meluzena komentáře u knih

Ekonomika jde do kopru, jakož i celá společnost a lidi to nedávají. Pak se objeví reklama na zázračnou truhlu, v které čas neběží, takže si do ní člověk vleze a „vynechá“ události, které nechce prožívat - od špatného počasí až po dopady hroutící se ekonomiky. Každý si může nastavit, kolik času chce v truhle strávit, nebo zvolit automatické otevření až se ekonomika zase dá do pořádku. Truhla jde na dračku. Pak se několika dětem s blíže neurčeného důvodu truhla otevře a ony vidí kolem spoušť. Sejdou se v domě staré Lilian, která jim vypráví příběh o Věčné princezně, načež na ně naléhá, aby vykonaly konkrétní činy, kterými mají princeznu (a svět) zachránit.

Skvělá myšlenka, jak dětem prostřednictvím příběhu předat poselství o nesmyslnosti hromadění majetku na úkor prostého bytí se svými blízkými, a taky o tom, že i různé nepříznivé situace jsou součástí života.

Začátek knihy vypadá velmi slibně, úvod ze současnosti i mýticko pohádkový příběh o princezně jsou čtivé a stránky rychle utíkají. Jenže najednou to zaskřípá jako kamínek mezi zuby. A pak znovu. A znovu. Nejdřív jen pro pohádku divnými předměty, pak divnými postoji postav i nelogičnostmi, a já si říkám, na jakého čtenáře je tahle kniha vlastně cílena. Na malé děti? To asi ne. Jenže větší děti a dospělí tyhle přehmaty najdou a důvěra v příběh postupně opadá. (např. Šlo by 10-leté dítě budit rovnou poslance, aby dali zemi do pořádku? Já myslím, že by spíš šlo nejdřív za svými rodiči. Ale třeba to mají na Islandu jinak..?). Pohádka o princezně je v podstatě slepenec motivů z různých klasických pohádek, opepřený trochou kulturní rozmanitosti a ingrediencí moderní pohádky a postupně to začne připomínat jak když pejsek s kočičkou vařili dort - takže ve skvělém šlehačkovém dortu najdete kousek cibule, pak kus tlačenky a třeba i kyselou okurku, což je velká škoda. Závěrečné velké finále se přímo nabízí, ale nejsme v Hollywoodu, takže se to odbyde jen malým pšouknutím :)
No, myslím, že méně by bylo více (na správných místech, samozřejmě). Moderní pohádky většinou vyjdou jako paskvil (jen občas se najde perla typu Tři veteráni), od děje se odtáhnete, a pak už jen čekáte, na jakou nesmyslnost narazíte příště a nějak to doklepete do závěrečného happyendu.
---
„Každičký den je nebroušený diamant.“
---
„Všechno je v troskách = dost práce pro všechny.“

3 20.05.2022

Opět skvělý Werfel. Tentokrát tu máme 43-letého vyšetřujícího soudce Dr. Sebastiana, ke kterému je předveden k výslechu jakýsi Adler podezřelý ze spáchání vraždy prostitutky. Sebastian se ale na výslech nemůže soustředit a večer stráví na sjezdu abiturientů gymnázia. Spolužák Adler na sjezd z pochopitelných důvodů nedorazil. Sebastian stráví nadcházející víkend horečným zpytováním svědomí a čtenář se stránku za stránkou dozvídá, jakých nepravostí se on i jeho spolužáci tehdy na Adlerovi dopouštěli.
Tíživé téma šikany a špatných konců autor uchopil s bravurou sobě vlastní. Po poměrně vlažném začátku pocítíte stupňující se tíhu i Damoklův meč blížící se katastrofy, což mi atmosférou připomnělo Havlíčkova Neviditelného. Uf! Výborné až do samého konce. Ale fakt hutné.

3 20.04.2022

Tolstoj měl velikánský talent vidět a vystihnout krásu - přírody, prostého života, manuální práce, moudrých lidí prostých i urozených, zastává se těch, co nemají zastání. Zároveň nezavírá oči před nepravostmi, nepochlebuje těm, co si sami škodí, a popisuje je s laskavým pochopením. Má své postavy nesmírně rád - ať jsou to horké hlavy kozáků a jejich ztepilé ženy, nevolník a jeho pán, geniální opilec-houslista, ubohý drobný zlodějíček, nebo šlechtic vracející se z vyhnanství.

