nefernefer komentáře u knih

Úžasně vtipná parafráze na slavný román G. Lerouxe Fantom opery. Asi začínám Zeměploše přicházet na chuť. Záhada univerzálnosti Stařenčiných spoďárů mě zajímá čím dál víc, Smrť je naprosto neodolatelný a Silverovu proměnu kocoura v člověka jsem přímo viděla. :-)

„Silver jí kráčel po boku s oním nenápadným pružným pohupováním, při němž se většina žen zamyslí a většině mužů zbělají vzteky kotníky.“

25 09.04.2018

Nejsem žádný znalec detektivek. Jen jsem už nutně potřebovala svou pravidelnou dávku pořádného braku, která mě udržuje v té správné duševní rovnováze, a volba padla na pana Kopřivu. Ale byla jsem překvapena. Ne zklamána, jen překvapena, protože namísto očekávané „efektivní brutality“ a zvráceností okořeněných vtipnými hláškami jsem dostala podle mého názoru dost kvalitní a chytře napsanou detektivku, která snese srovnání s ostatními osvědčenými stálicemi toho žánru. Navíc se odehrávala v prostředí, které znám, což čtenář vždycky vnímá jako plus, a kromě napětí nabídla i pár vtipných momentů, což je v mém případě dvojnásobné plus. :-) Takže milovníkům dobrých detektivek, kteří dosud pana Kopřivu znali jen jako autora Asfaltu a podobných ujetin, mohu s klidným svědomím doporučit, ať odhodí předsudky a obavy, nebudou zklamáni.

40 08.04.2018

Jako když vám poté, co jste spořádali výtečné menu, sai King nabídne ještě desert. Takovou sladkou tečku pro fanoušky Temné věže. Rafinovaně naservírovanou, abyste nejprve museli otevřít obyčejnou krabičku a v ní našli úhledně zabalený bonbónek. A teprve, když rozbalíte další vrstvu, dostanete se k samotnému obsahu a můžete si vychutnat jeho podmanivou chuť a vůni poskládanou z mnoha čarovných přísad. Krásný pohádkový příběh, který s Temnou věží vlastně ani nesouvisí a klidně by bylo možné jej číst i samostatně. Ale pokud ho budete číst až po dočtení celé série jako já, bude pro vás tou třešničkou na dortu, bez které je samotný dort sice stejně dobrý, ale s ní je lepší.

„Čas je klíčová dírka [...] Občas se shýbneme a nakoukneme do ní. A závan, který při tom ucítíme na tváři – závan větru, který tou klíčovou dírkou fouká –, je dech celého živého všehomíra.“

25 08.04.2018

Zeměplochu zatím moc neznám, protože jsem měla tu čest ji navštívit teprve podruhé, ale určitě to není naposledy. Bylo to moc zábavné a příjemné čtení. Milá, chytrá a vtipná pohádka pro dospělé. Opravdu jsem se bavila. :-)

„Mladší mágové, kteří tráví většinu času v budově Silnoproudé magie,* by vedli dlouhé rozhovory o nepravidelných proudech v morfickém základu vesmíru, o prapůvodu nestabilní podstaty i té nejnetečnější sítě časoprostorových souřadnic, o nepravděpodobnosti reality a tak dál...
*Právě tady byl naměřen první "thaum", považovaný takto za nejmenší možnou částici magie, a právě tady bylo demonstrováno, že se skládá z jednotlivých "resminusů" neboli úlomků reality. Další výzkumy ukazují na to, že každý resminus se skládá z kombinace přinejmenším pěti příchutí známých jako "nahoře", "dole", "stranou", "sex-appeal" a "máta peprná".“

21 02.04.2018

Zvláštně uklidňující kniha. Při jejím čtení se vám v duši rozprostře klid a mír.

ledem vydřená oka, řídké borovice
daleké výhledy, rozkvetlá blata
tolik míst
kde může bludný balvan spočinout
navždy

