mirektrubak komentáře u knih

„Víš, chci všechno udržovat jakoby na samé hranici parodie. A chci taky, aby za tou hranicí byla hlubina věcí vážných, takže já se budu prodírat po úzkém hřbetu mezi svou pravdou a její karikaturou. A hlavně, aby všechno tvořilo jeden nepřerušovaný tok myšlenek. Chci oloupat jablko jediným souvislým tahem nože.“

Vzhledem k tomu, že moje zorientovanost v problematice meziválečné ruské intelektuální diaspory v Berlíně je vyloženě nulová (a ani v průběhu románu se to nijak výrazně nezlepšilo, protože je to pro mě příliš vzdálené a příliš složité – redakčním poznámkám, které by mi osvětlovaly kdo je kdo jsem v průběhu čtení věnoval méně a méně pozornosti), užil jsem si Nabokovův román pro jeho hravost a stylistickou bravuru. A ta teda byla! Grotesknost emigrantského světa s jeho prostředními a nízkými motivacemi byla zábavná jako u Bulgakova, občasné dějové absurdity mi připomněly Vonneguta a slovní hříčky snad i překonaly Borise Viana. Paráda!

Je to zajímavé a možná nečekané, ale román byl opravdu obohacujícím zážitkem i pro čtenáře jako jsem já, který neocení (protože prostě nerozezná) ty jemné narážky na Turgeněva a variace na Puškina a všechny různé další literární aluze a intertextuální paraboly, karikatury a parodie... (jediné místo, kde moje čtenářská erudice zabodovala byla situace, kdy hlavnímu hrdinovy někdo vykládá námět k románu, který je nápadně podobný dosud ještě nenapsané Lolitě). Ale ony všechny tyhle literární finesy fungují dobře i samy o sobě. A kupodivu se ani navzájem nepřebíjejí! Příběhy v příběhu (hned dva!), vstupy autora do děje a změny perspektivy vypravěče ve mně nevyvolávaly dojem přesycení ani samoúčelnosti, jak to u podobných typů knih občas mívám, ale udržovaly moji pozornost a nutily mě se těšit na další čtení.
Kdybych to měl shrnout jednou větou, snad bych napsal, že mě bavilo to číst, protože jsem na stránkách cítil, jak to Nabokova bavilo psát.

7 14.02.2022

„Svěřím se Vám, co učinilo z mého života nebe na zemi: víra, že v nás dnem i nocí přebývá bytost jménem Láska a že nás žádá, abychom žili ve spojení s Ní a abychom všechny radosti i všechny bolesti přijímali jako dar z lásky. Toto vědomí duši povznáší nad všechno těžké a pomíjivé a umožňuje jí spočinout v klidu a míru.“

Tahle knížečka měla původně být vánoční dárek, k jehož předání ale vinou covidu nedošlo. A tak jsem alespoň potěšil sám sebe. :-) Protože strávit se svatou Alžbětou od Nejsvětější Trojice devět čtvrthodinek po dobu devíti dní, to pro mě opravu byla velká radost a posila. Znovu jsem si uvědomil, jak je hodně podobná svaté Terezce, ale jak je zároveň svébytná a originální – je až k nevíře, jak se obě děvčata (myslím Terezii i Alžbětu) bez formálního teologického vzdělání a zásadnější formace propracovala nejen k hluboké zbožnosti, ale také ke značné hloubce svých vlastních myšlenek a pregnantnosti jejich formulací. Ale proč se tomu vlastně divím, vždyť je to Karmel, tam prostě není o zázraky nouze. :-)

Stejně jako při posledním setkání s Alžbětou jsem ocenil důraz, který klade na propojení lidského a božského. Když si v sobě pečlivě připravíme a očistíme místo pro přijetí Boha, celá Trojice sestoupí a udělá si v našich duších svůj příbytek – staneme se pak nástroji Kristova pokoje a budeme „tak plni radosti a dobrotivosti, aby všichni, s nimiž se setkáme, pocítili Kristovu přítomnost a Jeho lásku.“ (řečeno slovy další karmelitské řeholnice a téměř-vrstevnice: sv. Marie od Ukřižovaného Ježíše)
V těchto časech jsem si také s útěchou připomněl Alžbětino přesvědčení, že vše, co se nám v životě přihodí, je dílem Boží péče a nějak to prospívá k dobrému. To není výraz nihilismu ani výzva k rezignaci na vlastní úsilí, to je vložení naděje ve svou budoucnost do rukou toho, kdo „je svobodný ve všem, kromě své lásky“.

„Každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, kterou nám dává Bůh.“

7 21.01.2022

„Všichni víme, jak velice je dnes Kristus znamením odporu, který platí v posledku Bohu samému. Bůh je znovu a znovu nahlížen jako hranice naší svobody, která musí být odstraněna, aby člověk mohl být cele sám sebou. Bůh a jeho pravda stojí proti nejrůznější lži člověka, jeho egoismu a pýše.
Bůh je láska. Ale lásku lze i nenávidět, tam, kde vyžaduje vystoupit ze sebe samého. Není to blaženě romantický pocit. Vykoupení není wellness, koupel v požitku ze sebe, nýbrž právě osvobození se od zaklínění do ‚já‘. Cenou za toto osvobození je bolest kříže. Proroctví světla a slova o kříži patří dohromady.“

Na čtení knihy jsem se pár dní připravoval a trochu se i musel nutit – očekával jsem totiž náročné a pozornost si vyžadující dílo, podobné třeba Benediktově Úvodu do křesťanství. Ale ono ne! Povídání emeritního Svatého otce bylo čtivé a čtenářsky přístupné. Žádné složité teologické koncepty, žádný slovník cizích slov, ale vyložení příběhů Ježíšova dětství ve formě, kterou lze beze strachu předložit i širší nevěřící veřejnosti.
Líbilo se mi, jakým způsobem Benedikt začleňuje vánoční příběhy do celkových dějin spásy; ukazuje, jak zrození Ježíše navazuje na starozákonní přísliby, a zároveň ukazuje i propojení Vánoc a Velikonoc – tedy ty aspekty Ježíšova narození a prvních let, ze kterých se už dají odvodit budoucí události spásonosného Vzkříšení. Teologii jesliček nelze vykládat bez vztahu k teologii kříže.
A líbilo se mi taky, že je Benedikt ve svém vyprávění nejen vstřícný a laskavý, ale nebojí se ani ukázat závažnost a závaznost, které na křesťany klade přijetí Ježíše jako svého Pána. Žít s Kristem je především dobrodružství lásky, to zcela jistě ano, ale je to také povolání, které vyžaduje plné nasazení a které na nás klade značné nároky. Je to totiž úkol tak naléhavý, že nároky nemůže neklást.

