Metla komentáře u knih

Úskalím nákupu v internetovém antikvariátu je nemožnost do knížky nahlédnout a tak se vám může stát, že vypláznete 10,- Kč za titul, který není ani této zanedbatelné sumy hoden.
Jako velmi mladá Metlička jsem sledovala "Akta X" a epizoda "Soumrak padá" patřila k mým oblíbeným, proto jsem v očekávání temného příběhu vyšpulila k vybraným titulům desetikačku navíc.
První nahlédnutí do útlé knížky mě vedlo k zamyšlení, proč ji rovnou nevyrobili v Braillově písmu, když už počítali se slepými čtenáři a text vysázeli jako čítanku. Těch 119 stran má ve skutečnosti rozsah povídky.
Další poznatek byl ještě krušnější: "Soumrak padá" je napsán na úrovni nepříliš povedené fan-fiction. Nulová atmosféra, napětí žádné, k tomu banální až blbé dialogy. Překladatel z textu stěží mohl něco kloudného vykřesat, přesto bych mu ráda položila otázku, zda v bohatém českém výrazivu skutečně nedokázal najít vhodnější zaklení než "doprčic"? Co je špatného třeba na hajzlu? Vždyť ho zná každý Američan, Prčice tak proslulé nejsou.
Pokud jste příznivci agentů Muldera a Scullyové, hoďte na tuto amatérskou novelku bobek a raději se znovu podívejte na některou lepší epizodu - užijete si sympatických postav, dobře gradovaného napětí i trochy humoru. V této knížečce byste po zmíněných ingrediencích pátrali marně a stručnost se nakonec ukázala jako výrazné plus - trpěla jsem četbou maximálně 45 minut. Obecní knihovna získala zdarma jeden podprůměrný titul; omlouvám se všem, kdo si "Soumrak padá" zapůjčili... ale já to nenapsala (a nejspíš bych to svedla lépe). 35%

21 20.04.2019

Rachel Caine počtvrté roztáčí kolotoč akce, napětí, romantiky a humoru. Joanna se po událostech z předchozích knih musí uskromnit v pracovním i osobním životě. Bývalá Správkyně tentokrát čelí nečekanému příjezdu živelné pohromy – zhýčkané sestry. Také se snaží zbavit přisátého klíštěte/policajta, řeší s proměnlivou úspěšností profesní a srdeční problémy, bojuje o život svůj i svých blízkých. Její milovaný David totiž slábne, zatímco džinové začínají shazovat okovy (přesněji rozbíjet lahve), Správci zjišťují, jak zranitelní jsou... a kdesi za obzorem se probouzí ničivá superbouře.
Úvod se nese v relativně úsměvném duchu, ale jak se situace komplikuje, děj postupně nabírá na pochmurnosti. Čtenář potká několik starých známých a přidá se pár nových účinkujících.
Knížkou jsem proplula tradičně svižně, přesto o události z tohoto světa ztrácím zájem. Příliš mnoho bohů ze stroje a manipulování s příběhem i postavami tak, jak se to autorce právě hodí; nadbytek děr, nejasností, samoúčelností a divného chování.
SPOILER ALERT!!! V jednu chvíli někdo umírá, na další stránce je čiperný jako blecha. Po celý román si Joanna stěžuje na drastický nedostatek sil, aby v závěru vrhala blesky a „čarovala“ bez obtíží (čímž pádem ztrácí smysl její předešlé peripetie se zločincem bez schopností – proč se od něj nechala vydírat a prostě ho nepřiškvařila nebo nevyrazila zavřeným oknem?) atd. KONEC SPOILERU
K výtkám připojím své dvě klasické: cicmací scény jsem ignorovala a Joannina péče o vzhled a značkové zboží mě opět lehce otravovala. Nevím, jestli se Triton chystá dovydat zbývajících 5 dílů, ani mě tahle otázka kdovíjak netrápí, přestože v luftu vlají volné konce. U „Dědictví bouře“ jsem si odpočinula, do roka a do dne si však z knihy budu pamatovat pravděpodobně leda větry (nikoliv v souvislosti s počasím). Čtvrtou hvězdu tentokrát nepřiplesknu.