Je radost tyhle Tolstého texty číst, vlastně bez ohledu na námět.

3 13.03.2022

Nejbližší škatulka by asi byla "bláznivá komedie", trochu ve stylu Čtyři vraždy stačí drahoušku. Námět sám je trochu prostoduchý, což u bláznivé komedie nemusí vadit - pokud se dobře uchopí. A v tom je ta potíž. Zde máme divadelní scénář, bez jakýchkoli režijních poznámek, takže máme jen torzo, které se na jevišti obalí masem, aby získalo tvar a šťávu a fungovalo, a pak podle ohlasů asi funguje. Jenže my máme jen to bezkrevné torzo, které není nic moc.

3 13.03.2022

Tři generace na jedné třtinové farmě. Poklad hledaný a (ne)nacházený, který málokoho nechává chladným a který každý hledá a (ne)nachází po svém. Příběh zdaleka ne (jen) o rumu a o zlatě, ale hlavně o lidech.
Moc pěkně napsané - všechny ty ódy na autora na obálce jsou opodstatněné. S jedinou výhradou. První dvě a poslední dvě kapitoly jako by psal někdo jiný. Celá kniha je napsaná autorem Steinbeckova vypravěčského talentu, ale na její začátek a konec jako by jakýsi zbrklý diletant přilepil svých „Sto roků samoty“, které ruší čtenáře zjevnými (netajemnými) nelogičnostmi - čímž ono příjemné lehce „márquezovské“ magično trochu ztrácí, ač zrovna v expozici a vyvrcholení by se bylo mohlo (mělo) zablýsknout.
I přes tuto výhradu můžu doporučit.

3 14.02.2022

Leonidas si žije na vysoké noze, má skvělé postavení a dokonalý život. Jenže mezi blahopřáními k narozeninám je obálka nadepsaná známým bleděmodrým ženským písmem a oživí 8 let starou historii setkání s jeho nositelkou. Leoidas znejistí a ocitá se na zásadní životní křižovatce, zda zničit všechno, co má, nebo nechat věci při starém.
Naprosto dokonalá psychologická novelka. Zápletka může znít plytce (nechci spojlerovat), leč jazyk, který Werfel používá, je tak vycizelovaný a popisy tak strhující, že o nějaké plytkosti nemůže být ani řeč. Stylem a psychologičností bych to přirovnala třeba k Havlíčkově Neviditelnému nebo Řezáčově Rozhraní.
---
„V té chvíli se spustil liják. Šrafovaná vodní stěna zakryla všechno kolem.“

25 příběhů, do kterých se autor vrhá s živostí lidového vypravěče. Najdeme tu známé osobnosti, u kterých autor narovnává vžité nepravdy, přináší neznámá fakta a perličky, uvádí věci do zajímavých souvislostí - třeba opilství E. A. Poea, zpronevěra O. Henryho, smrt Bessy Smithové či Dostojevskij v Praze. Najdeme tu též lidi a události známé spíš z různých historek či písní a autor se pídí, o jakou skutečnost se opírají (zda vůbec o nějakou) - třeba Russian Bill či Railroad Bill, Petr Pan či slovo lynčování. A pak jsou tu historky a lidé pozapomenutí či opomíjení a autor je nechce nechat zmizet v propadlišti dějin - třeba první „koncentrák“ v Andersonville, odsun bývalých otroků z Ameriky nebo Dumasovy rukopisy nalezené na kynžvartském zámku.
Pan Bystrov se evidentně prohrabal spoustou dobového i pozdějšího tisku s nasazením skoro investigativním. U některých témat je třeba znát dost reálií, aby si člověk dokázal zasadit zde uváděné perličky do souvislostí a náležitě je ocenit; jinde stačí jen číst a užívat si dávno zašlé časy. Knihu určitě stojí za to vzít do ruky a čím víc příběhů vám padne do noty, tím lépe.
Co bych ale rozhodně vytkla, je obrazová část - černobílé reprodukce na běžném knižním papíře samy o sobě nestojí za moc a zmenšené do velikosti blechy stojí úplně za starou bačkoru - zkuste si představit, jakou vypovídací hodnotu asi má skupinová fotografie o rozměrech 2,5x3,5cm. O chaotickém uspořádání fotek na stránce ani nemluvě.
---
„Ovšem Alfred G. Packer byl typem člověka, jemuž by se nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nesmál.“
---
„Důstojník Robert Stockton, pověřený vyjednáváním s místními náčelníky, údajně získal mys Mezurado od afrického krále King Petera tak, že mu jednoduše přiložil pistoli k hlavě a zeptal se ho, zda mu půdu prodá.“

