ModráLaboratoř
komentáře u knih

Každodenní smutky, osobní prohry i dny naprostého šílenství zakódované do pár veršů a navrch několik tahů tužkou samotného velmistra pochmurné nálady. Směsice kýčovité temnoty, opovrhované něhy i absence jakýkoliv emocí. Všechny ty vzácné i obyčejné bytosti zkoumané drobnohledem kvůli diagnóze zvané izolovanost.
Podivín Tim Burton ukázal svoji podivínskou představivost plnou pavučin, molů i nočních můr.


Pokud by nějaká kniha měla být synonymem čaje s mlékem, máslových sušenek a tiše praskajícího ohně v krbu, pak by to byla právě tahle. Herriotovo poklidné vyprávění o životě veterináře má své osobité kouzlo. Ba co víc, překypuje lidskostí a teplem domova.
Ráda jsem se probírala jeho vzpomínkami na zvířecí pacienty, krásy venkova i životní osudy a dobrosrdečnost obyčejných farmářů. Bylo to jednoduše takové milé a úsměvné povídání. Typicky britské, plné mírných yorkshirských kopečků, klikatících silniček, líně přežvykujících ovcí a propršených dnů dělajících čest anglickému venkovu.


Uááááá, tohle bylo přesně podle mého gusta! Prodchnuté tíživým dusnem a pochmurnou atmosférou. Od první věty tápete v mlze a řádku po řádce odhalujete hnilobou páchnoucí tajemství. To je jako velmi křehký předmět zabalený do bílého mušelínu, který přechází od jednoho k druhému a nikdo s ním nechce mít co do činění. Walter Hartright (díky bohu za něj!) splňuje přísné podmínky na řádného gentlemana, ze sira Percivala bolí hlava a hrabě Fosco aspiruje na jednoho z nejúlisnějších literárních neřádů. A k tomu chytlavý vypravěčský styl Wilkieho Collinse a jeho um nenechat čtenáře ani na vteřinu vydechnout. Dokonalá, dokonalá, dokonalá záležitost!


Řekami Londýna, myšleno celou sérií, se pročítám asi dva roky. Nechci hodnotit každý díl zvlášť, neboť příběh samotný je jako londýnské metro. Zprvu se z toho zmatku motá hlava, proklínáte kupu zdánlivě nesouvisejících informací. Ale jakmile se do toho jednou dostanete, pak je váš svět o chlup lepší (v případě této série - o chlup magičtější). Na Aaronovitche je potřeba si zvyknout. Je užvaněný, notně sarkastický, píše hutně, zabíhá do detailů, doslova se vyžívá v nabalování dalších a dalších příběhů na hlavní dějovou linii. A tu ke všemu velmi rád komplikuje. Humor má však krásně britský a suchý. Čím víc dílů přečtete, tím víc vám celá ta mašinérie bude dávat smysl. Pak už to všechno funguje jako ozubená kolečka Big Benu
Přiznávám, tohle je přesně můj šálek čaje! Pořádně hustě našlapaná urban fantasy, podbarvená mytologií a ironií nejvyššího kalibru.


Ztratila jsem se na stránkách této knihy. Je tak tichá a laskavá. Jako společník, který je v myšlenkách vzdálený tisíce mil. Čtete a propadáte se stále hlouběji. A pak zjistíte, že ticho se vytratilo. Je to oslava života, ohňostroj barev i cirkus smíchu.
Nádherná kniha.


Lehce pootevřené dveře do unikátního světa znetvořených kreatur, otráveného ovzduší, bolavých duší a permanentní melancholie. Jak líbezné! Avšak ani vánoční koledy, lahodně zděšený křik dětí nebo zrezivělý smích nočních můr dostatečně neskryly bodavou myšlenku, autorův skrytý vtip, nepatrné, malicherné uvědomění, že každý z nás patří tam, kde se mu líbí ze všeho nejméně. Pak už jen poetickým způsobem kouzlo Vánoc vyšisovalo na pozadí chrastících kostí i prázdných očních důlků, radostná atmosféra nenavrátila teplo do mrtvých končetin a sněhové vločky se nešťastně snášely na puknuté hroby a bezejmenné nahrobní kameny.


Magie je podle Susanny Clarke elegantní, uhlazená, vzrušující, působivá a dokonale vhodná pro bohaté gentlemany. Úctyhodní pánové Strange a Norrell s ojedinělým pohledem na magické řemeslo, Král havran i záhadný žebrák z ulice jsou však oproti souboru povídek zcela jiným šálkem anglického čaje s mlékem. Dámy z Grace Adieu nejsou jen nanejvýš půvabné ženy v mušelínových šatech. Jsou emancipované a nebojí se přes své jemné rtíky pustit pár zaklínadel! Ladným krokem odvádí čtenáře z okruhu přátel i nepřátel výše jmenovaných gentlemanů a užívají magii napříč společenskými vrstvami a zeměmi reálnými i zahalenými oparem záhadna.
Jedna z cest, jak se zaručeně dostat do Férie a zažít nějakou tu elfí potyčku.


