MilaSliacka komentáře u knih

Po dočtení knihy Na západní frontě klid jsem si řekla, že si dám na chvíli pauzu od válečné literatury. Do rukou se mi ale dostala kniha Hana.

Začetla jsem se do ní a měla jsem rozporuplné pocity; první část mě nebavila. Docenila jsem ji a začala mě bavit zpětně (jestli je něco takového vůbec možné), až když jsem postupně získávala kontext a vhled do předchozích událostí.

Postavy jsou dobře napsané. Líbilo se mi i to, že v knize bylo často zachyceno, jak se navzájem vnímají a jak odlišně vnímají situace každý ze své perspektivy, při čemž člověk se dokázal vcítit i do záporáka.

Ke konci knihy už jsem myslela, že mě autorka nemůže ničím překvapit, ale v posledním odstavci mi opět vzala vítr z plachet, když se kruh uzavřel jako vanilkový větrník.

PS: čtu toto své hodnocení s odstupem několika měsíců a ubírám jednu hvězdu. Nedokážu si moc vybavit, o čem kniha byla, pamatuju si jen matně dějové linie hlavních dvou postav. Stopu tedy ve mně čtení této knihy nezanechalo.

26 16.06.2021

Já mám prostě problém s knihami, ve kterých je všechno tak překrásné. Námět sice slibuje drsný příběh děvčete z bažin, ale ty náznaky situací, ve kterých dochází ke konfrontaci světů nebo k událostem devastujícím pro psychiku malého dítěte, mají tak zaoblené hrany, že mě nemůžou a ani nechtějí zasáhnout. V Angličtině existuje pro tento styl vyprávění výstižný výraz - sugarcoating (obalování cukrem).

Jeden z mnoha logických kiksů a zároveň stěžejní zápletka je toto; deprivované, opuštěné a vyhladovělé dítě žijící ve špíně se vyvinulo v čarokrásnou mladou dívku, která je snad jen trochu plachá, ale mluví jako kniha, čte básně a maluje. Když už člověk začne doufat, že se děj knihy někam pohne a příběh začne dávat smysl, přichází totální červená knihovna i s vyumělkovanými erotickými scénami.

Kniha je protkaná popisy přírody pokoušejícími se o symbolismus- máme tu opět bažinu, která je především krásná a tajemná. Až bychom zapomněli na to, že umí být i pěkně odporná a smrdět.

Zkrátka antirealismus non plus ultra, což není můj šálek čaje ani způsob, jakým chci vnímat svět.

23 31.05.2023

Nápad popsat alternativní realitu naší země je geniální, ale zpracováním z něj paní spisovatelka mnoho nevytěžila. Popisuje období, které velká část čtenářů zažila, proto kdyby se jednalo o dobovku s odkazy na tehdejší reálie, mohla se kniha opravdu dostat pod kůži. Místo toho se ocitáme v jakémsi ponurém bezčasí, nic proti tomu, ale tím se ztrácí myšlenka alternativní reality tolik omílaná při propagaci knihy. Spíš tady jde o nešťastný příběh jedné rodiny napsaný podle dost podobného mustru jako Hana.

Nebavily mě dobré dvě třetiny knihy a až ke konci se děj rozjel, příběhy se spojily a opravdu mě zajímalo, co bude dál až při čtení posledních šedesáti stránek.

Že Alena Mornštajnová umí psát, není pochyb. Z mého pohledu se ale jedná o knihy řemeslné, nikoli umělecké nebo poetické a to je důvod, proč nejsou pro mě.
Příběhy jsou pečlivě vykonstruované a do detailů zpracované, ale ani neustálé podrobné popisování situací nedokáže dle mého navodit atmosféru. Dozvídám se informace, ale nevyvstávají přede mnou obrazy, díky čemuž mě příběh nedokáže pohltit už vůbec ne zasáhnout.

20 16.10.2021

Na úvod své recenze bych ráda řekla tolik, že se stravuji převážně zdravě, ale bývají chvíle, kdy se utrhnu ze řetězu. To pak dojím týden starý dort, zapiju ho lákem od okurek a pak si otevřu Májku. A tak to mám i s literaturou. V loňském roce jsem s potěšením přečetla knihu od Ivana Jonáka a chystám se i na memoáry Tomáše Řepky. Navíc teď, když je ze mně mimibazarová mamynka v domácnosti s mimískem a manžou, řekla jsem si, že na Radku Třeštíkovou nastal ten pravý čas.