3 16.12.2021

Zajímavé a hodně těžké téma o místě, kam se „odklízely“ ženy, které byly z různých důvodů nepohodlné a které bohužel v tehdejší těžce patriarchální společnosti neměly šanci na dovolání. Uf! Rovnýma nohama spadneme do atmosféry bezpráví, necitelnosti a mužské povýšenosti, až z toho mrazí a člověk si řekne, že tohle bude asi maso. Jenže nadšení postupně opadá, protože ze skvěle načatého „rozhovoru“ se stává monolog, kdy vás autorka „nepustí ke slovu“. Mezi řádky není co číst, protože všeho je řečeno až moc, takže pro čtenářovo přemýšlení už tu není místo. Škoda.
Zpracovat tohle těžké téma a přesně nadávkovat (a nepředávkovat) vinu mužů a zoufalství žen z Damoklova meče, který nad nimi neustále visí, je umění hodné mistra. Na autorčinu obranu je ale třeba říct, že když je něco tak vychýleno z rovnováhy jako zmíněné postavení žen, musí se hodně tlačit, aby se s tím pohnulo. V důsledku čehož se to často vychýlí do druhého extrému. (V kterém se teď už nějakou dobu plácáme my, nemyslíte?) A teprve pak se to postupně bude moct usadit do opravdového normálu. (Už aby to bylo! :)
Skoro se chce dát hvězdičku navíc za odvahu zašťourat do tohoto tématu.

Překlad občas škobrtá jako by pocházel od člověka málo sečtělého - jako by překladatelka pro některé výrazy neznala český ekvivalent, tak tam prostě něco „vrazila“ a z textu občas trčí divná slova, předložky, předpony... (nebo běžně používáte třeba výraz „křídlové dveře“?)

PS. Tak si říkám, že se toho za ta staletí moc nezměnilo. Vždycky se našel způsob, jak se spolehlivě zbavovat nepohodlných. Ani nebylo třeba odvozu do Salpêtrière - stačilo jen správně informovat svatou inkvizici, gestapo, NKVD, StB...

