meluzena komentáře u knih

Jímavé vyprávění člověka s velikým přehledem a nadhledem, z doby, kdy se ještě používala slova jako „znamenitý“. Může vám hodně napovědět o lidech, které známe třeba jen z názvů ulic nebo lékařských pavilónů. Ale asi ještě víc o době vzdálené více než 100 let, o lidech, vztazích, atmosféře ve společnosti. Některé příběhy a informace jsou zajímavé spíše z tohoto historického pohledu - představte si, že jste na návštěvě u pra/pra/pra/..dědečka, moudrého a laskavého člověka, který vám vypráví o lidech a událostech, o nichž jste v životě neslyšeli a přesto je máte vyslechnout. Kniha se vám asi bude líbit zhruba tak, jaký byste byli posluchač.
---
„Bylo předepsáno, aby se určitý počet komposic z češtiny zabýval loajálním tématem o rakousko-uherské říši. Když je [Flajšhans] opravil, řekl o nich několik slov a pak dodal: „Schuster, Veselý a Vondráček si koupí nové sešity. Vaše sešity jsem ztratil. Dostali byste 3 roky na Borech.“
---
„Skupina, do které jsem patřil já, považovala školu za nutné zlo, kterého je nutné se zhostit s úspěchem, neboť vědomosti z některých předmětů jsou cenné a dobrá známka je výhodná, příliš vyniknout je však zbytečné.“
---
„[Jedlička] nám demonstroval reparatury strašných válečných zranění, mezi nimi byl jeden muž asi čtyřicetiletý. Při demonstraci unikaly pacientovi střevní plyny. Z rozpaků se až rozplakal. Jedlička mu položil ruku na hlavu a konejšivě mu řekl, aby se nestyděl, že je to mezi lékaři, a hlavně: „To není vaše hanba, ale naše hanba, že jsme vám to zatím tak špatně spravili, ale ono se to všechno časem upraví.“ Tehdy jsem pochopil, kdo je to Jedlička.“

3 15.05.2020

Svižně odvyprávěný příběh "černé Popelky" - dívky z obyčejné rodiny, která se vlastním přičiněním vypracovala dosti vysoko, obzvlášť jako žena, a černá k tomu.
Do bodu, kdy se díky svému manželovi stala první dámou USA, je to skvělá kniha, z které přímo tryská autorčina energie a cílevědomost. Pak už je tam hodně politiky a jejích názorů na tu či onu osobu či událost a každý z těchto politických postojů vám může knihu znechutit nebo si vás získat - jak už to politika umí. Michelle se ve své roli nechovala jako její předchůdkyně, byla nekonvenční, otevírala Bílý dům obyčejným lidem, její manžel vyměnil v Oválné pracovně bustu W. Churchilla za Martina Luthera Kinga, stěny Bílého domu ozdobili abstraktnějším uměním a díly afroamerických umělců a komorníkům umožnili oblékat se méně formálně ve dnech bez oficiálních akcí a vyměnit smoking za plátěné kalhoty a tričko s límečkem. A opět: líbí se vám to nebo vám to připadá jako znesvěcení?
Každopádně v kontextu osobních příběhů Baraca i Michelle lépe pochopíme, proč tenhle první černý prezidentský pár v dějinách USA (a zejména první dáma) tolik prosazovali pozitivní diskriminaci černých žen a přistěhovalců obecně, ať už s tím souhlasíme či nikoli.

3 30.03.2020

Podivná slátanina ve stylu Jak pejsek s kočičkou vařili dort. Kniha, která (zdá se) dělí čtenáře na dva tábory asi jako filmy Zdeňka Trošky.

Na obálce se píše, že autorka chtěla vytvořit hybridní detektivku, což se jí (bohužel) povedlo. Základem je klasická detektivka (ale než se něco začne dít, uběhne půl knížky), z které čiší urputná snaha o co nejzvláštnější kombinace. Do panoptika prvoplánově divných postav (směšných, protivných, naivních apod.) je nahodile vmícháván magický realismus a občas někdo mrtvý. A zbytečně moc sprostých slov. Slova jako p**el či ho**o mají jakés takés opodstatnění v přímé řeči nějaké drsné postavy a musí se s nimi zacházet velmi opatrně jako se silným kořením; tady se jich ale hojně nadužívá i v běžných popisech, takže výsledek je téměř nepoživatelně přepepřený.

