Mojepočteníčko komentáře u knih

• Devon pochází ze sociálně slabé rodiny. Jeho matka má tři zaměstnání a mimo něj živí ještě dva malé sourozence. Žije v pochybné čtvrti a sem tam se připlete do nějakých kšeftíků, aby rodině finančně vypomohl. Miluje hudbu a díky stipendiu studuje na prestižní soukromé univerzitě Niveus.

• Tři roky tvrdé dřiny na Niveu zajistily Chiamace to, o čem vždycky snila – prestiž. Je chytrá, rodinou dobře zajištěná a stala se školní prefektkou. Studiu medicíny na Yalu a korunovaci královny maturitního plesu už nic nestojí v cestě.

• Jenže s nástupem do čtvrtého ročníku se objevuje tajemný Eso, který, jak se zdá, ví úplně o všem. Jak málo stačí k tomu, aby se Devonovi i Chiamace ze dne na den obrátil život naruby….

• Tohle bylo perfektní! Když jsem knížku otevřela a přelouskala prvních pár kapitol, začalo na mě dotírat neblahé tušení. Cítila jsem ve vzduchu něco zlověstného a nebylo mi vůbec dobře.
• Devon nepatřil mezi šťastlivce, ale měl srdce na správným místě a kdybych mohla, budu ho objímat a utěšovat do konce života. K Chiamace jsem cestu hledala delší dobu. Zaráželo mě, že ji i přes to všechno hrozně dlouhou dobu záleželo na udržení vlastního postavení. Po přečtení můžu říct, že se mi vývoj jejího charakteru vlastně líbil.
• Děj má perfektní atmosféru a výborně popsané pocity hlavních hrdinů v konkrétních situacích. Příběh je napínavý, čtivý, pro mě šokující a s přesahem. Najdete tu rasismus, třídní diskriminaci, homofobii a hledání sebe sama v rámci sexuální orientace.

• Doporučuju všema deseti :)!

27.02.2023

• ,, Život jde dál. Musí jít. Jinak bychom přešlapovali na místě a nikdy se nikam neposunuli.“

• Rok se s rokem sešel a já se znovu pustila do putování za kouzelnými náramky spolu s dvanácti Dědici, které k jejich nošení vybral mocný čaroděj Roland. Cestu jim však znepříjemňují magické nestvůry i poskoci temného Maldebra.
• Syhaia dál trpělivě hledá ztracenou Kostku osudu, Kaldur pletichaří a intrikuje. Paulina putuje s příslušníky Nočních čepelí do přístavu, kde má být prodána do otroctví. Ale tím to zdaleka nekončí...

• Družina zatracených je druhým dílem z cyklu Věčné Mlhy a líbila se mí úplně stejně jako první díl – Zloděj osudů. Je to přesně ten typ příběhu, který vás s první stránkou lapí a propustí až s tou poslední. Spousta akce, bojů, magických příšer i zvratů.
• Myslela jsem, že se budu zpočátku ztrácet, ale spletla jsem se. Všechno naskočilo hned.
• V prvním díle jsem se seznámila s velkou spoustou postav a bylo těžké vybrat si svého favorita, protože nikdo vyloženě nevyčníval. Teď už jsem si sice oblíbence našla, ale víte, jak to chodí. To, že byste za ně třeba i dýchali, jim doživotní pobyt v příběhu nezajistí :)

• Propracované, krásně propojené, čtivé a napínavé. Byl to krásnej čtenářskej zážitek a já už se nemůžu dočkat pokračovaní. Bavilo a doporučuju dál :)

6 24.02.2023

• Andromeda byla vychována jako debtera. To znamená, že umí očistit místa od zlých sil. Díky nedokončenému vzdělání však nemůže získat profesionální licenci. Jedinou nadějí je získání patronátu v podobě přízně / podpory nějakého vlivného člověka. A přesně tím se pro ni stává Magnus, majitel velkopodniku s čokoládou. Zbývá už jen jediné, vymýtit všechno zlo, které se ukrývá za zdmi jeho domu.

