MilaSliacka komentáře u knih

Po dočtení knihy Na západní frontě klid jsem si řekla, že si dám na chvíli pauzu od válečné literatury. Do rukou se mi ale dostala kniha Hana.

Začetla jsem se do ní a měla jsem rozporuplné pocity; první část mě nebavila. Docenila jsem ji a začala mě bavit zpětně (jestli je něco takového vůbec možné), až když jsem postupně získávala kontext a vhled do předchozích událostí.

Postavy jsou dobře napsané. Líbilo se mi i to, že v knize bylo často zachyceno, jak se navzájem vnímají a jak odlišně vnímají situace každý ze své perspektivy, při čemž člověk se dokázal vcítit i do záporáka.

Ke konci knihy už jsem myslela, že mě autorka nemůže ničím překvapit, ale v posledním odstavci mi opět vzala vítr z plachet, když se kruh uzavřel jako vanilkový větrník.

PS: čtu toto své hodnocení s odstupem několika měsíců a ubírám jednu hvězdu. Nedokážu si moc vybavit, o čem kniha byla, pamatuju si jen matně dějové linie hlavních dvou postav. Stopu tedy ve mně čtení této knihy nezanechalo.

26 16.06.2021

Tak tohle byl opravdu silný čtenářský zážitek.

Erich Maria Remarque popisuje s téměř novinářskou přesností svoji zkušenost vojáka z první světové války od naverbování za nemalého přispění tehdejší propagandy přes život na frontě až po návrat a následky let prožitých v neustálém strachu. Neomezuje se ale jen na hrůzy zažité na frontě, neméně důležitá je linka přátelství s ostatními vojáky ze stejné roty. Přátelství, které se po válce ukázalo být jedinou jistotou a oázou porozumění.

Válku Remarque popsal tak autenticky, že veškerá jeho tvorba byla dokonce zakázaná po nástupu Hitlerovy vlády, aby neodrazovala mladé vlastence od nástupu do armády. Remarque byl prohlášen za Paula Kamera, což měl být Žid, který se války nikdy nezúčastnil.

Shodou okolností jsem během čtení narazila na článek popisující reálné události ze západní fronty pojmenované Vánoční zázrak, který dokreslil můj čtenářský zážitek:

https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/vanoce-v-zakopech-jeden-rok-zazraku-a-dlouhe-roky-nasili.A111220_160953_vojenstvi_mla

10 16.06.2021

(SPOILER) Na tuto knihu jsem se hodně těšila. Zpracovává téma (chtít dítě/nemít s kým/biologické hodiny tikají; mít s kým/co kariéra?; mít s kým/nedaří se; svobodná žena a nemožnost adopce), které je společensky aktuální a nosné, ale zatím jsem se s ním knižně nesetkala (uvítám tipy).

Začátek knihy byl dobře rozehraný. Julie, ambiciózní kariéristka, která jako další stupínek v svém společenském statutu vnímá mateřství - to bylo trefné. Dokonce jsem se i pobavila u pasáže s tabulkou hodnotných a nehodnotných zaměstnanců korporátu.
Bohužel od chvíle, kdy Julie potratí, to jde s příběhem pomalu z kopce. Ilegální adopce - ok, může být, dítě pořád pláče a adoptivní matka se s ním nedokáže sblížit - ano, i to je reálné...
Na scénu však přicházejí epizodní postavy, které jsou takové jednostranné karikaturky. Kamarádka s mnoha dětmi, mluví jen v množném čísle a nemá zájmy. Ambiciózní kamarádka je bohatá a má dítě houslistu. Matka je jednoduchá vesničanka. A co hůř, hlavní dvě postavy jsou ploché a přestávají dávat smysl.

Totálně odfláknutá je linie vztahu Julie a její matky. Byla matka od dětství citově chladná? Utekla Julie do Prahy dělat kariéru, aby jí něco dokázala? Chybí vývoj Juliiny postavy. Je krásná a dokonalá a najednou je stará a opotřebovaná. Chodí vůbec do práce? Z čeho s Agnes žijí? Takto bych mohla pokračovat.

Místo toho, aby se autorka zabývala dotažením postav a dějových linií, hází do placu čím dál tím neuvěřitelnější zápletky, které zase bez vysvětlení opouští (co to vlastě udělali Agnes spolužáci? jaký byl její vztah s nimi potom ve škole? byly nějaké následky?; a co sestra? dopadlo to nějak? kontaktovala Agnes později i bratra?…).

Je to škoda, stačilo málo a bylo by to ze života. Kniha/autorka měla podle mě na víc (viz začátek knihy). Takhle je to jen nedovařený guláš a slabý průměr.