„Člověk je bytost ve vztazích. A je-li porušen jeho prvotní, základní vztah – vztah k Bohu -, pak nemůže být opravdu v pořádku nic. O tuto prioritu jde v Ježíšově poselství a působení: chce člověku ze všeho nejdříve připomenout, kde je jádro jeho běd, a ukázat mu: nebudeš-li uzdraven, spasen tady, pak navzdory všem dobrým věcem, které nalezneš, nebudeš skutečně uzdravený.“

7 21.01.2022

„Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neúčastním se existence druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchů, a přesto žiji ve stavu hříchu (Giovanni Vannuci)“

Komentář archandělky byl tak nakažlivě nadšený, že jsem měl Klíčové otázky evangelia v rezervačním systému své knihovny objednaný ani ne za deset vteřin poté, co jsem ho dočetl. :-) A rozumím okouzlení, které kniha vyvolala, cítím se podobně osloven a zasažen, pohnut a povzbuzen k tomu, abych se zase o trochu víc pokoušel žít svůj život odvážněji – s vědomím trvalé Kristovy lásky a Jeho důvěry ve mě.

Témat se na relativně malý počet stran vejde mnoho a skoro každé mě zaujalo. Důraz na primát skutků nad naukou (Weil: „Ne z toho, jak mluví o Bohu, ale z toho, jak hovoří o věcech života, poznávám, zda dotyčný člověk pobývá v Bohu“) a na skutky jako prostředky k tomu, být druhým darem a požehnáním. Důraz na otevřenost vztahu s Bohem (nikoli jen vztahu k Bohu) a jeho důležitost (Maritainovo „nikoli dělníci podle pánových rozkazů, ale umělci inspirovaní Duchem“). Důležitost neustálého hledání Boha a kladení si otázek o Něm. Vědomí Boží touhy po naší touze. Inspirace k překročení formálních podob náboženství a ukončení upřednostňování sebe (jednotlivce i církevního společenství) před živým vztahem k živému Bohu. Výzvy ke zbavení se strachu z Boha (protože opakem strachu není odvaha, ale víra). A podněcování k Lásce, to zejména: vždyť bez ní nejsme víc než dunící kov a zvučící zvon.
Považuji tyhle věci za jádro svého křesťanství a stejně jako lidunka1 v dřívějším komentáři jsem šťastný, že můžu žít tohle dobrodružství lásky.

„Osvěcuj druhé, a tím budeš sám osvícen, uzdravuj druhé, a tím budeš sám uzdraven. Nesetrvávej sehnut nad svými příběhy, nad svými porážkami nebo vítězstvími, ale zabývej se touto zemí, tímto městem.“

„Všichni se rodíme jako vášnivá bytí. Náš život nepostupuje vpřed skrze příkazy nebo zákazy, ale vášní. Nepokračuje silou vůle, nýbrž díky přitažlivosti. Nerozvíjí se závazky, ale vábením.
A vášeň se rodí z krásy, která je aspoň tušená. Vášeň pro Boha se rodí z toho, že člověk objevil krásu Krista.
Bůh mě nepřitahuje proto, že je všemohoucí, nesvádí mě tím, že je věčný nebo dokonalý, z těchto důvodů může být obdivován nebo si dokonce zaslouží poslušnost, ale nemůže být milován.
Bůh mě svádí tváří a příběhem Krista, člověka dobrého, krásného a blaženého života, svobodného jako nikdo jiný, milujícího tak, jak nikdo nikdy nemiloval.“

7 07.01.2022

Pamatujete si ještě na film Amélie z Montmartru? Na tu scénu, kdy Amélie najde v koupelně tajnou skrýš, v ní krabičku s poklady a v ní upomínky na dávno zmizelé dětství cizího člověka, který ale právě tímto nečekaným setkáním (skrze pohled na zdánlivě obyčejné předměty, které ale získávají hodnotu tím, že pro někoho kdysi dávno byli mimořádně cenné) přestává být cizí? Podobně pohnut a okouzlen jsem se cítil, když jsem obracel stránky knihy Sancta Familia.

Samotný obsah knihy jistě není bezchybným literárním velevýkonem, je to prostě home-made knížka dospívajících kluků (byť velmi povedená!), kteří si pro pobavení své a svých blízkých hrají na spisovatele. Ale obrovskou emoční sílu má právě tím, že se nám takhle zpřístupňuje něco velmi intimního, a to právě svojí přirozenou nedokonalostí, právě tím, že se nejedná o knihu, která by byla tvořena s myšlenkou na veřejné publikování. Jako bychom sedli do pomyslného stroje času a cestovali v něm do už dávno zaniklých dob, abychom tam mohli zakusit atmosféru světa, který se po zkušenostech se šoa už nikdy nevrátí.
Při čtení jsem ale nedokázal pouze rozjímat a dojímat se. Naopak. Často mi i běhal mráz po zádech při vědomí, že Welsovi sice vědí, že žijí v těžkých časech a že ještě těžší časy přijdou (nejsou to žádné bezstarostné „děti hrající si pod sopkou“), ale budoucnost v celé své hrůze si nedokážou představit – jak by taky mohli?

Měl jsem zvláštní radost z toho, že jsem takhle navštívil právě rodinu Welsů. Loni jsem totiž četl paměti Šimona Welse, a mezi mnoha dalšími zajímavými větami četl i o naději, že „jeden každý člen každé následující generace bude pokračovat s psaním, s napsáním toho, co zažil, co vytrpěl a kdy se radoval.“ No, a právě kluci Welsovi jsou jeho vnuci! Takže svým počinem vlastně záměr svého dědečka splnili, nevědomky.
Další předávání literární štafety přerušila nacistická brutalita. A možná i proto jsem rád, že jsem díky Maruščiným doporučením obě knížky (Šimonovu i kluků) četl, mám totiž pocit, že tím tak nějak (sice nedokonale, protože jen symbolicky) pomáhám splnit přání Šimona Welse, aby jeho svědectví nezůstalo uzavřeno ve své době, ale aby bylo mostem do jiných časů.

A tohle jsou poslední věty celé knihy, které žádný další komentář opravdu nepotřebují: „Je to rodina, která se směje a moc dobře si rozumí, a která by se mohla navzájem sežrat, když se rozzlobí. Je to rodina, jak má být. Z budoucnosti nemusí mít strach, doufejme však, že záhy změní bydliště a bude nerušeně dále hrát tenhle divadelní kus.“

7 10.11.2021

Otázka existence zla ve světě je tak stará, jako je dlouhé obývání světa myslícími bytostmi. Lidé přemýšlející o Bohu (a o Bohu lidé přemýšlejí od samotného počátku myšlení) ji kladou třeba způsobem, který je znám jako Epikurův paradox: „Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Není všemocný. Pokud může zabránit zlu, ale nechce? Pak je zlý. Pokud zlu zabránit může a chce, tak proč je na světě tolik zla a naprosto zbytečného utrpení? Odkud tedy pochází zlo?“. Pro rozmýšlení nad tímto problémem vznikla v teologii dokonce samostatná vědní disciplína: teodicea. Je to nauka, která ospravedlňuje Boha v realitě světa, ve kterém zakoušíme zlo a nespravedlnost. Snaha o vysvětlení Boží dobroty a všemohoucnosti tváří v tvář utrpení nevinných. Název tohoto oboru, teodicea, poprvé použil Gottfried Wilhelm Leibniz v roce 1710 ve svém stejnojmenném spise, ve kterém rozlišuje a zpřesňuje pojem zla a snaží se vyvodit, že navzdory našemu zdání žijeme v nejlepším z možných světů.