I zajásala jsem když v knižní budce jednoho dne ležely Bábovky. Těšila jsem se, jak si odpočinu a třeba se i pobavím.

Nebudu to protahovat, nedalo se to číst. Všechny postavy (tedy všech pět, které jsem zvládla) se chovaly, uvažovaly a vyjadřovaly se stejně, byly stejně zahořklé, ze svých trablů vinily okolí a měly vedle sebe neschopného hňupa, kterého neměly moc rády, ale byly na něj zvyklé. Jako by postavy byly různé hlavy stejné saně, nebo pořád jedna a ta samá Radka a její představy o tom, jak žijí ženy napříč věkovým a společenským spektrem.

Uvěřitelnost situací a přirozenost dialogů bych přirovnala k úvodním scénkám v pornu. Byly tam nějaké, většinou nevydařené, pokusy o řachandu a spousta na sebe vrstvených klišé. Nakonec autorka přidala špetku něčeho, co čtenářky znají ze svého života (kafe, bábovka, IKEA), aby se v té fantasmagorii cítily jako doma. To byl chytrý tah, za který dávám jednu hvězdu. Jinak jsou Bábovky brak, který se snaží tvářit jako kvalitní mainstream.

18 25.01.2022

Výborná záležitost přesahující škatulku žánru sci-fi s prvky psychologického románu. Vracím se ke knize jednou za čas, protože mě baví ponořit se do ponuré atmosféry a nechat se unést daleko za hranice mé představivosti. Na rozdíl od jiných kolegů recenzentů tuto knihu považuji za nadčasovou a také za nejlepší dílo bratrů Strugackých.

16 01.01.2021

(SPOILER) Knihám Stephena Kinga jsem se donedávna vyhýbala, až na mě jednoho dne na Youtube vyskočil klip z show Davida Lettermana ze 70 let, kde se King vyhýbá odpovědi na dotaz, jak se mu líbil film podle jeho knihy Shining. Sofistikované mlžení mě zaujalo, přečetla jsem si víc o tom, co Kingovi vadilo na Kubrickově zpracování a začala jsem být na knihu zvědavá.

I jako nečtenář bestesellerů musím říct, že tato kniha je opravdu dobře napsaná. Především je zde důkladně propracovaná psychologie tří hlavních postav - každá z nich má své motivy a svoji backstory, která se nám postupně odkrývá v detailech. Postavy také prochází po celou dobu vyprávění určitým vývojem. Nejvíc otec Jack, který se z celkem sympatického obyčejného chlapa, ačkoli léčícího se alkoholika, propadá do temnoty. King prý namítal, že v knize Jack začíná jako normální člověk, ze kterého se postupně stane šílenec, ale ve filmu od prvních záběrů na Jacka Nicholsona vidíme šílence. Kingovi také vadilo, že postava Wendy Torrancové je ve filmu vyobrazena jako hloupé stvoření, které jen nelogicky běhá dokola a křičí.

V jednom z pozdějších interview King uvádí, že Kubrickův film je změť krásných obrazů, které jsou chladné a nekomunikují s divákem. To můžu potvrdit. Kniha je napsaná tak, že si její čtenáři můžou v situaci rodiny Torrancových představit sami sebe, nehodě na to, jaké paranormální incidenty se odehrávají. Linka každé hlavní postavy (i vedlejší důležité postavy Dicka Halloranna) je podpořena rodinnou historií. Mnoho z nás čtenářů pochází z disfunkčních rodin a dobře ví, že tak jako hrůzy v Overlooku mají kořeny ve zlých událostech z minula, i lidé čerpají své strachy a slabosti z černých děr do minulosti.

