meluzena komentáře u knih

(SPOILER) Stárnoucí Japonka Ecuko, která již dlouho žije v Británii, si během návštěvy své dcery z druhého manželství, s kterou si příliš nerozumí, vybavuje pár dávných vzpomínek z Japonska, nyní již dosti vybledlých.
Moje čtvrtá kniha autora, a zase skvělá. „Japonsky“ křehký příběh, kde se vlastně nic moc neděje (až na ta koťata!), text je plný japonských zdvořilostních frází a uklánění se a divně stavěných vět, takže se může stát, že to je o ničem, ale chyba lávky. V jemných náznacích i mezi řádky se kniha dotýká spousty témat; přitom nedrásá, čtenář si sám dávkuje, kolik toho k sobě pustí. Autorova prvotina, kterou můžu doporučit.
---
„Nezáleží přece na tom, kolik komu je - důležité je, co prožil. Někomu může být sto, a třeba nezažil nic.“

8 04.12.2022

Obsáhlé dílo, kde velký prostor dostávají sáhodlouhé (i mnohastránkové) vnitřní dialogy hlavních postav a kde není důležité ani tak co se komu děje, ale jak to prožívá a co se mu při tom honí hlavou.
Hemingwayův styl je velmi zvláštní a ne zrovna čtivý, dílo je spíš přemýšlivé než nabité dějem, ale rozhodně není špatné. Vyznívá silně protiválečně a krom toho nám nabízí možnost poznat španělskou náturu očima Američana.
-- ÚRYVKY: --
„A ty hory už mě taky otravujou. V horách má člověk jenom dva směry. Dolů a nahoru, a cesta dolů vede jenom k silnici a k městům, který maj v rukou fašisti.“
---
„Poslyš, Pilar. I ty, Maria,“ řekl Joaquín. „Nezlobte se na mě, že jsem vás trápil řečma o svý rodině. Já vím, že všichni mají stejný soužení a že je lepší o tom nemluvit.“
„Ale jen mluv,“ odpověděla Pilar. „Od čeho jsme na světě, když ne proto, abychom pomáhali jeden druhýmu? A poslouchat a nic neříct, to je dost chabá pomoc.“
„Ale třeba tím trápím tady Marii. Má vlastního dost.“
„Qué va,“ řekla Maria. „Já toho mám takovej škopek, že když do toho přidám to tvoje, ani to nepoznám.“
---
„Až budeš střílet, miř pomalu a najisto. Nemysli na to, že je to člověk, ale že je to cíl, de acuerdo?“

8 17.05.2021

(trochu SPOILER, ale ne víc než anotace vydání z roku 2012 :)
Příběh o muži, který na sobě (jako dobrovolný pokusný králík) zkouší jakousi psychotropní látku, kterou vyvinul jeho dlouholetý kamarád a která ho umí přenést o 600 let zpět do minulosti. Jak už to ale drogy umí, děje se odehrávající „tam“ mu připadají daleko opravdovější a barvitější než jeho šedý život „tady“, takže není ochotný se drogy vzdát a žít svůj život ve své době.
Středověké „tajemno“ mě nechytlo (některé příbuzenské vztahy jsem nepochopila ani do konce knihy), nebavil mě ani současný život hlavního hrdiny ani minulost, která ho tak pohltila, celá koncepce mi nesedla a moc jsem neměla motivaci číst dál. ALE...
Pak se ale autorka zaměřila víc na závislost hlavního hrdiny, jeho zmatení a neschopnost oddělit od sebe oba světy, nabalující se lži a další problémy, které mu droga přináší v tomto světě, a postupně mě to začalo bavit až tak, že jsem si po dočtení řekla: DOST DOBRÝ!

8 30.04.2021

Výborně vystavěný příběh, výborně napsaný, dílo se právem řadí mezi světovou klasiku a i po dvou stech letech je stále živé a čtivé. (Teda ne že by mě nenapadlo, jak to dopadne, ale rozhodně mě to neuráželo :).

8 10.03.2021

Jsem ráda, že jsem nejdřív četla autorovu druhou knihu Gentleman v Moskvě, která mě uchvátila. Tahle kniha mě zrovna nenadchla a k přečtení dalšího autorova díla by mě neponoukla. Zvláštní je, že se to vlastně četlo dobře a asi bych úplně neuměla říct, co mi tam vadilo. Možná samotná hlavní hrdinka a její (ne)uvěřitelnost, možná z toho byl cítit autorův kalkul. S přibývajícím časem po přečtení se tahle podivná pachuť spíše zesiluje.

