meluzena komentáře u knih

4 příběhy, každý jiný, všechny skvěle vyprávěné a propracované, ač i pro mě byla Dýchací metoda slabší než zbylá tři dílka. (Více u jednotlivých částí díla.)
I tak je kniha kromobyčejný exkurz do netušených zákoutí lidské duše a neměla by uniknout čtenářově pozornosti.

17 22.01.2023

Vynikající román. Není to zrovna optimistické čtení, ale je to tak dobře napsané, že těch skoro 600 stran lze rychle zhltnout.
Klub nenapravitelných optimistů tvoří chlapíci, kteří utekli z různých komunistických zemí (většinou ze SSSR), aby si zachránili holou kůži. Každý má svůj příběh a skrze ně nahlédneme různé formy absurdit socialismu. Vypravěč je Francouz, díky čemuž můžeme sledovat, že důvod k útěku se najde i mimo socialistický blok.
Kromě první kapitoly, která mě téměř odradila od dalšího čtení, je to moc pěkné čtení (co do formy samozřejmě, obsah je chvílemi až mrazivý). Pokud znáte tuhle dobu z četby nebo dokonce z vlastní zkušenosti, určitě oceníte tuhle beletrizovanou rekapitulaci. Můžu vřele doporučit.

17 26.03.2022

Naprosto vynikající kniha, kterou nejde „číst“ - do ní se člověk musí zahloubat, protože není úplně lehce stravitelná. Ale kdo se do ní náležitě ponoří, pochopí, že z ní nelze ubrat ani stránku.

17 25.09.2021

Překrásná kniha o jednom dlouhém přátelství dvou kluků/mužů. Bruno je prostý kluk z vesnice vysoko v Alpách, který odtud snad za celý život nevytáhl paty. Pietro je naopak kluk z města, „lufťák“, cestovatel, kterému v Nepálu jeden nosič řekne o hoře Sumeru ležící uprostřed světa a okruhu osmi hor.
Není to kniha o horolezcích, ale o horalech. Není o hrdinství a rekordech, je o lidské opravdovosti, o samotné podstatě života, žití.
Už dlouho jsem nečetla něco tak ryzího. Až z toho naskakuje husí kůže. Vřele doporučuju.
---
„Naučil se víc ten, kdo udělal okruh osmi hor, nebo ten, co vylezl na horu Sumeru?“

17 22.05.2021

Hlavní kostra je trochu sci-fi, k tomu je to trochu eko a taky trochu psycho(logicky) přemýšlivé, všeho tak akorát. Michel Faber není škatulkový autor a má velmi zajímavé nápady a tahle kniha je opět báječná. Základní myšlenka sice není nová, ale je skoro až roztomile uchopená - obzvlášť pokud máte aspoň trochu smysl pro sebeironii - a přitom stačilo tak málo: jen změnit úhel pohledu.
Stručně a bez spoilerů: doporučuji.
---
„Asfaltová vozovka byla každé ráno znovu poseta mrtvolkami neidentifikovatelných lesních zvířat, z nichž každá reprezentovala zastavený časový okamžik, v němž si nějaký živý tvor spletl silnici se svým přirozeným životním prostředím.“
---
„Oblečení měla umazané zaschlým blátem. Možná někde upadla, nebo snad měla nějakou nehodu. Neměl by se jí zeptat, jestli nemá nějaké problémy? (…) Muži to mají hrozně těžké, když se chtějí k neznámým ženám chovat přátelsky, dát najevo trochu nefalšovaného lidského citu. (…) Možná je příčinou toho všeho přehnaná civilizovanost. Dvě zvířata nebo dva primitivové by si s něčím takovým vůbec nelámali hlavu. Kdyby byl jeden zablácený, druhý by ho prostě začal olizovat, ometat, nebo co by bylo třeba.“

17 15.05.2020

Skvělá kniha se spoustou humoru, který vás pobaví, ale který pod povrchem skrývá velkou hloubku. Ta k vám dolehne až se zpožděním - a vlastně jako by „mimochodem“.
Příběh je o starém morousovi, který zatraceně dobře ví, co se jak má (a hlavně nemá!) dělat, co je správné a co není! Snaží se vymýtit sebemenší šlendrián a na všem najde chlup. Jenže pak se do sousedství nastěhuje nová rodina a „ta těhotná íránská ženská s největšíma hnědýma očima“ nehodlá respektovat Oveho neprostupnou masku a brnkne na jeho lidskou strunu. A co myslíte, začnou ledy tát...?

