Metla komentáře u knih

No vida, já chtěla jen akční jednohubku a nevědomky jsem splnila i jedno téma Čtenářské výzvy, protože Pavel Obluk pochází z Moravskoslezského kraje. Tím bohužel s výčtem příjemných překvapení končím. Z většiny spisovatelových knih i povídek, které jsem zatím přečetla, je "Morituri Te Salutant" kouskem nejslabším.
Ingredience příběhu mohou na akcechtivé čtenáře působit lákavě, recept byl jednoduchý: Římské koloseum ochucené Jurským parkem, do toho vhodit Running Mana, protřepat, zamíchat. Málo platné, výsledek je nemastný, neslaný, teče z něj krev, přesto nemá šťávu. Snad je na vině malý hrnec a kdyby se autor mohl rozšoupnout na větším prostoru, uklohnil by chutnější literární pokrm... kdyby byly v řiti ryby, jak říkávala moje maminka.

Budoucnost lidstva je prezentována v tradičně pochmurné tónině úpadku a rozkladu. Svět postihl jakýsi neupřesněný kolaps, v ulicích evropských měst řádí krvelačné gangy a tmavá kůže dělá z Nicka lovnou zvěř. Na rasistickou strunu se drnká pouze v úvodu, přesto jsem stále zakopávala o to slovo, ve 21. století takřka zapovězené. Černoch. Trochu mi lezlo na nervy. Nechápejte mě špatně, já na nějakou hyperkorektnost prdím a jelikož není problém s výrazem běloch, tak nechápu, proč je černoch vnímán pejorativně. Nicméně vedlejší postavy jsou kromě jmen definovány převážně svou národností. Němec, Francouz, Belgičan... a černoch. Afričan by dle mého názoru slušel textu lépe. O mnoho více se o něm beztak nedozvíme, každý charakter je nahozen povrchně: Nick je vysoký, má instinkty válečníka a není extra bystrý, Francouz Victor je malý vtipálek a křivák, Němec Peter je blond, inteligentní, srab. Hlubší analýzy jsem se nedočkala, takže mi jejich osudy byly volné jak tátovy tepláky. Vlastně veškeré reálie jsou pouhé nepřesvědčivé kulisy, postrádající byť i jen iluzi promyšlenosti.
Zazobanci monitorují barbary a vybírají z nich největší talenty pro staronovou zábavu, gladiátorské hry. Na začátku proběhne vcelku klasický výcvik, příprava bojovníků na krátkou kariéru. Vývoj v technologii klonování umožňuje dodávku čím dál tužších protivníků do arény - vždyť kdo by se spokojil s kočkovitými šelmami, když zeměkoule pamatuje mnohem efektnější predátory. Autor se pokusil zápletku zkomplikovat a přidat náznak poselství, aby děj nebyl prostoduchou vybíjenou, leč záměr se v tom papírovém, nekonzistentním světě nepovedlo dotáhnout do úspěšné podoby. Chování postav, atmosféra, finále, pointa - vše jaksi bezradné. Z mého hlediska nic v této útlé knížce nefungovalo na jedničku, vlastně ani na dvojku. Snad alespoň příznivci soubojů si přišli na své (pro mne byly poměrně repetitivní, poznamenané nezájmem o jejich aktéry, tudíž jsem tyto scény absolvovala “letecky”). 50%

15 20.11.2018

Když jsem si do Čtenářské výzvy zvolila právě tuto slavnou bibli romantiků, dobře jsem věděla, že se pouštím do náročného boje. Jak se říká v “Pistolníkovi”, svět se hnul; co před bezmála dvěmi stovkami let působilo přirozeně, to je dnes afektované, teatrální až směšné. Předem se omlouvám všem pravověrným fanynkám "Jany Eyrové", nemám v úmyslu dotknout se jejich citů a vlastně docela chápu, čím je příběh uhranul. Problém je pouze na mé straně: nejsem zrovna typický exemplář ženské části populace. Hrála jsem si s vojáčky. Zatímco mé spolužačky couraly po obchodech, vybíraly hadříky a šminky, já kreslila akční sci-fi komiks (jakmile ten krvák uzřela má učitelka výtvarky, spadla jsem u ní z lopatky). Když slečny randily, já se svým německým ovčákem pochodovala po lesích. Mladé ženy cvičily pilates a zumbu, já se snažila osvojit základy thajského boxu. Potřebujete více důkazů o mizivé pravděpodobnosti mé kompatibility s Janou Eyrovou? Nikdy jsem nesnila o svém svatebním dni a s krajní nechutí jsem při té jediné příležitosti vyměnila džíny za šaty a botasky za lodičky. Také jsem po vzoru Járy Cimrmana bezvýhradný ateista - až se bojím, že mě Pánbůh potrestá. No uznejte: jak by osoba tak dekadentní mohla být uchvácena románem, který s divadelním přehráváním staví na odiv přísné dodržování etikety, upjatou mravní čistotu, sílu ducha, nezměrnou hloubku citů a zbožnost až do nebes?