8 03.03.2021

Za mě žádný velký zázrak, ale číst se to dalo. Ve srovnání s knihami Jeana Gionna nebo Seethalerovým Celým životem, které jsou skutečným usebráním se v souladu s přírodou (bez velkých slov i gest), je to takové pubertálně rozjívené :-) Autor ve své samotě často objevuje trakař, když na něj zapůsobí krása nebo moudrost přírody, nebo mu něco docvakne a vypustí nějakou hlubokou myšlenku.
Čtenář může formou deníkových zápisů též nakouknout do povahy ruské zimy od února do července i do povahy ruského člověka žijícího na tomhle konci světa, jakož i zbohatlíků, kteří si tam jezdí užívat anarchii.
Bohužel tahle kniha má stejně jako podobné mainstreamové knihy dvě zásadní vady na kráse. Autor se jednak chválí, jak tímto poustevnickým způsobem života nepodporuje konzum a jak si vystačí s místními zdroji, přičemž trochu zapomíná, že si dovezl dva náklaďáky zásob ze supermarketu (o outdoorovém vybavení, fotovoltaických panelech, skládacím kajaku a doutnících nemluvě) nebo se chválí, že neloví, nicméně rád se zachumlá do své kapuce s kojotí kožešinou, bordel po předchozím majiteli uklidí tak, že ho odtahá dál do lesa, rád si přihne vodky nebo se zpije do němoty atd. - Což samozřejmě neznamená, že tohle není lepší než být klasickým většinovým konzumentem a přidávat na tu druhou misku vah - jen to není žádný svatý poustevník, ale spíš takový odolný exot :-) A to hlavní: tohle poustevničení je možná zajímavým příběhem, ale není řešením s obecnou platností. Dá se aplikovat jen na pár lidí, protože víc jich Bajkal nepobere. Ta zbylá většina si musí najít jiný způsob, jak dojít k moudrosti, vnitřnímu klidu a úctě k přírodě.
---
„Patnáct druhů kečupu. Kvůli takovým věcem se mi svět zachtělo opustit.“
---
„Být sám znamená slyšet ticho.“
---
„Nejlepší způsob, jak zabít intenzitu nějakého okamžiku, je pomyšlení, že by se měl vyfotit.“
---
„Odvážné by bylo pohlédnout věcem přímo do tváře: svému životu, své době i těm druhým. (...) Kdo jsem? Zbabělec vystrašený světem, který se uchýlil do chaty v lesích. Srab, co se opíjí v tichu, aby nemusel přihlížet své době, aby náhodou nepotkal své svědomí, když bezcílně chodí po písečném břehu.“
---
„Déšť byl vynalezen proto, aby se člověk cítil šťastný pod střechou.“
---
„Vzduch je nabitý hmyzem. Vrubouni lezou po trámech chaty, tesaříci okupují police. Ovádi s přízračnýma očima rozčilují psy. Kdyby tenhle hmyz vážit pět či deset kilo jako v prvohorách, lidi by se tolik nenaparovali.“

8 31.10.2020

152 stran krátkých nebo úplně kratičkých komentářů sepsaných tak, jak šel život. Některé jsou moudré, některé vtipné, z některých mrazí, některé jsou trefné a některé jen jsou. Ze všech ale dýchá nadhled, moudrost a lehká ironie intelektuála, který už si lecčím prošel.
---
"Letní čas, no dobře. S jednou hodinou opravdu nebudu mít problém. Moje vnitřní biologické hodiny se v noci občas posunou třeba z úterý na čtvrtek a ani si toho nevšimnu."
---
"Soused přišel vrátit štafle, tak jsme zase trochu popovídali. Nedozvěděl jsem se nic, ale asi dvanáctkrát."
---
"Nevím, ale myslím, že ani Rembrandt, ani Picasso takovou kresbu nenakreslili, abych měl potřebu se s ní do konce života denně konfrontovat. Tolik můj názor na tetování."
---
"Na zemi leží zmuchlaný papírek. Musím ho zvednout, říkám si, furt ale ne a ne. Tak až půjdu kolem, říkal jsem si. Šel jsem kolem několikrát, ale nebylo to nic platné. Teď si říkám, že ho zvednu, až půjdu kolem a budu náhodou zrovna ohnutý."

