milan.valden komentáře u knih

Monografie Jakuba Češky o jednom z mých nejoblíbenějších spisovatelů. O žádném jiném autorovi kromě Kafky jsem nepřečetl tolik knih a studií jako o Kunderovi, jehož samotné dílo jsem četl opakovaně. Je to skoro dvacítka samostatných knih, monografií, biografií či sborníků o Kunderovi a nespočet jednotlivých studií v časopisech či jiných knihách. Češkova kniha se zařadí mezi ty nejzajímavější a zásadní. Zdálo by se, že nic nového už po tolika pracích není možné přidat, ale opak je pravdou. Češka se zaměřil především na Kunderovo rané dílo básnické (knihy básní Člověk zahrada širá, Poslední máj a především Monology), dramatické (Majitelé klíčů a okrajově Ptákovina) a esejistické (eseje a studie z 50. a 60. let, např. O sporech dědických, a vančurovské Umění románu), jemuž ostatní badatelé věnují menší zájem.
Naopak Češka věnuje menší prostor tvorbě románové a povídkové, resp. hledá mimo jiné kořeny pozdější prozaické tvorby v tvorbě rané a nachází zajímavé souvislosti v Kunderově přechodu k próze. Porovnává česky psaná díla (Směšné lásky, Žert, Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost) s rozdílným pojetím a tematikou francouzsky psaných románů (Pomalost, Totožnost, Nevědění, Slavnost bezvýznamnosti). Zabývá se také rozdílností recepce Kunderovy tvorby u nás a ve Francii a ve světě, vydávání Kunderových děl a jejich překladů, revizi překladů, kritikou Kundery ze strany českého disentu v 80. letech, jeho světovou slávou apod. Pro hlubší zájemce o Kunderovu tvorbu opravdu přínosná a nepostradatelná rozsáhlá práce!

08.02.2023

Historie a kultura Španělska a Hispánské Ameriky od jejích předkolumbovských kořenů až po současnost v kostce, tak by se dala charakterizovat kniha Pohřbené zrcadlo slavného mexického spisovatele Carlose Fuentese (1928–2012), i u nás známého romány Nejprůzračnější kraj, Smrt Artemia Cruze, Starý gringo či Orlí křeslo. Autor poukazuje na bohatost kulturního dědictví hispánského světa, ve kterém se mísí domorodé indiánské tradice s evropskými křesťanskými hodnotami a černošskou africkou kulturou. Široká škála dobových souvislostí a zápletek umožňuje čtenáři proniknout do tajemství neklidné povahy latinskoamerických národů a zachytit tajemnou atmosféru jejich nejhlubších kulturních kořenů. Poutavé čtení a autorovy úvahy plné otázek vycházejí z historických faktů.
Fuentes se zabývá také vlivem křesťanské, maurské a židovské kultury na kulturu Španělska a jak tato směs kultur významně ovlivnila Latinskou Ameriku, přičemž vliv Latinské Ameriky se zase otiskl zpět do kultury Španělska. Dalším tématem je vliv dění ve Španělsku na celou Evropu i na jihoamerickou historii. Pominuty nejsou ani zásadní osobnosti hispánského umění a kultury (Juana Inés de la Cruz, Cervantes, Velázquez, Goya aj.) a samozřejmě historie (objevitelé, dobyvatelé, králové, prezidenti, revolucionáři, politici, diktátoři).
Publikace je doplněna rozsáhlou komentovanou bibliografií včetně výběru z knih v češtině, podrobným heslářem, jmenným a věcným rejstříkem a obrazovou přílohou. Kniha původně vznikla k 500. výročí objevení Ameriky a na základě televizního dokumentárního seriálu.

08.02.2023

První z šesti románů francouzského klasika Guy de Maupassanta (1850–1893), od něhož jsem dosud četl Miláčka a velký výbor z povídek. Román Jeden život (Une vie, 1883) vyšel česky naposledy před 50 lety pod názvem Příběh jednoho života. Nový překlad Dany Melanové vydal letos Odeon. Román na nevelké ploše (256 stran) sleduje životní osudy Jeanne de Lamare od jejích šťastných 17 let do období stárnutí.
Po několikaleté klášterní výchově se mladičká Jeanne, dcera venkovského barona z Normandie, po návratu k rodičům zamiluje do vikomta Juliena de Lamare. Prvotní romantickou zamilovanost naivní dívky vystřídá po svatbě rozčarování ze sexu; na svatební cestě na Korsiku však přece jen přijde na chuť intimnostem, jenže po návratu domů se manžel hodně změní a Jeanne je zklamána jeho chladem, přetvářkou a také skrblictvím – Julien šetří, kde může. Život se promění v jednotvárnou a ubíjející nudu. K tomu všemu navíc Jeanne odhalí manželovu nevěru. Naštěstí přijde dítě, ale Jeanne se i nadále musí potýkat s různými zklamáními a vyrovnávat se s nimi...
Krásný román a čtenářský požitek! Mimochodem, třeba L. N. Tolstoj považoval Jeden život po Hugových Bídnících za druhý nejlepší francouzský román, poněvadž jsou v něm podle něj spojeny takřka zcela vyváženě tři nezbytné podmínky vzniku skutečného uměleckého díla: morální vztah mezi autorem a jeho námětem, krása formy a upřímnost.

