Metla komentáře u knih

Přestože jsem "Orákulum" četla v době vydání, po 18-ti letech ve mně nezůstala žádná vzpomínka a mohla jsem si tak dopřát čerstvý zážitek. Snad jen s vlažnějšími dojmy.
Resnick zůstal věrný svému stylu, kterému dominuje množství dialogů - důvod, proč se autorovy knihy louskají snadno a rychle. Popisnějším se stal ohledně prostředí i akčních pasáží, ovšem jako už tolikrát předtím selhává po stránce budoucích technologií. Příběh je zasazen do velmi vzdálené budoucnosti, mezihvězdné cestování je záležitostí hodin až dnů, ale lidé například nemají k dispozici oblek, co by je ochránil před pouštními teplotami. Musí spoléhat na své obyčejné oči a ve tmě si svítit, ani profesionální zabijáci nemají implantáty nebo brýle s různými režimy vidění. Komunikace s počítačem připomíná špatný vtip (podobně si ji mohli SF spisovatelé představovat už v 50. letech) a takto by se dalo ještě chvíli pokračovat, Resnick zkrátka postrádá byť špetku technického vizionářství. U některých jeho románů to nevadí, jejich síla je ve schopnosti přimět člověka přemýšlet na určené téma. Nicméně "Orákulum" je spíše akční vycpávka, klade stejnou otázku jako první díl, akorát s nižší intenzitou: lze využít člověka s neskutečnou mocí, nebo je lepší předejít problémům a raději zkusit dotyčného zlikvidovat? Hlavní (anti)hrdinové v tomto smyslu dumají a planě teoretizují o rozsahu schopností Orákula od začátku do konce knihy, kdy se konečně objeví i Ona, někdejší pronásledované dítě, nyní dospělá Penelopa Baileyová. Stále mi absolutně nesedí způsob, jakým manipuluje s událostmi, to už není o efektu motýlích křídel, nýbrž zcela z říše kouzel.
Jako oddechovka to ušlo, přesto jsem od Resnicka čekala větší hloubku, tak budu v hodnocení přísnější.

11 31.10.2018

Když zlodějka Myška při jedné "pracovní" příležitosti nalezne v hotelovém pokoji zvláštní děvčátko, netuší, že jde o nesmírně cennou a pronásledovanou osůbku. A protože je Myška dost zabedněná, objevuje souvislosti na 300 stránkách knížky a čtenář se musí přizpůsobit jejímu tempu.
"Věštkyně" je Resnickovo poměrně tradiční konverzační dobrodružství, příběhem nijak složitý western ze vzdálené budoucnosti, která ovšem nehýří popisem úchvatných technologií a bez ohledu na cestování mezi galaxiemi připomíná Divoký západ. Nezáleží, zda se postavy nacházejí v hornické kolonii nebo na planetě se zábavním průmyslem, všude se to hemží nájemnými zabijáky, lovci odměn a falešnými hráči s divnými přezdívkami, co mají naznačovat proslulost. Myška s malou Penelopou prchají, získávají i ztrácejí spojence, zdánlivě postrkovány událostmi... ale kdo ve skutečnosti tahá za nitky?
Pár věcí příběhu škodí: například způsob, jakým věštkyně manipulovala s realitou mi přišel chvílemi naprosto uhozený. Jedna věc je kýchnutím ovlivnit míchání karet, ale jakmile karty leží na stole, potom už kýchnutí postrádá logiku, což autorovi jako by nedocházelo.
Přes určité nedostatky: Myščinu nedovtipnost, (ne)fungování Penelopiných schopností, otravně časté zmínky o panenkách a celkovou (zřejmě záměrnou) naivitu, klade "Věštkyně" dobré otázky k zamyšlení. Sledovat, kam Penelopa s věkem dojde, může být zajímavé. 70%

