Metla komentáře u knih

Tak trochu jsem doufala, že se mi "Tkalci saramyrští" nebudou moc líbit, abych sérii nemusela dočítat v angličtině. Ovšem už první věty zhatily mé naděje - Chris Wooding se mi trefil do vkusu. Vytvořil pestrý svět, ze kterého je patrná inspirace japonskou kulturou, přidal zápletku ne snad vyloženě originální, přesto zajímavě podanou a bohatou na napínavé okamžiky i (poněkud očekávané) zvraty.
Postavy jsou různorodé, nešustí papírem, klaďasové mají své chyby a traumata, padouchy lze do jisté míry chápat, přinejmenším letmo zahlédnout jejich lepší stránku... a s hnusákem z nejhnusnějších je možné v návalech odporu pocítit nepatrný soucit. To se týká hlavních hrdinů, vedlejším hráčům se mnoho péče nedostalo - což nevadilo v prvních dvou třetinách příběhu, kdy do děje zasahovali minimálně, později už ano. Ke svým výhradám musím připojit také neuspokojivé řešení závěrečné krize (kéž by bohové nenasedali do strojů a raději spisovatelům vnukli dobré nápady).
Velkou pochvalu naopak zasluhuje autorův styl psaní, příjemně jitřící fantazii, místy až básnický, přesto perfektně čtivý. K tomu samozřejmě patří poklona a díky překladateli... kéž by podobně skvělou práci odvedl také tvůrce obálky. Jsem vnitřně přesvědčená, že chopit se tématu např. Jana Šouflová, vytvořila by patřičně atmosférické dílo, které by knihu prodávalo podstatně lépe než ta temná abstraktní zrůda s odpuzujícím účinkem. Jen takový smutný, bezvýznamný povzdech, no.
Stručné shrnutí: u "Tkalců saramyrských" si na své přijdou příznivci napětí, akce a dobrodružství, stejně jako ctitelé politického pletichaření a zákeřných intrik. Jedincům se slabšími žaludky tento román nedoporučuji, ale já, zvrhlík, se na pokračování těším.

9 09.11.2018

V "Anihilaci" autor obklopil čtenáře spoustou nezodpovězených otázek a především surreálnou atmosférou, "Autorita" do skrumáže matoucích pocitů přihazuje solidní porci frustrace. V průběhu četby jsem si připadala jako při sledování seriálu "Twin Peaks": postavy byly silně podezřelé až úplně šílené, většinu doby jsem nechápala co a proč se děje, přesto jsem podlehla fascinaci. Společně s agentem Johnem Rodriguezem alias Šéfem jsem se (marně) snažila zorientovat v Jižní zóně, organizaci zkoumající Oblast X a její projevy. V závěru byla naše snaha korunována částečným a naprosto pochybným úspěchem, nezbývá tedy než doufat, že alespoň závěrečná "Adaptace" poskytne více vodítek, jak se v tom snovém bordelu zorientovat.
Hodnotím podobně jako první díl: ani tentokrát se mi nečetlo lehce, v příběhu jsem měla větší hokej, ovšem s Šéfovým charakterem jsem se identifikovala snadněji (v porovnání s bioložkou a těmi ostatním podivínkami z dvanácté expedice). Maximálně 70%.

8 08.11.2018

Bohužel spadám do té kategorie čtenářů, kterým "Anihilace" tak docela nesedla. Možná se mi jen netrefila do nálady, možná nejsem správná cílová skupina, zkrátka mi Oblast X nepřipadala dostatečně fascinující. Ani hlavní hrdinka mi nebyla sympatická - navzdory hojně popsanému životu introverta, co raději pozoruje hovnivála, než by se zapojila do lidské interakce. K vedlejším postavám už vůbec nebylo možné si vypěstovat nějaký vztah: nedozvíme se jména, pouze pracovní zařazení, chovají se všechny divně (ano, s výjimkou zmínek o manželovi zde vystupují pouze ženy). Nejsem si příliš jistá pointou knihy... vlastně bude těžké vysvětlit, proč dávám hezkých /-70%. Snad pro tu zvláštní atmosféru znepokojivého snu, snad pro dobře propracovanou psychologii hlavní hrdinky (jakkoliv mi k srdci nepřirostla), snad pro určitý potenciál do budoucna. Mírná ochota dát šanci pokračování ve mně navzdory špetce zklamání vyklíčila.

