mirektrubak komentáře u knih

Mně Nora a Torvald jako skuteční lidé nepřipadali, měl jsem z jejich komunikace pocit, jaký zažívám při svých letmých zkušenostech s filmy pro pamětníky. Tedy, že bych na podobné postavy a jejich interakce v běžném životě sotva narazil a že jsou spíše reprezentanty svých rolí, na kterých nám mistr Ibsen snáze ukazuje to, co nám chce ukázat. Ale pravdu mít nemusím, nežil jsem v té době. A navíc: jako archetypy fungují manželé Helmerovi výborně, v rámci žánru vlastně reální jsou, podobně jako je reálný důmyslný rytíř Don Quijote nebo Havelock Vetinari. Proto mi nebyli lhostejní, proto bylo tak zajímavé promýšlet jejich malé i větší rodinné lži, jejich hledání, nalézání i ukrývání.

Historicko-společenský kontext z žádného literárního textu nelze odmyslet. Domeček pro panenky jistě je komentářem k dobové patriarchalitě a jistě je obžalobou toho, jak nedůstojné postavení ženy měly. Vždyť Nora neměla právo ani na vlastní klíč od poštovní schránky!
Ale stejně mi přišla zajímavější psychologická rovina než společenská. Chci říct: mám pocit, že vztah manželů je patologický ne proto, že by jim norské maloměsto nedovolilo žít jinak, ale proto, že Helmerovi prostě byli párek sociopatů. A platí to pro oba v téměř stejné míře, podle mě. Vidět je to dobře na příkladu doktora Ranka: je to rodinný přítel, Nořin tajný ctitel, no a co to s Helmerovými udělá, když se dozví o jeho nevyhnutelné smrti? Nic, prostě nic! Chladná srdce, sobecké vidění světa. Jeden jako druhá!
Ne, opravdu nevidím vztah Nory a Torvalda jako vztah věznitele a vězně. Je to v mých očích spíš dvojportrét manipulátorů, kdy jeden k posílení své pozice používá svoji sílu a druhá svoji slabost. Naučená bezmoc jako komunikační strategie, to je Nora v mých očích. Ostatně, když Nora ze své situace prchá, tak sice mluví o potřebě svobody a důstojnosti, ale impulsem není situace, která by ji svobodu zkracovala. Impulsem je situace, ve které se ukazuje, že Torvald už není garant bezpečí jejího standardu.
(Hm, teď si říkám, že jsem asi nespravedlivý: v předchozím odstavci hodnotím spíš Noru, jako by žila dnes. Nora v době Nory možná opravdu neměla jinou šanci, nebo mnoho jiných šancí. Možná ta její role bylo to jediné, co se svýma kartama mohla hrát.)

Bylo dobré Noru číst. Žijeme už sice v jiném světě, ale tendence k chování, které ve hře vidíme ve vyostřené podobě, máme stále. A genderově promíchány, myslím. Jsou muži, co v sobě mají kus Nory. Jsou ženy, které jsou docela dost Torvaldem. Teď to možná přeženu, ale skoro bych řekl, že každý z nás má v sobě kousek Torvalda i Nory, potřebu vlastnit a ovládat i zbavovat se odpovědnosti za sebe. U mě to teda platilo, já se v tom někdy viděl až bolestivě ("tyvole, ten můj paternalismus" vs. "tyvole, ta moje submisivita"), ale to je jenom dobře. Tohle mají dobré příběhy dělat, ukazovat nám, kdo jsme.

12 15.01.2024

Možná za to mohla Anna proletářka a obdivné reportáže ze SSSR, možná ty vyloženě nepovedené filmové adaptace z devadesátých let. Každopádně jsem měl Ivana Olbrachta nějak zaškatulkovaného jako autora, který není pro mě. Nové rozhlasové provedení v produkci rádia Proglas (trvale k dispozici v jejich audioarchívu!) mě ale nalákalo a musím říct, že jsem se do exotického světa odlehlé zakarpatské vísky Polany ponořil s velkou chutí. Jsem docela filosemita, takže to prostředí samotné mě vábilo, už jen ta jména představitelů obce dýchala atmosférou! A archaický Olbrachtův styl, vyprávěcí i stylistický, k tomu moc dobře pasoval.

Samotný příběh o lidské touze lámající okovy společenských tradic je vlastně dost archetypální a mohl by se klidně v trochu jiných kulisách odehrávat i jinde a jindy. Také reakce městečka jsou dobře známé a univerzální: rodinné averze táhnoucí se skrz generace, nepřejícnost, závist, vševidoucí oči dobře skryté za okenicemi a ústa vždy připravená vypustit jedovatou dávku pomluv. Jen v ortodoxní komunitě od světa odtržené Polany jsou všechny tyhle nectnosti nějak víc vidět. Jako pod lupou.
Přesto jsem nějak nedokázal číst Smutné oči jako jednoduchý portrét nemoderního starého světa, který si tragikomicky neuvědomuje, že už přesluhuje. Sám se tomu divím, ale nějak mi byla ta vesnice sympatická, ano, i s tou vší svojí prkennou konzervativností. Nevím proč, ale nějak mě dojímalo to lpění na tradicích realitě navzdory. Snad proto, že vím to, co žádná z románových postav v meziválečném čase ještě nemohla tušit, tedy že všechny rozdíly v Židovstvu drasticky srovná brutální síla nacistické totality. "Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká," zpívá nechvalně známý písničkář, a já s ním musel po dlouhé době zase jednou souhlasit.

"Šemá Jisrael, Adonaj elohejnu, Adonaj echad! Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný! Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať tato slova, která ti dnes svěřuji, zůstanou ve tvém srdci. Vštěpuj je svým synům a mluv o nich, ať sedíš doma nebo jdeš po cestě, ať uléháš anebo vstáváš. Přivaž si je jako znamení na ruku a jako pásek na čelo. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány."
(Šema Izrael, Deuteronomium 6, 4-9)

12 05.07.2023

Narozdíl od Sestry, kterou jsem si musel jít do knihovny nechat prodloužit, byl Anděl záležitost „na dvě vany“. Ale téměř stejně intenzivní, zvlášť kapitoly Ukradený Jezule (které je originálním prologem) a Naďa se mi jevily jako mimořádně působivé. A pak taky ten konec, ten šílený způsob, jakým se Jatek vyvleče z pasti své minulosti...
Z rozhovoru s autorem jsem si pamatoval jeho povzdech nad tím, že je Anděl interpretován jako příběh o drogové závislosti. Už si přesně nepamatuju, jestli jsem ho také tak vnímal pří svém prvním čtení kdysi dávno v minulém tisíciletí. Ale teď jsem si dával pozor, abych viděl i jiné důrazy textu. A viděl jsem touto optikou Anděl jako příběh o vztazích, které vytvářejí nezdravou závislost, ale zároveň nějak naplňují a zaplňují život. O hledání vlastní identity mezi pouty toxické a zraňující minulosti a nejisté a potenciálně prázdné budoucnosti - v Topolových obvyklých jazykově i dějově extrémních polohách, kde musí být všechno tak vypjaté, až je to na samé hraně toho, co jsem byl jako čtenář schopen unést.

