MichelleS komentáře u knih
Sedmikrásný čas byla oblíbená dětská kniha mojí mamky a i já si ji zamilovala hned při prvním čtení. V dětství jsem ji četla opakovaně, teď jsem to po dlouhé době zkusila v dospělosti a byla jsem překvapená, kolik si toho pamatuji. I já jsem prožívala některé věci jako Petruška, třeba přemýšlení o jménech květin nebo doslovném významu některých rčení (jedna bez dvou za osmnáct, druhá za dvacet nebo kde vás čerti nosí), hraní se stínem a ozvěnou, prach třpytící se v slunci. Toužila jsem po jabloňové světničce a po pokladu se sojčím pírkem, třpytivými knoflíky a malované truhličce.
Nešťastné vyhasnutí životů tří mladých Norů v afghánském konfliktu - co mu předcházelo, co následovalo, to se dozvídáme od čtyř různých vypravěčů. Běžné rodiny na malé vesnici neskrývají ohromující tajemství, přesto vztahy, city, nejistoty a mlčení postrčí čtveřici kamarádů vstříc tragické smrti. Zasáhla mne především Karinina výpověď.
Nelze jinak než plný počet. Už z úcty k výjimečnému člověku, který léčení a zmírnění utrpení obyvatel pralesů rovníkové Afriky věnoval téměř celý svůj život. Krom toho je kniha napsaná velmi poutavě a je doslova napěchována informacemi, které dalece přesahují oblast medicíny.
Při čtení anotace jsem měla obavu z "bulvárního" zpracování tématu, která se naštěstí nenaplnila. Naopak. Každý experiment je popsán v širších souvislostech, s nadhledem a pro laika naprosto srozumitelně a poutavě.
Krásně napsaný citlivý příběh, je v něm tolik křehké krásy a tolik bolesti. A kapka toho nevysvětlitelného, nadpozemského...
"Jsme čistým vědomím, které po smrti neumírá, ale naopak se rozšiřuje. Smrt je jako zhašení svíce, protože se rozednilo. "
Zajímavě napsaná historie jedné velmi rozvětvené rodiny. Tentokrát ale sledujeme rodokmen v ženské linii. Vypravěčka Ruby komentuje události vlastní rodiny od svého početí chronologicky, ale zároveň se v rozsáhlých poznámkách pod čarou vrací k osudům několika předchozích generací. A její vyprávění je občas krutě pravdivé, ironicky trefné a místy hraničí až s černým humorem. Sama ale je stále v pozadí ( jen Ruby, sklapni Ruby). Zvláštní je, že o rodičích mluví jako o Bunty a Georgovi, teprve když umírají, jsou to otec a matka.
Postav je opravdu hodně a neubránila jsem se častému listování na úvodní výčet Aliciných rodinných vztahů. Občas se bohužel najdou i faktické chyby (těhotenské nevolnosti ráno po početí nebo ztráta celých deseti let - roku 1888 je Alici 31 let a roku 1914 jen 47 let).
Velmi opravdový příběh, i když je dílem autorovy fantazie. Drama rozehrané mezi několika málo postavami začíná velkolepou bojovou scénou a závěr je stejně dokonalý, jeden z nejlepších v mých posledních čtenářských pokusech.
Zajímavé téma, zpracování už méně. Několik stran vyprávění, několik stran faktů z historie porodnictví, takhle kdyby autorka pokračovala déle než jen několik úvodních kapitol, byla bych spokojená. Ty osobní věci se mi zdály nadbytečné (koupání v moři). Jsem ráda, že příběhů a porodů v knize není příliš mnoho, takhle je každý jedinečný a zapamatovatelný. Některé jsou ale pojaté příliš zeširoka (seznámení s Mary a detailní scény z nevěstince). I mne nejvíce zaujal příběh Conchity.
Jsem ráda, že jsem dostala knihu do ruky. Jestlipak by dnes bylo možné odmítnout převoz nedonošeného sedmisetgramového dítěte do nemocnice? Matka jedná podle svého instinktu, navzdory všem zkušenostem odborníků a přesto jedině správně. Ne vše lze popsat slovy a naučit se z učebnic nebo praxe.
Neobvyklé zpracování, střídá se vyprávění se sny, vzpomínkami, představami a občas chvíli trvá, než čtenář zjistí, o co z toho právě jde. Přitom je ale autorův jazyk velmi realistický, prostý, žádné hraní se slovíčky. Máte tak mnohem víc prostoru pro dotvoření atmosféry ve vlastní fantazii. A že je o čem přemýšlet - dítě v nevěstinci, odloučení od všech blízkých, od reálného světa, hrozba prozrazení, zmatky dospívání, .... Měla jsem pocit, že důležitější byl Hugo pro Marianu než naopak.
Plný počet už proto, že na tohle se nesmí zapomenout.
