mirektrubak komentáře u knih

Židovská intelektuální tradice je tradicí kladení otázek. Drobná knížka zamyšlení nad starozákonními postavami se nese zcela v tomto duchu – na to, jak útlá je, je v ní tázacích vět opravdu nepočítaně.
Součástí židovské tradice je také to, že se v kladení otázek nezastavuje před autoritou. Před žádnou autoritou. I proto je tahle sbírka esejů plná otázek na samotného Hospodina, a to někdy otázek, dalo by se říct, provokativních až drzých (proč byla k záchraně vybrána Lotova žena, když neměla žádné objektivně lepší vlastnosti než zbytek obyvatel Sodomy? To jako, Bože, pěstuješ nějakou protekci? :-). Líbí se mi to. A doufám, že se to líbí i Hospodinovi. Představuji si, že je to podobné, jako když dítě přivádí zvídavými otázkami do úzkých své rodiče. Ti se trochu zapotí, žertem zapochybují, jestli to byl vůbec dobrý nápad, naučit to potomče číst, ale ve skutečnosti musejí být pyšní, když vidí, jak svobodně jsme schopni Boží dar rozumu používat.

Elie Wiesel má trochu smůlu, že jsem jeho knížku biblických výkladů četl relativně krátce poté, co jsem dočetl O svobodě a náboženství sira Jonathana Sackse, což je sbírka úvah, která se zabývá podobnými tématy. A rabín Sacks u mě vítězí. Tam, kde je Wiesel literární a pocitový, tam je Sacks analytický. Wiesel se snaží dopátrat toho, co je asi v textech nevysloveno, zatímco Sacks hledá smysl v tom, co napsáno je. A u Sackse mám také pocit, že jde víc do hloubky, že objevuje skrytější poklady, a že je také duchovnější, v Příbězích o důvěře se někdy přistupuje k Bohu, jako by to nebyl mysteriózní hybatel, ale nějaký všemocný monarcha, jehož činy by mělo být možné vysvětlit logikou tohoto světa.

Každopádně bylo velmi zajímavé Wieselovi rozbory číst, přinesli mi hodně podnětů k zamyšlení tím, že mi zprostředkovaly jiný pohled na známé i méně známé příběhy.

5 18.08.2018

Byla Daisy naivka, která nevěděla, co svých chováním způsobuje? Nebo potvora, která viděla svým nápadníkům až do žaludku a zkušeně s nimi manipulovala? Nebo dokonce rebelka, co předběhla svoji dobu, s radostí bourající dobové konvence? Možná od každého trochu? Dozvíme se to na konci příběhu? Vydržíme u něj vůbec do konce, i když je krátký, když vlastně vypovídá o konfliktu společenských pravidel dvou světů (nového a starého kontinentu), které už jsou stejně oba dávno pryč?

A nejsou důležité jiné, obecnější otázky? Jestli upřednostníme živelnost nebo konvence? Jestli má cenu kvůli lásce obětovat společenské postavení? A co vlastní dobré jméno, stojí to za ten risk?

Já jsem poslouchal jako audio, z počátku pouze s vlažným zájmem, ale v závěru dostal děj novely spád a zápletka nastolila nepříjemné otázky. A nenabídla jednoduché odpovědi. Ty musí hledat každý sám.

5 25.06.2018

Tak jako většině ostatních čtenářů, i mně se, z trojice dost volně propojených novel, zdála výrazně nejpůsobivější poslední část knihy, zabývající se vyrovnáváním se se smrtí. Ale ani první dvě třetiny nepovažuji za plýtvání papírem – Julian Barnes píše zajímavým stylem a dokáže i ze zdánlivě fádního tématu udělat poutavé čtení.

Pocit ztráty po milovaném člověku je téma natolik osobní, že je těžké ho nějak „objektivně“ posuzovat. Barnes sám píše, že každý žal je jiný, že „proces truchlení“ je tak unikátní, že nejde jednotlivé pozůstalé nijak porovnávat. To je také častým tématem jeho úvah – porovnávání vlastních pocitů s představami okolí o „správném“ prožívání zármutku.
Styl, kterým Barnes píše, se mi zdál velmi odpovídající – systém kratších úvah, které někdy navazují, jindy se vrací a jsou narušovány jinými myšlenkami, to, myslím si, odpovídá tomu, jak funguje mysl zasažená smutkem, která neudrží souvislou linku, ale jednotlivé myšlenky se spíše v hlavě samy nevyžadovány objevují a vzájemně se „překřikují“. Barnes to dokázal ukočírovat a ve výsledku nestvořil chaos, ale vznikl hodně kompaktní esej. Emotivní svou upřímností a otevřeností. Podnětný svojí hloubkou.
Přestože je každý žal jiný, tak nahlédnutí do světa „po Pat“ může být užitečné i pro čtenáře, kteří si prožívali/prožívají/budou prožívat svou vlastní prázdnotu. Já jsem na řadě míst měl pocit, že pan Julian zformuloval to, co se mně samotnému v hlavě honilo (bez schopnosti to tak přesně vyjádřit) a vědomí, že člověk není jediný na světě, který prožívá těžkou situaci podobným způsobem, může být částečnou útěchou.