13 01.04.2018

„Z historického hlediska jsou boží služebníci ti nejnebezpečnější lidé na světě, a to zejména když se jejich božstva ocitnou v ohrožení.“

Tak jsem taky podlehla vábení a nechala se polapit do sítě reklamy a konečně si přečetla svou první knihu od „nejprodávanějšího autora současnosti“. :-) Přiznám se, čekala jsem větší pecku. Ale to je právě tou masivní reklamou, která v člověku vyvolává přílišná očekávání. Kdybych od toho nic nečekala, byla bych nadšená. Čte se to skoro samo. Akční, napínavé. Těch 500 stran dáte za víkend jako nic. Navíc se valná většina děje odehrává ve velmi atraktivním prostředí španělských kulturních památek, ať už těch historických nebo současných. Určitě to není poslední kniha, kterou jsem od Browna četla. Navíc, když spousta komentářů pode mnou tvrdí, že starší knížky jsou lepší a že v téhle už se autor tak trochu vyčerpal. Přesto to bylo příjemné relaxační čtení. Pokud se chcete pobavit, nemuset u toho moc přemýšlet a nehledáte v tom nějakou hloubku, tak jako oddychovku můžu jen doporučit.

23 18.03.2018

Mám ráda knihy, které mají kromě samotného příběhu ještě nějakou přidanou hodnotu. V případě téhle knížky nejde jen o obyčejnou detektivku. Je to takový malý úvod do dějin impresionismu. Dozvíte se spoustu zajímavostí nejen o Monetovi, ale třeba i o českém malíři Václavu Radimském. I sama kniha je psána tak, že popis jednotlivých scén ve vás vyvolává iluzi barev, nálad, pocitů. Před časem jsem na Pražském hradě navštívila nádhernou výstavu českého impresionismu. Kdybych tuhle knížku bývala byla četla před tím, docela jistě bych si tu výstavu užila ještě víc. Samotný příběh je zajímavě vrstvený a závěr je poměrně překvapivý. A hořce sladkobolný. Nicméně důležitější je to, že ve vás tahle kniha vzbudí neodbytnou touhu rozjet se do Giverny, jít na výstavu impresionismu, přečíst si Aragonova Aureliána, zkrátka že vás nutí rozšířit si obzory. A to je z mého pohledu jedna z věcí, kvůli které rozhodně stojí za přečtení. :-)

45 17.03.2018

„Tou silou mířící proti ní byl čas, ten nevyzpytatelný čas, který se nepohyboval jako přítel vedle ní, nýbrž jako zrádce proti ní, a nakonec se s ní střetl a zarazil ji s ohromujícím třeskem uprostřed letu.“

Tahle útlounká knížka si mě našla přesně v ten správný čas, kdy jsem byla s to jí porozumět, procítit, najít v ní sebe sama. Spoustu knížek jsem četla podruhé, s odstupem několika (většinou mnoha) let. Ale žádnou tak, že bych dočetla a začala hned znovu. Až tuhle. Protože jsem nemohla jinak, potřebovala jsem si prostě znovu přečíst tu naprosto mistrovsky, poeticky i drsně napsanou krutou pravdu. Jsou věci, které se nemění. Ať je to před sto lety nebo dnes. Stárnout s grácií je umění, které není dáno každému. Většinu z nás (a teď mám na mysli především ženy) stáří zastihne naprosto nepřipravené. A ať si Květa Fialová a jí podobné říkají, co chtějí, není na něm nic pěkného. Nelze se z něj radovat, lze se pouze snažit nenechat se připravit o zbytky důstojnosti.

„... v poslední době si často opakovala, O svou důstojnost přijít nesmím, o tu přijít nesmím, ať se stane cokoliv...“

P.S.: Nezapomeňte si přečíst doslov pana Škvoreckého. Je moc pěkný.