V každém z nás je kus takového bručouna a autor Oveho očima vždy nemilosrdně tne do živého, protože pravdu přeci nelze skrývat :-). Ovšem ironie a cynismus je dávkován velice citlivě, takže kniha neztrácí nadhled.

PS. A ta dějová linka s kocourem, to je teprve delikatesa! (pro milovníky koček zvláště). Bravo!

17 02.11.2017

Vynikající román o cestách do minulosti.
Obyčejný učitel angličtiny se dozví o ,,králičí noře", kterou se lze dostat do minulosti, vždy do stejného místa a času v roce 1958. Jeho přítel ho přesvědčí, že je bezpodmínečně nutné zabránit zavraždění prezidenta Kennedyho. Přes zdánlivé těžkosti i opravdu velké překážky jde vše dobře, dokonce i na životní lásku dojde. Jenže ono to s těmi změnami minulosti k lepšímu není tak jednoduché, a vezmeme-li v úvahu (mnohem) víc věcí, než dosud, už není tak jednoznačné, že je to změna k lepšímu.
Steven King píše jako vždy skvěle, odvedl spoustu práce při získávání faktů, které zpracoval do téhle obsáhlé beletrie; v doslovu přidává svůj komentář, další fakta a souvislosti. Není to ale jenom dobře napsaná knížka. Autor nadnáší otázky k zamyšlení ohledně větších či menších zásahů do osudu jednotlivců či lidstva, a tím způsobeného efektu motýlích křídel. A taky trochu narovnává lety zidealizovanou představu o báječných padesátkách - sice byly skvělé, ale měly i své (velké) mouchy.
Překlad jen občas zakopne (,,spodnička pod šaty" je přeci kombiné, neříká se ,,mentálně handicapovaný", ale ,,mentálně postižený", v té konkrétní situaci by nikdo neřekl ,,pohov si", ale ,,dej si pohov" atd.)
Jako celek mohu doporučit.
---
"Dospívající mládež je sice citově křehká a nesmírně zranitelná, ale empatie se jí příliš nedostává. Ta přichází až s věkem, pokud vůbec."
---
"Připadal jsem si jako návštěvník v docích v sedmnáctém století, který si najednou uvědomí, že ho naverbovali."
---
"Hloupost je jedna ze dvou věcí, kterou vidíme nejjasněji až při zpětném pohledu. Tou druhou je propásnutá šance."
---
"Odpověděl jsem mu, že samozřejmě vítám jeho názor; ten má každý stejně jako díru do zadku."
---
"Věříme Bohu. Všichni ostatní platí hotově."
---
"Bylo to japonské přísloví. Kde je láska, i jizvy po neštovicích vypadají jako roztomilé dolíčky."
---
"Ano, Weekly Gazette pořád vychází. Máma říkávala, že ho odebírá jenom proto, aby měla do čeho zabalit rybu."

16 17.12.2023

Billy je elitní nájemný vrah. Jakožto bývalý odstřelovač z války v Iráku má skvělou mušku a vynikající instinkty. Pro svou práci má jedinou podmínku: zabíjí pouze špatné lidi. Tohle je jeho poslední prácička a na té se - jak známo z filmů - vždycky něco zásadně pokazí. Ale to přeci není Billyho případ, ne? říká si Billy.
Na svůj terč čeká dlouho. Příliš dlouho. A pak odvede svou práci a nic se nepokazí. Teda vlastně pokazí. Zašmodrchá se toho až zbytečně moc, a to už před výstřelem.

Stephen King píše tradičně skvěle, příběh graduje, zašmodrchává, klade různé překážky a protiklady, chvílemi je to rodinný piknik, pak výlet do posvětí, trochu Zorro mstitel, road movie a romance - málem jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale Kingovi z toho vyšel zajímavý, a rozhodně poživatelný dort. Jen občas to trochu zaskřípe a vy nevíte, jestli to autorovi prominete protože to je King nebo skřípete zuby protože to je King a pro toho máte laťku automaticky o dost výš.
Mně to přišlo dobrý.

