milary komentáře u knih

Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Vyřčené slovo je jako vystřelený šíp, do toulce ho nevrátíš.

Mlčení...
...Mohli jsme si možná sednout ke stolu a promluvit si... rozjímá Svatopluk nad matčinou postelí v ústavu. Než se znavená zamlžená mysl vzmůže vypustit z úst jméno. Chybné jméno. Závan dojetí jako by nikdy nebyl. Vždycky! všechno pokazila...

Slova...
Ta chorá... Křižují křikem i šeptem, vyřčena i na papíře. Uzamykají do mlčení, kde po zlatu ani památky...

(Pro)mlčení. (Za)mlčení. Strachy. Křivdy. Zbabělosti. Omyly. Domněnky. Lži...

Ubližující, chybující, toužící, trpící, v pýše mrhající časem, silami, životem...
Křičící. Němí. My...


Na "Tiché roky" jsem si počkala. Tři skvělé knížky předchozí, je možné, aby i tahle..?
JE.

67 03.04.2021

Bolelo to čtení. Asi přejdu na leporela. Třeba „O Smolíčkovi“. Taky by se v komentáři objevilo mnohé, co momentálně chaoticky vybuchuje v mé přecpané hlavě. Akorát by to bylo drobet jednoznačnější; navíc s tím správným koncem a autoritativním ponaučením do budoucna.

Úděl. Jho. Jistota. Lpění. Poslušnost.
Pokušení. Svoboda. Vabank. Důsledky.
Rezignace. Lhostejnost. Otupělost.
Naděje. Nezlomnost.
Osud.
ŽIVOT.

O tom ta knížka pro mě byla především. Věčný život - život věčný, pokračující bez ohledu na jednotlivce, epochy, smrt. My všichni jsme součástí nekonečného proudu, vezeme si v chatrných loďkách vyměřený čas, obdarování, marnost, krutost, křivdy, viny, radost, víru, odpuštění, malichernost, závist, moudrost, nenávist, lásku, světlo, tmu…
Svůj úděl.

„Šikmý kostel“ je mi jednou velkou metaforou života, podobenstvím o naší existenci.
„Šikmý kostel“ je také výjimečný silný příběh, obohacující a podnětný, nádherně napsaný.
Jsem za tenhle mnohovrstevný zážitek moc vděčná.

60 22.06.2020

„Vejce a já“ jsem v minulosti četla mockrát. A vždycky, když jsem ho někomu dohazovala, hlavním argumentem bylo: to se nachechtáš!!
Pobavila jsem se královsky i tentokrát. Vypointovat líčené tedy Betty MacDonaldová vážně uměla. Bez mnohomluvnosti, s humorem tak suchým, že by s ním snad chytnul i „Sporák“. Ale báječně mě doslova zaskočila jiná věc. Jako bych teprve teď dokázala docenit, jak úžasně uměla psát. Jak barvitě i poeticky dokázala vykreslit prostředí, jak důsledně udržela - jednou perfektně vystavěné – charaktery, jak třaskavou směs kontrastů dokázala namíchat, aniž by podlehla lacinosti a přebujelosti. Což o to, každý, zdá se, není uchvácen tématy slepičí farmy, mě to ale bavilo moc. (Navíc jsem znovu žasla, co všechno se dá přežít a ještě o tom vtipkovat. Těším se se vymýšlením toho, v jak odlišném stylu by se taková storry dala pojmout. Jedno oko by nezůstalo suché!)
A tak není divu; v mé galerii imaginárních kamarádů má Betty na čestném místě postel s nebesy.

59 31.05.2020

Poslouchala jsem jako (Vladimírem Čechem dokonale načtenou) audioknihu. Blaženě jsem se bála, nejlépe večer, v teplém ochranném valu peřiny spolehlivě eliminujícím případné napadení. S gradujícím napětím znovu úměrně rostl můj obdiv nad geniálně vystavěným detektivním příběhem, ke kterému se tak ráda vracím. A znovu a znovu jsem opět v duchu marně předkládala své argumenty, vždycky o krok pozadu za vysvětlením, a tak...nezbyl...žádný...