5 21.05.2021

(SPOILER) Když jsem Proměnu v rámci povinné četby četla v patnácti, nebavila mě. Když jsem ji četla podruhé po dvacítce, zaujala mě svojí metaforyčností, ale nevyvolala emoce. Teď po třicítce jsem ji obrečela. Příběh Řehoře Samsy mi připadá jako ten nejsmutnější z Kafkovy tvorby. Obzvlášť když si představíme, že Kafka psal vlastně o sobě.

Máme tu Řehoře, který pracuje jako obchodní zástupce a žije tím, aby vydělal peníze a zabezpečil rodinu. Ne že by Franz Kafka svoji rodinu živil, ale do určité doby se snažil naplnit její (především pak otcova) očekávání, aby ‘z něj něco bylo’. Pracoval jako právní poradce v pojišťovně, dokud neonemocněl a musel od práce upustit. Franz onemocněl fyzicky - vypukla u něj tuberkulóza, nicméně právě Proměna posloužila jako jedna z indicií k domněnce, že Kafka trpěl také schizoidní poruchou osobnosti (prof. Marino Peréz Alvarez ve své práci z roku 2003), která ho společensky izolovala.

Ve chvíli, kdy se Řehoř probouzí jako obří brouk, je jeho prioritou stihnout vlak a pokračovat dál ve své práci, což samozřejmě nejde. Rodina objevuje Řehoře a s hrůzou se od něj odvrací, zároveň se mu snaží pomoci nebo alespoň se o něho postarat. Nejvíce na blízku mu zůstane jeho sestra. Franz nikdy nenaplnil očekávání svého otce, statného obchodníka, který mu od malička dával najevo jeho nedostatečnost. Po propuknutí nemoci se však otec o Franze až do jeho smrti materiálně staral a nejblíže si byl Franz se svojí sestrou Ottlou.

Jak postupuje čas, Řehoř svojí existencí zatěžuje rodinu stále víc. Není schopen komunikovat, ale rozumí, co si o něm rodiče a sestra povídají. Ve snaze jim vysvětlit své stanovisko se k nim přibližuje, čímž vyděsí matku. Rodina si Řehořův čin interpretuje jako zlovůli a zahánějí ho do jeho pokoje. Otec po něm hází jablka a zasazuje mu smrtelnou ránu. Řehoř neumírá hned, ale po nějaké době. Umírá v myšlenkách na rodinu a s přáním, aby se měli dobře. Rodina nachází mrtvého Řehoře, popláčí si nad jeho tělem, ale hlavně se jim uleví, že už je pryč.

Toto je výstižné podobenství vztahu Franze Kafky a jeho rodiny, alespoň podle jeho zachovaných deníků a dopisů. Chtěl jim být prospěšný a chtěl jim být i nablízku, ale mezi ním a rodinou byla nepřekonatelná bariéra. Nejvíce pak Franze zraňuje a zabíjí (jako v i v mnoha dalších povídkách) jeho otec.

Proměna je příběh o nepochopení a zavržení člověka jeho nejbližšími, které miloval a jejichž předsudkům se nedokázal ubránit.

12 27.04.2021

Česká hip hopová scéna nestojí za moc a je to proto, že esence hip hopu je (nebo aspoň původně byla) průnik kreativního vyjádření a boje. Boje s externím nepřítelem nebo s osudem. Nejsme moc bojovný národ a v době, kdy se k nám hip hop dostal, nikdo moc nestrádal.
Ale proč o tom mluvím…
Přesně to, co čeští interpreti postrádají, měl v sobě Jiří Wolker. Jeho texty mají neskutečnou flow, jeho rýmy jsou ostré jako břitva a úderné jako dělníkovo kladivo. Dokázal najít poetičnost i v šedé budovatelské realitě, jako to uměli rapeři z rozpadlých sídlišť.

Neviděl paláců,
neviděl podkroví,
zmizeli žebráci
nuzní a hladoví,

po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,

co stavějí mosty z básní a tónů

a hlavně z železobetonu,

aby spojili se zemí zem

a srdce se srdcem.

Zdá se, že Jiří bojoval do posledního dechu a idealismus vdechl význam jeho osudu. Svými básněmi vyjádřil, že jeho život, byť krátký, měl smysl. Smrt je jen součástí většího plánu.


Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá.

6 21.04.2021

Docela výstižná je ilustrace na přebalu knihy, kde se sbíhají a rozbíhají pokroucené linky a celek vytváří abstraktní obrázek, který vás docela baví, ale nejste si jisti, jestli ho chápete a není to místo abstrakce třeba mamut. Taková je i knížka Nulový součet.