V Overlooku má každý nadpřirozený element svoji historii a důvod, proč je v příběhu zasazen na konkrétní místo. Kubrick se touto posloupností a logikou vůbec neobtěžoval. Rozebral příběh na částice, které potom přeskládal tak, jak se mu to hodilo. Z dcer správce Gradyho udělal dvojčata a dal jim repliku, kterou v knize říkalo jiné mrtvé dítě na jiném místě. Z Dannyho imaginárního přítele Tonyho udělal takřka démona a vynechal důležitý fakt, že Tony je sám Danny - o několik let starší, který se snaží své mladší já ve snech a vizích varovat. Dicka Halloranna nechal v hotelu zemřít a tím příběh připravil o silný moment, kdy se hořící hotel při odjezdu Wendy a Dannyho snaží ještě na poslední chvíli zmocnit Dicka a skoro se mu to podaří. A takhle bych mohla pokračovat dál.

Takže co dodat na závěr? Asi že ze mě velký čtenář Stehphena Kinga nebude (mám ráda temnotu jiného druhu), ale asi už chápu, proč je nejprodávanějším spisovatelem současnosti.

PS: Ačkoli mi normálně leze na nervy, když někdo v knižních recenzích píše o filmu, tady jsem udělala já to samé, za což se omlouvám. Nenašla jsem ale v mém okolí nikoho, kdo by četl knihu i viděl film a musela jsem se z těch dojmů aspoň vypsat.

13 04.11.2023

Aniž bych si toho všimla, četla jsem knihy Viktorie Hanišové chronologicky tak, jak vznikaly, tedy nejdřív Anežku, potom Houbařku a teď naposledy Rekonstrukci. Měla jsem tedy možnost sledovat vývoj autorčina psaní.

Oproti Anežce a Houbařce, kde mi vadila neuvěřitelnost děje, ačkoli se jednalo o jinak velmi uvěřitelné motivy, mi děj v rekonstrukci připadal vesměs realistický. Zde naopak stěžejní událost knihy je něco, co většina z náš nezažila, ale téma z ní vyplývající je mnoha lidem až nepříjemně známé.
Téma táhnoucí se jako červená nit knihou není téma tragické události*, ale otázka, kterou řeší snad každý traumatizovaný člověk a to- PROČ SE (MI) TO STALO?

Sice zde opět máme několik karikaturních nebo až příliš jednostranných postav (Davidova rodina, do jisté míry i David a teta Leonie), ale hlavní hrdinka a ostatní mateřské postavy jsou vyobrazeny poměrně lidsky.

Dokonce stupňující se šílenství hlavní hrdinky na mě až do konce působilo přirozeně, až na několik úletů (kopání plastovou lopatičkou ve zmrzlé zemi o Vánocích).

Děj je kotven v reáliích Prahy a velmi dobře zachyceným studiem architektury.

A konec knihy? Tam není žádné rozhřešení, jen potvrzení cykličnosti tragických událostí v rodině a to, že takováto věc svým způsobem nikdy nekončí. Také nepříjemně nastavuje zrcadlo a pokládá otázku; opravdu jsme tak jiní, než naši rodiče, kterým něco vyčítáme?

Za mě příjemné překvapení.

*Myslím, že tady vznikl rozkol v očekávání čtenářů, kteří nebyli spokojeni s koncem knihy. Čekali totiž detektivku a tedy i konečné rozuzlení a pomyslnou odpověď na otázku kdo je vrah, kterou od psycho sociálního dramatu nemohli dostat.

13 22.07.2023

Hororové čtení jsem zažívala naposledy někdy v páté třídě, kdy jsem přečetla všechny Stopy hrůzy, které u nás vyšly. S premisou, že mně jen tak něco nadpřirozeného v literatuře nerozhází, jsem se pustila do Trhliny.

Ano, kniha je zbytečně dlouhá. Po úderném začátku se čtenář musí prokousávat dlouhými pasážemi o tom, jak hlavní hrdina bloguje a zdlouhavě něco čte nebo komunikuje se svými čtenáři, pozdějšími členy výpravy. Jakmile se ovšem dostaneme k finální části, na kterou tak dlouho čekáme, začíná horor.

Přiznám se, a je mi to trochu trapné, autor se mi dostal pod kůži a vzbudil ve mně pocit, že všechno se to stalo a kdo se přiblíží k tribečskému tajemnu, byť jen přečtením příběhu, bude lapen do pasti. Na konci jsem se pomalu bála jít v noci na záchod, abych se nevzdálila od zbytku výpravy (tedy spícího manžela) a nevstoupila klosetem do paralelní dimenze.

Dostal mě. Nemůžu jinak než dát čtyři hvězdy.