Pár úryvků:
---
"Vybral jsem vám pěknou rohovou kancelář ve čtvrtém patře," řekne Hoff. "Budete tam mít pohodlí. Jako v bavlnce. Nechci ukazovat, ale určitě umíte počítat do čtyř."
Samozřejmě, pomyslí si Billy, dokonce dokážu za chůze žvýkat žvýkačku.
---
Phyllis je hezká, i když nenápadně, spíš jako kopretina než jako pivoňka.
---
Citům holt neporučíte. City jsou jako dýchání, samy přijdou a samy vyjdou.
---
Billy vždycky uměl dobře poslouchat a informace skladoval jako veverka ořechy.
---
[Nick pošle Billymu sms "Zavolej mi".]
Billy mu zavolá. Nick to zvedne a zeptá se ho, jak se má. Billy odpoví, že se má fajn, akorát že tady jsou tři ráno.
Nick se směje: "To je nejlepší čas na zavolání, protože lidi jsou vždycky doma."
---
Alice se zeptá Billyho, proč se usmívá.
"Ničemu. Jen tě mám rád. Můj kámoš Taco by řekl, že máš v době takové pocem."

16 06.03.2023

Tak nás pan Murakami zase jednou provedl nějakým tím mystériem :)
Hlavním hrdinou je nadaný malíř středního věku, který vnímá svět skrze svou uměleckou intuici a žije na její vlně. Po první kapitole ze současnosti retrospektivně vypráví, co že se mu to přihodilo. Hlavní zápletka nastává, když objeví obraz nazvaný Komturova smrt a jeho „šestý smysl“ mu napoví, že tenhle obraz má v sobě skrytou sílu. A pak ho skoro ani nepřekvapí, když se i jeho další předtuchy vyplní a zažije pár událostí, které nejde „rozumně vysvětlit“.

Za mě tradičně vynikající Murakami s tradičně „neukončeným“ koncem, kdy tradičně nechává na čtenáři, ať si to nějak přebere :)
Tahle kniha je ale vynikající mj. v tom, s jakou samozřejmostí nám tenhle zvláštní svět servíruje, čtenář se může na více než 700 stranách projít v botách umělecky skoro až jasnozřivého muže, který „vidí“ pod povrch věcí, a „zažít“ si, jaké to je nechat ten racionální a logický svět tam venku. Ten svět, který čiší z anotace, když se marně snaží popsat tuhle knihu :)

Jen jediná věc mi nesedla: První kapitola ve mně navodila skoro mysteriózně thrillerovou atmosféru, jenže pak jako by následovala jiná kniha. Rozhodně ne horší, jen dost o ničem jiném. A obálka jakbysmet.

Během čtení jsme si mnohokrát řekla: To je tak pěkná knížka. To se tak pěkně čte. Takže můžu rozhodně doporučit.

16 07.09.2022

Naprostá paráda! Dokonale promyšlený vzdálený svět včetně vztahů, způsobu života a pravidel přežití, slovníku... který vás nadchne, vcucne a nepustí. První kapitola se vás snaží uvést do toho všeho v takové hustotě, že jsem ji skoro odložila. Ale přemohla jsem se a postupně pochopila, proč tuhle knihu čte tolik lidí a proč ji hodnotí tak vysoko. Ona totiž má všechno (navíc ve správném poměru): přátelství, intriky, lásku, zradu, napětí, ekologii, pochopení, moudrost a naprosto do detailu promyšlenou fabulaci, že si až říkáte, že to snad nemůže být fabulace... Je to velkolepé dílo typu Pána prstenů či Harryho Pottera, kdy Dobro svádí skoro marný boj se Zlem a vy si může palce umačkat jak mu fandíte. Nemohu nedoporučit.
---
„Měla by existovat věda o nespokojenosti. Lidé musí žít v krutých dobách, aby si vypěstovali psychické svaly.“
---
„Můj syn zdědil atreidskou upřímnost. Je v něm ta nezměrná, skoro naivní čestnost - a jaká obrovská síla to skutečně je.“
---
„Správný vůdce je jednou částí toho, co odlišuje lid od davu. Udržuje úroveň individualit. Příliš málo individualit a z lidu se stane opět dav.“
---
„Jestliže se spoléháš na zrak, oslabuješ si ostatní smysly.“