Úvodní “Sirotek Lowoodský” mne přiměl zalitovat, že jsem se k němu nedostala ve správném věku, tedy někdy na prahu puberty. Pro cynickou Metlu to je příliš černobílé čtení, roztomile starosvětsky naivní. Jakmile Jana dospěla, byly na mou trpělivost kladeny podstatně vyšší nároky. Charlotte Brontëová se vyžívá v popisech, ať jde o krajinky, architekturu, především však o lidský vzhled. Služebnictvo a jiný plebs se nepočítá, u jedinců z vyšších vrstev je ovšem pečlivě zhodnocena váha, výška, barva očí, vlasů i pleti, tvar rtů, délka řas, obvod hrudi i pasu, každá lokýnka, některé fyzické rysy jsou zmiňovány opakovaně. Prakticky všichni účinkující mají obsedantní potřebu sdělovat Janě, jak je nehezká. Ona na oplátku uplatňuje pokročilou psychoanalýzu, veškeré povahy zvládá detailně rozpitvat, aniž by s nimi potřebovala vůbec promluvit. Ženy jsou v porovnání s ní krásné a povrchní, muži nedosahují kvalit zbožňovaného pana Rochestera (rovněž mimořádně nehezkého). Janino pokorné chování tak bylo v kontrastu s jejím přesvědčením o vlastní výjimečné oduševnělosti. Kdovíjak sympatické mi nebyly ani zmínky na téma “Anglie je nejlepší, zbytek světa obývají tupí barbaři” a “respekt zasluhují pouze křesťané, jinověrcům náleží odpuštění”. Taková blbost, každý přece ví, že nejlepší jsou Moraváci a Rytíři Jedi!

Merito zápletky je všeobecně známé, vzájemná přitažlivost a čiré city znevýhodněné okolnostmi, zaměřím se tedy na pasáže, co mě nějakým způsobem nadzvedávaly. SPOILER ALERT!!! Například: Jana potřebuje uprchnout od dosavadního života, ví přitom, že má bohatého nemocného strýčka, co o ni jeví zájem, své pracoviště však opustí s holým zadkem nazdařbůh, prostě kam ji první kravský povoz odveze. Skvělé plánování, hodné inteligentní ženy, proč jen skončila jako bezprizorní, hladový somrák? A ještě se zlobí a vyčítá, když ji někdo nazve žebrákem. Laskavý bůžek ze stroje ji dostrká pod střechu lidí, kterým (jaká náhoda) umřel bohatý nemocný strýček a později je Janě odhaleno, že se rovněž jmenují Eyrovi. A pozor, hlavní hrdinka v té chvíli INSTINKTIVNĚ VYTUŠÍ pravdu o příbuzenském svazku se svými dobrodinci, musí to však čtenářům znovu dopodrobna vysvětlit, jelikož chápe, že nejsou tak INTUITIVNĚ VNÍMAVÍ jako ona. V tom okamžiku jsem odolávala puzení jít několik minut třískat hlavou o futra, abych si snížila IQ na hodnotu, již Charlotte Brontëová předpokládá u svých čtenářek. Vím, dostatek alkoholu by poskytl spolehlivější službu, leč ten doma nemáme, futra ano. Možná bych poté byla schopná najít porozumění pro náboženský fanatismus Jana Křtitele, nebo jak mohly být nepatřičné mimomanželské vztahy, zatímco svatba s bratrancem byla přijatelná až žádoucí. Je třeba to s ním důkladně probrat, potom na to samé téma důkladně popřemýšlet, promluvit si o tom se sestřenicí a nakonec opět s milovaným bratrancem despotou. Opakování je prý matkou moudrosti, pro mne spíše macechou otravnosti. Ten román mohl být klidně poloviční, aniž by děj utrpěl nějakou ztrátu. KONEC SPOILERU.

Už se tady rozvášňuji příliš zeširoka. Chválím precizně zpracované emoce - žádná filmová verze se v síle podaných citů nemůže knize ani přiblížit, natož vyrovnat. Oceňuji exkurzi do doby tolik odlišné, méně uspěchané, ryzejší v ideálech... Líbila se mi hutná viktoriánská atmosféra. A taky ksicht Clivea Owena, jehož jsem obsadila do role pana Rochestera. Za sebe mohu dát tři poněkud rozpolcené hvězdičky. Ta čtvrtá, mocně zářící, je za moji maminku, která tento příběh milovala - a to je jeden z důvodů, proč slavím svátek 24. května.

A teď si jdu přečíst něco, kde vzduchem nepoletují motýlci, nýbrž pěsti a zuby, ať se z těch atlasových volánků a kudrnatých lokýnek rychle vzpamatuju.

37 19.11.2018

Musím přiznat, že se mi do závěrečného dílu „Prvního zákona“ příliš nechtělo a vlastně nemám tušení proč. Ovšem jakmile jsem začala číst, okamžitě jsem byla mezi starými známými jako krtek v mrkvovém záhonku. Ani jsem si neuvědomovala, že mi opravdu chyběli: Glokta a jeho brutální metody, jeho sarkastické postřehy i jeho výkonní praktikalové; pak Logen Devítiprsťák, co se snaží být lepším člověkem; ukňouraný Jezal dan Luthar, který se pokouší o totéž (s podobně "uspokojivými" výsledky); West a jeho důstojnické peripetie; severští válečníci – Psí čumák s jeho pochybnostmi, nevyzpytatelný Černý Dow a ukecaný Mračňák se svým „hm“. Do děje se vrací cynická Ardee, své chvilky „slávy“ zažije také svérázný voják štěstěny Nicomo Cosca a objeví se pár nových, zábavných charakterů – třeba praštěný horal Crummock a jeho děti (tedy především dcerka) nebo styrská princezna Terez. Ne, nezapomněla jsem na Ferro, prvního z mágů Bayaze a pár dalších hráčů, akorát nešlo o postavy blízké mému naturelu. Těm všem autor nelítostně nalinkoval osudy a konečně dodal předchozímu trmácení smysl.
Černohumorný tón se v druhé polovině poněkud vytrácí na úkor temnoty. Jste-li příznivci klišé a konců „žili-byli šťastně až do smrti“, neměli byste s touto sérií vůbec začínat – tady úřaduje realita, ve které jen zřídkakdy něco dopadne tak, jak si to přejeme (resp. jak si to představují hrdinové). Růžovou Abercrombie nepoužívá, bílou na své paletě rovněž nemá: svá díla zpracovává převážně pomocí temných odstínů. Žádné prosluněné nebe s hebkými obláčky a duhou, nýbrž pořádně těžká bouřková mračna od obzoru k obzoru, do toho prudký liják, kroupy a sem-tam exkrementy. Mně to vyhovuje… tedy jako fikce a jistě ne pořád, ale jednou za čas je tento drsný přístup náramně osvěžující. Spokojenost kalí pár nudnějších pasáží, přesto jsem si celou trilogii vychutnala a vážně uvažuji o páté hvězdě. Počkám, až se mi to v kokosu trochu rozleží, zatím velmi silné 4*.