58 05.11.2019

Slyšela jsem v podání Petra Čtvrtníčka, bylo to skvělé.

Dlouho předlouho odkládaná knížka, v určité době trochu kapric, jakože - tys fakt? nečetla? Orwella?? NE!!! Mulisymulisy!!! :(((( ... A pak už mi nějak unikal, vždycky bylo něco jiného. A pak už mi tolik nesešlo na tom, co si kdo myslí o mém výběru četby, až jsem se nakonec sama sebe jednou zeptala - tys fakt nečetla Orwella? - a koupila jsem si ho.

Některé knížky nepromeškáte, Farma zvířat k nim patří. Vlastně, bohužel. Je to podobenství o tom, co bylo, je, a bezpochyby taky bude, což odvážně tvrdím, přestože jsem si zrovna někam zašantročila svou křišťálovou kouli. Když jsem doposlouchala, tak si (ještě v zajetí té síly) povídám - super, máme to z krku, ještěže někoho napadlo to napsat... A pak jsem se vzpamatovala, rozpomenula se KDY to Orwell napsal, a co se stalo od té doby všude možně. No, co naděláme. Třeba jednou... (?)

53 20.06.2021

Na knihách paní Mornštajnové mě fascinuje ledacos. Hotýlek, mnou čtený jako třetí v pořadí, sliboval od počátku ságu, která má - vzdor spletitosti vztahů - jasnou a uvěřitelnou dějovou linku, v níž se neztrácíte. A tudíž si můžete vychutnávat excelentní vyprávění, aniž byste se museli vracet v textu a bádat po souvislostech. A znovu je v tom vyprávění všechno tak jednoduše napsáno, jako by o nic nešlo. Jako kdyby se to letité téma zločinu a trestu, příčiny a následku, selhání a nevratnosti v příběhu objevilo jen mimoděk, ovanulo člověka chladem a mělo zmizet. Vždyť nakonec co se dalo dělat, že?
Jenže nezmizí. A na to, nač jiní autoři potřebují mnohem víc stránek, slov a emocí stačí v Hotýlku otočit list. A víte, že je amen. Že pro totalitní krutost a praktiky je slabošství, zbabělost a alibismus živná půda. A i když se režimy časem obmění a minulost je zdánlivě uzavřena, prázdno po nevratném umožňuje už jen přežívání. Šťastné konce se zkrátka nekonají...

49 11.02.2019

Marťana jsem - už je to nějaký ten pátek - dřív viděla než četla. A zanechal fajn dojem. Jak se mi ale pořád stýská po Weirově Spasiteli, zatoužila jsem po plné verzi a poslechla si audioknihu. Nezaváhala jsem. Janové Vondráček a Zadražil nezůstali předloze nic dlužni. Četli úžasně.

A knížka mi přinesla znovu intenzivní požitek z Weirova vypravěčského umu; spolkla jsem návnadu bez zaváhání a tentokrát mě vůbec nelekala téměř nepřetržitá řada technických složitostí, souvisejících s přežitím či nepřežitím hlavního hrdiny "zapomenutého" na Marsu.
Úplně to nechápu, ale bez ohledu na jejich množství jsem prosvištěla dějem uspokojivě v obraze. Asi proto, že Weir vedle vědecké záhadologie pevně třímá otěže srozumitelnosti dějových příčin a následků, takže se ani humanitní typy neztrácejí. :)

Vedle hlavního sympaťáka - aniž supermana, oplývajícího optimismem a smyslem pro humor - , je Marťan zalidněn množstvím postav stejně zajímavých, se kterými je radost pobýt.
A mimo napětí, spád a vtip je v knížce to, co moc potřebujem. Připomenutí, že lidstvo může společně překonat mnohá protivenství. A občas to i dělá(me)... ;)

48 04.12.2022

Nějakou chvíli mi unikal, "Muž, který sázel stromy"... A pak jsem si užila trojnásobně.
Příběh: ten zcela přímočarý děj, tak nezvykle nekomplikovaný, až měl člověk chuť nakukovat stránkám za rohy, protože... takhle jednoduché to přece nemůže... nebo může..?
Poslech: asi neexistuje nikdo, komu bych to vyprávění s přesahem věřila víc, než Markovi Ebenovi.
Obraz: úchvatná animace v krátkometrážním filmu, který režíroval Frédéric Back. Neuchopitelná, mihotavá, jednoduše krásná.
A navíc, bylo hezké dostat se k tomu příběhu ve velikonočním týdnu...