16 24.01.2022

Čtení téhle knížky je vlastně metaforou toho, jak se musela cítit úplně normální, inteligentní a vzdělaná mladá žena v tehdejší „lepší“ společnosti – mezi lidmi, kteří nepracují, protože nemusí, a mají spoustu času pro sebe – to jest na zbláznění :-). Trávit čas s bezduchými dámami a jejich plytkými řečmi, navíc sešněrovaná konvencemi a pravidly zdvořilosti.
Jasně, že po dvou stech letech jsme někde jinde, ale lidi se zas až tak nezměnili, takže i dnes lze v knize najít poučení/návod, jak se chovat ve společnosti lidí, s kterými se z nějakého důvodu musíme stýkat, ač bychom jejich společnost jinak sami nevyhledávali. Je to vlastně taková psychologická příručka s dvěma krajními případy v postavách sester Elinor а Mariany aka Rozumu a Citu – v různých životních situacích můžeme sledovat, jak se žije rozumovějšímu, vyrovnanějšímu typu a jak naopak citovějšímu typu. Kniha je též pobídkou snažit se lidem porozumět, než je odsoudíme.
Nutno přiznat, že je to celé trochu (dost) upovídané a jazyk zní škrobeně (jako celá ta společnost), takže člověk si připadá jako by se brodil v medu. Ale i to je součástí utrpení člověka, který tam nezapadá.
---
„Když není paní Jenningsová doma, plukovník nejspíš nepůjde dál.“
„Tomu bych nevěřila. (…) Člověku, který neví, co s časem, nijak nevadí okrádat o něj jiné.“
---
„Moc toho nenamluvila, protože na rozdíl od jiných lidí užívala slova úměrně počtu svých myšlenek.“

16 07.02.2021

Vlastně velice smutný příběh podaný s jakousi až mateřskou něžností, která mě u autora uchvátila už u Zpěvu drozda.
Pan Newton přichází na Zemi z planety Anthea s konkrétním plánem: nechat si zapatentovat technologie, které lidé zatím neznají, a vydělat na nich majlant, aby se pak mohl věnovat tomu, proč skutečně přišel – pokusit se zachránit lid své planety.
Tenhle humanoidní mimozemšťan je oproti nám mimořádně citlivý a fyzicky křehký. Nikomu neškodí, jenže jeho technologie jsou až podezřele dokonalé a on vydělává až podezřele moc. A tak si říkáte, jak dlouho mu to asi bude „procházet“ a odkud asi přijde ta „rána“…
Kniha je nádherně napsaná, při čtení máte pocit jako když se díváte na velikánský obraz, který je propracovaný v každém centimetru čtverečním. Smekám i před tím, s jakou až dojemnou laskavostí a porozuměním je nahlíženo všechno to lidské pinožení a žabomyší války, ač je jasné, že vedou k neodvratitelnému sebezničení (jak píše anotace), jak jemně lze upozorňovat na to, co je opravdu důležité.

Krásné a poučné. Rozhodně stojí za přečtení v knižní podobě (ač filmový David Bowie taky není k zahození).
---
„Vypadala spokojená jako starý dobrácký pes, kterému pohodu nekazí ani pýcha ani filozofie.“
---
– Nathane, představte si, že byste šest let žil mezi opicemi. Nebo s nějakým hmyzem, s lesklými nemyslícími mravenci, kteří chvíli nepostojí.
– Já myslím, že lžete, pane Newtone. My pro vás nejsme hmyz. Ze začátku jsme možná byli ale teď už nejsme.
– Ale jistě, já vás mám rád. Některé z vás. Ale stejně jste hmyz.
---
Newton se rozklepal. Kostnaté tělo se kácelo, plstěný klobouk tiše spadl na stůl a odhalil křídově bílé vlasy. Antheanská hlava sklesla na vyzáblé antheanské ruce a Bryce uviděl, že Newton pláče.
Chvíli beze slova stál a díval se na něj. Potom obešel stůl, klekl si, zezadu Newtona objal a jemně ho přidržoval. Lehoučký trup se mu v rukou třásl jako tělíčko křehkého roztřepaného vyděšeného ptáčka.
Přišel barman a když k němu Bryce zvedl hlavu, řekl: „Ten potřebuje pomoct.“
„Ano,“ přitakal Bryce. „Taky bych řekl.“

