milan.valden komentáře u knih

(SPOILER) (IX)
Právě čtu: Uprchlá (Hledání ztraceného času VI) (3. 11. 2020)

Šestý, předposlední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Uprchlá (vyšlo posmrtně roku 1925), je nejkratší (288 stran), přesto mi dává dost zabrat; čtenářskou trpělivost Proust pokouší místy vrchovatě...
Vypravěč se dlouze vyrovnává s tím, že ho náhle opustila jeho milenka Albertine, která s ním několik měsíců žila v bytě jeho rodičů, o čemž vyprávěl předchozí díl Uvězněná (tak si Albertine připadala). Vypravěč se ji pokouší získat zpět, ale pak přijde zpráva o její tragické smrti při pádu z koně. Vypravěč se tedy musí vyrovnat i s její smrtí. Až umanutě ale hlavně hledá a zkoumá důkazy o tom, že mu byla Albertine nevěrná s ženami a dívkami, jak ji vždy podezříval. Až po delší době, když odjede s matkou do vytoužených Benátek, se konečně od posedlosti Albertinou osvobodí. Zde se také dozví, že Gilberte, dcera Swanna a Odetty de Crécy, kterou kdysi miloval a s níž se nedávno po letech setkal u vévodkyně de Guermantes, se provdala za jeho nejlepšího přítele Roberta de Saint-Loup. Z Roberta se po sňatku paradoxně stává aktivní promiskuitní homosexuál... Zábavná postava barona de Charlus se v tomto díle bohužel jen mihne.

"Ale aby se lidé rozešli v dobrém, se stává nesmírně zřídka, protože kdyby jim spolu bylo dobře, nerozcházeli by se."

"Ponechme hezké ženy mužům bez fantazie."

"Svět není pro kohokoli z nás stvořený jednou provždy. Přibývají k němu v průběhu života věci, o kterých jsme neměli tušení."

"...od jistého věku jsou naše lásky a naše milenky dcerami naší úzkosti; naše minulost a naše poranění, jimiž se vepsala do našeho těla, určují naši budoucnost."

"...když máme uvažovat o smrti, nejsme s to představit si nic jiného než život."

"Minulost člověk nevychutnává najednou, ale zrovna tak jako budoucnost, jen kousek po kousku."

"Smrt působí jen jakožto nepřítomnost."

4 16.02.2023

(VIII)
Právě čtu: Uvězněná (Hledání ztraceného času V) (4. 10. 2020)

S pátým svazkem Proustova Hledání ztraceného času čtenář překročí dvě třetiny rozsahu celého cyklu a zbývá mu něco přes tisíc stran. Uvězněná (1923) je také prvním ze tří posledních svazků, které vyšly až po Proustově smrti (zemřel 1922) a autor jim tak už nestačil dát konečnou podobu. Pod čarou občas najdeme jiné varianty textu nebo různé škrty, které jsou zde pro doplnění otištěny.
Děj se točí hlavně kolem vztahu vypravěče k Albertině, která se nastěhuje do domu jeho rodičů, a to k matčině nelibosti – a také k nelibosti služebné Františky. Rodiče jsou však na letním bytě v Combray, a tak má vypravěč svobodu. Ne tak docela, neboť je "vězněn" svojí urputnou, nesnesitelnou žárlivostí, která je jako nemoc. A jako ve vězení se čím dál víc cítí i Albertine. Opakuje se tu historie lásky a žárlivosti Swanna a Odetty ze Swannovy lásky v prvním svazku. Sledujeme také další rozvíjení vztahu barona de Charluse k houslistovi Morelovi a to, jak barona poníží a znemožní paní Verdurinová, když jeho milence Morela poštve proti němu. Je to její pomsta za to, jak se k ní baron zachoval na jejím večírku. Charlus je nesmírně zábavná, zajímavá a nesnesitelná postava, která čtenáře baví i rozčiluje.
Vypravěčova žárlivost je dosti únavná a monotónní, on sám vlastně neví, proč s Albertinou je, zda a proč ji miluje a zda si ji chce vzít. Když už čtenář ztrácí trpělivost s jejich podivným vztahem, naštěstí se po dvou stech stran dostaneme na večírek u paní Verdurinové – a popisy večírků jdou Proustovi náramně! To je pak opět požitek. A je tu také spousta nádherných úvah o lásce a žárlivosti.

3 16.02.2023

(VII)
Právě čtu... Sodoma a Gomora (Hledání ztraceného času IV) (5. 9. 2020)

Čtvrtý svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Sodoma a Gomora (1921/22), je po předchozím Světě Guermantových druhý nejdelší (528 stran). Hned na začátku vypravěč odhalí homosexualitu barona de Charluse, když je svědkem jeho intimní schůzky s panem Jupienem. Tím se osvětlí i Charlusovo zvláštní chování i to, že se mu vypravěč líbí a že byl Charlus zklamán, když mladík neopětoval jeho city. Úvahy o homosexualitě následují a v rámci nich si přečteme také vůbec nejdelší Proustovu větu, která zabírá téměř dvě a půl strany (nevím, kolik má slov v českém překladu, ale v anglickém je jich podle příručky Patricka Alexandera 942).
V dalších kapitolách se s vypravěčem ocitneme na večírku u kněžny a knížete de Guermantes (což jsou příbuzní vévodkyně a vévody de Guermantes), kde se mladík mimo jiné setká s nemocným Charlesem Swannem. Následně odjede na svůj druhý pobyt k moři v Balbecu, teď už bez milované babičky, která je po smrti a na kterou často myslí (jaro a léto 1900); zde se nadále sbližuje s Albertinou. Sledujeme také vztah Charluse a Morela...

4 16.02.2023

(SPOILER) (VI)
Právě čtu: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III) (7. 8. 2020)