Mno. Mnoho pokusů o podobné hybridní výlety napříč žánry již ztroskotalo a tuhle knihu řadím mezi ně. O to víc si vážím opravdových mistrů pera, kteří to úspěšně zvládli, ať uměřeně nebo ulítle.

3 21.11.2019

Velmi silné sdělení. Člověk může paradoxně dojít svého štěstí, až když o všechno přijde - tedy když přijde o své "okovy", o kterých třeba do té doby neměl nejmenší tušení. A štěstí může být velmi, velmi prosté.

PS. Po více než roce mažu své tehdejší výhrady, protože tuhle útlou knížečku pořád nemůžu dostat z hlavy. Jako kdyby mi teprve postupně docházelo, jakou hloubku v sobě má.

3 16.09.2019

Poklidně plynoucí vyprávění mladého Coelha z jeho hippie období.
Pokud vám nepřekáží volnější tempo (protože i cesta může být cíl), dostane se vám různých postřehů citlivého mladého muže, střípků, které autora formovaly, a nádavkem i trochy informací o hippies.
Za mě moc pěkná knížka.
---
"Mluv s lidmi, ale nesnaž se nikoho přesvědčit. Nikdy nepřijímej žáky ani lidi, kteří věří tvým slovům, protože když se to stane, tak přestanou věřit tomu, co jim říká vlastní srdce, a to je ve skutečnosti to jediné, co by měli poslouchat.
Jděte společně, pijte a radujte se ze života, ale udržujte si odstup, abyste jeden druhého nepodpírali - pád je součástí cesty a všichni se musejí naučit vstát sami."

3 07.09.2019

Zatímco jako děti si v 1. díle mohli svoji budoucnost malovat na růžovo a plánovat, jak se zbaví násilí a bídy čtvrti, tady ve 2. díle už došlo na lámání chleba a každý si teď jede víceméně sám za sebe, každý si tvoří (nebo ničí) svůj život sám (v rámci možností, samozřejmě). Už v tom není tolik naděje, co BUDE nebo by MOHLO BÝT jako v 1. díle - je to víc o tom, co JE a jak se k tomu postavit.
Kniha je opět výborně napsaná a výborně přeložená. Pohnutky některých postav nám můžou být vzdálené a možná si i řekneme, že to, čemu my říkáme "italské manželství", je vlastně jen takový čajíček.

Silná kniha o všech těch specificky italských věcech, ale i o věcech obecně platných. Třeba o tom, že každý je svého štěstí strůjcem a že náš život formují naše činy a naše rozhodnutí - ty ukvapené stejně jako ty odkládané.

3 19.07.2019

Upřímná
Proč mám plakat nad svojí mrtvou ženou?
Proč ronit slzy ač kanálky do očí je ženou?
Já nemohu za to, že spadl na ni trám...
Ale přiznám se a řeknu vám,
že pomoh jsem mu trochu sám...
---
IQ
Každý tomu dneska věří,
že se IQ lehce změří...
Ale měřit MOUDRO? Mysl svěží?
To se vážně měří stěží...!!

3 29.05.2019

Výborně napsaná kniha o vztazích nejen rodinných. Těžko lze přehlédnout naléhavost, s jakou nás autorka mezi řádky upozorňuje na důležitost komunikace (ač ještě ne tak drásavé jako v její následující knize Zmizet).
Text oživují občasné vsuvky - jakoby to komentoval někoho zvenku; někdy vtipné, někdy z nich až zamrazí. (např.: "Bára má na hlavě sombrero, protože jí připadá, že jí sluší, což se ale plete." nebo: "Ještě je čas, ale jednou se ukáže, že v Johance všechna krása zůstala venku. Ale pomalu k tomu míří.")

3 21.04.2019

Z doslovu překladatelky se dozvídáme, že rok 1755 je jediné bílé místo v životopise islandského národního hrdiny Jóna Steingrimssonona, což inspirovalo autora k napsání této fikce.
Autor zvolil formu Jónových dopisů ženě, ve kterých se mísí celkem čtivé „civilní“ popisy Jónových příhod s křesťansky orientovanými pasážemi a jakýmsi básnicky/snově útržkovitým popisem reality a snů, kde máte najednou pocit, že sledujete nesouvislou řeč zasněného básníka. (Ale možná, že Jón takový byl a autor přesně vystihl tyhle tři složky jeho osobnosti. Kdoví...)