13 18.11.2018

Rosinante je po eskapádách Jima Holdena a jeho bandy v takovém stavu, že je nutné poskytnout jí několik měsíců v opravářském doku na Tychu. Většina posádky využije nucený odpočinek k vyřešení osobních záležitostí: Alexe napadne usmířit se s ex-manželkou na Marsu, Amos chce na Zemi dát poslední sbohem ženě, vůči které cítí dluh, Naomi dostihne její minulost u SVP… a Holden s Rosinantou zůstanou náhle sami.
Rozjezd knihy je velmi pozvolný, ale zhruba ve čtvrtině autoři rozpoutají armageddon. Alex ve své linii obvykle dělá to, co umí nejlépe – pilotuje. Také Amosovi vyhovuje přežívat a probíjet se apokalypsou přímo za svým cílem. Holden si užije minimum akce – proslulý kapitán spíše jen přemýšlí, debatuje, mudruje a strachuje se. Nejvíce se tentokrát zapotí Naomi, ta musí napnout veškeré psychické i fyzické síly, aby ochránila své blízké. Čtenář potká několik dalších starých známých – třeba mariňačku Bobbie, šéfa SVP Freda Johnsona, nebo svéráznou představitelku Země Avasaralu. Objeví se několik nových hráčů, část z nich si může získat čtenářovy sympatie, někdo vyvolá nenávist.
Většina problémů se v této knize nevyřeší, jde o poměrně rozsáhlý prolog k šestému dílu „Expanze“. Narozdíl od ostatních komentujících považuji "Hry Nemesis" za nejslabší, čtvrtá hvězda je tentokrát maličká a mdlá. 70%

12 17.11.2018

Série „Expanze“ vykazuje lehce sestupný trend, přesto čtvrtý díl nepovažuji za zklamání. Měla jsem chuť na čistokrevnou sci-fi a přesně to jsem dostala: kolonizování neznámé planety a s tím související problémy, umocněné lidskou malicherností a korporátními zájmy, nechybí cizí technologie, boj o život s přírodními živly, k tomu vesmírné přestřelky, zkrátka obvyklý sud se střelným prachem obklopený požárem, do kterého je coby neutrální vyjednavač vržen James Holden a jeho posádka. Situace je proměnlivá a udržuje čtenáře (tedy přinejmenším mě) v zájmu, co se bude dít na dalších stránkách. Můžu mít výhrady k chování a motivaci některých postav - fanatický šéf bezpečnosti Murtry je zářným příkladem, ta občasná dětinská zuřivost koliduje s logikou, navíc mě neuspokojilo finále… Nic to však nemění na faktu, že jsem se při čtení většinu času dobře bavila, představivost jela na plné pecky a odváděla mě od všedních starostí. Solidních 75% je z mého hlediska odpovídajícím hodnocením knihy a zatím necítím potřebu s touto sérií praštit.

15 16.11.2018

Posádka Rosinanty je zpět a nepřekvapivě se opět dostává do středu dění. Protomolekula opustila Venuši, vytvořila prstenec na oběžné dráze Uranu a rozeštvané hlavní frakce lidstva bázlivě přihlížejí transformaci. Obrovský mimozemský artefakt vyvolává obavy a spoustu otázek, k objektu míří průzkumné lodi Země, Marsu i Pásu. Jim Holden (tentokrát ne vlastní vinou) uvede do pohybu lavinu událostí, které umožní Prstenec a jeho podmínky lépe poznat. Nic samozřejmě neprobíhá hladce, proto se prchá, střílí, umírá, rovnováha sil se neustále mění.
Zápletka se více než záhadám Protomolekuly věnuje rozbrojům ve vedení lodi SVP Behemoth (někdejší generační monstrum Nauvoo), snaze sjednotit a ochránit flotilu uvězněnou ve sféře Prstence, různému přístupu jednotlivých vlivných lidí k řešení problémů. V tomto dílu „Expanze“ nehraje Jim Holden a jeho posádka prim, většina pozornosti se přesouvá k novým postavám: Clarisse/Melbě, co jde v honbě za pomstou přes mrtvoly, kazatelce Anně a jejímu boji za lidskost a v neposlední řadě šéfovi bezpečnosti na Behemothu. Bull je zde v roli muže činu, rozhodného dříče a drsňáka, jakému čtenář musí držet palce. Jeho linie patřila k nejčtivějším. Mírnou kritiku ode mne schytá Anna, mladší verze Matky Terezy – její přemítání mi přišlo poněkud nepřevratné na to, kolik jí bylo věnováno prostoru. Výhrady mám také ke Clarisse/Melbě s jejími náladami a chováním jak podle větrné korouhvičky. Autoři si tak usnadnili práci a přitom by si tato antihrdinka zasloužila lepší zpracování svých psychóz.
Ani třetí kniha nedokázala přeskočit vysoko nastavenou laťku prvního dílu série, ale „Kalibánově válce“ se téměř vyrovná.