11 31.10.2018

Četla jsem několik málo knih japonských autorů a viděla poměrně hodně japonských filmů. Tato kultura ve mně budí sympatie až úctu, přestože jsou mé znalosti povrchní, nepoznamenané osobní zkušeností. Kouzlu asijských knih a filmů jsem nicméně nepodlehla, nevyhledávám je, přistupuji k nim s určitými obavami. Bývají pro mě těžko uchopitelné, pomalé, často soustředěné na nějaký detail, kterému nerozumím. Také postavy se chovají divně - kolikrát v naprostém rozporu s tím, jak by asi jednal a co by cítil průměrný Evropan. Zahanbeně přiznávám: pokud mi díla z asijského prostředí předžvýká například nějaký americký režisér, ubere na exotické absurditě a přidá na pochopitelnosti, stávají se pro mě stravitelnějšími. Podobná očekávání jsem měla ohledně "Vládců času" Lucie Lukačovičové.
Neznám epos, na jehož základech tato kniha vznikala, nevím, nakolik věrně zůstal zachován, autorka však v doslovu píše o nutnosti proškrtávat postavy pro lepší přehlednost. Navzdory tomu do děje promluví desítky účinkujících, někteří se mihnou krátce, malé množství vydrží až do závěru a dlouhou dobu jsem měla bordel zejména v členech klanu Minamotů, jednoho ze dvou znesvářených rodů. Nemohou za to pouze podobná jména, ale také charakterová plochost - z mého hlediska problém většiny vystupujících osob. U každé se autorka zdrží několik odstavců a honem pospíchá k další a pak k další a další, krátký návrat k první, skok k druhé... Připomnělo mi to hru "Plácni krtka", kdy se na hrací ploše v rychlém sledu rozsvěcují světélka a dítě je má včas bouchnout gumovým kladivem. Sice to ubíhalo svižně jako zrnka písku v přesýpacích hodinách, nikde zbytečné zdržování, leč ten překotný, roztříštěný styl mi bohužel stejně jako písek skřípěl mezi zuby.
K žádnému z hrdinů si nebylo možné vypěstovat hlubší vztah a tak mě nechávalo chladnou množství vražd a sebevražd. Setnuté dítě? Proč se trápit pro kompars, vždyť o něm vím kulové. Otrávený vysoce postavený šlechtic? No, byl to moudrý dobrák a upřímně nerozumím, proč byl zavražděn. Jakou měl jeho vrah motivaci - je prostě jen tak zlý? Někdo se vrátí domů, nenajde tam svou rodinu a místo, aby ji začal hledat, nalehne v zoufalství na meč? S takovým přístupem mi polibte drdol! Podobně jsem "prožívala" celý román a nezachránila to ani jednoduchá zápletka, ani závěrečná pointa.
"Vládci času" mi nepřinesli přímo zklamání, jen určité rozpaky. Jednotlivé pasáže byly relativně čtivé, celek neuchvátil a vážně mi chyběla hlubší účast s plytce nahozenými postavami a s tím související větší zájem o jejich (převážně tragické) osudy. Provedení knihy je na úrovni, redakční práce slušné, ilustrace Jany Šouflové román vkusně doplňují a podporují jeho atmosféru.

11 30.10.2018

Blahopřejeme, byl jste vybrán do role Smrti. Je to špinavá práce, ale někdo to dělat musí. Pokud selžete, pohltí svět temnota a zavládne chaos. Pro zadržení postupu sil temnot budete potřebovat tužku dvojku a kalendář, nejlépe nějaký bez obrázků roztomilých koťátek.

Hlavním hrdinou románu je Charlie Asher, typický beta samec, majitel vetešnictví, na jehož bedra je hned v úvodu naložen nelehký úkol péče o novorozenou dceru Sophii. Současně s tím se však kolem Charlieho začnou dít znepokojivé věci… Kromě vetešníka a jeho ne zcela normální ratolesti v příběhu potkáme celou škálu pestrých (a zdaleka ne pouze lidských) postav, které nám všechny bez výjimky notně polechtají bránice. Děj ubíhá kupředu v situacích, odvíjejících se před očima jako filmové grotesky, hojně podpořen nádherně vtipnými dialogy a sarkastickými hláškami.
Pokud tomuto literárnímu kotli smíchu mohu něco vytknout, pak jedině mírnou ztrátu tempa v poslední třetině a poněkud zkratkovitý konec – události sice gradují, vtipů neubývá, ale nějak už to tolik nebaví. Takže nerada, ať mi kerberové mstivě naslintají do papučí, ubírám půl hvězdičky. Přesto jde o jednu z nejzábavnějších, fyzicky nejnáročnějších (ubohé břišní svalstvo) knih, co jsem kdy poprskala smíchy. 90%
P.S.: Nezapomeňte své děti upozornit, aby na veřejnosti neříkaly věci jako „vrznout si“, „zezadu ne“ a hlavně „koťátko“;-).

30 29.10.2018

Autorovo varování: „Jestli tuhle knížku kupujete jako dárek pro babičku, syna či dceru, měli byste vědět, že obsahuje nadávky, výživné popisy kanibalismu a souložících lidí po čtyřicítce.“