18 19.04.2019

Správkyně počasí Joanna Baldwinová je zpět; tentokrát se jí průsery neřítí v patách, ale sama je aktivně vyhledává. V minulosti se totiž pár věcí hrubě nepovedlo a Jo by ráda zjednala nápravu. Pronásledování ji zavádí do Las Vegas, kde se dostanou do hry noví hráči i staré události.
Děj je jako obvykle v této sérii vyprávěn „ich formou“, hlavní hrdinka je stále ta samá osobitá mladá žena se zálibou v rychlých autech, kvalitním oblečení (toho vyjmenovávání značek různých hader a škrpálů bylo na můj vkus přes míru), charismatických chlapech a sarkastických průpovídkách. Komu se líbily první dva díly cyklu, nebude ani tentokrát zklamán: akční relaxace s přídavkem estrogenu, ve které se málo střílí, ovšem hodně manipuluje s přírodními silami, neztratila nic ze své zábavnosti (možná jen mírně zdrsněla). 75%

19 18.04.2019

„Jsme mariňáci, veliteli. Nemožné jíme ke snídani, před obědem to vysereme a večer to celý sníme znovu.“ Poručík Samantha ‘Metla’ Brogan

Zkušený literární šéfkuchař Erikson se vrhnul do tvorby pikantní chuťovky dle následujícího receptu: vzít Star Trek, převrátit ho naruby a narvat tuto výživnou hlavní ingredienci do klávesnice. Přisypat celé balení Futuramy, přihodit několik kostek Červeného trpaslíka a krátce rozmixovat - na kousky, nikoliv na úplnou sračku. Vše prsknout na pánev s hustou vrstvou absurdity, pořádně oflambovat v plamenech ironických postřehů a podávat horké tak, aby si konzument pořádně popálil jazyk. Někdo vyplivne hned první sousto, další „Spratka“ sežvýkají s ošklíbáním, jiní si docela pochutnají, ale jedli už i lepší, poslední skupina strávníků bude nadšeně říhat a dovolávat se nášupu.

„Hej, emzáci! Vraťte se na tu svou loď a mazejte. Pronto! Muži v černým jsou na cestě. Za chvilku to bude průser jak mraky.“
Koule zablikala. „Nehmotný přesun vyhodnocen jako neúplný. Průser jak mraky potvrzen. Není to nebe. New Jersey. Země. Lidé. Zdánlivě rozumný druh XV-2 7, kategorie: Nepravděpodobná. Hodnocení inteligence: Neschopná. Fáze kulturního vývoje: Věk masturbace, stále probíhá. Zpráva flotile na oběžné dráze: rekalibrovat parametry transcendence pro duchovní odtělesnění co nejdřív to kurva půjde.“

Jen dvakrát v životě jsem litovala, že jsem nepropadla fenoménu Star Treku (zkusila jsem, leč přišel mi příliš krotký, korektní a příšerně papundeklový): poprvé to bylo při četbě povídek Jana Hlávky, který tomu universu v mých očích vdechnul život, udělal jej věrohodnějším a šťavnatějším než jeho původní tvůrci. Podruhé mě mé povrchní znalosti ST zamrzely v uplynulých dnech - pravděpodobně bych se bavila mnohem víc, pochytit všechny narážky. Ovšem i tak to byla zajímavě švihlá jízda.

„Sin-Dour, jste si jistá, že to je ono plavidlo?“
„Ano, pane.“
„Ale to je hovno. Pravda, velký, ale už jsem viděl větší.“
„Ehm, pane, to hovno je vybavené antihmotovými motory, povrchovými čidly, zbraňovými úchyty a něčím, co vypadá jako okénka,“ vysvětlovala Sin-Dour.
„Téda,“ prohodil Jimmy Eden od komunikace, „co ten chlápek snědl, že vysral tohle všechno?“

No ano, fekální humor a vulgarity, zapomeňte na brilantní zápletku s logickým vývojem od A přes B k C. „Spratek“ je sledem groteskních scének a sžíravých dialogů v podání stěží příčetných osob (lidí, mimozemšťanů, umělých inteligencí, robotů, koťátek...). Hlavní „hrdina“, novopečený kapitán Hadrian Sawback, je samolibá, arogantní, chlípná, neřízená střela, vrhající sebe i svou posádku z jedné exkrementové smršti do druhé. A kupodivu to není charakter neschopný, nýbrž VŠEHOSCHOPNÝ.

„Poručík Eden je odvolaný a zatčený. Obviňte ho ze zanedbání povinností a poslouchání Celine Dion. Jedno z těch obvinění je na vojenskej soud a to druhý vyžaduje popravu bez možnosti odvolání.“
„P-pane!“ vyjekl Eden. „Já tu Celine Dion neposlouchal! Nezabíjejte mě!“

Jak to vidím já, Erikson s láskou překopal vášeň svého mládí a vylil si srdíčko z toho, čím je iritován: například vládou dutých hlav, politikou agresivních primitivů, písněmi Celine Dion, lidstvem degenerujícím na sociálních sítích, veškerou pohodlnou, zbytečnou existencí, místo užívání si života po hlavě a na plné koule.
Nejsem nekritický žrout tohoto autora, Malazem se zatím spíše dusím, ale na "Spratkovi" jsem si vcelku pošmákla a mým trávícím traktem prošel bez obtíží, snad jen závěrečné strany měly divnou pachuť. Pod zdejších souhrných 72% se podepíšu.