• Za prokletými zdmi je autorčina románová prvotina. Opakuju – úplně první knížka. To znamená, že bychom k takovým příběhům měli přistupovat s jistou dávkou schovívavosti. Aspoň myslím.

• Moc se mi líbil námět, nechyběla milostná linka ani příjemně mrazivá atmosféra. Oblíbila jsem si hlavní hrdinku, vyprávění bylo čtivé a dynamické.

• Nicméně celý text (popř. jednotlivé motivy) by ještě určitě zasloužil trochu víc rozpracovat. Stejně tak vznik vztahu mezi hlavními hrdiny, který se objevil hrozně náhle. Prakticky z ničeho nic.

• Pokud hledáte tajemný/temnější, napínavý a strašidelný příběh s dávkou romantiky, pak věřím, že se vám tato knížka bude líbit. Stejně tak vám, kteří si zkrátka potřebujete odpočinout u něčeho přiměřeně náročného. I přes drobné výtky můžu tuto knížku určitě doporučit.

23.02.2023

• Lady Aradia mapuje životní cestu Lenky Blažejové k povolání profesionální dominy. Kapitoly z osobního života jsou proloženy ukázkami z jednotlivých lekcí, které se svými klienty praktikovala.

• V první chvíli mě napadlo jediný: Takovej bizár jsi už hodně dlouho nečetla Kateřino! Leč, když se nad tím člověk kolem a kolem zamyslí, každý z nás si zkrátka hoví v něčem jiném. Někdo miluje knihy, jiný adrenalinové sporty a další zase ponižující nebo výstřední sexuální praktiky. Výstřední pro nás. Nebo možná jenom pro mě?

• S kritikou sobě vlastní přiznávám, že bych v tomto směru tolerantní partnerkou být nedokázala. Kamarádkou ano, tam je míra mojí tolerance téměř bezbřehá. Jednotlivý praktiky vám popisovat nebudu. Bude lepší, když se podíváte po knížce :)

• Lenka Blažejová překonala poměrně dost překážek, aby došla ke svému cíli. Jejímu odhodlání, společenskému vnímání navzdory, smekám. Za mě netradiční čtenářský zážitek a další knižní doporučení :)

• Musím se přiznat, že čtení deníků je pro mě vždycky vcelku citlivou záležitostí. Pokaždé mám pocit, že se někomu vkrádám do soukromí a strkám nos, kam nemám. Na druhou stranu jsem zvědavá až hrůza. Představuju si, co autor při psaní asi prožíval a jak přemýšlel nad obsahem, který svému deníku svěřoval.

• Jméno Václav Polívka mi ještě donedávna nic neříkalo. Na úvod vám tedy prozradím, že se narodil roku 1927, jeho maminka byla překladatelkou a žil v domě na Pražském hradě. Miloval klasickou hudbu a sám dokázal hrát na dva hudební nástroje. V lednu roku 1945 si začal psát deník a vedl ho až do března roku 1948. Když viděl, co se ve státě začíná dít, uprchl z Československa napřed do Dánska a později se usadil v Norsku. A právě tam byly jeho deníky v roce 2012 nalezeny.
• Jednotlivé zápisky reflektují politické i společenské dění, jak doma, tak ve světě, kulturu i osobní život – studium, cestování, přátelské vazby i vztahy.

• A můj osobní dojem? Václav Polívka byl inteligentní kluk, měl smysl pro humor, vážil si dobrého přátelství, rád cestoval, sportoval a aktivně se účastnil kulturního života v Praze. Nechal mě nahlédnout do svého života, obohatil mě o nové informace a přirostl mi k srdci stejně jako románový hrdina.

• Knížku vám rozhodně můžu doporučit. Konec konců – takový deník je víc než přijatelnou variantou exkurze do naší historie. No ne?

