu závěrů zbytečně opakující, ale v souhrnu velmi užitečné a zejména historií poučené uvedení do některých stěžejních tematických okruhů gender studies. Mimo jiné díky němu pochopíte, proč se tak často říká „buď muž“, zato jen málokdy „buď žena", proč tolika lidem někdy od sedmdesátých let leží v žaludku feminismus nebo z jakého důvodu se muži po staletí považují za nadřazené bytosti. Jak argumentuje Badinterová, muži jsou na ženách závislí minimálně v tom smyslu, že svou identitu zčásti vymezují v opozici vůči nim (ženy jsou tudíž „prvními měřítky lidství"). Nelze pochopit muže, aniž byste chápali ženy, a opačně. Proto autorka věnuje maskulinitě srovnatelnou pozornost jako feminitě a vlastně tím poskytuje servis mužům, kteří mívají vzhledem k preferovanému způsobu výchovy a vlivům společnosti silnější potřebu (a větší problém) ujasnit si, kým vlastně jsou. Na rozdíl od ženy, jejíž identitu zakládá menstruace, musí být podle Badinterové muž vytvořen, což je stále obtížnější kvůli zanikání iniciačních rituálů. Nejde sice o zlomovou publikaci, která by nabízela zcela nové myšlenky a úhly pohledu, ale zájemcům o téma krize maskulinity, kteří nejsou alergičtí na „francouzský“ způsob psaní a teoretizování, ji určitě doporučuji k přečtení.

2 24.05.2018

„Naše láska na tom teď byla tak, že i když bychom si nadále dělali vcelku víc dobrého než špatného, to málo špatného, co jsme si dělali, se pro nás stálo nesnesitelným."

Některé knížky se vám do rukou dostanou v pravý čas. Kdybych minimalistickou novelu o rozcházejícím se francouzském páru Milovat se četl v jiné životní fázi, zřejmě si z ní tolik neodnesu, neocením, jak přesně autor dokáže popsat citové rozpoložení člověka ztrácejícího někoho blízkého a nebudu mít bezprostředně po prvním přečtení potřebu přečíst si ji podruhé. Intimní, více pocitová než příběhová kniha o dvou lidech, vzpomínkách a nepřekonatelných vzdálenostech svou poetickou zasněností vzdáleně připomíná film Hirošima, má láska, ale zároveň je pevněji ukotvená v realitě, vyprávěná takřka v reálném čase a bohatá na „fyzické" detaily (sex, zvracení, flakon s kyselinou chlorovodíkovou jako memento (ne)dokonané zkázy). Přestože Toussaint zvolil ich-formu mužského vypravěče a děj zasadil do současného Tokia, jeho příběh by se mohl přihodit ženě stejně tak dobře jako muži, na libovolném místě a v libovolné době. Podstatnější než vhled do nitra protagonisty, o němž toho ve výsledku zvíme velice málo, je pro něj zachycení obtížně uchopitelného stavu rozcházení se („rozcházet se je spíše stav než činnost, spíš smutek než agonie"), kdy se čas navenek zastavil a přitom se neúprosně řítí vpřed a vy ztrácíte kontrolu a situaci již nedokážete zvrátit (ztrátu kontroly a potřebu znovu ji získat vystihuje hrdinův destruktivní akt na samém konci knihy – z toho, kdo je ničen, se na okamžik mění v člověka, který sám ničí). Rozváděny nejsou ani okolnosti rozchodu. Každý čtenář si za nevyřčené a nepojmenované může dosadit vlastní důvod a konfrontovat jej s Toussaintovými univerzálně platnými postřehy, které nikdy nejsou zbytečně doslovné („tak jak nás blízkost rozervávala, vzdálení nás mohlo sblížit"). Tok pochmurných myšlenek, v nichž se mísí lítost a soucit, občas projasní sarkastický humor (zvracení ve vlaku provázené písní All You Need Is Love), nabourání atmosféry („V Tokiu začínal den a já jí vrazil prst do zadku") nebo postmoderní přepnutí do jiného stylistického rejstříku (některé obraty odkazují k literatuře mnohem vzdálenějších let). Milovat se je navenek knihou „o ničem". Jestli ji na sebe ale necháte působit a pokusíte se proniknout k jejímu jádru, zjistíte, kolik vrstev ve skutečnosti má. Jsou odkrývány pomalu, promyšleně a bez jediného slova navíc. Zvlášť pokud jste sami zažili nebo zažíváte něco jako protagonista, nebude to pro vás čtení příjemné, bude ovšem očistné a osvobozující:

„(...) a mně se zdálo, že cítím, co ona, konečně, že i mně je teď líp samotnému, jsem klidnější, vyrovnanější, mohl jsem se jen sklonit před výstižností jejího úsudku, ačkoli bych raději k témuž konstatování došel sám, neboť krutost jistého zjištění vždy zmírníme zadostiučiněním z toho, že sami vyvodíme jeho okatost."

2 14.02.2018

Pocitovka na dva večery, popisující dojmy z přechozeného vztahu s takovou přesností, že bych se nedivil, kdyby autor vycházel z osobních zkušeností. Už vědí všechno. K pochopení signálů vysílaných partnerem ani jeden z nich nepotřebuje překlad (nebo jsou o tom alespoň přesvědčeni). Tajemství se vytratilo.

Díky střídání vypravěčů víme, jak stejnou situaci vnímá každý z nich, v čem se chápou a v čem rozcházejí. Skutečně nezaujaté jsou ovšem pouze názory cizinců, kterým na rozdíl od manželů nechybí odstup. Do aktuálních prožitků se neustále vkrádá minulost plná naděje a vzrušených očekávání. Přítomný moment v sobě nese celou historii jejich vztahu. Vznešenost tibetských hor kontrastuje s pomíjivostí člověčího soužití, s naší zaujatostí sebou samými.

Ocenil bych, kdyby se od sebe způsob myšlení a vyjadřování muže a ženy více lišil, kdyby bylo méně zjevné, že autorem jejich slov je jeden a týž člověk. Některé popisy navštívených míst mi přišly pro vyprávění nadbytečné, vhodné spíše do cestopisu, některé obraty příliš básnické, po boku převažujících věcnějších pasáží rušivé.

V souhrnu ale nadprůměrná domácí próza, která může mít pro toho, kdo si prochází nebo prošel něčím podobným, terapeutický účinek.

2 25.12.2017

Po osmdesáti letech stále provokativní (jak se na autora spjatého se surrealismem sluší) esej, která by pro člověka hledajícího argumenty racionalizujícího jeho sebevraždu mohla být i nebezpečná. Výzvou k tomu, aby na sebe vztáhnul ruku, však kniha bude zejména pro toho, kdo ji bude číst velmi selektivně, za účelem potvrzení svého přesvědčení. Brouk „pouze“ brojí proti lpění na životě bez ohledu na jeho kvalitu a společenský přínos. Není podle něj právem (které by mu někdo mohl odejmout), nýbrž možností každého člověka rozhodnout se, zda chce pokračovat v životě. Jak dokládá historickým exkurzem, dříve byly podobné myšlenky méně skandální než dnes, zvlášť v kulturách založených na křesťanských tradicích (Japonsko stále představuje výjimku).

S autorovým nihilismem a skepsí kontrastuje jeho přesvědčení, že sílou, která nás drží naživu, není strach ze smrtí a pud sebezáchovy (jak se domníval Hume), nýbrž láska, resp. usilování o ni (jelikož ideálu lásky mateřské, která nám slouží jako vzor, již nikdy nedosáhneme). Také toto přesvědčení ovšem Brouk prezentuje s charakteristickým cynickým humorem: „Všechno lidské snažení směřuje v podstatě k dosažení erotického partnera, a tedy všechna lidská námaha a práce, všechna lidská vynalézavost a duchaplnost nemá jinou cenu než říjení jelena.“ Jeho zobecnění, že lidé všeobecně postupují dobrovolnou smrt z nešťastné lásky mi v této výkladové linii (uvědomění si marnosti svého snažení, touhy dosáhnout nedosažitelného) přijde smysluplné.

Pochopitelně s Broukovým radikálním postojem, shrnutým ve zvolání „Proto kdo chce, nechť se usmrtí!“, nemusíte souhlasit, na mne samotného byla jeho perspektiva místy až příliš temná, ale svůj účel myslím splní i tím, že vás vyprovokuje k zamyšlení.