Až budete za necelé dva měsíce potřebovat vyvolat tradičně absentující vánoční náladu, sáhněte po této knížce. V Borové zátoce sice také postrádají v prosinci sníh (holt Kalifornie), ovšem vynahrazuje to pestré panoptikum svérázných charakterů. Strážník Theo Crowe chová náklonnost k rostlinám, především tedy k jednomu konkrétnímu, hulitelnému druhu; jeho bipolární žena Molly občas bojuje s mutanty, její nejlepší kamarádka Lena má smůlu na chlapy a své bývalé neváhá okrádat o vánoční stromky, hospodská Mavis je zákeřně oplzlá stará rašple, biolog Gabe si dobrovolně smaží gonády, městečko navštíví okouzlující pilot DEA Tucker Case a jeho parťák Roberto, což je sice kaloň, ale nosí sluneční brýle a mluví… tedy pokud vynecháte pilulky, nebo jste labrador. No a pak se tady vyskytnou zombie. Každý zná jejich stravovací návyky, možná však netušíte, jaký preferují nábytek a že jsou to mimořádně indiskrétní svině. Nesmím zapomenout ani na spouštěč dramatických vánočních událostí, anděla Raziela a jeho ne zrovna ideálně pochopený úkol. Raziel… hm, co o něm napsat? Je to prostě blondýna, akorát nemá „tyhlety“, má velký, hodně dlouhý, masivní, skutečně obrovský meč a závislost na sladkostech.
„Nejhloupější anděl“ je zřejmě nejzábavnější knížka o Vánocích, jakou jsem kdy četla. Není dokonalá, má svá slabší místa a hlavně ze závěrečného dodatku „o rok později“ jsem malinko rozpačitá, přesto se spokojeným úsměvem zvedám palce a doufám, že Christopher Moore dostane od českých vydavatelů více prostoru, než dosud.

30 29.10.2018

Dostala jsem chuť se zasmát a "Malí bohové" jsou jedním z mála zeměplošských románů, které dosud unikaly mé pozornosti. A tak jsem zavítala k Omniáncům, spoutaným vírou v mocného boha Oma a jeho dogmata: Země je kulatá, otáčí se kolem Slunce a kdo tvrdí něco jiného (třeba ten nesmysl o placce na hřbetech slonů stojících na krunýři želvy), protiví se církvi a péče inkvizice ho nemine. Víra novice Bruty v boha Oma je neochvějná, když mu ovšem ono božstvo přistane na kompostu a osloví jej, má poněkud problémy pochopit, že tato popudlivá želvička je skutečně tím, za koho se vydává. Jednoduchý mládenec je stržen do víru událostí - Om nehodlá zůstat ingrediencí do polévky navždy a Brutova fenomenální paměť se hodí také k dobyvačným plánům exkvizitora Vorbise.
První polovinou knihy jsem se prochechtala, nádherně se trefuje do náboženských bludů. V druhé polovině ubylo humoru na úkor vznešených myšlenek a už to (omužel) není taková čurina. A jelikož čtu Pratchetta především pro jeho vtip, nikoliv pro filozofii (ano, jsem hrozně plytká), můj původně nadšený dojem klesnul k solidním čtyřem astrám.

Efebci zastávali názor, že volební právo by měl mít každý. Pokud pochopitelně nebyl chudý. Nebo cizinec. Nebo mu v tom nebránila jiná nepřekonatelná překážka, třeba to, že je blázen, lehkomyslník nebo žena.

25 28.10.2018

"Beton, kosti a sny" je svou kvalitou ojedinělá povídková sbírka nejen na českém písečku - jsem přesvědčená, že by se neztratila ani v konkurenci předních světových spisovatelů v žánru SF/F/H. Pavel Renčín se tématicky většinou pohybuje v mezích našeho všedního světa, má ovšem ohromný dar tu zdánlivě obyčejnou šedou realitu prodchnout barvami kouzel. Stačí se podívat jinýma očima - například z bílých kondenzačních čar na nebi vytvořit stopy po spárech bytostí deroucích se z jiných dimenzí. Chcete být okouzleni? Chcete akční jízdu? Chcete se nechat dojmout? Chcete se bát? Pak vás "Beton, kosti a sny" nemohou zklamat.
Osobně jsem si nejlépe užila "Loutkové divadlo" a "Na křídlech zlatých draků", ale prakticky každá z povídek nabídla zajímavý zážitek s odpovídajícím (silně) nadprůměrným hodnocením. Matematika velí udělit čtyři krásně naleštěné hvězdy, srdce však našeptává: "Přidej pátou a vybodni se na přesná čísla, stejně jsi to s nimi nikdy pořádně neuměla!" 80-85%