• Bylo nebylo, v zemi, kterou po generace sužovaly kruté bouře a lidé si mezi sebou neustále vyprávěli spousty příběhů, žila dívka, která se rozhodla změnit svůj osud. Obětovala se pro život s Mořským bohem, aby zachránila nejen svůj lid, ale i štěstí svého staršího bratra. Propadla se až na samé dno do Říše duchů, kde zjistila, že Mořský bůh je zakletým mladíkem a došla k rozhodnutí, že se ho pokusí osvobodit. Pro splnění svého úkolu však potřebuje čas. A rozhodně ho nedostane tolik, kolik by potřebovala.

• Dívka, kterou spolklo moře, je příběhem, ke kterému se rozhodně chci a budu vracet. Byla to pohádka plná starých příběhů, poučení, odvahy, dobrodružství i lásky. Jen se musím přiznat, že zhruba od poloviny knihy tam těch náhlých zvratů možná bylo najednou až moc. Takové hop sem, hop tam. A vztah obou hlavních hrdinů, které jsem si oblíbila od prvního setkání, by si určitě zasloužil víc prostoru.

• Čtivé, poutavé, tradice a rodinné vazby, podmořský svět plný duchů, bohů a všelijakých příšer, překrásná obálka a modrostříbrný drak s velkýma tmavýma očima, kterého bych chtěla okamžitě domů :)

• Pokud máte chuť na tak trochu jiný, odpočinkový a možná ne úplně dokonalý příběh, pak vám tuto knížku můžu jen a jen doporučit. Mě se líbila moc!

3 15.02.2023

• Kniha Literární reportáže je výběrem z autorčiných nejlepších textů, napsaných mezi lety 1965–2018. Škála zpracovaných témat je opravdu pestrá. Naleznete tu výpovědi žen, které při Pražském povstání přišly o své muže, mnohdy i syny. Dozvíte se o založení odbojové skupiny Předvoj, vzniklé během okupace. Podíváte se do Košic nebo do vily Tugendhat. A mnoho dalšího.

• Tato kniha mi zprostředkovala spoustu poznatků nejen z historie, ale i z mnoha dalších oblastí. Nechybělo vyprávění pamětníků, citace z dopisů či dobových kronik. Všechny informace byly podány jasnou, srozumitelnou a čtivou formou, proto věřím, že je kniha dostupná i těm z vás, kteří literatuře faktu zrovna nehovíte.

• Líbilo se mi, že mě autorka dokázala nejen poučit, ale i zasáhnout na tom správným, citlivým místě. Navíc mnohdy vyjadřuje svůj vlastní postoj ke konkrétním tématům a v průběhu či na konci klade čtenáři podnětné otázky k zamyšlení.

• Literární reportáže tedy za sebe můžu jedině doporučit.

• Do třetice všeho dobrého. Aspoň tak se to, myslím, říká. První setkání s tvorbou autorky (titul: Možná v jiném životě) bylo rozpačité. Do Daisy Jones and The Six jsem se zamilovala. A do třetice si ke mně našla cestu právě Evelyn.

• Monique pracuje jako redaktorka uznávaného časopisu. Do rukou se jí dostane neopakovatelná příležitost, díky které by se mohla v osobní kariéře vyšvihnout podstatně výš. Jde o rozhovor s filmovou celebritou Evelyn Hugo, ikonou, která proslula nejen hereckými výkony, ale i uzavřením sedmi sňatků.
• Monique nechápe, proč si ze všech redaktorů vybrala právě ji. A zároveň absolutně netuší, že Evelyn NIKDY nedělá rozhodnutí JEN TAK

• Určitě to znáte – počet knih, které si toužíte přečíst, je nekonečný. A to nemluvím o momentu, kdy se musíte rozhodnout, kterou knihu budete číst dál. Jsem ráda, že jsem si v poslední chvíli vybrala právě Sedm manželů Evelyn Hugo.