2 01.11.2017

„Picasso měl své modré období, zato v mých raných kresbách se projevuje převážně vztah k vysavačům.“

Gilliam sice v úvodu slibuje divokou „Grand Theft Auto-biografii“, ale z hlediska struktury jde o klasické převyprávění životních osudů od života po smrt, resp. její předzvěst (díky Gilliamovu věcnému přístupu k lidské smrtelnosti a historce o přeťaté tepně nejsugestivnější část knihy). Gilliameskou je především radost listovat a prohlížet si kresby a koláže oddělující jednotlivé kapitoly, ukázky Gilliamovy velmi i pozdější tvorby nebo fotografie blízkých, doplněné vtipnými, rukou psanými popisky.

Skutečnost, že je Gilliam hlavně vizuální umělec, ještě víc vyvstává do popředí během čtení textu, který sice nemá hluchých míst a nechybí v něm sebereflexivní vsuvky a slovní hříčky, ale vedle excentrických obrázků působí vcelku usedle, málo hravě. Nedokážu přitom posoudit, jakou roli v tom sehrál překlad, který mi jinak přišel velmi kvalitní. Vůbec to ale neznamená, že by Gilliamův život nebyl bohatý na zábavné historky. Cenný je zejména popis (kontrakulturních) vlivů, které jej v 60. letech coby mladého hipíka formovaly a přivedly nejprve do Británie, později mezi nonkonformní komiky z budoucího Létajícího cirkusu.

Podstatnou část textu tvoří popis projektů, na kterých Gilliam pracoval. Pracovní linie je akcentována více než ta osobní, jakkoli u člověka, který zjevně žije svou prací, nelze dost dobře jedno oddělit od druhého. Úzká propojenost života a díla částečně vysvětluje, proč pro Gilliama bylo tak důležité třeba uvést Brazil v jeho verzi, ne s producentským happy endem. Také o svých nejbližších píše Gilliam hlavně ve spojitosti s uměleckou tvorbou.

Výroba pythonovských skečů a filmů již byla zmapována mnohokrát, což si Gilliam uvědomuje a víc prostoru věnuje svým začátkům v reklamní agentuře, kreslení pro různé časopisy, natáčení vlastních snímků a nabídkám, o nichž se moc neví (Kubrick jej např. požádal o animované titulky k Mechanickému pomeranči). Mnohdy se přitom věnuje „řemeslným“ a designovým detailům (u fotek si často všímá i toho, co mají dotyční na sobě), které potěší vyznavače rukodělných, nepočítačově dělaných triků.

Pro fanoušky Terryho Gilliama povinná položka do knihovny, pro ostatní pár hodin strávených v příjemné společnosti chlapíka, který se nepřetvařuje a nepodbízí, nemá potřebu nikomu nic dokazovat, a nebojí se přiznat, že práce je pro něj krom jiného i prostředek k dočasnému potlačení deprese.

2 18.10.2017

Imperfekcionisté Toma Rachmana se navenek tváří jako román, ale přitom jde o několik volně propojených povídek, které se více než žurnalistickou praxí zaobírají vztahy mezi postavami (třebaže na pozadí se odvíjí takřka apokalyptický, byť humorně nadsazený příběh zániku tištěných médií). Dvojnásobné a spíše nemilé překvapení bylo vyváženo plynulými, autenticky působícími slovními výměnami, díky nimž jsem více než třísetstránkovou knihu přečetl mnohem rychleji, než jsem očekával.

2 05.08.2017

Teprve po přečtení předlohy jsem pochopil, že filmová adaptace nemohla být natočena přehledněji. Naopak obdivuji, jak obratně nás filmaři provádějí labyrintem falešných identit, smyšlených informací a neprůhledných motivací. Pustím-li se do čtení knihy ještě jednou, pak jedině se čtverečkovaným papírem na zaznamenávání schémat vztahů mezi postavami a na vytvoření časové osy vyprávění. Zatímco u jiných knih přehlcených jmény (např. Hra o trůny) se mezi postavami postupně zorientujete, tady tvoří neustálá dezorientace a nejistota podstatu hry, která není v tradičním slova smyslu zábavná, ale funguje jako výborný intelektuální trénink zlenivělého mozku. Asi začínám přicházet na chuť špionážním thrillerům (resp. začínám chápat, že jejich síla spočívá v tom, co mne na nich dříve otravovalo).