15 08.02.2023

Zajímavý koncept - každá následující kapitola je příběhem další postavy, která se nějak propojí s tím, co už bylo odvyprávěno a/nebo nabídne pohled z jiného úhlu; a knížka se dobře čte. Jenže je to jak s tou bábovkou - po nějaké době už je toho moc a vy si uvědomíte všechny ty „prázdné kalorie“, které jste právě spořádali. Že ten propletenec je nějaký umělý a překombinovaný, že postavy jsou málo uvěřitelné, že se to celé natahuje jako v nekonečném seriálu a že jste možná ten čas strávený s Bábovkami mohli využít lépe.
Často jsem si při čtení vzpomněla na Petru Soukupovou, která svým knižním postavám taky neustýlá na růžích, ale na rozdíl od Radky Třeštíkové je setsakramentsky úsporná - tyhle dvě autorky jsou jako biftek a omáčka, ve které semtam plave nějaký kousek masa (a dost možná že sójového).

15 03.10.2021

Poučné (bohužel ne pro všechny), nadčasové (rozhodně).
Více než doporučuji.
---
úryvek:
MARŠÁL: (...) Člověče, jste blázen – nebo takový hrdina?
DR. GALÉN: Ne, prosím, já – Hrdina jistě ne; ale já byl na vojně... jako lékař... a když jsem viděl tolik lidí umírat... tolik zdravých lidí, že ano –
MARŠÁL: Já byl také na vojně, doktore. Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast. A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze.
DR. GALÉN: To je právě to. Já jsem viděl spíš ty, které... které jste už nepřivedl zpátky. To je ten rozdíl, pane... Vaše Excelence.

15 20.07.2021

V Jediném Státu je vše dávno racionalizováno, matematizováno, vše jasné, city neexistují. Všichni lidé jsou si rovni, nemají jména ale čísla, jednotné oblečení, domy s průhlednými stěnami (protože nemají co skrývat), architekturu z čistých pravoúhlých linií. Jediný stát má vše pevně v rukou a všichni jsou spokojeni (tedy skoro všichni).
Hlavním hrdinou knihy je inženýr plně oddaný své práci. Jenže pak potká Ji a ona ho vezme do starého, nesmyslně postaveného a zařízeného domu s neprůhlednými zdmi, klavírem a spoustou neužitečných věcí, oblečená do nesmyslně nepraktického oblečení a… A jemu je najednou nějak divně. Ukáže se, že onemocněl a že není sám. Naštěstí Jediný Stát jako vždy nabízí řešení: „Spěchejte všichni, staří i mladí, pospěšte si podrobit se Veliké Operaci. Ať žije veliká Operace, ať žije Jediný Stát, ať žije Dobrodinec!“

„My“ je kniha, kterou asi plně docení pouze oduševnělý inženýr :-) tj. člověk, který chápe poetiku hříčky typu „iracionalita √-1“, poetiku matematických metafor, díky nimž geniálně vynikne úzkost z náhle objevených citů u člověka žijícího v jasně definovaném, čistě racionálním prostředí.

