Ninjer komentáře u knih

Seriál mně kdysi vyrazil dech (i když mě pak některé série zklamaly a zakončení bylo dost strašné), a tak jsem dlouho plánoval přečíst si i knižní předlohu. Mám za sebou první díl a jsem nadšený skoro tolik, jako když jsem v 17 letech viděl první sezónu. Obvykle se tomu snažím vyhýbat, ale v následujících řádcích budu knihu a seriál hodně srovnávat (ale bez spoilerů).

Hlavní hrdina Dexter Morgan, sociopatický sériový vrah, je fakt sympaťák. Dá se mu fandit, protože si uvědomuje svoji situaci a navíc ho jeho nevlastní otec policista naučil dodržovat kodex, se kterým zabíjí jen jiné sériové vrahy, sexuální násilníky a další monstra. Jako vypravěč je perfektní. S černým humorem a svým odstupem někoho, kdo prostě nemá city jako my, umí skvěle hláškovat a někdy je i zatraceně vtipný. V seriálu ho Michael C. Hall (s pomocí scenáristů a dalších tvůrců) vystihl naprosto úžasně, jen místo klasické atraktivity je seriálový Dexter spíše roztomilý a získává si lidi (ať už před televizí nebo přímo v seriálu) spíše tím, jaký je mimoň a nerd. Oba si ale dobře uvědomují, že jim na nikom vlastně nezáleží a vše je pro ně jen jakási hra.

Detektivní příběh se odehrává v Miami, které je stylové v knize i v seriálu. Pod zářivým sluncem a mezi atraktivními opálenými lidmi se skrývá mnoho zla a hnusu, které dokáže málokdo tak dobře vnímat jako vrahoun Dexter. Navíc minimálně v prvním díle je místní policie za slušné blbce. Dexterova nevlastní sestra se marně snaží stát se detektivem, ale neustále jen dělá vábničku, přestrojená za prostitutku. V policejních složkách se hlavně politikaří, v čemž hraje prim detektivka LaGuerta - v knize mnohem hloupější a mnohem větší mrcha.

V Darkly Dreaming Dexter se náš hlavní zabiják rozhodně nenudí. V Miami se objevuje záhadný sériový vrah, který se na rozdíl od Dextera chce svými úlovky pochlubit. Dexter je jím čím dál víc fascinován, přemýšlí, jestli má pomoci ségře ho dopadnout, a začíná dělat chyby...

Příběh knihy je pořádně nabitý. Neustále se objevují nějaké zvraty a vše je doprovázeno skvělými popisy. Z Darkly Dreaming Dexter vychází první série, ale určitě se nejedná o doslovný přepis. Máme tu hodně změn, což jsem očekával a jsem za to rád. V seriálu se toho stane více, což ale neznamená, že to je za každou cenu dobře. Jak je už obvyklé u seriálových adaptací, v televizním Dexterovi se víc řeší postavy a jejich vztahy. Kniha je údernější, temnější a odvážnější, co se týče příběhu. Závěr knihy může být - minimálně pro fanoušky seriálu - až šokující. Ale rozhodně mě to nalákalo přečíst si další díl.

Skvěle napsané a nápadité temné čtení.


Osm sympatických monster z deseti.

4 27.09.2020

Novinář, Američan s izraelskými kořeny, se vydává na cestu po Americe, aby vyprávěl a reflektoval, co tam všechno viděl. Žádná fikce, ale co nejodvážnější popis reality se všemi jeho problémy.

Všechny jejich lži je především zábavná a velice čtivá kniha. Autor nepoužívá žádná složitá slova a dokonce i velice často používá krátké, úderné věty. Samotné téma je taky dost dobré, protože život v USA dnes zajímá kdekoho. Tuvia působí jako docela sympaťák. Tlouštík, který se neschovává za politicky korektní termíny a nestydí se za to, že například kouří cigarety, což je nyní v Americe obrovské tabu (taky tam neustále kritizuje to, jaké mívá v mnoha státech obtíže si dát někde venku jednu cigaretu). Zajímavé je, že rozhodně nespadá do současných škatulek levičáka či pravičáka, či jak mají v USA rozdělené - není ani typický liberál, ani typický republikán. Oba tábory hodně přísně kritizuje, když na to přijde.

Tuvia se snaží vystupovat co nejvíc neutrálně, ale rozhodně má své pevné názory (ať už klidně desetkrát říká, že "neví"). A tady začínám mít vážné problémy. Nevadí mi, že se na některých tématech s ním neshodnu. Neříká to přímo, ale snadno se dá mezi řádky vyčíst, že je spíš konzervativní - nevěří v globální oteplování (přesněji v "klimatickou změnu") a ani moc nefandí sňatkům homosexuálů (i když samotní gayové mu nevadí). To dokážu respektovat, ale některé jeho glosy jsou něco strašného. Například tvrdí, že v New Yorku by ho holka táhla k soudu, kdyby na ni koukal v metru, nebo že v budoucnu liberálové vezmou republikánům všechny zbraně, zatímco gayové jich budou moci mít miliony. Dále se vysmívá klimatologům, když říká, že odborníci ani nedokážou odhadnout, jaké bude počasí druhý den. A nevěřil jsem vlastním očím, když tenhle docela prominentní židovský novinář nepochopil základy statistiky v jedné situaci, když se podivuje nad jednou, která nedává dohromady 100 % (protože nepochopil, že účastníci můžou zaškrtnout více možností na otázku...).

