MichelleS komentáře u knih
Dětství a dospívání v Dánsku 30. a 40. let, spíš než příběh, sled obrazů prodchnutých lehce melancholickou a mrazivou náladou. Pod povrchem dřímají náznaky rodinných dramat a pro vyvolání nálady to úplně stačí.
Původně jsem chtěla v knihovně půjčit Zaslepení, ale nebylo volné, tak jsem zkusila první díl vzpomínkové trilogie. A nelitovala jsem. Kniha má přes 400 stran a končí v autorových 16 letech. To, co jinde je otázkou několika stran nebo jedné dvou kapitol, zde vydalo na obsáhlou knihu. Bylo fascinující sledovat, jak některé konkrétní zážitky ovlivnily autorovy postoje a zásady. Zachráněný jazyk - první dětská vzpomínka, jazyk jako způsob dorozumění, jazyk jako symbol láskyplného vztahu rodičů.
Velmi drastické čtení, nic pro slabé povahy. Život, jaký si v pohodlí a dostatku nedokážeme ani představit. Jak zastavit ten kolotoč odvet za smrt těch a těch druhých a ....
Opakovaně se mi vybavila věta z jiné knihy (Indrek mezi vzbouřenci): "Oběti nejsou nikdy vinny a násilí není nikdy v právu."
Naprosto nečekaný a úžasný čtenářský zážitek. Jak to, že ji skoro nikdo nezná? Možná někoho odradí trochu náročnější čtení, střídají se vypravěči, přesouváme se mezi různými okamžiky a místy Helenina života, najdeme tu její vzpomínky, rozhovory s blízkými (mrtvými i živými), odkazy na řecké dějiny, umění, mýty a pověry... Vše se točí v kruhu, Helenina odvaha jít si za svým srdcem (láskou, uměním) je jí samotnou vnímána jako hříšná, a proto se jí dostalo potrestání. Trpí, ale nelituje. Narodila se příliš brzy, aby ji společnost zvyklá na ženu jako manželku, matku a hospodyni pochopila. (Oddechla si, když malá dcerka neprojevila touhu po malování.)
" A ze všeho, co napsala ta pozoruhodná žena o Helenách, jimiž jsem kdysi byla, ať to sesbírala z pověstí, či z toho, co slyšela ode mne, svědkyně umění, blouznivé spiritistky, přední umělkyně moderního Řecka, ctitelky ideálu, mrtvé mezi živými a živé mezi mrtvými, té, jež u praktických a prozaických vzbuzuje útrpnost či úsměvy, ženy zapomenuté, přehlížené, vulkánu, jenž vybuchl a pohřbil se pod vlastními plameny, jednoho života, jenž se prodíral mezi hromy a blesky nekonečné bouře, jsem se pozastavila jen u jediného slůvka, jež se v jejím článku vyskytlo dvakrát. U slova enigma."
Jsou země, pro které mám slabost. Jak uslyším jejich název, zavírám oči a začínám snít. A jednou ze zemí, které mě takhle okouzlují, je Indie. Možná za to můžou nádherné indické pohádky, které jsem si oblíbila v dětství.
Cesta do Indie mě velmi překvapila. Autor dokázal předat zvláštnosti uvažování a cítění Indů, na několika postavách různého postavení a vyznání zachytil pestrost, jinakost, nepředvídatelnost... Ta odvaha, s kterou trefně postavil na pranýř koloniální praktiky britských úředníků, jejich nadutost, povýšenost, opovrhování místními. Azízovi vložil do úst předpověď osamostatnění Indie a jedinou možnost, jak být přáteli, jako rovnocenní, bez podřízenosti. Název knihy bych tak chápala spíš jako cestu k Indii.
Zaujal mě motiv pardy (Azíz ukázal Fieldingovi fotografii své zemřelé manželky), jako příklad, jak vykládat náboženské příkazy a pravidla srdcem. Velmi aktuální téma, které by bylo přínosné mnohým.
Po předchozí tísnivé vzpomínkové knize jsem si vybrala tuto, očekávala jsem romantiku, tajemství, obálka napovídala historické prostředí malého ostrova. To, že je zápletka průhledná už při přečtení anotace, bylo už napsáno v jiných komentářích, to bych přešla, kdyby ... A těch kdyby je.
Kdyby měla kniha dobovou atmosféru. (Proč si někteří autoři myslí, že stačí uvést rok, vynechat auta a mobily, přidat nějakého šlechtice, kočár a šněrovačku a mají s rekvizitami vystaráno?)
Kdyby byla napsána originálním stylem, zaujala nezvyklými slovními spojeními.
Kdyby postavy měly charakter, trochu uvěřitelný.
Kdyby nebyl použit veškerý šokující arzenál nablblých telenovel.
...
...
...