2 06.07.2017

Palahniuka poznáte po pár odstavcích. Jeho styl se stal až příliš snadno identifikovatelným a také proto mi z jeho posledních knih nejvíce utkvěl v paměti podnětným způsobem iritující Pygmej, který kvůli zvláštnímu jazyku „neteče" tak plynule jako třeba zrovna Prokletí, román o tom, že také smrt může být dobrým podnětem k přehodnocení života.

Možná za tím byl nějaký sofistikovanější záměr – kniha údajně kopíruje strukturu dívčích románů od Judy Blume, od které jsem nikdy nic nečetl a snad k tomu ani nebudu donucen – navenek jde ale o palahniukovskou rutinu. Nadužívání popkulturních odkazů, které nijak neovlivňují průběh děje (a Piano vážně není tak otravné jako Anglický pacient), sarkastické komentování moderní společnosti, s občas výstižnou paralelou mezi zábavním průmyslem a peklem, snaha provokovat za každou cenu, třeba i poněkud vyčerpaným Hitlerem (orální sex s uříznutou hlavou je natolik over-the-top, že ani znechutit nedokáže).

Zápletka a veškeré popisné pasáže jsou v Prokletých víceméně nadbytečné, skoro otravné (stačilo by napsat, že se hrdinka octla v té nejklišovitější představě pekla, jakou do nás všemožná média hustí již pár století). Palahniuk se ani nesnaží maskovat, že primární je pro něj proud myšlenek spuštěný netradiční výchozí situací (přemoudřelost vět třináctileté hrdinky je nakonec tím nejméně nepravděpodobným prvkem knihy). Občas se opakuje, na čem je ovšem jeho styl založen, občas se uchýlí ke zjednodušením jako z děl, kterým se pošklebuje (proč z Madison, spíše jen vyprázdněného archetypu chytrého děcka dvou liberálních celebrit, v závěru za každou cenu dělat hrdinku?) a terče, do nichž se trefuje, jsou až příliš snadné.

Prokletí se čtou jedním dechem, nenudí, některými příměry pobaví, ale po pár dnech vám ve vzpomínkách splynou s ostatními Palahniukovými knihami. Chtělo by to buď přitvrdit, jde-li to ještě vůbec, nebo hodně ubrat.

2 01.05.2017

Obálka s Meryl Streep s Oscarem za film Kramerová versus Kramer vytváří lehce zavádějící očekávání. Oscarový večer sice představuje dramatický vrchol knihy, ale ta z větší části pojednává o studijním období a divadelních začátcích slavné herečky. Z filmů se kromě Kramerové podrobněji věnuje pouze Lovci jelenů.

Schulman dokáže jako zkušený reportér velmi barvitě vylíčit klíčové epizody z hereččina života, ale moc se nepouští do důkladnější syntézy nasbíraných informací. Spíše jen popisuje (to, co si z větší části snadno dohledáte na internetu), než aby analyzoval. Po přečtení nemám pocit, že bych lépe chápal osobnost Meryl Streep, její herecký styl, vlivy, které ji formovaly či rozhodnutí vdát se půl roku po smrti Johna Cazalea.

V popisování charakteru škol, na kterých Streepová studovala, obsahu her, v nichž hrála a životů osobností, s nimiž se potkala (a které na ni samotnou přitom mnohdy neměly tak zásadní dopad), autor zabíhá do zbytečných detailů, které o hlavním objektu jeho zájmu mnohé nevypovídají a nadto zpomalují vyprávění. Moc se mi nechce věřit, že by první herecké kroky Meryl Streep nešlo proměnit ve čtivější knihu.

Oceňuji pečlivě provedené rešerše, díky nimž může být text neustále oživován přímou řečí, a střízlivý styl bez snahy Streepovou za každou cenu adorovat (i když v porovnání s Dustinem Hoffmanem z knihy vychází jako světice).