Přes všechny odbočky do minulosti, budoucnosti, do autorova podvědomí a do kanceláře nakladatele, vidím před sebou příběh, který se mohl stát komukoli z mého okolí, o to víc, že moc nezačíná ani nekončí. Je plný kulturních odkazů a je v něm sebeironie a humor.

Pobavila mě třeba část o tom, že bychom měli dostávat ocenění za záslužné činy, které jsme nevykonali, ale klidně bychom mohli.

Takže bych si tímto chtěla připsat zásluhu za to, že knize sice místy úplně nerozumím, ale mohla jsem.

Bod strhávám za opakované nazývání žen vagínami a v jednom případě prdelemi.

PS: Poučení pro příště: nepsat recenze na knihy, které nemám dočtené. Vše, co jsem napsala, platí pro první část Nulového součtu.
Potom totiž přišla druhá kratší a mnohem minimalističtější část, která by se dala ilustrovat jednou rovnou čárou mizející do ztracena. Připomnělo mi to mrazivou japonskou záležitost Until I am a mummy (po zfilmování Sound of insects).

4 19.04.2021

Že se jedná o popis celoživotního přátelství dvou mužů (které bylo nadřazeno všem ostatním vztahům - Kundera by zaplesal), zde již bylo řečeno. Zaměřím se tedy na atmosférické pozadí hlavního příběhu a vhled do reálií, které oceňuju teď, když čtu knihu podruhé.

Odvíjí se před námi barvitý popis Maroka od konce padesátých let do období kolem roku 2000 včetně popisu zvyků a povahových rysů Maročanů a dozvíme se i kus politické historie této země. Byl to teda docela masakr, horší než u nás ve stejném historickém období.
Na konci autor (resp. jeden z hrdinů) srovnává život v Maroku a ve Švédsku a zamýšlí se nad tím, proč podle něj nebylo Maroko v té době připraveno na demokracii.

Po přečtení autorova životopisu jsem si uvědomila, že jedna z postav je inspirována jím samotným (ten větší klaďas), což mi přišlo zajímavé.

1 10.04.2021

Můj velký obdiv autorovi i jeho mamince, která v roce 1932 nedala na doměnky doktorů, že její syn je mentálně postižený a rady, že by měl být odložen do postele bez možnosti se vyvíjet. Tato žena se i přes to, že měla už čtyři malé děti, synovi věnovala a pomohla mu začlenit se mezi zdravé děti (sourozence a kamarády), ale i objevit jeho talent a naplnit potenciál.

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když čtu knihu od Margaret Atwood, docvakne mi až napodruhé. Jako bych si všechny informace dokázala propojit, až když znám (často násilný) konec. To, co na první přečtení vypadalo jako popis fádních situací, se náhle mění ve stupňující se ticho před bouří. Až v kontextu šílenství posledních několika kapitol oceňuju postupný přerod hlavní hrdinky z člověka okleštěného civilizací ve zvíře. Konec mi pak připadal takový nedotažený nebo jsem něco nepochopila.

3 03.04.2021

První autorský počin a hned taková síla, smekám klobouk před Majou Lunde. Kromě toho, že autorka dokázala neuvěřitelně barvitě vyprávět tři příběhy z rozlišných ér, nese tato kniha v sobě poselství, jak bude vypadat naše planeta a náš osud, když se nevzdáme konzumace a honby za generováním zisku za každou cenu. Dystopická linka vypravěčky Tao mě bavila nejvíc a také přinesla naději.

9 17.03.2021

Petra Soukupová dělá dobré jméno mainstream literatuře a ani její scénáře si nevedou špatně. Vůbec se nedivím.
V knize s výstižným názvem to nejlepší pro všechny se před námi odvíjí celkem obyčejný příběh jedné rodiny z pohledu Hany, její matky Evy a syna Viktora. Děj je vyprávěn pozoruhodně plynule, přestože autorka jako by nahodile přeskakovala z jedné perspektivy do druhé a z druhé do třetí. Každý vypravěč má velmi odlišné výrazové prostředky obohacené o detaily příslušné k té které generaci.

Postavy jsou skvěle napsané. Ne že by snad byly skvělé. Každá z nich je nějakým způsobem sebestředná a chce po ostatních, aby změnili ve jménu jejich pojetí reality. Jak to, že to nechápe? Je nejčastější otázka všech tří hrdinů. Vidíme různé vzájemně misinterpretace činů a hodnocení těch druhých na základě předsudků. Vidíme i vývoj postav a to, že sobecká rozhodnutí nakonec vedla ke zdárným koncům a altruismus k průserům. Při tom všem takovéhle rodinné s generační střety známe snad všichni ze života. Za mě super čtení.