Na knihy Connie Willis vždy narazím náhodou. Na zaprášené polici zaprášeného antikvariátu, kam celá století nikdo nepřišel. V odlehlé knihobudce, kde knihy bývají prochladlé, zmoklé a smutné ze svého osudu. Tahle naše dostaveníčka musí být pravděpodobně osud, protože její styl vyprávění mi skýtá neskutečné potěšení. Je takové uloudané a upovídané a nevědomky v sobě ukrývá všechnu moudrost světa. Pro mě, čtenáře přežvykujícího každé slovo a vychutnávajícího si každou větu, je tohle hotové literární pošušňání.
Nemám však ponětí, proč jsem zrovna v téhle době vzala do rukou Knihu posledního soudu. Proč trávit čas v příběhu, ve kterém se vymykající chřipková epidemie v blízké budoucnosti paralelně odehrává s morovou nákazou ve středověku. Nebudu říkat, že to nebylo dobré. Bylo to skvělé, ale taky děsivé a kruté a bestiální. Tak moc podobné naší současnosti. Tenhle výlet do jednoho z nejhorších období lidských dějin už nemohl být víc autentičtější, chlad se mi zakusoval do kostí. Možná ještě teď, tam někde v hlubinách času, vyzvánějí zvony za mrtvé a vesnice i celá města zejí prázdnotou a jen stěží se zbavují pachu bezmoci a smrti.
Dlouhé roky budu mít tuhle knihu v hlavě. A pravděpodobně už navždy bude pro mě připomínkou, že ani stovky let nestačí k tomu, abychom se poučili ze svých chyb.


Číst Jane Austen je jednoduše radost. Čisté, nezkalené štěstí korunované faktem, že hrdinka dostane to, po čem nejvíc touží. Nemilosrdný sarkasmus ruku v ruce s jemností, veselostí a mistrným uměním autorky pohrávat si s postavami jako s šachovými figurkami. Nadmíru milou tentokrát shledávám uppercrosskou domácnost (na rozdíl od domácnosti v Longbournu a uječené paní Bennetové). Musgrovovi, Henriettu, Louisu, dokonce i Mary. Poslouchat, jak si povídají, jak se hašteří, jak si každou chvíli slastně pochutnávají na drbech ze sousedství. A bezbarvá Anna, která ve skrytu duše hýřila barvami. Je to jedna z nejmilejších postav, jaká se na stránkách knih J. Austen kdy objevila. Měla v sobě nedefinovatelný půvab lidí, kteří zamlčují víc, než říkají.
Četla jsem s láskou ♥


Přesně můj šálek čaje. Mnohovrstevné, rozmanité, plynoucí si vlastním líným tempem, okořeněné ruchem Londýna, smaženými fish&chips, viktoriánskými hospůdkami a červenými doubledeckery. Galbraithovo vyprávění konejší rutinou i mravenčí prací slavné detektivní kanceláře, ale velmi umně a tichounce zasazuje čtenáři brouka do hlavy, který bez přestání cvrliká o vrahovi. Složitost odhalení původce zla si tentokrát nezavdá dokonce ani s (pro mě nikdy nepochopenou) mapou londýnského metra.
Opět skvělé! Opět Cormoran a Robin! Další díl, prosím!


Hned zkraje musím zmínit, že nejsem cílovou skupinou přeslazených, uvzdychaných, přespříliš zamilovaných, oddychových románů. Všudypřítomná cukrová vata, kterou je většina přiběhů naplněna až po okraj, mi drásá duši. Ale Kavárna v Kodani se na první pohled tvářila tak sympaticky a mile. V přehršli nevýrazných knih doslova vyčnívala. A teď nemohu být víc nadšenější z toho, že jsem ji přečetla. Posledních pár desítek stran jsem se permanentně usmívala a toužila po čerstvě upečených kanelsnegle. Hygge se mi dostalo pod kůži, čistý minimalistický dánský design, ta pohodová a utulná atmosféra, vůně čerstvě umleté kávy, pocit dokonalého souznění ... boží!


Bože, to je tak skvělá kniha! Příjemně rozvleklá a líná jako parné odpoledne uprostřed srpna. Jako kdyby si samotný příběh sedl do pohodlného ušáku, zapálil dýmku a užíval si hezkého počasí. Zpočátku ze slov jako "výkřiček" a "roztomiloučcí amorci" píská v uších, ale ve finále se vám z té přeplácané a přeslazené a nadmíru kýčovité viktoriánské Anglie vůbec nechce. Co může být vlastně dokonalejšího než kniha říznutá cestováním v čase, Anglií 19. století, parními vlaky, dámami navlečených do spousty volánků, kočkami ... a jen tak mimochodem se zde potvrzuje odvěké pravidlo, že svět, vesmír i existenci jednoho dne spasí kočky. Tedy pokud za zhroucením veškerenstva nestojí zrovna ony.


Brrrr, z té knihy odkapává zlo husté jako smetana. Stránky se z počátku usmívají, omílají přeslazené fráze, lákají, vábí na cukrátka. A pak doslova sežerou duši se vším všudy. Děsivé! Ještě teď ze sebe oklepávám pavučiny.