Proč o tom všem píšu v komentáři ke Candide? Protože Voltaire svoji satiru sepsal právě jako reakci na Leibnizovu Teodiceu. Voltaire totiž považoval zkušenost se zvráceným a veskrze špatným světem za tak zjevnou, že si nedokázal představit, že je možné, aby takový svět byl dílem dobrého Boha. Voltaire byl deista, tvrdil, že svět sice byl stvořen Bohem, ale Bůh již do něj nezasahuje – pokud by do něj zasahoval, musel by svět vypadat jinak, spravedlivěji. Na první pohled je Voltaire v téhle disputaci jasným vítězem, vždyť naše každodenní zkušenost se zlem je evidentní a nepřehlédnutelná.
Jenže ono to tak jednoduché není. Leibniz totiž netvrdí, že ve světě neexistuje zlo, klade si ve svém díle o dost komplikovanější otázky (soudím tedy podle toho, co jsem si o jeho knize kdysi načetl, sám jsem jeho Teodiceu nečetl a nemám to ani v plánu, ne dřív než v důchodu :-), třeba jestli je možné stvořit mravní dobro bez mravního zla; jestli je možné stvořit svobodného člověka bez možnosti, aby svobodně volil právě zlo; jestli by svět bez svobody ke hříchu byl lepším světem? To je ta otázka: byl by to svět snad bez hříchu, ano, ale byl by to lepší svět?
Voltaire tyhle filozofické otázky docela pomíjí, myšlení a argumenty teistů zbavuje hloubky, a nad takto oslabeným soupeřem pochopitelně vítězí, nemůže nevítězit. Ve hře, ve které si sám určuje pravidla, pro něj ve slaměného panáka proměněný oponent není rovnocenným soupeřem.

Je tedy čtení Candide ztrátou času? No, to právě že vůbec ne! Není to totiž vůbec hloupé čtení, které svojí kritikou společnosti a církve míří do černého, a je to navíc vážně vtipné, jasně, někdy je to humor trochu šantánový, taková trochu literární „crazy comedy“ ve stylu Stoletého staříka, ale celkově je to svěží a zábavné dílo, které mi při čtení notně zlepšilo náladu.

Edit: po publikování komentáře mi poskytla JulianaH zpětnou vazbu (moc děkuju!!) a já se dozvěděl, že Voltaire svojí satirou nemířil ani tak na samotnou Leibnizovu Teodiceu, ale spíš na jeho následníky, kteří Leibnize začali zjednodušovat a zplošťovat. A já tedy byl zjevně k Voltairovi nespravedlivě příliš příkrý. Takže se mu omlouvám, doplňuji tuhle aktualizaci a připojuji se k Julianině doporučení, že číst Candida je velmi příhodné ve vydání, které obsahuje poznámkový aparát.

7 02.10.2021

„Je pravda, že komunismus přitahuje tím víc, čím prázdnější je trůn Boha. Jestliže intelektuál přestává cítit spojení se společenstvím i s náboženstvím svých předků, očekává naplnění své duše od pokrokových ideologií. Originalita komunismu spočívá v dogmatismu doktríny a v tom, že se k ní její vyznavači přimykají naprosto bezvýhradně. Intelektuál, který se už necítí s ničím spojen, se nespokojí s nějakými názory, on chce jistotu, systém. Jeho opium mu poskytne revoluce.“

Mezi námi a Aronovou knihou už je doba delší než půlka století. A je to na knize docela poznat, to je třeba říct, leckteré výroky už se zkrátka nevztahují k tomu, čím dnes žijeme, a jsou pouze svědky událostí minulých.
Přesto lze mnohé z Arona číst i jako komentář k současnému dění ve světovém i českém veřejném prostoru. Je někdy vážně až k nevíře, jak nadčasové jsou Aronovy postřehy, a jak jsou přesné. Týká se to i dílčích témat, třeba náš latentní antiamerikanismus, který Aron přičítá faktu, že „evropská levice zazlívá Spojeným státům především to, že dosáhly úspěchu bez použití metod, které by vycházely z její oblíbené ideologie.“

Základní otázkou knihy je, jak se mohli zjevně inteligentní lidé přimknout názorově k režimu, ve kterém by je stihl za prezentaci vlastních názorů rychlý a tvrdý trest, a nešetří kritikou až nenávistí ke státnímu zřízení, které si jich váží a živí je. Jedno z možných vysvětlení této záhady – jak po přečtení knihy usuzuji – je zřejmě v tom, že vysoce funkční mozek intelektuála ve skutečnosti nehledá pravdu, ale plní jiné zadání, a to je nalezení takové argumentační soustavy, která by ho postavila do důležité pozice a udržela ho v ní. Aron totiž dobře vidí, že „intelektuálové snášejí lépe pronásledování než lhostejnost“ a tíhnou tak k revolučním a všelijak turbulentním situacím. Klidné a mírové soužití intelektuála (a to jistě nejen levicového, to si nemalujme!) neláká, největším hříchem klidného a mírového soužití (které je za účelem dehonestace pohrdlivě nazýváno konzumním a maloměšťáckým) je v tom, že v něm není intelektuál považován za elitu.
Jistě se předchozí věty nedají vztáhnout na všechny veřejně působící intelektuály, snad je to i tvrzení příliš generalizující a tedy nespravedlivé. Přesto se mi zdá něco výstižného na výroku, tvrdícím, že intelektuál „nachází podporu a sílu v pocitu bezpečí, pramenícím z uzavřeného systému, kde má své místo a význam nejen on, nýbrž i celé dějiny, a v pocitu hrdosti, že svým dnešním jednáním spojuje minulost a budoucnost.“

7 26.08.2021

George Orwell kdysi v eseji o umělecké tvorbě Henry Millera přirovnal pozici umělce posedlého svou tvorbou k postavení proroka Jonáše uvnitř velryby. Ať už je situace světa okolo jakkoli turbulentní, k němu doléhá maximálně jako velmi nepatrná ozvěna. Podle Millera taková situace není nutně „útrobním vězením“, naopak umělci umožní zaujmout pozici lhostejnosti k politickým a společenským okolnostem – a soustředit se plně na to, co ve skutečnosti považuje za to jediné důležité, na svoje dílo. Orwell, přestože byl sám bytostně politický tvor, to chválí jako způsob, jak psát pravdivě bez vlivu ideologických hledisek. A Caravaggio? No, ten na mě působí dojmem, že je velmi dobrým příkladem takto fungujícího umělce. Dejte mu dost peněz, svobodu a obdiv – a bude pro Vás malovat obrazy, ať budete kdokoli.