16 27.10.2018

Polská autorka popadla naši realitu a napěchovala ji nadpřirozenem - my, obyčejní mudlové, samozřejmě nemáme tušení o bytostech a silách, co kolem nás existují, o běžných soubojích i krutých válkách mezi mágy a temnými tvory. Jen málokdo je vyvolený prohlédnout závoj všednosti a spatřit onu mysteriózní podstatu.
Knížka má potenciál zaujmout široký okruh čtenářů: teenageři se snadno ztotožní s mladou rebelkou Eunice a jejími problémy, citlivé dívky nejspíš naleznou zalíbení v krásném zpěvákovi Gabrielovi, akcechtiví drsňáci budou fandit samurajskému motorkáři Lloydu Darkovi a pro "ajťáky" je tady invalidní kybermág Timothy. S každým z nich se seznámíme poměrně detailně; svůj prostor dostanou mýty, poezie, magické rituály, rodinné vztahy, zběsilé honičky, krvavé půtky i živé dialogy. Bonusem je lehounce zvláštní městská atmosféra a promyšlené fungování světa Aleksandry Januszové.
Zatím jsem chválila, což málokdy vydrží celý komentář a tento nebude výjimkou. Vyjmenovala jsem hlavní hrdiny, ale sama jsem měla problém si mezi nimi najít oblíbence. Nikdo mi nevadil, všichni byli relativně sympatičtí, ovšem žádný z mágů "Domu u vycházejícího slunce" nepřiměl mé srdce ke změně rytmu. Dále mi trochu vadilo, jak jsou zmiňovány různé velké události, přesto se o nich čtenář dozví jen málo. Připadala jsem si, jako bych koukala v kině na "Dvě věže", aniž bych znala "Společenstvo prstenu". Předpokládám, že se vše v průběhu série doplní a vyjasní, leč v této knize mě mozaika střípků mírně rozčilovala. Přesto si dovolím knížku doporučit, zvláště pro fanynky "Stmívání" a podobných klonů by "Město mágů" mohlo představovat objev vyššího levelu fantasy literatury, vkusnějšího, hlubšího, zajímavějšího - ba i těch svých upírů se dočkají, byť veškerá romantika je zatím na vedlejší koleji. Být čerstvě dospělá, pravděpodobně bych tolik neváhala s přidáním čtvrté hvězdy. 70%

11 27.10.2018

Celé roky jsem "Prokleté" v knihkupectví míjela a váhala, jestli koupit nebo ne. Hodnocení ucházející, informací málo, nakonec jsem do toho za padesát korun českých šla a rovnou říkám, že utratit víc, musela bych si sprostě vynadat.
Základ románu není vyloženě marný: v autorově světě řádí hvězdný mor, roznášející kromě smrti také různá postižení. Jsou přesně popsaná a pojmenovaná podle božstev; například Ivielini léčí, ovšem mohou také ubližovat, kolem Ogoaliných se vrší podivné náhody, někdy šťastné, někdy tragické, Jaulini čtou myšlenky a šíří je nekontrolovaně kolem sebe, Awailini průběžně mění svou podobu i pohlaví, aniž by na to měli vliv... atd. Takto Prokletí jedinci jsou údajně nechtění a pronásledovaní, což je ovšem pouze zmíněno, v ději jsem postřehla spíše vstřícnost a snahu jejich schopnosti využívat. Osobně bych o původu hvězdného moru chtěla vědět víc, než Duncanem poskytnuté nic.
Hlavní hrdinkou knihy je ovdovělá majitelka hostince Gwin, zpočátku celkem sympatická, obyčejná žena s vlastními problémy, která se (jak nečekané) ukáže být klíčovou osobou v blížící se válce s rozpínavým sousedním impériem. Politické pozadí bylo zoufale nepropracované, vůbec jsem nechápala, proč by mě dobyvačnost agresorů měla trápit, v čem jsou lepší nebo horší oproti současným vládcům jednotlivých zemí. Pokud teď zbystřili příznivci krvavých řeží a urputných bitev: "Pohov!" Podstata románu tkví úplně jinde: vše je primárně o Gwin, o rozvoji její osobnosti, o jejích vztazích. Akční pasáže zaberou zlomek místa v porovnání s popisy zamilovanosti hlavní hrdinky do obézního dědka a zdůrazňování, jaký je to pořád ještě kanec. K tomu si jeden z vedlejších charakterů taky chce vrznout a osud mu není nakloněn, tedy další otravné stránky pro odpůrce růžové knihovny.
Postupně začne autor se schopnostmi Prokletých poměrně volně manipulovat, popírat dříve napsané, spousta postav a událostí jaksi vyšumí do ztracena. Označit konec románu za zklamání by bylo eufemismem; závěrečná (asi) monumentální bitva je stěží stručně zmíněna a opět se jen pitvají emoce Gwin... grrr!
Průměrné hodnocení se s ohledem na mou právě vylitou žluč může jevit přehnaným, přesto mi některé detaily přišly originální a celkově příběh překvapivě svižně odsýpal. Škoda promarněného potenciálu, z toho námětu se dalo vyždímat víc a lépe.

