Nočnípták komentáře u knih

Když jsme prvně byli sami

Když jsme prvně byli sami,
bylo to jak sen:
jaro snilo, nebe snilo
- a já celý den.

V noci jsem si vzpomínala
na pěšinku jen,
tam, kde kvetly modré zvonky,
pomněnky a rmen


Na pěšinku, kde jsi stanul,,
čet v tom zraku mém,
kde jsi řekl: "Budeš moje?"
a já řekla: "Jsem!"

Kde jsi pravil: "Bůh ti žehnej
na každé z tvých cest!"
a já jen ty modré zvonky
viděla jsem kvést.

Píseň

V lupení ptáče zapělo,
zda víš,
čím se mu srdce zachvělo,
zda víš?

Co perlí se v listí zalesklo,
zda víš?
a po čem se ti tak zastesklo,
zda víš?

V tom listí ptáčat na tisíc,
ty víš,
těch rosných perlí tam ještě víc,,
ty víš,

Pták jeden lístkem zachvěje,
ty víš,
a deštěm shrknou krůpěje,
ty víš!

Však po čem si ptáče zastesklo,
zda víš?
a proč se ti oko slzou zalesklo --
ty víš!

Při recitaci některých veršů z této sbírky si vždy pomyslím, že je již básník jaksi překonán, že do dnešní doby snad jeho verše nepatří. Pak otočím list a jsem dojatá a rozechvělá a nechápu, co mě to předtím napadlo. Součástí sbírky je gramodeska a přednes veršů Klárou Jernekovou a Jiřím Bednářem je takovou šlehačkou na dortu.

4 23.08.2018

Neznám nikoho, kdo by při vyslovení jména Zdeňka Buriana nevěděl o koho jde. A samozřejmě každému naskočí souvislost Burian - pravěk a Burian - dobrodružství. Když kniha v roce 1983 vyšla, stály na ni pochopitelně fronty / jako vždycky v knižní čtvrtky/. Nejhorší v té frontě byl strach, že se na vás nedostane. Byla jsem čtvrtá a měli jich šest nebo sedm. Ještě dneska živě vidím radost nejen našich kluků, ale i dědečka.. Dodnes má knížka jedno z předních míst v naší knihovně. Teď už ji čtou vnoučata, ale mám podezření, že pro obrázky na čtení zapomínají.

13 23.08.2018

Zajímavá kniha o tom co je to sběratelství, jak vzniklo. Co všechno se dá sbírat. Jak uspořádat sbírky. Kniha vyšla v roce 1992 a tak trochu se ztrácí mezi všemi těmi novodobými výpravnými publikacemi o všem možném. Přesto si myslím, že má pro začínající sběratele hodnotu.

2 23.08.2018

"Po tolika letech války,
letech sváření a vraždy,
mír teď mezi Odžibveji
a vším dakotským je lidem."

Takto mluvil Hiawatha,
zaváhal pak, zvolna dodal:
"Aby mír ten trval věčně,
líp se naše ruce spjaly
srdce spojila se více,
dej mi za ženu svou dceru,
Minnehahu, Smavou vodu,
nejkrásnější Dakoťanku."

Mlčí, něm je starý šípař,
dumá, slova nepronese,
potichu si pokuřuje,
hrdým zrakem hosta zbádá,
něžným polaská své dítě,
odpoví pak vážným hlasem:
"Ano, chce-li Minnehaha:
promluvit nech srdce, dcero!"

Milostná tu Smavá Voda
ještě sličnější se zdála,
jak teď k hostu pokročila,
nesvolujíc, nevzdorujíc,
měkce jemu po bok sedla,
jak mu děla s uzarděním:
"Půjdu za tebou, můj muži!"

Tak se snoubil Hiawatha!
Tak on sobě dceru získal,
kterou letitý měl šípař
tam, kde dakotská je země.