Zase ona by po osekání mnoha zbytečných pasáží mohla být solidní úvodní části vícedílné biografie. Jako samostatná kniha je poněkud neuspokojivá. V českém překladu obzvlášť. Jde o další publikaci od Omegy zarážející množstvím do očí bijících překlepů typu „chleby z vajíčkem“ (s. 100), formální nedůsledností v (ne)používání kurzívy, neznalostí (z herce Mandyho Patinkina se na s. 125 stala Mandy Patinkinová) nebo zmatkem v názvech (A Clockwork Orange není na s. 173 přeloženo vůbec, ze Svedení Joea Tynana se z nějakého důvodu stal Senátor).

Doufejme proto, že u nás (v lepším překladu) vyjde některý ze zdařilejších knižních portrétů zřejmě nejrespektovanější filmové herečky současnosti (např. Meryl Streep: Anatomy of an Actor).

2 29.04.2017

Lehká kniha o těžkém tématu. Díky krátkým kapitolám, mnoha soupisům a dialogům, které autor vede sám se sebou, jsem ji zhltnul za jeden večer a nemám potřebu se k ní vracet. Z dosud přečtených neodborných knih, které se přímo dotýkají deprese, mi nicméně Důvody, proč zůstat naživu, byly bližší než například Viditelná temnota od Styrona nebo Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové. Jednak díky věku autora (a s tím související aktuálností reálií), jednak díky způsobům, jimiž se proti nemoci rozhodl bojovat (tím, čím byly pro něj knihy a běhání, jsou pro mne seriály a jízda na kole). Přesné jsou popisy symptomů, motivací, proč pokračovat v životě (lidé, kterým na vás záleží), obav, že stačí, když „kapka inkoustu spadne do sklenice čisté vody a zakalí ji celou“. Velmi trefná je kapitola „Láska“, ve které autor popisuje partnerství jako stav, kdy mohou být dva lidé sami sebou (být svým „divným já“) a skrze druhého znovu najít sebe sama (protože se pro jednou nesnažíme být jako někdo jiný). Jde vlastně o takový autoterapeutický deníček s řadou výstižných postřehů, který možná někomu pomůže uvědomit si, že není jediný, kdo něčím podobným prošel/prochází, ale po skutečném důvodu, proč zůstat naživu, se budete muset poohlédnout jinde. Zážitek z četby bohužel, stejně jako u jiných nedávných knih od Omegy, kazí nedůsledná redakční práce s řadou překlepů zejména ve vlastních jménech, která někdy skloňována jsou a jindy ne.

2 17.04.2017

Dlouho jediná průřezová publikace o poválečném vývoji české a slovenské kinematografie. Největší výhodou (i slabinou) knihy je skutečnost, že se víceméně každému z tematických okruhů věnuje člověk, který dobře věděl, o čem píše (neocenitelný Čihákův úvod do českého amatérského filmu, k němuž se jinak informace nedohledávají snadno). Jednotlivé kapitoly zároveň nejsou na stejné kvalitativní úrovni a žádná z nich nejde zdaleka do takové hloubky, aby téma obsáhla v úplnosti. Hlavně ale schází lepší provázanost. Tento nedostatek se netýká Diagnóz času, v nichž se do zmapování téměř sedmdesáti let filmové historie pustil jediný člověk (Jan Lukeš). Týká se jich ovšem celá řada nedostatků jiných (viz můj komentář na příslušném místě).

2 05.04.2017

Velká, těžká a drahá kniha Jana Lukeše po prvním prolistování zaujme svou výpravností. Bohatý obrazový doprovod potěší každého, kdo si podobné knihy kupuje, aby měl co položit na kávový stolek. Než si hosté prohlédnout všechny fotografie, minimálně hodina uplyne. Líbilo se mi grafické řešení úvodu jednotlivých kapitol, ač je škoda, že se v nich fotografie přetahují o pozornost s nadbytečnými texty. Nejšťastněji nejsou vyřešeny ani popisky ostatních fotografií rozesetých po zbytku kapitoly. Dostatečně se neliší od poznámek k hlavnímu textu, které jsou zmatečně situovány jednou na pravém, jindy na levém okraji stránky. Vlastně jde o nejzjevnější projev neujasněné koncepce knihy jako takové. Kapitola, ve které Lukeš objasňuje svůj přístup (stěží lze mluvit o ucelené metodologii), byla příznačně zařazena až na konec knihy a působí jako snaha a posteriori ospravedlnit některé nedostatky textu.