20 09.03.2018

Anotace slibovala, že tato kniha potěší zejména Tomovy skalní fanoušky, z čehož jsem poznala, že už mezi ně nejspíš patřím. Mě totiž potěšila velmi. :-) Kromě skvělých cestopisných črt doslova přetékajících tou úžasnou spoustou metafor a přirovnání, kvůli kterým jeho knihy tak ráda čtu, nabízí i krátké a výstižné úvahy a odpovědi na různé otázky, jako třeba právě na otázku „Jaká je funkce metafory?“. :-) A navíc jsem se tentokrát kromě bezuzdného potěšení z jeho hry se slovy návdavkem dozvěděla i něco o něm samotném. A je mi tím pádem ještě bližší než dřív.

„Naše velké lidské dobrodružství spočívá ve vývoji vědomí. Tenhle život žijeme, abychom si rozšířili duši, osvobodili ducha a rozjasnili mozek.“

A já osobně mám pocit, že to všechno se u mě děje právě při čtení Tomových knih. ;-)

15 06.03.2018

Tohle vůbec není sci-fi, ale velmi uvěřitelný a velmi realisticky vypodobněný nástin toho, co se může skutečně stát, když se lidstvo bude dál chovat, jako by byla Země nezničitelná a její bohatství nevyčerpatelné a když bude neustále vyvíjet nové a nové stále sofistikovanější a destruktivnější zbraně s plošným účinkem, a tím systematicky pracovat na vlastním sebezničení. Vždyť co my víme, co nám už dnes někde ve vesmíru létá nad hlavami.

69 25.02.2018

„Odpovědi, které jsou důležité, se nikdy nenacházejí snadno.“

Když jsem dočetla poslední díl ságy, kterou řadím do úzkého výběru toho nejlepšího, co jsem zatím četla, vzpomněla jsem si na jeden z hitů mého mládí, kdy skupina Mňága a Žďorp zpívala „... i cesta může být cííííl...“. :-)

A přesně tak to je. Konec té předlouhé a naprosto úchvatné cesty není ani překvapivý, ani dechberoucí, ani bůhvíjak bombastický. Je tak nějak úplně přirozený. Bez glorioly vítězství a slavnostních fanfár. Potvrzení prastaré pravdy o věčném koloběhu života. Jak všechny předchozí díly čtenáře udržovaly v napětí a nutily ho ve čtení pokračovat, tak závěrečný díl přinesl do duše kýžený klid. Už netřeba číst dál. Vše bylo řečeno, zodpovězeno. Cíl nebyl vůbec důležitý, důležitá byla cesta za jeho dosažením. A ta byla nádherná. Říkám díky! :-)

21 25.02.2018

Naprostá klasika, která se nikdy neomrzí a toho, kdo má rád poezii, nemůže zklamat.

„Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu − ale v duši věčný máj,
šel vichřicí − však slyšel zpívat kosy,
šel pouští − a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, co stojí u dveří a prosí.“

Jak já mu rozumím. :-)

31 07.02.2018

Tenhle díl nemá úplně nejlepší hodnocení, ale jestliže se podíváte pozorně, zjistíte, že většina nespokojených čtenářů jsou muži. :-) Nedivím se jim. Když jsou na 370 stranách neustále nuceni číst o porodních bolestech, asi jim to nic moc neříká a nejspíš je jim to i nepříjemné. Ale když se nad to povznesete, uvidíte, že tenhle díl není o nic horší než ty předchozí. Nenechá vás vydechnout. Světy se prolínají a děj je stále zrychlenější, ani nestíháte sledovat, kde právě jste, kolik těch světů vlastně je a který je ten hlavní? Paprsky praskají a času je tak strašně málo. A navíc to vypadá, že Karmínový král má eso v rukávu. To, které se právě narodilo. A ještě jeden bonus tenhle díl má - tak skvěle a naprosto přirozeně zakomponovat do vlastního díla sám sebe včetně vlastní smrti, to dokáže jen Stephen King. Už kvůli tomu byste si tenhle díl rozhodně neměli nechat ujít. :-)