12 01.03.2023

„Miller píše o člověku ulice a je mimochodem poněkud škoda, že je to zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy. Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér. V Millerových knihách čtete o lidech, kteří tráví život jako emigranti, o lidech, kteří pijí, mluví, meditují a smilní, ne o lidech, kteří pracují, žení se a vychovávají děti; škoda, protože on by uměl popsat výčet těchto činností stejně dobře jako ten první.“
(George Orwell, Uvnitř velryby)

Četl jsem Obratník Raka jako dospívající mladík a byl jsem nevyhnutelně nadšen. Jak by ne, vždyť to bylo tak pobuřující, tak odvážné a nevázané, tak odlišné od maloměšťáckosti literárního standardu z knihovny mých rodičů! Pocitům, které Henry Miller popisuje jsem sotva mohl rozumět, já plachý student, hodný kluk a holobrádek. Ale pro moje hledající se a vymezující se ego byla příslušnost ke skupině příznivců tak drsné literatury natolik důležitá, že jsem snadno přesvědčil sám sebe o tom, že jsem z Obratníku autenticky nadšený.
Vrátil jsem se k téhle románové zpovědi poslechem rozhlasového čtení po více než čtvrt století a byl jsem opravdu velmi příjemně překvapen. Nejvíc tím, jak je zde ve skutečnosti těch vulgarit a explicitně tělesných scén relativně málo (v paměti mi zůstal pocit, že celá knížka je složená pouze ze sexu a pití!). A pak také tím, jak dobře se mi to poslouchalo, jak solidní a dobrá literatura to je!
Můj současný mentální svět je jiný, než byl na konci minulého století: když dnes kráčíme za svítání probouzejícím se městem, není to po flámu, ale po rorátní mši; už nehledáme poslední nezavřenou putyku, ale první otevřenou kavárnu. Přesto, na rozdíl třeba od Bukowského knížek nebo písníček od Tří sester, proběhlo mé a Millerovo „setkání po letech“ bez pocitů rozpaků nad vlastním mladším já.

Pan Orwell ve své reflexi románu připomíná, že ačkoli Miller líčí ošklivosti, zřejmě by se nepokládal za pesimistu. Ano, Miller svou životní situaci přijímá a tím zprostředkovaně přijímá svět ve kterém žije, ve kterém žijeme. Nedělá to jako nevyhnutelnou nutnost (chtěl bych žít jinak, ale neumím to nebo mi to není nespravedlivou společností umožněno!), ani jako gesto (opovrhuji lidmi, a proto se odvracím od všeho, čeho si lidé váží!), ani jako sebeklam (moje bída se mi vlastně líbí, protože jsem obdařen schopností vidět krásu tam, kde obyčejní lidé ne!).
Toto přijetí reality dělá Miller v situaci, která není vůbec nadějná, ani z osobního pohledu (zlaté časy pařížské bohémy končí), ani z pohledu dějinného vývoje (ekonomická krize a sílící fašismus). Millerova osobitost je právě v tom, že tyhle vnější aspekty jsou pro něj zajímavé pouze a jen tehdy, když zasahují do jeho privátního žití. Ideologie, etika, morální schémata – nic z toho ho nezajímá. Jeho próza je tak působivá proto, že se nepokouší předstírat opak. Jeho vyprávění není tak silné pro jeho vypravěčský talent (který je dobrý, ale ne skvělý – poslech Obratníku jsem si proložil Smrtí v Benátkách a nelze přehlédnout, že Miller není zdaleka tak nadán jako Thomas Mann), jeho vyprávění je tak silné proto, že o sobě mluví pravdivě a otevřeně, bez stylizace a beze strachu z toho, jak bude čtenářstvem hodnoceno.

Millerova neokázalá (ale nepřehlédnutelná) neangažovanost není jistě vzorem k následování, naopak, je znepokojivá. Vždyť kdyby se nikdo nestaral o svět, kam by to se světem došlo? Přesto je jeho odvaha vystoupit zpoza bezpečných hradeb všech různých světonázorů a společensky akceptovaných vzorců v jistém smyslu hodna respektu.

„Jsem-li nelidský, je to proto, že se můj svět přenesl přes lidské meze. Protože být lidský se jeví jako ubohá, politováníhodná a bídná věc, omezená mravními zásadami a zákony, určená všedností a ismy. Liji si do chřtánu hroznovou šťávu a nacházím v ní moudrost, má moudrost se však nezrodila v hroznu, má opilost za nic nevděčí vínu.“

12 02.01.2023

Když jsem nedávno poslouchal audioverzi knihy, říkal jsem si, jak užitečnou práci Ondřej Kundra udělal a jak je dobře, že má zázemí tištěného média, kde takovou práci dělat mohl – a myslel jsem nejen na názorovou svobodu a nezávislost, ale možná ještě víc i na trpělivost s typem žurnalistiky, který vyžaduje moře času a nákladů bez jistoty odpovídajícího výsledku. A jaká je škoda, že jsme jako společnost varováním nenaslouchali víc, ale že už je to teď trochu jedno, protože momentální geopolitická situace je taková, že už není nutné složitě odhalovat, že současné Putinovo Rusko je náš nepřítel, že už je teď zřetelně otevřený nepřítel a že to není možné nevidět. Mise splněna, říkal jsem si.

No ... ale zrovna v den, kdy jsem doposlouchal poslední kapitolu, byla v Praze demonstrace organizovaná proputinovskými silami, s velmi četnou návštěvností. A došlo mi, k mému překvapení, smutku a zklamání (přestože mám za dobu svého spolužití se svým národem už dost zkušeností, stejně jsem pokaždé znovu překvapen, rozesmutněn a zklamán tím, jak jsme snadno manipulovatelní, a jak nerozlišujeme a nehledáme pravdu), že tenhle boj pana Kundry a celého Respektu (a dalších!) neskončí nikdy, že tady bude stále potřeba se rvát s větrnými mlýny dezinformací a placené propagandy, které zásahy nepřátel budou zlehčovat a popírat. Zdá se, že ten boj přesvědčí jen přesvědčené, a tak je marný jako házení hrachu na zeď, ale ... já si nemůžu pomoct, asi jsem nenapravitelně naivní, ale já prostě věřím v pomalou sílu pravdy a že nakonec věci dobře dopadnou.
A vnímám důležitou roli nezávislých médií v téhle snaze a cítím potřebu tu snahu podporovat: také proto každý rok prodlužuji předplatné Respektu, i když vinou různých okolností zdaleka nestíhám číst všechno a řadu čísel dokonce ani nevybalím z igelitu...