48 08.04.2020

Jedna z mála knížek, u kterých si nejpozději kolem páté stránky v panice říkám - ach, už jenom 1193 (930, 2850...) stran do konce, bože, co si počnu???
Nesnáším srovnávání. Takže: mně to tedy připomíná Velinského. Bodejť, vždyť se taky v textu mihnul Pavel Vodsloň :). Ale tím to nebude. A taky doba je jiná, a všechno aktuálně přímočařejší a bezservítkovatější - a přesto: je to ta samá rychlopalná a setrvalá průtrž neuvěřitelných hlášek, kterou si může dovolit jen mozek přeštědře obdařený vším myslitelným autorsky použitelným, vč. kreativity v maximálním levelu. Což zároveň znamená, že je to bez oddechu, pauzírování a nafukování od začátku do konce tak poutavé, že se žebříček důležitosti obvyklých činností nekompromisně sesouvá v základech ve prospěch dočtení knihy.
Jednu droboulinkou připomínku bych přece měla: rozkrytí hrdinových problémů ve vztahu pomocí moudrých argumentů je - co se týče osoby argumentující a situace, za které se tak děje - , podle mě úsměvně nepravděpodobné...
Ale jestli chcete číst vážně dobrou recenzi, vřele doporučuju neuvěřitelně zajímavý doslov Jiřího Pavlovského. (A třešničkou na dortu je i autorovo Poděkování).
A já končím tím, že jsem Rychlopalbu objevila sice se značným zpožděním, ale zato v době, kdy vyšel zrovínka druhý díl, a tak nemusím čekat. Heč!!

47 29.11.2019

Od Aleny Mornštajnové jsem četla zatím "jenom" Hanu. Slepou mapu jsem tedy brala do ruky jako něco se zárukou; to se člověk může docela dobře splést. Ale ne v tomhle případě...
Občas jsem vůbec nevěděla kdo jsem a kde jsem, zkoprnělá, jak se na mě valily dějové smyčky, historie jako na dlani, tak přehledná, tak věcná - všechen ten humus, který zahrnují všechny anexe a odsuny a totality, zabraná území států i životů, vlekoucí se následky strachu a nesvobody, a dilemata a špatná rozhodnutí pod tlakem, rezignace a úpadek. A tíha na prsou při přemítání - být tehdy na jejich místě, tak - co..? A pachuť zbabělosti. A úleva, že jsem nemusela...
A přitom je to napsáno tak poklidně a střídmě a dějinné reálie jsou tak nenásilně vpletené do smyšleného příběhu a - člověka to úplně ochromí.
Ale nejsilnějším dojmem je přesto naděje, kterou ta knížka nabízí...

45 20.10.2018

Včera večer jsem slzela při usínání. Ráno jsem si to zopakovala, jelikož jsem se bála, že jsem něco zaspala a nechtěla jsem o nic přijít. A teď si vemte, že Spasitel je v podstatě jedna dlouhá lekce fyziky (v rádoby šetrnějším případě chemie, biologie, či jiné vědy) a ta mě nikdy moc nebrala. Přiznávám bez mučení: kdyby to nečetl Lukáš Hlavica, ten nej ze všech nejlepších, nedovedu si úplně představit, že bych na začátku nepřeskakovala, ale...

Zprvu jsem - povzbuzena částmi na Zemi, předcházejícími misi - , chtěla porozumět všemu. Vracela jsem se pořád dokola a rušila si poslech neustálým: Cože? Cože?? - než jsem pochopila, že to opravdu NENÍ kurz fyziky, ale lekce zcela jiná, když už... A ono to najednou samo přeskočilo do úplně jiného módu, zdánlivě nekompatibilní kostičky stavebnice vytvořily pevné základy úžasného příběhu a pak už se vůbec nešlo odtrhnout.

Strašně moc se mi líbí komentář TaLu. Básník. Umělec... A asi taky nimrod. Protože tohle byl zásah přímo "na komoru".