3 01.04.2019

Zvláštní kniha. Taková hrabalovská, přímo ze života.

„To je všechno tym, že mladí chcou žít po městsku. Kolikrát si řikám, že se mají do toho města rači teda vodstěhovat, dyž jim dědina není dobrá.“

„Tady na dědině člověk musí umět vodpoustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musite každej den znova, jinak byste tady nemohli žit.”
To platí na dědině stejně jako v zahrádkářské kolonii, chatové osadě, ale i v činžáku či satelitu. Tím víc, čím víc si vzájemně vidí do talíře.

3 24.03.2019

Nenáročné vyprávění o jednom roce průvodcování 18letého Jana na brněnském Špilberku za socialismu, i jak na vlastní kůži zakusil, že svého života se člověk musí účastnit nikoli jako divák, ale jako hybatel.

Pokud vás hned nechytne ta forma lekcí (jako mě), zkuste chvíli vydržet. Možná pak zjistíte, že umožňuje něco, co prostý text ne - třeba namířit na vás prst kontrolní otázkou (a co vy?) nebo doplňovačkou přizvat vaši fantazii - takže z úplně obyčejných situací dokáže vytěžit až překvapivě hodně. A vy si třeba uvědomíte, že tohle trochu přidrzlé burcování je vám vlastně docela příjemné.
---
"Život je jako trubka. Musíš do něj napřed pořádně foukat, abys něco uslyšel."

3 30.12.2018

V marketingu téhle knížky jako by někdo šlápl trochu vedle.
Dvojznačný název originálu byl báječně výstižný - Capital znamená jak „hlavní město“ tak „kapitál“ (majetek, o který v knížce jde opravdu všem). Český název „Chceme to, co máte vy“ je naproti tomu poněkud zavádějící, protože rozhodně není hlavním tématem knížky.
Ale i anotace jako by mluvila o jiné knížce. Spíš než román jsem to vnímala jako několik dobrých samostatných povídek o různých lidech, vyprávěných paralelně - jednotlivé příběhy totiž spolu až na pár výjimek nijak nesouvisí.
Tolik k propagaci.

Co se týče samotné knížky, děj pěkně odsejpá; je inspirován obecnou realitou současného multikulturního Londýna i skutečnými příběhy (což se dozvíme v doslovu).
Problém nastane, když si uvědomíte, že většina postav je víc černobílá než je zdrávo, rozpoznáte leckterá klišé nebo dokonce ucítíte lehkou manipulaci, která se pokouší bořit zajeté předsudky a naznačit, kdo že je tu ten černý a kdo bílý.
(Což ovšem neznamená, že africká kontrolorka nemůže být spolehlivá, polský řemeslník poctivý a pracovitý, muslimská rodina tolerantní, džihádista fanatický a bohatá britská panička pěkná slepice.)

Suma sumárum je to poměrně dost dobře napsaná knížka, jejíž velká část je o přistěhovalcích. Fredrik Backman by asi řekl něco jako: „Je to složité. Známe-li celý příběh konkrétního člověka, je mnohem těžší vynášet černobílé soudy.“
---
„Šahídův názor: každý, kdo musí do práce chodit v obleku, den co den v hloubi duše trochu umírá.“
---
„Bavili se spolu způsobem, z něhož vyzařovala faleš, takže i sebekratší zdvořilostní konverzace byla jako navoněný prd.“

3 04.11.2018

Základní informace o živočichách a rostlinách střední Evropy - u každého obrázek a kratičký popisek (do kterého se někdy bohužel nevešly důležité detaily).
Pro základní orientaci naprosto ideální, pro větší zahloubání se je třeba sáhnout po podrobnějších publikacích.