12 16.09.2022

V Zuzanině dechu byla tělesnost a smyslovost důležitým a velmi působivým výrazovým prostředkem, ale příběh byl posouván vnějšími dějovými zvraty. V téhle novele je mezilidské fyzično vlastně tím jediným, kolem čeho se všechno točí. A já byl zvědav, jestli u takto pojatého beletristického textu udržím svoji pozornost, jestli to celé neupadne do nudy nebo se nezvrhne do přehlídky samoúčelných šokantností.
A výsledný dojem po doposlouchání? Došel jsem k tomu, že to Katalpě věřím! Nemyslím si, že její explicitní pasáže jsou psány na efekt a jako snaha zaujmout nebo si dokázat vlastní literární odvahu či originalitu. Myslím si, že detailní sexualita, ta živočišnost a obnažená syrová poetika, měla v novele – která je opravdu takovou básní v próze, jak si správně všímá Akana - své logické místo. I když toho stříkajícího semene bylo fakt někdy trochu hodně, to zase jako jo.
Nakonec to ale byla absence děje, případně nesrozumitelnost a roztříštěnost dějových prvků, tím důvodem, proč na Hlínu nejspíš nebudu vzpomínat se zvláštním nadšením (no, vlastně na ni nejspíš nebudu vzpomínat vůbec :-). Úžasná Katalpina obraznost a obrazotvornost sice bavila a vtahovala a okouzlovala a vyvolala radost z poslechu v okamžiku poslechu, ale ... ale nic dalšího, bohužel.

12 23.07.2022

„Milujeme-li, jsme zranitelní. Milujte cokoliv, a vaše srdce se bude určitě trápit a nejspíš bude zlomeno. Chcete-li si být jisti tím, že si je zachováte nedotčen, nesmíte je dát nikomu, dokonce ani zvířeti. Pečlivě si své srdce obalte koníčky a drobnými požitky. Vyhněte se všem závazkům. Bezpečně je uzamkněte v klenotnici nebo v rakvi svého sobectví. Ale v té klenotnici – bezpečné, temné, nehybné, bez přístupu vzduchu – se změní. Nebude zlomeno; stane se nezlomitelným, neproniknutelným, nevykoupitelným. Jediným místem mimo Nebe, kde můžete být dokonale bezpečni před všemi nebezpečími a zmatky lásky, je peklo.“

Po delším čase jsem se zase setkal se C. S. Lewisem a byl jsem opět spokojen (možná nejvíc ze zatím čtených Lewisových knih) s tím, jak přehledně a srozumitelně přede mě předkládá témata, nad kterými není možno nepřemýšlet – protože láska to jsou vztahy a vztahy jsou život a přemýšlet nad životem je nutné, má-li to být život k žití.
Lewisovy knihy mi neodkrývají nové myšlenkové hloubky (jak to mám třeba u spisů kardinálů Ratzingera a Kaspera) ani mě nenaplňují pocitem duchovní spřízněnosti (jako myšlenky svaté Terezky nebo Romana Guardiniho), ale to nejspíš ani není jejich záměrem – svojí přísnou kategorizaci (která je ovšem dobrým sluhou, ale špatným pánem: to když našemu přemýšlení brání překračovat hranice vytvořených škatulek a pomáhá vytvářet zkostnatělé a neživotné myšlenkové konstrukce) jsou prostě dobré v tom, v čem dobré být mají: činí zmatený svět našich vztahů trochu méně zmatený a nás samotné trochu víc orientované ve vztazích které prožíváme - já jsem v každé ze čtyř (vlastně z pěti) kategorií našel jak nějaké ty dříve přehlédnuté, tak i důvěrně známé kostlivce. Ale také jsem našel místa, kde jsem se mohl s úlevou pochválit a konstatovat, že kráčím rovně a správným směrem.
A zvláštní radost – i když v kontextu knihy nepodstatnou – a pyšně natřesená teologická peříčka jsem měl u pasáže, kde Lewis upozorňuje na stejnou nedomyšlenost v Augustinových Vyznáních, kterou jsem u tohoto slovutného myslitele loni rozpoznal taky. :-)

„Přirozené lásky nejsou soběstačné. Něco jiného, co nejprve bylo neurčitě popsáno jako ‚slušnost a zdravý rozum‘, ale později odhaleno jako dobrota, a nakonec jako celý křesťanský život, musí přijít na pomoc pouhému citu, má-li tento cit zůstat sladký.“

12 17.03.2022

Když ze života odstraníme veškerou radost, zbude z života vůbec něco?
Elementární částice se se mnou jako s čtenářem nepotkaly. Skoro vůbec. Není to zřejmě tím, že by byly tak bezútěšné: knihy Elfriede Jelinek mám rád a romány Radky Denemarkové mám dokonce velice rád - a ty jsou pokud jde o absenci optimismu v pohledu na lidské plahočení dost podobné. Ale Elementární částice mě po většinu času jen unavovaly. Nejen přemírou sexuality, která je zde povýšena na středobod všeho. Nejen absencí lidskosti (což je něco značně odlišného od lidskosti poraněné nebo deformované v jiných příbězích o duševně strádajících osobách) jako hybatele v životech bratří.
Tím nechci říct, že jsem nenacházel pozitiva. Řadu věcí, na které Houellebecq upozorňuje, také vidím jako problémové aspekty naší doby, řada myšlenek a postřehů byla trefná a zasáhla i moje citlivá místa – občas mi i román ukázal, že citlivá místa mám i tam, kde jsem myslel, že je nemám. Přemýšlet bylo o čem, určitě. Ale, bohužel, se v tom románovém postmoderním mišmaši jednalo pouze o ojedinělé záblesky.
Můj problém s Houellebecqem byl nejspíš v tom, že jsem mu jeho román neuvěřil jako jeho vnitřní výpověď o jeho pocitech ze světa a jeho obavách o svět. Naopak se mi zdálo, že z příběhu dost zřetelně trčí touha šokovat a zaujmout, být odlišný a zapamatovatelný a stát se literární událostí. Ale nevím, nechci autorovi křivdit, možná není problém na jeho straně, možná je zkrátka jen moje současné pokojně radostné životní naladění příliš vzdálené téhle Houellebecqově totální skepsi – a stejně jako sytý nevěří hladovému, tak možná šťastný nevěří zoufalému. :-))

12 29.12.2021

„Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“
Ne, tohle není citát z románu, je to z Bible, z listu svatého Pavla Korinťanům. A proč to píšu na úvod svého komentáře ke knížce Přítel z domova, když to není ani náboženský příběh, ani „romantická love-story o dvou mladých hledajících se srdcích“? Protože láska (ve své pravé podobě, tedy ne jako pomíjivé vzplanutí, ale jako vnitřní „rozhodné rozhodnutí“ být v životě požehnáním pro druhé) je vždy přítomna tam, kde je hlavní hrdina Paul. A vlastně je tam přítomna i tehdy, když tam Paul už fyzicky není, stačí jen vzpomínka na něj. Láska v Paulově životě nemůže nebýt, protože bez lásky by jeho život byla jedna velká série životních ran bez žádného smyslu – a on by měl všechny důvody pro to, sedět na své důchodcovské lavičce a stěžovat si na osud. Ale to by nebyl Paul! Ten namísto toho udělá ještě svůj poslední dobrý skutek (tedy: svůj poslední skutek lásky), když svým optimismem prolomí důmyslnou bariéru kolem srdce svého přítele a probudí ho k životu – jako nějakou mrzoutskou, bezzubou, Wyomingskou Popelku. :-))

Moc se mi líbilo, jak byla kniha napsaná! Ve své prvotině se autorka nepředvádí tím, kolik toho už literárně dovede a jaké všelijaké slovní obraty, vypravěčské triky a vycizelované myšlenkové konstrukce umí použít. V jejím podání neslouží příběh k tomu, aby poukázal na její literární talent. Naopak. Její nesporný literární talent je ve službě vyprávění, které je snad právě proto tak přirozené, neokázalé a laskavé – ovšem bez toho, aby sklouzlo do sentimentu nebo banality. Myšlenkové poselství z románu netrčí, není nám servírováno pod nos, spíš se postupně odkrývá, nějak se v nás samo rodí, nenásilně, jak tak George a Lauru doprovázíme při jejich hledání. Kdybych měl svůj pocit vyjádřit jedním slovem, byla by to prostota. Ano, Veroničin první román je prostý, v nejlepším smyslu toho slova.