9 26.10.2018

Z nějakého důvodu jsem si "Tetovaného" v době vydání prdla do škatulky young adult, tedy jako černobílé naivní dílko, na které stará Metla nebude plýtvat minutami ani mentální kapacitou. Ale občas můj ochabující zrak utkvěl na pochvalných komentářích... a proto teď čtete tyto řádky.
Úvodní stránky povzbuzovaly můj prvotní dojem: zase jeden malý hajzlík, co má větší koule než jeho táta a ostatní dospěláci. Přesto jsem nad knihou nezlomila hůl, jelikož mi učarovala pochmurná atmosféra. Před patnácti lety mě docela oslovil Shyamalanův film "Vesnice", mnohými poplivaný, leč já si užívala to izolované místo, jehož obyvatelé museli dodržovat různá bezpečnostní pravidla a prapodivné rituály, aby se vyhnuli pozornosti těch, o kterých se nemluví. "Tetovaný" mi v první polovině dopřával podobné pocity, akorát drsnější, hrozba je zcela reálná a nutnost být před soumrakem pod ochranou magických znaků vyvolává patřičnou tíseň. Trochu mi nesedělo, že by stovky let lidi vážně jen seděli na zadku a nesnažili se účinněji postarat o své bezpečí, rozšířit svůj noční prostor... no budiž.
Autor dobře promyslel fungování magie, nic třeskutě originálního, ovšem bavilo mě to. Pokusil se také vdechnout život postavám, především trojici hlavních hrdinů, v tomto směru však jeho úspěchy kolísají. Arlen je prostě ten dokonalý drsňák, statečný, odhodlaný, cílevědomý, chytrý, silný, předurčený k velkému trápení i velkým činům. Leesha je vnadná krasavice, inteligentní, hrdá a citlivá, hledající ten správný penis pro svou velevzácnou frndu. Rojer... hm, Rojer je mrštný, umí hrát na housle, má slabý žaludek a pořád ho někdo mlátí. Jeho linie vyprávění byla nejméně výrazná. Všichni se chovají a přemýšlejí tak, jak pan spisovatel zrovna potřebuje, občas bohužel nevěrohodně pitomě. Když se v poslední třetině podaří Arlena přetavit k rozporuplnosti, autor uspokojivý charakterový posun brzy zazdí - jako by se polekal, ať hrdina neztratí sympatie čtenářů a rychle ho lakuje zpět na bílo. Leesha prodělá zkušenost, jaká by ji měla zatvrdit, ale ne, ne, milé děti, ona je hodná, milující, hotová světice, připravená léčit a oplakávat i zaplácnutého komára.
Nechci končit negativně, klady tohoto temného fantasy románu převažují nad zápory. S výjimkou určité přímočarosti a otravného moralizování, jak je vlastně to násilí fuj-fuj špatné, byť je obětí zrůda, nejde o četbu pro děti: mnoho krvavých scén, nějaký ten sex a hodně řečí o něm. Stará Metla ochotně připouští, že čas trávený s "Tetovaným" nebyl plýtváním a hodlá v dohledné době upřít svou pozornost na další díly.

20 25.10.2018

Silná vrstva prachu zakryla vzpomínky a dojmy z dávného čtení této povídkové sbírky, proto návrat k ní nebyl ani tak opakováním, jako zcela novým prožitkem. Dodatečně si za takový trapný výpadek paměti musím nafackovat, "Dilvermoon" je totiž působivá knížka - málokdy se podaří do jednoho díla napasovat tolik kvality. První čtyři povídky jsou pouhý trénink na vrcholný výkon v "Bráně tváří", "Studené kleci", "Ocelové smečce"... kdo se tady s tím má vypisovat? Pár jemných zaškobrtnutí by se našlo, ale všechny příběhy jsou z mého hlediska nadprůměrné: vyvolávají silné (převážně melancholické) pocity a nutí čtenáře přemýšlet. Postavy i prostředí se mění, vše spojeno reáliemu světa Dilvermoonu, ovšem tématicky nalézáme v různých obměnách stále totéž: lidskost, její ztrátu, hledání, pochopení, nalezení. Dávám zcela zasloužených 90% autorovi, redakci bych vytkla občasná přehlédnutí a uvítala bych také reprezentativnější vzhled knížky - tahle sbírka by si zasloužila víc než brožované vydání s ne zrovna přitažlivou obálkou.