25 17.04.2019

Druhý díl cyklu „Správci počasí“ se nese v podobném duchu jako úvodní část. Hlavní hrdinka Joanna je magnetem na průsery a pohromy všeho druhu. Po peripetiích ze „Smolného povětří“ se musí vyrovnat s novým způsobem své existence a netřeba zdůrazňovat, že život džinů, jakkoliv mocných, má svá úskalí. Třeba když se jejich láhev dostane do spárů uhrovitého, nevyrovnaného fracka…
Rachel Caine dovedně mixuje humor s napětím, romantiku s akcí, přidává exotickou příchuť manipulace s počasím a výsledkem je opravdu svižná knížka. Několik procent strhávám díky příliš zdlouhavému růžovému úvodu (postelové scény si své příznivce jistě najdou, ovšem já mezi nimi asi nikdy nebudu). Čtenáři z řad mužů nejspíš obtížně překousnou způsob, jakým Joanna hodnotí skoro každého chlapa, který kolem ní projde (USA jsou zjevně plné atraktivních supermodelů:-)).
Ženám a dívkám mohu „Úžeh“ bez váhání doporučit jako odpočinkové, nikoliv však hloupé čtení; jestli je to kniha i pro pány, to nedovedu posoudit. 75%

16 16.04.2019

Pokud se nenecháte odradit kýčovitou obálkou, otevřete "Smolné povětří" a začnete číst, dočkáte se štědré porce humoru, dávky akce, nějakých těch techtlí-mechtlí, dynamické zápletky odvíjející se od agentury, co dohlíží na počasí, a nechybí ani nadpřirozené bytosti (džinové a démoni).
Hlavní hrdinka Jo není zrovna drsňačka, naopak, jde o lehce praštěnou mladou ženu, pečlivě dbající na svůj vzhled, která zbožňuje rychlá auta a opalování v bikinách. Co jí schází na fyzické síle, to dokáže bohatě vynahradit schopností manipulace s počasím. Život však není peříčko a Joannu pronásledují problémy...
Děj pádí jako jamajský sprinter, strhne čtenářovu pozornost hned od první stránky a nezpomalí - s výjimkou několika romantických scén. Největším kladem románu je příjemný, ironický humor. Slabinou je z mé strany výše zmíněná růžová knihovna (já frigida to přeskakovala, ale pro někoho bude občasné Joannino šmajchlování jistě příjemným bonusem).
Rozzářím čtyři sluníčka pro překvapivě zábavnou odpočinkovou knihu.

18 15.04.2019

Překvapivě rozmanitá a úrovní relativně vyrovnaná sbírka povídek, ve kterých hlavní či vedlejší role hrají města. Čtení jsem dlouho odkládala, což zpětně hodnotím jako moudrý krok – stihla jsem do několika textů dospět a lépe si je vychutnat. To se týká především kousků z mého hlediska nejlepších: „Hra na tiché léto“ Františky Vrbenské mě oslovila nejvíc, těsně následována „Druhou protisměrnou“ Filipa Gotfrida. Z jiných povídek jsem pro změnu vyrostla, nejnižším hodnocením to odnesl J.W. Procházka se svým „Ostřím času“.
Ke každému příběhu dodám komentář zvlášť; většinou jsem hodnotila ciframi 70 až 80%. K celkovému pozitivnímu dojmu přispěly také pečlivé redakční práce, hezká grafická úprava, zkrátka kvalitní provedení knihy. 75%

14 14.04.2019

Krátce poté, co byla v USA vydána "Kniha posledního soudu" od Connie Willisové, mohli si čeští čtenáři přečíst tématicky příbuzné dílko "Zákon vlků" Hynka Hlaváčka. Hrdinové obou příběhů cestují časem do středověké Evropy, pozornost je věnována také událostem v blízké budoucnosti, ale tím podobnost končí - asi jako srovnávat Pohlreicha s Babicou. Americká autorka se projevila jako mistryně detailu, pečlivě vykreslila život v nelehkých dobách do nejmenších podrobností, aniž by se spoléhala na dobrodružné scény. Její 550 stran objemná bichle měla svá slabší místa, čtenářům však důrazně připomněla, jaké máme štěstí: žijeme v civilizované době.
Hynek Hlaváček byl ve svém příběhu mnohem stručnější, středověké reálie pouze povrchně naznačil, soustředil se na přímočarou akci a násilí, přesto mu nelze upřít snahu přihnojit zápletku myšlenkami o morálce, lidskosti, touhách... Peripetie nejmenovaného (anti?)hrdiny zabalil autor do hávu reality show, přičemž technické aspekty cestování časem a přenosu dat neřešil (což je nejspíš dobře). Novelka by potřebovala doladit ve více ohledech.
Zkratkovitý, roztříštěný a mezi několika postavami hopsající děj mě stylem kdovíjak neoslovil, přesto považuji "Zákon vlků" za snesitelný průměr, nikoliv (napůl očekávaný) průser.