08.02.2023

Prozaik, básník a výtvarník Günter Grass (1927–2015), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), patří k nejvýznamnějším německým spisovatelům. Jeho první a nejslavnější román Plechový bubínek (1959) mám rád, i když je to už dávno, co jsem ho četl. Z ostatních děl mě ale už žádné nenadchlo (četl jsem Kočku a myš, Potkanku, lokální umrtvení, Žabí lamento, O konečnosti a pár her) a jiná jsem zkoušel číst, ale nešlo to (Psí roky, Platejs), k dalším česky vydaným jsem se ani nedostal (Širé pole, Mé století, Jako rak, Příběhy z temné komory). Doma jsem si nakonec nechal jen tři svazky: Plechový bubínek, Kočku a myš a Při loupání cibule. Brzy vyjde novela Setkání v Telgte, na kterou jsem už dlouho zvědav.
Teď jsem konečně přečetl Grassovy vzpomínky Při loupání cibule (tuhle knihu bych nedal už jen proto, že ji mám s autorovým podpisem z roku 2007, když v prosinci knihu osobně představoval v pražském Goethe-Institutu). Grass v knize z roku 2006, napsané jeho typicky šťavnatým a jazykově bohatým stylem, vzpomíná na období od počátku druhé světové války v roce 1939, kdy mu bylo 12 let a vyrůstal v polském Gdaňsku, do roku 1959, kdy vyšel Plechový bubínek. Těch dvacet let bylo určujících pro jeho život, zrání, uměleckou tvorbu a psaní.
Když kniha vyšla, strhla se mela, protože Grass se poprvé přiznal, že na konci války, jako ani ne sedmnáctiletý mladík, sloužil krátce u Waffen SS. Ta kniha je ale především o jiných věcech: o nelehkých válečných a poválečných letech, o Grassových studiích nejprve na kamenické škole v Düsseldorfu a pak na Univerzitě umění v Berlíně, o jeho četbě a psaní, o jeho rodičích a sestře, o přátelích, o prvních láskách a prvním manželství... Dozvíme se také o tom, co Grasse ovlivnilo, jak psal a co z jeho života se odrazilo v jeho románech. Zajímavé a důležité vzpomínky působivě vykreslují poválečná léta a Grassovo zrání. Chvílemi jsem ale neměl trpělivost na Grassovu přílišnou upovídanost...

08.02.2023

V mapování tvorby většiny nobelistů došlo tentokrát na mé první setkání s V. S. Naipaulem (1932–2018), britským spisovatelem narozeným na Trinidadu, který Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 2001 a je též nositelem Booker Prize za knihu In a Free State (Ve svobodném státě, 1971; česky nevyšla). V češtině vyšly tři jeho romány: Dům pro pana Biswase (A House for Mr Biswas, 1961, č. 1982), V ohybu řeky (A Bend in the River, 1979, č. 1985) a Pouť (A Way in the World, 1994, č. 2003). A právě Pouť jsem si nyní konečně přečetl.
České vydání Pouti má podtitul Sled příběhů, protože tato kniha vlastně není románem, ale souborem tematicky provázaných devíti kapitol, z nichž některé jsou samostatné povídky a další jsou něco mezi autobiografickými vzpomínkami, esejem a cestopisem. Kniha tak bohužel trpí značnou roztříštěností, přesto není nezajímavá a jako seznámení s tvorbou a tématy V. S. Naipaula splnila svůj účel; nicméně k četbě další jeho tvorby mě nenalákala.
Vyprávění spojuje autorův zájem o historii a zejména postkoloniální vývoj zemí třetího světa. V životopisných črtách nás Naipaul seznamuje s kořeny vlastní literární tvorby a se zajímavými lidmi, s nimiž se setkal na své cestě napříč světem. V povídkách se vrací hlouběji do minulosti a snaží se postihnout atmosféru a smysl historických pohybů v bývalých britských koloniích. Asi nejzajímavější je kapitola o poslední plavbě sira Waltera Raleigha za bájným El Doradem na počátku 17. století. Nejdelší a bohužel také dosti nudná, stostránková povídka je věnována dobrodružnému životu venezuelského revolucionáře Francisca de Mirandy (1750–1816), který bojoval za nezávislost a sjednocení španělských kolonií v Americe a byl předchůdcem Simóna Bolívara.

08.02.2023

Britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro (*1954), nositel Nobelovy ceny za literaturu (2017), je autorem sedmi románů a jedné knihy povídek. Česky již vyšly všechny, naposledy byl letos na jaře vydán autorův čtvrtý román Neutěšenci z roku 1995, který Ishiguro napsal po svém nejznámějším a nejúspěšnějším románu Soumrak dne (1989), za který dostal Booker Prize. Ishigurovy knihy se mi až na zatím poslední román Pohřbený obr (2015) vesměs velmi líbily; s poetikou, dějem, stylem i náladou Neutěšenců se ale míjím podobně jako u Pohřbeného obra, ne-li ještě víc. Tento autorův nejrozsáhlejší román (640 stran) rozděloval kritiky i čtenáře už od počátku, já se přikláním spíše k tomu, co o něm napsala Michiko Kakutani, která ho označila za "sice obdivuhodně odvážný, ale nepovedený experiment hroutící se pod tíhou schematické struktury" a "zatvrzele rozvleklou povídačku /.../, jež navzdory autorově inteligenci a umu drasticky pokouší čtenářovu trpělivost". Což je naprosto přesné, trpělivost s tímto snovým, absurdním, kafkovským, velmi divným a dost nudným románem příliš nemám... Na své si ale přijdou milovníci tohoto všeho měrou vrchovatou, ani humor občas nechybí...