Vzhledem k ambicióznímu rozsahu lze pochopit, že autor svou eklektickou práci postavil na sekundární literatuře, nikoli na vlastních archivních objevech. Kvalita i kvantita použité literatury je uspokojivá, byť by jistě nebylo od věci více využívat třeba odborných studií z Iluminací nebo některých méně ortodoxních článků z Cinepuru (a nemíním tím nutně mé dva favority "New Yorku a Libni zdaleka se vyhni" a "Učitel miluje Láďu, Hanka šuká Išku"). Problém je, že Lukeše dřívější texty nedokáže nikterak inspirativním způsobem syntetizovat, o jednotlivých oblastech pojednává odděleně, nereflektuje posuny ve vnímání jistých trendů (nadále používá překonané označení „vachkovská škola") a jeho kniha nabízí jen solidní přehled jmen a názvů, které je dobré znát pro základní orientaci.

Kniha mnohdy sklouzává k únavně monotónním výčtům názvů, doplněným jen povšechnou charakteristikou, která nám neprozrazuje, zda je film dobrý či špatný, něčím pozoruhodný, či naprosto bezvýznamný. Některé filmy jsou navíc zmiňovány opakovaně, čímž dochází k duplikování informací a podezření, že editor buď nebyl příliš bdělý, nebo na svou práci neměl dostatek času. Podobně vytváří dojem málo svědomité práce (kterou nelze vyčítat například Lukešem připravenému sborníku Černobílý snář Elmara Klose) zmatečné používání tu původního, tady přeloženého názvu zahraničních filmu (na straně 216 tak kupříkladu čteme o L'aveu, abychom o padesát stran dál byli odkázáni k dřívější zmínce o Doznání). Zarážející jsou také některé kostrbaté větné konstrukce (s. 199: „Do průměrnosti..."), z nichž někdy není jasný obsah sdělení (člověk neobeznámený s tvorbou Pavla Juráčka by na s. 110 mohl váhat, zda napsal scénář k Černobílé Sylvě, nebo ke Štice v rybníce) nebo nevhodně použitá slova (s. 115 „kvůli nimž" namísto logicky správného „díky nimž").

Budiž Lukešovi přičteno velké plus, že neopomíjí ani institucionální zázemí a společensko-historický kontext, třebaže si po celou dobu vybírá jenom to, co se hodí do jeho obrazu dějin (čím se ostatně v onom epilogu, který měl být prologem, netají). Jenom se připravte, že tyto užitečné informace, doplněné například citacemi z proslovů komunistických kulturtrégrů, budete muset vypátrat v mnohoznačně nazvaných podkapitolách, v nichž se mísí fakta o různých obdobích, kinematografiích (česká a slovenská) i typech audiovizuální produkce (dokumenty, animace, televizní, amatérská tvorby), nemluvě o odskocích k divadlu a filmové publicistice. Matoucí skoky v čase a míchání vícero témat vyvolávají podezření, že kniha byla psána tak trochu po paměti, podle toho, která vzpomínka přišla autorovi podstatnější a který tvůrce mu osobně byl bližší. (Vzácnou shovívavost projevuje Lukeš ke všem lidem od filmu, což je sympatické, ale vede to ke stvrzování určitých mýtů – herci za normalizace podle něj MUSELI utápět svůj talent v průměrnosti, s. 194.). Neústrojnost v řazení i v náplni jednotlivých podkapitol prakticky znemožňuje číst knihu jinak než chronologicky a více než jednou.

Vadit mi výrazně subjektivní náhled začal teprve v pozdějších kapitolách, kdy se autor vinou chybějícího časového odstupu stále častěji uchyluje k nevhodným politickým narážkám. Nenechá si ujít jedinou příležitost zkritizovat Václava Klause, zatímco Havlovo Odcházení z knihy vychází jako podařený film, který pouze kritika nedocenila. Paušalizující kritizování kritiků v předposlední kapitole, prováděné paralelně s pokusem o diagnózu celé české společnosti, pak podle mne patří do názorové rubriky novin, nikoli do historiografické publikace. Důkazem Lukešovy jednostranné představy o české kritice budiž fakt, že cituje převážně z textů od nekompetentní Spáčilové a Křivánkové, pročež ani nepřekvapí nepravdivá zmínka, že kritikou nebylo dostatečně poukázáno na podobnost mezi Pouty a Životy těch druhých.