Právě nesourodost příběhu umělce a příběhu dějin byla příčinou, proč jsem měl pocit, že vlastně čtu dva různé romány. Oba mě zaujaly, určitě, ale ani jeden z nich zcela nenadchl.
Na částech, které přibližovaly velké evropské dějiny, jsem obdivoval zejména pečlivost, se kterou se Miloš Kočka věnoval jednotlivým událostem a postavám, a také literární obratnost, se kterou mi je před očima oživoval. Jen mi toho občas přišlo až hodně. Kapitoly o hudebníku Palestrinovi, dobytí Ferrary, nebo poprava Francesca Cenciho byly jistě zajímavé, ale posouvaly děj někam? Nebyly to spíš jen historické zajímavosti, které by v knize stejně dobře mohly nebýt?
Na stránkách, kde byl centrem pozornosti Caravaggio, mi chyběl hlavně jeho propracovanější psychologický portrét, jenže Kočka nepátrá v hloubkách. V čem spočívá příčina umělcova trvalého vzteku? Co vězí za jeho chorobnou touhou po uznání? Měla unikátní zobrazení biblických témat zdroj v jeho nějaké specifické spiritualitě? Nebo obrazy vnímal čistě esteticky? Zajímavé otázky, bohužel bez odpovědí.

Hlavním důvodem, proč jsem četl Krev na paletě s rozzářeným pohledem tak bylo Caravaggiovo umění samo o sobě. Caravaggio je totiž můj vůbec nejoblíbenější malíř, který mě už roky fascinuje, jak odhaluje nový svět ne tím, že by ukazoval něco nového, ale tím, že odhaluje to, co je nám důvěrně známé. Že dokáže uchopit posvátno a umístit ho sem na zem, nám divákům přímo na dosah. Proto jsem byl ochoten přimhouřit oči nad tím, že je v téhle knize zobrazen nejspíš o dost romantičtěji a jaksi stravitelněji, než jaký zřejmě doopravdy byl.
A tak jsem si při čtení hodně googloval a prohlížel jeho díla a trochu nostalgicky vzpomínal na doby, kdy se ještě dalo cestovat po Evropě a kdy jsem se mohl tam či onde nechat okouzlovat přímo před jeho plátny. Ach jo.

7 12.03.2021

Když chceme vidět svět jako místo, ve kterém je trvale přítomné dobro a naděje, můžeme to dělat různě. Můžeme třeba ze svého pozorování odfiltrovat nepříjemné skutečnosti a nevyhovující lidi. Nebo můžeme lidem přisoudit kladné vlastnosti, které nemají, případně přehlížet to zhoubné, co v nich je. Graham Greene to takhle nedělá. Graham Greene si neuzpůsobuje objekty svého pozorování, nic nepřehlíží, nic si neidealizuje. Pozoruhodnost jeho literární tvorby je v tom, že na ty všechny různě zlomené, pokřivené, destruktivní a sebe-destruktivní lidské bytosti nahlíží jinak, jako na lidi kteří tápou a bojují sami se sebou. Jako na křehké nádoby, které v sobě nesou něco velmi cenného pro sebe i pro svět. Proto jeho romány čtu tak rád, a proto je čtu s vnitřní radostí, i když jsou na pohled tak pochmurné a skličující. V Greenově světě totiž nepřestává doutnat plamínek naděje, v každé jeho postavě totiž vždy zůstává něco čistého, lidského. Něco, čeho se lze zachytit, co lze (nebo by v určitých podmínkách šlo) rozvinout. Ne každá jeho postava rozkvete a vydá plody, zdaleka ne, ale žádná není zkažená tak, že by v ní byla schopnost rozkvést potlačena definitivně. Každá Greenova postava je … spasitelná.

Bylo pro mě zajímavé sledovat prvky a motivy, které bude Greene ve svém psaní používat i později. Třeba Anthony byl dost podobný plukovníku Jonesovi v nedoceněných Komediantech, Minty mi zase připomínal soukromého detektiva Parkise z Konce dobrodružství, zdál se mi být jeho inverzním vyobrazením.
Ale Jsem Angličan obstojí jako příběh i sám o sobě, je jistě víc než jen jakousi „přípravnou skicou“ Greenových vrcholných děl, a to i přesto, že zápletky ještě občas vypadají trochu neohrabaně a někteří hrdinové působí psychologicky nepropracovaně: snadnost, s jakou Krogh podlehl Tonymu kouzlu nevypadala věrohodně a z oddaného přítele Halla také Greenovi vyšla docela plochá karikatura. Za klíčovou dvojici se ale Greene rozhodně stydět nemusí. Tony a Kate. Bratr a sestra, dvojčata. Jejich hlavním hříchem není jejich sklon k nepoctivosti, ani incestní napětí mezi nimi (mnohem víc emoční než fyzické) - jejich hlavním hříchem je jejich sebestředné pojetí lásky, kdy toho druhého potřebují jen proto, aby v něm viděli svoji vlastní hodnotu a jedinečnost; blízkost vytváří jen proto, aby v tom druhém viděli sebe zblízka jako v zrcadle. Láska tak v jejich podání není tím, čím by měla být, není nezištným darem a vyjitím ze sebe – a tak nemůže být naplněna a oni nemůžou dospět ke štěstí.

7 03.01.2021

„Nemohu být jiný, než jsem. Má-li někdo větší dary ducha od Krista a je jistější sám sebou než já, pak ať toho využije pro slávu Kristovu. Mému duševnímu uzpůsobení spíš odpovídá jít klidnější a jistou cestou. Nemohu jinak než nenávidět rozkol a milovat klid a dorozumění, neboť jsem poznal, jak temné jsou všechny lidské záležitosti. Vím, o co snadnější je vyvolat zmatek než jej uklidnit. A poněvadž sám nespoléhám na svůj vlastní rozum ve všech věcech, raději se vyhýbám tomu, abych se s plnou jistotou vyslovoval o duševním uzpůsobení jiného člověka. Mým přáním by bylo, aby všichni společně bojovali za vítězství křesťanské věci a evangelia míru, a to bez násilností a jen ve smyslu pravdy a rozumu, abychom se dorozuměli jak o důstojnosti kněží, tak o svobodě lidu, jehož volnost si náš Pán Ježíš přál.“
(Erasmus Rotterdamský)