• Tohle byl nádherný a taky hodně smutný čtení. Co všechno jenom člověk dokáže vydržet! Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, co má Evelyn za lubem. Nevěděla jsem, jestli je při rozhovoru skutečná a upřímná, nebo opět vstoupila do jedné z hereckých rolí. Až do konce jsem absolutně netušila na čem jsem. A ani teď se neumím rozhodnout, jestli ji miluju, nebo nenávidím.

• Prostředí, postavy, čtivost, zvraty, čtenářský prožitek i emoce – tohle všechno za mě bylo naprosto perfektní. Příběh jsem si užila od první do poslední stránky. A na jeho konci mám, chtě nechtě, zlomený srdce .

5 03.02.2023

• Když mi přišla nabídka, zda bych si knihu Obřad nechtěla přečíst jako betačtenář, dlouho jsem neváhala. Anotace zněla slibně a zdálo se, že by to moje ustrašené JÁ mohlo zvládnout.

• Elena Blancová je nejen špičková vyšetřovatelka, ale také žena, která prožila bolestnou osobní ztrátu. Svůj žal lečí velkým množstvím práce, alkoholem, cigaretami a mnohdy i nezávaznými románky.
• Není divu, že se případ děsivé rituální vraždy dostane právě k jejím rukám. Jenže celá situace je mnohem zapeklitější, než se zdá. Podobný zločin se odehrál už před sedmi lety – smrt mladé dívky těsně před svatbou i téměř totožné provedení. Jenže vrah si dosud odpykává svůj trest ve věznici, což celou situaci dost komplikuje.
• Elena se společně se svým týmem pouští do práce. A pak, když přijde domů, zkontroluje bezpočet nicneříkajících fotografií. Co kdyby….

• Paráda! Obřad splnil všechno, co já osobně od thrilleru očekávám – upoutal mě od první stránky, kapitoly nebyly zbytečně dlouhé, napětí správně nadávkované a nad závěrem jsem nevěřícně kroutila hlavou. Dokonce najdu ještě nějaké drobnosti navíc.
• Žádná Amerika nebo Anglie, ale ŠPANĚLSKO! Boj se španělskými jmény mě vážně bavil. Některé scény byly na můj vkus hodně syrové – fuj! Ale stejně mě to pohánělo číst dál. Mojí oblíbenou postavou byla Cheska. Drzá holka, která si dokázala poradit s kdekterým obejdou. Na Eleně se mi zase líbila její lidskost – vše, co skrývala pod tvrdou slupkou nekompromisní vyšetřovatelky. A závěr? Ne! To nemůže být pravda! To už je moc! Říkala jsem si…

• Za sebe můžu Obřad jedině doporučit. Budu ráda, když si ho přečtete a dáte mu šanci :)

2 01.02.2023

• Na začátku roku jsem se rozhodla pro dvě věci. První z nich byla, že přestanu knihám udělovat tzv. hvězdičkové hodnocení. Aspoň tam, kde to bude možné. A druhá – rozhodla jsem se zvolnit. Proto se mojí první přečtenou knihou roku 2023 stal další díl ze série Hra o trůny.

• Tady se nekoná žádné ZAČETLA jsem se AŽ nebo TYHLE PASÁŽE MĚ NEBAVILY. A nebylo to tak nikdy. Miluju svět, který autor vytvořil a prožila jsem každičkou stránku. Jasně, některý postavy mám ráda, jiným moc nefandím a některý bych nepotřebovala vůbec. Občas bych místo popisů všeho možnýho radši rovnou vlítla na věc, ALE...

• Mezi moje oblíbené postavy patří Arya, Margaery nebo Brienne. Líbí se mi, jak se charakterově vyvíjí Jaime a nejspíš dokážu pochopit i všechny intriky, kterými se baví Cersei. Je těžké celý život někomu dokazovat, že za něco stojíte.