Na začátku to vypadalo na tři hvězdy, ale bylo to horší a horší. Někde výše bylo zmíněno, že se kniha vlekla a dostala spád až ve druhé polovině. A přesně ten spád, hra na dobrodružný thriller, tisíckrát obehrané záměny a nedorozumění, snaha nacpat tam toho ještě víc a víc, to dovedly až na jedinou hvězdičku. Asi za tu lákavou obálku.
Ze tří dílů rodinné kroniky Frýdových je tento nejsmutnější, poznamenaný okupací a válkou. Všechny přibližují život obyčejných lidí, jak by to žádná učebnice nesvedla.
Vzpomínky dědečka i tatínka vydané v jedné knize. V druhé části Hedvábné starosti jsou hlavními postavami autorovi rodiče - Alfréd a Klára. Ale jejich starosti opravdu nejsou "hedvábné". Tatínek stále něco podniká a cestuje za obchodem, na mamince leží tíha každodenní dřiny v krámku s cukrovinkami, výrobě, péče o děti... První světová válka převrátí vše vzhůru nohama a staré jistoty jsou pryč, překotný vývoj rozhodně žádný klid neslibuje.
Moc se mi líbila, skoro bych řekla, že to byla láska na první pohled. A to mne anotace vůbec nelákala a nebýt doporučení, nenapadlo by mě ji ani otevřít. Začetla jsem se hned od prvních stránek a zapomínala na svět kolem sebe. Dá se přečíst na jeden zátah a stejně tak je možné otevřít kdekoliv a číst a nechat se okouzlovat.
Jednoduše popsané následky výbuchu atomové bomby v Hirošimě a o to působivější. Nelze zapomenout na obdivuhodnou statečnost a nezlomnost trpících a umírajících, mlčky snášeli svou bolest, zpívali národní hymnu...
Tohle byl krok vedle. Už to tady bylo - Španělsko a příběh, kde knihy hrají hlavní roli. A i když jsem nebyla nadšená, Ruiz Zafón má atmosféru, tohle ne. Nebo možná chvilku v tom zapadlém knihkupectví, ale jinak ne. Povrchní, předvídatelné, plné planých rozhovorů bez obsahu, znuděná smetánka se baví a vyměnit manželku (manžela) je tak běžné, snadné a všední jako třeba nový účes. Tolik postav, ale jsou to jen jména, zapamatuju si někoho? Sotva. Ani vypravěčský styl mě neoslovil, pro mne ztráta času.
Pestré vzpomínky autorova otce a dědečka na život u nás za Rakouska-Uherska. Moc se těším na pokračování, doufám, že se Alfréd přestane toulat po světě a zůstane v Budějcích. Chci si zavzpomínat na svoje město.
Přestože mi většina postav byla nesympatická, zaujal mne autorčin styl. Jediná Maruška mi byla blízká, byla věrná svým citům a i když neměla vše, na co jen pomyslela, přesto prožila spokojený a láskyplný život.
Přestože není kniha obsáhlá množstvím textu, strávila jsem s ní hodně času. Čte se jako poezie, vyvolává tolik obrazů, myšlenek... Dala mi tolik krásných prchavých okamžiků.
"Najdi si cestu, jak učinit z krásy nezbytnost, najdi si cestu, jak učinit nezbytnost krásnou."
Povídky s nádhernou atmosférou, lehce okořeněné irskou melancholií a s příchutí přežívajících starých pověr a mýtů.
Na začátku obyčejný začátek nového školního roku, těšení na kamarády a sdílení prázdninových zážitků. Jenže je školní rok 1938/1939 a kamarádi mají tmavé vlasy. A nový učitel zeměpisu má zvláštní otázky a dovede drtit nejednu nejistou dospívající chlapeckou duši. Uplyne nějaký ten rok a Michalovi kamarádi postupně mizí ze školy i z jeho života, bez ohledu na jejich sny a naděje. Narůstá zlo všeobecné i to konkrétní zosobněné fanatickým učitelem.
Kniha je plná informací o životě Josefa Čapka, jeho rodině, vztazích, přátelích, tvorbě... Styl vyprávění paní Borské Čapka čtenáři tak přibližuje, až mám pocit, že ho znám osobně. Škoda, že to není možné, byl to úžasný člověk. Při popisu, jak ho zasáhla bratrova smrt, jsem měla slzy v očích.
Navíc skoro na každé stránce nějaký Čapkův obrázek nebo rodinná fotografie.
Jeden z nezapomenutelných příběhů. I když jsem celou dobu věděla, jak kniha skončí, přesto mi poslední kapitola vyrazila dech.
Pohádky a vyprávění o květinách, jemné, poetické, psané krásným, bohatým jazykem.
Pohádka o lásce z norského údolí z časů, kdy se muži nestyděli za slzy.