08.02.2023

(SPOILER) Zaslepení (Die Blendung, 1935), jediný román Eliase Canettiho (1905–1994), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1981), jsem četl poprvé v roce 1997 a velmi se mi tenkrát líbil, ostatně Canetti se zařadil mezi mé oblíbené spisovatele. Teď jsem se k románu po 25 letech vrátil a bohužel podobně jako v případě nedávného návratu k Hesseho Stepnímu vlkovi to bylo zklamání...
Canetti se narodil v židovsko-španělské rodině v bulharském Ruse, vyrůstal a žil ve Vídni, psal německy, před Hitlerem utekl do Anglie a od 70. let žil v Curychu; měl britské občanství. Kromě Zaslepení a několika divadelních her psal především eseje, např. rozsáhlý výtečný esej Masa a moc, esej o Kafkovi Druhý proces nebo soubor esejů Svědomí slov, dále zápisky a aforismy. Vydal také skvělou autobiografickou trilogii Zachráněný jazyk, Pochodeň v uchu a Hra očí.
Zaslepení je románem o zániku "knižního člověka", slepého vůči reálnému světu. Význačný sinolog a soukromý učenec Petr Kien vlastní obrovskou knihovnu ve čtyřech pokojích bez oken (ty jsou jen ve stropě), aby na knihy bylo více místa. Žije z dědictví a vnější svět pro něj znamená jen vyrušení z vědecké práce a četby. Nicméně tento nepraktický učenec ve své zaslepenosti podlehne postupně třem individuím, které do jeho hlavy pronikají jako symbol agresivního světa venku. S chamtivou a chlípnou hospodyní Terezou se ožení v domnění, že bude pečovat o jeho knihy. Když opustí svůj byt, dostane se do spárů velikášského hrbatého trpaslíka Fischerleho. A brutální domovník Pfaff je jen zdánlivě Kienovým spojencem... (POZOR, SPOILER) Ani bratr, psychiatr Georges Kien, žijící v Paříži, Petrovi nepomůže v jeho bludech a masochismu; učenec nakonec založí požár a upálí se ve své knihovně.
S nadšením jsem přečetl I. díl Hlava bez světa, kdy se Kien ožení s Terezou a brzy se v ní zklame. Dlouhým II. dílem Bezhlavý svět, v němž Kien přenáší s trpaslíkem z hotelu do hotelu imaginární knihovnu a do děje zasahují opět Tereza a domovník, jsem se ale už prokousával, té grotesknosti a absurdity na mě bylo moc a Kien mi přišel nesmírně hloupý a naivní, což vyvrcholilo ve III. díle Svět v hlavě. Trápil jsem se s knihou skoro dva týdny.
Román je však bezesporu důležitým varováním, aby se člověk neuzavíral před světem ve věži ze slonoviny, protože o to agresivněji pak mohou vnější síly zaútočit a takového člověka zničit; a v knihách opravdu není vše – život je jinde.

08.02.2023

Polský novinář, esejista a překladatel Aleksander Kaczorowski (*1969) se věnuje české literatuře a napsal knihy o Václavu Havlovi (č. 2021), Bohumilu Hrabalovi a Otu Pavlovi (č. 2020). Když se v roce 1990 vydal poprvé do Prahy, bylo to hlavně kvůli Hrabalovi, chtěl vidět, kde spisovatel žil a tvořil, ale bohužel jeho dům na Palmovce už tehdy nestál... Svou lásku k české literatuře autor projevil v knize Pražský slabikář. Od Kafky k Havlovi a zpět, která je čtivým průvodcem po nejdůležitějších autorech české literatury 20. století i osobním vyznáním. Jakkoli je kniha určena hlavně pro polské čtenáře a pro ty znalejší české nemusí přinášet nic nového, za přečtení stojí, protože pohled zvenčí je vždy osvěžující. A kdo zas takový znalec není, najde tady spoustu zajímavých informací.
Je to vlastně i malý průvodce po československých/českých dějinách 20. století, jak se zrcadlily v životě a díle Franze Kafky, Jaroslava Haška, Karla Čapka, Jiřího Weila, Johannese Urzidila, Ferdinanda Peroutky, Mileny Jesenské, Bohumila Hrabala, Jiřího Koláře, Josefa Škvoreckého, Milana Kundery (tomu je věnována nejdelší kapitola, mj. dosti kritická k jeho francouzsky psaným románům), Václava Havla a Oty Pavla.
Zajímavá je kapitola "Pražský trip" o experimentech s LSD v Československu v 60. letech nebo poslední kapitola "Pražský hřbitov", v níž se vracíme zase ke Kafkovi a pražské německé literatuře a kde se objeví i Umberto Eco. V knize je spousta zajímavých i absurdních historek a výstižných charakteristik díla našich významných autorů. Třeba se mi líbí tohle o Hrabalově tvorbě, což je podle autora "geniální směsice intelektuální provokace, klauniády a obyčejné – a přitom v literatuře tak vzácné – lidské vřelosti, krásy odhalované hned za rohem a chaplinovské nostalgie. A především smyslu pro humor..."

08.02.2023

Sedmá pečeť (1957) patří nejen k nejznámějším a nejlepším filmům švédského režiséra a scenáristy Ingmara Bergmana (1918–2007), ale i k nejproslulejším dílům světové kinematografie; záběr na šachovou hru mezi rytířem a Smrtí nebo scénu tance smrti zná skoro každý filmový fanoušek. Já Bergmana miluji a Sedmá pečeť patří k mým oblíbeným filmům (vedle třeba jeho dalších, jako jsou Pramen panny, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Podzimní sonáta a Fanny a Alexander), viděl jsem ji mnohokrát. Teď jsem si konečně s radostí přečetl útlou knížku, kterou Sedmé pečeti věnoval známý britský spisovatel, scenárista a televizní dramaturg a producent Melvyn Bragg (*1939).
Bragg v knize popisuje svá první setkání s Bergmanovou tvorbou a se Sedmou pečetí a nelehký vznik filmu; Bergman ho mohl natočit až po úspěchu filmu Úsměvy letní noci. Měl však velmi omezený rozpočet a jen 35 natáčecích dní. Musel se proto omezit na jednoduchou výpravu a kostýmy a scény z lesa natáčet nedaleko panelákového sídliště. Filmu to ale vlastně prospělo, v jednoduchosti je síla...
Dále autor popisuje klíčové scény filmu, zabývá se nádhernou černobílou kamerou Gunnara Fischera i hereckými výkony Maxe von Sydowa (rytíř), Gunnara Björnstranda (zbrojnoš), Bengta Ekerota (Smrt), Bibi Anderssonové (Mia) a dalších. Děj filmu je prostý a odehrává se v polovině 14. století: rytíř se vrací z křižáckých válek do rodného Švédska a začne hrát šachy se Smrtí s tím, že dokud hra neskončí, Smrt si ho nevezme. Putuje krajinou sužovanou morem a setká se se skupinou potulného kejklíře. Je jasné, že Smrt prohrát nemůže... Není to však v prvém plánu film historický, ale působivá filozofická meditace o víře a smyslu života.