13 24.02.2021

Kundera neoddiskutovatelně patří k velkým literárním talentům české i evropské scény. Svůj vztah k němu bych definovala citátem Jana Štolby z článku A2: Kundera se dobře četl, ale špatně se s ním souhlasilo.

Kunderovská klasika: tak jako i v jiných knihách MK jsou i ve Valčíku na rozloučenou zahrnuty misogynní myšlenky a zápletky kontrastující s ‘dojemnými’ chlapskými přátelstvími (…Kytarista navrhl Klímovi, že by s ním zajel se svým autem do lázní, nechal vlákat dívku na silnici a přejel ji. (…)Klíma byl dojat jeho slovy: ,,Jsi hrozně hodný, “ řekl mu.(…). Ženy jsou zde pojaté buď jako zatvrzelé buranky, které se snaží zničit mužům život, nebo jako labilní křehké bytosti, které si muži postavili na piedestal, o to více však svým obdivovatelům škodí a trápí je. Nevěra se zde propaguje jako zdravý a manželství prospěšný druh sportu

Několik zajímavých nových myšlenek v této knize:
inflace ženské krásy (v místě, kde je žen na jednoho muže, je i nejhezčí ženské tělo devalvováno a ztrácí na přitažlivosti),
korelace mezi vztahem k Ježíši/Bohu a (ne)chtěním přivést na svět dítě (souhlasím, že Bohu se člověk povedl, proto budu dál tvořit lidi a v jeho odkaze pokračovat, nebo jeho dílo zavrhuji, proto jej nebudu schvalovat plozením dalších dětí),
blahosklonnost dobrodiní
plus celým dějem se táhne linie tématu zaměnitelnosti rolí oběti a kata (každý utlačuje druhé ve jménu toho, co považuje za svoji svobodu, a je schopen k tomu použít prakticky jakékoli prostředky).

5 12.02.2021

Tuhle knížku jsem začala číst jenom proto, že jsem se doslechla, že vyhrála cenu za nejhorší překlad. Jsem k překladům často sama kritická a tak jsem chtěla vidět, co odborná veřejnost považuje za opravdovou hrůzu. K mému překvapení mi překlad ve čtení nevadil ani trochu (bylo tam pár kiksů typu ‘v létě jsme byli na kolách’, také chybně umístěné uvozovky). ALE.

Kniha mě okamžitě vtáhla a až do konce nepustila. Nejdříve jsem myslela, že je o mateřské lásce, ale na konci mi došlo, že je o odcizení. Příběh se odvíjí z pohledu tří členů rodiny, kteří se potýkají se svou osamělostí různými způsoby. Pomocí flashbacků vidíme, jak postupně docházelo k současné situaci, ve které se rodina nachází. Hrdinové knihy nejsou ničím zvlášť sympatičtí, ale neubránila jsem se soucitu vůči nim. Zároveň se nešlo nezamyslet; jak bych reagovala, kdyby můj syn spáchal tak strašný trestný čin, jakého se dopustil jeden z hrdinů. Jak bych se cítila v kůži jeho sestry? A jak bych se poprala se životem, kdybych byla Aslak?

Jaké by to všechno bylo se (doufám) nedozvím, ale kniha mě o tom donutila přemýšlet.

4 17.01.2021

Na střední škole, když jsem jela do zahraničí na výměnný pobyt, dala mi paní učitelka českého jazyka Romanci pro křídlovku, abych si s sebou vzala kousek českých luhů a hájů. Knížka mě nečekaně pohltila svou atmosférou dusného léta. Hrubín používá krásné metafory, když mluví o životě, smrti a lásce, a nechává se inspirovat přírodními motivy. Líbí se mi i melancholická napůl malátná atmosféra, což je vlastně pohled/postoj hlavního hrdiny na svět/k světu.

10 01.01.2021

Z nostalgie k devadesátkám a s předtuchou, že to bude bizár, jsem sáhla po knížce Ivana Jonáka. Poměrně zajímavě je zde popsána jeho cesta z učňáku až na vrchol české podnikatelské scény v době, kdy se teprve utvářela pravidla. Kniha je prokládána erotickými i jinými pohádkami, které je ale poměrně jednoduché odlišit od reality (např. příběh, jak Jonák osouložil v plné tramvaji cizí ženu za přihlížení jejího partnera, nebo noční návštěva zverimexu, kdy se rozbilo terárium s jedovatými hady a Jonák všechny hady přemohl). Literárně to není nic moc (opakující se stejné věty v rámci jednoho odstavce, stylistické přešlapy), ale vlastně mi to nevadilo, protože styl psaní byl vlastní autorovi a tím autentický.