16 13.04.2019

Jelikož nám do rodného listu nedal nikdo štempl, že náš život bude procházka růžovou zahradou, může nám osud hodit pod nohy kládu, o kterou se naše příčetnost přerazí. Do jaké míry a jestli vůbec dokážeme sesbírat a naskládat zpět rozházená duševní kolečka, to závisí na mnoha okolnostech.
Bailey pracuje jako detektiv pro právnickou firmu, zadek si vozí v porsche, její zdánlivé sebevědomí a mentální stabilita však vezmou za své hned v úvodu knihy. Po traumatizující události může trpělivý čtenář sledovat, jak Bailey válčí s realitou, s panickými stavy úzkosti, nočními můrami, paranoiou, s problémy z řad rodiny i s vlastními chybami. Co je skutečnost a co pouze výplod její ztýrané mysli?
„Povídej, co vidíš“ je psychologický román s prvky thrilleru, pátrání po pachateli zločinu není pro děj tím nejdůležitějším (což se projevilo v závěru, kdy Joy Fieldingová udělala „ententýkydvašpalíkyčertvyletělzelektriky a ze všech možných podezřelých to budeš třeba ty!“). Tempo příběhu je opravdu slimáčí a zápletka se vyvinula podle mých předpokladů, k něčemu vedly decentní indicie, něco jsem prostě odhadla. Autorka naštěstí ovládá své řemeslo dostatečně dobře, abych ji navzdory výhradám ocejchovala třemi hvězdičkami (s upozorněním, že ta poslední je taková nepřesvědčivě poblikávající chcíplotina).

22 12.04.2019

„Hvězdnou svatyni“ jsem se přinutila popadnout vyloženě proto, abych měla z krku jeden čtenářský rest, než zase stihnu zapomenout děj předchozích dvou částí. Bohužel určité obavy až nechuť byly na místě.
Yamamanama putuje rozmanitými světy, prostorem i časem, někdy je pouhou loutkou v rukou ostatních, jindy všemocným hybatelem děje. Jeho schopnosti jsou jaksi kolísavé; navzdory vyloženému zbožštění hlavního hrdiny není jisté, kdy problémy zvládne s prstem v nose, kdy ho nepřátelské mocnosti nakopou do kostrče, nebo kdy se mu dostane vnější pomoci ve stylu deus ex machina. Zrovna tak je těžko odhadnutelné Yamovo duševní rozpoložení: chvíli fracek plný pochybností, o pár stran později je náhle vyrovnaný a moudrý jako Budha... a tak pořád dokola. Jakkoliv mi tato postava k aortě nikdy nepřilnula, tápající mladík z prvních dvou dílů mi byl přece jen bližší.
Tvorové kolem hlavního hrdiny se střídají rychleji než klienti mimořádně atraktivní a laciné prostitutky, dlouhodobější stálicí je pouze věrný sluha Pandaras. Ani zde se tedy čtenář nedočká záchranného kruhu v podobě nějaké sympatické osoby, které by bylo možné držet palce.
Prd platná je McAuleyho imaginace v tvorbě prapodivných sci-fi prostředí, když mě pohádkovou mytologií zavánějící zápletka plná zkratek a její protagonisté nechali úplně lhostejnou. S Konfluencí se loučím poněkud rozladěná, každopádně mi z paměti nezmizí: zůstane tou knihou, při jejíž četbě si i má dcerka řekla "mám té nudy dost" a začala se v předstihu dobývat na svět. 55%

15 12.04.2019

Paměť je nespolehlivá mrcha, ale v tomto případě je důvodem rozdílných dojmů mezi první a druhou četbou věk. Změnila jsem se za těch čtrnáct let, hledám v literatuře něco jiného, než pouze překotný děj a dobrodružství od první do poslední stránky.
Mladý Yamamanama marně pátrá po tajemství svého původu a při té příležitosti stále před někým prchá, je zajat, objevuje a rozvíjí v sobě schopnosti, s jejichž pomocí unikne, prchá, je zajat, díky svým schopnostem unikne, zííííív, prchá, je zajat, chrrrr, chrrrr...
McAuley dává čtenáři poznat nové rasy a prostředí Konfluence, nahlédneme do dávné historie, zjistíme něco více o Ochráncích, proč zuří válka s Kacíři, na vycpávkový díl se zkrátka odhalí docela dost. Atraktivní mix sci-fi a fantasy funguje uspokojivě, příběh pádí vpřed jako splašený a pořád se něco děje, zdánlivě tedy není proč se při četbě nudit. A přesto se mi to podezřele často stávalo.
Problém jsem měla především s postavami, nikdo ve mně nevyvolal dostatečné sympatie, osud všech vystupujících osob jsem měla u zadnice. Yama je prostě zmatený, čtenář s ním, a ostatní charaktery jsou nahozeny tak povrchně, že stěží stojí za zmínku. Příběhová linie mi přišla neukázněná, nakládání s realitou samoúčelné, neustálé honičky a bitky poněkud zadupávaly myšlenkové podhoubí.
Dokopat se k třetímu dílu bude potíž, vážně jsem ho měla dočíst jako čerstvá, akcechtivá Metlička, teď už si to asi tolik neužiju.