08.02.2023

Americko-britský spisovatel Henry James (1843–1916) se u nás nikdy netěšil příliš velké přízni čtenářů ani vydavatelů; má pověst obtížného klasika jak pro čtenáře, tak pro překladatele, zvláště jeho velké romány. Ostatně z nich byl do češtiny přeložen zatím pouze Portrét dámy, jedno z Jamesových vrcholných a nejznámějších děl (před lety ho poněkud melodramaticky a příliš plačtivě zfilmovala Jane Campionová s Nicole Kidmanovou v hlavní roli). Marně čekáme na překlady Křídel holubice, Vyslanců či Zlaté číše, velkých vrcholných psychologických románů. Naopak tu vyšla řada kratších románů či novel, jako Daisy Millerová, Washingtonovo náměstí, Utažení šroubu či Listiny Aspernovy, výbor z duchařských povídek a tři knihy cestopisné. A teď k nim přibyl kratší román Evropané (The Europeans, 1878), vydaný jako e-kniha.
Jako Američan usazený v Anglii se James zabýval rozdíly mezi Američany a Evropany, což nechybí ani v tomto díle. Sourozenci Eugenie Münsterová, provdaná za německého knížete, a bohémský malíř Felix Young na tom nejsou dobře, a proto odjedou z Evropy do Bostonu za příbuznými, za bohatým strýcem Wentworthem. Ten má dcery Gertrudu a Charlottu a syna Clifforda. Clifford je okouzlen Eugenií, Felixe zase zaujme Gertruda. Jenže na ni si myslí pan Brand, do něhož je pro změnu zakoukaná Charlotta. A do Eugenie se zamiluje Robert Acton, jehož krásná sestra Lizzie miluje Clifforda... Typický Jamesův vztahový propletenec je rozehraný...
Překlad není žádný zázrak, redakce i zlom (PDF) jsou taky odbyté, ale v angličtině bych si na četbu netroufl, tak jsem rád aspoň za toto, je to pěkný román...

08.02.2023

Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny.
Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho.
V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií.
"Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."

08.02.2023

Román Lexikon světla a tmy norského spisovatele Simona Strangera (*1976) získal Cenu norských knihkupců za rok 2018. Autor v něm líčí temnou kapitolu norských dějin, a sice pronásledování Židů a kolaboraci některých Norů s nacisty za druhé světové války, kdy Norsko okupovali Němci. Všechno začalo tím, když se autor dozvěděl, že předkové jeho manželky jeden čas po válce bydleli ve vile v Trondheimu (Barák hrůzy), v němž měl za války základnu Henry Oliver Rinnan, norský mladík, který jako dvojitý agent pracoval pro nacisty a podílel se udáváním, mučením a vraždami na nacistické okupaci...
Román není vyprávěn přísně chronologicky, ale spíše mozaikovitě. Postupně vysledujeme několik základních dějových linií: osud Henryho Rinnana od dětství přes jeho spolupráci s nacisty až po jeho zatčení na konci války a proces s ním a jeho bandou; osudy židovské rodiny Komissarových; osud Hirsche Komissara vězněného za války v koncentračním táboře a popraveného nacisty v roce 1942; autorovo odkrývání rodinné minulosti a studium pramenů a Rinnanova života, když se připravoval na psaní svého románu.
Vyprávění je ozvláštněno tím, že v souladu s názvem knihy tu máme svého druhu "lexikon": místo kapitol jsou tu písmena abecedy od A do Z; jednotlivá písmena autorovi evokují různé pojmy, slova a události a on pak rozvíjí své úvahy a příběh (překladatelka musela vynaložit značnou vynalézavost). Román je to velmi působivý a čtivý a tahle forma "lexikonu" docela zajímavá... A v Norsku se za války tedy děly hrůzné věci...

08.02.2023

Raný román Marcela Prousta – nedokončený Jean Santeuil vyšel až třicet let po jeho smrti, v roce 1952 (přeložil Michal Novotný, vydala Academia 2009). Nebyla to četba jednoduchá, navíc rozsáhlá (728 stran), a musel jsem ji prokládat něčím jiným (Brendelovy básně, Lichtenbergovy aforismy). Kniha, s níž jsem měl občas chuť praštit nebo to vzdát, která mě místy strašlivě nudila a rozčilovala, kniha zdlouhavá a chvílemi velice nudná a nestravitelná nekonečnými popisy. Ale také kniha, která tyto pasáže naštěstí pravidelně vyvažuje stránkami, kvůli nimž stojí za to se s tím poprat a vytrvat: úžasné myšlenky a úvahy (v málokteré knize jsem si zaškrtnul tolik míst jako v této), ironické popisy vysoké pařížské společnosti, líčení milostných vztahů a žárlivosti, úvahy o lásce...
Příprava na četbu Hledání ztraceného času je dokončena, do sedmidílného Hledání o třech tisících stran se pustím od června a už vím, co mě čeká, tedy že jednoduché to nebude, ale těším se...
"Blahobyt, koketerie, mlsnost a přepych jsou příjemní vládci, jejichž nesčetné zločiny, páchané denně a beztrestně už dlouhá staletí, udržují blaženost a zajišťují moc." (s. 111)
"Politika hodně ubližuje. I když máte nejlepší úmysly." (s. 431)
"Velké změny v našem životě se odehrávají bez varování, sami se na nich podílíme jen bezděčně..." (s. 622)
"Láska nás velmi sbližuje a také nás velmi korumpuje. Přizpůsobuje si nás, odcizuje nás." (s. 693)