• Jediné, co mě mrzí je fakt, že se nejspíš dalších dílů nedočkám.

1 28.01.2023

• Už dlouho se nestalo, že by se mi dojmy z přečtené knížky popisovaly tak těžko. Je to příběh, ve kterém figuruje Karina – holka, co vyrůstala na vojenský základně, vedle bráchy, co věčně lítal v problémech a s přísným tátou v zádech. Ve 20 letech se z toho všeho nějak vymanila, pořídila si vlastní domek a našla práci, kterou si zamilovala. Jenže osud jí do cesty strčí Kaela. Kluka, co se upsal armádě a po misi v Afganistánu se prostě potřebuje dát v klidu dohromady. Tak, hlavní aktéry bychom měli.

• Jasně, nepatřím do cílové čtenářské skupiny. Ale ať dělám, co dělám, nemůžu přijít na nic, co bych ráda vyzdvihla. Možná tak obálku, závěr a cca poslední čtyři kapitoly, které mě doopravdy bavily.

• Chyběl mi vývoj, dynamika, sebemenší rozruch. Hlavní hrdinka byla…no neoblíbila jsem si ji. Jediný, co mi pořád dokola běželo hlavou bylo – tý jo, a to jsem ve dvaceti byla taky takhle pitomá? Jestli jsem ale do něčeho dokonale pronikla, pak to rozhodně byla její práce i myšlenky. A ty teda taky kolikrát stály za to.

• Příběh mě bohužel nijak neoslovil.

1 28.01.2023

• Tituba není první knihou, kterou jsem letos přečetla. Ale je první, o které jsem se rozhodla psát.

• Maryse Condéová, je ženou, která prožila svůj život na mnoha různých místech a zemích. Její román Tituba, černá čarodějnice ze Salemu, vychází ze skutečných historických událostí. A jak sama uvádí – hlavní hrdince vymyslela osud podle vlastního uvážení.

• Tituba už jako malé děvčátko zakusí ve svém životě víc, než by musela. Pozná milující náruč i bezstarostnost, stejně jako strach, bolest a žal. Jako dospělá žena čelí nenávisti, která pramení nejen z odlišné barvy kůže, ale i z vlastní minulosti. Svůj příběh vypráví pohledem otrokyně, pobývající ve městě Salem v době, kdy čarodějnické procesy začaly nabírat na intenzitě. A ani ona sama jim nedokázala uniknout…

• Měla jsem pocit, jako když čtu „jednohubku.“ Knížku, kterou i přes minimum volnýho času slupnu na posezení. Jenže tenhle dojem trval jen do chvíle, než jsem si uvědomila, co přede mě autorka vlastně položila.

• Četla jsem příběh, kde si jedni připadali nadřazeni druhým - ať už postavením, majetkem či barvou kůže. Četla jsem o drobných radostech ze života a několika různých láskách. Viděla jsem bití, ponižování i smrt. Cítila jsem bezmoc, beznaděj i velkou bolest.

• Bylo toho tolik. Tolik! Asi proto nedokážu všechny ty pocity a prožitky zformulovat do něčeho smysluplnějšího. Snad to časem zpracuju líp. Ale jedno vím určitě – za přečtení tahle knížka rozhodně stojí.

4 23.01.2023

• Dětský knížky zařazuju do svýho čtecího repertoáru moc ráda. Vypnu, odpočívám, tu a tam se zamračím nebo rozesměju nahlas. A přesně takhle to bylo s knížkou Zdeňka Ležáka – Čuprmani.

• Petr a Monika jsou sourozenci. Péťa je samotář a trochu podivín. Nemá kamarády a od spolužáků vyfasoval hned dvě přezdívky. Jenže pak potká Spajdyho, který se přistěhuje do jejich městečka. Věří, že je superhrdinou a o tom samém se snaží přesvědčit i Péťu.