15 15.11.2018

Kdo se těšil, jak se hned ze startu připojí k válce Tetovaného, ten může být nepříjemně překvapen, když se vynoří v Krasii při sledování dětství (tedy spíše konce dětství) nechvalně proslulého Jardira. Ale mezi námi, obálka v kombinaci s názvem naznačily více než dost, údiv nad změnou prostředí není zcela na místě. Čtenář se dozví, co formovalo prvního z Krasijců, proč podrazil Arlena, osvětlí nechuť k chaffítům a vztah s kupcem Abbanem, zkrátka nás v první pětině čeká důkladná charakterová pitva jednoho náboženského fanatika a podpantoflového pimprlete. Z mého kulturního a morálního hlediska je to pořád arogantní, dobyvačný šmejd, jakkoliv mnohem osvícenější proti většině svých souvěrců a soukmenovců.
Potom příběh zapadne do kolejí vyjetých prvním dílem, na scénu se vrací kapku odlidštěný Tetovaný a nadržená Leesha s přicmrndávačem Rojerem, připojí se ještě linie Renny, někdejší Arlenovy holčičí stíhačky. Každý řeší své soukromé problémy a přitom se dle individuálních schopností snaží zachránit zemi před nočními démony i nájezdníky z pouště. Nechybí bojové scény, krev a hlavně ichor stříkají po hektolitrech, občas vystříkne i troška spermatu.
„Pouštní kopí“ nenabízí mnoho nového, má o něco více hluchých míst a ne zcela věrohodných kotrmelců v ději, takže knihu hodnotím nepatrně hůř než první díl. Pro mne jsou tento svět a jeho hrdinové stále atraktivní – mají své chyby, ale nenudí, k četbě jsem utíkala v každé volné chvilce. Zatím nevidím žádný důvod, proč sérii opouštět a brzy skočím na pokračování. Zajímalo by mě, kdy se tématu chytí nějaké herní studio a zda ten potenciál přetvoří v RPG (či strategii) jako řemen.

19 14.11.2018

Zatímco se po Venuši rozlézá znepokojivě záhadná protomolekula a dělá vrásky nejen politikům na Zemi, vletí lejno do větráku na Ganymedu. Co rozhodilo křehkou rovnováhu Země - Mars a způsobilo zdecimování strategicky důležité kolonie na největším měsíci Sluneční soustavy? Kam se poděla skupina vážně nemocných dětí? Odpovědi hledá idealista James Holden s posádkou lodi Rosinante a také několik nových postav: pozemská politička Avasarala - stará dáma znalá "hry", přímočará mariňačka z Marsu Bobbie Drapperová a Prax Meng, otec jednoho z pohřešovaných dětí. Zpočátku rozdělené linie se jako vždy postupně sbíhají.
Děj je tentokrát malinko komplikovanější, méně zaměřený na napětí a akci, více na politiku. Seděla mi hororová atmosféra "Leviatana" a její úbytek v "Kalibánovi" je důvodem pro ubírání procent. A hned vytasím další: rozpory mezi cynikem Millerem a chronickým správňákem Holdenem byly osvěžující, naproti tomu Holdenův skřípající vztah s Naomi prostě neměl šťávu. A občas se holt logika místo reality podřizuje spisovatelskému záměru: tenhle, tenhle a tahle jsou hlavní hrdinové a proto musí vyřešit veškeré problémy.
Druhý díl "Expanze" mě tedy neuchvátil jako jeho předchůdce, stále se však jedná o velmi čtivou, moderní space operu, která rozhodně stojí za pozornost příznivců žánru. "Abaddonova brána" už mě čeká v polici a s ohledem na (poněkud očekávaný) hák v závěru jsem hodně zvědavá, co si na čtenáře spisovatelské duo přichystalo za překvapení do třetí části.

15 13.11.2018

Snad jsem očekávala něco jiného, snad je na vině zmršený překlad, snad to zkrátka není čtivo pro ženy, tahle knížka pro mě byla každopádně dost těžkým zklamáním. S důrazem na slovo "těžký", vážně jsem se při četbě nadřela. Název i obálka odkazují na military sci-fi, nenechte se však mýlit, hlavním tématem je vnitřní život hlavního hrdiny, jeho pochybnosti, duševní schopnosti, psychedelické stavy, jeho komplikovaný milostný vztah. Uvítala bych více akce a propracovanější využití Mingollových mentálních dovedností, nikoliv hňahňání se v divných, rozporuplných pocitech bývalého vojáka. Přesto nelze několika pasážím upřít značnou působivost, srovnatelnou se silnými scénami z takových filmů jako jsou např. „Apocalypse now“ nebo „Tenká červená linie“.
Nezbývá než litovat vachrlatého překladu, který do už tak dost složitého a chaotického příběhu vnesl další zmatek a nepochopení. Třeba bych ocenila skvělý protiválečný román, pokud by v české verzi došlo k odbourání nesmyslů a zachování Shepardova poselství. Takto jsem knihu po překlopýtání pár desítek stran přemístila na záchod, kde vydržela dlouhé měsíce, než se mi ji podařilo zdolat. V originále to může být zážitek, leč já ze sebe s námahou vytlačím hodnocení stěží průměrné.