Ještě než jsem se do čtení pustil, hodně jsem si přál, aby se mi román líbil! A to proto, že se s velesympatickou autorkou maličko znám (kdo nemá to štěstí, nechť si představí slečnu Bakerovou a nebude příliš vzdálen realitě ;-), takže jsme měl strach z představy, jak jí budu muset do očí říkat, že dílo, do kterého vložila svůj čas a srdce považuji jen za nějaké nemastné-neslané povídání. (Jenže pravdu bych říct musel, a nejen proto, že se s Veronikou setkáváme v semináři zabývajícím se morálkou, etickými dilematy a okrajově tedy i tématem milosrdné lži. :-)) No, byly to plané obavy. Přítel z domova je dovedně napsaná kniha, krásná navenek i uvnitř, chytrá a přirozeně moudrá. Plná náruč hvězdiček, plným právem.

12 19.11.2021

Pro mě bylo nejzajímavější sledovat jazyk, kterým mi paní Jelinek představuje tyhle dvě nešťastné postavy a jejich svět. Bylo to zvláštní: být dvěma lidem tělesně blízko způsobem, který mi byl až nepříjemný (někdy dokonce velmi nepříjemný) a zároveň být do jejich intimity uváděn způsobem, který často připomínal stroze vědecký jazyk nezaujatého badatele. Jako by paní Jelinek byla výzkumnice, která bez emocí – kladných ani záporných – sleduje pod mikroskopem exempláře hmyzu, neobvykle do sebe zaseklé, proti sobě bojující, ale zároveň bezmocně se kroutící a ve svém bídném stavu zejména sobě ubližující.
Já jsem podobný odstup zaujmout nedokázal. A tak jsem střídavě cítil odpor a štítivost (jak si můžou lidi dělat tohle?!), hněv (jak můžou takhle nepečovat o své bytí, ten nejcennější dar?!), soucit (vždyť je to musí tak strašně bolet!!) a také úlevu a vděk, že od podobných věci je můj vlastní život ušetřen.

Najít hlavní příčinu trápení Eriky a Waltera není složitý úkol, zdá se mi. (Není to sexuální perverze, ta je důsledkem Eričiných problémů, ne příčinou.) Je to jejich představa o lásce, která je zvrácená. Přesněji: odvrácená. Odvrácená od toho, co by láska měla být: dobrovolné darování toho nejcennějšího ze sebe. Jenže oni tak nepřemýšlejí, ani jeden z nich. Jako vzdělanci jistě znají Kantovo tvrzení, že „být člověkem znamená samo o sobě důstojnost, neboť člověk nemůže být nikým použit jako pouhý prostředek“, ale ignorují ho. Netouží se dávat, ale touží brát, vítězit, dominovat. Nežijí s druhým ani pro druhého, ale toho druhého používají nebo se pokouší používat – a tím popírají své vlastní lidství.
Ubližování druhému totiž není možné oddělit od ubližování sobě. Tak rád bych jim připomněl slova teologa Michela Quista o tom, že „zlo, které v tobě krouží nebo z tebe vychází, zraňuje víc tebe, než ty druhé“, jenže oni by vůbec nechápali, co jim to vykládám...

12 10.11.2021

„Stále věříš ve svatý svět snu a domníváš se, že tělo je v první řadě pláství duše. Není-li krása uvnitř, nemůže být ani venku, anebo jen chladná a nudná, náhodná. Kdežto zachytit skutečnou krásu, to by znamenalo vztyčit první pilíř mostu, který vede od viditelného k neviditelnému.“

Měl jsem tuhle knížku ve čtečce už mnoho let, ale nikdy jsem neměl opravdovou chuť se do ní pustit. Možná mě odrazovalo téma (lidi s talentem pro fotografování sice obdivuji, ale fotografové mě nijak zvlášť nepřitahují), možná jsem si říkal, že netradičně použitá du-forma bude jen další literární manýra mladého spisovatele. Nakonec mě k četbě přivedla až pozitivní zmínka o románu, kterou – ve své eseji o transcendenci v současné české literatuře – učinila profesorka Červenková (známá mezi příznivci karmelských řeholnic též jako sestra Denisa :-)). A nelitoval jsem!

Možná ještě víc než osudy slavného fotografa, mě zaujal vyprávěčský talent Jana Němce, takhle dobře napsaný román totiž opravdu nečtu každý den – bylo to chytré až rafinované, ale přitom čtivé. Srozumitelné a snadno přístupné i bez podbízení. Příklad? Třeba tady tenhle kousek z úvodní části: „Během pozdního odpoledne jsou z losovacího osudí země taženi další mrtví. Lidé se kolem nich shluknou jako kovové piliny kolem zmagnetizované tyče. Nic není tak přitažlivé jako smrt, skutečné to mysterium tremendum et fascinans, a ani ty si tu podívanou nenecháš ujít. Tlačíš se mezi dospělými dopředu, taky chceš konečně vidět někoho mrtvého, protože na to ani nejbujnější dětská fantazie nestačí.“

A samotný Drtikol? Měl jsem pocit, že mi na stránkách knihy stále nějak uniká, že ho nedokážu snadno charakterizovat, zařadit si ho do předpřipravené kolonky. To ale není kritika, ani umělce, ani jeho portrétisty, to je naopak pochvala! Protože lidé jsou vždycky o trochu složitější a o trochu hůř postihnutelní než si myslíme. A Němcův Drtikol není ani vyobrazením bohéma (byť jím trochu byl), ani umělce posedlého svojí tvorbou (byť jím trochu byl), ale ani cynického prodavače vlastního talentu (byť jím také trochu byl), ani hrdiny, ani zbabělce (byť trochu byl tím i oním) ... František Drtikol vystupuje z knihy jako plastická živá bytost a Jan Němec vlastně nechává na nás, čtenářích, abychom si vybrali, jak ho budeme vnímat, a jak a za co (a jestli) ho budeme soudit. V jakém světle se na něj budeme dívat.