Tohle jsou tedy nejkřiklavější příklady... a vlastně jich tolik ani v celé knize není. Na 350 stranách napsal takových šíleností určitě méně než 10. Také je tu však skutečnost, jak příšerně se tu zjednodušuje. Je docela šokující, jak valná většina všech lidí, se kterými se autor zapovídá, je opravdu hodně hloupá (ať už zastávají jakékoliv politické přesvědčení). Že by USA opravdu byla tak pitomá? Ne, tomu moc nevěřím. Určitě se dostalo do knih mnoho jednodušších lidí, ale taky se baví s různými vysokoškolsky vzdělanými lidmi, zkušenými politiky či dokonce rektory univerzity. Všechny rozhovory jsou ale vždy zkrácené na prostor jen několika vět, nikdy nezaberou více než stránku. Nevidíme, co si řekli předtím a co potom. Dokonce ani přesně nevíme, co říká Tuvia Tenenbom! To, co říká on, se vždy jen zpětně parafrázuje. Většina knih je vlastně na úrovni takovýchtěch videí, kde se smějeme lidem na ulici, kteří ukazují svou stupiditu, když žvaní blbosti na různé politické a společenské otázky. Jen jsou Všechny jejich lži ještě méně důvěryhodné, ještě více "sestříhané".

Tím, jak si Tuvia často získává důvěru a čas všemožných lidí, ať už jde o obyčejnou servírku či místního guvernéra, připomene filmaře Michaela Moorea (ten je však mnohem více politicky doleva). Oba dost fabulují, ale Moore zase dle mého názoru neříká takové hloupé vtípky a připadá mi o něco autentičtější. On se totiž Tuvia vlastně v celém svém díle především Američanům vysmívá. Například se hodně podivuje nad tím, jak mu obyčejní lidé nechtějí říct své politické názory, například koho volili při minulých prezidentských volbách. Říká, že tohle že má být ta "země svobodných a domov statečných" (land of the free, home of the brave)? Sám ale není o moc statečnější, protože si tyhlety úšklebky šetří samozřejmě jen do knížky, v reálu je s nimi velký kámoš. Docela i pochybuju nad jeho empatií, když se občas sám nad sebou až dojímá, že si povídá s černochy v chudé čtvrti, zatímco liberálové jenom o nich někde mluví.

Název knihy Všechny jejich lži odkazuje na to, jak jsou Američani často prolhaní, jak často říkají nejdřív něco jiného, než co si doopravdy myslí. Vypráví různé historky, kde opravdu vidíme různé druhy pokrytectví. Taky je svědkem opravdu mnoha rasismu (většinou ve stylu, že černoši nebo židé jsou pro mnoho lidí v USA někdo, s kým by nebylo vhodné se stýkat). Je to velice negativní pohled na Ameriku, který není nijak zvlášť důvěryhodný a vypráví nám ho také dost pochybný autor, ale určitě na té knize "něco je". A ne, nebudu říkat to hloupé heslo "na každém šprochu pravdy trochu...". V tomto případě ale věřím, že mnoho Tuviových historek opravdu skutečnosti odpovídá, a celkově kniha přes opravdu velké nedostatky nabízí také poměrně zajímavý a čtivý pohled na současnou Ameriku. Jen je potřeba si občas něco domýšlet a občas si trochu povzdechnout či obrátit oči v sloup kvůli autorově hloupé hlášce.


Pět nedůvěryhodných novinářů z deseti.

4 18.08.2020

Toy Story, kde se hračky naštvou a společnými silami zotročí lidstvo. Aneb "Je dobrý nápad implementovat hračkám umělou inteligenci?" Cuddly Holocaust (sorry, ale originální název je o dost lepší) má poměrně béčkovou premisu, která slibuje i slušnou, ujetou zábavu. A ta přichází - ale nejen ona.

V románu sledujeme osud jedné z mála přeživších lidí, holky jménem Julie, která si nechá upravit většinu těla, aby vypadala jako plyšák a mohla se infiltrovat mezi zabijácké hračky a osvobodit svoji rodinku. Carlton Mellick III nejprve přichází s především obrovským množstvím šílené akce. Skvěle dávkuje různé nápady (dojde třeba na lidožravé "starostlivé medvídky" či ohromné roboty s bazukami), ale i když je autor umí slušně napsat, možná bylo na můj vkus akce příliš mnoho a nebyla tak efektivní, jako by byla třeba ve filmu.

Spíše jsem si užíval rozvíjení děje. Naštěstí přibližně od druhé poloviny je Cuddly Holocaust příběhovější, a Mellick umí výborně postupně odhalovat napínavý příběh a to až do úplně nejposlednější strany.

Cuddly Holocaust není nakonec zdaleka taková "prča", jak by se mohlo zdát. Je to velmi často pořádně depresivní čtení plné znepokojujících scén a obrazů. Román si zanechává svoji lehkost a černý humor, ale taky je tu výborně vykreslený svět, díky čemuž může přijít při čtení i nefalšovaná hrůza.


Plyšákolypsa, Cuddly Holocaust nebo třeba Vzpoura hraček (tak bych to pojmenoval já) je nakonec vynikajícím, zábavným i promyšleným hororem.


Osm nas*aných plyšáků z deseti.

4 20.06.2020

Pan Brouček je obyčejný chlápek, co je majitelem jednoho činžáku v Praze a moc nemusí, když se mu tam roztahují umělci. Proto pro něho není zrovna dvakrát příjemné, když se dostane na Měsíc, kde jsou místní obyvatelé přecitlivělí romantičtí básníci.