8 06.08.2020

Pokud jste dosud od Orwella četli jen 1984 nebo Farmu zvířat, budete muset přešaltovat. Tady máme obyčejný a nudný životní příběh obyčejného a nudného pojišťováka. Jenže právě v té obyčejnosti, ztracených ideálech, zmařených šancích a přibývajících kilech je ukryta genialita, kterou autor oplývá, a mezi vším tím upatlaným balastem o to víc zazáří perla hluboké moudrosti. Mimo jiné třeba silné protiválečné poselství a varování před tím, co přijde po válce.
Doporučuji.
---
"Co byste raději poslouchali vy, masařku nebo bombardér?"
---
"Po skončení války vypukl boj o pracovní místa. Práci jsem nakonec dostal a ona dostala mě. "
---
"Bylo to fakt nevýslovně nesmyslné, myslím tím období kolem roku 1918. Seděl jsem na bobku u kamen v armádní chatce a četl romány, zatímco pár set metrů odtud hřměly výstřely a houfy zubožených adolescentů, co se pochcávali hrůzou, se hnali přímo do kulometné palby - jako když házíte uhlí do kamen. "
---
"Po válce bylo ve všech branžích víc lidí než míst. To vneslo do života cosi hrozivého. Je to jako když je na potápějící se lodi 19 lidí a 14 záchranných kruhů. Pocit, že pořád musíte o něco bojovat a hrát falešně, že nikdy nic nebudete mít, pokud to nevyrvete někomu jinému. (...) To na mou duši za starých časů před [1. světovou] válkou nebylo."
---
"Houfujte se, zvolte si vůdce. Hitler je černý a Stalin bílý. Ale klidně to může být naopak, protože pro obyčejného člověka je to prašť jako uhoď. Oba dva znamenají železné tyče a rozmlácené ksichty."

8 12.07.2020

Zvláštní kniha. Zajímavý koktejl témat - náboženství, misionáři, ekologie, technologie, udržitelný rozvoj, vztahy... vše umně zapracováno do poměrně jednoduchého příběhu, který nabízí spoustu témat k zamyšlení.
Nejsme zrovna nábožensky založený národ, takže množství náboženských myšlenek a citací bible může leckoho iritovat, nicméně doporučuji nenechat se tím odradit - víc nechci prozrazovat.

8 22.02.2020

Anotace říká: „Křehký, zdánlivě prostý příběh o přátelství, které časem přerostlo v lásku.“ a přesně taková tahle kniha je. Můžu doporučit

8 14.01.2020

Moc pěkná knížka.
Výborně vylíčené postavy, mistrně propracovaná psychologie postav a jejich vztahů. Skoro se nechce věřit, že kniha je stará víc než 80 let (za což vděčí i vynikajícímu překladu (četla jsem vydání z roku 2000)).
Vřele doporučuju.

8 16.11.2019

Pro dnešního roztěkaného a věčně uspěchaného člověka je to možná rozvláčné čtení, plné starosvětského klidu, míru a dobroty (které o to ostřeji kontrastují s materiální i mravní bídou Ostravska, která přišla po průmyslové konjunktuře).
Na tuhle knihu si prostě musíte udělat čas... Ona totiž vyjadřuje hlubokou lásku k obyčejnému jednotvárnému životu - tomu, co bychom dnes nazvali nudným stereotypem. A pokud se do téhle hluboké stojaté vody ponoříte v tom správném rozpoložení, můžete postupně odhalovat štěstí z takové obyčejné každodennosti pramenící.
(...aneb proč hledat Zen na Východě, když ho máme přímo pod nosem :)
---
"Zagraj sedí na špičkách mých nohou, hlavu v mém klíně, a naléhavě prosí o pohlazení. Špičatý čenich rozevře moji ruku a hlava se vtulí pod dlaň."