14 24.10.2018

Obvykle na mě s chladnoucími podzimními dny sedne mírná depka a tomu odpovídá i výběr čtiva. Většinou se nesnažím náladu vylepšit a poddám se té sezónní melancholii. "Písně mrtvých" jsou naprosto logickou volbou, snad žádný jiný svazek v mé knihovně nemá tak poeticky deprimující název, vhodně podpořený obálkou s motivem bezútěšného světa.
Obsah sbírky rovněž přitakává posmutnělému rozpoložení: první povídka "Opičí kúra" je dost možná varováním před obezitou i před fanatickou honbou za zázračnými dietními metodami (75%). Následující "Jehláci" jsou z mého hlediska nejchatrnějším kouskem sbírky, počáteční tísnivá atmosféra vyšuměla současně s vysvětlováním, co se konkrétně děje, nehledě k předvídatelné pointě. Martin měl raději ponechat nějaké mystické prvky a tajemství ohledně samotných jehláků (65%). "Chlap z masovny" uchvátil atmosférou a prostředím, ale příliš nezaujal zápletkou, tedy vztahy muž x žena (75%). "Netopýři" jsou lahůdkou pro příznivce hororové sci-fi: hodně dlouhá povídka, které by slušelo i kvalitní filmové zpracování (85%). "Nezapomenutelná Melodie" patří k tomu slabšímu, co sbírka nabízí, přesto obsahuje motiv k zamyšlení a osobně jsem se neubránila mírnému mrazení v zádech (70%). Závěrečná "Proměna kůže" nahlíží relativně klasickým způsobem na problematiku vlkodlaků v moderní době. Moc originality sice nepobrala, řemeslně však jde o kvalitní, čtivou záležitost, s temnou atmosférou a gradujícím dějem (85%).
"Písně mrtvých" naplnily má očekávání, G.R.R. Martin opět nezklamal.

17 24.10.2018

Po návratu k sérii JFK a jsem se vlažně prohlodala dvojicí částečně propojených dějových linií, kde hrají prim ženy. Jistě, John Francis Kovář je pořád ten největší, nejdokonalejší bouchač, kříženec Ramba, Jamese Bonda a Chucka Norrise, ale musí chránit krásnou (asi inteligentní!) blondýnu v nepřátelském světě chřipkových epidemií. Kromě toho pro agenturu našel nadějnou čerstvou agentku, jejíž první tápavé krůčky při náboru do nového zaměstnání budeme sledovat. Přiznávám bez mučení, příliš mě nebavil příběh ani jednotlivé postavy, proto mi vůbec neudělal radost fakt, že je knížka ukončená v půlce. Do druhého dílu se budu muset buď dokopat, nebo se na něj jednoduše vybodnu. Akce je sice popsaná zkušeně, ovšem co je to platné, když hlavním hrdinům nedržím palce a je mi putna, jak dopadnou. Co se básník snažil říct tou závěrečnou voodoo růžovou jednohubkou, to je mi docela záhadou – ale přežila jsem čtení bez újmy na svém chatrném duševním zdraví (bylo to naštěstí krátké).

9 23.10.2018

Páté dobrodružství agenta JFK je bezesporu rázným krokem směrem ke kvalitě. Při čtení na mě dýchla atmosféra "Falloutu", přestože byl Kovář vyslán do reality, kdy je planeta po jaderném konfliktu pokrytá ledem, nikoliv vyprahlou pustinou. Spletitý příběh je v rozumné míře prošpikován dobře popsanou akcí, která nepůsobí tak přemrštěným dojmem jako v předchozí misi - tedy žádné čínské létání s časem na "vtipnou" konverzaci v průběhu masakrování neschopných nepřátel (a žádné citoslovce, hurá!). I tady je JFK samozřejmě veleschopný pašák, nepůsobí však tolik neporazitelným dojmem. Také jeho hláškování je střídmější, chybí vtipné příměry za každou cenu, takže dílko nevyhlíží jako parodie sebe sama. Dle mého názoru by "Chladné hře" slušel větší rozsah, v určitých pasážích přispívá vynucená zkratkovitost k lehkému zmatení čtenáře, některé události by si zasloužily rozebrat, postavy přiblížit, prostředí lépe vykreslit. Našlo by se několik dalších vad na kráse: třeba závěr mě docela neuspokojil (nebudu spoilerovat, leč padouchy jsem čekala odolnější) a - úplná hnida - na padesáté stránce se JFK "cejtí jak golfovej míček po celodenní šichtě", což na takřka primitivní zamrzlé Zemi mělo spoludebatující Darju přinejmenším zarazit;-).
Konečně relaxační jízda na solidní úrovni, z prvních pěti dílů "JFK" ten nejlepší - na záda mu v mírném odstupu funí akorát "Meče a tomahawky". A pořád je co zlepšovat.

13 23.10.2018

"Skřííípy skřííííp!" Slyšte mé zuby, obrušující sklovinu.
Nakoukneme do Prahy za vlády Rudolfa II., jedním z hlavních hrdinů je tentokrát sám tvůrce golema Rabbi Löw, klon Gandalfa Šedého. V záblescích mocné magie pak pobíhají a hláškují ve snaze ochránit svět před "nezdolnou" armádou terakotových válečníků agenti John Francis Kovář, komtesa de Villefort a kyborg Boorman. Tempo je konstantně zběsilé, na logiku se nehledí, psychologie postav se omezuje jen na vzájemné špičkování, smršť vtipů kolísá od povedených odkazů na současnou společnost až po puberťáckou trapnost. Bohužel nechybí ani mé "oblíbené" citoslovce pro demonstrování různých výbuchů a jiného kraválu. Celý tento díl mi přišel jako parodie. Možná jsem tentokrát po sérii sáhla v nevhodné náladě, každopádně mi hromada hlášek ublinknutá do natrávené pseudozápletky nestačila ke spokojenosti. Na skutečně kvalitní, výjimečný příběh ze světa JFK tedy stále marně čekám a zvolna mi dochází trpělivost.