3 02.08.2021

Tohle se četlo špatně. Ne proto, že by to bylo špatně napsané, ba naopak.
Autor píše hezky - trochu melancholicky, skoro poeticky. Člověk chápe jeho hrdiny - typicky ruské rozervance, citlivé i hrubiánské zároveň. Kniha má poměrně dlouhou expozici aniž padne zmínka o Čevenguru - nejprve se podrobně seznamujeme s jednotlivými hrdiny, o kterých píše tak hluboce lidsky, že vás to nemůže nechat netknuté. O to drásavěji působí, když se osudy všech těch teď už důvěrně známých lidí protnou v Čevenguru. Jsou tu ti, co jsou tak hloupí, že nerozumí vůbec ničemu, nechápou souvislosti, ale s naivním nadšením budují socialismus, takže třeba seberou dobytek sedlákům, koně dají nějvětšímu chudákovi, krávu lenochovi atd. Jenže chudák má jedinou slámu na střeše a koni kromě udidla nemá co dát do huby. Chudáci samozřejmě nemají chuť ani páru, jak se o zvířata postarat, kulaka zabijou a zabaví jeho pole, ale nikdo jiný neví, kdy, kam a co zasít. A pak jsou tu ti, kterým zdravý rozum nechybí, ale nemají šanci proti přesile. Je to geniální ukázka tragédie, která je tak absurdní, že by se snad uplatnila jako černočerná komedie nebo absurdní drama typu Čekání na Godota. Jenže ani trochu vtipné není to, že se to na mnoha a mnoha místech nejen bývalé SSSR dělo zhruba přesně tak.
Nic proti Orwellovu 1984 - je to skvělé hutné dílo, které vás spolehlivě zamáčkne do křesla a do deprese. Čevengur má ale přece jen něco navíc. Reálnost, cit, hluboké pochopení všech stran, rozmanitost hrdinů - tady můžete chápat a soucítit i s někým, kdo je tak strašně mimo a tak strašně škodí a přesto je až dětsky přesvědčen o tom, že jedná pro dobro všech. Můžete chápat a soucítit a samozřejmě nemusíte (nemůžete!) souhlasit.
Určitě doporučuji. Zvláště před volbami.
---
„Fráter se vydal svou cestou, i když sám přesně nevěděl, která to je.“
---
„Podruh za celý život nevyrobil jedinou věc, pořád jen zíral a všechno okukoval, všemu se divil, v každé prosté věci viděl něco zázračného a na co sáhl, to pokazil. Jen houby sbíral, a ani ty neuměl hledat. A tak umřel, aniž přírodě sebemíň uškodil.“
---
„Co bys rád?“ zeptal se muž Zachara Pavloviče.
„Chceme se dát oba zapsat. Bude už brzo se vším konec?“
„Myslíš, jestli přijde socialismus?“ nechápavě se optal muž. „Za rok. Dnes teprve zabíráme úřady.“ (…)
Zachar Pavlovič si všiml, že ten muž mluví jasně, zřetelně, pravdivě a bez jakékoli důvěrnosti – to asi bude ta nejchytřejší moc, která buď do roka celý svět načisto předělá, anebo způsobí takový chaos, že nad tím zatrne i srdce dítěte.
---
„Ty řeči si nech,“ odbyl ho kovář, který věděl své. „Desetina národa jsou buď hlupáci, nebo tuláci, verbež, ti jaktěživ na žádným poli nedělali a pudou ti za každým. (…) A i v té vaší partaji máte zrovna takovou sebranku.“

3 01.07.2021

Z knihy je silně cítit tlak bezmoci a nacistické zvůle, tak jak působila na velice citlivého Michaela a jeho kamarády a blízké, přičemž každá z kapitol („povídek“) má jinou úroveň i formu tohoto tlaku. Vžijete-li se do toho 13-16letého kluka, někdy nemůžete při čtení ani dýchat.
---
„Kchony mi ukazoval album s fotografiemi ze světa. Ukazoval na ty, kam by rád jel. Ukazoval na všechny, protože by rád jel všude.“

3 24.05.2021

Dva příběhy těch, kteří vědí, že to mají „za pár“.
• PŘÍBĚH KONĚ je o kdysi krásném a rychlém koni s vynikajícím rodokmenem... který se ale narodil strakatý, což bylo nepřijatelné. Z dobrých kruhů byl tedy vyloučen a teď na stará kolena vypráví mladým koním svůj životní příběh. 3/5
• SMRT IVANA ILJIČE je úsporné mistrovské dílo (viz hodnocení stejnojmenné knihy). 5/5

3 22.05.2021

Četla jsem teď pár knížek z doby reálného bolševického a postsovětského teroru a tak jsem asi nebyla v tom správném rozpoložení, aby mi násilí, korupce a absurdní politika v této vymyšlené zemi přišly vtipné. Knihu jsem odložila, protože autorův humor zkrátka teď neocením. Třeba jindy...

Tři krátké příběhy. Všechny napsané s citem a pochopením pro různé lidi, zejména paličaté ruské samorosty :)

ŘEKA POTUDAŇ
Pětadvacetiletý Nikita se vrací z občanské války do rodného městečka. Prostý, nevzdělaný a stydlivý by si ani netroufl myslet na nějakou dívku. Nicméně se spřátelí s Ljubou, která studuje medicínu, a kterou obdivuje. Je tak moc přesvědčen, že si nezaslouží štěstí, natož její lásku, že si ji ani netroufne milovat. (pozor následuje SPOILER!) Hrůza z toho, že se jí zprotiví, jej dožene až k tomu, že od ní uteče do vzdáleného města, načež ona se necelý rok nato vrhne do řeky Potudaň (ale rybáři ji vyloví včas). Nikitu náhodou objeví jeho starý otec a on se vrátí domů k Ljubě a konečně se otevře životu.