8 08.05.2019

Příběh lehce potrhlého vesnického faráře z finského zapadákova nám ukazuje, že být jiný sice znamená jisté nepříjemnosti, ale venkoncem je velmi osvobozující. Napsáno vlídně, s lehkostí a mírnou nadsázkou. Občas vtipné, občas k zamyšlení; určitě doporučuji.
---
„Podle biskupova mínění se pro duchovního nehodilo, aby choval medvěda. Bylo to příliš výstřední. Farář nesmí vybočovat z průměru, musí být dokonce obyčejnější než průměr, pak teprve může úspěšně hlásat Boží slovo. Je to jako v televizi: čím hloupější program se vysílá, tím víc má diváků.“
---
„Před příchodem spánku pan farář Oskari Huuskonen nesoustavně přemýšlel, že kdyby Ježíš byl Fin, tak chození po vodní hladině by nebyl žádný velký div, rozhodně ne v zimě. Při chůzi po hladině totiž nejde o sílu víry, ale o tloušťku ledu.“
---
„Ale jinak se holub s medvědem nedají moc srovnávat, každý je úplně jiný. Holub nespí v zimě a medvěd zas nelítá.“

8 29.12.2018

Dva paralelní příběhy se spoustou meandrů a odboček a taky detailů, které je dobré nepřehlédnout, protože tvoří zásadní střípky do mozaiky.
Celé je to takový zamotanec, až si říkáte, kam to asi vede. A pak najednou dočtete poslední stránku Knihy 2 a nevěříte vlastním očím, že je to FAKT POSLEDNÍ stránka, protože takhle useknutý konec vás zaskočil. A když pak trochu vychladnete, dojde vám, že je to vlastně trilogie, zajdete do knihovny pro Knihu 3 a při jejím čtení vám všechny dílky zapadnou na svoje místo.
Jojo, ten celkový obraz stojí za to.
---
Český překlad je psán krásným květnatým jazykem; o to víc překvapí občasné do očí bijící jazykové kiksy (např. „prostranná místnost“ místo prostorná, „dětská klouzačka“ místo skluzavka, „O Bohu toho nevím skoro nic.“ apod).

8 09.12.2018

Pan Vodolazkin touhle knihou ukazuje, že o ruských gulazích a bolševickém teroru těsně po VŘSR, o rozkrádání a morální bídě na konci 90. let, i o stýskání po časech vlastního mládí lze psát s lehkostí - bez hořkosti, sebelítosti, obviňování.
Vše mistrně zabalil do v podstatě velmi jednoduchého příběhu, který nám pozvolna citlivě rozkrývá, a přesto zasáhne až do morku kostí..
Určitě doporučuju k přečtení.
---
„Moudrost je především zkušenost. Promyšlená zkušenost, samozřejmě. Kdyby nebyla promyšlená, všechny kopance života by neměly žádný smysl.
Když jsem to řekl nahlas, Innokentij namítnul, že k pochopení se dá dojít i bez kopanců.(...)
Innokentij říkal, že jeho neformovalo bití v lágru, ale úplně jiné věci. Například vrzání kobylek na Siverské. Vůně samovaru, ve kterém právě začala vařit voda.“
---
„V televizi mě nejprve líčili – napudrovali mi obličej, na vlasy mi rozprášili lak z kovové nádobky. Za mě tomu říkali rozprašovač a dnes je to sprej. Sprej je samozřejmě kratší. V angličtině je mnoho takových slovíček – malých a zvučných jako pingpongový míček a veskrze úsporných a pohodlných. Jenže dřív se na řeči tolik nešetřilo.“
---
„Pro bych tam měl vstupovat?“
„Dělat revoluci. Revoluce jsou podle Marxe lokomotovami dějin.“
Seva je teď podle všeho marxista.
„A co když se lokomotiva nevydá tím správným směrem?“ ptám se. „Vždyť ji neřídíš ty.“
Seva takovou možnost nepřipouští (...) „Strana,“ říká, „to je síla. Víš, kolik nás je! Nemohou se mýlit všichni!“
Tak za prvé, mohou.
Za druhé, dost na tom, když se zmýlí strojvůdce.

8 18.11.2018

Co cítí člověk s Alzheimerem? Je to těžší pro něj nebo pro nás? Velké a těžké téma, které není snadné zpracovat bez kýče a patosu.
Pokud máme někoho takového poblíž, můžeme se tak akorát snažit nevyčítat a nevztekat se, když během návštěvy vystačí třeba s jedinou otázkou, protože zapomene nejen odpověď, ale i to, že se na totéž už (třeba čtyřikrát) ptal.

Autor v úvodu píše, že tento text vznikl, protože si potřeboval utřídit myšlenky na toto téma, a nikoli se záměrem vydat ho jako knihu. Ale já bych si přece jen raději počkala, až to bude chtít napsat jako knihu, protože tenhle text na mne působí jako když někdo přemýšlí nahlas a pinká myšlenky bez jakéhokoliv cenzury. A Fredrik Backman má určitě na víc.