5 18.06.2018

„Tady však
dějiny přestávaly
jak přibývalo netečnosti
jak přibývalo souhlasu netečnosti
aby kdekoli za rohem
s vyloučením veřejnosti a přece ne dosti potmě
a přece ne dosti nenápadně Kohosi zvolna svlékali

Mohl to byt kdokoli, vždy bezbranný, jeden a všichni
Mohl to být kdokoli, když upadl v jejich ruce
neměl podoby ani krásy
aby se nám tím strašněji podobal
Muž Bolesti“

Prošlapat si cestu kompletní tvorbou Jana Zahradníčka, to byla pro mě docela těžká práce – také mi to trvalo přes čtyři měsíce. Nešlo jen o to, že básní bylo opravdu hodně, ale po většinu času jsem měl pocit, že se s autorem nepotkávám, že se nedokážu naladit na jeho vlnu. Bylo to zřejmě dáno jak použitým slovníkem (to všeliké „ó“ a „ach“ a „halouzky“), tak stavbou veršů, tak tématikou básní. Tematické zaměření většiny Zahradníčkovy tvorby mě totiž míjelo hodně. Samozřejmě rozumím osobním i společenským kontextům. Období kolem druhé světové války si říká o vlasteneckou poezii (i když spojení národovectví a náboženství je něco, s čím jsem hodně ve vnitřním nesouladu – bez ohledu na polehčující okolnosti specifické historické situace). Vědomí vlastního fyzického hendikepu zase ospravedlňuje sebelítostivý podtón (zejména v úvodních sbírkách), to chápu, ale stejně jsem si nemohl pomoct a zůstal jsem emocionálně nezasažen.

Nejvíc se mi líbil Zahradníček ve svém poválečném období – přechodem k volnému verši se mu, zdálo se mi, otevřel prostor pro přesnější vyjádření svých myšlenek (které musel dříve uzavřít do rýmů) a jeho tvorba dostala náboj a spád. Výrazně největší dojem ve mě zanechalo Znamení moci, to byl opravdový zážitek, dantovská atmosféra a přirozené propojení popisu konkrétní situace (přebírání moci komunisty) a obecného principu (skupina bezohledných lidí, která zneškodní bezmocného jedince) - skutečně velmi sugestivní.


„Byla jich hrstka
zrovna jak zrní v hlíně
spravedlivých a milosrdných
a touto setbou se obrozovala zem

Vždycky tomu tak bylo
Vždycky tomu tak bude“

5 14.03.2018

V jedné z anotací jsem se dočetl, že čtenář nemusí znát Patti Smith a její tvorbu, aby si knihu užil. Naprosto s tím souhlasím. Však také, než paní Patti vůbec napadne, že by její hlavní umělecká činnost mohly být „tři akordy spojené silou slova“, už jsme dávno v druhé polovině knihy.

Příběh vztahu mezi dvěma citlivými lidmi je krutý a drsný, ale zároveň také výjimečně něžný. Je takový proto, že Patti Smith je prostě skvělá spisovatelka, která dokáže svými slovy působivě vykreslit atmosféru.
Třeba když popisuje pocity při prvním nahrávání: „Vděčnost, kterou jsem cítila vůči rock'n'rollu, protože mi pomohl projít složitým dospíváním. Radost, kterou jsem zažila, když jsem tančila. Morální sílu, kterou jsem postupně sbírala, abych na sebe vzala zodpovědnost za něčí činy.“
Když popisuje metodu vlastní tvorby: „Já vlastně vůbec nevím, co dělám, ale nemůžu s tím přestat. Jsem jako slepý sochař, který tesá do kamene.“
A nejsilnější je tam, kde popisuje své city k Robertovi: „Tohle jsem pro něj vždycky chtěla, ale cítila jsem přitom trochu sobeckou bolest, že se o to musím dělit s ostatními. Ale nad tímto pocitem převažovala radost z pohledu na Robertův obličej...“

Nejsem velkým příznivcem paní Patti jako zpěvačky (mám ji rád, ale její tvorbu znám spíš okrajově) a moc se nezajímám ani o kulturní okruh kolem Andy Warhola (příliš hlučné, příliš výstřední), ale o to opravdu nejde. Ten popis přátelství dvou lidí, kteří si věří (sami sobě i sobě navzájem), kteří se mají upřímně rádi, kteří jsou odhodlaní žít svobodně a kteří za tímto cílem jdou zatvrzele i přes řadu překážek a protivenství – v tom je velká síla.
A ten závěr je ... to je prostě emocionální atomovka.