Stefan Zweig má velký dar vidět do hloubky lidských duší, a tak i jeho portrét Erasma byl jako obvykle velmi poutavý, čtivý a plastický. Zweigův Erasmus je popsán s láskou a neskrývanou sympatií jako muž bytostně nekonfliktní a konsensuální, který ale zároveň má mnoho chyb a nedostatků – z nichž některé se zdají být nutným vedlejším efektem jeho ctností. Výsledný dojem je ale kladný a téměř dojímavě pozitivní (z náboženských historických postav by se snad dal přirovnat k Františku Saleskému). To je jistě dáno i kontrastem se svým antagonistou, Martinem Lutherem. Jejich „stýkání a potýkání“ je středobodem románu, jejich konflikt je téměř manicheistický: Luther je ztělesněný ďábel a Erasmus naopak ikonou Kristovy mírnosti (v doslovu se velmi trefně zmiňuje Zweigovo pojetí Erasma latinským „Imitatione Christi“, ano, je to opravdu víc napodobování Krista než Jeho následování – jak je do češtiny obvykle překládáno). Lutherův portrét se ovšem Zweigovy až tolik nepovedl, vykazuje rysy poněkud černobílé.
Stejně jako v knize Svědomí proti násilí je i zde vykreslena dobová situace jako vzorová analogie, je bezpečně možné rozpoznat Hitlerovo Německo i univerzální nadčasový apel. Jen je to někdy za cenu zkreslení historie: Erasmus je vyobrazen mnohem víc jako humanista a volnomyšlenkář (zřejmě, aby vynikl rozpor s myšlenkovým systémem definovaným dogmaty a poslušností), než jaký byl ve skutečnosti. Erasmus totiž, i přes svoji kritiku církve a reformní zápal, nestál a nechtěl stát mimo katolický svět někde v geometrickém středu mezi „svobodou a autoritou“. Trochu mi to vadilo, ale ne příliš, věděl jsem, že se jedná o exemplum, autorskou biografii a morální poselství – touto optikou jsem příběh četl a mohl se tak z něj těšit i čerpat poučení.

„Davu bude vždy pochopitelnější to, co je konkrétní a hmatatelné, než to, co je abstraktní. Proto v politice získá nejsnáze přívržence takové heslo, jež káže místo ideálu nesnášenlivost, snadno srozumitelnou a příhodně zvolenou protivu, která je namířena proti jiné třídě, jiné rase, proti jinému náboženství. Neboť fanatismus může nejsnáze rozdmychat svůj zločinný plamen za pomoci nenávisti. Naproti tomu ideál, jenž zavazuje, je nadnárodní a všelidský, jako byl ideál erasmovský, postrádá samozřejmě v očích mládeže, která se chce bojovně postavit protivníku, vnější působivost a nikdy nemá v sobě tu živelnou dráždivost jako ona hrdopyšná výlučnost, jíž se vyznačuje nepřítel za hranicí vlastní země a vně vlastního náboženského sdružení.“

7 29.12.2020

Dějové motivy z Böllova románu připomínají kresby vyhotovené na průhledném papíře. Kresby, které dávají ten správný smysl až tehdy, když se dají papíry na sebe - teprve pak vykoukne definitivní podoba. Vlastně by v téhle mojí metafoře bylo lepší napsat, že se jedná o různé části stejné kresby, nebo, ještě lépe, o různé variace stejného obrázku. Protože je to právě opakovatelnost lidských příběhů, kterou před nás Heinrich Böll předkládá: každá další generace si znovu musí vybírat mezi dobrem a zlem, mezi čistotou a poskvrněním, mezi tvořením a ničením, mezi sobeckostí a ohleduplností. Mezi životem pro sebe a životem pro druhé. Každá ve vlastních životních podmínkách, každá s pocitem vlastní výlučnosti – ale přesto ve velmi podobných etických souřadnicích.

Když jsem Biliár o půl desáté poprvé četl jako čerstvě dospělý čtenář, tak se mi ta kniha děsně moc líbila, ale zároveň mě dopalovalo, že nejsem schopen rozklíčovat všechny symbolické roviny děje a že se často ztrácím v postavách. Teď, při návratu k ní, jsem zjistil, že mi to nevadí prakticky vůbec. Ne proto, že už bych byl tak všeznalý a všechno chápal, spíš jsem se víc soustředil na nálady a pocity, které vyvolávala.
A tenhle Böllův román atmosféru vyvolat dokáže: opravdu připomíná hudební skladbu, ve svém prolínání motivů, jejich navracení, modifikacích a interpretacích prostřednictvím různých postav. Až se tají dech. Postavy jsou sice trochu (někdy trochu víc :-) schématické a jaksi plakátové, ale výsledný dojem to neruší – emoční naléhavost a kombinace intimního a historického, výstižné detailní portréty osob (ne skrze činy, ale skrze pocity) a zejména dokonalé ovládnutí jazyka - to dělá v mých očích z tohoto románu skvělý literární zážitek.

7 09.10.2020

„A Vás to nikdy nebudí? Ten neuhasitelný pocit dluhu, ta úzkost – na koho jsem ještě zapomněl? Nejistota, zda pro někoho Vaše odpověď nemůže být klíčová, zda někdo z nich snad na ni nečeká jako na milost. A Vás to nikdy nebudí – ta závrať z představy těch desítek, snad stovek věřitelů, ve kterých se tiše rodí nádor křivdy – ten, co se tak nečekaně rozbují a zasáhne pak všecko? Nikdy se k Vám nedostaví panika, že Vaše nekonání, Vaše mlčenlivost poznamená něčí duši, rozesmutní, přivede k nějakému zoufalému činu?
Nakolik Vás trápí, že nemůžete vědět, co se děje tam, na druhé straně, co se děje tam, na opačném pólu, co se děje tam na tom druhém břehu? Protože vždycky je to druhá strana, druhý břeh, vždycky je to opačný pól – každý druhý člověk. Může si myslet cokoliv. Pokaždé tedy úloha slepého střelce – málokdy zásah. I v mlčení i ve slovech. Pokaždé jsem slepá. V klíčových okamžicích oslepena. Jakoby tajná úmluva – budeme si nedostupní. Jakoby před každým cedule zákaz vstupu. Veškerá empatie je jen dohadování, veškeré vmýšlení – pokusnictví, veškeré myšlení – míjení. Ale věčně požadavky, abyste se strefil! Požadavky, abyste odhadl a odtušil! Požadavek vidět neviditelné, a přitom vy jste slepý!“

Není možné nepochválit stylistickou vybroušenost a vycizelovanou práci s jazykem. Ty hry, hříčky a hrátky a hrátky s hrátkami – to byl opravdu zážitek! Nejen že má Ivana Myšková širokou slovní zásobu, ale také ji dokáže použít patřičně a ve prospěch výsledku. Jistě, je to trochu exhibice, ale nikoliv samoúčelná, není to jen umění pro umění, myslím si. A navíc je zde autorčin černý humor a její sebeironie, zde ještě příhodněji použitá než v Bílých zvířatech, protože mířící více do vlastního. Nejsilněji jsem to vnímal (a věřím, že to byl záměr) v Hermíniných dopisech Jakubovy, které jsou tak artistní a pečlivě slohově vypracované, až jsou téměř nesnesitelné a jejich pisatelka směšná – protože nejsou neseny zájmem o Jakuba, ale touhou se před ním vytahovat svými literárními dovednostmi a hloubkou svých myšlenek.
(Pod vlivem čtení zmíněných pasáží, kde Hermína psala svému příteli, jsem měl nutkání podívat se na mou korespondenci z dob dávnějších i nedávných, kde mi hodně záleželo na tom, abych na adresáty působil sečtělým a moudrým dojmem, jestli náhodou také netrpí stejným nešvarem. Ale nakonec jsem k tomu nesebral dost odvahy... :-)