Když jsem v knižní budce narazila na titul Info the Wild honosící se velkým nápisem BESTSELLER, chtěla jsem už knihu odložit. Pak mě ale zaujalo to, že autorem je Jon Krakauer, kterého jsem doposud znala jako novináře/dobrodruha a především pak člena epického výstupu na Mt. Everest z roku 96, a dala jsem knize šanci, čehož nelituji.

Na rozdíl od filmu, který na můj vkus až kýčovitě romantizuje příběh Chrise McCandellese, tady máme literaturu faktu.

Jon Krakauer popisuje svojí anabázi od chvíle kdy napsal článek o mrtvém mladíkovi nalezeném uprostřed divočiny na Aljašce, přes vodítka, která sledoval, aby se dopátral Chrisovy identity, až po návštěvu místa skonu s Chrisovými rodiči, přičemž čerpá z rozhovorů s lidmi, kteří Chrise poznali jako Alexe Supertrampa, dopisů od čtenářů prohlašující Chrise za naivního hlupáka, textů z Chrisova deníku a informací z fotek na nevyvolaném filmu. Vše pak prokládá historickými a zeměpisnými fakty, čímž uvádí příběh do širšího kontextu.

Díky tomu, že jako správný novinář v příběhu vrství informace na sebe tak, jak je po dobu několika let získával, je příběh napínavý až do konce.

Za mě příjemné překvapení.

PS: ti čtenáři, kteří si stěžují, že je kniha zklamala, protože neodpovídala filmu, by si měli uvědomit, že film byl z části fikce, aby dramaturgicky fungoval. Napadá mě příměr; přečíst si historickou knihu o Titaniku a být zklamaný, že v ní chybí Jack a Rose.

13 24.08.2021

Petra Soukupová dělá dobré jméno mainstream literatuře a ani její scénáře si nevedou špatně. Vůbec se nedivím.
V knize s výstižným názvem to nejlepší pro všechny se před námi odvíjí celkem obyčejný příběh jedné rodiny z pohledu Hany, její matky Evy a syna Viktora. Děj je vyprávěn pozoruhodně plynule, přestože autorka jako by nahodile přeskakovala z jedné perspektivy do druhé a z druhé do třetí. Každý vypravěč má velmi odlišné výrazové prostředky obohacené o detaily příslušné k té které generaci.

Postavy jsou skvěle napsané. Ne že by snad byly skvělé. Každá z nich je nějakým způsobem sebestředná a chce po ostatních, aby změnili ve jménu jejich pojetí reality. Jak to, že to nechápe? Je nejčastější otázka všech tří hrdinů. Vidíme různé vzájemně misinterpretace činů a hodnocení těch druhých na základě předsudků. Vidíme i vývoj postav a to, že sobecká rozhodnutí nakonec vedla ke zdárným koncům a altruismus k průserům. Při tom všem takovéhle rodinné s generační střety známe snad všichni ze života. Za mě super čtení.

13 24.02.2021

(SPOILER) Čapkova továrna na Absolutno je vskutku vizionářské dílo.

Je vynalezen motor, který dokonale štěpí atomy a tím pohání sebe sama i příslušný stroj. Jako vedlejší produkt vzniká tzv. Absolutno, které má na lidi mystické účinky od náboženského vytržení až o konání zázraků.

Mezitím stroje a továrny fungují nonstop bez potřeby lidské práce, vzniká obrovské množství produktů, po kterých není poptávka. Dochází k devalvaci trhu a vysoké inflaci.

Netrvá to dlouho a začínají vznikat nové náboženské skupiny, rozdělené podle toho, u kterého stroje je zrovna přepadlo osvícení. Skupiny si vytváří pravidla, z toho vznikají nejdřív malé rozbroje a končí to vše světovou válkou.

Velmi se mnou rezonuje Čapkovo pojetí Absolutna tedy Boha jako přírodní síly, která prostě jen existuje v prostoru a nemá žádný plán. To jen lidé si ji přivlastňují a chtějí na ni mít monopol. Vytvářejí si zákony poplatné jejich prostředí, době a často i interpretaci vlastních mystických zážitků a běda, jak ostatní (nejlépe automaticky) neuvažují stejně.