Máme tu teda klasický střet odlišných povah, který má být zdrojem komedie. Osobně jsem se teda u Broučka smíchy za břicho nijak nepopadal, ale to bych ani u komedie z 19. století nečekal. Každopádně buclatý Brouček, který by se rád na Měsíci jen v klidu najedl, ideálně to ještě zapil nějakou tou plzničkou, mi byl určitě sympatičtější než všechny ty éterické bytosti představující fakt ty nejšílenější umělce, co se dojímají nad svými básněmi, idealizují si svou lásku tak, že radši na ni počkají třeba deset let a tak podobně. Pravděpodobně to je parodie umělců, a za to dávám autorovi bod k dobru, to je fajn.

Bohužel Svatopluk Čech je sám taky básníkem, takže větší část knihy je psána poměrně poeticky. Dává na odiv to, jak s tím krásným českým jazykem umí čarovat a jak neobvykle a květnatě dokáže cokoliv popisovat. Na popis oblohy potřebuje odstavec a Měsíc v jeho podání není samý kráter, ale divoká krajina všech možných barev a tvarů. Mě tahle poezie nijak neoslovuje, takže se mi to kvůli tomu často dost blbě četlo. Místo pohodové satiry je Brouček na můj vkus příliš básnický a zadumaný.


Pět básníků utržených ze řetězu z deseti.

4 16.06.2020

Poměrně ambiciózní díl Letopisů Narnie. Tentokrát žádné cestování z našeho světa do tajemných říší, Kůň a jeho chlapec je o klukovi, který už v jednom takové magickém světě dávno bydlí. Konkrétně jde o jakési pouštní království ve stylu pohádek Tisíce a jedné noci. Jenže chlapec Šasta tam moc spokojený není, a tak se vydává spolu s mluvícím koněm do Narnie. Útěk se stává čím dál dramatičtějším, protože se ukáže, že hodný Šasta může být dokonce zachráncem Narnie před ďábelským plánem krále pouštního království...

Začátek, kdy vidíme chudého Šastu a trochu nafoukaného koně, které spojí společný cíl, mě bavil hodně. Postupně ale začne přibývat postav - holka, která má také mluvícího koně, dvojník Šasty, kamarádka holky s koněm, zlá šlechta z pouštního království... A ne že by v tom byl úplný zmatek (trochu je, protože se mi blbě pamatovala jejich exotická jména a pletl jsem si je občas), ale spíš je problém, jak se autor přestává pořádně věnovat postavám a jejich interakci a spíš se soustředí na příběh, který není až taková bomba. Dokud to byla spíše komorní záležitost, jak naznačuje i název knihy, bylo to fajn, ale ten jakoby epický konflikt začne postupně nudit.

Jako vedlejší postavy se zde objeví hlavní děcka z Lva, Čarodějnice a skříně (která tu jsou vyobrazená jako už dospělá královská rodinka) a samozřejmě nesmí chybět lev Aslan. Ten se tu opět chová "božsky", například tím, že má v zásobě nekonečnou zásobu triků, všichni jsou z něj u vytržení a taky se rád plete do cizích záležitostí a neštítí se i nějaké té manipulace, aby někomu uštědřil lekci. No, nemám ho rád.

Slušně rozjeté fantasy, které bohužel přestane být zajímavé, když se nakupí příliš mnoho postav s nepříliš zajímavým dějem.


Šest mluvících koňů z deseti.

4 04.05.2020

Čarodějův synovec je svým způsobem první díl fantasy série Letopisů Narnie. Je to trochu matoucí, autor ji napsal jako předposlední, ale chronologicky ve světě Narnie se odehrává jako první a já se rozhodl řídit autorovým doporučením, v jakým pořadí jeho dílo číst.

Knížka začíná tím, že kamarády Polly a Digory pošle zlý strýček do tajemné říše, ze které se vyklube dokonce jakýsi portál do mnoha různých světů. Digory v jednom mrtvém světě omylem probudí zlou královnu, impozantní vysokou Čarodějnici, kterou omylem přivedou do Londýna. První část se opravdu slušně rozjede, protože Čarodějnice je fakt slušná mrcha, která využívá svůj půvab i nadpřirozené schopnosti k tomu, aby si podrobila celé světy a nad nějakou menší genocidou ani nemrkne okem.

Bohužel její řádění v našem světě je velice krátké. Chvilku to v knize vypadá, jak kdyby nějaký působivý mix Dartha Vadera a komiksového superpadoucha měl zotročovat naši Zemi, což bych určitě v sérii Letopisy Narnie nečekal, ale rozhodně mě to zaujalo. Jenže Polly, Digory, Čarodějnice a pár dospěláků se pomocí kouzelných prstenů rychle dostanou do jiného světa - do samotné Narnie, v jejímž středu stojí božský lev Aslan.

C. S. Lewis se stejně jako J. R. R. Tolkien snažil o dospělejší pohádku, ale na rozdíl od svýho dávnýho kámoše a rivala z Oxfordu Lewis víc ujíždí na náboženských paralelách. A rozhodně to nejsou žádné nenápadné nuance. Lev děti oslovuje "syn Adamův" a "Evino dcero", a pošle je, aby utrhli jablko, kde je v roli pokušitele zlá Čarodějnice. Ta už se v Narnii moc nechytá, je oslabená a v podstatě poražená jenom tím, že je v tomhle magickém světě.