17 11.04.2019

Tuhle knížku jsem četla v době jejího vydání před devatenácti lety, ale nějak jsem nedošla až ke třetímu dílu, proto jsem se rozhodla "Ságu o Konfluenci" oprášit. Z příběhu mi v hlavě uvízly pouhé střípky, takže to pro mě bylo prakticky jako první čtení.
Konfluence je planeta osídlená tisícovkou rozmanitých inteligentních ras, jen mladý Yama, nalezenec, není schopen najít nikoho ze své pokrevní linie. Mladík má neobvyklé schopnosti a sní o tom, že je předurčen k čemusi výjimečnému. Rozhodně nechce následovat usedlou kariéru písaře, kterou mu naplánoval otčím, nejvyšší úředník městečka Eolie.
Děj je od prvních stránek hodně dobrodružný, silně kořeněný zajímavým prostředím, fantasy prvky se hojně mísí se sci-fi kulisami. P.J. McAuley nesklouzává k nadměrné popisnosti, přesto mi nedělalo problémy si svět živě představovat. Například Město mrtvých, rozsáhlá nekropole, pro mě bylo hotovým turistickým zážitkem.
Důležitou roli v životech obyvatel Konfluence hraje mytologie, otáčející se kolem Ochránců a Kacířů. Tyto pasáže z teologie a historie planety jsou dávkovány relativně řídce, snad aby se čtenáři nenudili. Osobně bych ráda lépe pochopila, jaké události Konfluenci zformovaly, ale jsou přede mnou ještě dva díly, předpokládám tedy, že mě autor průběžně zasvětí.
Výtku si dovolím k psychologii postav ala korpus na pizzu: nizoučké placky v očekávaném tvaru. Zapomeňte na duševní loupání cibule, odhalování vrstev povahy, emotivní dýchání s charaktery. Každý holt nemůže být Stephen King.
Celkově jsem si z tohoto návratu odnesla příjemné, převážně pozitivní dojmy a pokud mě paměť neklame, pokračování "Předkové dnů" bylo ještě zajímavější a čtivější.

17 10.04.2019

"Sluníčko už pomalu zapadalo a vypustilo na nebe červánky, které zbarvily nebe tak krásně, jako by vzal někdo štětec a namaloval je přímo na nebe."
Kdyby se jednalo o slohovku žáka základní školy, dobrá, ale pokud chce někdo za svou práci peníze, měla by mít trochu vyšší úroveň a neobsahovat hrubky:
"Proto se každé ráno sešli a pokračovali ve sbírání, pomohli jim i zvířátka, a tak se i seznámila s milou čarodějnicí Bordelínou."
No, přinejmenším jsem se pobavila vzpomínkou na Divadlo Járy Cimrmana: "Dvojčata se škrtily..." "Škrtila!" "Ale byly roztomilá!"
Ukázky literárního stylu s pochybnou poetikou máte, průměrný děj také příliš neoslní. Skřítek Kulíšek vyrazil do světa, poznává zvířátka a pohádkové bytosti, cvrnknutím do ucha vyčaruje vše potřebné. Nechybí nezbytné poučky na téma poděkování, úklidu a správného chování. Mé předškolní dítko nevěnovalo textu mnoho pozornosti, nedočkala jsem se odpovědí na občasné kontrolní otázky: "Jak se jmenuje ježek? Co chybí Kulíškovi u domečku? Jaké zuby má Bordelína?" Cácorka se přes opakované výzvy nebyla schopná na příběhy soustředit, což se jí stává málokdy.
Výtvarná stránka je pro děti líbivá - hodně výrazných barev, velké oči, postavičky snad roztomilé (mně připadaly především skřítčí ksichty kapku znepokojivé). Osobně dávám přednost méně kýčovitému stylu, ty ilustrace jsou ovšem určeny mrňatům, nikoliv starým Metlám, nelze k nim tedy mít výhrady.
"Kulíškovy neposedné příhody" nás bohužel nenadchly, nicméně na tři cvrnknutí do ucha stačily.