14 08.11.2018

Jelikož v určitých aspektech naplňuji definici nerda, asi není kdovíjakým překvapením, že jsem si tuto fantastickou jízdu skvěle užila. Má jen několik málo vad: ideálním čtenářem je disociální teenager, který přicestoval časem z 80. let. Pamětníci té doby si také přijdou na své, pokud ovšem tehdy měli přístup k zahraničním počítačovým hrám, sci-fi filmům a literatuře (což na území ČSSR splňoval asi málokdo). Tak třeba já bych učůrávala blaženou nostalgií, věnovat se "Ready Playe One" spíše devadesátkám až přelomu tisíciletí, to byl pro mne Zlatý věk. Takhle jsem nepochytala zdaleka všechny narážky především v herní zóně, s filmy to bylo naštěstí lepší a knihy zůstaly v ději bohužel hodně opomíjeny.
Trochu jsem zívala v "milostných" pasážích, ovšem uznávám, že pointa o nutnosti žít vlastní život a budovat reálné vztahy je přes svou vyčpělost čím dál aktuálnější. Také nejsem příznivec jednoduchých zápletek, kdy dokonale kladní adolescenti bojují s extrémně zlou megakorporací a sem tam se zjeví všemocný Gandalf s pomocnou hnátou... Neremcám, prostě zdůvodňuji absenci páté hvězdy.
Byla to moc příjemná zábava, s okamžiky humornými i temnými, co mne po dlouhých měsících zapřísáhlé abstinence s vysokou pravděpodobností zase uvrhne do závislosti na RPG. Hmm, Witcher 3 nebo Dragon Age: Inquisition? Možná Dishonored 2? Hele, na Batman: Arkham Asylum jsem se taky ještě ani nepodívala....

27 07.11.2018

Je to už několik let, co jsem večery trávila ve společnosti hráčů „Hladových her“ – sledovala jsem životní cestu Saula Laskiho a jeho spalující touhu vypořádat se s válečnými zločiny na židovském národu. Nezůstane při svém putování osamocen, po bok se mu postaví mladá afroameričanka Natalie, pronásledující vrahy svého otce, dále šerif Rob Gentry, který se prostě snaží vše pochopit a jako správný strážce zákona vyřešit. Spousta jiných osob se románem mihne ve více či méně důležitých a obvykle tragických rolích.
Zajímavější však pro mě byla odvrácená strana, ono necitelné zlo v podobě bohatých bělochů se zvláštní Schopností ovládat druhé silou své mysli: Laskiho hlavním oponentem a představitelem nacistické zvůle je německý důstojník Wilhelm von Borchert. Mnohem více prostoru dostala jeho přítelkyně, společnice, známá či jak to nazvat, stará dáma Melanie Fullerová, jejíž duševní pochody umožnil autor sledovat v první osobě. Zvrhle přiznávám: její linii jsem si užívala nejvíce a právě tahle šílená, strašlivá mrcha mi byla ze všech hráčů nejbližší, navzdory všemu jsem jí držela palce:-). Pro ženu méně příjemný byl pohled do prasečí duše producenta Tonyho Haroda, neotesaného otloukánka spolku všemocných a všehoschopných. Ostatní postavy nemá smysl popisovat, většina z nich má roli „pouhých“ obětí a některým záporákům není věnován dostatek pozornosti, aby k nim čtenář pocítil výraznější emoce (maximálně pro reverenda Suttera jsem v sobě objevila víc znechucení, než bych s ohledem k jeho krátkému účinkování čekala).
Většina příběhu se odehrává v USA nějakých 30 let zpátky, Saul však čtenáře sugestivně přenese do Evropy let válečných a Melanie stručně zavzpomíná také na dobu předválečnou. Vzhledem k nabobtnalému rozsahu knihy je střet dobra a zla nečekaně dramatický, plný napínavých scén, zvratů, akce i přemítání. Trochu mi nevoněla striktní černobílost, vyskytlo se pár nudných pasáží, ne vše mělo své opodstatnění, občas selhala logika, někdy si autor pomáhal dost chatrnými berličkami a opravdu nemám ráda, když se z padouchů se superschopností a jejich elitních superjednotek dělají neschopní diletanti... přesto Dan Simmons zvládl tohle ambiciózní dílo s bravurou sobě vlastní.
Také musím pochválit pečlivé provedení knihy, je to skutečně sympatický špalek, kterému byla věnována zasloužená péče – při čtení neruší žádné překladatelské veletoče, překlepy ani hrubky.

19 06.11.2018

Český autor vzal své čtenáře až ke vzdálenému Jupiteru, konkrétně na ledem pokrytý měsíc Europa. Podělil se o současné vědecké poznatky a přidal svou fantazii, aby vytvořil víceméně uvěřitelné prostředí. Izolovaná vědecká základna je ideální místo, kde se mohou události ošklivě zvrhnout, což se samozřejmě k potěšení čtenářově také stane. Zápletka je poněkud líznutá teologickými otázkami, navzdory občasnému zavrávorání logiky však děj udrží pozornost a obávaný závěr je zvládnutý se ctí. Ve vyšším hodnocení mi brání postavy, které jsou dle mého vkusu nahozeny ploše a nezajímavě – bylo mi prostě buřt, co se s nimi stane, smrt nevzbuzovala žádné emoce.
Neskáču nadšením, kniha mě bohužel ničím nepřekvapila, už jsem holt přelouskala několik lépe zpracovaných sci-fi hororů. Rozhodně si však od Pavla Fritze v budoucnu ráda přečtu další dílko. Sluší se dodat, že „Přístav u řeky Styx“ je doprovázen obstojnými ilustracemi (byť jsem nepochopila, proč je část z nich nahuštěna až za epilogem) a redakční práce jsou na dobré úrovni, jak je u Strak na vrbě zvykem. 70%

15 06.11.2018

"Většina z nich nejsou špatní lidé. Chtějí jen být v bezpečí."
"Což je obvyklá záminka, kterou se obhajují odpornosti a krutost."