,,On je nekonečný. V tom je ta svízel. Víte, každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh(...)".
,,(...)A má vztek na ty, kteří mají jiný kousek."
,,Právě. Aby sebe sama přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní. Víte, právě proto, že mu tak strašně na tom záleží, aby měl celého Boha a celou pravdu. Proto nemůže strpět, aby měl jiný jiného Boha a jinou pravdu. Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen pár mizerných metrů nebo galonů nebo žoků boží pravdy."

Bohužel tohle je dystopie, kterou teď žijeme, a nejde jen o náboženství, ale o veškeré tříštění společnosti podle různých pravd.

12 30.07.2023

Všechno, co bych o knize napsala já, už zde několikrát padlo.

Ráda bych se tedy vyjádřila k tomu, co mě nejvíc zaujalo na přebalu. Na zadní straně knihy jsou komentáře lidí, kteří jsou nebo by měli být s tématem nějak spjati. První komentuje Alena Mornštajnová, kolegyně spisovatelka. Ok, beru.

Hned za ní ovšem nastupuje Martha Issová, jakožto herečka, která v minisérii Dukla 61 na ČT hrála hornickou manželku, za což si vysloužila Českého lva. Kniha se jí líbila a k danému kraji má prý kladný vztah, i když celý život strávila v hlavním městě. WTF?

Co takhle dát knihu hodnotit někomu relevantnějšímu, třeba, já nevím... skutečné manželce horníka či starousedlíkovi z karvinska?

(SPOILER) Když jsem Proměnu v rámci povinné četby četla v patnácti, nebavila mě. Když jsem ji četla podruhé po dvacítce, zaujala mě svojí metaforyčností, ale nevyvolala emoce. Teď po třicítce jsem ji obrečela. Příběh Řehoře Samsy mi připadá jako ten nejsmutnější z Kafkovy tvorby. Obzvlášť když si představíme, že Kafka psal vlastně o sobě.

Máme tu Řehoře, který pracuje jako obchodní zástupce a žije tím, aby vydělal peníze a zabezpečil rodinu. Ne že by Franz Kafka svoji rodinu živil, ale do určité doby se snažil naplnit její (především pak otcova) očekávání, aby ‘z něj něco bylo’. Pracoval jako právní poradce v pojišťovně, dokud neonemocněl a musel od práce upustit. Franz onemocněl fyzicky - vypukla u něj tuberkulóza, nicméně právě Proměna posloužila jako jedna z indicií k domněnce, že Kafka trpěl také schizoidní poruchou osobnosti (prof. Marino Peréz Alvarez ve své práci z roku 2003), která ho společensky izolovala.

Ve chvíli, kdy se Řehoř probouzí jako obří brouk, je jeho prioritou stihnout vlak a pokračovat dál ve své práci, což samozřejmě nejde. Rodina objevuje Řehoře a s hrůzou se od něj odvrací, zároveň se mu snaží pomoci nebo alespoň se o něho postarat. Nejvíce na blízku mu zůstane jeho sestra. Franz nikdy nenaplnil očekávání svého otce, statného obchodníka, který mu od malička dával najevo jeho nedostatečnost. Po propuknutí nemoci se však otec o Franze až do jeho smrti materiálně staral a nejblíže si byl Franz se svojí sestrou Ottlou.

Jak postupuje čas, Řehoř svojí existencí zatěžuje rodinu stále víc. Není schopen komunikovat, ale rozumí, co si o něm rodiče a sestra povídají. Ve snaze jim vysvětlit své stanovisko se k nim přibližuje, čímž vyděsí matku. Rodina si Řehořův čin interpretuje jako zlovůli a zahánějí ho do jeho pokoje. Otec po něm hází jablka a zasazuje mu smrtelnou ránu. Řehoř neumírá hned, ale po nějaké době. Umírá v myšlenkách na rodinu a s přáním, aby se měli dobře. Rodina nachází mrtvého Řehoře, popláčí si nad jeho tělem, ale hlavně se jim uleví, že už je pryč.

Toto je výstižné podobenství vztahu Franze Kafky a jeho rodiny, alespoň podle jeho zachovaných deníků a dopisů. Chtěl jim být prospěšný a chtěl jim být i nablízku, ale mezi ním a rodinou byla nepřekonatelná bariéra. Nejvíce pak Franze zraňuje a zabíjí (jako v i v mnoha dalších povídkách) jeho otec.