Stylistická preciznost mi někdy u beletrie brání autenticky děj prožívat. Cítil jsem to trochu u Bílých zvířat a cítil jsem to i zde. Ale nevidět pro formu obsah, to by byla chyba, to jsem nemohl. Protože Myšková zasahuje svými postřehy tak bolestně přesně! Neúprosně nám ukazuje ty naše věčné komunikační trampoty: jak se někdy hůř vzdoruje dobru než zlu, jak bezútěšné je mluvit na toho, kdo neposlouchá, jak je nemožné na něco láskyplně upozornit toho, kdo každé upozornění bere jako osobní útok. A tak.
Ale zejména to uvíznutí v mezilidských vztazích, ano, někdy je tak těžké prosadit sebe samého, když tím riskujeme bolest a zklamání druhých, takže Hermína jen bezmocně pozoruje, jak zabředá a zabředá a jak se každým kompromisem a sebe-upozaděním blíží k hranici, zpoza které už cesta zpět k vlastní svobodě nepovede. Vidí se, jak je životem omotávána, jak se na ní naplňuje její předurčení, jak se z ní stává její vlastní matka. Ví přesně, co by měla udělat, aby své vnitřní uvěznění prolomila, ale zároveň ví, že se k tomu nikdy neodhodlá.

7 15.07.2020

„Není pravda, že pro popsání nepořádku je zapotřebí nepořádek; není pravda, že chaos na napsané stránce je nejlepším symbolem extrémního chaosu, k němuž jsme odsouzeni: to považuji za příznačný omyl našeho nejistého století.“
(Primo Levi v eseji O temném psaní)

Nedávno jsem se dočetl, že ten racionální styl vzpomínání Prima Leviho nebyl umělecký záměr, ale že měl pan Levi prostě strach, že když bude příliš emotivní a „románově literární“, tak mu nikdo neuvěří. Dnes takovou obavu těžko chápeme, příběh holokaustu je výraznou součástí našeho historického povědomí a Osvětim je nejvýraznější připomínkou holokaustu. Možná zapomínáme, že krátce po válce to bylo jinak, jako hlavní oběť nacismu byl vnímán domácí odboj a židovský příběh v procesu zpracování zkušeností s okupací spíš překážel. „Člověk podstupuje riziko, že bude obviněn z toho, že ze sebe dělá oběť, nebo z exhibicionismu,“ vysvětloval Primo Levi v jednom z rozhovorů svůj strohý styl vyprávění.
Kniha opravdu často vypadá víc jako výstup z pozorování antropologického experimentu než jako intimní vzpomínání. Ale je to emočně drtivé a také je to případné, protože to umožňuje vnímat holokaust v jeho pravé podobě – jako odlidštěný mechanismus smrti. Leviho setkání s nacistickým doktorem vystihuje dost přesně, v čem spočívala dehumanizace obětí: „Jeho pohled totiž nebyl pohled, jakým se jeden člověk dívá na druhého. Kdybych dokázal vysvětlit do hloubky povahu toho pohledu, který si vyměnily skrze skleněné stěny akvária dvě bytosti, obývající dva různé světy, dokázal bych zároveň vysvětlit podstatu velkého šílenství třetí říše.“ Žádná temná poetika, žádná transcendence, žádné zrcadlo moderní společnosti, žádné romantické představy o utrpení, které zušlechťuje. Nic takového! Tupá, vražedná, nezastavitelná mašina na zabíjení lidí, bez citu a beze smyslu. Hier ist kein Warum.

Chladný a věcný přístup k psaní neznamená, že city nejsou přítomny. Nechybí zde hněv, nenávist ani potřeba soudit, jsou jen potlačeny. A právě momenty prýštících emocí jsou obrovsky silné, v kontrastu se zbytkem textu. Kdybych byl Bůh, vyplivl bych jeho modlitbu na zem, píše třeba o rabínovi, který hlasitě děkuje Bohu, že prošel selekcí a svoji modlitbu deklamuje přímo před očima těch, kteří tolik štěstí neměli. Primo Levi zde ukazuje, že i když je zredukován na číslo, nepřestává cítit pohoršení nad tak výrazným projevem mezilidské necitlivosti. Vystupuje to ze stránek jako skvrna na čistě bílém plátně. Jako do ruda rozžhavené železo.

Na konec si chci nechat to pozitivní: lidskost v nelidských podmínkách. Primo Levi by nepřežil (a my bychom nečetli jeho knihu), pokud by se mu nedostalo pomoci od neznámého krajana, který byl v Osvětimi jako nuceně nasazený civilista. Píše o něm následující: „Nejsem mu vděčný ani tolik za tu materiální pomoc, jako spíš za to, že mi svou přítomností, tím svým tak mírným a samozřejmým způsobem dobroty neustále připomínal, že pořád ještě existuje mimo tento náš i jiný, spravedlivý svět, něco a někdo, co je čisté a poctivé, nezkorumpované a nebarbarské, vzdálené vší nenávisti a strachu, něco nesnadno definovatelného, jakási vzdálená možnost dobra, pro kterou stojí za to zůstat na živu. (...) Lorenzo byl člověk, jeho lidství bylo čisté a neposkvrněné. Lorenzo nepatřil k tomuto světu negace. Lorenzovi vděčím za to, že jsem ani já nezapomněl, že jsem člověk.“
Přestože je ošemetné vyvozovat ze specifické osvětimské zkušenosti obecné závěry (sám Primo Levi před tím varuje), nedá mi to, abych nenapsal, že právě Lorenza si můžeme vzít jako vzor. Jeho vstup do Primova života nám připomíná, že když budeme vnímaví k bližním, překonáme pohodlnost a prokážeme odvahu, můžeme zachraňovat lidské životy.

7 18.06.2020

Makar Děvuškin žije na hranici epoch (což bych si asi neuvědomil, nebýt komentáře, který napsala Pink Martini, děkuji), přijde mi zajímavé nahlížet na něj jako na člověka, který svým chováním ještě zastává tradiční polohu nezpochybňované podřízenosti směrem k vrchnosti, zatímco ve své hlavě už se neubrání myšlenkám o nespravedlivém rozdělení životních příležitostí. Makar je ovšem ještě příliš uvězněn v myšlení starého Ruska, proto ho vyděsí i velmi váhavé krůčky směrem k uvažování o tom, že na světě by to vlastně mělo být zařízeno jinak – o generaci mladší (věkem postavy i dobou vydání knihy) Raskolnikov už se cítí oprávněn si pro svůj podíl na štěstí dojít se sekerou v ruce...