A tak jako se žertem tvrdí, že sladkosti nejdou na tloušťku, jelikož padají rovnou do srdíčka ;), tak taky Weir jakýmsi záhadným způsobem obešel mé dávné školní averze, pominul, že sci-fi téměř nečtu, nevzal na zřetel mou odtažitost, která se vinula počátky poslechu, špikována v duchu stylizováním komentáře ve smyslu jakože na tohle se teda já! můžu vykašlat, a -
přiměl mě poslouchat a slyšet. Trnout. Usmívat se v dopravním prostředku :). Dojímat se, aniž by mi to přišlo trapné. Nechat si zarůstat sluchátka do uší. Etc...
Zážitek z těch, co potřebuju. (A ještě jednou smekám před interpretem).

44 13.04.2022

Prostě láska na celý život...

44 15.10.2018

Věřte nevěřte, můj první Backman. Ještě ke všemu vánoční...
Knížky s třeskutě kladnými hodnoceními dost často dost dlouho odkládám; bojím se, že zrovna já budu kverulant, ztrémovaná beru už dopředu přísnější metr, naskakuju do děje naspídovaná, hůř se orientuju. I v knížkách, ve kterých se lze od samého začátku orientovat lépe než zrovna v téhle :)).
Úzkosti a jejich lidé, hmmm.., - že by se mě to nakonec nějak týkalo??

Nádherná knížka, bláznivá a láskyplná, knížka o rodičích a dětech, o tom, co bolí i hřeje duši, o snech, nadějných plánech i nezdarech, o domnělých selháních, o tom, co život obnáší a nám všem v různých obměnách servíruje, o tom, o čem neumíme mluvit...
O ubližování a odpouštění, o soucitu.

Vždycky, když mě napadlo, že to už je trochu moc, že snad nemusí být všechno řečeno a dořečeno, když už jsem měla tendenci vytahovat ten pitomý metr, zaznělo něco, co uvedlo věci do souvislosti, co je zaokrouhlilo, co mě dojalo, cosi mi připomnělo, a já zapomněla na své výhrady, vděčná za vnímavost, za moudrost, za přesah, za pohlazení.

Těžké, vybrat interpreta. Otakar Brousek ml. ale nepominul nic, co Backman nabídl. Včetně léčivé koňské dávky laskavě potrhlého humoru.

43 04.01.2022

Když čtu níže uvedené komentáře, jsou zejména dva z těch pětihvězdičkových tak výstižné, že už bych se asi jen opakovala, pokud bych se pokoušela knihu dál rozebírat. Navíc, anotace je tentokrát dost vypovídající.Tak snad jen - miluju skvělé vypravěče. Okouzlilo mě téma. Pohltilo mě neklidné napětí a neuchopitelnost. A navíc, kdypak se vám stane, že při čtení cítíte šlehance kopřiv a ostřice, každé komáří štípnutí, obrovskou nutkavost i únavu a vidíte na půdě částečky prachu, které vás šimrají v nose? A nenaštve vás, že se nedozvíte odpovědi na své otázky výměnou za přetrvávající pocit poněkud halucinogenního tajemna? No, mně se to moc často nestává...

42 26.09.2018

Knížka, kterou jsem zvolila jako domněle "méně drásavou", když jsem neměla na základě recenzí dost motivace k očekávanému emočnímu výdeji při četbě osobních výpovědí v jedné z knih Niny Špitálníkové. To samozřejmě nemá být srovnání; jde čistě o zcela špatný odhad intenzity pocitů, které mě pak provázely Soběstačným a utkvěly mi v hlavě po dočtení.

Anotace mi načrtla scénář, který působí spíš jako nabídka pro děti a mládež. Což by mohla být vlastně taky pravda. Jenže mezi jedenácti a patnácti lety zeje propastný rozdíl. Přemýšlím, jak by bylo fajn, kdyby to každý z těch jedenácti až patnáctiletých jedinců mohl číst nějak postupně. Prostě, až příjde jeho čas. Ale to nejde. A je to velká škoda, protože Soběstačný je knížka, která vypovídá o strašně moc věcech, které v tom věku může (či musí) člověk žít a které jsou často těžké a nesdělitelné. Nebo není komu je sdělit. Být na ně sám je zlé. Možná jsme už zapomněli, jak moc.