8 16.07.2018

Výborná kniha s naléhavým poselstvím, které ani po 70 letech neztratilo nic ze své aktuálnosti:
Nenechme se zaslepit technikou, buďme na sebe hodní, buďme laskaví a tolerantní, neztraťme soudnost a zdravý rozum; nezhloupněme z toho, že technologie za nás všechno ohlídají, udělají a spočítají, neusněme na vavřínech a neztraťme ostražitost.
Příběh ilustrovaného muže je sám o sobě skvělý a zároveň je nápaditým propojením jednotlivých povídek.

Některé technické detaily jsou sice při dnešních znalostech úsměvné a některá témata méně aktuální (nebo si to jen myslíme?), nicméně jako celek je to geniální knížka, kterou stojí za to přečíst a třeba nad ní i potom trochu popřemýšlet.

8 20.05.2018

Život je krásný ve své jednoduchosti. Ovšem jen pod podmínkou, že je člověk ochoten (a schopen) ho takhle jednoduše žít.
Jemná óda na lidskost a prostý život v horách, stranou od lidí, v kterém člověk přirozeně dělá správné věci, a nemá potřebu fňukat, hašteřit, poučovat.
„Lidé na horách zjevně hledali cosi, o čem se domnívali, že to kdysi dávno ztratili.“

8 03.02.2018

„Bob je můj nejlepší kamarád a přivedl mě k jinému - a lepšímu - způsobu života. Oplátkou nepožaduje nic složitého ani nereálného. Potřebuje jenom, abych se o něj staral. A přesně to dělám.“

Pro člověka, který nepoznal šikmou plochu drogové závislosti, je to možná jen obyčejné vyprávění jednoho feťáka, který ani moc vyprávět neumí. Pro ty, co poznali tohle dno, je v tom určitě mnohem (mnohem!) víc, a pro kočkomily z obou kategorií je Bob bonusem navíc. Sečteno a podtrženo je to milá knížka - víc svým chlupatým obsahem, než poněkud kostrbatou formou - dalo by se říct, že je to slabá knížka se silným poselstvím. Tak silným, že přebije všechny literární nedostatky.

Když má člověk pro co, resp. pro koho žít, jde všechno mnohem snáz. To si jednoho dne ke svému překvapení uvědomil i James Bowen. V téhle knize nejde o to, čím byl, ale jak naložil s hozenou rukavicí v podobě kocoura Boba, protože ten v něm dokázal vykřesat jiskřičku smyslu života.
„Každý potřebuje přítele, jako je Bob. Měl jsem velké štěstí, že jsem jednoho takového našel...“

8 03.01.2018

Život bystré Mary se mění v okamžiku, kdy ji její otec „prodá“ do služby místnímu vikářovi.
Její přímost a přímočarost jsou zprvu příjemným oživením na sešněrované a pokrytecké faře, kde etiketa přesně stanovuje, komu je co dovoleno. Mary si nebere servítky a pěkně to tam „provětrá“. Jenže společenská hierarchie si taky nebere servítky a dá Mary jasně najevo, že „vocaď pocaď“. A jak se s tím ona vypořádá? To si musíte přečíst sami...
Pak jako blesk z čistého nebe přijde konec knihy, ale ten příběh vás nechce pustit! Nutí vás k zamyšlení, že přímočarost, prořízlá pusa a jazyk ostrý jako břitva vlastně vždycky dostával ženy do potíží, ne-li rovnou na šibenici nebo na hranici, a to o to rychleji, v čím nižším společenském postavení byly. Muž mohl dcery a manželky beztrestně mlátit, pán rozséval své sémě a děvečkám, služebným a vesnickým holkám nebylo zastání ani odvolání.
Když se to ve vás všechno dostatečně semele, může přijít úleva v uvědomění, že v naší době a zeměpisné šířce už tohle naštěstí neplatí. (Snad.)

Silný příběh je umocněn stylem Maryina vyprávění - nespisovně, bez velkých písměn a interpunkce, což jen umocňuje jeho naléhavost.

Citát:
mary, řeknu edně, aby ti přichystala nějaké nové šaty.
na těchhle není nic špatnýho.
jsou to ty jediné co máš viď?
no mám taky jen jedno tělo.

8 13.11.2017