Samovznícení jako nemoc, jako epidemie... jako pandemie. Možná to není převratný nápad, ale mne fascinoval dostatečně. Lehce rozporuplné čtenářské ohlasy mě přiměly tlumit svá očekávání; zbytečně, hltala jsem osudy zdravotní sestry Harper, její boj o život svůj i dítěte, které v ní roste. Těhotná žena jako hlavní hrdinka nezbytně znamená citové problémy, romantická vzplanutí (haha, já jsem tak vtipná), zkrátka nádech růžové knihovny a babského čtení. Naštěstí autor nezapomněl, že ke vztahům patří humor a lacině nesklouzává ke knihovně červené.
Vytvořil několik sympatických postav, žádnou dokonalou (to je pochvala), nechybí ani pořádní padouši, nicméně téma nechává spoustu prostoru pro šedou zónu rozporuplnosti oběma stranám - tedy nakaženým i zdravé části populace. Přestože je velký důraz kladen na psychiku, morálku, zkrátka všemožné filozofování, rozhodně není nouze o akci a napětí. Příběh je o přežívání, hledání cesty, o chování lidí v krizových podmínkách, o našich temných stránkách i o tom, co dělá z jedinců výjimečné osobnosti, o lásce, o víře... o naději. Je toho plno, o čem Hill píše.
Můžu mít různé výhrady k výdrži baterií v mobilech, nebo třeba do jak úzkého prostoru je schopna se vsoukat žena v šestém měsíci těhotenství, "Ohnivý muž" prostě má své slabší pasáže a mouchy. Nijak se tím však nemění skutečnost, že jsem ten tlustý román většinu času četla jedním dechem a otáčela stránky rychlostí, jaká pro mě v posledních letech zdaleka není samozřejmostí. Můžu vyjádřit jedině spokojenost a moc se těším, až si konečně jednou udělám ten správný čas pro "Vánoční říši".

20 05.11.2018

"Ten, kdo má manželku a děti, poskytuje rukojmí Štěstěně."
Nevím, nevím, jestli pro mne nenastal čas udělat této sérii pá-páá. Nechápejte mě špatně, oblíbila jsem si Charlieho Parkera i jeho teplé kumpány, vznáší se kolem nich fascinující směs temnoty a bolesti, zároveň však dokáží rozesmát. Mám je ráda natolik, že jsem autorovi odpustila občasné zdlouhavé místopisné pasáže, hypertrofovaný smysl pro detail a byla jsem dokonce ochotna přetrpět špatné až příšerné překlady u pár předchozích dílů. Také "Černý anděl" obsahuje několik kopanců, přesto odvedly překladatelka s odpovědnou redaktorkou lepší práci proti většině svých předchůdkyní.
Kniha mě prudila v jiných ohledech. Zápletka zaklekla do startovních bloků, na prvních 50-ti stránkách zvedla zadek a dalších bezmála 300 stran jsem čekala na startovní výstřel, aby děj mohl střemhlav sprintovat 50 stránek do finiše. Toho přešlapování na místě, točení se v kruhu, omílání stejných informací stále dokola a odbíhání k různým (někdy absolutně nedůležitým) postavám bylo tentokrát prostě příliš. Díky nezvládnuté gradaci jsem se musela do čtení nutit. Časté přednášky z dějepisu rovněž nepomohly ke zrychlení tempa, jakkoliv měl zapadlý vlastenec ve mně jásat nadšením při zmínkách o českých městech a historii. To by ovšem fakta nesměla působit tak suchopárně, jako obšlehnutá z učebnice.
Posledním šutrem do kobky Černého anděla je náboženská tématika. Padlí andělé, touha po odpuštění a návratu k Bohu, zkrátka záležitosti víry... snažila jsem se, ale nebyla jsem schopná se na tuto (byť očekávanou) vlnu naladit. A podoby Zla mám radši v abstraktnější, náznakové rovině, personifikace v tomto románu je pro mě až moc přitažená za pačesy.
Ještě dám Charliemu Parkerovi šanci, možná i dvě, pokud však na mě dál bude mávat křížem, předčítat z bible, cákat svěcenou vodou a k tomu únavně pitvat kdejakou bezvýznamnou hnidu, budeme se spolu muset navzdory sympatiím rozloučit.

14 03.11.2018

Vzhledem k rozporuplným reakcím čtenářů jsem se k přečtení téhle knížky odhodlávala hodně dlouho. Váhání se ukázalo jako neopodstatněné, "Veniss Underground" není tak složitou nebo málo poutavou četbou, jak jsem se obávala. Jde o new weird místy takřka kyberpunkový, se spoustou surrealistických, jaksi důrazných vizí a temnou, melancholickou atmosférou. Hlavní roli ve VanderMeerových příbězích hrají emoce, zejména láska v jejích různých podobách, ovšem nabízí se mnohem více námětů k zamyšlení. Znepokojivé paralely s naším světem jsou nepřehlédnutelné. Šokující bizarnost a brutalita některých scén může působit samoúčelně, ale "Veniss Underground" by bez nich zkrátka nebyl úplný.
Povídky ve druhé polovině knihy navazují na tento smutný svět, nenajdete v nich důvod k úsměvu, chybí i ty řídké záblesky černého humoru z úvodní novely. Většina povídek je z mého pohledu nadprůměrná, je v nich naléhavost, dokáží vyvolat emoce, byť neveselé až depresivní. Nejvíce mě zaujal kyberpunkový "Duch ve stroji" a finální surrealistické "Tři dny v příhraničním městě", nejslabší naopak byli "Detektivové a mrtvoly".
Tato kniha se mi jednoduše trefila do podzimní nálady a přestože nesesadila z mého pomyslného new weird trůnu "Nádraží Perdido", jde rozhodně o fascinující čtení, které mi ještě několik měsíců rezonovalo lebkou. Pátá hvězda zůstala těsně mimo dosah.