5 31.01.2018

Přečíst si něco od Jakuba Demla mě už dlouho lákalo. Nikdy předtím jsem si na něj netroufl, protože jsem kdysi listoval některou z jeho knih a přišlo mi to jako velmi náročná (pro mě prostě příliš těžká) četba. Nakonec jsem se rozhodl pro sbírku fejetonů, když jsem na ni teď náhodou narazil. Říkal jsem si, že když je to útlá kniha, navíc složená z kratších útvarů, tak že to bude skousnutelné a já si rozšířím literární znalosti. A taky jsem se těšil, že když budu mít přečteného Demla a potkám někdy v pražské kavárně pana Putnu, tak že s ním budu moct moudře rozmlouvat :-)
Jenže jsem se začíst nedokázal - sto let stará čeština mi vzdorovala, nechápal jsem smysl Demlových úvah a nerozuměl jsem ani jeho humoru. Tak jsem dočetl někam do třetiny, pak jsem ještě zkusil namátkou dva-tři fejetony z druhé poloviny, ale dál to nešlo. Nevadí. Zkusím příště třeba jeho poezii nebo nějakou delší prózu.
A při setkání s mistrem McPutnou si budu muset vystačil se znalostmi Jirouse a Reynka ;-)

„Chystá-li se člověk někoho zabít, měl by pocítit úzkost, aby nakonec nezabil.“

Tak tohle čtení bylo sice krátké, ale zato intenzivní. Dostáváme se přímo do hlavy mladého Žida Elíši, který přežil holokaust, přidal se k podzemnímu hnutí v Palestině (Irgun? nebo Lechi?) a zítra ráno bude muset popravit anglického zajatého důstojníka. Přestože už v rámci teroristických akcí proti mandátní správě zabíjel, ví, že tohle je jiné a že tímhle činem se jeho život nenávratně změní. A tak rozebírá pro a proti, konzultuje to s živými (nahlas) i svými mrtvými (ve své fantazii) a pomalu a jistě směřuje k okamžiku, od kterého už nepůjde se vrátit.

Novela je psána s velkým patosem. Padají zde věty jako „Toho dne mělo lidstvo jen jedno srdce.“ nebo „Žádná lidská bytost mě nikdy nechápala tak, jak mě tehdy chápal on.“. Cynický čtenář by se nad tím mohl ušklíbat, i mně to ze začátku vadilo. Ale pak jsem si uvědomil, že je to styl, který dokonale sedí k mladému, citově rozervanému vypravěči. Jestli to byl umělecký záměr pana Wiesela, to nevím (pokud ano, pak klobouk dolů), ale díky tomu dost přepjatému stylu jsem se mohl Elíšovi trochu přiblížit.

Elíša se nakonec rozhodne a volbu učiní. Přesto Svítání jasnou odpověď na otázku, za jakých okolností je možné zabít jiného člověka, nedává. To je asi správně. Protože na tuhle otázku odpověď neexistuje. Možná naopak - čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím je od jednoznačné odpovědi víc vzdálen.

5 08.09.2017

O Hrabalově literárním talentu se asi nedá pochybovat – a i zde znovu ukazuje, proč ho mají čtenáři tolik rádi. Příběhy sice nejsou tak bravurně vypointované jako ve Slavnostech sněženek, ale vzpomínky na skoro-rodné město jsou milou kombinací nostalgie a humoru.
Nejméně mě bavily pasáže s líčením historek o dědečkovi a Pepinovi. Nějak jsem se nemohl vnitřně ztotožnit s tím, že tyhle dvě postavy jsou líčeny jako „svérázní správňáci“ - takový tón vyprávění se mi dost zajídal. Což samozřejmě není chyba Hrabalova, ale moje, protože vím, že je to literární nadsázka a komické vyprávění a že to tak musím brát. Jenže si nemůžu pomoct. Tihle hluční a sebestřední lidé, kteří nikdy ani na chvilku nepřemýšlejí o tom, jestli svým chováním náhodou někoho neobtěžují, no to je něco pro mě :/)
Ale knihu jsem vztekle nezahodil, a tak jsem se mohl pročíst až k poslední kapitole, kde se Hrabalovi svou citlivostí povedlo si mě „udobřit“ a i mě trochu dojmout. A ten sladkobolný pocit se mnou zůstal ještě nějakou dobu po dočtení.