08.02.2023

Čtenář nemusí nutně vědět, že román ŽÍT JAKO MUŽ amerického spisovatele PHILIPA ROTHA (1933) je silně autobiografický, ale pokud to ví, dodává to četbě přece jen další rozměr: neuvěřitelná postava hrdinovy manželky tím možná získá na větší uvěřitelnosti, i když nemůžeme přesně vědět, co si Roth v románu přidal a co vychází z jeho vlastního příběhu. Románem z roku 1974, nyní poprvé vydaným česky v Mladé frontě v překladu Jiřího Hanuše, se Roth pokusil vyrovnat s traumatem nepovedeného manželství s notorickou lhářkou, žárlivou hysterkou a manipulativní psychopatkou, která není schopná pracovat, ale myslí si o sobě, že je umělkyní (herečkou, malířkou, řezbářkou, flétnistkou, spisovatelkou, abychom jmenovali pár oblastí, ve kterých zkouší vyniknout) a že ze svého třetího, o čtyři roky mladšího manžela, začínajícího spisovatele a vysokoškolského učitele, udělá zodpovědného a dospělého muže a bude jeho múzou. Hrdina románu, Peter Tarnopol, se i vlastní vinou ocitne v několikaleté pasti, z níž ho vysvobodí až manželčina smrt, jak se dozvíme na začátku knihy. Než začne Tarnopolovo vlastní vyprávění, předešle nám Roth na začátek knihy dvě Tarnopolovy „užitečné fikce“, autobiografické povídky „Rozverné mládí“ a „Flirt s katastrofou“, v nichž svého hrdinu pojmenoval Nathan Zuckerman – tedy jménem pozdějšího Rothova alter ego v románu Elév a dalších osmi. V těchto povídkách, napsaných již po smrti manželky Maureen, se Tarnopol vyrovnává se svým mládím a právě s nepovedeným manželstvím (v druhé povídce navíc včetně volné variace na Nabokovovu Lolitu). Teprve pak začíná „Můj skutečný příběh“, jak se nazývá druhá, delší část románu Žít jako muž. K Maureen se Tarnopol dostává zprvu oklikou, nejdřív vypráví o milence Susan, kterou poznal po odluce s Maureen a s níž udržoval několikaletý vztah, přesto se nakonec rozhodl, že si ji nevezme. Má z dalšího manželství hrůzu a nechce mít děti. Pak vypráví o Maureen, která mu po třech letech manželství, naplněného hádkami a nekonečným bojem, prozradí, jakým podvodem ho do manželství vlákala, což Petera konečně donutí manželku opustit. V New Yorku začne chodit k psychoterapeutovi doktoru Spielvogelovi, takže jednu část vyprávění sledujeme z psychoterapeutovy pohovky. Maureen manžela následuje také do New Yorku, jsou soudem odloučeni, ale protože Maureen odmítá rozvod, nemůže Peter nic dělat, naopak musí manželce platit výživné. Útěchou mu může být Susan, mladičká, bohatá, krásná vdova, jež je ovšem také psychicky nepříliš vyrovnaná, byť naštěstí ani zdaleka takovým šíleným způsobem jako Maureen. Peter, který se proslavil románem „Židovský otec“, je následně ochromený i ve své tvorbě, na pokraji sil, zoufalý, přesvědčený, že snad jedině zavraždění Maureen by mu pomohlo. A čtenář s napětím sleduje, jak jejich zápas probíhá, co dalšího si Maureen na tápajícího Petera vymyslí a jak tento nezralý spisovatel, který chce žít jako zásadový muž, jenž drží slovo, ale je trochu mimo realitu a snad až příliš žije „v literatuře“, již miluje, najde východisko z pasti hororového manželství a stane se znovu svobodným mužem. Vyprávění nechybí ani ironie a humor, jak jsme u Rotha zvyklí, byť je ho tu méně než v jiných dílech. Je zkrátka znát, že tento román o manželství je především Rothovou terapií. Snad mu pomohla.