Třetí svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta (1871–1922), Svět Guermantových (1920–1921), je z celého sedmidílného cyklu nejrozsáhlejší, má 600 stran. Odehrává se asi v letech 1897–1899. Budu se opakovat: četba to jednoduchá není, ale mně se to čte velmi dobře, řada pasáží je strhujících, čtenáře chytnou a nepustí; některé jsou zdlouhavé, Proust někdy neví, kdy přestat.
V první polovině svazku se vypravěčova rodina přestěhuje do přepychové čtvrti Saint-Germain, do jednoho křídla paláce Guermantových. Vévodkyně Oriane de Guermantes se stane Marcelovou obsesí podobně, jako byl předtím posedlý Gilbertou a jako bude později posedlý Albertinou, či jako byl v prvním svazku Swann posedlý Odettou. Marcel vévodkyni sleduje, inscenuje náhodná setkání, ale pyšná, vznešená a krásná žena si ho sotva povšimne. Aby se k ní přiblížil, vypraví se za přítelem Robertem de Saint-Loup, který je vévodkyniným synovcem; doufá, že díky němu dostane pozvání do vévodkynina salónu. Za Robertem odjede do městečka Donciéres, kde Saint-Loup slouží v armádě. Pak se v Paříži setká s jeho milenkou Rachel, což je bývalá kurtizána, která se nyní pokouší hrát.
Pozvání k vévodkyni Marcel nedostane, zato je pozván k jiné Robertově tetě, paní de Villeparisis, která se přátelí s Marcelovou babičkou a vystupovala v druhém dílu (všichni se setkali při letním pobytu v Balbecu). Na večírku se Marcel setká i s vévodkyní a také s baronem de Charlus, s Robertem a jeho matkou. Stostránková pasáž o večírku u paní de Villeparisis je úžasná; témata rozhovorů se točí kolem všeho možného, mimo jiné i kolem Dreyfusovy aféry, která hýbe celou Francií a rozděluje ji na dvě části...
V druhé polovině románu sledujeme umírání vypravěčovy milované babičky, vypravěčovo opětovné setkání s Albertinou a konečně vytouženou večeři s vévodkyní..
Proustova pozorování aristokracie jsou úžasná, ty jemné rozdíly v postavení či původu jednotlivých postav a jejich vykreslení podrobné, někdy s jemnou ironií, takže je před sebou máme jako živé. Baví mě Marcelova touha proniknout do vysoké společnosti, baví mě nedosažitelná vévodkyně, nevyzpytatelný a zvláštní Charlus, svérázná kuchařka a služebná Františka, Saint-Loup jako věrný přítel; dojala mě babiččina podrobně líčená smrt. Těším se na pasáž u vévodkyně a na další vstup Charluse... a na další díly v příštích měsících...
*****
Dočteno! (11. 8. 2020)
Ze třetího, nejdelšího dílu Proustova Hledání ztraceného času jsem měl kvůli jeho rozsahu (600 stran) největší respekt, ale nakonec se mi četl o něco lépe než díl druhý a byla to četba nádherná, zejména ty dvě dlouhé pasáže popisující večeři vypravěče u paní de Villeparisis a pak vytouženou večeři u vévodkyně de Guermantes, k níž vzhlížel, ty jsem si opravdu vychutnal i přes jejich délku (první večeře zabírá přes sto stran); ty úžasné dialogy o všem možném, tu ironii; prostředí vysoké aristokracie; a dále výstupy zábavného, cholerického a nepředvídatelného barona de Charlus.
Posledních pár stran třetího dílu patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy četl: málokde se tak dokonale snoubí ironie a vtip se smutkem. Právě tuhle scénu ze třetího dílu použili tvůrci na konci známé filmové verze Swannovy lásky (což je jinak druhá část prvního dílu). Swanna hraje ve filmu Jeremy Irons a vévodkyni Fanny Ardantová.
SPOILER: Vypravěč jde navštívit vévodkyni a vévodu de Guermantes a oni před ním nejprve rozvíjejí složitou genealogickou při a pomlouvají jednu příbuznou, k níž mají právě odejít na večeři. Přišel také Charles Swann, který se po dlouhé době setká s vypravěčem. Je nemocný a zestárlý a je to na něm vidět. V nervozitě a spěchu před odchodem na večeři se mu Guermantesovi příliš nevěnují, ačkoli vévodkyně se těší na dárek, který jí Swann nechal poslat, na velkou fotografii. Jedna hraběnka ráno nechala vévodkyni místo své vizitky dopisní obálku se svým jménem na znamení, že tu byla. Vévodkyně jí to oplatí po svém: obrovskou obálku od Swannova daru se svým jménem nechá poslat hraběnce místo své vizitky. Do toho zve Swanna na příští rok na cestu do Itálie, ale ten jí oznamuje, že nebude moci pozvání přijmout, protože lékaři mu dávají už jen pár měsíců života. Vévodkyně tomu nevěří, vévoda už ji pohání, aby nastoupila do kočáru, že není čas na hovory. Náhle si ale všimne, že vévodkyně má k červeným šatům černé střevíce a pošle ji přezout se do červených. Na to najednou čas je. Pak volá za odcházejícím Swannem, že jistě bude jako rybička a všechny je přežije...

4 16.02.2023

(V)
Právě čtu: Ve stínu kvetoucích dívek (Hledání ztraceného času II) (11. 7. 2020)

Jsem asi divný, ale mně se Marcel Proust čte docela dobře. Je to ale také tím, že už mám načteno, že jsem se na Prousta připravil četbou o něm a jeho předchozích děl a že jsem zvládl Joyce, Woolfovou, Musila, Brocha, Kafku či T. Manna – před dvaceti lety bych asi mluvil jinak. A taky je to tím, že nemám normální zaměstnání ani rodinu a mohu tomu věnovat čas a trpělivost, protože se to samozřejmě nečte nijak lehce a nedá se to číst rychle… A velmi mi pomáhá čtenářský průvodce Patricka Alexandera, jsem moc rád, že jsem si ho pořídil, báječná kniha!
Když jsem si chtěl původně zapisovat nějaké postřehy či poznámky a psát si „děj“ Hledání, brzy jsem od toho upustil, protože je to nesmysl (a vše je v té Alexanderově příručce). Zaškrtávám si v knize spoustu zajímavých myšlenek, úvah a autorových postřehů, vychutnávám si řadu pasáží, ale vyprávět o ději se opravdu moc nedá. Pochopitelně tu je, ale kouzlo, krása a také náročnost Prousta je v něčem jiném, v jeho stylu, jazyce, dlouhých souvětích, popisech, lyrismu, vzpomínkách, ale i často vtipných dialozích, ve vylíčení života vyšší společnosti, v úvahách na různá témata, v pozorování společnosti atd.
Druhý svazek Ve stínu kvetoucích dívek (1919, Goncourtova cena) se v první části (Kolem paní Swannové) točí kolem Charlese Swanna, který se oženil s nevhodnou ženou, Odette de Crécy, a kolem jejich dcery Gilberte, do níž je vypravěč jako pubertální mladík zamilován. Ještě víc je však okouzlen paní Swannovou, její krásou i dráždivou pověstí bývalé kurtizány, kterou každý nepřijímá a každý nenavštěvuje. Nezralá láska vypravěče k Gilbertě pohasíná, až vyprchá docela…
V druhé části (Jména míst: Místa) vzpomíná vypravěč na svůj pobyt v Balbecu na pobřeží Normandie, kam odjel s babičkou. Vyléčen z lásky k Gilbertě zamilovává se tady do každé dívky, kterou potká – a je jich zde hodně. Spřátelí se s Robertem de Saint-Loup a jeho strýcem, baronem de Charlus, který se postupně stane jednou z nejdůležitějších postav Hledání…
Jak už jsem napsal při četbě prvního dílu, nechávám se Proustem unášet a vůbec mi nevadí, že se někdy ztratím, utopím v těch vlnách dlouhých souvětí a nekonečných úvah; takové vlny jsou mi příjemné a topím se v nich celkem s požitkem. Jsou tam samozřejmě i pasáže opravdu zdlouhavé, které pokoušejí moji trpělivost, ale odměnou jsou pak ty krásné odstavce, hluboké úvahy nebo nádherné dialogy plné ironie, které nastavují zrcadlo vztahům mezi jednotlivými postavami. A Proustovy úvahy nad všemi podobami a zákrutami lásky a milostných vztahů a také žárlivosti jsou nadčasově platné pořád.