5 04.09.2017

O knize A hory odpověděly se píše jako o románu, ale v mých očích se jedná spíše o devět povídek, které spojuje stejné téma a točí se kolem osudů lidí, kteří jsou vzájemně propojeni. Tím, že jsem k tomu přistupoval takto, jsem nebyl zklamaný, když byla další část vyprávěna jiným stylem, odehrávala se v jiné době a nebyly v ní postavy, ke kterým jsem v předchozím ději přilnul.
Líbilo se mi, že ačkoli je kniha o lásce, nebyly hlavním tématem partnerské vztahy a menší prostor byl i pro vztah děti-rodiče. Tím se dostalo na další typy rodinných vazeb, které nejsou v literatuře popisovány tak často (sourozenci, bratranci, strýcové a tetičky...) - to mně přišlo hodně zajímavé.

Všechny příběhy, které v knize najdeme, jsou popsány tak, že dokážou chytit za srdce. A to způsobem, který není laciný. Hosseini se sice někdy pohybuje na hranici kýče a některé dějové zvraty jsou trochu jako z červené knihovny, ale ke cti mu slouží, že nepřekročí hranici vkusu a neuchyluje se k nějakým laciným trikům. Naopak - hned několikrát nás překvapí a nečekaně zápletku zakroutí proti obvyklým postupům románové tvorby (nejzajímavější v tomto smyslu byl příběh Idrise a malé Roši). Tím mě jako čtenáře příjemně znejistil, protože jsem si tím pádem nemohl být jist, jakým způsobem uzavře hlavní dějovou linku - a ta taky nakonec dopadla jinak, než jsem čekal .

Jako hlavní klad knihy vidím Hosseiniho schopnost vytvořit atmosféru, která čtenáře pohltí - nejvíce to na mě působilo v částech, které se odehrávaly v Afghánistánu. Dalším pozitivem je schopnost vykreslit charaktery, které jsou uvěřitelné. Postavy v knize sice mají řadu chyb, ale jsou popsány tak, že jsem s nimi spíš soucítil a litoval je, než že bych si je nějak ošklivil.
Kdybych hledal slabiny, tak bych asi zmínil trochu rozvleklejší tempo v pasážích, které se odehrávaly v západním světě. A někdy trochu přílišná doslovnost, kdy popisuje motivace a pocity postav i tam, kde by mohl nechat čtenáře, aby si je sám domyslel z děje - jako by svému čtenáři příliš nedůvěřoval a raději mu to naservíroval na stříbrném podnose.

Každopádně: A hory odpověděly byla moje první kniha od Hosseiniho a jsem opravdu rád, že jsem mu dal šanci. A těším se na další.

5 19.08.2017

Skácelova poezie ... to je jako procházka tichou malebnou krajinou.
Tahle sbírka ještě není to úplně nejlepší ze Skácelovy tvorby (pokud tedy mohu být tak opovážlivý a svého oblíbence takto kritizovat), ale už je tam slyšet všechna ta nádhera, která brzy naplno rozkvete ... pro mě zejména v Dávném prosu.

5 07.06.2017

Chytře vtipná kniha, která zesměšňuje hned několik aspektů našeho světa, které si o zesměšnění vyloženě říkají. A přitom to není nějaký akademický humor - kapitola s ukázkami uživatelských komentářů je kouzelná, dvojice únosců je dokonale nemožná a Theovo mudrování nad tím, jaké myšlenky by měly lidi napadat tváří tvář smrti taky nemá chybu. Děj má celkově spád a je snadné se do něj plně ponořit - já jsem dočetl velkou část na jeden zátah a když jsem došel na konec, tak jsem ke svému překvapení zjistil, že už je hluboká noc.

Evangelium ohně má ale tu "smůlu", že jsem ji četl poměrně krátce po Kvítku a Knize zvláštních nových věcí - dvou románech, které ve mně ještě dlouho doznívaly. A v té konkurenci to má u mě Evangelium těžké. Vlastně si uvědomuju, že jsem se v situaci, kdy byl hlavní hrdina v ohrožení života, o něj ani moc nebál - to kvůli Sugar nebo Peterovi jsem skoro ani nespal ;-)

5 14.05.2017

Překvapivě čtivý popis založení a vývoje Londýna. Vhodné jako připomenutí návštěvy a nebo naopak jako příprava na cestu (kniha bohužel je dost rozměrná a těžká, takže není příliš praktické si ji brát přímo na vycházky Londýnem).
Zajímavé jsou okolnosti výstavby a přestaveb známých Londýnských staveb (Westminster, St-Pauls...), ale ještě víc mě bavily popisy života chudých Londýňanů ve středověku, ranném novověku a dickensovské Anglii - to bylo skoro jako bych četl nějaký Pratchettův popis Ankh-Morporku :-). Atmosféra hlučných tržnic, úzkých uliček a přeplněných domků má něco do sebe - tedy pro čtenáře z 21. století, který má k dispozici elektřinu, topení a všechny další vymoženosti moderního světa.