10 23.10.2018

Agente Johne Františku Kováři, dokončil jste svou třetí misi, provedeme tedy krátké shrnutí. Tentokrát jste byl vržen do dlouhodobější akce bez parťáka, infiltroval jste se mezi skupinu Vikingů a měl jste za úkol dohlédnout na to, aby výprava uspěla - doplula k severoamerickému pobřeží a navázala přátelské vztahy s domorodci. Vaše cíle se snažili zhatit nepřátelští agenti, o kterých jste nám toho ovšem příliš neřekl. Přiznejme si, zápletka nic moc, více jste se soustředil na popis prostředí, zvyky vašich druhů ve zbrani, na jejich mentalitu, každodenní život, plavbu a samozřejmě souboje. Tentokrát jste nebyl takový neporazitelný superman, JFK, působil jste přirozeněji, lidštěji, nebyl jste ani tolik vtipný, více jste odhalil své nitro, zkrátka jste se nějak umírnil a zmoudřel. Někomu se možná nelíbilo, že vaše mise nebyla obvyklým ohňostrojem krvavé zábavy a černého humoru, já si však nestěžuji. Vaše hlášení bylo srozumitelnější, jaksi kvalitnější. Připouštím, nehltala jsem ho s kdovíjakým zaujetím a napětím, ani jsem se nenudila. A mimochodem, Johne, ty vaše úvody a závěry v agentuře jsou takové... umělé, rozpačitě kýčovité, tak trošku na prst do krku, chtělo by to na nich zapracovat.
No, agente, příjemně jste zabavil, byť dosud neuchvátil, ale jste stále pouhý nováček, jistě se budete zlepšovat, zrát jako víno. Čtvrté hvězdičce jste se přiblížil na dosah, hodně zdaru do příští akce!

11 22.10.2018

"Baahrouum! Svissst! Beng!" Aneb kterak jsem k averzi vůči citoslovcům přišla. Chápu tyhle pazvuky různě výtvarně ztvárněné v komiksech, ale v knížce raději dám přednost prosté informaci, že něco zahřmělo nebo zasvištělo. Vážně mi to časté "Dooong! Kruach! Bauuuumg a Tsssak!" lezlo na nervy.
Druhý díl JFK je oproti jedničce akčnější a ucelenější. Zvláště příznivci doby Napoleona a bitvy u Slavkova si přijdou na své, obyvatele Brna a okolí pak mohou pobavit narážky na draka. Já sice nejsem fascinována počátkem 19. století, ale představa tehdejších armád v souboji s německými Tigery byla rozhodně zajímavá, stejně tak využití stíhaček.
Trojice hlavních hrdinů je na můj vkus stále zoufale plytká po psychické stránce, neznáme jejich historii ani motivaci, jsou to sarkastičtí tvrďáci, nic víc. Věčné drsňácké hlášky JFK, Vincenta a Andrey by mě okouzlily pubertě, zrovna jako nadpřirozené fyzické schopnosti (taková čilost bezprostředně po mučení atd.).
V knížce je mnoho krásných, humorných přirovnání, bohužel jejich nadužívání, ta zuřivá vtipnost v každé větě (hlavně v první polovině knížky), je až kontraproduktivní. O fungování agentury se dozvíme málo a zrovna tak postrádám přiblížení postavy arcipadoucha X-Hawka. Nicméně knížečka přinesla v podstatě to, co jsem očekávala: zábavný, nenáročný relax během poledních přestávek na oběd, nemohu tedy mluvit o zklamání. A vidím jedno velké pozitivum - zůstala spousta prostoru pro zlepšování:-).