11 12.11.2018

"Polární stanice" je velmi svižně plynoucí román - dokonce i přes vrávorající překlad. Připomíná americký béčkový film: od první do poslední stránky se neustále něco děje, vše je podřízeno zběsilé akci, ovšem logika a realita dostávají pořádně na p*del. V první polovině knihy Reilly ještě docela drží fantazii na uzdě, hlavou zavrtíte jen občas. Ve druhé půlce už se musíte hlasitě smát - a to převážně v okamžicích, kdy se autor snaží vzbudit co největší napětí. Nelze mít strach o hlavního hrdinu, když je zřejmé, že z každé smrtelně nebezpečné situace vyvázne za pomoci svých supermanských schopností, nebo (častěji) v jeho prospěch zapracuje zcela nepravděpodobná náhoda. Klesá nadporučík Schofield v bezvědomí na mořské dno? Nevadí, jistě okolo zrovna poplave zmutovaný inteligentní mrož, hrdinu vytáhne na břeh, přivolá pomoc a jako bonus poskytne dýchání z tlamy do úst, masáž srdce, zahřeje svým tělesným teplem;-). Hrozí snad hrdinovi smrt na kusu ledovce unášeného oceánem? Brnkačka, zrovna v tomhle ledovci je zamrzlá půjčovna s potápěčským vybavením a motorovými čluny - ledovec je odlomený zrovna tam, kde je vchod;-). Přeháním opravdu jen mírně. Autor vrší jeden nesmysl za druhým a tak se nadějný akční román mění v bláznivou parodii (čehož si pan spisovatel pravděpodobně nevšiml).
"Polární stanice" je čistě odpočinková kniha, při které doporučuji mozek nejen vypnout, ale rovnou odložit někam do servisu, než román zavřete a bude bezpečné vaše cerebrum vrátit do dutiny lebeční. Hodnocení jsem snižovala s ubíhajícími stranami a vzrůstajícím pocitem trapnosti. Škoda, kdyby autor tolik nehltal akční béčka a komiksy se svalovcema ve slipech přes elastické gatě, mohl se zařadit mezi mé oblíbence. Stačilo se více držet reality a neposílat na jeviště tolik bůžků ze stroje.

15 11.11.2018

Těšila jsem se na návrat do Saramyru a navzdory rozvláčnější první polovině šlo opět o návštěvu nevšední, plnou dobrodružství, intrikování, soubojů, bitev i nenásilných úvah na téma lidskost, civilizace, životní hodnoty atd.
Děj se odehrává pět let po událostech z prvního dílu, hrdinové dospívají, jejich charaktery se zaostřují, přibývá také několik nových zajímavých hráčů. Nikdo nemá zaručenu nesmrtelnost. Příběh sice zdánlivě podléhá fantasy klišé o boji Dobra proti Zlu, leč ve skutečnosti se jedná o střet různých odstínů šedi, čistě bílá je zastoupena minimálně. Chris Wooding píše velmi chytlavě, dokáže vytvořit atmosféru, zprostředkovat silné dojmy a vyhnout se patosu. Dějových linií je více, což obvykle znamená, že na sebe jedna strhává pozornost a zbylé bývají do počtu. Svým způsobem je tomu tak i v “Klubku nářků”, ovšem ani jedna z rozvětvených nitek vyprávění mi nepřipadala vyloženě nudná. Pokud bych měla něco vytknout, pak snad až příliš detailní popisnost v určitých pasážích. Také mě trochu mrzí, že s postavami úplně “nedýchám”. Jsou tedy po psychologické stránce celkem dobře vypracované, ale nikdo mě vyloženě nevzal za srdce ani hrubě neznechutil.
U českého vydání je na místě zkritizovat nedbalé korektury – s ohledem na množství slov není pár desítek chyb a překlepů až taková hrůza, nicméně dojem z dobrého autorova řemesla i překladatelské práce to poněkud kazí. Co dodat závěrem? Výborná, netradiční fantasy a dost mě štve má chatrná angličtina, díky které budu poslední díl číst asi nepěkně dlouho.