• Monika sice kamarádku má, ale co si budeme, holčičí kolektiv je prostě někdy náročnej. O tom, co chce jednou v životě dělat, má jasnou představu. A protože si investigativní novinařina žádá mnoho zkušeností, při první příležitosti se vrhne do akce.

• Moc se mi líbil Moničin nadhled nad mnohdy protivnými spolužačkami. Uměla rozlišit, co je a není správný nebo dát kamarádce druhou šanci. Spajdy zase věřil sám v sebe, i když se mu spolužáci mnohdy posmívali kvůli nadváze. Pichlavé poznámky hodil za hlavu a k obdobnému postoji se snažil vyburcovat i zakřiknutého Péťu. Nejsem detektivní nadšenec, proto se mi zápletku předčasně rozluštit nepodařilo. Opravdu – nedala jsem to ani v dětský knížce :) .

• Jedinou věcí, která se mi na příběhu nelíbila byl způsob, jakým maminka viděla svého syna. Nedokážu si představit, že bych svoje dítě někdy nazvala stejně.

• Pokud se rádi vracíte do dětských let a ještě radši zavzpomínáte na dobrodružství, která jste při svých toulkách denně zažívali, pak věřím, že se vám knížka bude moc líbit. A dětem zrovna tak :) !

• Během Vánoc tematicky laděnou četbu nevyhledávám. Ale většinou sáhnu aspoň po jedné romantice bez toho, aniž bych od ní očekávala něco navíc.

• Ivy pochází z bohaté rodiny. Nepatří však mezi rozmazlené holčičky a moc dobře si uvědomuje, že by od života chtěla víc než drahé oblečení, kosmetiku a účast na významných akcích. Její nový, svobodný život má začít na univerzitě. Jenže rodiče s vlastním výběrem školy souhlasí pouze za předpokladu, že Ivy bude všude doprovázet osobní stráž.

• Tohle čtení bylo sladší než cukroví, který jsem si k němu nakládala na talíř. Zimu nesnáším, ale tenhle příběh mě dokázal zahřát. Jako když se schováte pod svoji oblíbenou deku (já jsem to teda průběžně obohacovala ještě o svařák :) ) Taky jsem zavzpomínala na vysokou, všechny svoje lásky i některá přátelství.

• Pokud máte rádi romantiku, u který si odpočinete a třeba se i trochu zasníte, pak vám knížku můžu jen a jen doporučit.

27.12.2022

• Jednohubka s krásnými ilustracemi. Přesně tím pro mě byla Fantastická zvířata - Brumbálova tajemství. Nic to ale nemění na skutečnosti, že mám v souvislosti s Harrym Potterem obrovský mezery ve vzdělání. A ne, ani se za to moc nestydím.

• Grindewald chce ovládnout svět kouzelníků a Brumbál by ho rád zastavil. Jenomže nejde o věc, kterou by mohl zvládnout sám. A proto vytvoří tým schopných pomocníků včele s Mlokem Scamanderem. Pak už všechno může začít šlapat na plný obrátky.

• Pokaždé, když se do světa Harryho Pottera vypravím, ať už je to skrze jakýkoli příběh, postavu nebo herecké memoáry, nepřestávám žasnout. Nad tím, jak mě J.K. Rowling upoutá první větou a propustí mě až s tou poslední. Je to tak snadné! Neexistuje žádné: Trvalo mi, než jsem se do děje ponořila / začetla/ oblíbila si…Možná nepatřím mezi skalní fanoušky, ale naprosto chápu, proč tenhle svět lidé po celém světě tak milují. Čtení jsem si užila a věřím, že si ho užijete i vy!

• Jee, Arnošt Goldflam, toho já znám! Pravil nadšeně můj kluk, když viděl, že jsem rozečetla autorovu knížku Praha strašidelná. No to asi těžko, ohradila jsem se v domnění, že o literátech ví kulový (nejchytřejší jsem v tomhle směru samozřejmě JÁ). No, vždyť je to herec! Dorazil mě svými vědomostmi. A tak jsem googlila. Měl pravdu.