Co dodat? Neumím vyjádřit slovy krásu Longfellowých veršů ani krásu Burianových kreseb. Tu musíte objevit sami.

6 22.08.2018

Tak teď nevím co to bylo. Historický román šmrncnutý detektivním příběhem? Nebo historický román s popisem sexuálních hrátek? Po dvou oddílech /zima, jaro/ jsem myslela, že čtení vzdám. Pár historických faktů, dvě vraždy, trochu sexu, trochu politiky a léčba nemocných medicusem na dvorku. Protože jsem si však nemohla vzpomenout, jak následovala určitá historická fakta, tak jsem s přeskakováním četla dál. Začalo to mít trochu spád, dočetla jsem, ale nemohu dát než 1*.

2 22.08.2018

Tuhle knížku jsem před lety objevila v antikvariátu. Byla jsem dospělá, děti jsem ještě neměla, ale tu knížku jsem si nesla domů jako vzácnost. Doma jsme nad ní seděli a četli si. Všichni jsme byli překvapení z toho, že Spejbl s Hurvínkem nebyli taťulda a synek, ale kamarádi. Ovšem na kráse to jedinečným příběhům neubralo. Začala jsem ji číst s vnučkou. Ještě nejsme v půlce, malá usnula a já zase dočetla do konce.Takže zítra zase začnu od půlky.

7 20.08.2018

VYZNÁNÍ

Kdybys mi umřel, řekla - po kremaci
zapekla bych tvůj popel do dortu
a pomalu tě brala do svých rtů
a polykala . . .

BLOUDĚNÍ

Po mezích mezi močály - a snad
budu už doma. Stíny se tam svinou
pod strom a slunce v důlek s teplou hlínou.
A u vody si malá bude hrát.

Tady to neznám. Měl by tu být mlýn
a stodola, v níž průvan s pavučinou
vtáhnou mne na dvůr rukou stařenčinou -
A jako by tu z toho zbyl jen stín,
když zem se otočila - jako bych
rádio marně ladil na stanici,
je všechno někde jinde, jako za hranicí . . .

A je tu jeden prázdný dům. A v rohu
světnice, v rakvi, mlčí k svému bohu
maminka s křížkem v rukou sepjatých . . .

Zase jsem nedokázala napsat jenom kousek básně. Tyhle sonety pro mne byly překvapením. Již jsem se s básníkem setkala/nevím která to byla sbírka, snad Cirkus/ale nijak mne neoslovil. Možná proto jsem tuhle sbírku zastrčila v knihovně do zadní řady - nepřečtenou. Byla to chyba. Už dávno jsem se mohla těšit s těmito verši.

6 19.08.2018

nějak se mi povedlo odeslat neukončený komentář. Takže pokračování básně je tady

Jezírko v parku, začernalé kmeny,
zeď chladně strmějící do výše -
vše popsáno je rukopisem ženy,
co mi už nepíše.

VŠAK VÍŠ
Oči za to nemohou,
každá druhá se jim líbí,
otočí se po nohou,
všechno slíbí, všechno slíbí.

Řekni mi, co s rukama,
dotknou se a chtějí více,
tma přede mnou, za mnou tma,
ze zdi kane pryskyřice.

. . . . .

Verše Miroslava Floriana mám ráda. V roce 1964 sám autor sloučil své dvě sbírky - Závrať a Stopy - v jednu. Tou je právě tato útlá knížečka. S verši pana Floriana jsem se poprvé setkala ještě v dětském věku na stránkách časopisu Vlasta, který si kupovala moje maminka. Líbila se mi jejich jakási čistota, láska, příroda a život. Opisovala jsem si je do malého sešitku. Kdoví, kde sešitek skončil. Ale tu krásu, která ke mně promlouvala tehdy, tu cítím při každé recitaci i dnes.

6 19.08.2018

Deště

Už je tu podzim, smutné psaní,
dnes ráno jsem je zdvihl ze schodů
a kudy chodím, čtu si bez přestání
deště, to rozechvělé písmo rozchodů.