08.02.2023

Román přední anglické spisovatelky A. S. Byattové (1936) Posedlost (Possession: A Romance, 1990) je považovaný za jeden z nejlepších britských románů devadesátých let, který se stal literární událostí i bestsellerem a získal uznání kritiky a prestižní cenu Booker Prize. V roce 2002 byl dokonce ve hvězdném hereckém obsazení zfilmován. Po vydání knihy byla autorka rázem přirovnávána k takovým jménům jako Borges, Nabokov či Eco. A nikoli náhodou.
Autorka, sama píšící též zasvěcené studie o literatuře, nezapře své intelektuální zázemí. Její „romance“, jak zní podtitul (což je v českém vydání bohužel zamlčeno), je mnohovrstevným dílem, ecovskou směsí detektivky, univerzitního románu, historické a literární studie, náročné četby a romantického milostného příběhu, prolínání fikce a reality.
Děj začíná ve chvíli, kdy mladý anglista Roland Mitchell v 80. letech 20. století náhodně objeví koncepty dopisu slavného viktoriánského básníka Randolpha Henryho Ashe neznámé ženě, s níž se setkal na party u přítele literáta. Rolanda dovede pátrání k profesorce Maud Baileyové, jež se zabývá tvorbou a životem pozapomenuté básnířky téhož období Christabel LaMotteové, neboť vše nasvědčuje tomu, že právě této básnířce byl určen Ashův dopis. Spolu pak na venkovském šlechtickém sídle, kde Christabel zemřela, náhodně objeví celou jejich bohatou korespondenci, jež provázela milostný vztah, který měl zůstat navždy utajen. Začíná honba za odhalením společného soukromí obou tvůrců, čímž by se změnil všechen dosavadní výzkum. Roland a Maud ovšem nejsou jediní, kdo se oběma básníky zabývají. Pátrání se stává posedlostí, podobně jako byli básníci posedlí svou tvorbou a vášní jednoho k druhému, podobně jako jsou sebou posedlí i oba mladí badatelé, neboť minulost se promítá do přítomnosti. A konečně posedlý knihou a příběhem může být sám čtenář, pokud se do čtivé a napínavé knihy s dojemným, ale ne sentimentálním koncem ponoří.
Osudy Ashe a Christabel se zrcadlí v příběhu Rolanda a Maud: Ash je ženatý a Christabel žije s žárlivou lesbicky založenou přítelkyní, malířkou Blanche, jež spáchala sebevraždu; Roland má přítelkyni, která ho v podstatě živí, a Maud je chladná nepřístupná a upjatá blondýna, jen pomalu pookřívající ve vztahu k Rolandovi (nádherná scéna, v níž Maud prvně odhodí zábrany, což je symbolizováno rozpuštěnými krásnými dlouhými vlasy, které jinak schovává spletené v copech a pod šátkem). A vše je pak ztíženo doslova závodem za odhalením privátní minulosti sledovaných osobností, čímž autorka navíc upozorňuje na stále aktuální téma, zda a do jaké míry toto soukromí zveřejňovat, když za tvůrce by mělo hovořit především jeho dílo (vzpomeňme na Franze Kafku, jehož odkaz tvoří z jedné třetiny právě soukromé deníky a dopisy…). Tato dějová vrstva je dohnána až k jakési satiře či parodii, obohacené navíc o konfrontaci britských a amerických literárních vědců (dva další odborníci na Ashe a Christabel jsou Američané – mj. se svým kapitálem a nečistými praktikami oproti poctivým vlasteneckým Britům), a vrcholí jedné deštivé noci dramatickou scénou nad básníkovým hrobem, v němž se ukrývá konečné vysvětlení celé záhady.
Přitom nejde o nijak jednoduché čtení. Autorka bohatě střídá úhly pohledu a styly. Protože oba její básníci jsou fiktivní, musela Byattová sama vymyslet, napsat a napodobit viktoriánskou poezii, korespondenci a deníkové záznamy a zároveň současné literární studie a životopisy, které hojně „cituje“ v rozsáhlých pasážích: některé kapitoly tvoří pouze celé básně či dopisy nebo deníky, básně také uvozují jednotlivé kapitoly a vše se prolíná s pohledem vševědoucího vypravěče. Ashovy básně tak připomínají Roberta Browninga či Dante Gabriela Rossettiho, Christabeliny zase Elizabeth Barrett Browningovou, Christinu Rossettiovou nebo Emily Dickinsonovou.
Byattová je brilantní vypravěčka se skrytou ironií v pohledu na svět literárních badatelů, univerzitního prostředí i viktoriánské éry a dokonale napodobuje všechny používané žánry, což musel být jistě tvrdý oříšek pro překladatele, s čímž se v BB artu vyrovnali ne zcela adekvátně: vcelku dobře přeložené popisné pasáže a rozsáhlé fiktivní citáty a básně jsou narušovány nevhodně použitou až hrubě znějící hovorovou češtinou v četných dialozích; jistěže ani literární hrdinové nemusí mluvit spisovným knižním jazykem, ale i hovorovou češtinu lze použít citlivě, zvlášť když jí hovoří postavy, které jsou téměř všechny intelektuály a vědci. Jinak je ovšem kniha prosta tiskových chyb a má pěknou grafickou úpravu a obálku.
Byattová tedy vytvořila pozoruhodnou a nevšední knihu s bohatým dějem a informační hodnotou a navíc ještě dobře a inteligentně napsanou v tom nejlepším slova smyslu.

