Nočnípták komentáře u knih
Kniha, nad kterou mně bylo úzko a zle. Zase. Tak jako nad Byly jsme tam taky, Lustr pro papeže a Ohlédnutí od Zábranové. A to jsem říkala, že už nic takového číst nechci. Jo, odříkaného chleba největší krajíc. Tady to bylo o to horší, že šlo nejvíc o děti. Linie pátrání (detektivní se říct nedá, nebyl tu detektiv) se mně zdála trochu neuvěřitelná a co si myslet o pomstě to opravdu nevím. Byla hrozná, ale na druhou stranu bez ní by nikdo nebyl potrestán. Ještě to musím zažít.
Podle mě by tohle měli dát jako doporučenou četbu pro třetí a čtvrté ročníky středních škol. Aby se nezapomnělo.
Po přečtení Sudetského domu a Chaloupek jsem v knihovně z pultu popadla právě vrácené Nebe nad Perninkem. Překvapení. Žádné válečné a poválečné drama, ale román o alkoholikovi, který se dokázal ze závislosti dostat. Napřed jsem byla zklamaná. Postavu Petra jsem nesnášela,tomu jak se povahově polepšil jsem moc nevěřila. Nakonec se mně román líbil, protože Kamila a její nadšení pro poznávání Krušných hor ve mně vzbuzuje touhu. Znám totiž jen Jáchymov a ráda bych je teď poznala víc.
To bylo bezvadné oživení filmů. Ty výtky, že je to jako scénář? Vždyť jo, je to literární zpracování filmové trilogie. Bylo to opravdu jako když se dívám na ten film. Hned se musím podívat na Netflix, jestli tam ještě trilogie je.
Nějak jsem se nemohla začíst a tak jsem knihu odkládala a zase začínala číst. Pořád dokola. Přece to nevzdám, vždyť je to můj oblíbený Peter May. Najednou čtu a čtu a nevím kdy přestat. Trilogie z Hebrid ani detektivky z Francie a z Číny to sice nejsou, ale autorův způsob vyprávění je poznat. Jeho popisy míst, přírody, děje - připadám si, že jsem přímo tam. Vraha jsem odhalila brzy (to je škoda, raději bych byla překvapená), ale konec se mně líbil moc.
Podle mě nejslabší z trilogie. Už mě to tolik nebavilo. Ale vnučce se i tento díl líbil moc. Takže to bude tím, že dávno nejsem cílová skupina. Budu se muset podívat i na ty komiksy.
Jako první díl. Užila jsem si to. Mělo to spád, bylo to temné a dobrodružné. Žádné protahování děje z jedničky.
Mně se kniha líbila. Moc. Nepitvám a neporovnávám jestli věk hlavních postav odpovídá jejich činům a vůbec už nesrovnávám Vojtěcha Matochu s panem Foglarem. Vyrostla jsem na foglarovkách a jsem ráda, že je naše vnoučata čtou, ale vím, že pro mnoho dnešních dětí je už Foglar překonaný. Pan Matocha je svůj a jeho knihu bych spíš zařadila mezi sci-fi. Je to příběh, který se nemůže opravdu stát, ale to čtenářům nevadí , protože si stejně představují, že to prožít mohou. Jen si vzpomeňte, když jsme četli foglarovky a verneovky. Všichni jsme se nechali unášet dějem a nepřemýšleli, jestli je to možné nebo ne.
Já jsem moc spokojená a doufám, že po této trilogii bude pan Matocha pokračovat ve psaní knih pro mládež. Také se mně líbily ilustrace. Spojení Matocha-Osoha je výborné.
Od Patricka Quentina se mně některé knihy líbí víc a některé méně. Určitě k nim nelze přistupovat jako ke klasickým detektivkam, spíš románům s menší detektivní zápletkou. V této třikrátovce byl zajímavý Muž v osidlech, ostatní tak průměr.
Úžasný průvodce šumavskými místy, která dnes už neexistují. Ze Šumavy znám hodně, ale objevovat s Emilem to je pro mě velká radost a potěšení.
No, Perry Mason to není, ale úplně špatné také ne. S Donaldem a Bertou jsem se setkala poprvé. Začátek nuda, pak se to rozběhlo. Když jsem si myslela, že vím, tak bylo všechno jinak. Musím zkusit další z téhle série.
Jsem milovník poezie, ale ne vždy jí rozumím. První báseň mě oslovila, pak už to bylo horší. Jak autor v úvodu píše, že to není básnická sbírka, spíš rýmovačky. Ty já opravdu nemusím. Knížečku jsem ale neodložila a jsem moc ráda, protože druhá část to jsou Legendy a romantika. Pak Něco málo o lásce a ještě A na známou notečku. Hlavně ty legendy mě nadchly. Jsem ráda, že knihu mám, třeba přehodnotím svůj vztah k rýmovačkám v první části.