Celkově druhá část v Narnii je dost nic moc. Je tam narychlo zpunktovaná výprava za jablkem, ale v podstatě jen sledujeme stvoření světa (Narnie), kterému dominuje přechytralý Bůh Aslan, ze kterého jsou všichni naprosto hotoví. Děti netouží po ničem víc než ho potěšit, nebojí se ničeho víc než ho zklamat. Mně přišel spíš otravný. Po porážce Čarodějnice kniha ztrácí drive a nejzajímavější postavu knihy.


Čarodějův syn je poměrně zábavná fantasy knížka, která se přes tajuplné cestování cizími světy a setkání s ďábelskou Čarodějnicí bohužel velmi rychle dostává k biblickému patosu.


Šest zajímavých padouchů z deseti.

4 19.04.2020

Na tuhle knížku jsem náhodou narazil v knihovně, aniž bych o ní cokoliv věděl. Ani mě nijak zvlášť nelákala, obálka připomíná nějakou béčkovou detektivku a sice na mě z ní hned křičí doporučení Stephena Kinga, ale tomu se líbí kdeco. Dokonce už jsem měl knihu vrátit, protože mi vypršela výpůjční lhůta, ale pak přišel COVID-19 a knihovny se zavřely... A tak jsem si nakonec mohl tenhle skvostný horor přečíst.

Přitom když vám řeknu nástin děje, tak asi budete kroutit očima. Příběh je o mladé rodince, v níž se starší, 14letá dcerunka začne chovat dost divně, doktoři si s ní nevědí rady, a někteří pojmou podezření, že je posedlá Ďáblem. Přichází na řadu kněz, který z ní má Ďábla dostat, a to dokonce téměř v přímém přenosu, protože zoufalým manželům dochází peníze, a tak přijmou nabídku televize natočit svůj netypický život ve stylu napínavé reality-show....

Jenže Paul Tremblay není naštěstí tak nudný vypravěč jako já. Kniha je rozdělená do tří různých částí, které se navzájem proplétají. Příběh začíná a končí v přítomnosti, v níž vidíme mladší dceru Mary (tu druhou, co nebyla "posedlá"), kterou zpovídá spisovatelka pro svoji knihu o té slavné tragické události. To je ještě taková klasika, u níž jsem byl nejprve trochu podezřívavý, jestli tam opravdu musí být, ale nakonec se ukázala jako důležitá část pro stavbu knihy (především samotný závěr).

Další částí je ta samotná událost, kterou vnímáme z pohledu Mary, jíž bylo v té době pouhých 8 let. Tady Tremblay fakt válí, protože je to neuvěřitelně citlivě napsáno. Je to místy i vtipné, velmi často roztomilé... a taky samozřejmě děsivé. Vidíme zde, jak jsou malé děti, které jsou ve skutečnosti velmi vnímané, často podceňovány. Dokážeme Maryino chování zcela pochopit, není to žádné otravné děcko, ale zároveň se nejedná o "malého dospěláka", protože se i pří vší své vnímavosti a inteligenci stále chová jako malé dítě, které si chce hlavně hrát a zbožňuje svoji starší sestru.
Tato část je samozřejmě ta nejhororovější, protože vidíme, jak se začnou dít různé děsivé věci, taky nějaké to rodinné drama a v neposlední řadě i přípravu takové reality-show, což můžeme brát nejen jako kritiku tohoto formátu, ale i jako zajímavý pohled zevnitř.

A pak je tu ještě třetí, velmi originální část. Jedná se o analýzu výše zmíněné reality show od anonymní bloggerky na internetu. Ta píše sice velmi pubertálním stylem, ale zároveň má pořad "Posedlost" dokonale nakoukaný a je velkým odborníkem na horory. Samozřejmě hned srovnává pořad s Vymítačem Ďábla (čímž vidíme, že autor knihy si dobře uvědomuje a přiznává inspiraci), ale nejen s ním. Nerozebírá pouze "děj", ale i to, jak jsou jednotlivé scény natočeny, jak jsou upraveny, co je působivé, proč je to strašidelné a tak dále... Odkazuje se na hromadu věcí a tahle část nejen že nezapomíná dál rozvíjet děj, ale pro fanoušky filmů a především hororů je tohle fakt zábavné počtení. A já zrovna mezi takové fanoušky patřím, takže to byla lahůdka probírat se všemi těmi odkazy.

Všechny části jsou skvělé, vyvážené a perfektně napsané. Na první pohled nezajímavý děj se tu stává naprosto fascinující sondou nejen do hororové události jedné rodinky, ale i do hororového žánru jako takového.


Devět vymítačů ďábla z deseti.

4 15.04.2020

Mladá maminka Lucie je v osmdesátých letech na dovolené v Jugoslávii, kde si začne povídat s autorem knihy o tom, jestli by neměla emigrovat. Dohodnou se, že budou dvanáct večerů rozmlouvat o tom, co je vlastně to Československo zač, čím si prošlo a proč je takové, jaké je.

Pavel Tigrid jen tak nemluví do větru, ale v knize vychází jako důsledný historik z hromady relevantních zdrojů - knih, dopisů, oficiálních dokumentů... - a postupně skládá obraz Československa. A je to pořádně depresivní obrázek. Autor se snaží být nezaujatý, neustále upozorňuje na to, že pravda není často jednoduchá a snaží se podívat na věci z různých úhlů, ale stejně tu prosakuje jeho názor. Například ukazuje mnoho odporných věcí, které (nejen) nám provedl Sovětský svaz, nebo představuje ve velice nelichotivém světle Edvarda Beneše.