4 16.02.2023

(IV)
Dočteno: Svět Swannových / Swannova láska (18. 6. 2020)

Kdyby bylo celé Proustovo Hledání ztraceného času – což asi nebude – jako druhá část prvního svazku Světa Swannových, tedy Swannova láska, bylo by to skvělé. Tato samostatná epizoda v podobě kratšího románu se dá číst nezávisle na zbytku sedmidílného cyklu a občas také tak vychází, u nás takto vyšla v roce 1964 v překladu Josefa Hejduka (a pak ještě znovu, též v Levných knihách) a kdysi jsem ji už četl a už tenkrát se mi velmi líbila. Strhující příběh lásky bohatého a noblesního znalce umění Charlese Swanna k nevhodné ženě z polosvěta („kokotě“) Odettě de Crécy nás provází od prvotního vzájemného svádění a poznávání přes počáteční okouzlení a vášeň až po muka žárlivosti, do níž Swann upadá, aniž by si mohl pomoci, přitom ví, jak je Odette povrchní a hloupá a že vlastně ani není nijak krásná a že ho trápí. Přesto se s ní pak ožení, i když ví, že tím pádem nebude přijímán v lepší společnosti nebo že tam nebude přijímána jeho žena. Swannova láska končí těmito zdrcujícími slovy samotného Swanna ve fázi ještě před sňatkem, kdy se zdá, že Odettu ztrácí: „Když si pomyslím, že jsem promarnil celá léta, že jsem chtěl umřít, že mou největší láskou byla žena, která se mi nelíbila, která nebyla můj typ!“ (překlad Prokopa Voskovce; Rybka Publishers, 2012)
Ale my víme z předchozího vyprávění, že z Odetty se nakonec stala paní Swannová a že do jejich dcery Gilberty se jako mladíček zamiluje vypravěč Hledání, tedy vlastně sám Marcel Proust, jehož rodiče přijímali Swanna ve venkovském domě v Combray, jak o tom vypráví první část prvního svazku.
Swannova láska se také dočkala v roce 1984 známé filmové verze režiséra Volkera Schlöndorffa, specialisty na filmové adaptace (dále natočil mj. filmy Mladý Törless podle Musila, Plechový bubínek podle Grasse, Příběh služebnice podle Atwoodové či Král duchů podle Tourniera). Byl to vůbec první pokus o zfilmování alespoň části Hledání, předchozí plány Viscontiho či Loseyho (podle scénáře Harolda Pintera) ztroskotaly na financích. Swanna hraje ve filmu Jeremy Irons, Odettu italská sexbomba Ornella Muti (která zvedala tlak nejednomu muži, i když kdovíjaká herečka to není, ale v roli Odette byla myslím docela přesná), barona de Charluse, světáckého homosexuála, Alain Delon (v dosti nezvyklé roli) a vévodkyni de Guermantes Fanny Ardant.
Další filmy podle Hledání později následovaly. Na Swannovu lásku se určitě rád znovu brzy podívám.
První svazek Hledání se samozřejmě nečte nijak lehce, někdy je rozvleklý a plný lyrických popisů a nic se tam zdánlivě neděje, ale je tam také spousta krásných úvah o všem možném, od umění po lásku či žárlivost, slavná pasáž s madlenkou, která vypravěči připomene chvíle dětství, nebo pasáž s Vinteuilovou sonátou, která se stane pro Swanna i Odettu jakýmsi hudebním symbolem či vyjádřením jejich lásky. Scény se salónů vyšší společnosti jsou plné břitkých dialogů i jemné ironie a dokonce vtipu, na mnoha místech jsem se opravdu od srdce pobavil a zasmál! V dlouhých souvětích se čtenář lehce ztratí jako v proudu vody, ale mě to nijak netrápilo, nechal jsem se tím proudem unášet a bylo to krásné… Budu se těšit na další díl zase příští měsíc…
Pasáží a myšlenek jsem si v celé knize (384 stran) zaškrtnul opravdu mnoho, ocituji alespoň samotný závěr prvního dílu: „Místa, která jsme znávali, nenáležejí jen světu prostoru, kam je pro usnadnění umisťujeme. Byla jen úzkým výsekem mezi souvislými dojmy, vytvářejícími náš tehdejší život; vzpomínka na určitý obraz není než pouhým steskem po určité chvíli; a domy, cesty, aleje jsou, žel, prchavé jako léta.“

4 16.02.2023

(III)
Svět Swannových (Hledání ztraceného času I) (14. 6. 2020)

Na četbu sedmidílného Hledání ztraceného času Marcela Prousta (3100 stran) jsem se chystal čtvrtstoletí. Letos jsem se na to připravil četbou několika Proustových jiných knih včetně raného, posmrtně vydaného románu Jean Santeuil a také četbou několika biografií, knih a studií o Proustovi. A bezpochyby i tím, že jsem v uplynulých letech zvládl takové těžké knihy, jako jsou Joyceův Odysseus, Musilův Muž bez vlastností, Náměsíčníci a Smrt Vergilova od Brocha, Vlny a další od Virginie Woolfové, Kouzelný vrch, Josef a bratří jeho a Doktor Faustus od Thomase Manna, Kafkův Zámek a celá jeho korespondence a deníky či Knihy Jakubovy Olgy Tokarczukové (a zatím nedošlo na pověstně obtížné autory, jako jsou William Faulkner či Thomas Pynchon). Takže si říkám: to dám!
Jsem asi v polovině prvního svazku Hledání, Světa Swannových, začínám číst část Swannova láska, která je relativně samostatnou epizodou (kdysi jsem ji už četl a mám docela rád film s Jeremy Ironsem a Ornellou Muti, první pokus o film podle aspoň části Hledání). Nečte se to samozřejmě lehce, vyžaduje to klid a soustředění (a to není někdy jednoduché najít, mobil musím vypínat), ale je to nádhera. Občas jsou některé pasáže vskutku rozvleklé, ale vyvažují to nejrůznější zajímavé úvahy a postřehy a občas také ironie a vtip vypravěče.
"Dlouho jsem chodil brzy spát," zní první věta Hledání, překvapivě krátká na to, jak je Proust pověstný svými dlouhými, komplikovanými souvětími. "Dlouho budu chodit pozdě spát," říkám si já... Nevím, co mě čeká v dalších objemných svazcích, resp. vím, co se tam bude odehrávat, ale jak se to bude číst, netuším. Zatím jsem však nadšen. A jaký pokrok oproti nezralému a upovídanému Jeanu Santeuilovi Proust učinil, to je taky pozoruhodné...
Čtu vydání z nakl. Rybka Publishers z roku 2012, přeložili Prokop Voskovec (díl I a II) a Jiří Pechar (díl III až VII).