NEZBADATELNÝ ČLOVĚK
Foma Puchov miluje stroje všeho druhu a na revoluci má svůj názor. Skrze tohoto obyčejného pracujícího člověka je zde krásně vykreslen věčný konflikt mezi rozumem a srdcem, jakož i touha (či spíš nutnost) vnímat krásu přírody.
Začátek povídky je trochu zmatený - čtenář je vhozen rovnýma nohama do historických reálií boje rudoarmějců proti bělogvardějcům a taky do hantýrky strojníků a námořníků. Pak se to ale nějak usadí a příběh se pěkně rozvine - Puchov je ruský samorost a v jeho uvažování a vyjadřování lze najít krásu ve své bezobalové neuhlazené prostotě (nebo zabedněnosti?).

FORMANSKÁ VES
Prosté, ale hluboké vyprávění o daleké zapadlé vsi od jejích začátků z dob carevny Kateřiny II. až do příchodu revoluce. Formani, kováři, hospodští, žebráci, každý se snažil uživit jak uměl a mezi nimi Filat - šikovný, pracovitý a bezelstný nádeník, který žil ze dne na den. V příběhu si užijete jadrnou řeč vesničanů a přímočaré uvažování ruského člověka.

3 10.03.2021

Ano, Pavel Čech umí být i tesklivý. Ale noblesně.

3 17.02.2021

Tradiční výtvarné hody Petra Síse. Knihou chce své dceři narozené v Americe přiblížit své rodné město Prahu. Jednoduché, milé.
---
"A neměj strach z černých koček, které na své pouti potkáš. Možná to jsou skřítci oblečení do kočičí kůže."

3 05.01.2021

Dvě novely prodchnuté "sibiřstvím". Svou atmosférou trochu připomínají díla jako Gionův Muž, který sázel stromy nebo Seethalerův Celý život, kde hrdinou je prostý člověk, který žije v sepětí s krásnou a zároveň drsnou přírodou. V textu je jakási tichá síla a skoro až meditační klid bez ohledu na děj. To pak člověk začíná chápat, proč jsou Sibiřani jako úplně jiný živočišný druh :)

(následuje možná trochu spojler)

HOŘIKVĚT je o chlapci, kterého "přinesla řeka". Při nešťastném manévru vorařů se všichni utopí, on se "jen" přitopí a přijde o tři prsty. Místní vesničané jsou však pověrčiví fanatičtí "modláři" a v chlapcovi a jeho přežití vidí špatné znamení, takže nejen že ho nechtějí přijmout mezi sebe: rádi by se ho zbavili! (kdyby se nebáli). Proto zasáhne samotářský Fajefán Kondraťjevič, který žije hluboko v tajze, mimo vesnici a vezme ho k sobě. Z chlapce vyroste vnímavý muž, který tajgu zná a ctí. Vesničany naopak tajga vůbec nezajímá - pěstují si zeleninu na svých zahrádkách a chovají dobytek. Jenže dlouhotrvající sucho a požáry zničí jejich obživu a jak známo, zoufalí lidé dělají zoufalé věci....

PŘES PEŘEJE je o desetiletém polosirotkovi jménem Ilka. Jeho matička se utopila a otec, který je buď v lese nebo v kriminále, se podruhé oženil s příliš mladou a vzteklou ženou. Macecha Ilku surově týrá, až jednou pohár přeteče, on ji v zoufalé sebeobraně přizabije a ze strachu uteče z domova. Po pár beznadějných dnech na útěku jej u řeky objeví voraři a vezmou ho do party. Po mnoha dnech těžké dřiny je konečně všechno dřevo splaveno a oni jsou jako jedna rodina. A to je víc než v co kdy doufal.
V téhle novelce se občas vyskytují "povinné" zmínky o budovatelském úsilí, nicméně text neopanují a v klidu se dají abstrouhat.

Za mě krásné staromilské čtení, které jde k samotné podstatě bytí - k (sibiřské) moudrosti, ke které člověk dospěje jen dlouhým pobytem v lůně přírody, v tichu a samotě (o čemž Palánovi šumavští samotáři ví své).
Doporučuji.