18 09.04.2019

Od: Metla
Komu: čtenářům Databazeknih.cz
Pondělí, 8. dubna 2019

Red Hot Chili Peppers - Stadium Arkadium
Čau!
Půjčila jsem si v knihovně „Skrytou píseň“, protože mě nalákala na „thriller v rytmu kytar“. Kniha je skutečně nasáklá hudbou, především různými podobami rocku. Každá kapitola, přesněji skoro každý příspěvek zmizelé ségře na Facebook začíná zmínkou, co právě hlavní hrdinka/trubka Nika poslouchá. Popkulturních odkazů převážně z oblasti hudby jsou v románu tři zadnice; většinu z těch kapel jakž-takž znám, nebo mi byl přinejmenším povědomej název. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou jednotlivý skladby stáhnout a ochutnat, ale nakonec jsem nad tím mávla ploutví. Mám svůj vkus, nepotřebuju se hledat v knihách určených pro čtenáře o generaci mladší.
„Skrytá píseň“ pro mě nebyla detektivkou ani thrillerem, spíše nahlédnutím do životů a hodnot, které mi nejsou a nikdy nebyly blízké. Svobodomyslnost a nezodpovědnost mládí v sebedestruktivním podání, kdy je nutno devastovat svá těla i mozky cigaretami, alkoholem a drogami, nechat se kdekým zblbnout, oblizovat a šoustat jako o život. A při té příležitosti formou prozkoumávání internetu a rozhovorů s různými lidmi, rockovými sereblitami a fanynkami zjišťovat, jak žila a kam se před lety ztratila Jen, starší sestra Niky.
Bylo zvláštní si uvědomit, jak obtížnou pozici mají oběti zločinů z řad přistěhovalců. V Anglii (a nejspíš ani jinde) se nikdo nepřetrhne s pátráním po pohřešovaný Rusce, která mohla odcestovat do libovolný brusele. O moc víc mi kniha nedala. Úvod sice příjemně navnadil, počáteční kroky Londýnem a Notownem jsem sledovala se zájmem, ten bohužel brzy vychladl a k dočtení jsem se přiměla pouze metodou „rychloposuvu“. Nepotřebovala jsem vědět o každý vypitý lahvi cideru, požvýkaným toastu, o každým vyhuleným jointu, vyšňupnutý lajně či zvlhnutí spodního prádla vlivem charismatických rockerů. Postupně jsem tedy začala přeskakovat celý věty a soustředila se jen na to podstatný.
„Skrytá píseň“ mohla být o 100 stran kratší, aniž by tím zápletka nějak utrpěla. Nehledě na fakt, o kolik stručnější mohl román být, kdyby si Nika prohlédla videa z doby Jenina zmizení okamžitě, jak velí logika, a ne až někdy náhodou, jak se to hodilo autorce k podivnýmu, nepřesvědčivě dramatickýmu, přepísknutýmu finále.
Komu knihu doporučit? Asi čerstvě dospělým, ale nepovažuju za příliš šťastný utvrzovat je v názoru, že zde popsanej způsob existence je normální, v pohodě a cool.
Stav: přečtena

24 08.04.2019

Návrat do New Yorku nedaleké budoucnosti byl přesně tak plný klišé a zoufale neoriginální, jak jsem se po prvním dílu série „Virex“ obávala. Noir detektivka sice má mít určité klasické ingredience, pokud však autor nedokáže vytvořit zajímavé postavy a příběhem nudí, pak je to pro čtenáře ztráta času.
Hal Halliday má nový případ: najme si jej slavná herečka, aby vypátral její pubertální ségru. Detektivní linie je poměrně chudobná, náznaky akce ničím nestrhnou, účinkující se občas chovají nelogicky a co je nejhorší, všechni mi byli naprosto ukradení. Charaktery bych rozdělila do tří kategorií: zbytečné (policisté + padouchovi poddaní), otravné (všechny vystupující osoby ženského pohlaví), lhostejné (hlavní hrdina + všichni ostatní).
Co dodat? Nezáživné až toporné dialogy jsem měla chuť přeskakovat, citové problémy Hallidaye a jeho mladistvé schovanky byly na přesdržku, nápady v souvislosti s budoucími technologiemi nulové, nebo přímo působící jako ze zlatých sedmdesátých (ostudné pro scifko vzniklé ve 21. století).
I kdyby byl překlad včetně redakčních prací bezchybný, což není, dojem z „Newyorského blues“ by se tím nevylepšil. Velmi vlažný zážitek, ani solidní Doležálkova obálka tentokrát nezvedne hodnocení nad slabý průměr.