5 13.04.2017

Hned v úvodu tohoto životopisu Leonarda Cohena se dozvíme, že se nejedná o životopis Leonarda Cohena. A je to pravda. Ale vůbec to není na škodu, protože Cohenových konvenčních životopisů už pár vyšlo. Ona totiž tahle kniha je vlastně soubor zamyšlení nad jednotlivými etapami Cohenovy kariéry (nejen té hudební, začínáme od literárních úspěchů a neúspěchů) a Leibovitz to často bere dost zeširoka - probereme Platóna, Nietzscheho i Jima Morrisona.
A právě s tímto jsem byl hodně spokojen, tvorba Leonarda Cohena rozebrána v širším kulturním kontextu. Se zaměřením na zdroje jeho inspirace a možné skryté významy.

Knížku si uložím na snadno dostupné místo a až si budu Cohenovou hudbou někdy zase dělat radost (což je docela často), tak si pro ni rád sáhnu a rozšířím si hudební zážitek o zajímavé myšlenky poučeného průvodce mistrovou tvorbou.

5 16.03.2017

„Lze se ptát, zda není namístě – poté, co jsme odmítli exkluzivismus spásy - opustit také jistý hermeneutický exkluzivismus a nahradit ho respektem vůči různým jazykům, v nich bývá náboženská zkušenost vyjádřena. Nemusí se nutně jednat o rafinovanější verzi synkretismu, tj. o pravdu jako mozaiku složenou z kamínků různých perspektiv, nýbrž o připomenutí, že jde především o hledání optimálního povědomí o rozdílu mezi pravdou a jejími interpretacemi. Pravda je jediná, je jediným společným zdrojem náboženské zkušenosti, potřebuje ovšem vždy dějinný kontext, v němž se dává poznat. V něm se však nemůžeme považovat za majitele pravdy, protože naše možnost pojmout pravdu je při naší podmíněnosti dějinami a stvořeností omezená. Dokud se neocitneme v eschaton, vyplatí se zaujmout pokorný postoj těch, kteří vědí, že jsou do pravdy zatím pouze uváděni.“

Už název knihy nezní pro laika příliš lákavě a také způsob prezentace myšlenek je spíš ve stylu „od teologa pro teology“ než že by se jednalo o publikaci, která by vycházela vstříc širšímu publiku. To mě překvapilo, protože sestra Denisa je mezi svými studenty tolik oblíbená mimo jiné proto, že dokáže složitá teologická témata představovat sdělně a srozumitelně, lidským jazykem a s důrazem na praktické využití předaných informací pro spirituální růst naslouchajících.

Kniha je přesto zajímavá a rozhodně stojí za to se na ni soustředit a pečlivě ji číst. Má totiž zajímavé a velmi aktuální téma: vztah křesťanství k ostatním náboženským tradicím. Jde o to, jestli a jak je možné udržet základní předpoklad křesťanské víry (tedy že vrchol zjevené pravdy a plnost spásy je v následování Krista) a neztratit zároveň schopnost komunikovat s jinými náboženskými skupinami, nepřijít o možnost se jimi nechat obohacovat a nedegradovat jejich specifické projevy spirituality – třeba vzhledem k vědomí o univerzálně spásné Boží vůli.
Vztah náboženství k víře, ke spáse a k pravdě, to jsou hlavní body, ve kterých sestra Denisa představuje situaci, ve které se křesťanská teologie nalézá. A hezky ukazuje, jak je složité vybalancovat důraz na poklady vlastní tradice a respekt k jinakosti. To by mělo pozorného čtenáře odrazovat od rychlých odsudků a motivovat k dalšímu promýšlení – zdá se totiž, že se jedná o témata, s kterými nebudeme definitivně hotovy nikdy.

4 23.07.2024

Už při prvním čtení mě zarazilo, jak je tahle hra vlastně jiná, než jakou bych ji čekal podle žánrové kategorizace jejího autora. Eugène Ionesco je významnou postavou absurdního dramatu jako samostatného žánru, to ví každý jen trochu pozornější středoškolák, jenže tahle hra na to vůbec nevypadala – pod pláštíkem nereálna byla zjevně patrná vnitřní struktura příběhu. Šlo tak, alespoň tedy v mých očích, o společensko-politické podobenství, mnohem víc příbuzné s Farmou zvířat nebo Válkou s mloky než třeba s Godotem nebo hrami Václava Havla. Přesné, logické, srozumitelně vystavěné. Forma chytře sloužící obsahu.