Marně přemýšlím, "co tím chtěl básník říci". Kniha je napsaná docela čtivě, zaujaly mě hlavně detaily ( popisy válečného Londýna ). Ale postavy jsou podané příliš povrchně, jakoby Ursula byla v každém životě jiná (?). I všichni ostatní spíš jen hrají roli, ne opravdu žijí, cítí,.... I když nápad s opakováním života, je zajímavý, při x-té variantě na téma, jak se vyhnout španělské chřipce, jsem myslela, že knihu odložím. Vlastně mi bylo jedno, co bude s Ursulou, ale chtěla jsem se dopátrat, co to všechno opakování má za smysl. Pokus o změnu chodu dějin? Nebo nemožnost změny? Nepochopila jsem. K čemu jsou dokonalé kulisy bez příběhu?
Krásné pohádky, nezapomenutelná Baba Jaga a Kostěj Nesmrtelný - a ty úžasné ilustrace. Teď jsem si je moc ráda připomněla, když jsem je četla dceři. Občas bylo nutné něco "přeložit", nějaké to neobvyklé slovíčko. Je pravda, že některé scény jsou dost kruté, ale většinou se nějakým pohádkovým kouzlem napraví (živá a mrtvá voda...). V nedávno čtených pohádkách Kouzelná tykev byla ta smrt a krutost někdy definitivní.
Konečně napadl sníh, takže děti řádily na kopci a já zapadla do téhle knížky. Nejdřív mi byl Johnsey skoro až protivný, jak stále zdůrazňoval, že je blbej, tlustej, zpocenej, odpornej.... Jak se příběh začal rozvíjet, měla jsem spíš pocit, že je to nesmělý citlivý kluk bez kapky sebevědomí, bez odvahy něco udělat proti nepřízni osudu. Trochu mi příběh připomněl Rybí krev, tím vykreslením zvláštních vztahů na vesnici - každý každého zná a lidi si vidí až do talíře.
Netuším, jak je to v originále, ale nějak jsem se dlouho nemohla srovnat s hovorovou češtinou; kdyby byl vypravěčem Johnsey, tak by to bylo naprosto přesné, ale takhle mě to doslova rušilo.
Popis války a jejího dopadu na úplně obyčejné lidi v Holandsku. A jak se z těch obyčejných lidí stali hrdinové. Jen škoda, že jejich hrdinství na záchranu Anne a tisíců dalších nevinných lidí nestačilo.
Ani nevím, jak dlouho už mám tuhle knížku v knihovničce. Ani nevím, proč jsem tak dlouho váhala s jejím čtením. Okouzlovala mě už svým názvem. Srdcem jsem věděla, že je to ono, a rozumem se bála zklamání. A srdce mělo pravdu - jako vždy.
"Byl to silný prožitek úcty k minulosti a zděděné moci, k opravdovosti a jistotě, která tady vyzařovala ze všeho..."
"To, co člověk má v nitru svého srdce, to přece nelze spatřit v zrcadle, a už vůbec ne vlastníma očima."
"Nejobtížnějším uměním života je vymanit se z područí peněz."
Ze začátku mi příběh nepřipadal děsivý, jen mi šel Timothy strašně na nervy a litovala jsem ty, kteří museli jeho plácání poslouchat. Když ale začal odhalovat drobná tajemství obyčejných obyvatel poklidného městečka a přesně mířenými slovy z rozmaru ubližovat, atmosféra příběhu povážlivě zhoustla. Co opravdu viděl při svém věčném špehování všech kolem sebe a co si přidala jeho bujná fantazie? A jakou spoušť ty odhalené pravdy způsobí v rodinách zasažených. Zdá se, že jediná možnost je rozbité naslouchátko.
V dětství jsem ji četla několikrát jako povinnou četbu. Už tehdy se mi líbila, ale zároveň mě děsila, hlavně tu fotografii jsem měla pořád před očima. Teď jsem si vzpomínky oživila, pořád má tento příběh co říct i dospělému čtenáři.
Čím to, že mě víc dojme knížka, která to nemá prvoplánově v úmyslu. Tahle je jedna z nich. Získávala si mne postupně, po krůčcích. Není možné si nezamilovat Čiperu, Jema, Atika, Kalpurnii, Maudie, ... A jak pěkně paní učitelka odsuzovala Hitlera a je ho nenávist k chudákům Židům, ale pohled na černochy byl zcela v pořádku.
Škoda, že se mi nedostala do ruky tak kolem dvanácti třinácti roků. Poslední měsíce a dny války očima sourozenců Zdeňka a Venduly. Přestože jde často o život, je vše podáno s lehkostí jako dobrodružství, běžné sourozenecké hašteření a vyhýbání se domácím průšvihům, při tom ale se srdcem na správném místě.
Klasické romantické drama, plné vášně a chorobné lásky až za hrob. Nezapomenutelné kulisy vřesovišť a mokřin, pahorků a skal bičovaných větrem a sněhem. Jsou věci, které se nemění - za vším je láska nebo majetek. Lze změnit člověka výchovou?