Jakkoliv Štěpán vypadá jako potomek z říše rodičovské fantazie, přece je jeho příběh psán tak, že mu lze věřit. Žádná agitka.
Pevně věřím, že kluci (a holky) s takhle přirozeně dobrým morálním kompasem existují. A že zvládají věci, které jsou nám dospělým kolikrát na obtíž a před kterými zavíráme oči. Abychom cosi nemuseli. Protože je to snazší.

Právě proto je ta knížka pro dospělé. Snad, abychom ty oči nezavírali tak často. Třeba před tím, co se nám teď zrovna nehodí. Třeba před tím, co žijí - i díky nám - ostatní. A nám se nechce vidět, že to k žití moc není...

Poslouchala jsem. Zuzana Kainarová četla svou část tak, že mrazilo. A Lukáš Hejlík doprovodil jedenáctiletého "Štěpu" k patnáctiletému Štěpánovi s uvěřitelností, která mi dávala zapomenout na okolní svět.

40 14.09.2022

Mě to bavilo. Víc než seriál Babylon Berlín, ve kterém jsem se místy trochu ztrácela. Asi bych čekala opak, protože knížku jsem nečetla, nýbrž poslouchala. Ale interpreta (Jana Teplého) bylo možno "nevnímat" a zcela se oddat ději. Neklamná známka toho, že četl skvěle.
Jsou tu moc zajímavé komentáře. A já si znovu uvědomuji, jak je hodnocení závislé na tom, co komu z nás v danou chvíli sedne. Seriál Babylon Berlín měl - kdyby nic jiného - atmosféru jako hrom. A tady mi ji krásně dotvářely popisy, a také místopisné názvy; udržovalo mne to stále v náladě prostředí, připomínalo se mi to ve chvíli, kdy jsem poslech nuceně přerušila (například proto, že jsem už opravdu nedokázala "ujít" další kapitolu na trenažeru :)), nutilo mne to "vidět". Bažila jsem po charekteristických znacích; nerušilo mne vypočítávání cigaret, ani nic jiného, za sebe jsem neměla pocit, že by mi v textu (bezvadně přeloženém) něco zásadního scházelo. Vůbec nepopírám níže uvedené argumenty, mě ale příběh chytil od začátku a do konce nepustil. Výhrady? I kdybych je měla, v podobných případech je zametám pod koberec.
Myslela jsem hodně na to, co kdesi v komentáři použila mnou vysoce respektovaná kap66. Upustila tehdy od svých sofistikovaných a nadmíru výstižných postřehů ke čtenému, a velkoryse shrnula přístup k autorským vzepětím (jistěže v ohraničené oblasti žánrů) nějak v tomhle smyslu: Pobavils mě? Mám tě ráda. Pobavils mě hodně? Mám tě hodně ráda... :)
Pro mě to znamená čtyři hvězdy pro Kutschera. A dala bych i pět. Ale šetřím. Dílů je hodně :).

39 17.04.2020

Bible je, kromě jiného, pro mě oříšek, ořech, na kterém si lámu zuby, a budu. Světlo, povzbuzení, poučení - a taky zdroj mých pochyb, naštvání z lidsky nepochopitelného, neuchopitelného, skrytého. Děkuju, TaLu, že jste ji tak moudře dokázala vystihnout.

Věřím. Mimo jiné v to, že právě na dtbk se nemusíme (ani bychom neměli) zdržovat neagresivně vyjádřeného osobního názoru na jakoukoliv knihu, pokud dokážem respektovat (bez toho, že by nám zčervenala oční bělma), že existují i názory (pocity, zkušenosti) odlišné. Vždyť nemusíme. Můžem...