• Nebudu chodit dlouho kolem horký kaše. Jednoznačný je, že tyhle příběhy nebudou pro každýho. Sama jsem je četla s údivem a obočí mi co chvíli lítalo nevěřícně nahoru. Některé texty připomínaly pohádku, kde dobro zvítězilo nad zlem, jiné na mě působily krutě a syrově. Setkala jsem se s docela pestrou přehlídkou příšer i jiných nadpřirozených bytostí a často se vracela k některým ilustracím.

• Nevím, zda jsou tyto příběhy čistě výplodem autorovy fantazie nebo chtěl do svých slov promítnout něco víc. S charaktery některých postav i situacemi se velmi lehce setkáte v dnešní době či společnosti. Což je vzhledem k ději poměrně děsivý.

• Závěrem? Pořád je ve mně hrozně moc rozporuplnejch pocitů. Něco se mi líbilo moc, něco vůbec ne. Na druhou stranu mám pocit, že tahle knížka svým způsobem vybočuje z tý početný řady knih, kterou jsem letos přečetla. Vyzkoušejte ji a sami uvidíte, jak na vás zapůsobí.

• Tvoříte si seznamy? Teď mám na mysli speciálně ty, které najdete na Databázi knih. Snoubenky smrti jsem zařadila do kategorie: Chci si přečíst. Někdy. Za rok, dva, tři, deset. Jenže – člověk míní, život mění. Dnes jsem je dočetla.

• Krásné, bohaté a vysoce postavené. Přesně takové jsou manželky nacistických šéfů. Scházejí se v hotelu Adlon, debatují o všem možném a upíjejí ze skleniček vychlazené šampaňské. Jenže pak se některé z nich vytratí. Navždy. Shodou okolností a náhod se vyšetřování brutálních vražd ujímá poměrně nesourodá trojice – gestapák Franz Beewen, psychoanalitik Simon a bohatá dědička Minna.

• Už dlouho se mi nestalo, abych otočila poslední stránku příběhu a nezvládla víc než nevěřícně kroutit hlavou. Ale pěkně popořádku. Knížka má kolem šesti set stran a odsýpá jedna báseň. Autor nikam nespěchá a je opravdu velmi pečlivý. Ať už jde o psychologii postav, prostředí, kde se děj odehrává nebo retrospektiva. Celý příběh prostě poznáváte do až do toho nejmenšího, zdánlivě nepodstatného detailu. Žene vás kupředu, a pak zase vrací zpátky. Někdy možná budete mít pocit, že je to všechno hrozně propletený a cesta ven z toho všeho prostě není. Ale nebojte se, je .

• Bavilo mě to od první stránky. Každou z nich prostě bylo nutný odžít. Aspoň tak jsem to celou dobu vnímala. Pokud jste milovníky příběhů z druhé světové války, popřípadě těch, které se odehrávají na jejím pozadí, rozhodně si ji přečtěte. Je jiná. Nemá v názvu Osvětim a není o tom, s čím se člověk u takových románů setkává běžně. Hodnotím 4 ⭐️ / 5 ⭐️

6 16.12.2022

• Volné pokračování knížky - Jménem mojí sestry. Ať už šlo o jakékoli, obvykle jsem si s ním dávala dost na čas. Pokud se mrknete na příspěvek o knize Toma Feltona, zjistíte, jak dlouho už v knihovně čeká na přečtení 7. díl Harryho Pottera. A to nemluvím o Jiskře v popelu nebo třeba Divotvůrci. No nic, másla mám na hlavě až dost, pojďme se mrknout na další přečtenou knížku – Srdcem mojí babičky.