3 08.07.2018

Jemná knížka, která pohladí všechny citlivé (až přecitlivělé) duše, které těžce snášejí setkání s cílevědomými, rozhodnými a autoritativními lidmi. Obzvláště vydařená je úvodní pasáž o otcově „trenérské výchově“.
Leč být v kůži hlavního hrdiny Jiřího - nerozhodného, zmítaného věčnými pochybnostmi a „vnitřními hádkami“ - to není o co stát. Jiří sice vše popisuje s lehkou sebeironií a laskavým humorem, ale nemůžeme si nepovšimnout jakéhosi tichého zoufalství a touhy „být normální“.

Moji dvojníci je autorovou poslední knihou, vydanou pět let po jeho dobrovolném odchodu ze života, a možná nám prozrazuje něco z jeho nezáviděníhodných duševních rozpoložení.

Po knize stojí za to sáhnout už jen kvůli její přenádherné květnaté češtině („rád by se vmezeřit mezi carské důstojníky“, „její širokorozchodné oči“ atd.).

„Když odmalička slyšíte dvakrát (ba i víckrát) týdně - ‚to já, když jsem byl v tvém věku‘ nebo ‚už tehdy jsem měl ctižádost být ve všem první‘ - tak zcela zákonitě ve vás vznikne ctižádost být zcela nectižádostivým.
Otec tento můj vývoj vůbec nezaznamenal. Měl ke mně poměr trenéra dlouhodobě stimulujícího svého svěřence tak, aby podal špičkový výkon na vrcholu své kariéry. Používal od mého mládí velmi svérázných metod k posílení mé psychické a fyzické kondice.“
---
„Zasedli jsme ke stolu proti sobě jako státník proti státníkovi a také jsme opravdu chvíli hovořili o věcech, které obě strany nezajímaly.“
---
„Otec stisk klouby na rukou, až mu zbělely, zůstal stát a upřel na mě tvrdé oči: ‚Ještě máš mléko na bradě. Nevíš vůbec, co je věda, a jak to v ní chodí. Připomenu ti jenom velikána ze svého oboru, Galilea: I křivá čára může být nejkratší spojnicí mezi dvěma body - narazíme-li na překážky.‘ “

3 12.05.2018

Knížka pro moudré ženy a moudré muže, v níž autorka glosuje dějiny žen viděných očima tehdejších mužů. Není to feministická knížka, která by jasně vymezovala, kdo je tu ten dobrý a kdo ten zlý. Naopak. S jemným ironickým humorem, který do tohoto tématu vnáší potřebný nadhled a odlehčení, se otírá o některé dějinné milníky, komiksová forma s úspornými kresbami mlčky poukazuje na celou tu absurditu.

„Za dávných časů neexistovaly žádné ženy, a proto na ně nenarazíte v hodinách dějepisu. Existovali jenom muži, a pěkných pár z nich byli géniové. • Potom se objevilo několik žen, ale měly malé hlavy, takže stály ve všem za starou bačkoru, kromě vyšívání a kroketu. • Občas bylo ženám dovoleno dělat zkoušky, ale kvůli velikosti hlavy stejně nemohly uspět. • Ve vzácných případech se žena naučila cizí jazyk, vydala se do zahraničí na studia, vrátila se vzdělaná a s doktorátem, ale to nebylo důkazem ničeho jiného, než že ženy dělají potíže, jakmile je pustíte ven.“

Další citáty zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/par-citatu-9727

3 19.03.2018

(SPOILER) Černošská sirota ze slamu (otec neznámý, máma se ufetovala) v rasistické JAR, která si na chleba vydělává tím, že vyváží žumpy. Ve městě do ní nabourá opilý bělošský nýmand, jinak vedoucí supertajného jaderného programu na vývoj atomové pumy. Za tu bouračku si (ona) u něj musí odpracovat pokutu, kterou dostala. U něj = v supertajném středisku. Ona vstřebá všechnu ve středisku dostupnou odbornou literaturu a v klidu rozlouskne problém, s kterým se moří místní jaderné kapacity. Mezitím jiný nýmand, silně royalistický Švéd bytostně touží po osobním setkání s králem, čemuž obětuje doslova vše. Když se s ním náhodně setká a král ho stluče svou vycházkovou holí, vmžiku se změní v zarytého republikána a chce počít syna, který to všem ukáže.
Dál nevím, protože na straně 93 jsem to vzdala, (poté, co jsem zalistovala dál do děje, kde jsem narazila na prezidenta Cartera, Brežněva, agenty CIA a KGB, Čínu a Tajvan, Židy a Izrael..).
Politika mě obecně v knihách nebaví, tady mě ale nebavil ani ten nepolitický text. Při čtení mi hlavou často běželo: „Aha, to asi mělo být vtipné. Aha, to mělo být asi bláznivé.“

Nene, tohle pro mne není. Pro mě je to dort, který vařil pejsek s kočičkou. Oni tam taky dali 100 dobrých věcí s tím, že to bude stokrát dobrý dort. A nebyl.