12 03.11.2018

Pavel Obluk na mě kdysi dávno udělal dobrý dojem útlou knížkou "Znamení duhy", která mi připomněla například Aldissův "Nonstop" nebo Harrisonův "Zajatý vesmír". Když jsem tedy zahlédla ve výprodeji knihovny poněkud olezlý titul "Leviatan/Vlny" doslova za hubičku, neváhala jsem a vyšpulila dvacku. Nevábný stav knihy podtrhoval apokalyptický rozměr obou příběhů:-).

"Leviatan" v prologu dokumentuje stav planety několika pohledy do různých částí světa, zdánlivě nesouvisející znepokojivé události mají společného jmenovatele: oceán. Poté je čtenář uveden do výzkumného střediska, kde vědec Trevor a jeho dcera Jane slaví úspěchy při studiu komunikace s delfíny. Moderní stanice však brzy dostane nového obyvatele, kterého má v utajení, izolaci a pod záštitou armády zkoumat. Scénář je klasický: skupina expertů bádá, vojáci prudí a počet zúčastněných "překvapivě" klesá. Leviatanův vzhled je neotřelý a jakkoliv chybí ostré zuby a monstrózní chapadla, autor si tohoto tvora vymyslel důkladně - důstojně zastane roli všech těch zmutovaných žraloků a obřích krakatic, co v podobných románech hrají prim. Nevím, jaké má Pavel Obluk vzdělání či zaměstnání a netuším, nakolik lze jím popsané procesy a hypotézy brát vážně (googlit jsem byla líná). Občas sděluje polopaticky všeobecně známé věci a takové rozhovory pak v komunitě vědců působí nepatřičně; nicméně je to čtenář, kdo má vstřebat informace, tak lze nad hloupými otázkami postav přivřít oči. Jednotlivým hrdinům nebylo dopřáno mnoho prostoru, vztahy jsou podány povrchně, přidat charakterům trochu hloubky by určitě nebylo na škodu. Na druhou stranu četbu nic nezdržuje, nedojde na žádné zbytečné tonutí ve vatě. Závěr mohl působit mnohem naléhavějším dojmem a epilog už byl vyloženě navíc. 75%

Následuje o něco kratší novelka "Vlny", která nás přenese do vzdálenější budoucnosti. Budeme sledovat život v primitivních podmínkách ostrovní komunity, potápět se s hlavním hrdinou do útrob podmořského Města, hledat artefakty a odhalovat tajemství minulosti i současnosti. Osobně jsem si tuhle četbu užívala o něco víc než "Leviatana", akorát v poslední třetině začnou vystrkovat svatozáře božstva ze stroje - akce a dobrodružství poněkud nakopávají uvěřitelnost do pozadí. Dvakrát jsem škobrtla na nepatřičných termínech (do příběhu prostého Hledače, co nezná termíny třeba pro dveře, loď a vesla, nepatří "difuzní svit měsíce"). Konec bych označila za česky uspokojivý, byť pointa postrádala překvapivost. 85%

Pavel Obluk mě nezklamal, "Leviatan/Vlny" nepostrádají čtivost ani přesah, v konkurenci obdobných zahraničních titulů by dle mého názoru obstáli se ctí. Varovat je nutno akorát ty jedince, co při zaslechnutí termínu "globální oteplování" mají stejné asociace a pocity jako při slovech "poblitý hajzl", ti se s knihou ideologicky minou.