14 22.10.2018

Do roku 2009 jsem fenomén "JFK" registrovala jen okrajově, až množící se komentáře, naznačující občasnou přítomnost kvalitních perel v této sérii, mě přiměly věnovat četbě "českého Marka Stonea" něco ze svého času. Úvodní díl přinesl trochu zábavy a plnou náruč rozpaků. Pánům Žambochovi a Procházkovi vyklíčil v hlavách jakýsi nápad, jehož schéma v "Pašerákovi" pouze hrubě nahodili. Jedná se samozřejmě o čistě odpočinkové, akční čtivo, děj i zápletka jsou zkratkovité, někdy až chaotické, atraktivní prostředí alternativního Československa by sneslo rozpracovat detailněji, psychologie hlavního hrdiny je mělká jak psí loužička, u vedlejších postav ani to ne.
Nejednat se o rozjezd dnes již oblíbené (pro někoho kultovní) série, jako samostatná knížka by "Pašerák" neobstál a ohodnotila bych ho stěží průměrem. Připouštím, zvědavost na další díly, na přístup a nápady ostatních autorů, byla probuzena, M.Ž. a JWP tedy splnili "misi" uspokojivě. Za obrovskou odvahu (spíše naprostý nedostatek soudnosti) považuji ochotu vydavatele pustit "Pašeráka" na veřejnost v tak odpudivém grafickém kabátku a troufám si tvrdit, že nebýt profláknutých jmen otců zakladatelů, skončila by knížečka na smetišti dějin, bez šance na pokračování. Což by pravděpodobně byla škoda, uvidíme. Zatím tři mdlé, do budoucna s nadějí poblikávající hvězdičky.

14 22.10.2018

Já myslela, že tady mám už dávno komentář a ono prd... nutno okamžitě napravit.
Tato kniha se nemůže pyšnit originálním dějem, příběh nelze nazvat vyloženě strhujícím – plyne spíše pomalu jako řeka Fevre (s hravým překladem „Ockerwee“ jsem se nedokázala vnitřně smířit, jakkoliv Richard Podaný odvedl obvyklou superkvalitní práci). Největším kladem románu je ATMOSFÉRA… ne, nepřepnula se mi klábosnice na capslock, verzálky jsou záměrné. Po celou dobu čtení jsem byla tam – plavila jsem se s kapitánem Marshem a jeho pasažéry na kolesovém parníku po řece, polykala oblaka páry, slyšela hučení kotlů, cítila vedro, vlhko, zápach močálů, téměř jsem se potila a oháněla po moskytech. A pak tady je strach… Bzučící bestie totiž nejsou zdaleka nejkrvežíznivějšími tvory v knize. Upíři jsou podstatně horší: žádní atraktivní adolescenti bledé pleti zamilovaní do citlivých středoškolaček. Kdepak, upíři ve „Snu Ockerwee“ jsou zdrojem tísně a temnoty, noční bytosti přinášející hrůzu a smrt, nikoliv však automaticky zlé.
Psychika postav je patřičně vypiplaná; navzdory zmiňované ošklivosti Abnera Marshe jsem si kapitána velmi oblíbila, ostatní hrdinové příběhu rovněž vyvolávají patřičně intenzivní emoce jako sympatie, lítost či nenávist.
Vypiplanou jazykovou formu už jsem zmínila, co tedy dodat? Působivý román pro trpělivější čtenáře, kterým vyhovuje brodit se poněkud skličujícími stránkami. 80-85%

18 21.10.2018

Hmm, těžké hodnocení, cloumají mnou značně rozporuplné emoce... Jeff Noon stvořil podivný svět, takový halucinogenní matrix. Čtenáře do něj vtahuje dynamickým jazykem, ve kterém básnické obraty střídají vulgární mluvu, akční pasáže plynule přecházejí v psychedelické obrazy. Vypravěčem je Smolda a ústřední zápletkou jeho zoufalé pátrání po sestře, kterou ztratil kdesi v jiné realitě. Společně se skupinkou podobně zkrachovalých existencí klopýtá deprimujícím všedním světem v honbě za vurtovými pírky, co přinášejí různé prožitky - od pohodových, přes porno až po dimenze, odkud není návratu. Kořistníci, jak si tito mladí lidé (a jiní tvorové) říkají, prchají před stínofízly, před svou minulostí, bezútěšnou současností, beznadějnou budoucností, hledají sami sebe.
Knížka je to zvláštní, nabitá myšlenkami a pocity. Jak jistě správně tušíte, teď přijde "ale": ten svět se mi nelíbil, což by ještě nebyl problém - horší je, že jsem se nedokázala identifikovat s žádnou postavou, celá ta komunita mi připadala cizí a nepříjemná, místy vyloženě zvrhlá. Nejlépe jsem chápala jednání vrchní záporačky, policistky Murdochové, a snad nejbližší ze všech charakterů mi byla zcela nelidská Věc z vesmíru:-). Mít kamaráda feťáka, považovala bych právě tuhle knížku za vhodný dar, pravděpodobně by vše chápal bez úsilí, jaké jsem musela vynaložit já. Koupě a četby "Vurtu" rozhodně nelituji, šlo o nevšední, tedy obohacující jízdu, ovšem pochybuji, že se k ní hned tak vrátím. A pokračovat druhým dílem bude vyžadovat skutečně velmi specifickou náladu. 70%

8 20.10.2018