3 21.12.2020

Ze Sibiřské výchovy víme, že Kolyma není žádné ořezávátko. Tady příběh navazuje, když je jako 18-letý pozván k odvodu na dvouletou povinnou vojenskou službu. Vzhledem k jeho kriminální minulosti a nepříkladnému chování u odvodu je přidělen k jednotce sabotérů přímo do čečenské války. A tam jde o kejhák nonstop! U sabotérů slouží jako odstřelovač, k čemuž se mu výborně hodí jeho lovecké instinkty a zkušenosti ze Sibiře, jakož i neocenitelný pud sebezáchovy.
Knížka je jako povodeň, která vás bez milosti smete a vyplivne až na konci. Že válka je vůl, není žádná novinka a i tady je to jasné z každého řádku. Nicméně Kolymovo vyprávění je natolik civilní a věcné jako by popisoval, jak zabít a vyvrhnout králíka a na co si při tom dávat pozor. Hlavní hrdina se zkrátka na dva roky odpojil od jakéhokoli jemnocitu a soustředil se na to důležité = přeměnil se ve vraždící stroj, protože jen tak se to dalo přežít. Do podobného módu se díky vypravěčskému stylu poměrně snadno může přepnout i čtenář. O to snadněji, když se při čtení dozvídáme různé zajímavosti o konkrétních zbraních a taktice, a taky o nechutném zákulisí a nesmyslnosti celé téhle války.
Kniha končí, když Kolyma odchází zpátky do civilu a měl by se zase přepnout do režimu normálního života. Což se ukazuje jako problém, protože ten "normální život" vlastně vůbec není normální.

Za mě výborná knížka, která lehce koketuje s neohroženými hrdiny typu Rambo (ale fakt jen maličko :).
Překladatelka skvěle prokličkovala mezi spisovným jazykem a jazykem válečné vřavy, takže výsledek nezní ani strojeně ani vulgárně. Bravo!
---
„…mohli jsme v klidu strávit pár dní na základně. V naší skupině ostatně platilo „pravidlo velblouda“: když máš možnost, jez hodně a všechno.“
---
„Ve válce jsem nepřestal mít strach, ani na okamžik, a myslím, že právě tohle je důvod, proč jsem zůstal naživu a nepřišel o rozum.“
---
„Někdy jsem o tom mluvil s Nosovem, on se mnou v zásadě souhlasil, ale vždycky zdůrazňoval zásadní rozdíl mezi strachem a hrůzou: „Když máš strach, narostou ti oči i na zádech, zato hrůza tě oslepí.“
---
„Vždycky když ostatní vojáci zjistili, že dělám odstřelovače, často se mě ptali, co je tak krásného na tom, že (…) celé hodiny nehybně setrvávám a špehuju nepřítele, když všechno nakonec skončí v rozmezí několika vteřin nebo jediným zásahem. Já jsem se vždycky jen pousmál, ale kdybych si byl jistý, že mě nepochopí špatně, odpověděl bych, že mojí pohnutkou je nesmírná láska ke smrti, skutečná rozkoš, kterou vám může poskytnout jen lov lidských bytostí. Chorobná emoce. (…) Bylo to bezpochyby šílenství vraha, ale zanechávalo ve mně pocity, které se nedají s ničím srovnat.
Když jsem se po válce vrátil domů, dlouho jsem o téhle zkušenosti rozmlouval s dědou a vyprávěl mu, jak ve mně zabíjení lidí vyvolávalo pocity odlišné od těch, které jsem zakoušel při lovu zvířat v lese. Uklidnil mě po svém:
„Každý člověk v sobě nosí boha a ďábla. V určitých situacích je správný, že jeden získá převahu nad tím druhým: jen tak člověk může přežít.“
Válka v Čečensku byla skutečné peklo a můj osobní ďábel byl tehdy určitě na vrcholu sil: bylo to jeho místo a jeho čas.“