11 10.11.2018

Říká se: "Darovanému koni na zuby nehleď." Na žádost dárce hodlám ignorovat toto přísloví a podrobit knihu pečlivé analýze. Zdůrazňuji ovšem, že nejsem literární kritik, pouze čtenářka s vlastními názory a pocity.
Mám ráda horory, jakkoliv už nad mou nervovou soustavou nemají takovou moc jako v dobách, kdy jsem byla školou povinná Metlička. Dnes mi hrůzu nahánějí úplně jiné věci, než tma pod postelí. Nadpřirozeno mne občas ještě dokáže vyděsit ve filmech, kde si tvůrci kromě vážně hnusných masek a speciálních efektů pomáhají podpásovkami typu ticho-ticho-ticho-DRAAAAASTIIIIICKÁÁÁÁ HUDBAAAA!!! Stránky strašidelných knih vyvolají maximálně mrazení, znepokojení, možná znechucení, ale rozhodně si nepotřebuji svítit při noční cestě na záchod - a to ani v těch vzácných případech, kdy se mi poštěstí v domě zůstat pár dní o samotě. Ráda bych teď přišla s pointou, že "Otrávené duše" jsou výjimkou, která mi roztřásla kolena... bohužel ne, nejsou. Asi nejvýraznější emocí byla zvědavost, kam příběh vlastně povede: nejprve jakou "to" má konkrétně podobu, později kde se "to" vzalo a nakonec jak/jestli se "toho" hrdinové zbaví.
Kniha působí jako ne zcela uspořádaná koláž osudů obyvatel malého městečka, sužovaného čímsi zlým. Vystupujících postav je poměrně dost, několik vyloženě zbytečných, každá má nějaké trauma, ošklivé tajemství či charakterovou vadu a přesto působí jaksi čecháčkovsky obyčejně. Nikoho jsem si výrazněji neoblíbila - navzdory autorově snaze o hlubší ponor do psyché hlavních účinkujících. Těmi jsou nová učitelka a pár jejích žáků, chvílemi se po důležitějších rolích nepřesvědčivě sápou i vedlejší hráči. První dvě třetiny knihy jsem přistoupila na spisovatelův takřka voayerský styl a bavila se nahlížením do životů plných větších či menších trápení, větších či menších bolestí a větších či menších prasáren. Občas se mi paměť zasekla, trvalo jí přiřadit jméno k patřičnému charakteru (česnek, chce to více česneku!) a postupně kouskování zápletky s bezvýznamnými odbočkami začalo spíše škodit, tříštit děj, místo poskytnutí komplexního obrazu, jak bylo zřejmě záměrem. Třetinu postav a jejich peripetií bych nemilosrdně vyškrtala, aniž by to mělo zásadní vliv na příběh. A nemyslím jen (například) záletného tělocvikáře/gamblera, kámoše na poslední chvíli Libora, ale klidně také laskavého fyzikáře Draštíka. Vlastně mám (čistě subjektivní) dojem, že přenést většinu pozornosti na dětskou partu a upozadit dospělé, zkrátka zacílit román na mladší čtenáře, mohl z tohoto horůrku vzniknout mezi teenagery docela kult. Vždyť finále se neslo v pohádkovém duchu a chybělo jedině potrestání všech padouchů (dopadení najatých rváčů, jak to dopadlo s Hrubou atd.).
Autor ovládá svůj rodný jazyk, "Otrávené duše" naštěstí nepatří k těm prvotinám, u kterých by člověk úpěl nad kostrbatou stavbou vět a klopýtal o hrubky či překlepy (korektury luxusní, dvě drobné minely na 330 stran). Vytkla bych snad jedině občasná nepovedená přirovnání, namátkou třeba to na téma hokejové hry a reklamy s ovocem, divně formulované a přitom nadbytečné.
Konečně k hodnocení: Renčínova "Vězněná" ode mne dostala čtyři hvězdy a ta mi přišla přece jen v každém ohledu na vyšším levelu. Pan Švec si vyslouží uznalé tři hvězdy, do budoucna mou zvýšenou pozornost, poděkování za knihu a přeji inspirující polibky múz do další tvorby.

15 09.11.2018

Tak trochu jsem doufala, že se mi "Tkalci saramyrští" nebudou moc líbit, abych sérii nemusela dočítat v angličtině. Ovšem už první věty zhatily mé naděje - Chris Wooding se mi trefil do vkusu. Vytvořil pestrý svět, ze kterého je patrná inspirace japonskou kulturou, přidal zápletku ne snad vyloženě originální, přesto zajímavě podanou a bohatou na napínavé okamžiky i (poněkud očekávané) zvraty.
Postavy jsou různorodé, nešustí papírem, klaďasové mají své chyby a traumata, padouchy lze do jisté míry chápat, přinejmenším letmo zahlédnout jejich lepší stránku... a s hnusákem z nejhnusnějších je možné v návalech odporu pocítit nepatrný soucit. To se týká hlavních hrdinů, vedlejším hráčům se mnoho péče nedostalo - což nevadilo v prvních dvou třetinách příběhu, kdy do děje zasahovali minimálně, později už ano. Ke svým výhradám musím připojit také neuspokojivé řešení závěrečné krize (kéž by bohové nenasedali do strojů a raději spisovatelům vnukli dobré nápady).
Velkou pochvalu naopak zasluhuje autorův styl psaní, příjemně jitřící fantazii, místy až básnický, přesto perfektně čtivý. K tomu samozřejmě patří poklona a díky překladateli... kéž by podobně skvělou práci odvedl také tvůrce obálky. Jsem vnitřně přesvědčená, že chopit se tématu např. Jana Šouflová, vytvořila by patřičně atmosférické dílo, které by knihu prodávalo podstatně lépe než ta temná abstraktní zrůda s odpuzujícím účinkem. Jen takový smutný, bezvýznamný povzdech, no.
Stručné shrnutí: u "Tkalců saramyrských" si na své přijdou příznivci napětí, akce a dobrodružství, stejně jako ctitelé politického pletichaření a zákeřných intrik. Jedincům se slabšími žaludky tento román nedoporučuji, ale já, zvrhlík, se na pokračování těším.

9 09.11.2018

V "Anihilaci" autor obklopil čtenáře spoustou nezodpovězených otázek a především surreálnou atmosférou, "Autorita" do skrumáže matoucích pocitů přihazuje solidní porci frustrace. V průběhu četby jsem si připadala jako při sledování seriálu "Twin Peaks": postavy byly silně podezřelé až úplně šílené, většinu doby jsem nechápala co a proč se děje, přesto jsem podlehla fascinaci. Společně s agentem Johnem Rodriguezem alias Šéfem jsem se (marně) snažila zorientovat v Jižní zóně, organizaci zkoumající Oblast X a její projevy. V závěru byla naše snaha korunována částečným a naprosto pochybným úspěchem, nezbývá tedy než doufat, že alespoň závěrečná "Adaptace" poskytne více vodítek, jak se v tom snovém bordelu zorientovat.
Hodnotím podobně jako první díl: ani tentokrát se mi nečetlo lehce, v příběhu jsem měla větší hokej, ovšem s Šéfovým charakterem jsem se identifikovala snadněji (v porovnání s bioložkou a těmi ostatním podivínkami z dvanácté expedice). Maximálně 70%.