3 02.03.2018

Jednoduchý, silný příběh.
Navíc velice aktuání v dnešní čím dál roztěkanější a uspěchanější době.
Pokud jste si někdy v životě připadali příliš pomalí a těžkopádní či se vám za to dokonce někdo smál nebo na vás řval, budete mít pro Johna Franklina o to větší pochopení.

John je velmi, velmi pomalý, ale nikoli retardovaný, jak si o něm mnozí myslí. Jeho těžkopádnost je hloubavá. Protože nestíhá to, co se děje kolem, vlastně tím není rušen a má přístup k hlubinám intuitivních a skutečně dobrých rozhodnutí. „Raději si dá načas, než udělá chybu”. A když po dlouhé době vyjde najevo, co vlastně měl na mysli, a že jeho úsudek byl velmi moudrý, leckterý netrpělivec se chytí za nos a John si postupně získává respekt a úctu.
K tomu je skálopevně přesvědčen, že lidé jsou dobří a čestní a dál důvěřuje i těm, u kterých má nezvratné důkazy o opaku.

John je zkrátka správný chlapík, na kterého je spoleh a jeho „bohatství času“ mu dodává přirozenou autoritu. Tak se totiž na první pohled pozná indiánský náčelník stejně jako král nebo prezident – jejich pohyby i řeč jsou pomalé, rozvážné.
A rychlá rozhodnut nemívají dlouhého trvání.

Tohle by stálo za to uvést do života!
John se mohl vzdát a nechat na sobě dříví štípat. On se však rozhodl jít si za svou hlubokou pravdou a počkat si, až to těm chrtům dojde. (Stejně neměl na výběr, protože zrychlit prostě neuměl.)

3 29.01.2018

V první knize popsala svůj životní příběh a byla to síla. V téhle knize se snaží slovy předat uvědomění, k němuž dospěla. Jenže se snaží sdělit nesdělitelné - tohle jde těžko předat slovy („kdo nezažil, nepochopí“). Knížka tak vyznívá poněkud rozpačitě - jako pár sice hlubokých myšlenek, nicméně omílaných v různých obměnách pořád dokola, což je škoda. Holt i tyhle velké pravdy se musí umět podat tak, aby nezněly prázdně - což se tady bohužel zrovna nepovedlo.
(Navíc překlad občas tahá za uši - např. „uhodila jsem na správnou strunu“.)

Pokud se jako já chystáte knížku odložit, přečtěte si aspoň poslední kapitolu a doslov (pokud jste žena, tak i předposlední kapitolu). - Kdyby nic jiného, těch posledních pár stránek stojí za to.

3 04.12.2017

Takové nějaké slizké to bylo...
Autorův stylu „promlouvání k milence“ na mě působil jako by mi lezl pod sukni nějaký úchylák. Vyžíval se v popisu romantických intimních či erotických scén, které „já-autor prožívám s tebou, čtenářko, jakožto svou milenkou“. Zkusila jsem to přeskočit a nalistovat něco, co by mělo hlavu a patu nebo se alespoň se dotklo jádra pudla. Když jsem nacházela jen stále stejné slinty, knihu jsem spěšně vrátila do knihovny.
Četla jsem už pár knih na téma ženské intiminty, sexuality a partnerství, mnohem otevřenějších a přínosnějších - těm tenhle Deida nesahá ani po kotníky.

Toto dílo hodnotím jako slizké, přeslazené a rádoby moudré; ale hlavně nebezpečné (protože nereálné) asi jako červená knihovna.

S touhle knížkou jsem se nějak minula. Protrpěla jsem se jí před mnoha lety z úcty ke kamarádovi, který mi ji s nadšením půjčil, a už se k ní nehodlám vrátit. Asi na ni nemám záklopku...