4 16.02.2023

(II)
Proust... už se začítám... (12. 6. 2020)

Pomalu se začítám do 1. dílu Proustova Hledání ztraceného času, tedy Světa Swannových (obsahuje i v podstatě samostatnou a známou epizodu Swannova láska, kterou jsem už kdysi četl v překladu Josefa Hejduka). Začátek mě tedy nijak neodradil, naopak... A k tomu jsem si udělal další "přípravu" a průběžně si k tomu budu číst skvělého Průvodce Hledáním od profesora literatury Patricka Alexandera (*1946), který vyšel v roce 2009 (Vintage Books). Obsahuje podrobný obsah Proustova sedmidílného cyklu, heslář hlavních postav a informace o Proustovi a jeho době. A aspoň si zase pocvičím angličtinu, česky bohužel nevyšlo...

4 16.02.2023

(I – kvůli délce je komentář rozdělen na deset částí)
Příprava na Prousta začala! (2. 1. 2020)

Než se pustím do Proustova Hledání ztraceného času, ještě to pár měsíců potrvá, protože na takový kolos je potřeba důkladná příprava... Věnoval jsem se jí ale občas už v minulých letech, když jsem o Proustovi četl nějaké studie a články, přečetl jsem kdysi samostatně vydanou Swannovu lásku (jinak druhou část prvního svazku Hledání) a viděl jsem ji zfilmovanou, stejně jako film podle posledního dílu Čas znovu nalezený. A loni jsem četl text dramatizace Hledání uváděné v ND Brno.
Teď si před Hledáním musím jednak přečíst čtyři jiné Proustovy knihy, jež mu předcházely – Dnové četby, Radosti a dny, Eseje a především rozsáhlé torzo nedokončeného románu Jean Santeuil, vydaného posmrtně (728 stran). A také dvě Proustovy biografie, velkou od Tadiého a malou od Clauda Mauriaca, a dvě knižně vydané monografie a také řadu dalších, různě rozptýlených menších studií o jeho díle, např. od Waltera Benjamina, Ingeborg Bachmannové či Jiřího Pechara, jednoho z překladatelů Hledání. V angličtině mám navíc podrobného "čtenářského průvodce" Hledáním.
První knihou, do které se v novém roce pouštím, je tedy nejuznávanější a nejpodrobnější Proustova biografie, kterou napsal významný francouzský znalec Prousta a editor jeho díla Jean-Yves Tadié (*1936), který Proustovi věnoval i další knihy a nespočet studií. Originál biografie je z roku 1996, česky ji vydal Dauphin v překladu Miroslava Drozda v roce 2015. Dva svazky mají dohromady 1110 stran (samotný text má přes 800 stran, zbytek jsou poznámky a rejstříky).

3 16.02.2023

(Komentář III)
Když si přečte knihu někdo, kdo toho o Kunderovi moc neví, vyjde mu z něj, že to byl váhavec („Vahab“, „kunktátor“), prospěchář, lhář, mystifikátor, nevěrník, děvkař, kariérista, stalinista a komunista, který se tohoto přesvědčení možná nikdy nezbavil, že byl na peníze a druhé včetně své ženy jen využíval a podváděl atd. Opravdu by s ním manželka Věra vydržela šedesát nebo kolik let? A odešla s ním do Francie? Kdyby byl Kundera tak strašný padouch, jak se ho Novák místy snaží vylíčit, nestal by se spíše hvězdou normalizační literatury? Neudělal by podobnou sebekritiku jako Hrabal či Šotola?
U Novákovy knihy jsem zažíval řadu střídajících se rozporuplných pocitů jako u málokteré jiné knihy: Úžas. Napětí. Hltání. Radost z informací a řady objevů a odhalení. Netrpělivost, únavu a nudu. Naštvanost. Nevěřícný úsměv až smích na řadě míst (jak díky komickým či absurdním situacím, které Novák občas líčí, tak někdy i nad tím, jak to líčí a jaký zvolil přístup). Alergii na otazníky. Stud nad indiskrétností. Tady bych škrtal, tady bych upustil od spekulací, tohle bych nezveřejňoval. Bolení rukou a za krkem z toho, jak je ta kniha těžká a velká. Pocit, že s ní praštím a nedočtu ji. Že s ní zabiju buď Nováka, nebo Kunderu. Nadšení. Nedočkavost, až zase budu číst. Ať už to mám za sebou!
Provokativní knihy mám rád a je fakt, že Kundera si svou rozporuplnou osobností a jistým zastíráním minulosti o něco podobného asi „koledoval“. Méně je ale někdy více.
Mnoho otazníků v knize a zároveň kniha s mnoha otazníky, které zůstanou i čtenáři… Přesto ji mohu jen doporučit, ať si každý udělá obrázek a názor sám. A těším se, až Jan Novák napíše druhý díl o Kunderově „francouzském“ životě. Také se ale těším, až v Argu vyjde překlad biografie z pera Jeana-Dominiqua Brierra, která vyšla ve Francii loni ke Kunderovým devadesátinám jako vůbec první životopis slavného česko-francouzského spisovatele. Řada dosud vydaných knih se totiž zabývala Kunderovým dílem, jsou to literárněvědné či esejistické monografie nebo studie, o životě autora je toho v nich málo, okrajově či jen základní data a informace.