8 08.11.2018

Bohužel spadám do té kategorie čtenářů, kterým "Anihilace" tak docela nesedla. Možná se mi jen netrefila do nálady, možná nejsem správná cílová skupina, zkrátka mi Oblast X nepřipadala dostatečně fascinující. Ani hlavní hrdinka mi nebyla sympatická - navzdory hojně popsanému životu introverta, co raději pozoruje hovnivála, než by se zapojila do lidské interakce. K vedlejším postavám už vůbec nebylo možné si vypěstovat nějaký vztah: nedozvíme se jména, pouze pracovní zařazení, chovají se všechny divně (ano, s výjimkou zmínek o manželovi zde vystupují pouze ženy). Nejsem si příliš jistá pointou knihy... vlastně bude těžké vysvětlit, proč dávám hezkých /-70%. Snad pro tu zvláštní atmosféru znepokojivého snu, snad pro dobře propracovanou psychologii hlavní hrdinky (jakkoliv mi k srdci nepřirostla), snad pro určitý potenciál do budoucna. Mírná ochota dát šanci pokračování ve mně navzdory špetce zklamání vyklíčila.

14 08.11.2018

Jelikož v určitých aspektech naplňuji definici nerda, asi není kdovíjakým překvapením, že jsem si tuto fantastickou jízdu skvěle užila. Má jen několik málo vad: ideálním čtenářem je disociální teenager, který přicestoval časem z 80. let. Pamětníci té doby si také přijdou na své, pokud ovšem tehdy měli přístup k zahraničním počítačovým hrám, sci-fi filmům a literatuře (což na území ČSSR splňoval asi málokdo). Tak třeba já bych učůrávala blaženou nostalgií, věnovat se "Ready Playe One" spíše devadesátkám až přelomu tisíciletí, to byl pro mne Zlatý věk. Takhle jsem nepochytala zdaleka všechny narážky především v herní zóně, s filmy to bylo naštěstí lepší a knihy zůstaly v ději bohužel hodně opomíjeny.
Trochu jsem zívala v "milostných" pasážích, ovšem uznávám, že pointa o nutnosti žít vlastní život a budovat reálné vztahy je přes svou vyčpělost čím dál aktuálnější. Také nejsem příznivec jednoduchých zápletek, kdy dokonale kladní adolescenti bojují s extrémně zlou megakorporací a sem tam se zjeví všemocný Gandalf s pomocnou hnátou... Neremcám, prostě zdůvodňuji absenci páté hvězdy.
Byla to moc příjemná zábava, s okamžiky humornými i temnými, co mne po dlouhých měsících zapřísáhlé abstinence s vysokou pravděpodobností zase uvrhne do závislosti na RPG. Hmm, Witcher 3 nebo Dragon Age: Inquisition? Možná Dishonored 2? Hele, na Batman: Arkham Asylum jsem se taky ještě ani nepodívala....

27 07.11.2018

Je to už několik let, co jsem večery trávila ve společnosti hráčů „Hladových her“ – sledovala jsem životní cestu Saula Laskiho a jeho spalující touhu vypořádat se s válečnými zločiny na židovském národu. Nezůstane při svém putování osamocen, po bok se mu postaví mladá afroameričanka Natalie, pronásledující vrahy svého otce, dále šerif Rob Gentry, který se prostě snaží vše pochopit a jako správný strážce zákona vyřešit. Spousta jiných osob se románem mihne ve více či méně důležitých a obvykle tragických rolích.
Zajímavější však pro mě byla odvrácená strana, ono necitelné zlo v podobě bohatých bělochů se zvláštní Schopností ovládat druhé silou své mysli: Laskiho hlavním oponentem a představitelem nacistické zvůle je německý důstojník Wilhelm von Borchert. Mnohem více prostoru dostala jeho přítelkyně, společnice, známá či jak to nazvat, stará dáma Melanie Fullerová, jejíž duševní pochody umožnil autor sledovat v první osobě. Zvrhle přiznávám: její linii jsem si užívala nejvíce a právě tahle šílená, strašlivá mrcha mi byla ze všech hráčů nejbližší, navzdory všemu jsem jí držela palce:-). Pro ženu méně příjemný byl pohled do prasečí duše producenta Tonyho Haroda, neotesaného otloukánka spolku všemocných a všehoschopných. Ostatní postavy nemá smysl popisovat, většina z nich má roli „pouhých“ obětí a některým záporákům není věnován dostatek pozornosti, aby k nim čtenář pocítil výraznější emoce (maximálně pro reverenda Suttera jsem v sobě objevila víc znechucení, než bych s ohledem k jeho krátkému účinkování čekala).
Většina příběhu se odehrává v USA nějakých 30 let zpátky, Saul však čtenáře sugestivně přenese do Evropy let válečných a Melanie stručně zavzpomíná také na dobu předválečnou. Vzhledem k nabobtnalému rozsahu knihy je střet dobra a zla nečekaně dramatický, plný napínavých scén, zvratů, akce i přemítání. Trochu mi nevoněla striktní černobílost, vyskytlo se pár nudných pasáží, ne vše mělo své opodstatnění, občas selhala logika, někdy si autor pomáhal dost chatrnými berličkami a opravdu nemám ráda, když se z padouchů se superschopností a jejich elitních superjednotek dělají neschopní diletanti... přesto Dan Simmons zvládl tohle ambiciózní dílo s bravurou sobě vlastní.
Také musím pochválit pečlivé provedení knihy, je to skutečně sympatický špalek, kterému byla věnována zasloužená péče – při čtení neruší žádné překladatelské veletoče, překlepy ani hrubky.