Z proměn postojů aktérů hry mrazí. Jak jsme my lidé stále stejní a jak jsme stále stejně zbabělí a sobečtí! Lidský intelekt v této hře, stejně jako v našem světě dnes, nehledá pravdu a cesty k ní, ale jen co nejvíc obhajitelná ospravedlnění vlastní zbabělosti a neochoty angažovat se pro dobro druhých, konkrétních jedinců nebo lidského společenství obecně. Rozum a schopnost argumentace pak pěstujeme proto, abychom před druhými i sebou dokázali vytvořit zdání, že máme nějakou svoji tvář a hodnotovou orientaci. To se může ve vztahu k druhým i sobě podařit, jistě, ve hře i v životě, jenže co když je nad námi někdo, kdo všechny naše mimikry a únikové strategie prohlédne?

4 08.07.2024

„Jak mám nenávidět to, co od přirozenosti miluji? Jak mám být osvobozen od toho, k čemu jsem na věky připoután? Jak mám opustit to, co bude se mnou vzkříšeno? Jak mám uzdravit to, co má zkaženou přirozenost? Jaké důvody mám říci tomu, který má všechny důvody na své straně?“

Mám starověký východní asketismus nějak rád. Jasně, je to způsob vztahování se k Bohu, který je obtížné přesadit do současného společensko-kulturního kontextu. Taky se mi stalo, když jsem vykládal o čem čtu a že mě to baví, že to vyvolalo v mém okolí trochu ustarané výrazy a strach, abych se nějak nepokoušel kráčet v Klimakových stopách. No, ale to opravdu nehrozí. :-)
A ani by to myslím nebylo dobře. Při vší úctě k pánům mnichům, askeze dnes akcentuje, že vzdávání se něčeho je užitečné pro soustředění se na něco jiného, co je důležité pro vnitřní růst a autentické lidství. Už se nezdůrazňuje vítání utrpení, ale jeho přijetí. Ne proti tělu a vášním, ale k jejich kultivaci. Tím má askeze pomáhat růstu lásky v člověku a také v komunitě.
Na druhou stranu: láska v nás se potřebuje osvobodit, to předpokládá ovládnutí těla. Lenost, netečnost a strach z námahy brání v lásce vůči Bohu a bližnímu. Také je to potvrzení, že si vážíme duchovních hodnot více než tělesných (jen to opravdu musí být postoj ve prospěch duchovních hodnot). Askeze je tak jistým symbolem širšího vztahu člověka ke světu - a jistý odstup v uspokojování tělesných požadavků se jeví jako symbol vztahu, který si přejeme mít ke světu.

Ale zápisky Jana Klimaka nejsou teoretickým pojednáním o askezi jako odpoutanosti od vášní. Tedy, vlastně, objektivně ano, objektivně jsou pojednáním o askezi, s koncepcí a strukturou. Ale ne pro mě. Já to četl jako svědectví o oddané lásce k Bohu a touze být pro Boha tou nejlepší variantou sebe. V tom se mi zdá být Jan Klimak inspirací, bez ohledu na to, že použité prostředky a zastávané názory jsou někdy dost radikální. Takže, i když byl duch textu ode mne občas na hony vzdálen a někdy byl taky dost jednotvárný a opakující se, bylo to svým tahem na branku hodně zajímavé a povzbuzující.

„Vstaňte a stůjte zpříma, vy, koho hříchy srazily k zemi.“

4 22.03.2024

Okřídlený výrok Terezie z Ávily o modlitbě říká, že je to „vztah přátelství, častý a důvěrný rozhovor s tím, od kterého víme, že nás miluje“. Tento prvek setkání v modlitbě otec Anselm doplňuje o mnoho podnětných postřehů, které se zdají být jednoduché a jednoznačné, když už jsou vyřčeny, ale které je, myslím, důležité si opakovat, protože na ně v našem modlitebním životě máme tendence zapomínat.

Kromě velké Terezie navazuje Grün třeba na Martina Bubera a jeho přesvědčení, že sami sebou se stáváme pouze v kontaktu s druhým, že nemůže existovat žádná „já“ bez „ty“. Přesto je v modlitbě nezbytné začít u sebe, setkat se se sebou, najít se. Věděl to už Cyprián z Kartága: „Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel, když sám sebe neslyšíš?“ Je to podmínkou pro rozhovor s Bohem, který musí být především poctivý a otevřený. Přitom nesmíme k Bohu mluvit, jako když křičíme do světlíku (abychom se zbavili toho, co nás tíží, aniž by nás zajímalo „co si o tom Bůh myslí“), ani nesmíme Bohu předkládat seznam věcí k vyřešení – prosby jsou důležitou částí modliteb, ale ne nejdůležitější. Tím opravdu zásadním je odevzdání se do Boží vůle, svoboda od vášní, svoboda od sebe. To pak (když se zadaří) ústí do mlčení před Bohem a sjednocení s ním. Vrcholem může být kontemplace, ale ta je vždy dar, není to něco, co si člověk může vyčekat nebo vyklečet nebo jinak nárokovat – Boha si prostě nejde takhle ochočit, to by byla magie.