2 16.02.2023

(Komentář II)
Dočteno: Novákův Kundera – úžasná kniha, avšak s mnoha problémy a otazníky
(8. 7. 2020)
Co dodat k tomu, co jsem napsal před pár dny, když jsem měl knihu Jana Nováka Kundera – Český život a doba rozečtenou? Rozhodně ji nebudu až hystericky zatracovat jako někteří kritici, ale ani ji do nebe vychvalovat. Jsem moc rád, že vyšla a že jsem ji přečetl, protože Milan Kundera patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Úžasná je Novákova devítisetstránková biografie v tom, jak je podrobná a co vše Novák vypátral – sám bych nikdy neměl ani čas, ani schopnosti vyhledávat Kunderovy dávné články, horoskopy nebo díla, která napsal pod cizími jmény a o nichž jsem neměl ani tušení, a srovnávat různé verze a změny v textech v různých vydáních. Natož abych pročítal svazky, které na něj a jeho ženu vedla komunistická StB. Místy byla Novákova kniha strhující čtení, místy ale i dost únavné.
Kniha je tak nabitá informacemi, že to snad ani nejde vše vstřebat a zapamatovat si. Asi bych nemusel vědět všechno, hlavně co se týče toho, kde, s kým a jak Kundera souložil nebo jak se bavil s manželkou (přepisy StB z odposlechů) a co na něj prozradil Ivo Pondělíček a jiní; mnozí další naopak zachovali diskrétnost, a tak se Novák musí jen domýšlet a ptát se a spekulovat. Těch otazníků je tam ale až příliš mnoho… Líbilo se mi, jak je vše vsazeno do portrétu doby, kterou Novák sleduje (od Kunderova narození 1929 až do roku 1975, kdy odešel do Francie, občas s přesahem dál). Leccos sice znám, ale přesto mě například popisy sjezdů spisovatelů či okolností kolem zákazu různých časopisů nebo toho, jak to chodilo v nakladatelstvích či s pokrývačstvím textů apod., velice zaujalo.
Co se mi zdá problematické: Na mnoha místech bych krátil. Portrétní kapitoly kurzívou jsou dost neústrojné, buď jich mělo být mnohem více, nebo naopak žádné. Proč je tam třeba dlouhý portrét Jana Zahradníčka, jehož tragický osud je kontrastem téměř ke každému jinému osudu, nejen je ke Kunderovu (který mu odmítl pomoci, ale to přece nebyl zdaleka jediný)? Proč portrét Apollinaira, Fučíka? Na to stačil odstavec dva a další si zvídavý čtenář může dohledat… Chápu, že je tam portrét pana Dvořáčka, agenta-chodce, na nějž Kundera podal v roce 1950 oznámení (udání je snad silné slovo), nebo zajímavý portrét Kunderova přítele Ivo Pondělíčka (o jeho dramatických peripetiích v mládí jsem neměl ani ponětí) – mohly být ovšem kratší.
Na řadě míst Novák spekuluje na můj vkus až moc. A hlavně manipuluje se čtenářem tím, jakým tónem občas něco podá a lehce negativně to zabarví (a ono stačí málo): Co je špatného na tom, že byl Kundera podle Nováka na peníze? Že se chtěl živit psaním, když nic jiného kromě učení neuměl? Že nechtěl vydávat v samizdatu a kamarádit se s Havlem, Kohoutem nebo Vaculíkem? Že mu šel „marketing“ kolem jeho knih a že chtěl mít úspěch v cizině, potažmo že toužil po Nobelově ceně? To jiní spisovatelé nechtějí? Proč podávat negativně, kolik měl našetřeno a že si mohl koupit drahé auto? Že na filmech podle svých knih dostal za práva a scénář největší odměnu? Že byl „privilegovaný“ – jistě nebyl sám… Že „recykloval“ své texty a témata? Kdo to nedělá? Že je upravoval a cizeloval? Že nechrlil díla jako Hrabal a jiní? Že byl perfekcionista vážící každé slovo? Že si později dával pozor na překlady svých knih? (Po zkušenostech s překlady Žertu, o nichž Novák píše, se Kunderovi ani nelze divit.) Pro Hrabala a jeho sebekritiku v Tvorbě v roce 1975 má Novák skoro pochopení a omluvy, ale běda, kdyby to samé udělal Kundera! Že rád mystifikoval? Že si přibarvoval minulost? Že tolik váhal s odchodem do Francie? Ono je to tak lehké odejít z vlasti a pro spisovatele ze svého jazyka? Tady jsem měl pocit, že se Novák neumí nebo ani nechce vcítit – rodiče ho v 16 letech vzali do Ameriky a on pak nemusel řešit dilemata života umělce v normalizaci a rozhodovat se, zda odejít do exilu či ne…

2 16.02.2023

(Komentář I)
Právě čtu: Novákův Kundera (1. 7. 2020)
Knihy Milana Kundery (*1929) vesměs miluju, všechny jsem četl opakovaně a jistě se k některým zase vrátím. A čtu taky rád knihy a studie o něm. Takže ani kniha Jana Nováka (Argo / Paseka), věnovaná Kunderovu životu a tvorbě do odchodu do Francie v roce 1975, mi nemohla ujít. Je to už asi patnáctá, kterou o Kunderovi čtu. Tahle je samozřejmě nejobjemnější a nejpodrobnější (a nejvíc z ní bolí ruce, jak je těžká a velká). Čte se dobře, je na ní znát rozsáhlá Novákova práce s prameny, výzkumem a rozhovory. Obsahuje veliké množství informací a citací, takže je místy slast to číst, pokud vás Kundera zajímá. A protože podtitul knihy zní Český život a doba, je tam také spousta informací o tehdejších poměrech v literárním provozu, školství, vydavatelstvích, svazu spisovatelů atd.
Ale každopádně i po prvních 250 stranách mi z toho vysvítá, že je to spíš Novákův Kundera než Kundera od Jana Nováka... Vyčítat mu, že byl na peníze? Že rád mystifikoval a asi se tím bavil? Že dobře zvládal marketing kolem svých knih (to dnes přece chce každý)? Že si přibarvoval minulost? Kdo z nás to nedělá? A umělci zvlášť... Že nechrlil vyprávění jako Hrabal? Že "recykloval" myšlenky a texty a opečovával každý nápad? Argumentovat tím, že když něco popsal přesvědčivě a dobře v románu, že to musel i prožít, že se to muselo stát? Na mnoha místech cítím našeptávání pro čtenáře a jakési podprahové, nepřímé narážky: tohle dělal špatně, takhle se dobrý člověk nechová...
Případ s udáním agenta-chodce Dvořáčka v roce 1950 je ale popsán věcně a zasazen do kontextu doby a následná kapitola o osudech Dvořáčka je strhující.
O Kunderovi si nedělám žádné iluze, ale Novákův pohled na něj je místy až příliš jednostranný, některé jeho závěry dost spekulativní a těch otazníků, kterými se zaštiťuje, je tam snad až příliš mnoho. Je to ale jeho pohled, střípek do mozaiky, tedy spíš pořádný střep, a má na něj právo. A vyvolal diskuzi, za kterou jsem rád. Knihu samozřejmě s napětím a zvědavostí (a možná i únavou) v příštích dnech dočtu...