19 06.11.2018

Český autor vzal své čtenáře až ke vzdálenému Jupiteru, konkrétně na ledem pokrytý měsíc Europa. Podělil se o současné vědecké poznatky a přidal svou fantazii, aby vytvořil víceméně uvěřitelné prostředí. Izolovaná vědecká základna je ideální místo, kde se mohou události ošklivě zvrhnout, což se samozřejmě k potěšení čtenářově také stane. Zápletka je poněkud líznutá teologickými otázkami, navzdory občasnému zavrávorání logiky však děj udrží pozornost a obávaný závěr je zvládnutý se ctí. Ve vyšším hodnocení mi brání postavy, které jsou dle mého vkusu nahozeny ploše a nezajímavě – bylo mi prostě buřt, co se s nimi stane, smrt nevzbuzovala žádné emoce.
Neskáču nadšením, kniha mě bohužel ničím nepřekvapila, už jsem holt přelouskala několik lépe zpracovaných sci-fi hororů. Rozhodně si však od Pavla Fritze v budoucnu ráda přečtu další dílko. Sluší se dodat, že „Přístav u řeky Styx“ je doprovázen obstojnými ilustracemi (byť jsem nepochopila, proč je část z nich nahuštěna až za epilogem) a redakční práce jsou na dobré úrovni, jak je u Strak na vrbě zvykem. 70%

15 06.11.2018

"Většina z nich nejsou špatní lidé. Chtějí jen být v bezpečí."
"Což je obvyklá záminka, kterou se obhajují odpornosti a krutost."

Samovznícení jako nemoc, jako epidemie... jako pandemie. Možná to není převratný nápad, ale mne fascinoval dostatečně. Lehce rozporuplné čtenářské ohlasy mě přiměly tlumit svá očekávání; zbytečně, hltala jsem osudy zdravotní sestry Harper, její boj o život svůj i dítěte, které v ní roste. Těhotná žena jako hlavní hrdinka nezbytně znamená citové problémy, romantická vzplanutí (haha, já jsem tak vtipná), zkrátka nádech růžové knihovny a babského čtení. Naštěstí autor nezapomněl, že ke vztahům patří humor a lacině nesklouzává ke knihovně červené.
Vytvořil několik sympatických postav, žádnou dokonalou (to je pochvala), nechybí ani pořádní padouši, nicméně téma nechává spoustu prostoru pro šedou zónu rozporuplnosti oběma stranám - tedy nakaženým i zdravé části populace. Přestože je velký důraz kladen na psychiku, morálku, zkrátka všemožné filozofování, rozhodně není nouze o akci a napětí. Příběh je o přežívání, hledání cesty, o chování lidí v krizových podmínkách, o našich temných stránkách i o tom, co dělá z jedinců výjimečné osobnosti, o lásce, o víře... o naději. Je toho plno, o čem Hill píše.
Můžu mít různé výhrady k výdrži baterií v mobilech, nebo třeba do jak úzkého prostoru je schopna se vsoukat žena v šestém měsíci těhotenství, "Ohnivý muž" prostě má své slabší pasáže a mouchy. Nijak se tím však nemění skutečnost, že jsem ten tlustý román většinu času četla jedním dechem a otáčela stránky rychlostí, jaká pro mě v posledních letech zdaleka není samozřejmostí. Můžu vyjádřit jedině spokojenost a moc se těším, až si konečně jednou udělám ten správný čas pro "Vánoční říši".

20 05.11.2018

"Ten, kdo má manželku a děti, poskytuje rukojmí Štěstěně."
Nevím, nevím, jestli pro mne nenastal čas udělat této sérii pá-páá. Nechápejte mě špatně, oblíbila jsem si Charlieho Parkera i jeho teplé kumpány, vznáší se kolem nich fascinující směs temnoty a bolesti, zároveň však dokáží rozesmát. Mám je ráda natolik, že jsem autorovi odpustila občasné zdlouhavé místopisné pasáže, hypertrofovaný smysl pro detail a byla jsem dokonce ochotna přetrpět špatné až příšerné překlady u pár předchozích dílů. Také "Černý anděl" obsahuje několik kopanců, přesto odvedly překladatelka s odpovědnou redaktorkou lepší práci proti většině svých předchůdkyní.
Kniha mě prudila v jiných ohledech. Zápletka zaklekla do startovních bloků, na prvních 50-ti stránkách zvedla zadek a dalších bezmála 300 stran jsem čekala na startovní výstřel, aby děj mohl střemhlav sprintovat 50 stránek do finiše. Toho přešlapování na místě, točení se v kruhu, omílání stejných informací stále dokola a odbíhání k různým (někdy absolutně nedůležitým) postavám bylo tentokrát prostě příliš. Díky nezvládnuté gradaci jsem se musela do čtení nutit. Časté přednášky z dějepisu rovněž nepomohly ke zrychlení tempa, jakkoliv měl zapadlý vlastenec ve mně jásat nadšením při zmínkách o českých městech a historii. To by ovšem fakta nesměla působit tak suchopárně, jako obšlehnutá z učebnice.
Posledním šutrem do kobky Černého anděla je náboženská tématika. Padlí andělé, touha po odpuštění a návratu k Bohu, zkrátka záležitosti víry... snažila jsem se, ale nebyla jsem schopná se na tuto (byť očekávanou) vlnu naladit. A podoby Zla mám radši v abstraktnější, náznakové rovině, personifikace v tomto románu je pro mě až moc přitažená za pačesy.
Ještě dám Charliemu Parkerovi šanci, možná i dvě, pokud však na mě dál bude mávat křížem, předčítat z bible, cákat svěcenou vodou a k tomu únavně pitvat kdejakou bezvýznamnou hnidu, budeme se spolu muset navzdory sympatiím rozloučit.

14 03.11.2018