• Ester, o které by se dalo říct, že miluje tanec víc než cokoli jiného, ztrácí díky nešťastné události svou baletní kariéru. Rodina s ní přerušila styky a ona má pocit, že není nic, co by jí v životě dělalo radost. Navíc jí hrozí totální nasazení, kterému se chce stůj, co stůj vyhnout. Jediným možným východiskem se stává sňatek s úplně cizím mužem. A tak se Ester musí konečně rozhodnout, za jaké hodnoty chce ve svém životě bojovat.

• Tentokrát musím přiznat, že se mi do příběhu nepodařilo proniknout hned. Nejspíš to bylo tím, že ho tentokrát vyprávěla Ester, která zkrátka neměla šmrnc své sestry Soni. Na druhou stranu bylo fajn ji víc poznat, seznámit se s jejím osudem a pochopit ji jako osobnost.

• Skvělý čtení, který můžu jen a jen doporučit. Víc slov netřeba.

• Za poskytnutí knihy na recenzi moc děkuji do @albatrosmedia

2 16.12.2022

• Jednou za čas se mi stane, že si v edičním plánu vyberu knížku, která potom proletí Instagramem jako vítr. Jménem mojí sestry je příběhem, který jsem si pod loňským stromečkem rozbalila jako poslední. A rozhodně to byla trefa do černého!

• Ester a Soňa jsou dvojčata. Žijí v Praze s rodiči, prarodiči a starším bratrem Jirkou. Jsou napohled stejné, ale přece každá jiná. Soňa má proříznutou pusu, miluje společnost, s láskami si nedělá velkou hlavu a pracuje jako zdravotní sestra. Ester je zdrženlivější, duší umělkyně. Jejím největším snem je stát se primabalerínou. Tohle všechno se Kamila dozví až v okamžiku, kdy při úklidu babiččina bytu objeví starou fotografii. A právě díky ní začne rozplétat rodinné tajemství.

• Vyprávěno pohledem Soni, kterou jsem si okamžitě zamilovala. A to tak moc, že se kniha po dočtení okamžitě přestěhovala do poličky s mými nejmilovanějšími příběhy. Přečetla jsem ji za dva dny – to už přece musí o něčem svědčit. A co víc, tuhle knížku si můžou přečíst i ti, kteří třeba příběhům, odehrávajícím se na pozadí druhé světové války úplně neholdují. Jediné, co mě trochu mrzelo byl fakt, že jsem se díky pasážím ze současnosti občas zbytečně dozvěděla dopředu víc, než bych musela.

2 16.12.2022

• Milena Jesenská byla českou spisovatelkou, novinářkou a překladatelkou. Její eseje poprvé vyšly v roce 1926 a byly určeny především ženám. Zaměřila se na témata jako láska, móda, manželství nebo třeba obyčejné radosti života.

• Prostřednictvím svých textů na mě autorka působila jako dáma konvenční i nadčasová, někdy možná trochu rebelující. Provokovala soudobou společnost a nutila ji k zamyšlení nad fragmenty běžného života. Já osobně jsem před otevřením této knihy čekala především tu nadčasovost. Těšila jsem se, jak budu nad každou stránkou blaženě přikyvovat a říkat si: Přesněěě Mileno, to jsi trefila perfektně!

• JENŽE jsem jaksi převezla samu sebe. Otáčela jsem stránku za stránkou, vstřebávala informace i názory a začínalo to ve mně nebezpečně vřít. To jako opravdu?! Tohle si skutečně myslíš Mileno?!! Že já jsem si tě nenastudovala předem, nemusela jsem se teď tolik divit! A tak jsem si vzala krásný pastelově růžový zvýrazňovač, všemi tolik milované lepíky a rozhodla se pomstít.

• O další dvě kapitoly později mi to začalo být líto, protože jsem se konečně dostala k onomu blaženému přikyvování, na které jsem se tolik těšila. Kateřina Zbrklá, těší mě.

• Knížku si přečtěte, a pak mi napište, jaký dojem ve vás zanechala (nebráním se ani knižní štafetě). Já jsem byla ve výsledku spokojená

3 16.12.2022