1 16.02.2023

(SPOILER) Na další knihu britské spisovatelky Susanny Clarkové (*1959) jsme čekali dlouho: Piranesi (2020) vyšel až 16 let po jejím úspěšném a skvělém debutu, románu Jonathan Strange & pan Norrell (2004), a 14 let po druhé knize Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (2006). Ačkoli nejsem čtenářem fantasy (četl jsem jen Tolkiena, Nekonečný příběh a právě Clarkovou, která mě svou první knihou nadchla), na Piranesiho jsem se velmi těšil. Je to román originální a dobře napsaný, ale já jsem se s ním trochu minul a čekal asi něco malinko jiného...
O ději se toho nemůže mnoho prozradit. Vypravěč a hlavní hrdina, zvaný Piranesi podle slavného italského grafika 18. století, který vedle vedut proslul především cyklem fantaskních žalářů (Carceri), žije v Domě, který je nekonečným labyrintem stovek Síní a Předsíní, v nichž se nacházejí tisíce soch; dolní patra jsou zaplavována mořem, v horních plují oblaka a hnízdí ptáci. Kromě Piranesiho je v Domě už jen Ten druhý. Jak se v Domě oba muži ocitli? Je v Domě někdo další? Je ještě někdo naživu? Kdo je přítel a nepřítel? Jak se Piranesi do Domu dostal? A co když se objeví někdo nový? Kdo je vlastně Piranesi a kdo je Ten druhý? Samé otázky...
Nekonečný labyrint Domu je působivý, magický a tajemný. Napětí roste pomalu až k thrillerovému finále. Inspirace nejen tvorbou grafika Piranesiho, ale též třeba Borgesem a jeho fantastickými povídkami (hlavně Asteriónův dům z knihy Alef). Dovedu si představit, že jednou podle knihy vznikne film, na němž se tvůrci vizuálních efektů a výpravy vyřádí... Popis Domu podněcuje čtenářovu fantazii...
Při čtení prvních stran jsem byl zmaten, co se vlastně děje, pak rozčilen, co to má být, což mám rád, pak již plně vtažen do magie prostoru, znepokojen osudem hrdiny, napnutý... Ale jakmile se začaly objevovat náznaky vysvětlení a dostavilo se finále, byl jsem trochu na rozpacích. Asi nejvíc mi vadilo zasazení děje do současnosti. K tomu labyrintu by se mi víc hodila minulost (jako v předchozích knihách Clarkové) nebo nějaké bezčasí, neurčitost. Ale to je možná způsobeno jen tím očekáváním, nevím. Každopádně budu na knihu myslet asi dlouho a některé obrazy nebo představy z hlavy jen tak nevymažu. Nakonec to vlastně byl i přes lehké zklamání vskutku nevšední čtenářský zážitek. A já mám rád, když mě kniha i trochu rozčiluje...

4 16.02.2023

Tlustý román Grandhotel Evropa (2018) o 640 stranách, jehož autorem je nizozemský spisovatel Ilja Leonard Pfeijffer (*1968), mě lákal obálkou, názvem i tématy: spisovatel Ilja se po rozchodu s přítelkyní usadí ve starém hotelu Evropa, aby se vyrovnal se zkrachovalým vztahem, něco napsal a vzpomínal na minulost, do čehož se mu připletou nejen hoteloví hosté, majordomus, poslíček Abdul, nový čínský majitel hotelu nebo tajemná bývalá majitelka žijící v pokoji č. 1, který nelze najít, ale také četné zajímavé úvahy o minulosti a budoucnosti Evropy (kontinentu, který je tak nabitý minulostí, že už v něm nezbývá místo pro budoucnost), o umění a fenoménu masového turismu či imigrantů z třetího světa. Důležitou roli hraje nejen Iljův rozpadlý vztah k italské kunsthistoričce Clio a jejich život v Janově a pak v Benátkách, ale také pátrání po zmizelém posledním obraze malíře Caravaggia nebo skupina filmařů, která chce natočit jakýsi dokument ve spolupráci s Iljou.
Jenže udržet čtenářovu pozornost a zájem na více než šesti stech stranách se nepodaří každému, alespoň u mne se to autorovi nepodařilo. Zhruba poslední třetina už pro mě byla spíše nudou a utrpením a nezachránil to ani konec, u něhož jsem měl pocit, že prostě nic lepšího autora nenapadlo a že bych si u tak dlouhého románu zasloužil něco lepšího. Škoda, zpočátku mě román bavil, i když postavy Ilji a Clio mě děsně štvaly, stejně jako celá linie se skupinou filmařů; ani téma Caravaggio mě nakonec neuspokojilo. Leckteré autorovy úvahy však stojí za pozornost, jen se pak už spíš opakovaly...

1 16.02.2023

Ruskou spisovatelku Ljudmilu Ulickou (*1943) jsem si velmi oblíbil, první autorčin román Medea a jej deti (1996) mě tentokrát ale bohužel zklamal... Děj je roztříštěný a nepostupuje chronologicky, kolem titulní postavy, bezdětné krymské Řekyně Medey, se točí mnoho postav, v jejichž vztazích jsem se ztrácel. Jsou to synovci a neteře Medey a jejich děti, přátelé a další. Medea se narodila na začátku 20. století a prožila ho téměř celé, tudíž sledujeme i vliv historie na životy postav v Rusku. Medea prožila šťastné manželství i léta samoty. Ale nějak tu chybí to, co znám z děl pozdějších, možná větší vypravěčská suverenita, tragika, strhující osudy a příběhy; zkrátka tentokrát mě Medea a postavy kolem ní nechaly spíše chladným, byť tam samozřejmě byly i momenty zajímavé a silné...