Proměna je příběh o nepochopení a zavržení člověka jeho nejbližšími, které miloval a jejichž předsudkům se nedokázal ubránit.

12 27.04.2021

Tato kniha pro mě byla příjemným překvapením, obzvlášť vezmu-li v potaz, že se jedná o autorův debut.

Lukáš Boček dokázal rozehrát příběh, ve kterém se snoubí poetická mnohovrstevnatost (obzvlášť zdařilé mi přišlo propojení s jinými literárními postavami) a syrovost. Líbily se mi rozostřené hranice reality a snových vjemů, které přicházely a odcházely, aniž bych se v příběhu ztrácela. A pokud jsem se na chvilku ztratila, byl to autorův záměr.

Normálně příliš nevěnuju pozornost ilustracím, ale tentokrát mě z nich až mrazilo.

V neposlední řadě chválím soundtrack a těším se na dobu, kdy elektronická kniha bude mít v sobě odkazy na jednotlivé songy, takže je budeme poslouchat přesně v okamžiku, který pro nás autor vybere. Jsem sice literární konzervativec a mám ráda papírové knihy, ale toto propojení textu a nových medií mě baví.

Přiznám se, že na konci už to na mě byla těžko uvěřitelná kovbojka (nechci spoilerovat), ale i tak jsem si odnesla skvělý čtenářský zážitek a těším se na další Lukášovu knihu.

11 12.08.2022

Jsem dítě z disfunkční rodiny, které vyhledávalo náhradní vztahy, a v mnoha aspektech této knihy se poznávám. Touha někam patřit, snaha zavděčit autoritám, čím větší teror, tím větší snaha, důvěra, naivita. Když jsem se dívala na neutěšený svět očima jedenáctileté vypravěčky, zažívala jsem deja vu.

Obsah je těžký a syrový, forma je naopak snadno stravitelná. Minimalistický styl, na první pohled působí jednoduše, ale jsou v něm skryta různá poselství.

Například propast mezi světem dětí a dospělých je zdůrazněna i literárním jazykem; dialogy dětí jsou napsané přímou řečí a působí i vizuálně jako scénář, ale u dospělých přímou řeč nenajdeme.

Myslím, že je důležité, že tato kniha Hany Lehečkové vznikla. Má hodnotu jak literární, tak i osvětovou a umím si představit, že autorce poskytla i autoterapii.

10 27.04.2023

Tak tohle byl opravdu silný čtenářský zážitek.

Erich Maria Remarque popisuje s téměř novinářskou přesností svoji zkušenost vojáka z první světové války od naverbování za nemalého přispění tehdejší propagandy přes život na frontě až po návrat a následky let prožitých v neustálém strachu. Neomezuje se ale jen na hrůzy zažité na frontě, neméně důležitá je linka přátelství s ostatními vojáky ze stejné roty. Přátelství, které se po válce ukázalo být jedinou jistotou a oázou porozumění.

Válku Remarque popsal tak autenticky, že veškerá jeho tvorba byla dokonce zakázaná po nástupu Hitlerovy vlády, aby neodrazovala mladé vlastence od nástupu do armády. Remarque byl prohlášen za Paula Kamera, což měl být Žid, který se války nikdy nezúčastnil.

Shodou okolností jsem během čtení narazila na článek popisující reálné události ze západní fronty pojmenované Vánoční zázrak, který dokreslil můj čtenářský zážitek:

https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/vanoce-v-zakopech-jeden-rok-zazraku-a-dlouhe-roky-nasili.A111220_160953_vojenstvi_mla

10 16.06.2021

Na střední škole, když jsem jela do zahraničí na výměnný pobyt, dala mi paní učitelka českého jazyka Romanci pro křídlovku, abych si s sebou vzala kousek českých luhů a hájů. Knížka mě nečekaně pohltila svou atmosférou dusného léta. Hrubín používá krásné metafory, když mluví o životě, smrti a lásce, a nechává se inspirovat přírodními motivy. Líbí se mi i melancholická napůl malátná atmosféra, což je vlastně pohled/postoj hlavního hrdiny na svět/k světu.