2 01.01.2021

Výborná záležitost přesahující škatulku žánru sci-fi s prvky psychologického románu. Vracím se ke knize jednou za čas, protože mě baví ponořit se do ponuré atmosféry a nechat se unést daleko za hranice mé představivosti. Na rozdíl od jiných kolegů recenzentů tuto knihu považuji za nadčasovou a také za nejlepší dílo bratrů Strugackých.

16 01.01.2021

(SPOILER) Kniha o náctiletých pro náctileté, bohužel gramaticky i stylisticky připomínající psaní náctiletého studenta s trojkou z češtiny.

Autor na začátku knihy děkuje své partnerce Gábině za to, kolik mu z knihy vychytala zhůvěřilostí. Věřím, že se Gábina snažila, ale možná se toho měl ujmout editor.

str. 21 PETROVY se roztočily mozkový závity
str. 26 na Pavláku (nikdo, kdo se narodil po roce 1980, neříká náměstí IP Pavlova Pavlák, říkáme Ípák) vystoupili a zamířili do Bruelské (snad Bruselské, ne?)
str. 46…a třídnici vzal SEBOU
str. 60. už nemůžu, odkládám nedočtené

19.12.2020

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Kéž bychom měli takové spisovatele i na české literární scéně.

2 19.12.2020

Nemůžu tuto knihu hodnotit kvůli otřesnému překladu (M. Knápkové). V češtině jsem přečetla tři povídky a divila jsem se, co je to za slátaninu. Věděla jsem ale, že spisovatelka je výborně hodnocená u nás i v zahraničí a vyhledala jsem si hlavní povídku v originále (https://www.shortstoryproject.com/story/a-manual-for-cleaning-women/). A ono je to fakt dobré! Půjčila jsem si tedy knihu v AJ a skvěle jsem si početla.

Lucia Berlin navazuje na odkaz Bukowského, deníkovou formou popisuje život nižší střední třídy v Americe, který si sama odžila. Věty jsou krátké a úderné, ale přesto dokáží navodit atmosféru. Ano, nevyhýbá se naturalismu a ‘drsnějším’ tématům (dávám do uvozovek, protože tento pojem je velmi relativní), nic neschovává. K událostem svého života se ale staví bez sebelítosti a s nezúčastněným humorem.

A teď k překladu: povídka Manuál pro uklízečky je napsaná tak, jak autorka a její okolí reálně mluví, s použitím jednoduchých hovorových vět. M. Knapková se s tím neuměla poprat a svým překladem zabila autenticitu dokonale. Do strojené řeči (,,…prsty jí přejížděly po stránce pomalu a bezhlučně…”, ,,po její pravici i levici se na chodníku tetelí odpadky a listí”,) tu a tam našroubuje něco, co asi sama považuje za slang (,,Heleď se, Maggie May, na tomhle světě nejni nic…”). Jinak v dialozích často není poznat, kdo na koho mluví a v překladu jsem dokonce našla věty a informace, které v originále vůbec nezazněly.

Radím všem, přečtěte si knihu v originále. Nebojte se, je to napsané jednoduchou angličtinou a budete mít úplně jiný čtenářský zážitek.

Můžu upřímně říct, že jsem ke knize přistupovala bez předsudků. Chápu, že styl autorova psaní se vyvíjí, ale tohle bylo opravdu slabé. Prvním dílem od začátku prostupoval pocit, že něco není v pořádku, jakási paranoia, kterou se ale v zápětí dařilo zažehnat logickými argumenty. Příběh gradoval. Tady máme prakticky po celou dobu nerealistickou idylku, kterou nenaruší ani občasné Rosemaryino ‘šokující odhalení pravdy’. V posledních několika kapitolách pak nastane zvrat téměř na způsob deus ex machina (SPOILER: Dozvíme se, kdo byl Satan. Přesto, že postava po celou dobu figurovala v knize, v jejím chování nebyl žádný progres směřující k tomuto zásadnímu bodu knihy KONEC SPOILERU). Pak to všechno nabere rychlý spád, šup šup a je hotovo. Není to příběh jako takový, co se nepovedlo. Byla to plochost po dobu 90% děje a následné vměstnání klimaxu do několika mála posledních stran.

1 30.11.2020