10 02.11.2018

Když mi bylo 18-20 let, psala jsem si do šuplíku svůj vlastní fantasy svět. Ten příběh i jeho hrdinové už dlouho odpočívají v pokoji, až "Mystik" probudil vzpomínky na mé dávné tvůrčí záchvaty. Pro Gail Z. Martin a její knihu není ten závan nostalgie příliš dobrou zprávou. Nepovažuji se totiž za člověka s nadměrnou fantazií a musela jsem se při četbě často pobaveně usmívat, kolik shodných prvků (čti chyb) má první díl "Nekromantových kronik" s mým nedokonalým duchovním dítkem.
Dobrá, když jsem po "Mystikovi" sahala, chtěla jsem klasickou hrdinskou fantasy a v tomto směru nelze mít výhrady, většina ingrediencí tady je: mágové, bojovníci, princové, princezny, králové, nemrtví + jiná krvelačná havěť, globální hrozba ve formě návratu superpadoucha. Dobro a zlo jsou zřetelně oddělené, bez šedých zón. Hlavní hrdinové jsou mladí, až na pár výjimek stěží dospělí, občas (skoro pořád) otravně natvrdlí, snaha o hlubší psychologii těch nejdůležitějších vychází naprázdno. Zápletka je jednoduchá ve stylu RPG hry - v podstatě jde o putování z bodu A do bodu B za účelem útěku, nabírání nových členů družiny, učení (všichni se stávají lepšími bojovníky, případně mágy, zkrátka s praxí stoupají na vyšší level), překonávání útrap (pokud nepomůže magie, sešle autorka ochotně boha ze stroje), plnění questů, zamilování se atd. Vše působí uměle, momenty překvapení nula a zhruba v polovině jsem se přistihla při přemýšlení, jestli vůbec má smysl pokračovat. Tou dobou už mi totiž bylo celkem jasné, že "Mystik" je určen pro méně pokročilou věkovou kategorii a do pokračování se určitě nepohrnu. Má neochota kapitulovat zvítězila, prokousala jsem se tedy až k závěrečným (extra nudným) stránkám a s úlevou knihu zavřela.
Vlažné dojmy jsou podpořeny místy rozpačitým překladem a vyloženě nedbalou redakční prací, chyb v textu je mnoho. Abych nekončila tak negativně: pokud jste ve věku ústředního hrdiny prince Martrise (+/-20 let) nebo mladší, klidně si k mému hodnocení přihoďte hvězdici - mně by se to tehdy pravděpodobně líbilo. Ovšem mám už najeto mnoho literárních kilometrů, dost možná sjetý dezén, a slabší průměr mě neuspokojí. Třetí hvězdička jde na vrub sentimentu, za relativně zajímavou obálku (mám na mysli její stříbřitý efekt, nikoliv motiv stejně průměrný jako obsah knihy)... a za fakt, že jsem knihu vyhrála v soutěži a nemusela za ni naštěstí platit:-).

11 01.11.2018

Přestože jsem "Orákulum" četla v době vydání, po 18-ti letech ve mně nezůstala žádná vzpomínka a mohla jsem si tak dopřát čerstvý zážitek. Snad jen s vlažnějšími dojmy.
Resnick zůstal věrný svému stylu, kterému dominuje množství dialogů - důvod, proč se autorovy knihy louskají snadno a rychle. Popisnějším se stal ohledně prostředí i akčních pasáží, ovšem jako už tolikrát předtím selhává po stránce budoucích technologií. Příběh je zasazen do velmi vzdálené budoucnosti, mezihvězdné cestování je záležitostí hodin až dnů, ale lidé například nemají k dispozici oblek, co by je ochránil před pouštními teplotami. Musí spoléhat na své obyčejné oči a ve tmě si svítit, ani profesionální zabijáci nemají implantáty nebo brýle s různými režimy vidění. Komunikace s počítačem připomíná špatný vtip (podobně si ji mohli SF spisovatelé představovat už v 50. letech) a takto by se dalo ještě chvíli pokračovat, Resnick zkrátka postrádá byť špetku technického vizionářství. U některých jeho románů to nevadí, jejich síla je ve schopnosti přimět člověka přemýšlet na určené téma. Nicméně "Orákulum" je spíše akční vycpávka, klade stejnou otázku jako první díl, akorát s nižší intenzitou: lze využít člověka s neskutečnou mocí, nebo je lepší předejít problémům a raději zkusit dotyčného zlikvidovat? Hlavní (anti)hrdinové v tomto smyslu dumají a planě teoretizují o rozsahu schopností Orákula od začátku do konce knihy, kdy se konečně objeví i Ona, někdejší pronásledované dítě, nyní dospělá Penelopa Baileyová. Stále mi absolutně nesedí způsob, jakým manipuluje s událostmi, to už není o efektu motýlích křídel, nýbrž zcela z říše kouzel.
Jako oddechovka to ušlo, přesto jsem od Resnicka čekala větší hloubku, tak budu v hodnocení přísnější.

11 31.10.2018

Když zlodějka Myška při jedné "pracovní" příležitosti nalezne v hotelovém pokoji zvláštní děvčátko, netuší, že jde o nesmírně cennou a pronásledovanou osůbku. A protože je Myška dost zabedněná, objevuje souvislosti na 300 stránkách knížky a čtenář se musí přizpůsobit jejímu tempu.
"Věštkyně" je Resnickovo poměrně tradiční konverzační dobrodružství, příběhem nijak složitý western ze vzdálené budoucnosti, která ovšem nehýří popisem úchvatných technologií a bez ohledu na cestování mezi galaxiemi připomíná Divoký západ. Nezáleží, zda se postavy nacházejí v hornické kolonii nebo na planetě se zábavním průmyslem, všude se to hemží nájemnými zabijáky, lovci odměn a falešnými hráči s divnými přezdívkami, co mají naznačovat proslulost. Myška s malou Penelopou prchají, získávají i ztrácejí spojence, zdánlivě postrkovány událostmi... ale kdo ve skutečnosti tahá za nitky?
Pár věcí příběhu škodí: například způsob, jakým věštkyně manipulovala s realitou mi přišel chvílemi naprosto uhozený. Jedna věc je kýchnutím ovlivnit míchání karet, ale jakmile karty leží na stole, potom už kýchnutí postrádá logiku, což autorovi jako by nedocházelo.
Přes určité nedostatky: Myščinu nedovtipnost, (ne)fungování Penelopiných schopností, otravně časté zmínky o panenkách a celkovou (zřejmě záměrnou) naivitu, klade "Věštkyně" dobré otázky k zamyšlení. Sledovat, kam Penelopa s věkem dojde, může být zajímavé. 70%