„Je tak lákavé zpětně ve svém životě hledat různá znamení a předznamenání. Není ani třeba znovu vykládat karty, stačí najít mezi obrázky jiné souvislosti a jiný příběh. Je to snadné, ve zpětném zrcátku má všechno smysl, stačí trochu dobré vůle.“

12 17.09.2021

Při náhodném setkání s románem jsem u otevřených dvířek knihbudky zajásal, už dlouho mě lákalo si přečíst od Margaret Atwood po Příběhu služebnice i něco dalšího. Prezentované téma knihy mě zaujalo i zarazilo, cítil jsem vůči němu blízkost i odstup. Odstup proto, že k tělu nemám žádný speciální vztah: nemám přímou zkušenost s jeho selháváním a mám tendenci ho vnímat víc jako nástroj než jako zásadní součást své identity. A blízkost, protože se s ženami, které se na fungování svého těla spolehnout nemůžou, setkávám ve svém okolí v poslední době tak často, že se z toho můžu až uzoufat.
Ale je pro mě vůbec možné něco takového zprostředkovaně prožívat? Vžít se do pocitů mladého děvčete po mastektomii? Do pocitů ženy, která absolvuje náročnou operaci páteře a dlouhou rehabilitaci, která nakonec ničemu příliš nepomůže? Do pocitů ženy, které ochrne končetina a doktoři marně zkouší najít příčinu? Do pocitů ženy, které zemře dítě dřív, než se narodí, ve které někdo žije a pak žít přestane?
Román paní Atwood na tato má trápení odpovědi nenabízí, myslím. Jizva na Renině těle a kus chybějícího těla totiž nejsou tématem příběhu, spíš alegorií, symbolickým symptomem jejího vnitřního zranění, viditelným projevem něčeho hlubšího. Margaret Atwood ale klade otázky jiné, neméně závažné. A svou Renu prozkoumává pečlivě a chytře, nelichotí ji, neuhýbá, neomlouvá.

Jestli je Ublížení na těle dobrý politický thriller nevím. Nejspíš ano, vzhledem k tomu, že jsem četl plynule a zůstával zaujat. Ale ten politicko-společenský aspekt pro mě nebyl klíčový. Bylo mi v zásadě jedno, kdo je agent CIA, komu patří kontraband a kdo koho nakonec přechytračí. Stejně jako u příběhů Grahama Greena z podobně bezútěšných zemí (nebo jako u filmu Povolání: Reportér, na který jsem při čtení často myslel) pro mě byly dějové zvraty zajímavé jen jako impulsy, které něco rozehrávaly v myslích postav a které před hrdinky i před čtenáře pokládaly zajímavé podněty k přemýšlení.
A ty otázky opravdu stály za to: bylo užitečné i poutavé se Reniným světem brodit a spolu s ní hledat, co je pro ni opravdu důležité. Zjišťovat, že identita a intimita nejsou jen dvě náhodou podobně znějící slova, že dokud nevíme, kdo přesně jsme, nemůžeme ani vědět, co přesně si máme chránit a pěstovat. Znovu si potvrdit, že vnější a vnitřní je propojeno, že nemůže dobře existovat navenek, kdo nefunguje sám v sobě. A že tím největší rizikem jsme si často sami, že nepřátelský cizinec bez tváře tu tvář nemůže mít, dokud nepoznáme tu svoji a nesmíříme se s ní.
Renina odyssea byla dlouhá, náročná a krutá, ale vyplatila se – musela toho hodně zkusit na vlastním těle, aby se to nejdůležitější událo v její duši. A čtenářům se vyplatí cestovat s ní, třeba proto, aby si znovu uvědomili, že kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani druhé. Že bez opravdové lásky k druhým není šance na opravdový život. A že dokud je někde život, je tam vždy i naděje.

12 31.01.2021

„Každý se rád nad někým vytahuje. Ale bývá zvykem nejdřív podat důkaz, že mu ta výsada náleží.“

Holly Golightlyová není ve světě literatury výjimečná. Není první ani poslední postava, kterou krutost a chudoba její bezútěšné minulosti přivede k přesvědčení, že život ve své plnosti je dar nad její síly a zvolí si cestu, ve které nemusí rozlišovat dobré a zlé, správné a špatné, hodnotné a bezcenné. Ale osud jí účet nakonec vystaví – ono obecně tohle Carpe diem je často žitím na dluh a ani Holly se nepodaří přehlušit tichý hlas své citlivosti bujarým rachotem společenského života. Potlačit lidskost v sobě prostě není možné, ne trvale, ne bez následků.
Ještě mě napadlo: to, jak se stavíme k Holly, vlastně říká docela dost o nás, čtenářích. Přejeme jí, aby ji její strategie vyšla, aby nad životem vyzrála a zůstala ve svém sebeklamném umrtvení napořád? Nebo doufáme v její prozření prostřednictvím tvrdého nárazu do reality? Nebo naopak setkáním s něčím silným a krásným? Nebo máme pocit, že si zaslouží, aby za své chování zaplatila a dostala za vyučenou?

Když jsem četl Snídani jako mladík, Fred mě neskutečně vytáčel (taky to bylo skoro to jediné, co jsem si z celé novely pamatoval :-). Dnes už jsem trochu shovívavější, ale stejně bych ho jako přítele nechtěl ani za nic. Ví, že Holly její způsob života neprospívá, ale dokud se hřeje v její přízni, nic proti tomu nenamítá. Nesnaží se v životě Holly působit ve prospěch jejího dobra, ale pouze se snaží urvat si jí co nejvíc pro sebe. Jediné, co ho zajímá, je jeho vlastní význam v jejich očích a možnost trávit s ní co nejvíc času...

Ze svého prvního čtení Snídaně si také pamatuji, že jsem byl knihou zklamán po její literární stránce, přišla mi o dost méně zajímavá než jiná Capoteho díla. Ten pocit mám stále (stále mi to přijde takové nějaké vypravěčsky mdlé, nemůžu si pomoct), zdá se mi, že hlavní témata (která jsou sama o sobě zajímavá: úkryt v povrchnosti nebo sebe-potlačující se přátelský vztah) jsou jinde zpracována mnohem přesněji i působivěji – a to i u knih, které jsou výrazně méně známé a ceněné. To jsou prostě ty záhady uměleckých kánonů :-)

12 17.08.2020

V téhle sbírce není žádný rozpustilý humor jako v Budžesovi. Žádná osvěžující dětská nevinnost. Není v ní ani poklidná ospalost letních prázdnin, která může pomoct zjemnit ostny lecjaké svízelné životní situace. V téhle sbírce si nejsou lidé požehnáním ani vzájemnou oporou. Umírá se tady často a velmi snadno, jaksi mimochodem. Tím, že ty nejfatálnější situace jsou opakovaně umísťovány mimo děj, je vyvoláván dojen, že násilná smrt je něco, co prostě běžné přichází a čemu se nejde bránit a ani se tomu příliš divit. Jako by příčinou tragických situací nebyla aktivní lidská krutost ve smyslu chtěného zla, spíš lhostejnost a nedostatek soucitu. Bezohlednost k odlišnému člověku jako kombinace společenské normy a absence empatie.
Krátké povídky se sice na první pohled nepokouší dát odpověď na otázku, proč dobří lidé tak často trpí setkáváním s těmi zlými (což bylo zrovna téma, se kterým jsem se v průběhu čtení trochu trápil, a tahle souhra literárního a žitého byla jistě i jedním z důvodů, proč jsem příběhy z knihy prožíval ještě o trochu víc než obvykle), zdánlivě události pouze popisuje. Ale jen zdánlivě. Povídky oslovují víc emoce než racionalitu, to určitě, ale při pozornějším čtení je možné si i odnést něco k přemýšlení – svojí moudrost a znalost lidských povah Irena Dousková prostě nezapře.