3 17.12.2020

Velice zajmavá knížka s trochu topornějším začátkem, ale s přibývajícími stránkami nabírá až detektivní spád. Jednotlivé kapitoly jsou proloženy (a to i doslova - kurzívou) jakýmisi krátkými příběhy, které s dějem knihy nijak nesouvisí, nicméně pozornému čtenáři jakési souvislosti neuniknou. Tyto kratičké příběhy jsou zajímavé samy o sobě a klidně by mohly fungovat i jako samostatné povídky.
Děj knihy je taky dost zajímavý - kybernetik v rámci svého vědeckého výzkumu dostane psychiatrický případ neúspěšné sebevražedkyně Lucie, která ho ale proti očekávání naprosto uchvátí a tento racionální člověk se najednou zmítá emocemi jako na horské dráze a tak rád by vše obsáhl logikou a řádem.
I přes uvedené výhrady mohu doporučit.
---
"...neboť co je umělec, nazíráno psychofyzicky - silná reakce na slabé podněty."

3 10.12.2020

Krásný příběh, v kterém najdete tolik metafor, kolik jen budete chtít.
Pan Adams jej napsal jako příběh o králících, což bylo velmi mazané, protože jej můžeme číst jako „pohádku“ a udržovat si odstup nebo jako příběh o sobě/o nás a nahlížet do něj jako do zrcadla. Ti chundelatí ušáci nás navíc a priori více či méně rozněžňují, takže jim fandíme od první stránky - ještě trochu víc, než fandíme všem jiným chrabrým hrdinům. A ten báječný králičí slovník! Jak již zmínily mnohé komentáře, člověk tak nějak automaticky začne místo „auto“ říkat „hrudu“, nepřátelé jsou najednou „elil“, hodně je „hrér“ a už v tom jedete :).

Jakýmsi bonusem je to, že se mimoděk dozvíme dost o životě králíků, neboť autor čerpal z odborné knihy welšského přírodovědce R. M. Lockleyho Soukromý život králíka.
---
„Volně žijící býložravá zvířata, jejichž cílem je především přežít, jsou odolná jako tráva.“
---
„Lidé říkávají všeho do třetice. Není to zrovna nejpřesněji vyjádřeno, protože série událostí nemusí být vždycky po třech. Králičí úsloví to vyjadřuje lépe. Říká: „Jednomu oblaku se stýská,“ a je skutečně pravda, že sotva se na nebi zjeví jediný mráček, znamená to zpravidla, že se obloha co nevidět zatáhne.“
---
„Připadám si vyschlý a prázdný jako podzimní chmýří pampelišky - mám pocit, že kdyby do mne někdo zafoukal, odvane mi všechny chlupy.“
---
„Poučil jsem se, že když někdo někoho miluje, nemusí s ním mít soucit jen tehdy, když trpí. Králík, který si nedovede vážit daru bezpečí, je ubožejší než slimák, i když jemu samotnému to třeba ani nepřijde.“

3 11.08.2020

Zajímavá sonda do uvažování zapáleného komunisty, jaký vliv mělo na jeho nejbližší a jak se měnilo v čase. Skvělý námět, ale uchopený poněkud nešťastně - už jen strukturou knihy: poměrně krátké kapitoly přeskakují z otce na dceru a na střídačku vypráví jeho a její životní příběh v protivně rychlém sledu, takže než se stihnete zabydlet v jednom, už jste vrženi do druhého.
První zhruba polovina knihy je navíc vyprávěna tak nějak kysele - jako by to vyprávěla zapčklá stará panna, která už ví, jak to dopadne a každou větu otrávila něčím jako "vždyť jsem mu to říkala, ale on měl svou hlavu". Což paradoxně vede k tomu, že buď se začnete toho zabedněného komunisty bezděky zastávat nebo se od téhle "rozepře" odtáhnete, přičemž ani jedno vám asi nepřinese správný čtenářský zážitek.
Zhruba od té půlky je knížka najednou jaksi civilnější, lidštější a má potenciál tu počáteční pachuť přebít.

Ale možná že ta přetrvávající pachuť je právě tím, co autorka chtěla ve čtenáři zanechat. Možná nám chtěla sdělit (připomenout), že dobrými úmysly (=komunistickými ideály) je vydlážděna cesta do pekla a na to bychom neměli zapomínat (protože těch 40 socialistických let nám snad stačilo).

3 12.07.2020