Četl jsem Chudé lidi jako příběh o snaze uchránit si v sobě čisté místo, vědomí vlastní důstojnosti. Jak pro Makara, tak pro Varvaru je jejich vztah pomyslnou kotvou, která je poutá k lidskosti, která jim nedovolí vzdát se sebeúcty. Jejich vzájemná péče je jejich povzbuzením – chtějí se uchovat ctnostní jeden pro druhého. A daří se jim to! Jejich lásku nezkalí ani posměch okolí, ani úmornost bídy, která tak často rozleptá mezilidskou soudržnost. A tak je v jejich podání (přes občasné zakolísání) láska tím, čím má být – ochotou být zde pro druhého a snahou být druhému darem a dobrem. Krása!
Zvláště Makar je zvláštní případ vzbuzující mnoho protichůdných emocí: jeho urputná snaha se zalíbit je směšná, jeho služebná uctivost a sebekritika může vyvolat až odpor („neponižuj se tak, člověče!“ říkal jsem si při čtení každou chvíli), ale na druhou stranu je schopen velké obětavosti a nezištné lásky, to bylo obdivuhodné. Měl jsem o něj strach, aby jeho dobrota nebyla zneužita a taky aby svůj tak velký cit dokázal udržet v mezích role, kterou vůči Varvaře měl – tam jsem si pořád říkal, že to nemůže skončit dobře, že tak obrovská láska si nevystačí s pouhým dohlížením z odstupu. Tedy, ne že bych pochyboval, že je možné milovat dívku, a přitom jí přát to nejlepší s jiným mužem – jen jsem si nebyl jistý, jestli je to známo i mistru Dostojevskému ;-)

7 25.04.2020

Bulgakovův literární talent je úžasný. Nejen, že ty svoje situace dokáže skvěle vymyslet, ale zejména je dokáže skvěle popsat – vypravěč je to vážně obdivuhodný. Stejně jako v Mistrovi a Markétce jsem i tady s údivem sledoval bravuru, s jakou se ve svých fantaziích dokáže pohybovat na tenkém ledě. Zdálo se mi totiž, že kdyby se ve svém smyslu pro absurdno pustil ještě o něco dál, stal by se nevěrohodným a nečitelným, a jeho styl by tak byl jen manýrou – předváděním se před čtenářem a chlubením se vlastní obrazotvorností. To ale Bulgakov nedopustí, jeho bizarní situace vždy slouží příběhu a ne naopak.
Říká se, že dobrá literatura dokáže být zároveň velmi aktuální i nadčasová. Na Psím srdci je to vidět, v konkrétních situacích znalci určitě bezpečně rozpoznají praxi ustavujícího se sovětského režimu (já měl občas pocit, že místy byla novela až příliš doslovná, nevadilo by mi trochu víc metaforicky nejednoznačných prvků, jak tomu bylo třeba u Mistra a Markétky), ale zároveň říká něco velmi obecného o nás.
Užíval jsem si výborně vykreslených postav – zejména Filip Filipovič se povedl, byl ve své aroganci tak nesympatický, že jsem skoro začal fandit ruským proletářům, to se mi opravdu nestává často :-) Ale nejlepší je stejně Šarikov, ta kombinace strachu, drzosti a neustálého vypočítavého hledání vlastního prospěchu v jakékoli situaci je prostě perfektně napsaná – zejména v něm novela překračuje místo a čas, ve kterém se odehrává, a stává se neradostnou výpovědí o lidské povaze.

Zbylých devět povídek mě už tolik nenadchlo (s výjimkou Chánského ohně, to byla povídka, do které jsem se začetl s velkým zájmem), sice jsem se stále těšil z opulentní vypravěčské hostiny (musím pochválit překladatele za perfektní cit pro jazyk), což jistě není málo, ale dějově se toho v nich neděje téměř nic - v době svého vzniku jistě měli svoji společenskou hodnotu (jako podobný druh humoru v Československu v časech normalizace, hádám), ale jinak jsou to pouze krátké črty, které zesměšňují sovětskou byrokracii, jejich grotesknost není příliš vrstevnatá, a i když jsem se u nich nenudil, nepředpokládám, že bych si na nějakou z nich za půl rok vzpomněl.

7 13.01.2020

Vyprávění Josefa Kroutvora k sobě nepřitahuje pozornost pikantními historkami s výraznou pointou, ani vtipnými bonmoty, ani snadno zapamatovatelnými „moudrostmi“. Přesto svoje kouzlo má. To kouzlo spočívá v prostotě a jakési čistotě, která mi při poslechu přinášela uklidnění a pocit bezpečí, těžko definovatelné intuitivní blízkosti mezi vypravěčem a čtenářem. Bylo to trochu jako procházka po obyčejné louce, kdy může mít výletník v první chvíli pocit, že není žádný zvláštní důvod zde být, že tady přece není žádná turisticky významná pamětihodnost, žádná UNESCO památka ... jenže stačilo chvilku počkat, přizpůsobit se náladě a tempu – a to, co na první pohled vypadalo banálně a zaměnitelně, se mi před očima proměnilo v barevný a pestrý zážitek.
Stálo to za to.

Trochu v nesouladu s předchozím odstavcem musím zmínit skvěle popsanou situaci, která nezamyšleně, ale dokonale ilustruje život v Husákově skanzenu, ve které se běžná česká rodina potýká (a je ve svém potýkání nevyhnutelně odsouzena k neúspěchu) s elementem nám naprosto cizím - plodem avokáda.

7 02.01.2020

„Když studna vyschne, kočovník odejde. Ale když je suchá zem uvnitř, kam se má podít?“

Příběh lásky, který prožívá Dodola a Zam je trýznivý. Působí tak pochmurně a bezvýchodně, že nalézt v něm naději se zdá být téměř nemožné. Cokoli bolestného a ponižujícího se jim může stát, to se jim také stane, jsou hnáni z jedné mizérie do druhé v nepřetržité sérii ran osudu – a i ty vzácné chvíle, kdy jim bezprostředně nic nehrozí, vypadají spíš jako dočasný oddech než náznak trvalé změny k lepšímu.
Erotické vztahy jsou zřejmě hlavním tématem románu. Může to vypadat trochu přehnaně (postavy téměř nejsou schopny definovat sebe ani druhé jiným způsobem), možná i podezřele (autoři většinou narvou sex tam, kde nemají co říct a jen potřebují zaujmout), ale v Habibi to nepůsobí uměle. Thompson totiž přesvědčivě ukazuje, jak se traumatizující zážitek v mladém věku promítá do prožívání všeho následujícího, jak nesmazatelnou stopu v našich životech to vyrobí. Negativní zkušenost s tělesností vrhá do dalšího (nejen) milostného života dlouhý stín, který má tendenci zatemnit všechno potenciálně krásné. Proto jsem Dodolu i Zama spíš litoval, než soudil, a vnímal je jako oběti i tam, kde činili eticky sporná rozhodnutí. Proto jsem jim také tolik držel palce a přál jim aspoň nějakou omezenou verzi šťastného konce – vždyť jejich láska a vzájemná oddanost byla to, co drželo Thompsonovo vyprávění, aby se neutopilo v naprostém zoufalství, byla to jejich schopnost pokaždé zvednout hlavu a hledat ve své neuspokojivé situaci nějaké to světlo na konci tunelu. „Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá,“ píše svatý Pavel Korintským a oba outsideři to svým konáním potvrzují.