15 07.04.2019

Noir detektivka z nedaleké budoucnosti - zní to atraktivně, ale...
Atmosféra zimního chátrajícího New Yorku obleženého uprchlíky není špatná, nicméně výjimečně hustá taky ne. S postavami se autor pokouší po psychické stránce hlouběji pracovat, jen se mu to příliš nedaří a místy jde o snahu až křečovitou (halucinace s mrtvou sestrou apod.). Hlavní hrdinové mají působit lidsky, žádní supermani, ovšem z mého hlediska už je ta křehkost charakterů za hranou. Bývalý policisté, soukromí detektivové, zkrátka lidé dlouhodobě pracující v rizikové profesi by neměli být při konfrontaci s útočníkem stále vyděšení, panikařící, na útěku. Několik let jsem vykonávala noční práci v docela nebezpečných podmínkách a nasbírala při těch příležitostech mnoho nepříjemných, leč užitečných zkušeností, nejspíš proto mě Hallidayovo neprofesionální chování a jednání v krizových situacích iritovalo. Neschopnost ovládnout strach a šok odložit na později, no budiž, vrcholem nevěrohodnosti však pro mě bylo, když Hal při jednání s únoscem opakovaně netrpělivým pohledem kontroloval prostory, odkud měl přijít překvapivý policejní útok. Snad ani dítě by nebylo natolik hloupé, proč autor chtěl mít tak přibržděného hlavního hrdinu?
Zápletka románu je recyklátem x-krát čteného i viděného ve filmech, logika občas zakolísala. Autorův styl psaní je rozvláčný (zvláště v první polovině), nezajímavý, dialogy jsou fádní, chybí jim jiskra. Nečetla jsem dychtivě, nemusela jsem se ani kdovíjak nutit... bylo to jako jíst oschlý rohlík, zasytilo, ovšem gurmánský zážitek vypadá jinak.

Na závěr si vypomůžu odstavcem z medailonku Martina Šusta:
"Eric Brown sice nepatří mezi autory hýřící originalitou či osobitým stylem, nelze ho však označit ani za běžného řemeslníka, pravda leží někde uprostřed a my se můžeme těšit z jeho příběhů, které lze bez vážných výhrad označit za kvalitní fantastiku."
S první částí souvětí jednoznačně souhlasím, první díl série "Virex" skutečně nenabídl ani špetku čehosi nového, neotřelého, nápaditého. Erica Browna bych označila za běžného řemeslníka, na jeho další příběhy se kdovíjak netěším a jestli píše kvalitní fantastiku, to z "Newyorských nocí" nepoznám, ty jsou přinejlepším lehounce nadprůměrné.
P.S.: Překlad byl místy trochu neobratný a korektury mohly být pečlivější. Chválím stylovou a ke knize perfektně pasující obálku Jana Doležálka.

16 06.04.2019

Vše podstatné o knize říká anotace: čtenář se vydává s hlavním hrdinou, veterinářem Lucasem, do hlubin Mariánského příkopu, kde temnota neznamená pouhý nedostatek světla. Ve stanici Trieste pracují vědci s neznámou látkou, která by mohla být pro lidstvo spásným všelékem. Skutečnost ovšem předčí ty nejstrašnější noční můry...
Kniha ve mně vyvolala příjemně mrazivé vzpomínky na Carpenterovu filmovou klasiku "Věc", prostor je samozřejmě mnohem izolovanější, postav méně, nechutností více a nechybí náležitá psychologická sonda především do duše hlavního hrdiny. Jeho flashbacky, různé traumatizující rodinné zážitky, byly svým způsobem děsivější než podmořská splatterpunková záplava morbidních hrátek s lidskou i zvířecí anatomií, hrozící čtenáře utopit v krvi a slizu.
Kdyby někdo "Hlubinu" natočil, hodně by se odehrávala ve tmě, byla by plná panického pobíhání, lekaček (tedy ponuré hudby, co z ničehonic zařve do uší kvůli kdejakému falešnému uprdnutí) a speciálních, žaludek obracejících efektů. U knihy je člověk odkázán na vlastní fantazii, intenzivnějšímu zážitku určitě pomůže nechat četbu na večer/noc, ideálně pokud nikdo jiný není doma.
Za první polovinu románu bych nadělila čtyři pochmurné hvězdy, s přibývajícími nechutnostmi dojem mírně klesal, ale hřebíček pod "pouhých" 70% autor zatloukl během posledních pár desítek stran. Některé věci prostě působí lépe, když jsou jen naznačeny. Snaha o detailní vysvětlení může zavánět pitomostí a kýčovitostí, jak se tomu bohužel do značné míry přihodilo i v tomto případě. Závěr připomínal chaotické klubko neuvěřitelně zlých snů - pořád jsem čekala, až se Luke konečně probudí s rukou v nočníku... což by možná bylo lepší než finální pointa. Nejprve jsem myslela, že je to dáno mládím a nezkušeností Nicka Cuttera (nebo Craiga Davidsona, jak je libo), ovšem vypsaný čtyřicetiletý fotr si zkrátka nezaslouží shovívavé přimhouření očí.
Lehce rýpnu také do překladu - že si jednoruký člověk zakryje obličej dlaněmi, to ještě může být autorův lapsus, ale opakované nevhodné použití slova "patetický" už jde čistě na vrub překladatele.