Pochmurnou atmosféru beznaděje podporuje i fakt, že děj povídek je dějinně rozprostřen – v čase i prostoru (trochu to připomíná Radůzin projekt Marathón). Naznačuje se tím, že se nic nemění, že člověk je člověku vlkem jaksi ze své podstaty. No, nic veselého.
Snad jen úvodní povídka, Evangelista, se svým vyzněním trochu vymyká. Zdála se mi mnohem optimističtější než zbytek, svoji vyřčenou touhou po dobrých příbězích. Touhou po tom, aby spravedlnost byla v našich životech přítomná, byť třeba jen ve smýšleném příběhu. „Všechno může dopadnout úplně jinak,“ říká mladý Ezechiel a vlastně nás tím povzbuzuje k tomu, abychom zlu nenechali poslední slovo.

„‚Ty se modlíš? Tvoje děti jsou mrtvé a ty se ještě modlíš?‘ A nezněla v tom žádná zloba, jenom nesmírný údiv. Abram však neodpověděl. Bezmocně rozpřáhl ruce. A co mám dělat – ptaly se ty ruce – tak mi řekni, co mám dělat...“

12 27.05.2020

„Co když skládačka tohoto světa nabízí tvary, do kterých se prostě nevejdete? A vy můžete přežít jedině tak, že se zmrzačíte, odřežete si všechny rohy, vypilujete se, upravíte se tak, abyste zapadli?“

Velké maličkosti se mi četly dobře, mělo to spád a bylo to napínavé. Čas od času jsem sice musel trochu přimhouřit oko, když jsem narazil na nějakou tu nevěrohodnost v zápletce, na nějaký ten až příliš dramatický zvrat v událostech, náhodné setkání na toaletě, kde si aktérky na první dobrou vyměnily dokonale vycizelované repliky... ale to zřejmě patří ke zvyklostem žánru (soudní dramata nejsou můj přirozený literární biotop, za dobu co jsem na DK jsem dosud četl myslím jen Jako zabít ptáčka) a sotva si na to tedy mohu stěžovat.

Silnější dojem než konvenčně postavená struktura příběhu na mě udělalo prokreslení postav - příčiny rasismu jsou téma, o které se zajímám celoživotně a mám pocit, že se Jodi Picoult povedlo sloučit srozumitelnost s přesností velmi dobře - ve svých popisech Turka i Ruth se trefila do černého i bílého.
Nejvýraznější dojem ve mně zanechalo zobrazení každodenních předsudků. Advokátka Kennedy pro mě byla nejzajímavější postavou, měl jsem pocit, že právě ona zastupuje nás, běžné čtenáře, že skrze ni se můžeme dozvědět nejvíc. A myslím si, že by bylo chyba ji uzavřít jen do místa a času románu. Říct si, že je to „o vztahu k černochům v Americe“ by znamenalo minout vhodnou příležitost si uvědomit, kolikrát i my projevujeme necitlivost a předpojatost k různým skupinám obyvatel. Samozřejmě, svět je složitý a abychom v něm mohli efektivně fungovat, musíme přemýšlet ve zjednodušujících zkratkách a nelze být spravedlivý ke každému, to vím. Jenže pokaždé, když si tímto způsobem zlehčíme život, někomu jinému ho zkomplikujeme. Pokaždé tím uděláme ze světa trochu horší místo. Takhle prosté to je.

12 02.01.2020

„Když muži odešli, zbyla tam spousta nádobí.“

Jsem za tuhle knihu hodně vděčný. O život nezávislých společenství v době normalizace jsem se vždy zajímal a pohlížel jsem na lidi, kteří dokázali žít v souladu s morálními hodnotami, s velkou úctou. A tušil jsem, že za každým mužem-bojovníkem musí být někde trpělivá a statečná žena, která sice zůstává neviditelná, ale její důležitost je pro celý projekt odporu vůči komunistickému zlu nenahraditelná. Bytová revolta tuto teorii potvrzuje a zároveň ukazuje, že ženský svět v rámci disentu je ještě mnohem (ale opravdu mnohem!) pestřejší, než jsem myslel, že znát a obdivovat paní Olgu a Danu Němcovou je sice správné, ale trestuhodně nedostatečné. Tak jsem moc rád, že jsem si mohl tímto způsobem rozšířit obzory.

„Je to velmi nepříjemné. Střídají se po osmi hodinách, vy žijete čtyřiadvacet. Vy se střídat nemůžete. Měli jsme staré dveře, kde bylo slyšet úplně všechno. Mastili tam karty a vy slyšíte, jak ty karty padají. Jdete na záchod a víte, že slyší, jak čůráte, což opět z toho ženského hlediska nebylo nic moc. Ze sprchy jsem chodila a držela si ručník před sebou. Ne že by mě mohli skrz ty dveře vidět, ale jejich přítomnost k tomu stačila. Člověk se cítí nahý a obnažený.“
(Zdena Tominová)

Jako vždy, když si čtu o represích Husákova státu, se ve mně melou různé pocity. Vztek nad tím, jak krutý ten režim byl, jak se mstil lidem na jejich partnerech a dětech, jak nerespektoval lidská práva ani elementární slušnost. Zklamání nad malým počtem aktivně odporujících. Pocit nekompatibility se současnou společností, která zločiny komunismu přehlíží a nad reáliemi normalizačního světa se nostalgicky rozplývá.
Ale pozitivní nálada převažuje – vědomí že i v šedočerných časech naší nedávné historie existovaly statečné a přímé ženy, které přes perzekuce, osobní nepohodlí a rizika uvěznění neuhnuly z cesty pravdy mě těší a posiluje.

Zajímavý je i polistopadový osud respondentek. Na jednu stranu je fajn vidět, že si drtivá většina z nich vybrala zajímavé a obecně prospěšné zapojení do svobodného společenství – zasloužily si, aby mohly dělat co je baví a aby byly za své schopnosti ohodnoceny. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že by mnohé v naší zemi bylo lepší, pokud by tato generace ženských osobností byla vyzvána k podílení se na vytváření porevoluční politiky. Jenže to se bohužel, až na výjimky, nestalo.