Snový, těžce uchopitelný, zvláštně zohýbaný příběh. Číst o ztrátě domova, zradě, odpuštění i lásce v mnoha podobách mě emocionálně naprosto zruinovalo. Nemohu si pomoci, ale i když zde má smrt hlavní roli, tak kniha je skvostná. Clay Dunbar, barevný kolíček na prádlo i Markus Zusak mě tak trochu změnili.


Jako umět jíst hůlkami. Taková ta kniha je.
Debužírujete, s dokonalou přesností vyzobáváte nejlepší kousky, vychutnáváte jednotlivá sousta, ale ne všechno, co na talíři je, vám chutná.
Chci se stát kočkou k literárnímu debužírování předkládá jen ty nejchutnější kousky z celého menu. V nejdramatičtějších chvílích, nejnapínavějších situacích, zbytek odkládá na kraj talíře. Každé sousto je unikátní, ne však originální. Anonymita ve víru přelidněnosti korejského ostrova je doprovázena prchlivou vzpomínkou na tradice a touhou po moderních zítřcích. Témata z dálného východu jsou sice okoukaná, ale umě navlečená v novém, exotikou zavánějícím kabátě.


Krásné, krásné, krásné.
Čím vím jsem se brodila do hlubin tajemství, tím víc pro mě byla kniha křehkou krabičkou, kterou musím opatrovat. Ubíhající stránky zvyšovaly mé napětí a očekávání, slibovaly odhalení, ale stále mě držely na míle daleko. Až s tím úplně posledním přečteným slovem jsem se stala součástí paktu mezi Elizou a Rose.
Ještě na malou chvilku bych si chtěla sednout do zahrady a dýchat opojnou vůni smutného tajemství. Nádherná kniha.


"Říkají, že zvířata nemají duši."
"Kdo to říká?"
"Četl jsem to a vím, že spousta zbožných lidí je o tom přesvědčená."
"Tak tomu nevěřte." Pohladil jsem ruku, která mě stále svírala. "Jestli mít duši znamená být schopný milovat, schopný být věrný a vděčný, pak jsou na tom zvířata mnohem líp než spousta lidí. Nemáte se kvůli čemu trápit."
Travnaté stráně a na nich rozeseté ovce připomínající chomáčky vlny, rozlehlé yorkshirské pastviny a především Herriotovo laskavé vyprávění. Tohle je má srdcovka.


Fascinující pohled do Tolkienova života ve mně vyvolal touhu usadit se do pohodlného ušáku, vzít do rukou Pána prstenů a pár let si nerušeně číst. Znělo to magicky a krásně, na stránkách ubíhal život studenta angličtiny i svého času nejmladšího oxfordského profesora, milovníka literárních klubů, jazyků a mytologických příběhů, člověka, jehož tendence vše odkládat byla pověstná. Přátelství s C. S. Lewisem, milovaná "Lúthien", válka. Každý životní milník jsem pročítala s čím dál větším zaujetím. A teď budu mít Tolkiena pravděpodobně ještě o chlup víc v neskonalé úctě nad jeho oddanou prací na celoživotním díle.
"Jednoho letního dne Tolkien seděl u okna pracovny v Northmoor Road a pracně známkoval maturitní písemky. Po letech vzpomínal: "Jeden z uchazečů naštěstí nechal jednu stránku nepopsanou (což je pro zkoušejícího to nejlepší, co ho může potkat) a já na ni napsal: ´V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.´ V mé mysli se příběh vždycky rodí ze jmen. A tak mě na chvíli napadlo, že bych měl zjistit, co byli hobiti zač. Ale to je jen začátek."


Zvuk dláta zakusujícího se do mramorového masa mi bude znít v uších velmi dlouho. Bylo to plné agónie, bylo to plné extáze. A především to bylo monumentální a dechberoucí dílo. Vychutnávala jsem každý úder kladiva, spršku mramorového prachu i tah štětcem do vlhké omítky. Četla jsem pomalu a s radostí vdechovala vůni renesance v rozkvětu. Pod rukama mi vznikala ta největší umělecká díla a v barvách ožíval život jejich tvůrce.


"V Irsku člověk nikdy neví, co ho čeká - kopne do kamene a neví, jestli se za ním skrývá kus historie, kouzelná víla v blankytné říze nebo nějaký taškář leprikón s housličkami a rudým plnovousem."
"Často jsou po krajině roztroušené stromy, jednotlivě, o samotě. Větrem jsou všelijak pokřivené a vychýlené do strany. Ty jsou podle irských legend posvátné. Slouží vílám jako žebřík, jako spojení mezi zemí a jejich říší. Mají těch různých víl mnoho druhů a nedoporučuje se je dráždit."
Co krok to tisíc let stará hrobka, dolmen nebo polorozpadlý klášter. Atmosféra v Irsku, Skotsku a Walesu je nasáklá magií i bájnými příběhy, které se předávají celé generace. Doporučuji vychutnávat po doušcích, společně s autorkou cestovat prstem po mapě a to vše doplnit zlatavou whiskey a pustit si k tomu irský hospodský písničky.