16.02.2023

K nejvýznamnějším poválečným americkým spisovatelům se řadí Don DeLillo (1936). V češtině vyšlo zatím šest DeLillových románů, z nichž nejstarší je Prašivý pes; Bílý šum, jeden z vrcholů autorovy tvorby (Národní knižní cena 1985), bohužel vyšel v dosti problematickém českém překladu (kéž bychom se někdy dočkali překladu lepšího!); rozsáhlé Podsvětí je považováno za DeLillovo opus magnum; tři romány z poslední doby Cosmopolis (filmovou verzi Davida Cronenberga s Robertem Pattinsonem v hlavní roli mladého miliardáře známe i z našich kin), Padající muž a Bod Omega byly spíše zklamáním; o to větší pozornost a nadšení naopak vzbudila v roce 2011 DeLillova první sbírka povídek Anděl Esmeralda, kterou vydalo Argo v překladu Petra Onufera. DeLillo do knihy vybral devět starších povídek, publikovaných do té doby pouze časopisecky, a to od konce 70. let do současnosti. Hlavními tématy DeLillovy tvorby jsou odcizení v moderní společnosti, složitost lidské komunikace, odlidštěnost a přetechnizovaný svět, paranoia a strach, neurčitý pocit ohrožení. To všechno najdeme jak v jeho románech, tak právě i v povídkách, které mohou být i jakýmsi úvodem do DeLillova světa. Charakteristické také pro tyto povídky je, že se obejdou bez pointy a většinou mají otevřený konec; zanechají ve čtenáři nezodpovězené otázky, podnítí ho, aby si domyslel, co se s postavami dělo dál a především vyvolají pocit neklidu – na čtenáře se přenese něco z obav či myšlenek DeLillových postav i melancholie, která tyto povídky provází. Další důležitou kvalitou je pak DeLillův působivý jazyk, záliba v paradoxech, rafinovanost, s jakou na čtenáře přenáší onen podivný neklid. V povídkách se toho ani moc neděje, nemusí to být hned drama, a přesto je čtenář zasažen. V povídce Stvořený svět uvíznou dva milenci na malém karibském ostrově a nedaří se jim dostat do přeplněných letadel. Projevy lidskosti ve třetí světové válce sledují dva kosmonauty ve vesmíru, zatímco na Zemi zuří válka. Jedním z vrcholů knihy je krátká povídka Běžec o mladíkovi, který při běhání v parku zahlédne odjíždějící auto a má pocit, že se něco stalo. Ptá se jedné starší ženy, která mu vysvětlí, že z auta vyskočil muž, popadl dítě, s nímž byla venku matka, a odjel. Žena se domnívá, že to byl otec dítěte, který se s ním nemůže vídat, a proto ho unesl. Mladík se pak dozví od policisty, že matka dítěte toho muže neznala, ale mladík pak pochopí, že pro starší ženu bude lepší, když ji nechá u její konstrukce s otcem-únoscem… Akrobatka ze slonoviny vypráví o Kyle, která žije v Athénách a učí zde angličtinu. Kyle má strach z dalšího zemětřesení poté, co jedné noci prožila hned dvě krátce za sebou. Anděl Esmeralda se odehrává v Bronxu, kam jezdí skupina jeptišek rozdávat jídlo a pomáhat chudým, feťákům, bezdomovcům či problematické mládeži. Baader-Meinhofová jsou jména německých teroristů ze 70. let. Na cyklus obrazů inspirovaných těmito zločinci se chodí do muzea dívat jedna žena, kterou tam osloví cizí muž. Žena ho pozve k sobě domů, ale pak se ho chce zbavit, když dostane nevysvětlitelný strach. Půlnoc v Dostojevském vypráví o dvou studentech univerzity na americkém maloměstě, které zaujme neznámý starý muž, o němž si pak oba mladíci vyfantazírují celou jeho identitu, aniž kdy zjistí pravdu. Srp a kladivo vypráví o vězni, který v televizi sleduje své dvě malé dcery vystupující v dětských zprávičkách, kde informují o světě financí. A konečně Hladová je příběhem muže, který denně navštěvuje několik filmů v různých kinech a pak sleduje ženu, která tráví den podobně; marně se s ní snaží navázat kontakt…

1 08.02.2023

(SPOILER) „Jak se opovažujete, pane? Co je to za konec!“ spílala jedna čtenářka autorovi románu Kvítek karmínový a bílý. Jiný čtenář mu napsal: „Co se konce týče; píšete pokračování, ne? Sofie vyroste v moderní ženu s průkopnickými názory, možná se sama stane spisovatelkou?“ A další čtenář protestoval: „Romány nemají prostě jen tak přestat! Romány se nepodobají skutečnému životu. Romány mají mít uspokojivé sevřené konce.“ Jak vidno, otevřený konec románu nedal spát nejednomu čtenáři – mě nevyjímaje. Po devíti stech stranách zajímavého a čím dál napínavějšího čtení se prostě nechceme smířit s tím, že se nedozvíme, co se stane s hlavními hrdiny, s nimiž jsme strávili tolik času, sžili jsme se s nimi, zamilovali si je nebo je naopak nesnášeli. Michel Faber (1960), autor bestselleru z viktoriánského Londýna (v originále vyšel v roce 2002, česky v Argu v překladu Viktora Janiše v roce 2014), dostal řadu dopisů od čtenářů ze všech koutů světa a mnozí z nich byli s jeho zakončením nespokojeni, byť jinak román chválili. Faber však pokračování svého mistrovského díla neplánoval; vše, co chtěl napsat o svých postavách, už napsal. Nakonec se ale čtenáři přece jen dočkali něčeho, co sice není pokračováním románu, ale co je k některým jeho postavám vrátí: sbírka sedmi povídek Jablko z roku 2006 má podtitul Povídky ze světa Kvítku karmínového a bílého a česky vyšla přesně rok po vydání Kvítku (opět v Argu a v překladu Viktora Janiše). Právě v předmluvě k Jablku Faber cituje některé dopisy od čtenářů a vysvětluje, proč nenapsal pokračování Kvítku a proč napsal nakonec aspoň tyto povídky. Nechť však čtenář opravdu nečeká, že se podrobně dozví, co se stalo se Sugar, Sofií, Agnes, Williamem či Emmelínou, byť jistých náznaků se dočká. Prostitutku Sugar, která se v Kvítku osudově zaplete s dědicem voňavkářského impéria Williamem Rackhamem, což ovlivní život nejen jejich, ale i Williamovy manželky Agnes a dcery Sofie i dalších postav, autor „navštíví“ hned ve dvou povídkách, ale ještě v době, kdy pracovala v bordelu paní Castawayové a Williama dosud nepoznala. V první povídce Vánoce v Silver Street chce Sugar udělat radost chlapci Christopherovi, který je synem jiné prostitutky a v bordelu vykonává různé práce; protože chlapec sotva ví, co jsou Vánoce, koupí mu Sugar přáníčko a dobré jídlo. V povídce Jablko pak Sugar jednou po ránu vzbudí zpěv křesťanské misionářky z ulice a Sugar přitom uvažuje o čtení románů na pokračování, o psaní vlastní knihy i o tom, jak jednou určitě vypadne z tohoto podniku, až pozná nějakého boháče, jehož si omotá kolem prstu… V bizarní povídce Clara a Krysí muž zjistíme, že bývalá komorná Agnes Rackhamové Clara, která byla propuštěna, se živí jako pouliční prostitutka. Sledujeme, jak splní/nesplní podivné přání jednoho podivínského klienta. Čokoládová srdíčka z Nového světa se odehrávají asi dvacet let před událostmi Kvítku; hrdinkou je tehdy ještě mladá Emmelína Curlewová (v Kvítku ji známe jako Foxovou). Její otec, dr. Curlew, má obavy, že jeho nepříliš hezká dcera zůstane starou pannou a s nadějí pohlíží na to, když jí jeden majitel bavlníkových plantáží z americké Georgie (a přirozeně otrokář) pošle bonboniéru a dlouhý dopis reagující na jeden z mnoha Emmelíniných dopisů proti otrokářství, které dívka posílá do Ameriky. Moucha a její účinek na pana Bodleyho nás zavede do jednoho bordelu, který dopoledne navštíví pan Bodley, přítel Williama Rackhama, nikoli však, aby využil služeb jedné z dívek, ale spíš aby si vylil srdce, neboť ho postihla jakási existenciální krize, z čehož jsou bordelmamá i přítomné dívky poněkud v rozpacích. V předposlední povídce Medicína se podíváme přímo za Williamem několik let poté, co Sugar zmizela i s jeho dcerou Sofií a co se jeho žena Agnes údajně utopila v Temži. Zjistíme, že předčasně zestárlý a nemocný William, utápějící se v alkoholu, je podruhé ženatý a že na Sugar vzpomíná se směsí zlosti, lítosti i touhy. Poslední a nejrozsáhlejší povídka Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích má nejbohatší děj (některé předchozí povídky jsou spíš jakési črty a děj vlastně ani nemají) a naznačí leccos zajímavého o osudu Sofie Rackhamové; a mj. vypráví o hnutí sufražetek v roce 1908. Povídky obstojí samostatně i u těch, kteří Kvítek neznají, ale přirozeně daleko víc si je vychutnají čtenáři, kteří Kvítek četli. Jsou skvěle napsané, jak je ostatně u Michela Fabera zvykem; a výborně přeložené, jak je zase zvykem u Viktora Janiše.