Samotná Lucie má v knize minimum prostoru. Ukazuje se jako archetyp tehdejší mládeže, která má nějaké přibližné ponětí o historii své země, ale zároveň ji "politika" příliš nebaví. To Tigrid jde často opravdu až neskutečně do hloubky a tato kniha tudíž může sloužit jako taková propracovaná dějepisná učebnice - 300 stran knihy jsou nahuštěné fakty, zajímavostmi a taky nějakým tím zamyšlením nad událostmi 20. století jako První republika, Mnichovská dohoda či Pražské jaro... Je to poutavé, ale zároveň taky dost náročné čtení.


Osm depresivních historických knih z deseti.

4 30.03.2019

Knížka s pěkně bulvárním názvem (díky které jsem ji dostal jako dárek od narozeninám) je překvapivě dobře napsaným a často i docela odborným psychologickým dílem.

Psychoterapeutka Jeanne Saferová v něm vypráví velké množství příběhů, které zná od svých pacientů, přátel a dokonce se i svěří se svými osobními zkušenostmi, a všechny se týkají nějaké podoby lásky. Máme tu chorobnou lásku, které se někteří nemohli zbavit mnoho let, ale také nacházení lásky v pozdějším věku či třeba konec velkých přátelství, což v lecčem pocitově připomíná klasický rozchod.

Jsou to často extrémní případy, nad kterými budou kulit oči i zkušení "vztahoví poradci" amatéři, ale díky tomu je kniha zatraceně zábavná. Navíc autorka jakožto profesionální psycholožka nám vždy hned v závěru příběhu přispěchá s nějakým tím odborným vysvětlením, rozklíčuje jako detektiv, proč se hrdinové daného příběhu tak divně chovali, proč si vybrali takhle divného partnera nebo proč si tolik nevěřili.

Jak jsem říkal, skvěle se to čte a rozhodně to nejsou nějaké smyšlené, stokrát ohrané rádobydramatické milostné storky z Chvilky pro tebe. Spíš velmi zajímavé a poměrně odborně napsané zamyšlení nad tou iracionální věcí jménem láska.


Osm knih se zavádějícím názvem z deseti.

4 18.07.2018

V malém švédském městečku je ve vaně nalezena mrtvola místní krásky s podřezanými žilami, ale na sebevraždu to přeci jen nevypadá. Mladá spisovatelka Erika a mladý policista Patrik spolu odhalují temná tajemství ukrývající se v na první pohled mírumilové komunitě.

Rozhodl jsem se ponořit do vod severských detektivek, a náhodně jsem si vybral tuhle knížku, která je prý dost oblíbená. Je hodně čtivá, ale i když není příliš dlouhá, stejně jsem z ní měl pocit jedné příliš natažené epizody Vražd v Midsommeru. Samotné vyšetřování je spíše odhalování spletitých rodinných a romatnických vztahů, ale výraznou část zabírá taky osobní život hlavní hrdinky.

Vyšteřování mě docela zajímalo a postavám jsem docela fandil. Docela. Policajt Patrik je fajn, Erika taky není špatná baba, ale trochu mě štvala, když občas bez zjevného důvodu tají zásadní informace před policií (kromě důvodu, aby příběh víc gradoval) a taky bych od hlavní hrdinky detektivní série čekal trochu větší "koule", když přijde na řešení domácího násilí.

Celkem slušná detektivka, ale inspektor Barnaby a seržant Troy jsou zábavnější.

Šest zmrzlých mrtvol z deseti.

4 04.11.2017

Třetí díl pětidílné trilogie Stopařova průvodce galaxií...a trochu se obávám, že tahle kultovní sága bude mít sestupnou tendenci.

Začátek je vyloženě slabý a děj roztříštěný, často až surrealistický. Různé odbočky z Průvodce bývají moc fajn, ale o to větší je pak zklamání, když se kniha vrátí do podivného děje. Přibližně v polovině se konečně začne rýsovat nějaký pořádný příběh, a to o podivných bílých malých zabijáckých robotech, kteří mají na svědomí smrt mnoha planet, a hlavní parta, složená z posledních dvou pozemšťanů, jednoho Stopaře a excentrického prezidenta galaxie, má zachránit vesmír.

Celkově ale je velmi nerealistické, že by zrovna tahle cháska někdy něco dokázala (parta z Červeného trpaslíka jsou oproti nim profesionální vesmírná armáda), ale vzhledem k tomu, že mají loď běžící na nepravděpodobnostní pohon... A nejen to. V tomhle díle už se Douglas Adams utrhl ze řetězu a schválně popisuje jednu maximálně nepravděpodobnou událost za druhou... S tím, že už se to moc ani nenamáhá vysvětlovat.

Mimochodem děj z předchozích dílů se moc neřeší, takže nezjistíme, proč si nechal prezident galaxie Záfod Bíblbrox upravit mozek a romantické napětí mezi Trillian a Arthurem je tu minimální. V prvním díle mimochodem Trillian randí se Záfodem, ale tady se to moc neřeší, asi se na něho někdy naštvala, každopádně v knize je to všem to jedno.

Bohužel jakákoliv práce s postavami je tu dost mizerná. Douglas Adams Stopaře píše hlavně kvůli různým šíleným vtípkům o vesmíru, které jsou někdy vynikající, někdy ne až tak zajímavé. S každým dílem je těch dobrých vtipů méně a nudných pasáží více.


Šest nepravděpodobných hvězd z deseti.