11 31.10.2018

Četla jsem několik málo knih japonských autorů a viděla poměrně hodně japonských filmů. Tato kultura ve mně budí sympatie až úctu, přestože jsou mé znalosti povrchní, nepoznamenané osobní zkušeností. Kouzlu asijských knih a filmů jsem nicméně nepodlehla, nevyhledávám je, přistupuji k nim s určitými obavami. Bývají pro mě těžko uchopitelné, pomalé, často soustředěné na nějaký detail, kterému nerozumím. Také postavy se chovají divně - kolikrát v naprostém rozporu s tím, jak by asi jednal a co by cítil průměrný Evropan. Zahanbeně přiznávám: pokud mi díla z asijského prostředí předžvýká například nějaký americký režisér, ubere na exotické absurditě a přidá na pochopitelnosti, stávají se pro mě stravitelnějšími. Podobná očekávání jsem měla ohledně "Vládců času" Lucie Lukačovičové.
Neznám epos, na jehož základech tato kniha vznikala, nevím, nakolik věrně zůstal zachován, autorka však v doslovu píše o nutnosti proškrtávat postavy pro lepší přehlednost. Navzdory tomu do děje promluví desítky účinkujících, někteří se mihnou krátce, malé množství vydrží až do závěru a dlouhou dobu jsem měla bordel zejména v členech klanu Minamotů, jednoho ze dvou znesvářených rodů. Nemohou za to pouze podobná jména, ale také charakterová plochost - z mého hlediska problém většiny vystupujících osob. U každé se autorka zdrží několik odstavců a honem pospíchá k další a pak k další a další, krátký návrat k první, skok k druhé... Připomnělo mi to hru "Plácni krtka", kdy se na hrací ploše v rychlém sledu rozsvěcují světélka a dítě je má včas bouchnout gumovým kladivem. Sice to ubíhalo svižně jako zrnka písku v přesýpacích hodinách, nikde zbytečné zdržování, leč ten překotný, roztříštěný styl mi bohužel stejně jako písek skřípěl mezi zuby.
K žádnému z hrdinů si nebylo možné vypěstovat hlubší vztah a tak mě nechávalo chladnou množství vražd a sebevražd. Setnuté dítě? Proč se trápit pro kompars, vždyť o něm vím kulové. Otrávený vysoce postavený šlechtic? No, byl to moudrý dobrák a upřímně nerozumím, proč byl zavražděn. Jakou měl jeho vrah motivaci - je prostě jen tak zlý? Někdo se vrátí domů, nenajde tam svou rodinu a místo, aby ji začal hledat, nalehne v zoufalství na meč? S takovým přístupem mi polibte drdol! Podobně jsem "prožívala" celý román a nezachránila to ani jednoduchá zápletka, ani závěrečná pointa.
"Vládci času" mi nepřinesli přímo zklamání, jen určité rozpaky. Jednotlivé pasáže byly relativně čtivé, celek neuchvátil a vážně mi chyběla hlubší účast s plytce nahozenými postavami a s tím související větší zájem o jejich (převážně tragické) osudy. Provedení knihy je na úrovni, redakční práce slušné, ilustrace Jany Šouflové román vkusně doplňují a podporují jeho atmosféru.

11 30.10.2018

Blahopřejeme, byl jste vybrán do role Smrti. Je to špinavá práce, ale někdo to dělat musí. Pokud selžete, pohltí svět temnota a zavládne chaos. Pro zadržení postupu sil temnot budete potřebovat tužku dvojku a kalendář, nejlépe nějaký bez obrázků roztomilých koťátek.

Hlavním hrdinou románu je Charlie Asher, typický beta samec, majitel vetešnictví, na jehož bedra je hned v úvodu naložen nelehký úkol péče o novorozenou dceru Sophii. Současně s tím se však kolem Charlieho začnou dít znepokojivé věci… Kromě vetešníka a jeho ne zcela normální ratolesti v příběhu potkáme celou škálu pestrých (a zdaleka ne pouze lidských) postav, které nám všechny bez výjimky notně polechtají bránice. Děj ubíhá kupředu v situacích, odvíjejících se před očima jako filmové grotesky, hojně podpořen nádherně vtipnými dialogy a sarkastickými hláškami.
Pokud tomuto literárnímu kotli smíchu mohu něco vytknout, pak jedině mírnou ztrátu tempa v poslední třetině a poněkud zkratkovitý konec – události sice gradují, vtipů neubývá, ale nějak už to tolik nebaví. Takže nerada, ať mi kerberové mstivě naslintají do papučí, ubírám půl hvězdičky. Přesto jde o jednu z nejzábavnějších, fyzicky nejnáročnějších (ubohé břišní svalstvo) knih, co jsem kdy poprskala smíchy. 90%
P.S.: Nezapomeňte své děti upozornit, aby na veřejnosti neříkaly věci jako „vrznout si“, „zezadu ne“ a hlavně „koťátko“;-).