„Svoboda je šíleně obtížná. Úplně nejhorší, co můžete člověku dopřát, je svoboda. A na to řada z nás nebyla připravená. Myslím si, že u nás žen to bylo snazší právě proto, že jsme měly děti. Pro nás to vlastně nebyl moc velký rozdíl. Měla jsem čtyři děti, se kterými byla pořád stejná práce, děti stále chtěly vyprat, stále chtěly jídlo, stále vyžadovaly pozornost. Stereotyp nás žen byl stejný před revolucí i po ní. Pro muže bylo daleko horší přijímat velké změny.“
(Eva Joachimová)

12 10.05.2019

„Vůči krásným, ladným a inteligentním lidem neměl Scobie pocit odpovědnosti. Ti si uměli najít cestu. Jeho oddanost vyžadovala tvář, kvůli níž si nikdo nezajde, tvář, na niž se nikdo kradí nepodívá, tvář, která si brzy zvykne na odmítání a netečnost. Slova ‚soucit‘ se užívá stejně neodpovědně jako ‚láska‘: strašlivě zmatený cit, kterého okusí jen málokdo.“

V jedné své eseji Graham Greene píše: „Když člověk skutečně miluje, vyzařuje láska z celého jeho chování.“ Henry Scobie by k tomu možná dodal, že to není celá pravda, že láska není vždy potřeba, že stačí být chytrý, poctivý a zodpovědný, dělat ty správně věci a říkat ta správná slova. Jenže to je právě ten krutý omyl, který ho přivede až k jeho tragickému konci. Scobie totiž lidi nemá doopravdy rád (ne, myslím, že ani Helenu ne), nejraději by se obešel bez nich (jeho definice nejzazší hranice štěstí: být ve tmě v dešti a sám, bez lásky a bez soucitu) a vlastně mu na nich nezáleží – jen nesnese pocit, že někdo jeho vinou trpí. A jeho prokletím je, že není schopen uvěřit, že by vůbec bylo možné vnímat svět jinak. Že nemusí být vše na tomto světě v přísné vazbě příčina-důsledek. Proto nedůvěřuje lidem. Proto nedůvěřuje Bohu. Proto nevěří v lásku lidí ani v lásku Boží, proto v klíčové scéně románu (svém vnitřním dialogu s Bohem, který ho úpěnlivě přemlouvá k životu, jakémukoli životu) nedokáže odpovědět kladně. Nenachází dost odvahy k tomu, aby se vydal všanc druhým (Bohu i lidem), aby se vystavil té nejistotě, kterou fungování v živých vztazích přináší.
Přesto nějak nedokážu Scobieho odsoudit, jeho snaha o neubližující chování je mi v mnohém sympatická. Jistě, je pyšný ve své představě, že zvládne všechno sám, ale není sobecký, v polaritě „já vs. Bůh“ si nevybírá sebe ze zištných důvodů. Jen zkrátka jedná jediným způsobem, kterým umí. Bylo mi ho líto, hodně.

Pan Greene ve své knize skvěle popisuje atmosféru koloniální Afriky, ovšem jeho svět je poněkud skleníkové povahy, co se mu nehodí do struktury příběhu, to prostě ignoruje (postavy prakticky vůbec neřeší probíhající válku). Také Scobieho dilemata a celá jeho povaha působí trochu uměle (George Orwell si v recenzi na knihu správně všímá, že s jeho principy by musel narazit na realitu už mnohem dřív). To ovšem neznamená, že by kniha nebyla čtivá, naopak, je doslova dechberoucí. Čtenáři přináší hodně – a nejen tomu, který rád přemýšlí nad vztahem člověk-Bůh.

„Dal by jí tento slib, i kdyby býval věděl, co vše z toho vzejde. Byl vždycky připraven nést za své činy plnou odpovědnost a už od té doby, co složil svou strašnou niternou přísahu, že ona musí být šťastná, tušil, k čemu tento jeho čin povede, Zoufalství je cena, kterou se platí za to, když si člověk stanoví nemožný cíl. Je to prý neodpustitelný hřích, ale je to hřích, jehož se zkažený nebo zlý člověk nikdy nedopouští. Ten má vždycky naději. Ten nikdy nedospěje k onomu bodu mrazu, kdy člověk ví, že načisto ztroskotal. Jenom člověk dobré vůle nosí vždy ve svém srdci tuto schopnost věčného zatracení.“

12 22.04.2019

„Jaké jsou tedy meze demokratického státu? Jak by měla vypadat náležitá rovnováha mezi soukromou iniciativou a veřejným zájmem, mezi svobodou a rovností? Co jsou zvládnutelné cíle sociální politiky a co už představuje přehnané vměšování se? Kam přesně bychom měli situovat nevyhnutelný kompromis mezi maximálním soukromým bohatstvím a minimálním sociálním napětím? Kde leží přiměřené meze politických a náboženských komunit a jak bychom měli minimalizovat tření mezi nimi? Jak bychom měli regulovat (vnitřní i mezistátní) konflikty?“

Tony Judt klade zajímavé otázky. A odpovídá na ně skvělým způsobem. Nejen, že je mimořádně erudovaný historik s velkým vypravěčským talentem (to je hodně podstatné i v literatuře faktu), ale úctyhodný je zejména jeho přístup k tématům. Nenechává totiž argumenty sloužit svým ideologickým stanoviskům, ale opravdu hledá pravdu. Neváhá se na téma podívat úhlem pohledu, který problematizuje jeho vlastní závěry. Vytváří tak svými texty mnohovrstvou strukturu – to sice může zmást a odradit čtenáře, kteří hledají potvrzení svých černobílých pohledů na svět, ale kdo preferuje pravdivou nejistotu před falešnou jistotou, ten bude zřejmě nadšen. (A taky se tak vytváří důvěra mezi spisovatelem a čtenářem. To je pro mě důležité, nemuset být při čtení ve střehu a zkoumat, jestli mi autor něco nepodsouvá, jestli se mnou nemanipuluje)

V řadě věcí se s panem Judtem neshodnu, názory na politiku státu Izrael, Jana Pavla II. (nebo Davida Beckhama :-) máme odlišné. A právě zde cítím, že je mi nejvíc užitečný, protože inteligentně podané argumenty nahlížející na danou problematiku z odlišné perspektivy jsou mi prospěšnější než čtení úvah, které jen potvrzují, co už jsem si beztak myslel dřív.
Ale Tony Judt je působivý a čtivý v každé z 26 esejí. Dokonce i když píše o spisovateli, od kterého jsem nečetl ani řádku (jako Manès Sperber nebo Edward Said) nebo o veřejně působícím intelektuálovi, o kterém jsem v životě neslyšel (Gaddis, Althusser...). Je to – mimo jiné – tím, že dokáže přejít od konkrétního k obecnému, že na půdorysu specifické situace dokáže vystavět obecné zamyšlení popisující náš svět. Například recenze knihy o Kissingerovi mu posloužila k širšímu rozboru americké slepoty k dopadům své zahraniční politiky, recenze knihy o marxismu zase ke zhodnocení vztahu západoevropských marxistů k jejich spoluvěrcům z východu Evropy a vůbec k originálnímu (a vyváženému!) popsání přitažlivosti tohoto sekulárního náboženství. To je také důvod, proč jeho eseje nestárnou a nabízí čerstvou intelektuální potravu i po 10-20 letech po svém zrodu. V tom mi hodně připomíná George Orwella, jehož myšlenky jsou podobně oslovující i přes ještě větší časovou propast.

Z celé knihy je patrné, jak moc Tony Judtovi záleží na pravdě. Jak moc ho štve, když si z pohodlnosti nebo z potřeby konejšivého sebeklamu přepisujeme historii tak, abychom si v ní mohli nerušeně lebedit. Rozbíjení našich bezpečných myšlenkových schémat a mýtů je jedním z hlavních kladů tohoto sborníků. Za to ho musím chválit – poctivé hledání pravdy je sice znejišťující a bolestný proces, ale vposled nám její odhalení nemůže než pomoct.