22 05.04.2019

Ale jo... Zatímco sérii "Grant County" jsem vzdala po prvním dílu, jelikož mi hlavní hrdinové šplhali na nervy, Will Trent si získal více mých sympatií. Sice žlázy traumatizovaného vyšetřovatele produkují nadbytek estrogenu a zase tady máme "nechci tě/chci tě/nechci tě" problémy, přesto komplikovaná chemie postav má své hlubší opodstatnění a slibný potenciál. Charaktery jsou pečlivě vypiplané, zápletka je řádně krutá, padouši jsou odporní až hanba, jakési drobné záblesky lidskosti jim však autorka neupírá. Detektivní složka románu úplně nefunguje, tady hrají prim emoce, instinkty a impulzivní skutky, ovšem pokud máte rádi psychologické thrillery a nejste cimprlich ohledně brutálnějších scén, "Triptych" by se vám mohl trefit do vkusu. Vykousnu sem čtyři krví ulepené a budu doufat, že nám paní spisovatelka příště Willa Trenta trochu pochlapí. A chci více šéfové Amandy, zdá se být zábavně sarkastickou mrchou :-) 75%

26 04.04.2019

"A šli tři. Princezna Pavlinka, bílý pejsek pudlík Šmudlík a červený tulipán. Šli trávou a cestičkou z kamene. Šli pod korunami stromů."

Ze všech knih, které jsem za posledních 15 let přečetla, má tato nejblíže k poezii. Snově lyrickým stylem, spíše naznačujícím než popisným, je psáno o dětství a stáří, zrodu a smrti, o holčičkách - princeznách a letním světě, kde mohou mluvit všichni: třeba pudlíci, květiny i stromy.
Tohle zvláštní, něžné čtení je zkrášleno odpovídajícím vizuálním doprovodem, grafická stránka dokonale souzní se slovy. Nebýt poněkud melancholického tónu, uměla bych si takové ilustrace představit na zdech pokoje mojí dcery.
"Princeznu z třešňového království" bych doporučila děvčátkům ve věku sedmi-osmi let; jako předčítání pro předškolní cácorku to nebylo ideální, ale snad si za pár roků vzpomenu a znovu si knížku půjčíme. Nebo koupíme. Zatím dám čtyři zasněné třešničky, pátou možná časem - až/jestli se okouzlení přenese na mou princeznu.

21 04.04.2019

Nebyl by to báječný svět, ve kterém by si všichni byli podobní nejen vizuálně, ale také povahou a absencí osobního vlastnictví? Každý by umíral ve stejném věku jako ostatní, děti by se rodily pouze se svolením jediné nezpochybnitelné vrchnosti a také počet jmen by se výrazně zredukoval, ať je vše co nejrovnoprávnější. Nikdo by neměl důvod závidět, všichni by byli milí, usměvaví, ochotní pomáhat druhým i proti jejich vůli, výkonní v přidělené práci. Ke spokojenosti by jim stačila pravidelná strava (suchary), čistý oděv (všichni stejný, maximálně barevně odlišený podle profesí), pravidelný TV program a pravidelný sobotní sex… Žádné rozpory, žádné remcání, žádné války, žádná zločinnost, prostě poslušná, mírumilovná společnost členů bez jakýchkoliv sobeckých ambicí. Stačí jeden superpočítač + nějaká ta terapie s využitím chemických látek a máme tady dokonalou EUtopii! Nezní to nádherně? Jestli jste politický sociopat s diktátorskými sklony, tak určitě. Nám ostatním se z té představy musí zákonitě zvedat kufr.

Románem nás provází postava Chipa, poněkud kazového jedince (má jedno oko zelené, rebel); krátce nahlédneme do jeho dětství, poznáme události a osobnosti, co jej do budoucna ovlivní. Občas mě v průběhu čtení některé okolnosti dráždily svou nelogičností, ale většinou autor dokázal tyto nesrovnalosti v pozdějších fázích uspokojivě zdůvodnit.
Sem-tam bych pana Levina přibrzdila a dožadovala se více detailů, jinde bych preferovala ubrat, závěr mě svým pojetím trochu zklamal a vydání z roku 1994 obsahuje redakční kopance, přesto můžu „Ten báječný den“ s čistým svědomím doporučit všem příznivcům antiutopií. Zvláště první polovina byla dechberoucí a objevování zákonitostí tohoto světa jsem si užívala, druhá akčnější půlka sedne spíše mladším čtenářům.

23 03.04.2019