4 28.09.2017

Slečna Peregrinová má domov s neobyčejnými dětmi, ale pokud vás zajímají, musíte počkat do půlky knihy.
První, "civilní" část se sice pěkně čte, ale v konečném důsledku je trochu otrava tak dlouho čekat na "kouzelnější" část. Je to jako číst Harryho Pottera, ve kterém se polovina knihy odehrává u Dursleyů.
V Bradavicích, pardon, v sirotčinci se potom hlavní hrdina moc dlouho neohřeje. Za chvilku čelí zlu, o kterém toho on ani čtenáři moc nevědí. Po boku dětí, o kterých toho taky tolik nezjistíme.
Stačil jsem si maximálně tak oblíbit Millarda, neviditelného chlapce, který je všude a všude je nahý. Bude se jeho záliba v nudismu rozvíjet v dalších dílech?

Ještě si rozmyslím, jestli to zjistím...

Hodnotím pěti neobyčejnými dětmi z deseti.

4 07.11.2016

Rimmer naslouchal s rostoucí radostí, jak mu jeho dvojník připomíná jejich jedinou noc s Yvonnou McGruderovou.
"To tělo! To tělo!" spokojeně bublal dvojník.
"Ani to její nebylo špatné!" zahlaholil Rimmer.

Skvělá sci-fi komedie od autorské dvojice kultovního seriálu Červený trpaslík, v níž vidíme mimo jiné i děj z první řady. Nejzábavnější jsou pasáže, které se v hrané podobě neobjevily, ať už jde o dokreslení charakterů nebo o scény, na které by v seriálu nesehnali peníze (kupříkladu Kocourův fantaskní svět s polonahými dvoumetrovými valkýrami).
Zamrzí, že český překladatel si seriál více nenastudoval, a tak nemálo hlášek či popěvků známých ze seriálu jsou přeloženy odlišně, což může být pro fanouška rušivé.

Čtyři polévky gazpacha z pěti.

4 07.11.2016

Skutečně komplexní kniha. Autoři František Holub a Vladimír Vondráček přichází se slovníkovým vysvětlením různých psychologických a nadpřirozených jevů a nacházejí mezi nimi souvislosti. Termínů jsou tu stovky, takže čtenáře čekají stručné, ale jasné a zřetelné texty. Styl je trochu sušší, ale čte se skvěle a navíc se v jednotlivých definicích dá naleznout i jemný, skoro až nerozpoznatelný humor.

V knize najdeme mimo jiné fascinující pohled na čarodějnice. Kromě mnoha vynucených přiznání během šílenství honu na čarodějnice se našlo i nemnoho žen, které opravdu věřily, že mají nadpřirozené schopnosti. To si dnes vysvětlujeme kombinací psychických poruch (nejčastěji forma schizofrenie) a omamných látek. A svědky často popisovaná soulož s neviditelným ďáblem byla ve skutečnosti masturbace.

Popisy toho, jak pravděpodobně vznikaly různé mýtické bytosti taky stojí za to. Čert má rohy kvůli tomu, že tak připomíná kozla, což je podobně nevyzpytatelná bestie. Černý je proto, že tma byla kdysi opravdu děsivou záležitostí, protože z ní na vás mohlo vyběhnout i reálné nebezpečí, například vlk. Vodník zase připomíná v obličeji sumce, protože tato ryba má bizarní, až lidský obličej. Pohádkové bytosti jako obr a trpaslík pak byly samozřejmě inspirovány různými reálnými tělesnými deformacemi.

Autoři se zevrubně věnují různým psychickým onemocněním, z nichž mnohé jsou pro mě osobně mnohem děsivější než jakékoliv smyšlené monstrum. Bohužel hodně lidem se stává, že vidí a slyší opravdu hrůzné a šílené věci (např. drobné lidi, který jim nadávají či je podněcují k násilí), a tato onemocnění také přispěla ke vzniku různých pověr. Mnoho uznávaných osobností z historie trpělo různými psychickými chorobami a ty často ovlivňovaly jejich dílo. Někdy to ve své době tušili, někdy můžeme to, že byli nemocní, rozklíčovat až dnes.

A to by stačilo jako taková ukázka hustě popsaných a čtivých 300 stran, podle kterých by se dalo přednášet hodiny a hodiny.

Mimořádně zajímavá záležitost.


Devět psychicky nemocných příšerek z deseti

3 17.11.2022

Série fiktivních reportáží o jedné globální zombie apokalypse, která zmasakrovala většinu lidské populace. Autor je očividně fanoušek zombie žánru a v této knize zkoumá zombíky opravdu z hodně úhlů pohledu. Kniha nejen zkoumá mentalitu různých zemí, ale snaží se i vyobrazit situaci například takových psovodů - protože psi se ukážou být užitečnými pomocníky.

Jednotlivé reportáže ve formě rozhovorů se dají brát jako takové mini-povídky, které chronologicky skládají obraz té velké zombie apokalypsy. Každý ze zpovídaných si leccos zažil a leccos viděl. Samozřejmě se obvykle jedná o depresivní věci, ale někdy i zasvitne světélko naděje a příběhy umí být překvapivě pozitivní. To myslím odpovídá žánru válečné reportáže.

Bohužel mně poměrně hodně vadilo, že kniha není příliš realistická. Tím samozřejmě nemyslím existenci zombies (kteří jsou pěknou kombinací různých slavných a uznávaných děl), ale myslím tím postavy jednotlivých příběhů, které mi často připadaly příliš stylizované. Často spíš zapadají do různých šablon z fikce, čímž mi narušovaly tu zajímavou pseudohistoričnost románu. Za všechny zmíním třeba japonského nerda, kterému se podaří přežít díky tomu, že najde katanu. Kvůli nedůvěryhodnosti postav a taky tomu, že v každé reportáži (povídce) jsou vždy jiné postavy, se mi nikdy nepodařilo si nějakou oblíbit. Občas na mě udělala dojem nějaká působivá scéna, ale nikdy jsem neměl šanci nikomu fandit.