23 22.01.2018

Moderní poezie je fajn. Pseudointelektuální exhibice už méně. A tahle sbírka se nejdřív tváří jako fajn moderní poezie, a pak se zvrtne v tu exhibici. Takže za mě dvě hvězdy a ta třetí je za to, že inspirovala Paliva k napsání komentáře, který je lepší než celá kniha. ;-)

10 17.01.2018

Když kniha japonského spisovatele začíná hned na první stránce zmínkou o Janáčkově Sinfoniettě, pokračuje shrnutím skladatelova životopisu a končí představou hlavní hrdinky, jak se prochází českou krajinou, tak je jasné, že čecháčkovo srdce se tetelí. Navíc má Murakami dar psát i o obyčejných věcech tak poutavě, že vás nenudí to číst. Nemáte potřebu přeskakovat řádky. Kolikrát jsem si říkala, že jeho líčení přípravy jednotlivých jídel by mohlo docela dobře suplovat kuchařku a že si podle toho zkusím něco uvařit. :-) Nicméně u této knihy mé prvotní nadšení časem trochu ochladlo. Ne že by mě to úplně nebavilo, ale těch nevysvětlených záhad z jiného světa na mě bylo tentokrát trochu moc a tak úplně jsem je nepobrala, a navíc mi tam chyběla ta filozofická rovina, na kterou jsem byla z jeho předchozích knih zvyklá. Četlo se to sice lehce, což o to, ale na konci jsem zjistila, že vůbec nemám chuť se pouštět do dalšího dílu. Že mi stačí ten nedořešený otevřený konec a jak to bylo dál, vědět netoužím.

13 04.01.2018

„Knížky jsou jako zrcadlo. Člověk v nich vidí to, co nosí v sobě.“

Podle anotace jsem čekala fantasy o prolínání dvou světů. Světa knižní fikce a skutečného. Ale čekal mě místo toho romantický příběh tragické osudové lásky až za hrob na pozadí dozvuků občanské a světové války ve Španělsku. Války, která zničila spousty životů a donutila lidi ukázat se v holé syrové podobě svých charakterů. Příběh o tom, že přátelství a láska k bližnímu znamenají tak zásadní hodnoty, že probudí hrdinství v lidech, u kterých by to nikdo nečekal. A také o tom, že nenávist dokáže zatemnit mozek do té míry, že se z člověka stane zrůda. Žádný patos ani dojetí však nečekejte. Ačkoli je to z velké části kniha o smutku a beznaději, slzu neuroníte ani jednu. Je psána velmi civilně, přesto čtivě. A navíc je celé vyprávění umně zahaleno do oparu tajemství s až detektivním nádechem, který vám nedovolí přestat číst, dokud neposbíráte všechny střípky a tu skládačku nesložíte.

„Válka nemá paměť. Nikdo se neodvažuje válku pochopit. A nakonec nezůstane žádný hlas, který by mohl vyprávět o tom, co se stalo. Pak však nastane chvíle, kdy už válku nikdo nepozná a ona se pod jiným jménem a s jinou tváří vrací, aby spolkla, co tu ještě zbylo.“

29 04.01.2018

Vážení, tak tohle je lahůdka. Tak krásnou knížku jsem už dlouho neměla v ruce. Spojení Krchovský&Štorm ani nemohlo dopadnout jinak. Je prostě nádherná. Černá plátěná vazba se stříbrným tiskem, dechberoucí Štormovy linoryty a Krchovského úžasné verše. Je sice pravda, že prakticky ji nejspíš nevyužiji, protože psát do ní by mi přišlo jako svatokrádež, a tím pádem jsem si koupila knihu, která obsahuje 23 básní a 13 ilustrací. Ale stejně to stojí za to a vůbec nelituji. Ta nádherně funerální atmosféra, která je zároveň skrznaskrz prodchnutá životem. Někdy si říkám, že kdyby šel Krchovský na pivo s Burtonem, náramně by si rozuměli. :-)

Kuřivo, prádlo.. a plyšovou opici...
co z toho vyhodit, co ještě koupit si?
Jégry a kulicha! Bude tam zima prej...
a navrch do kufru šampón a intimspray

Aspirin, teploměr... A teď co na cestu?
Černý frak (verze A) plus oblek z azbestu
− můžou být teploty, při kterých nezebe...
tak ještě minimax − pro případ verze B

A co dál...