12 11.04.2019

„Někdo chápe víru jako podle mne klamnou jistotu, že když budu dělat to a to, tak se stane to a to. Když budu dodržovat všechna ta přikázání a budu chodit pravidelně ke zpovědi, tak bude všechno jasné, protože jsem splnil všechno, co jsem měl splnit. Takže mám odůvodněnou jistotu, že dojdu ke spáse. Ale právě tento způsob vztahování k Bohu Ježíš přišel vyzvat na souboj. Protože to není nic jiného než to, co byla služba chrámu, akorát že namísto jeruzalemského chrámu se vystavěl chrám z toho ideového systému.“

Kdybych měl rozdávat pomyslné Oscary osobám, kteří zásadně zasáhli do mého života, tak bych na otce Heryána nemohl zapomenout – v kategorii „Lidé, které neznám osobně“ by byl favoritem na hlavní cenu :-)
To jako vážně. Většinu dospělých let jsem strávil jako věřící s heslem „Bůh ano, církev ne“ (které je v knize, mimochodem, ohodnoceno jako mylné a ne-křesťanské), protože by mě nenapadlo, že to s mými životními postoji lze jinak. Otec Heryán mě svým vykročením do „mého světa“ zbavil ostychu a obav a já tak mohl objevit novou dimenzi svého života – fungování v katolickém společenství.
(A je mi strašně líto, že podobných kněží není víc, protože tuším, že všelijakých váhajících hledajících může být mnoho. Mohli by si být s církvi vzájemným obohacením, ale cestu k sobě nenajdou, protože se navzájem nemají v zorném poli, protože nemluví stejnou řečí. Nenajdou se. Jak se zpívá: „Sme dvaja slepci a rukou šmátrame do tmy po tom druhom“)

Prostřednictvím jednoho pozoruhodného osudu získáváme vhled do života tajných řeholníků za totality, do pocitů emigranta v Evropě, navrátilce do Čech. A věčného outsidera, který je neustále zároveň jak vevnitř, tak zároveň trochu vně. Je to zajímavé samo o sobě a je to zajímavé i jako svědectví o době. Je to působivé čtení, naplňující, inspirativní, bez prázdných míst. Důležitou roli v tom hraje i Josef Beránek jako vnímavý a poučený tazatel – místy je to víc rozhovor dvou přátel, než dialog mezi novinářem a teologem.

Myšlenkový svět otce Heryána znám z jeho předchozích knížek, mnohé názory zde sice rozvíjí a zpřesňuje, ale v principu je to opakování již napsaného. Ale to nemá být výtka. Vlastně právě naopak – návrat do důvěrně známého prostředí je uklidňující. Jsem rád, že se nemění, že je stále tak tolerantní a otevřený a soucitný, tak ... paní Chesterton píše „průzračný“, ano, to je myslím výstižné.
Emotivně nejsilnějším momentem byla pro mě pasáž o nerealizovaném milostném vztahu. Tato Sophiina volba byla sice popsána věcným jazykem, ale bolest (umocněná vědomím faktu, že ublíží i milované osobě) je tam téměř hmatatelná. Pro mě to byla silná připomínka toho, jak mnoho toho kněží musejí obětovat pro svoji službu.
A hlavně ta pokora. Pokora a skromnost: „Mám v sobě tolik plevele proto, abych soucítil s druhými lidmi, abych vůbec měl šanci jim porozumět. Jak bych se k těm lidem s nejrůznějšími bolestmi mohl přiblížit, kdybych nebyl zaplevelený?“

12 02.04.2019

„Život nelze zachytit několika formulkami. Právě tím se ale člověk nakonec nejvíc zabývá a jeho rozumu to dává příliš zabrat. Snaží se vměstnat život do několika frází, jenže ono to nejde, protože on je nekonečně mnohostranný a nelze jej postihnout ani zjednodušovat. Přesto by člověk mohl být prostý.“
I kdyby se Ettiny deníky nedochovaly kompletní a my měli k dispozici pouze tu jejich část, která předcházela jejímu nalézání Boha, bylo by to moc zajímavé čtení. Etty je totiž nejen inteligentní pozorovatelkou v zajímavé společenské situaci – je také nekompromisně upřímná a sebekritická a jako slupky cibule ze sebe odstraňuje jednotlivé vrstvy sebeklamu a iluzí o sobě. Výsledek je sdílení intimity, pohled do nitra děvčete, který stejným dílem dokáže zaujmout i dojmout.

„- a já vnímám všechno jako jediný celek a stále více začínám chápat, ale zatím jen pro sebe, a aniž bych dosud dokázala komukoli přiblížit, jak to spolu souvisí. Chtěla bych žít dlouho, abych to později byla schopna vysvětlit, ale jestli mi to nebude dopřáno, bude pokračovat v mém životě někdo jiný na tom místě, na kterém byl můj život přerván, a proto jej musím žít do posledního dechu tak dobře a přesvědčivě, jak jen to dokážu, aby ten, kdo přijde po mně, nemusel začínat úplně znova a už to neměl tak těžké. Nedělá tak člověk také něco pro budoucí pokolení?“
Strhujícím zážitkem se Ettin deník stane tehdy, když přestane být sebestředná. Je to zdánlivý paradox, kdy Etty musela opustit sama sebe, aby sama sebe mohla najít. Nabídla tím totiž prostor pro Boha. A Bůh v ní opravdu konal velké věci, Etty dokázala přijmout odpoutanost, která není lhostejností, a Boží Lásku dokázala transformovat a předat světu okolo. Dokázala být světlem pro ostatní. Stát se modlitbou.
A my máme to štěstí, že máme možnost její proměnu sledovat „v přímém přenosu“.

„Je to vlastně náš jediný mravní úkol: zkypřit v sobě široké plochy pro setbu pokoje, pro stále větší míru pokoje, aby jej člověk mohl vyzařovat na druhé. Čím víc je pokoje v nás, tím klidnější bude i náš rozbouřený svět.“
V předmluvě je zmíněna podobnost mezi Etty a svatou Terezií z Lisieux. Je to přirovnání, které je na místě a zdá se, že zjevné rozdíly mezi oběma děvčaty jsou spíš dány prostředím a dobou, ve které vyrůstala (i když to asi platí jen v omezené míře, Terezka jako milenka zadaného muže, to je trochu nad síly mojí představivosti). Je v tom pořádná porce naděje. Důkaz, že Boží nabídka je tady pro všechny a že odpovědět na ni může každý – bez ohledu na to, z jakého jsme rodinného prostředí a jaký máme temperament, nebo jaké psí kusy už jsme v životě provedli. Že stačí nahlížet svět vnímavě, odpoutat se od sobeckého vidění. Málokdo asi dojde tak daleko jako Etty, na to byla příliš výjimečná, ale každý se může jejím osudem inspirovat a udělat pro dobro světa alespoň tu trochu, které je schopen.

„Kousek nebe snad bude k vidění vždycky a vždycky budu mít kolem sebe tolik prostoru, abych mohla sepnout ruce k modlitbě.“

12 18.08.2018