V okamžicích setkání k nám může Bůh mluvit, ne hned, ne jak my si přejeme, ale jak si Bůh přeje. Ne slovy (obvykle), častěji pocity a tím, jak nám myšlenky přináší vnitřní pokoj a radostný klid. (Což neznamená, že si v modlitbě často nepovídáme sami se sebou.) Lidským úkolem je naslouchat a poslouchat, nechat se přetvářet.

4 22.03.2024

Hned na začátku vypravování o donu Camnillovi se tento rve v kostele s Pepponem, starostou městečka a předsedou komunistů. Z kříže na něj promluví Kristus a poradí mu, jaký správný úder použít, don Camillo jako správný křesťan poslechne a Peppone je sražen ranou tak mocnou, až je zbaven vědomí. Později si Camillo s Kristem spokojeně notují, jak to dobře dopadlo...

No, a v tomto duchu se nesou i všechny další krátké historky: Peppone a Camillo si vzájemně dělají naschvály, nadávají si a vyhrožují násilím, ale nakonec se nějak usmíří, protože se respektují. Jejich respekt pramení z jejich vzájemné podobnosti (jsou to vlastně taková dvojčata), uctívají na sobě to, že jsou velcí a silní muži, že vždycky všechny překřičí a že nad ničím zbytečně nepřemýšlí. Patrné to bylo v situaci, kdy na Camillovo místo přijde jako záskok kněz drobné postavy. Z logiky, která panuje v Guareschiho světě nemůže být přijat – jak si můžeme vážit kněze, který by nepřežil jedinou mou facku, ptá se ho Peppone a zdá se, že tento argument nepřijde nikomu divný, ani autorovi knihy.

Trochu mi to celé připomínalo grotesky s Tomem a Jerrym (i když v podání obou pánů by to byl spíš Tom a Tom) a ještě víc atmosféru filmů Slunce, seno, něco. Přišlo mi to nevtipné, nevkusné, humpolácké. (Ale pořád to nebylo tak hrozné, jako když se autor pokoušel dojímat nebo předávat životní moudra.)
A taky jsem si uvědomil, že mi vadí tento způsob popisování Krista. Což mě zarazilo, protože obvykle různé alternativní pohledy dobře snáším: Poslední pokušení jsem si opakovaně užil, Satanskou bibli přečetl se zvědavým zájmem. Ale tohle pseudolidové a patetické zneužití Božího syna, které z něj dělá nějakého dobráckého strejce a parťáka Camillových zlomyslností?

Přemýšlím, jestli jsem vůbec za dobu svého pobytu na tomto webu četl knížku, která by mi byla tak moc protivná.

4 22.03.2024

„Je-li moje láska k Bohu silná, jestliže ho miluji horoucně a bláznivě, mohu pak milovat ještě jiné věci než jeho? Nebylo by nejlepší zůstávat v něm? 'Můj Bože, chci milovat jedině tebe, nikoho jiného!' Zdánlivě je v tom něco velice ušlechtilého, ale ve skutečnosti je to pobloudilé. Pokud miluji Boha, musím ho milovat takového, jaký je, ne takového, jakého si ho přeji mít. A protože on miluje všechno své stvoření, není možné, abych jej miloval a přitom nemiloval to, co miluje on.“

Čtu otce Journeta rád pro jeho schopnost podávat složitá témata jazykem, který je nejen srozumitelný, ale i v dobrém smyslu slova podmanivý. Chci říct, že ho čtu nejen proto, abych se něco dozvěděl, ale také proto, abych se potěšil a povzbudil.
Promluvy o lásce by se zdály být úplně ideálním materiálem pro tento typ „dvojí“ četby, protože láska je přece téma jak bytostně poetické a duchovní, tak teologické. No, bylo tomu tak i nebylo. Vzhledem k tomu, že výchozími body těchto promluv byly otázky a odpovědi Tomáše Akvinského, bylo zde těžiště tentokrát trochu víc posunuto směrem k systematické teologii. Ale snesitelně. :-) (Přesto je to trochu legrační paradox, byť možná jen zdánlivě: v nedávno čtené knize stejného autora věnující se posledním věcem člověka bylo víc rozněcujících pasáží než v této :-)
Vnímat texty Tomáše Akvinského pro mě není snadné, proto jsem uvítal vysvětlující a shrnující podání otce Journeta a byl za ně vděčný. Mohu to porovnat: někdy před dvěma lety jsem měl na stole knihu, ve které o lásce mluvil sv. Tomáš svými vlastními slovy z Teologické sumy a tohle je pro mě zkrátka schůdnější cesta k pochopení Tomášova vysoce strukturovaného myšlení. Navíc s rozšířením o myšlenky jiných, o vlastní úvahy, o přesah do životů křesťanů dnes.