30 29.10.2018

Autorovo varování: „Jestli tuhle knížku kupujete jako dárek pro babičku, syna či dceru, měli byste vědět, že obsahuje nadávky, výživné popisy kanibalismu a souložících lidí po čtyřicítce.“

Až budete za necelé dva měsíce potřebovat vyvolat tradičně absentující vánoční náladu, sáhněte po této knížce. V Borové zátoce sice také postrádají v prosinci sníh (holt Kalifornie), ovšem vynahrazuje to pestré panoptikum svérázných charakterů. Strážník Theo Crowe chová náklonnost k rostlinám, především tedy k jednomu konkrétnímu, hulitelnému druhu; jeho bipolární žena Molly občas bojuje s mutanty, její nejlepší kamarádka Lena má smůlu na chlapy a své bývalé neváhá okrádat o vánoční stromky, hospodská Mavis je zákeřně oplzlá stará rašple, biolog Gabe si dobrovolně smaží gonády, městečko navštíví okouzlující pilot DEA Tucker Case a jeho parťák Roberto, což je sice kaloň, ale nosí sluneční brýle a mluví… tedy pokud vynecháte pilulky, nebo jste labrador. No a pak se tady vyskytnou zombie. Každý zná jejich stravovací návyky, možná však netušíte, jaký preferují nábytek a že jsou to mimořádně indiskrétní svině. Nesmím zapomenout ani na spouštěč dramatických vánočních událostí, anděla Raziela a jeho ne zrovna ideálně pochopený úkol. Raziel… hm, co o něm napsat? Je to prostě blondýna, akorát nemá „tyhlety“, má velký, hodně dlouhý, masivní, skutečně obrovský meč a závislost na sladkostech.
„Nejhloupější anděl“ je zřejmě nejzábavnější knížka o Vánocích, jakou jsem kdy četla. Není dokonalá, má svá slabší místa a hlavně ze závěrečného dodatku „o rok později“ jsem malinko rozpačitá, přesto se spokojeným úsměvem zvedám palce a doufám, že Christopher Moore dostane od českých vydavatelů více prostoru, než dosud.

30 29.10.2018

Dostala jsem chuť se zasmát a "Malí bohové" jsou jedním z mála zeměplošských románů, které dosud unikaly mé pozornosti. A tak jsem zavítala k Omniáncům, spoutaným vírou v mocného boha Oma a jeho dogmata: Země je kulatá, otáčí se kolem Slunce a kdo tvrdí něco jiného (třeba ten nesmysl o placce na hřbetech slonů stojících na krunýři želvy), protiví se církvi a péče inkvizice ho nemine. Víra novice Bruty v boha Oma je neochvějná, když mu ovšem ono božstvo přistane na kompostu a osloví jej, má poněkud problémy pochopit, že tato popudlivá želvička je skutečně tím, za koho se vydává. Jednoduchý mládenec je stržen do víru událostí - Om nehodlá zůstat ingrediencí do polévky navždy a Brutova fenomenální paměť se hodí také k dobyvačným plánům exkvizitora Vorbise.
První polovinou knihy jsem se prochechtala, nádherně se trefuje do náboženských bludů. V druhé polovině ubylo humoru na úkor vznešených myšlenek a už to (omužel) není taková čurina. A jelikož čtu Pratchetta především pro jeho vtip, nikoliv pro filozofii (ano, jsem hrozně plytká), můj původně nadšený dojem klesnul k solidním čtyřem astrám.

Efebci zastávali názor, že volební právo by měl mít každý. Pokud pochopitelně nebyl chudý. Nebo cizinec. Nebo mu v tom nebránila jiná nepřekonatelná překážka, třeba to, že je blázen, lehkomyslník nebo žena.

25 28.10.2018

"Beton, kosti a sny" je svou kvalitou ojedinělá povídková sbírka nejen na českém písečku - jsem přesvědčená, že by se neztratila ani v konkurenci předních světových spisovatelů v žánru SF/F/H. Pavel Renčín se tématicky většinou pohybuje v mezích našeho všedního světa, má ovšem ohromný dar tu zdánlivě obyčejnou šedou realitu prodchnout barvami kouzel. Stačí se podívat jinýma očima - například z bílých kondenzačních čar na nebi vytvořit stopy po spárech bytostí deroucích se z jiných dimenzí. Chcete být okouzleni? Chcete akční jízdu? Chcete se nechat dojmout? Chcete se bát? Pak vás "Beton, kosti a sny" nemohou zklamat.
Osobně jsem si nejlépe užila "Loutkové divadlo" a "Na křídlech zlatých draků", ale prakticky každá z povídek nabídla zajímavý zážitek s odpovídajícím (silně) nadprůměrným hodnocením. Matematika velí udělit čtyři krásně naleštěné hvězdy, srdce však našeptává: "Přidej pátou a vybodni se na přesná čísla, stejně jsi to s nimi nikdy pořádně neuměla!" 80-85%