Kniha je svými myšlenkami silně nadčasová a vůbec se nedivím, že se sovětským soudruhům nelíbila (i když některé detaily „technické budoucnosti“ jsou dnes úsměvné). VŘELE DOPORUČUJI.
---
„Je to s vámi špatné, řekl doktor. Udělala se vám asi duše.“
---
„Duše, říkáte? Čert ví, co to je. Takhle dospějeme brzy i k choleře. Nasadil si ohromné roentgenovské brýle a díval se mi skrze lebeční kosti do mého mozku. (…) Neobyčejně zajímavé. Poslyšte: nechtěl byste se nechat dát naložit do lihu?“
---
„Za 120 dní vzlétneme poprvé do vesmíru. Podrobíme blahodárnému jhu rozumu neznámé bytosti, bydlící na jiných planetách – snad ještě v divokém stavu svobody. Nepochopí-li, že jim neseme matematicky neomylné štěstí, je naší povinností donutit je, aby byli šťastni.“
---
„Po dvousetleté válce se jich nevelká část zachránila a zůstala tam, za Zdmi. Nazí odešli do lesů. Porostli srstí, ale zachovali si vřelou, červenou krev. S vámi je to hůř: vy jste porostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši...“
---
„A co když on, žlutooký, je ve své nesmyslné, špinavé hromadě listí, ve svém nevypočitatelném životě, šťastnější než my?“
---
„Lehl jsem si na postel a hned nalehl na mne jako zvíře a a zaškrtil mne spánek…“
---
„Zítra uvidím stále tutéž podívanou, která se opakuje každého roku a pokaždé znovu vzrušuje: mohutnou houšť souhlasně, uctivě zvednutých rukou. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra podáme znovu Dobrodinci klíče od neochvějné skály našeho štěstí.
Toť se ví, že se to nepodobá nepořádným, neorganizovaným volbám starých lidí, kdy – je směšné o tom mluvit – nebyl ani předem znám výsledek voleb. Stavět stát na naprosto nevypočitatelných náhodách, na slepo, – co může být nesmyslnějšího? A přece, jak je vidět, bylo třeba staletí, aby se to pochopilo. (…)
Říká se, že staří prováděli volby nějak tajně, skrývajíce se jako zloději.“

15 02.07.2021

Výborně napsaný román našlapaný člověčinou a decentně prošpikovaný ujetostmi, takže si čtení užíváte třeba jako nějaký divoký balkánský večírek, kde se může přihodit opravdu lecos (snad kromě nudy). Ale není to jenom snůška ulítlostí, najdete tu i hluboké vnitřní pravdy a moudrosti.
Fascinující, dokonalé od první do poslední věty, a to včetně překladu. Určitě doporučuji.
---
„Plukovník Aureliano Buendía byl zasmušilý a zamlklý a nevnímal už onen závan života, rozechvívající celý dům; v té době konečně pochopil, že tajemství spokojeného stáří nespočívá v ničem jiném než v čestné dohodě se samotou. (...) Vždy ve čtyři hodiny odpoledne přešel po balkóně se stoličkou v ruce (...) a seděl venku přede dveřmi, dokud ho nevypudili komáři. Jedenkrát se někdo odvážil vyrušit ho z jeho osamělosti.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“ “

15 03.07.2020

Výjimečná kniha o osmi šumavských samorostech až exotech, kteří žijí mimo civilizaci, výjimečná obsahem i formou.
Kniha zaujme už jen svými rozměry a hmotností (to žádná e-kniha neumí :-). I vizuálně je velmi krásná - tónovaným papírem vysoké gramáže, celkovým formátováním s většími okraji a neobvykle pojatým číslováním stran. A samozřejmě nádhernými fotografiemi Jana Šibíka.
Příběhy jednotlivých lidí a jejich názory jsou poměrně různorodé, nad jedněmi možná budete nevěřícně kroutit hlavou, před jinými se vám bude chtít smeknout, některá slova by se dala z fleku tesat do kamene. Každopádně je to výborné čtení pro rozšíření obzorů. Doporučuji.
---
„Západní člověk chce pochopit motýla a rozpitvá ho kvůli tomu. Zenovej člověk řekne: To je krásné třepotající se nic.!“
---
„Čtu rád. Vlastně ani nevím, jak jinak bych měl trávit volný čas. Možná mám nedostatek fantazie, ale přece nebudu jezdit na kole.“
---
„Psa nemám. On bude štěkat na každou blbost, která půjde okolo, protože bude chránit dům, a já pak budu mít strach. Nikdo tady neštěká.“
---
„Když někde potkám takovou tu městskou rodinku, slyším, jak dětem říkají: Do lesa nemůžeš, nejsi nastříkanej repelentem, kouslo by tě klíště! Do trávy nešlapej, tam by mohly bejt vosy, pojď pěkně po chodníčku! To mi přijde naprosto děsivý. (...) Děti jsou směrovány k tomu, aby přírodu vnímaly jako něco cizího. Jaké potomky po sobě zanechá tahle vystrašená generace? Možná budou umět ve třech letech s počítačem, ale nedovedou vejít ani do lesa.“