08.02.2023

Lze popsat život druhého člověka? Skutečný život? Když ani často neznáme a nedokážeme popsat ten svůj? To jsou jen jedny z mnoha otázek v pozadí románu Skutečný život Sebastiana Knighta, který vyšel u nás poprvé v překladu Pavla Dominika jako patnáctý svazek v edici souborného díla Vladimira Nabokova (1899–1977) v nakladatelství Paseka. Jedná se o Nabokovův první anglicky psaný román, vydaný v roce 1941 po odchodu Nabokova do Spojených států. Výtečný, nepříliš rozsáhlý román stojí ve stínu vrcholných děl, Daru, Lolity, Bledého ohně a Ady aneb Žáru, přitom je čtenářsky přístupnější než jmenovaná díla (vyjma Lolity). Nabokov tu řeší i téma opuštění rodného jazyka (ruštiny) a nutnost psát v jazyce jiném (angličtina), stejně jako nutnost opuštění rodné vlasti po bolševickém převratu a život v cizině. Román je také hrou s mystifikací: vypravěč píše o životě a díle fiktivního spisovatele, vypráví obsah jeho děl, vypořádává se s jinou, povrchní biografií, která o spisovateli vyšla. Spisovatelem je titulní Sebastian Knight, narozený ve stejném roce a v Petěrburku jako Nabokov a zemřelý na srdeční chorobu v roce 1936 v jedné venkovské nemocnici dvě hodiny cesty od Paříže. Vypravěčem je jeho o šest let mladší nevlastní bratr. Bratři měli společného otce, Rusa; Knight používal příjmení po své matce, Angličance, která rodinu brzy opustila. Otec se pak po rozvodu znovu oženil. Otec zemřel v roce 1913, když se zotavoval z průstřelu plic po souboji, ale pak si uhnal nastuzení. O oba bratry se poté starala vypravěčova matka. Cesty obou bratrů se rozdělily v roce 1919, kdy Sebastian odjel studovat do Cambridge a žil pak převážně v Londýně, zatímco bratr v Paříži. Vídali se zřídka, což bratra po Sebastianově smrti mrzí. Vypravěč obdivuje bratrovy knihy: čtyři romány (Faseta prismatu, Úspěch, Ztracené věci, Tajemný asfodel) a soubor tří povídek (Žertovný vrch, Albíni v černém, Odvrácená strana Měsíce) a po jeho smrti se rozhodne napsat o něm knihu. K tomu jej ještě více pohání, když se mu do rukou dostane kniha Tragédie Sebastiana Knighta, kterou napsal Knightův bývalý tajemník Goodman (vypravěč ji řadí do „léthéjské knihovny“, tedy mezi díla hodná zapomnění, což je krásný Nabokovův pojem); podle vypravěče je to kniha zlá, povrchní, nepřesná a plná pouhých domněnek. On chce popsat „skutečný život“ svého bratra, ale nechce stvořit další životopisný román, což je podle něj nejhorší literární žánr, „jaký byl kdy vynalezen“.
Splní bratrovu vůli a spálí dopisy, které měly být zničeny, ačkoli by se z nich jistě mnohé dozvěděl („Milostné dopisy se musejí rozhodně spálit. Minulost nádherně hoří,“ říká jedna z postav). Hovoří s mnoha lidmi, kteří Knighta znali, ale nepodaří se mu promluvit si s jeho první velkou láskou Clare Bishopovou. Nejsložitější je pátrání po tajemné ženě, která byla Sebastianovou druhou láskou a kvůli níž Clare opustil. Jedinou stopou je, že se seznámili v jednom německém sanatoriu. Vypravěč se domnívá, že tato žena je klíčem k Sebastianovu tajemství, k jeho osobnosti, chybějící podstatný kamínek do mozaiky jeho života, který, „byť nebyl úplně nudný, v jistém smyslu postrádal ohromující energii jeho literárního stylu“. Dalším složitým úkolem je rozlišovat mezi pravdou a legendou z úst vypravěčů, s nimiž mluví o Knightovi: „Pamatuj, že vše, co se dozvídáš z vyprávění, je ve skutečnosti trojí: vytvořené vypravěčem, přetvořené posluchačem a skryté před oběma tím mrtvým hrdinou z příběhu.“
Otázky ale zůstávají i na konci. Pro vypravěče i pro čtenáře. Podařilo se autorovi popsat skutečný život svého bratra? Lze to vůbec? Odhalila vypátraná druhá osudová Sebastianova milenka něco víc o něm? Přiblížil se bratr Knightovi opětovným pročítáním jeho knih a jiných zachovaných dopisů, nebo promluvami s jeho přáteli a známými? Nebo domnělým setkáním s umírajícím spisovatelem ve venkovské nemocnici? Nebo prostě jen tím, že byli bratři? „Sebastianova maska mi přilnula k obličeji, podobnost se nedá smýt. Já jsem Sebastian, anebo Sebastian je já, nebo jsme možná oba někdo jiný, koho nikdo z nás nezná.“

08.02.2023

Německy píšící spisovatel Gregor von Rezzori (1914–1998) prožil velmi pestrý život: narodil se na Bukovině jako občan Rakouska-Uherska, později žil v Bukurešti, Vídni a jinde v Evropě bez státní příslušnosti, v roce 1984 přijal rakouské občanství a zemřel v Toskánsku. Byl novinářem, kritikem, sběratelem umění, filmovým scenáristou i hercem (zahrál si např. ve filmu Viva Maria! s Brigitte Bardot). Proslavil se v 50. letech sbírkou povídek ze smyšlené balkánské země Maghrebinische Geschichten, vydal i několik románů a dalších děl. V roce 1979 vyšly jeho Paměti antisemity (Denkwürdigkeiten eines Antisemiten), které se staly jeho nejslavnější knihou, kterou Péter Nádas v předmluvě označil za "mistrovské dílo realistického vidění".
Pětice autobiografických povídek tvoří dohromady román, který vypráví nejen o autorových pestrých osudech, ale také o střední Evropě, o bývalé mnohonárodnostní habsburské monarchii, o vztazích mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem, o všudypřítomném a hluboce zakořeněném antisemitismu, předávaném z generace na generaci.
Rezzori vzpomíná na jedno léto na Bukovině u strýce a tety a na krátké přátelství se synem židovského lékaře, nadaným pianistou. Na své mládí v Bukurešti, kde pracoval jako aranžér výloh a prožíval erotická dobrodružství; a pak bydlel v penzionu, kde se setkal se svéráznými nájemníky (miluji příběhy o majitelích a obyvatelích penzionů!). Ve Vídni pak zažil v roce 1938 oslavy anšlusu i velkou lásku a v poslední povídce se prochází Římem a rekapituluje další kapitoly svého barvitého života a svých lásek, své vzestupy a pády i to, jak ho ovlivnily dějiny i jeho povaha.