Craig Thompson se pustil s Habibi do opravdu náročného projektu. K intimnímu příběhu mladé dvojice, který by mi k zážitku stačil, přidává ještě propojení s Koránem, Biblí i vypravěčskou tradicí arabského světa. To se mi líbilo – vyprávění příběhu o vyprávění příběhu mi připomnělo Rushdieho nebo Garcíu Márqueze, byla to taková grafická podoba magického realismu. Implantování dalších témat (ekologie, xenofobie, kritika konzumu…) už působilo nadbytečně a místy i lehce mravokárně, děj to moc neobohacovalo. Méně by asi v tomto případě bylo více, myslím si.

Nakonec si chci nechat grafickou podobu knihy. Protože to byla prostě naprostá nádhera.
Mám moc rád arabskou kaligrafii a tu propracovanou ornamentální zdobnost (jak známo, je v islámu zakázáno vyobrazovat lidské postavy a jiné živé bytosti, takže se jejich kreativita projevuje abstraktními výrazovými prostředky), kterou skvěle rozvíjí Thompson svým mimořádným výtvarným talentem. Thompson je úžasný snad ve všem – ve zobrazení „davových scén“, agresivní akce i něžné intimity – zejména jeho schoulené postavy ve mně pokaždé spolehlivě vyvolaly soucit a téměř fyzickou touhu je obejmout a konejšit.
Ale nejde jen o jednotlivé obrázky, ale o celkový grafický koncept, fascinuje mě, jak dokáže Craig Thompson promítnout myšlenky do obrazů, jak promýšlí svět graficky, jak mu to „myslí vizuálně“ – výsledek je dokonalý!

7 05.11.2019

Není nijak snadné psát o ničem, říká paní Patti postava z jejího snu. Jistě ne náhodou se jedná hned o první větu, určuje totiž tón celé knihy. Opravdu se nedozvíme žádné „něco“, žádné spektakulární události nebo šokující odhalení. Ale to vůbec nevadí, protože to „nic“ v jejím podání je moc příjemné a přirozené. Je to jako poslouchat vyprávění dobré přítelkyni nad šálkem kávy (nebo čehokoli jiného :-), kdy je vědomí přítomnosti blízkého člověka a vzájemných sympatií snad i důležitější než informační hodnota sdělovaného.
Z Patti Smith přímo vyzařuje její otevřenost světu, její ochota se nechávat překvapovat, okouzlovat, udivovat. Jako by byla o půl století mladší, jako by byla čerstvé dospělé děvče na své první dovolené bez rodičů. Jako by právě přišla na to, a rozhodla se dosvědčovat, že sny se nemají snít, ale že se mají prožívat. To mi bylo opravdu velice sympatické.
Patti může někdy působit až příliš jednoduše, ale v jejím podání je to odzbrojující. Třeba nad výrokem „Cokoli, co jsem shledala dobrým, budu uchovávat, a proměním v dobré to, co ještě dobré není.“ bychom měli tendenci se cynicky ušklíbat a kroutit hlavou nad její naivitou, ale ... od paní Patti to prostě beru.

Ocenil jsem Pattin přístup ke svému psaní, který vypadá, že je prost jakýchkoli póz a sebeprezentačních retuší. Když medituje, vzpomíná na zesnulé blízké nebo čte náročnou literaturu – píše o tom. Když je nervózní z toho, jak dopadne její oblíbená televizní detektivka – píše o tom. Když krmí své kočky – píše o tom. Působí dojmem, že pravdivost jejích zápisků je pro ni podstatnější než pěstování si vlastního obrazu, to je velmi vzácné a doslova osvěžující – kéž by nám tím byla vzorem při našich častých snahách o všelijaké sebestylizace.
Nemám toho s Patti Smith mnoho společného. Její spontánní změny programů, intuitivní nákupy, její záliba v magii a spiritualitě věcí – to vše je mi cizí. Ani moje kafé s mlékem by jí asi nechutnalo :-). Přesto jsem se v jejím světě cítil dobře – protože jsem cítil, že je to svět pravdivý, upřímný a dobrý.

„V době, kdy toto čtete, uplynul další čas. Nový měsíc. Další úplněk. Pascha. Velikonoce, které strávím se svými dětmi a se svým vnukem. Budu spát v pokoji, který pro mě připravili, sedět v otočném křesle jako z detektivovy pracovny. (...) Budu myslet na Freda, díky kterému se tohle všechno mohlo stát, když se mě zeptal, jestli spolu počneme syna, a pak dceru, aniž si kdy uvědomil, že nebude svědkem jejich růstu a dospívání, ani že nepřivítá svého vnuka, který se narodil v den jeho úmrtí a má jeho sklíčené, bleděmodré oči.
Velikonoční modlitby se odříkají, barevná vejce naleznou, chlapeček na klíně mého syna se bude dívat na Mašinku Tomáše. Bude pršet. Nejspíš vstanu, připravím kávu a pak se tiše vytratím. Vylezu po schodech nahoru, a jak jejich utěšující náklonnost měkce ustoupí, zavřu dveře a posadím se do svého detektivního křesla, otevřu počítač a začnu psát něco nového.“

7 09.09.2019

„Tyhle příběhy se nikdy nevyprávějí ve dne. To aby je nevidělo Slunce.“

Syrové a drsné příběhy, skutečně velmi nepodobné tomu, co očekáváme od podobného žánru v našich civilizačních souřadnicích. Hodně sexu, hodně smrti. Proměny lidí ve zvířata a zvířat v lidi. A msta, za tepla i za studena, neodvratitelná a neúprosně logická posloupnost činů, kdy jedno zlo plodí druhé. Tohle všechno ve všech myslitelných kombinacích. I nemyslitelných.
Bylo to působivé, magické, silné svojí krutostí. Ale chyběl mi tam soucit, odpuštění, empatie. Ochota vystoupit z koloběhu násilí a proměnit svým příkladem svět v lepší místo.

Nemůžu nezmínit jazyk. Úsečný, přímý, ohlodaný na kost. Například: „Ale sestry nezapomněly, co udělal, neodpustily mu to. Navedly pumu, aby na otce skočila. Puma ho zabila.“

7 21.08.2019

Mám rád filmy Miloše Formana, skoro všechny. A samotný Miloš Forman je prostě velký sympaťák, který kráčel životem s otevřeným hledím, zdravým postojem ke světu a tím správným poměrem pokory a neodolatelné drzosti.
Právě Formanova nestrojená lidskost pro mě byla tou nejcennější ingrediencí životopisu, tím těžko definovatelným „něčím“, kvůli čemu mi byla tak milá tahle kniha, která je jinak docela standardní (ale bezesporu sama o sobě zajímavou!) kombinací profesních milníků, veselých historek, vzpomínek na slavné kolegy i nelehké dětství.

7 07.07.2019