10 01.01.2021

(SPOILER) Výborně napsaná kniha mapující konec války v českém pohraničí se vším jejím hrdinstvím i švejkovstvím. Jmenuje se sice Zbabělci, ale řekla bych, že zbabělství jako takového je v ní málo.

Víc než z historického hlediska mě kniha zaujala jako sonda do mentality mladého člověka, narozeného téměř před sto lety. Dany Smiřický je pro mě zajímavá postava k posouzení a konfrontaci tehdejší společnosti a té současné.

To, že ženy vnímá jako jednoduché objekty, které slouží jeho potřebám, přisuzuji příkladu z domova - mamince. Aby ne, když se k němu chová jako k dítěti a pánu tvorstva zároveň. O půlnoci mu nosí do postele čaj, v poledne zase svíčkovou a zdá se, že její prioritou je celkově sloužit. Maminku má Dany rád, ale neví, o čem by si s ní povídal. Z odezvy to ani nevypadalo, že by maminka o polemizování nad životem stála. Dany je zvyklý mluvit o životě jen s muži. Myslím, že tomuto paradigmatu už odzvonilo, díky bohu za to.

Jeho sexuální loudilství s tím souvisí. Nikdo (maminka), mu nevysvětlil, že to není kosher a on sám na to nepřišel. V dnešní době samozřejmě také máme ukecávače a loudily (kauza Feri například), ale ti už aspoň vědí, že to není nic k chlubení. I tady jsme se jako společnost trochu posunuli.

Naopak co mě překvapilo; úroveň narcismu Danyho si v ničem nezadá s marnivostí dnešních selfie milovníků. Danyho víc než to, co dělá, zajímalo to, jak u toho vypadá. Kdyby měl Dany Instagram, jeho prioritou v rámci revoluce by bylo, postovat fotku se samopalem. Celá revoluce by se mu hodila k tomu, aby z ní vytřískal pěkných pár storýček.

Ale abych jen nekritizovala; Dany a jeho vrstevníci si s nelehkou výzvou poprali nejlépe, jak uměli, ať už byly jejich pohnutky jakékoli. Vracím se zpět k názvu knihy. Nevím, proč se Škvorecký tak sebekriticky nazval zbabělcem (pokud bereme v potaz, že Dany je jeho alter ego a Kostelec je jeho rodné město Náchod). Napadá mě příhodnější název - Nehrdinové.

V každém případě skvělá knížka, která i po letech inspiruje k zamyšlení.

9 25.09.2022

První autorský počin a hned taková síla, smekám klobouk před Majou Lunde. Kromě toho, že autorka dokázala neuvěřitelně barvitě vyprávět tři příběhy z rozlišných ér, nese tato kniha v sobě poselství, jak bude vypadat naše planeta a náš osud, když se nevzdáme konzumace a honby za generováním zisku za každou cenu. Dystopická linka vypravěčky Tao mě bavila nejvíc a také přinesla naději.

9 17.03.2021

Ačkoli scifi jako žánr už mě většinou míjí, k několika knihám oblíbených v dospívání se ráda vracím. 2001 vesmírná odysea je jednou z nich.

Protože byl Artur C Clark vzděláním matematik a fyzik a profesně se nejednou dotkl astronautiky, jsou jeho knihy naprosto uvěřitelné. Navíc, jak se později ukázalo, byl i technologický vizionář.
K tomu mě napadá jedna zajímavost: Clark a Kubrick pracovali na knize a scénáři paralelně a navzájem se inspirovali. Scénu, kdy lodní počítač Hal odezírá ze rtů astronautů, chtěl Clark vymazat, protože mu připadalo, že takto vyspělý robot nemůže existovat. Kubrick si ji však prosadil. O několik desítek let už ale začala vznikat zařízení, která odezírat a převádět na text dokázala. Clark tehdy dal Kubrickovi za pravdu. Jde o práci dvou geniů své doby (nemluvím o filmu, ale čistě o knize a o scénáři), která je nadčasová.

Navíc Clark pokládá zajímavé filosofické otázky. K čemu může vést polidštění umělé inteligence nebo z jiného úhlu pohledu - jak vzniká zlo? A také jestli bytosti o mnoho vyvinutější než my, které se nás snaží učit a pomáhat nám, můžou být to, co považujeme Boha.

8 23.06.2023