Kniha je poměrně dlouhá a jak se blíží ke konci, tak bohužel nevrcholí, ale naopak přichází méně zajímavější repotáže. Celkově však významně převyšují ty zajímavé a najdou se i skutečně děsivé.

Pěkně zpracovaná kniha, která však není tak komplexní a vybroušená jak jsem doufal.


Sedm nemrtvých z deseti

3 17.11.2022

Toto dílo bláznivého autora Carltona Mellicka je ultimátním slasherem alias vyvražďovačkou teenagerů. Překvapivě dodržuje různá pravidla žánru (někdo by mohl říci "klišé"), ale zároveň všechna využívá na maximum, aby předvedl svoji verzi plnou nechutností a bizarností.

Apeshit (Magořina) má kvalitní, svižný děj. Partička středoškoláků si vyjede na chatu v lese (klasika), a i když hned zkraje dostávají různá varování, ať tam nejezdí (klasika), tak jejich život ohrožuje šílený vrah (klasika). Další klasikou taky je, že jsou v této partě nejhezčí holka ze střední, největší alfa samec a taky jedna holka, která se trochu odlišuje... Takovéto shrnutí děje zní jako něco, co - pokud se aspoň trochu zajímáte horory - jste milionkrát viděli, ale jak už jsem naznačil v úvodu, tato knížka rozhodně originální je.

Ve filmových vyvražďovačkách se často objeví něco nechutného, ale tohle je úplně jiný level. Jsou tam nechutnosti, které by nepřipraveného nebo málo připraveného čtenáře mohly naprosto šokovat. Nebudu zacházet do podrobností, ale mezi ty nechutnější témata patří potrat či násilí na zvířatech. Těžko se to asi bude vysvětlovat někomu, kdo neholduje hororu, ale v tomto případě to nepovažuju za zápor, nemyslím si, že se to snaží lacině šokovat, protože to v té knize tak nějak dává smysl. Magořina se nebere vážně, je to jen taková hra, která je maximálně černohumorná. Každopádně doufám, že se Carlton Mellick III. nijak zvlášť neproslaví, protože by na něho spousta fundamentalistů mohlo vyhlásit nějakou křesťanskou fatva.

Knížku považuju za velmi vydařenou a jedním z hlavních důvodů proč je práce s postavami. Jsou to skoro až karikatury, které jsou ale dobře (a úchylně) promyšlené. Postupně zjišťujeme, co je jaká z těch hvězd školy zač a je to jeden magor vedle druhého, kteří tajně vedou divné životy. Když se nám na začátku představí holka, která je celá potetovaná, má na hlavně kohouta a tajně udržuje milostný vztah s dvěma klukama naráz, jedná se ještě o normální charakteristiku oproti tomu, co všechno ještě o ní a ostatních zjistíme.

U hororů bývá občas na nic, že postavy nemáme rády či hůř - vůbec nás nezajímají. Tady jsem postavy nijak rád neměl (z jasných důvodů, které tu nebudu vypisovat, protože by to byl spoiler), ale jsou to opravdu fascinující blázni a je zajímavé sledovat, jak se v příběhu chovají.

Carlton Mellick III. přišel s vyhroceným slasherem obaleným tunou nechutností, které jen tak někdo nevydýchá. Mě to každopádně pobavilo.


Osm šokujících brutalit z deseti.

3 02.10.2022

Čím víc, tím míň. Zde konkrétně čím víc stran, tím míň zábavy.

Věž vlaštovky se dělí na dvě poloviny (i když na ně kniha není přímo rozdělena). V první vidíme Ciri, jak se vzpamatovává ze svých vážných poranění u jakéhosi poustevníka. V minulé knihy si toho zažila až až, ale během vyprávění zjišťujeme, že se jí přihodily ještě další šílenosti. Většinou nic milého, protože přidat se k bandě lapků, když po ní ještě pasou další záhadné síly, nebyl nakonec ten nejlepší nápad. Tahle část je docela fajn, i když už to nebylo zdaleka tak působivé jako předchozí romány.

Druhá půlka je o tom, jak hromada postav, z nichž většina je naprosto nevýrazná, si povídá. Nejčastěji o Ciri a pak tak různě pletichaří. Něco takového už mi kazilo předchozí knížku, ale tady je toho všeho mnohonásobně víc. Třeba se tam ještě skáče v čase. Jo, Sapkowski umí psát a to i velmi dobré dialogy. Ale tady se asi rozjel a spíš jenom pro sebe či pro nějaké mnohem vnímavější čtenáře než jsem já splétá, rozplétá či zacuchává jakousi pavučinu intrik. Protože je autor tak zručný ve svém řemesle, nemůžu říct, že jsem se nudil. Můžu ale říct, že se mi stávalo, že jsem při rozečtení další kapitoly zapomněl, co se stalo v předchozí.


Pět lidí, co mluví o Ciri, z deseti.

3 16.10.2021

Neil Gaiman, uznávaný autor fantasy, si nastudoval nějaké ty severské mýty a rozhodl se některé z nich převyprávět. Čtenáře čekají příběhy o bozích a dalších nadpřirozených bytostech jsou obři či skřítkové.