15 23.02.2020

Krásná knížka o životě stromů, ve které se dozvíte spoustu věcí, které se v přírodopise neučí a bohužel asi ještě dlouho učit nebudou (pokud vůbec někdy), o lesnických školách ani nemluvě.
Příroda má skvěle a do detailů promyšlený celý ten složitý propletenec důvodů, příčin a následků, kde vše má své místo, zatímco my lidé jsme z něj zatím odkryli jen zlomek, ale myslíme si, že už víme skoro všechno; na základě toho pak jednáme (a pácháme škody).
Tahle kniha vám může otevřít oči a změnit váš úhel pohledu (pokud ovšem budete chtít).

15 19.02.2019

Ač ve vlastním domě, žije jako bezdomovec, na okraji společnosti, odpudivý i sám sobě. Příliš starý na to, aby ještě něco dokázal a příliš mladý, aby to už vzdal. Jediný blízký tvor je jednooký pes, kterého si vezme z útulku. To poslední, co byste od něj čekali, je nezatížené, a vlastně velmi poetické vnímání. Pokud se oprostíte od vlastních předsudků nad všechnu tu ošklivost a krutost a vlezete si do jeho bot, překvapí vás hloubka, kterou tam najdete.

„Za odlivu vidíme brodivé ptáky, jak ostrými zobáky rozrývají bahno a drancují podzemní civilizaci slaných organismů. A za přílivu vidíme dvojice kachen, vždycky v páru. Kachny jsou jako ponožky. Když máte jen jednu, tak něco nehraje.“
--
„Brzy se v obchodech objeví bachraté oranžové dýně (...) a plastové masky na gumičku s dírama pro oči. Brzy nastane čas, kdy být pochmurný a strašidelný, podivný a zpotovřený je skoro přijatelné.“
--
„A stejně tě musím obdivovat, jak se chováš podle svého. Nechci z tebe udělat takovou tu hračku na baterky, která ťape a ňafá, když jí zmáčkneš knoflík. Neměl jsem ti říkat fuj. Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kritéria, když mně to, že jsem člověk, nikdy nic dobrého nepřineslo.“
--
„Já taky hltám. I když teď nikdy nehladovím, pamatuju hlad, a tak občas zoufale, bezmyšlenkovitě hltám, jako bych najednou moh sníst všechna ta pořádná jídla, která jsem nedostal v dětství.“

15 21.08.2018

Mladý obchodní cestující Řehoř se jednou ráno probudí jako brouk a nejvíc ho trápí to, že zaspal a ujel mu vlak. Sžívá se s novým nemotorným tělem a doufá, že jeho nový zevnějšek nebude nikomu vadit a on bude moci nejbližším vlakem odjet na naplánované obchodní schůzky a život půjde dál jako by se nechumelilo. Jenže ono se „chumelí“, a to tak, že dost...
Knížka je psaná tím krásným starým květnatým jazykem, který jen podtrhuje „staré dobré“ zaběhnuté časy.
Souhlasím, že jako povídka o proměně v hmyz je to poměrně podivné a zdlouhavě nudné čtení.

Ten příběh ale zdaleka není o broukovi...

Proměnu v brouka je možné chápat jako metaforu jakékoli podobně závažné, nepříjemné a nevratné změny v životě. Může to být tělesné postižení nebo znetvoření po nemoci či úrazu - které vyžaduje péči ostatních a pohled na něj může být nepříjemný, s kterým se člověk musí naučit žít a postupně se vzdát nadějí, že všechno bude zase „v pořádku“.
Může to být metafora toho, kdy se z člena rodiny stane bílá vrána nebo naopak černá ovce - kdy změní chování a způsob života natolik, že ho rodina odvrhne.
Rodinné soužití a předchozí vztahy jsou touto proměnou podrobeny tvrdé zkoušce a většinou se též výrazně promění nebo nevydrží.
Pokud si připustíte tento typ metafory, nabízí vám těch pár Kafkových stránek hromadu podnětů k zamyšlení. A to není málo.

15 07.11.2017