39 25.03.2020

O pár komentářů níže slibuju ohodnocení... "Dočteno" ušima, navzdory úmyslu zapůjčit si knihu na papíře. Ale tentokrát jsem si text rozumněji dávkovala - pouhou jednu nebo dvě kapitolky naráz - a důsledně a umíněně jsem se vracela k tomu, co mi nebylo dost jasné. A také dohledávala na internetu. Knížka je skvělá. Užitečná. Je úžasné, že něco takového vyšlo. Takže hodnotím pěti.
Přesto, kdybych měla zhrnout svůj čtenářský dojem, zůstávám při tom, že mě to moc nebavilo. Jakkoliv jsem žasla a radovala se nad nově nabytými nevídanými zajímavostmi a informacemi, nepodařilo se mi je zabalit do přiměřeně obsažného balíčku v paměti, odkud bych je mohla kdykoliv vytáhnout a smysluplně interpretovat, byť jen sama sobě. Některá vysvětlení mi přišla nezbytná, některá už do té míry podrobná a specifická, že se to minulo s tím, co mě ještě baví se při ČETBĚ dozvídat a co jsem byla schopná si zapamatovat. Takže asi tři, tři a půl...

39 10.11.2019

Čekala jsem, že to bude junda. Proč? Ani nevím, asi jsem si přečetla úvodní větu anotace. Autorku jsem doposud neznala. A - jasně - hned šupajdí do oblíbených, i kdyby se mi nakrásně už nic dalšího nelíbilo. Anotace mmj. praví (a méně někdy bývá více, není - liž pravda?), něco o svižném vyprávění formanovského střihu. Zdání klame, Lásky jedné plavovlásky to nebyly, i když u nich taky tuhne smích na rtech. Tady to šlo víc na hloubku, víc se to zadíralo, víc se to ptalo, víc to nepříjemně upomínalo, obnažovalo a prozrazovalo, až se člověku dělal v hrudi chlupatej knedlík a stavěl se mu dech, co zas... Ale číst musel bez přestávky, dokud tohle mistrovský vyprávění úplně vyřízenej nedorazil. Mimořádná, úžasná knížka...

39 22.07.2019

Tak co bych tedy určitě nečekala - že při poslechu Rudišova Českého ráje najdu Jana Wericha. Že budu místy vnímat podobnou řečovou melodiku, rytmus i akcenty. Že i určitými stylistickými podobnostmi mi knížka občas připomene Fimfárum. Nebo Čochtana.
Že interpret pan Čtvrtníček nadřekne, zapauzíruje, zaintonuje a dořekne cosi tak, že sama sebe podezírám ze sluchových halucinací :). Nene, v žádném případě se nejedná o jakousi vědomou stylizaci! Interpretace je naprosto osobitá a úžasná, ještě při bezpochyby tak obtížném textu. Ozvuky Wericha (Horníčka, Smoljaka třeba) - nijak uměle, naprosto mimoděk - jsou zkrátka nečekaným bonusem navíc. Pro moje uši i duši.

Moje první setkání s autorem, tedy první knížka. Parádní. I když jsem měla chuť ji po úvodních dvou replikách konzervativně zavrhnout. Protože tohle teda! ... tctctc... :)
Zpočátku se tváří jako nahodilé pindání týpků v sauně (náramně krásně panem Čtvrtníčkem hlasově charakterově rozlišených). Týpků, kteří nemají jména a každý jejich výrok (což by se mohlo zdát na první dojem k nepřečkání!) je uvozován jako: ten, který je hasič a zachraňuje lidské životy, nebo - ten, který je z nás nejmladší (prostě takovým zdlouhavě indiánským způsobem) - řekl...

Na první pohled repetitivní chlapácký kecy... A mezi vším tím chlapáctvím (a skoro dojemně směšnou agresivitou mlaďochů, zatím slepých nedostatkem vlastních zkušeností s přibývajícím věkem), se zřetelně vyrýsovávají linky životních příběhů každého z nich (z nás), odlišné na povrchu, odlišné uvnitř, poletující chomáčky nejistot, strachů a všelikých nezřetelných myšlenek povymetaných po koutech duše, drobný prach pochyb, tušení pomíjivosti - a neuhasitelná touha nahlédnout, co je "za zdí", a konečně vědět...

Líbila se mi, tahle ramenatá a vnitřně křehká sranda. A taky konec, - trochu mě vyvedl z míry, ale nechtěla bych ho jinak.

38 21.05.2021