Knížka je opravdu pohodové čtení - jsou to v podstatě pohádky. Jen jaksi ty pohádky nemají žádný edukativní prvek, žádné ponaučení na závěr. Hlavní hrdinové jsou bohové, nejčastěji Thor a Loki, které nyní díky Marvelu každý zná. Jak to tak ovšem u původních bohů bývá zvykem, tihle jsou dost sobečtí, náladoví a zlomyslní. Ale je s nimi sranda.

Gaiman nijak zvlášť nevysvětluje kontext a prostě vypráví. V tom se liší od Stephena Frye a jeho moderního vyprávění řeckých mýtů, které je mnohem propracovanější. Zdejší mýty jsou ale podobně bizarní a občas také postrádají logiku. Gaiman nevyužívá tolik své fantazie, spíš se dost zarytě drží originálu (resp. originálů, verzí bylo často víc) a jde mu především o zábavnost.

Čtivé a stručné příběhy, díky kterým zjistíte, co si tak kdysi dávno Vikingové vyprávěli u ohně.


Sedm malicherných bohů z deseti.

3 14.08.2021

Detektivka plná emocí od autorky Dívky ve vlaku. Into the Water vypráví příběh jedné řeky, která má už odnepaměti špatnou pověst. Dřív tam topili čarodějnice, teď se tam jednou za čas za podivných okolností utopí nějaké další ženské (pravděpodobně ne čarodějky). Kniha začíná právě jedním takovým záhadným utonutím.

Od začátku do konce je v románu fůra postav, převážně ženského pohlaví, které střídavě rozvíjejí a posouvají děj. Ten není nijak zvlášť špatný, čtenáři se odkrývají podrobnosti jednotlivých (sebe?)vražd a dozvídáme se o různých vážných traumatech, především o sexuálním násilí v různých podobách. Často jde o věci, o kterých bych řekl, že se pořádně mluví až teprve v posledních několika letech. Když nepočítám to, že až na jednoho kluka jsou všechny mužské postavy kreténi, tak je to podle mě zpracované velice dobře a dojde i na nějaké silné momenty.

Tady bohužel ale s chválou končím. Ženské postavy, které tu hrají prim, jsou všechny slušné trosky a možná i tím, že vyprávějí příběh hlavně ony je děj neskutečně matoucí. Hlavně je dost těžké mezi sebou postavy rozlišovat. Všechny jsou podobně divné, takže spisovatelka ani nedokáže pořádně rozlišit, jestli zrovna příběh píše dospívající dívka nebo starší žena. Dokonce jsem si i jednou uprostřed kapitoly uvědomil, že teď nečtu z pohledu dospělého učitele, ale malého kluka. Všichni jsou to prostě divňousové.

Děj má hodně odboček a je zamotaný a překomplikovaný. Hlavně je prostě postav zbytečně moc, dal bych pryč minimálně polovinu. Řekl bych, že jich je tolik především proto, aby autorka mohla ukázat co nejvíc společenských problémů, které je trápí, ale úplně zapomněla na to, aby postavy byly něčím zajímavé. Místo toho spíš překáží v rozvíjení děje.


Šíleně matoucí detektivka plná zmatených, nevýrazných lidí, co vytahují na světlo svá traumata.


Čtyři divní a utopení z deseti.

3 03.07.2021

Druhý díl zábavného, ale poměrně důsledného převyprávění řeckých mýtů od slavného britského komika a intelektuála Stephena Frye.

V Mýtech jsme se dočeti, jak to všechno začalo s mocnými Titány a s jejich následovníky, dodnes slavnými bohy jako Zeus, Afrodita či Hádes. Hrdinové se zaměřují na pokračovatele bohů, čím dál silnější lidi - avšak často silnější díky tomu, že jsou potomky bohů. Bohové se v této knize také vyskytují, i když pouze jako vedlejší postavy, které občas hrdinům pomůžou a občas je naopak potrápí. Hlavní částí knihy je ale popis různých dobrodružství, které jsou plné monster, určitého počtu úkolů, lstivých panovníků a šťastné i nešťastné lásky. A to by to nebyli starověcí Řeci, aby nedošlo i na nějaké to vraždění a sex v rodině (i když zvlášť na to druhé jsou přeci jen větší experti bozi než polobozi).

I v této knize je hodně poznámek pod čarou a často i hodně různých odboček, aby se něco dovysvětlilo, například co je zač tahle a tahle postava, protože Řeci byli experti v tom, že každé vedlejší postavě vymýšleli své vlastní "sólová dobrodružství". Přibližně v polovině knihy začne na tomhle dovysvětlování Fry příliš ujíždět a ze zábavných příběhů se stává překomplikovaná lekce (fiktivní) historie.

Celkově mě některé příběhy bavily víc (např. Héraklés či největší athénský hrdina Théseus), některé míň - například Iásonův příběh se dost táhne a má hromadu odboček, i když základ je zajímavý. Jeho slavná výprava totiž měla na palubě podle názvu lodě tzv. "Argonauty", což byla skupinka těch nejslavnějších hrdinů té doby. Byl mezi nimi třeba největší silák Héraklés (Herkules) či nejtalentovanější bard Orfeus. Byli to v podstatě takoví řečtí Avengers.

Stephen Fry vypráví velmi zábavným způsobem, i když ne vždy je kniha natolik působivá jako první kniha Mýty. Určitě ale stojí za to si ji přečíst, pokud vás řecké pověsti alespoň trochu zajímají.


Sedm předchůdců superhrdinů z deseti.


P.S. U českého vydání mi vadily dvě věci - občas není vyznačeno, že poznámka pod čarou není od autora knihy, ale od překladatele či redaktora, a chybí mapa, na kterou se jednou v textu přímo odkazuje.

3 23.05.2021