Líbilo se mi, že kniha kladla důraz nejen na lásku jako dar druhým a žití pro druhé (v křesťanské knize o lásce by cokoli jiného bylo překvapením), ale nezbytnost propojení lásky k Bohu, k lidem, k sobě i ke všemu stvořenému do jednoho. Když se naruší jeden z těchto aspektů, je narušeno vše!
Jsme prostě propojeni. Stejně jako nebudeme spaseni sami, nemůžeme ani milovat sami. Není to náš soukromý projekt, ani to není uzavřená věc mezi mnou a Stvořitelem. Komunitní rozměr lásky je velmi důležitý, byť to vzhledem k tomu, jak je láska kulturně-společensky vnímána (jako vztah dvou a právě dvou) může znít na první pohled divně. Ale i Kateřina Sienská nám připomíná, že „Chceš-li růst v lásce, jedinou správnou cestou je modlit se, aby v lásce rostli tvoji bližní“.
Základem lásky křesťana je samozřejmě vztah k Bohu. Přerušení vztahu k Bohu znamená redukci lidské schopnosti být dobrem a darem druhým – pak už nešíříme dobro a světlo, ale jen nějakou vlastní, nutně deformovanou, představu o dobru a světlu. Není to žádná novinka (neměla by být :-), ale je dobré si to připomínat.

„Církev má srdce, a to srdce je láska. Bez lásky by se misionáři nevydali na cesty, kazatelé by nepromluvili a nic v církvi by se neuskutečnilo bez jejího hnutí."
(sv. Terezie z Lisieux)

4 24.02.2024

Překvapilo mě, když jsem se nedávno dozvěděl, že text právě téhle hry položil von Goethe na stůl čerstvě zastřeleného mladého Werthera. Dílo, o jehož existenci jsem celý svůj život neměl ponětí se mi tak znovu připomnělo jen pár dní poté, co jsem ho dočetl. Hm, dobře, nejsem nijak ezotericky založený, a tedy bez nějakého dalšího hloubání přijmu fakt, že se to zkrátka takhle seběhlo. Že náhoda je prostě jen náhoda.
Zajímavější pro mě bylo uvažovat nad tím, proč zrovna tahle hra? Co tím Goethe chtěl říct? Co tím Werther podle Goetheho chtěl říct? Upřímně řečeno, nedokážu uspokojivě odpovědět ani na jednu otázku, stav ponížení a pokoření nevěsty Emilie a jejího otce se mi nezdá být adekvátní paralelou Wertherova osudu. Nebo se snad chtěl Werther/Goethe ztotožnit se zabitým hrabětem Appianim a cítil se být násilně odstraněn od ženy, na kterou měl podle svého soudu právo?

Naštěstí Lessingův text dobře obstojí i sám o sobě, nejen jako rekvizita ve známějším literárním díle. Obstojí jako hra, která může mít, a také má, politický rozměr. Jasně. Ale já to stejně primárně četl jako univerzální příběh o boji za lidskou důstojnost tváří v tvář převaze moci, které není možné se ubránit.
Postavy působily živě, jejich strach, hněv i zděšení byly vykresleny věrohodně a jejich interakce se jevily uvěřitelně. Srovnání se Shakespearovými dramaty se mi nezdá být nijak přemrštěná, i tady docházejí všechny konflikty na samou hranu, a i zde se nedočkáme útěchy z laciného šťastného konce.
Tohle vše jsem ocenil a přijal s vděčností za vydatný zážitek. A bonusovou literární radostí pro mě byla postava odvržené hraběnky Orsini, jejíž kombinace smyslu pro čest a smyslu pro realitu byla úchvacující. Její mix hněvu, smutku, cynismu a humoru byl chutnou třešničkou na tomhle dobře upečeném nadčasovém divadelním dortu.

„Znáte mě? Jsem Orsina; podvedená, opuštěná Orsina. - Opuštěná kvůli vaší dceři. - Ale co za to může vaše dcera? - Brzy bude i ona opuštěná. - A pak další! - A další! - Ha! - Jak božská představa! Kdybychom se jednou my všechny – celá armáda nás opuštěných - proměnily v bakchantky a ve fúrie a kdybychom ho dostaly mezi sebe a roztrhaly ho, rozsápaly, vyrvaly mu vnitřnosti z těla, abychom našly srdce, které ten zrádce slíbil každé z nás, a žádné ho nedal! Ha! To by byl tanec! To by byl takový tanec!“

4 19.02.2024