Zrcátko, fotky dcer, obrázek s rodiči
dopisy od tebe... − Vejdou se, do piči?!
Pití je přednější: placatky do kapes!
A s němou výčitkou zpod stolu kouká pes

...Seznam je u konce, času však ubývá
píšu a škrtám zas, noc co noc u piva
a do děr v paměti cpu si tvou podobu...
Toho je, co si chci s sebou vzít do hrobu!

23 17.12.2017

U téhle série je pro mě nesmírně osvěžující, že jako celek je to sice jeden příběh, ale neustále se mění styl, každý díl je jiný. U každého máte pocit, že čtete jiný žánr. Jeden je fantasy jako vyšitá, další je stříknutý až do sci-fi, pak najednou nevěříte svým očím, ale čtete klasický milostný román, a abychom se nenudili, hop a je tu western. :-) A všechny jsou skvěle napsané. Je pravda, že ve Vlcích se blíž k Věži naši hrdinové moc neposunuli, zato se spousta věcí vyjasnila. I když na druhou stranu další hromada nezodpovězených otázek přibyla. :-) Ale to prolínání různých světů, které jsou si tak podobné a přece tak jiné, znovuobjevení „spojovacích“ dveří ze Tří vyvolených nebo postav z jiných Kingových románů, to mě baví. Sice je z toho nakonec pořádný propletenec, ale pořád to nepůsobí násilně. Nestalo se mi, že bych si řekla „Tak tohle teda už vážně přehnal.“, spíš si připadám jak malé děcko na kouzelnickém představení. Celá natěšená netrpělivě čekám, co zase autor vytáhne z rukávu. :-)

„ ‚Slyšte mě, to žádám. Měli jsme jednoho prezidenta, jmenoval se Kennedy. Zavraždili ho asi třináct let před tím, než jsem sloužil v Jerusalem's lotu...‘
‚Ano,‘ řekla Susannah. ‚Kéž ho Bůh miluje.‘ Otočila se k Rolandovi. ‚Byl to pistolník.‘
Roland zvedl obočí. ‚To říkáš?‘
‚Tak. A říkám pravdu.‘ “

29 06.12.2017

Skvělý příběh. Skvěle napsaný. Slupla jsem ho za jeden večer, protože je to přesně jedna z těch knih, kterou nelze přečíst jinak než na jeden zátah. :o) Tajemná, napínavá, plíživě znepokojující duchařská fantasy, která není přímo hororová, ale lehké mrazení v zádech vyvolat dokáže. A otevřený závěr je dokonalý. Připomínalo mi to Neila Gaimana stříknutého Stephenem Kingem. Milovníkům záhad a tajemna určitě doporučuji. :o)

21 24.11.2017

Je dobře, že se Martin Moudrý nebál a dokončil to, co by jinak nejspíš zůstalo nedokončené. Ačkoli mu muselo být jasné, že se srovnání s Mistrem prostě nemůže vyhnout, přesto do toho šel. Smekám před jeho odvahou. To, co napsal, je víc než dobře srovnatelné. I když Kulhánkovu šťávu to nemá. A to dle mého názoru zejména proto, že svou knihu zcela připravil o erotickou linku příběhu, která je pro Kulhánkovy knihy celkem charakteristická. Nicméně 4 hvězdy si po právu zaslouží, protože jinak je to víc než vydařené, a navíc mu musím udělit bonusové body za "tatrgel". :o)

18 23.11.2017