16 27.10.2018

Polská autorka popadla naši realitu a napěchovala ji nadpřirozenem - my, obyčejní mudlové, samozřejmě nemáme tušení o bytostech a silách, co kolem nás existují, o běžných soubojích i krutých válkách mezi mágy a temnými tvory. Jen málokdo je vyvolený prohlédnout závoj všednosti a spatřit onu mysteriózní podstatu.
Knížka má potenciál zaujmout široký okruh čtenářů: teenageři se snadno ztotožní s mladou rebelkou Eunice a jejími problémy, citlivé dívky nejspíš naleznou zalíbení v krásném zpěvákovi Gabrielovi, akcechtiví drsňáci budou fandit samurajskému motorkáři Lloydu Darkovi a pro "ajťáky" je tady invalidní kybermág Timothy. S každým z nich se seznámíme poměrně detailně; svůj prostor dostanou mýty, poezie, magické rituály, rodinné vztahy, zběsilé honičky, krvavé půtky i živé dialogy. Bonusem je lehounce zvláštní městská atmosféra a promyšlené fungování světa Aleksandry Januszové.
Zatím jsem chválila, což málokdy vydrží celý komentář a tento nebude výjimkou. Vyjmenovala jsem hlavní hrdiny, ale sama jsem měla problém si mezi nimi najít oblíbence. Nikdo mi nevadil, všichni byli relativně sympatičtí, ovšem žádný z mágů "Domu u vycházejícího slunce" nepřiměl mé srdce ke změně rytmu. Dále mi trochu vadilo, jak jsou zmiňovány různé velké události, přesto se o nich čtenář dozví jen málo. Připadala jsem si, jako bych koukala v kině na "Dvě věže", aniž bych znala "Společenstvo prstenu". Předpokládám, že se vše v průběhu série doplní a vyjasní, leč v této knize mě mozaika střípků mírně rozčilovala. Přesto si dovolím knížku doporučit, zvláště pro fanynky "Stmívání" a podobných klonů by "Město mágů" mohlo představovat objev vyššího levelu fantasy literatury, vkusnějšího, hlubšího, zajímavějšího - ba i těch svých upírů se dočkají, byť veškerá romantika je zatím na vedlejší koleji. Být čerstvě dospělá, pravděpodobně bych tolik neváhala s přidáním čtvrté hvězdy. 70%

11 27.10.2018

Celé roky jsem "Prokleté" v knihkupectví míjela a váhala, jestli koupit nebo ne. Hodnocení ucházející, informací málo, nakonec jsem do toho za padesát korun českých šla a rovnou říkám, že utratit víc, musela bych si sprostě vynadat.
Základ románu není vyloženě marný: v autorově světě řádí hvězdný mor, roznášející kromě smrti také různá postižení. Jsou přesně popsaná a pojmenovaná podle božstev; například Ivielini léčí, ovšem mohou také ubližovat, kolem Ogoaliných se vrší podivné náhody, někdy šťastné, někdy tragické, Jaulini čtou myšlenky a šíří je nekontrolovaně kolem sebe, Awailini průběžně mění svou podobu i pohlaví, aniž by na to měli vliv... atd. Takto Prokletí jedinci jsou údajně nechtění a pronásledovaní, což je ovšem pouze zmíněno, v ději jsem postřehla spíše vstřícnost a snahu jejich schopnosti využívat. Osobně bych o původu hvězdného moru chtěla vědět víc, než Duncanem poskytnuté nic.
Hlavní hrdinkou knihy je ovdovělá majitelka hostince Gwin, zpočátku celkem sympatická, obyčejná žena s vlastními problémy, která se (jak nečekané) ukáže být klíčovou osobou v blížící se válce s rozpínavým sousedním impériem. Politické pozadí bylo zoufale nepropracované, vůbec jsem nechápala, proč by mě dobyvačnost agresorů měla trápit, v čem jsou lepší nebo horší oproti současným vládcům jednotlivých zemí. Pokud teď zbystřili příznivci krvavých řeží a urputných bitev: "Pohov!" Podstata románu tkví úplně jinde: vše je primárně o Gwin, o rozvoji její osobnosti, o jejích vztazích. Akční pasáže zaberou zlomek místa v porovnání s popisy zamilovanosti hlavní hrdinky do obézního dědka a zdůrazňování, jaký je to pořád ještě kanec. K tomu si jeden z vedlejších charakterů taky chce vrznout a osud mu není nakloněn, tedy další otravné stránky pro odpůrce růžové knihovny.
Postupně začne autor se schopnostmi Prokletých poměrně volně manipulovat, popírat dříve napsané, spousta postav a událostí jaksi vyšumí do ztracena. Označit konec románu za zklamání by bylo eufemismem; závěrečná (asi) monumentální bitva je stěží stručně zmíněna a opět se jen pitvají emoce Gwin... grrr!
Průměrné hodnocení se s ohledem na mou právě vylitou žluč může jevit přehnaným, přesto mi některé detaily přišly originální a celkově příběh překvapivě svižně odsýpal. Škoda promarněného potenciálu, z toho námětu se dalo vyždímat víc a lépe.

8 26.10.2018