Diagnózy času ve výsledku silně připomínají srovnatelně ambiciózní dokumentární sérii Marka Cousinse The Story of Film, která osobu znalou dějin světového filmu nedokázala ničím novým obohatit, stejně jako nedokáže Lukešova kniha říct nic nového o dějinách filmu českého a slovenského těm, koho česká a slovenská kinematografie zajímá. Pro koho jiného pak ovšem taková kniha je? Jde jistě o záslužný a úctyhodný počin, vyvolávající však namísto pocitu, že byl splněn jeden dlouholetý rest na poli české filmové literatury, značné rozpaky.

2 05.04.2017

Brenová využívá časového (ale také geografického a kulturního) odstupu od zkoumaného období ke zpochybnění paradigmat, na jejichž základě o nedávné minulosti běžně přemýšlíme. Odmítá bipolární kategorie všemocné strany a utlačovaného lidu, hrdinných disidentů a přizpůsobivých straníků, oficiální a neoficiální kultury, života v pravdě a života ve lži. Stále populární normalizační seriály sleduje bez nostalgie a zpochybňuje přesvědčení, že lehká televizní zábava sehrála při šíření dominantní ideologie v zemích východního bloku méně významnou roli než na západě.

Autorka si v úvodu knihy klade otázku, jak lze psát o stagnující době bez událostí. Jejím řešením je v tradici vstřícného stylu angloamerických odborných publikací sledování dějin domnělé nudy a bezčasí jako víceméně lineární série výstižně pointovaných příběhů s jasně typizovanými aktéry. Ke čtivosti publikace přispívá oživování textu četnými citáty, segmentace do relativně krátkých, dramaticky nazvaných podkapitol, schopnost demonstrovat dobově příznačné jevy na individuálních příbězích nebo beletristický slovník, jehož metaforický ráz je občas příliš otrocky převáděn do češtiny. Snaha o živé vyprávění byla bohužel vykoupena přizpůsobováním historických fakt plynulosti narace. Boj o čtenářovu pozornost autorku opakovaně svádí k selektivnosti, k převádění složitých, dějinně podmíněných rozhodnutí do přehledných vyprávěcích schémat nebo k bulvarizaci.

Jakkoli Brenová umí poutavě převyprávět jednotlivé události, kapitoly spolu nekomunikují a není zřejmé, co má být jejich tematickým svorníkem. Dostává se nám řady samostatných příběhů a případových studií, z nichž autorka tu s větším, tu s menším úspěchem vyvozuje obecnější závěry o normalizaci. Ústupky učiněné v zájmu srozumitelnosti dokládají, jak těžké je uchopit dobu bez jasně stanovených pravidel hry, bez zřetelných hranic mezi povoleným a zakázaným.

Přes ambicióznost snahy usouvztažnit televizní vysílání s vládní i genderovou politikou, občanskými hnutími nebo národní identitou, kniha zvolený přístup nedokáže obhájit, natož vytěžit jeho potenciál. Vinou nedostatečného zohlednění pragmatického aspektu komunikace mezi médiem a divákem, necitlivého nakládání s produkty dobové popkultury jako s esteticky bezvýznamnými artefakty a diskutabilní koncepce knihy bez jasného argumentačního jádra nebyl naplněn předpoklad, že normalizační narativ lze uspokojivě rekonstruovat za využití fikčních seriálů. Početné faktografické nedostatky a nedůsledná editorská práce pak vyžadují velmi obezřetného čtenáře.

Hlavní přínos knihy spatřuji v tom, že nás poučuje o významu zpětné analýzy produktů nedávné éry, neboť reprezentace reality normalizační popkulturou může díky nasycenosti dnešního mediálního prostoru normalizační produkcí představovat jeden z významných prvků při utváření národního vědomí.

2 19.01.2017