08.02.2023

Péter Nádas (*1942), nositel Ceny Franze Kafky (2003), patří k nejvýznamnějším poválečným maďarským spisovatelům, vedle třeba Magdy Szabóové, Pétera Esterházyho, Tibora Déryho, Györgyho Spiróa, Istvána Örkényho, Lászla Krasznahorkaie, Ádáma Bodora, Györgyho Konráda, Sándora Máraie či Imre Kertésze (zatím jediného maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu). Od Nádase u nás vyšel jeho slavný monumentální román Kniha pamětí a kratší román Konec jedné ságy, já jsem si teď konečně přečetl výbor z próz Dům paní Kláry. Obsahuje celkem sedm textů ze 60. let, jimiž Nádas vstoupil do literatury a hned se značným ohlasem.
Už jako dvacetiletý na sebe upozornil brilantní psychologickou novelou Bible, v níž se, podobně jako v dalších povídkách výboru Zeď a Sanyika, inspiroval svým dětstvím v rodině prominentních komunistů, žijících v chráněných čtvrtích budínských kopců. Nádherná jímavá povídka Zahradník vypráví o muži zlomeném žalem po smrti milované manželky a jeho malém synkovi. Beránek, věnovaný Ladislavu Fuksovi, se odehrává v jedné osadě, kde obyvatelé nevraží na samotářského pana Rótha, který jako Žid prošel koncentrákem a spravuje místní park. Novela Dům paní Kláry vypráví o staré vyhaslé komunistické intelektuálce, sepisující své paměti, a její mladé hospodyni, kterou svádí mladíček ze sousedství. V jednolitém textovém proudu povídky Mínótaurus pojímá Nádas skutečnost v žánru absurdního divadla; tato poslední povídka výboru se mi jako jediná příliš nelíbila a nezaujala mě, ostatní ale byly skvělé, navíc když si uvědomíme, jak mladý byl autor, když je psal – jsou vyzrálé, přesvědčivé, výborně napsané a i na malé ploše jdou do hloubky...
(Mmch strašně se mi líbí ta minimalistická obálka Jiřího Troskova.)

08.02.2023

Asi nejslavnější slovinský spisovatel Drago Jančar (*1948) je dobře známý i z českých překladů, vyšla tu řada jeho románů, povídek, her i esejů (např. Kateřina, páv a jezuita, Chtíč chtíc nechtíc, Pohled anděla, Dnes v noci jsem ji viděl, Brioni, Halštat aj.), jako první u nás ale v roce 1990 vyšel Jančarův slavný román Galejník z roku 1978. Historický román se odehrává v druhé polovině 17. století, za vlády císaře Leopolda I. (1657–1705), který se v knize dokonce objeví v nezapomenutelné kapitole, kdy navštíví jedno město ve Štýrsku a kde mu přivedou do postele svéhlavou milenku, manželku místního obchodníka, s níž je zapletený i hrdina románu. Tím je běženec Johan Ot, který touží najít klidný koutek k životu, v časech honů na čarodějnice, heretiků, inkvizice a moru...
Johan je stále na cestách nehostinnými temnými lesy, vesnicemi a městy a stále uniká různým nebezpečím. Putuje z rodného Nisského knížectví, několikrát se dostane nejen do vězení a málem přijde o život, ale nakonec skončí jako galejník na galéře. Stále však věří, že ten klidný kout je možné najít a nevzdává se, ať je sebevíc zraněný, zmučený, vězněný, hladový, nemocný a na pokraji sil.
Pochmurný, velmi působivý román o nelehkých časech se sice nečte nijak snadno, ale vtáhne čtenáře a nepustí ho; jsem rád, že jsem si od Jančara konečně něco přečetl (kdysi jsem četl jen hru Halštat).

08.02.2023

Před pár dny jsem poprvé četl něco z díla významného současného maďarského spisovatele Pétera Nádase (výbor z novel a povídek Dům paní Kláry) a náhoda tomu chtěla, že se teď poprvé seznamuji i s dalším významným Maďarem, jímž je s Nádasem generačně spřízněný György Spiró (*1946). V češtině už od něj vyšlo několik románů (např. Pod značkou X) a je znám i jako dramatik, mne ale zlákal až jeho román Diavolina z roku 2015.
Spisovatel Maxim Gorkij (vl. jm. Alexej Maximovič Peškov, 1868–1936) patří k nejkontroverznějším osobnostem ruské/sovětské i světové literatury. Já jsem četl jen jeho slavné hry Na dně a Letní hosté a kdysi jsem se pokoušel číst často vysmívaný sociálně politický román Matka (a to mi tak nějak od Gorkého stačí). Gorkij, ve své době velmi úspěšný a proslulý prozaik, dramatik a básník, žil dlouhá léta (1906–1913, 1921–1928) v emigraci, hlavně v Itálii, a nebál se kritizovat bolševiky ani Lenina a pomáhat mnoha lidem. Současně však sloužil sovětské propagandě, zejména když se na Stalinovu výzvu v roce 1928 vrátil do Ruska, odkud ho vypudil Lenin. Byl také průkopníkem socialistického realismu.
Vypravěčkou Spiróova románu je Olympiada Čertkovová řečená Diavolina, která byla nejprve služkou v domácnosti Gorkého a jeho milenky, herečky Marie Fjodorovny Andrejevové. Pak se stala ošetřovatelkou a gynekoložkou a po letech odjela za Gorkým do Itálie jako jeho pečovatelka. Nakonec se stala jeho poslední láskou. Byla při všem, co Gorkij prožil někdy od počátku 20. století a tedy i při tom, co se tehdy dělo v Rusku.
Diavolina je útlý román (ani ne 160 stran) a až zamrzí, že není delší, protože některé příběhy, témata či postavy a jejich osudy by si zasloužily větší prostor; ale na druhou stranu právě v tom je jeho kouzlo a přednost: Diavolina vypráví strhujícím způsobem a nemá čas u všeho se zastavit stejně podrobně, vzpomínek je mnoho a také postav kolem ní a Gorkého je hodně. Je to vyprávění neveselé, místy mrazivě groteskní, o děsivých časech revolucí, intrik, budování sovětského státu, inscenovaných procesů a mnoha mrtvých, v němž samozřejmě nechybí ani bolševické zrůdy Lenin, Stalin či Zinovjev. Vyprávění o časech, jejichž hrůzy si musíme stále připomínat, aby se neopakovaly. Vyprávění ženy, která byla při tom.

07.02.2023