2 08.02.2023

Druhý ze tří románů jugoslávského spisovatele Iva Andriće (1892–1975), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961), Most na Drině (Na Drini ćuprija, 1945) vznikal stejně jako Travnická kronika a Slečna dělá peníze za druhé světové války v okupovaném Bělehradu, ale vydán byl až po válce. Autor toto své vrcholné a nejznámější dílo věnoval bosenskému městečku Višegrad na řece Drině, kde trávil dětství. Slavný a krásný kamenný most zde byl vybudován v letech 1571–1577 na příkaz Mehmeda paši Sokoloviće, velkého vezíra celkem tří sultánů, a to na strategickém místě, kde stará římská obchodní a vojenská cesta z východu z Istanbulu překonávala řeku Drinu a pokračovala do bosenského vnitrozemí, do Sarajeva a dále k Jadranu. Mehmed paša se narodil nedaleko Višegradu a v dětství byl odvlečen a poturčen.
Andrićův román-kronika ("višegradská kronika") zachycuje dlouhou historii mostu, městečka a krajiny, význam této stavby pro Višegrad a několik staletí válek a etnicko-náboženských sporů, jichž byl most svědkem. Bohatý děj s mnoha postavami a skoky v čase začíná stavbou mostu a končí první světovou válkou; málokterý román se odehrává v tak dlouhém období (a přitom má jen 300 stran). Autor ovšem klade důraz zejména na dobu zhruba od poloviny 19. století. "Hlavní postavou" je most samotný; vše se odehrává na něm nebo v jeho blízkosti, on je svědkem mnoha příběhů, životů, lásek, tragédií, poprav, povstání, nenávisti, válek, povodní i klidných časů a proměn doby i městečka a jako němý svěděk přežívá všechny pohromy; často poškozen, přesto přetrvává jako krásný a užitečný symbol: "...život je nepochopitelný zázrak, protože se sice neustále opotřebovává a drolí, ale přesto trvá a stojí pevně ,jako most na Drině'."

2 08.02.2023

Vezírův slon, výbor z povídek srbského spisovatele Iva Andriće (1892–1975), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961), obsahuje 17 textů, od kratších, jako jsou třeba Most přes Žepu, Ćorkan a tanečnice, Láska v městečku nebo Dopis z roku 1920, až po rozsáhlejší, jako jsou Vezírův slon, Aničiny časy, Neklidný rok, Prokletý dvůr nebo Mara milostnice. V působivých osudech mnoha různých postav z různých společenských prostředí i věr, agů, begů, vezírů, muslimských, křesťanských a židovských obchodníků, kněží a mnichů všech bosenských vyznání, městských i venkovských obyvatel či osudových žen vyvstává sugestivní obraz staré Bosny. Nejednou má v příbězích navrch lidské zlo, osudová vášeň, zničující láska nebo zásahy "velké historie".
Tak jako ve svých třech výborných románech Travnická kronika, Most na Drině a Slečna dělá peníze, i v povídkách je Andrić kronikářem Bosny, Sarajeva, Travniku či Višegradu nebo venkova, z časů turecké nadvlády, rakousko-uherské okupace a prvních dnů královské Jugoslávie, kronikářem pečlivým, barvitým, někdy trochu zdlouhavým, který ale vždy dokáže čtenáře zaujmout svými příběhy lásky, krutosti, násilí, nenávisti, zmařené touhy či lidské směšnosti a podivínství, ať už bosenského lidu nebo cařihradských vězňů (Prokletý dvůr).

08.02.2023

Jedno z vrcholných děl jugoslávského spisovatele Iva Andriće (1892–1975), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961), román Travnická kronika (Travnička hronika, 1945). Historický román se odehrává během napoleonských válek, v letech 1807–1814, v bosenském městě Travnik, kam byl jmenován francouzský konzul Jean Daville a o něco později i konzul rakouský. V Travniku sídlí též turecký vezír, dorazí sem Davillova pracovitá manželka a jeho tři děti, spolupracuje s ním tlumočník d'Avenat a později mladý tlumočník a úředník Des Fossés, který má zcela odlišnou povahu a názory než téměř čtyřicetiletý Daville.
Sledujeme život v Travniku, kde pospolu žijí Bosňané, Turci či Židé, muslimové, křesťané katoličtí i pravoslavní a lidé židovské víry; autor popisuje diplomatická jednání, spory, vášně, války, odlišnost jednotlivých skupin atd., a to na základě bohatého dokumentárního materiálu z oblasti historie civilizace, etnologie a autentických spisů o historických osobnostech, které jsou v románu prezentovány. Pomalu plynoucí nádherné vyprávění, psané krásným jazykem, je fascinující kronikou dávných časů... Dodám ještě, že Andrić se narodil v obci Dolac u Travniku.
"Člověk, aby se nezastavil a neklesl, klame sama sebe, zasypává nedokončené úkoly novými, které rovněž nedokončí, a v novém podnikání a úsilí hledá nové síly a více statečnosti. Tak člověk okrádá sebe sama a časem se stává větším a beznadějnějším dlužníkem vůči sobě a všemu kolem sebe."
"Není hrozné, že se stárne, slábne a umírá, je ale hrozné, že po nás přicházejí a nás zatlačují noví, mladší a tak odlišní. V tom vlastně teprve spočívá smrt. Nikdo nás netáhne k hrobu, ale strkají nás tam zezadu."
Konzul Daville: "Ach... tento Travnik a všechno na sto mil kolem něho, to je samá blátivá poušť, obydlená bídníky dvou druhů: mučiteli a mučedníky, a my jsme ti nešťastníci, kteří musí žít mezi nimi."

08.02.2023