Navíc jsem zjistila, že autora vlastně znám z dobrodružných a fantazy knih, které máme v knihovně.
Nějak mě ty verše neoslovili. Cítím z nich tesknotu, smutek. Samí havrani, vrány a krkavec. Taky krev.
Takové knihy jsou opravdu moc potřeba. Gump nám vypráví o sobě, o věrnosti k člověku, ale i o životě pejsků z množíren a útulků.
Film jsem neviděla, ale knihou zklamaná nejsem. Přečtěte jí opravdu za jedno odpoledne, nebo večer. Jsou v ní moc pěkné ilustrace a také fotky lidí a psů, podle nichž je příběh napsán.
Možná, že někteří lidé se po přečtení vydají do útulku a přivedou si domů psího parťáka.
Již od mého dětství mě provází psí kamarádi. Miluju je, vždy jsou členy naší rodiny, ale na víc jak dva najednou jsem neměla nikdy odvahu.
Autorovi a jeho ženě můžeme odvahu závidět. Mít psa je štěstí. Mít jich osm to je štěstí násobeno osmi. Také však je to osmkrát znásobená starost a práce. Kde vzal pan Hrabě vůbec čas všechno to sepsat pro nás čtenáře? Moc pěkně se mně to četlo, odpočinula jsem si. Asi se půjdu podívat do útulku, máme teď právě jen jedno štěstí.
Když se ke mně knížka dostala, moc nadšená jsem nebyla, další herečka napsala knížku.
Po pár stránkách se nadšení dostavilo, herečka napsala KNÍŽKU.
Milé, oddychové a tááák pravdivé. Svět viděný dětskýma očima. Humorné i smutné. Po celou dobu čtení jsem se usmívala, někdy i smála nahlas a slzička také ukápla.
Martinu Preissovou mám ráda jako herečku, nyní i jako autorku. Jdu si sehnat její první knihu.
Mě to bavilo. Mám ráda případy rady Vacátka a vrchní inspektor Budík vlastně jde v jeho stopách. Případy, které jsou napsány podle skutečnosti, jsou zajímavé a soukromý život detektivů též.
Ke knížkám paní Mornštajnové se budu stále vracet. K téhle určitě ne. Ne proto jak je napsaná, za to dávám pět*. Číst znovu nebudu kvůli temnému a těžkému ději. Čím jsem starší, tím hůř takové věci snáším. To nic nemění na tom, že si velice cením, že autorka tohle téma použila.
První kniha od Ohlssonové kterou jsem četla. Nalákalo mě, že i když severská autorka, tak to není žádný krvavák. Námět bezvadný, ale ze začátku dost nuda. Až tak tak po polovině začal mít děj spád. Samozřejmě jako u všech severských detektivek má policistka problém. Tentokrát to není alkohol ani psychické potíže, ale soužití s násilníkem.
Pachatele jsem tipovala dobře, ale čekala jsem od knihy větší zážitek.
Taková dnešní červená knihovna. V původní červené knihovně byl sex tabu, v dnešní to bez něj nejde. Jinak je to stejné. Spousta naznaků, myšlenek, nedorozumění. Všechno dobře dopadne. Odpočinková četba. Dočetla jsem s úsměvem, odpočinula jsem si a nemůžu si pomoct a musím z knihy citovat
"nemám ráda, když lidi soudí knihy podle obalu."
"Někdy se nám knížka může zdát zvláštní, může se zdát, že není pro nás. Je jenom potřeba... dát jí šanci."
"To platí i pro muže."
Mám pocit, že mně autorka viděla do hlavy a moje myšlenky hodila na papír. Jako bych citovala sebe.
Přečteno rychle a s větším zájmem něž předchozí díly. Bylo to určitě méně naivní a méně nepravděpodobné. Že by to bylo tím, že se tak nějak vytratila hlavní dějová linka a je to víc o pocitech a mezilidských vztazích? Tak tady musím třetí* přidat.
Všechny tři knihy mají moc pěkné obálky, papír i tisk. Druhý a třetí díl i rodokmen a tento díl i krásné poděkování autorky na konci. Za to je ta čtvrtá*.
Na čem opravdu záleží?
"Na každé hodince strávené s lidmi, kteří mají srdce na pravém místě.
Na každé minutce v objetí tak pevném, že se dotýkají nejen těla, ale i duše.
Na každém okamžiku, kdy se zvedneme ze dna a žijeme dál, jak nejlépe dovedeme."