3 19.08.2018

Z dětství jsem měla Neználkovy příhody. Proto jsme našim dětem pořídily i Neználka ve Slunečním městě a Neználka na měsíci. Ať jsem se snažila sebevíc, nezaujal je. Nenutila jsem je a četla si sama. Že jsou knihy poplatné režimu? No a co? Které v té době nebyly? Dětem je to jedno a dospělí by se nad tím měli pousmát. Nejčastěji beru do ruky právě Neználka ve Slunečním městě. Kolik jsem jen kdysi namalovala obrázků podle této knihy. A ty názvy a jména. Pan Nosov měl ale krásné nápady. Myslím, že vnučce se bude knížka líbit tak jako mně. Sama si ji v knihovně vybrala, tak čteme pře spaním. Když usne, tak si čtu dál. Dneska jsem už na konci. Zítra však začnu zase od desáté kapitoly.

20 18.08.2018

Holoubek přinesl v zobáčku
Popelce oříšek zlatý.
A když ho Popelka rozlouskla
byly v něm bálové šaty.


Už jako dítě jsem u Vánoční koledy plakala. Dnes jsem si to zopakovala. Krása, nostalgické vzpomínky, některé plné naděje, některé smutné.Nad touto sbírkou si vždycky uvědomím, že tohle bylo moje první setkání s panem Seifertem. A z tohoto setkání vznikla láska k veršům a obdiv k člověku, který nám čtenářům, toho tolik dal.

Jaroslav Seifert - básník - nositel Nobelovy ceny za literaturu. Buďme na něj hrdí.

13 16.08.2018

Kam chodí malíř pro pohádky

Copak to pan malíř dělá?
Ilustruje knížku.
Počkáme, až bude celá -
zatím má jen lišku.

Pod štětcem už ale kdosi
tluče na bubínek
a o pomoc smutně prosí -
je to Budulínek!

Malíř kreslí . . . Všechno kolem
v mlze se mu ztrácí.
Za pohádkou, nad svým stolem,
do dětství se vrací . . .

Jako úvod knížky je tato básnička. U ní je namalovaná velká liška s nádherným huňatým ocasem. Naše pětiletá vnučka se do ní zamilovala. Do lišky i do básničky. Mám velkou radost, protože dosud vyžadovala jenom pohádky. Básničky nechtěla poslouchat. Tyhle se jí líbí tak moc, že si je odvezla domů. Třeba se jednou po letech bude nad nimi také vracet do dětství jako pan malíř.

6 16.08.2018

Ještě musím napsat, jak jsou krásné něžné ilustrace Oty Janečka. Jiného ilustrátora si k těmto veršům nedovedu představit.

Tahle knížka mne v dětství minula. Spejbla a Hurvínka jsem znala jen z loutkového divadla. Když jsem se vdala, objevila jsem ji v knihovně u manželových rodičů. To bylo počteníčko. Naše děti k ní nikdy neměly takový vztah jako já. Ale nakonec jsem se dočkala. Nejstarší vnučka ji milovala. Určitě ji miluje i dnes, i když tvrdí, že už z ní vyrostla. Teď ji čtu s těmi mladšími, ale zatím je to moc nebaví. Mne ovšem ano, takže už přečteno zase 2x. Když začnu číst, tak nedokážu přestat.

8 15.08.2018

Pták sám je smysl zpěvu,
i když nezazpívá:
zlehýnka pohne stéblem,
pár tónů
sem tam utrousí.
RAVÍNDR BHRAMAR

Zajímavé a pro nás nezvyklé verše. Tentokrát mne však víc jak básně zaujala úvodní esej o hindské poezii. Její historie od nejstarších védských hymnů a zpěvů až k dnešním básníkům.

3 15.08.2018

TAJNÁ LÁSKA

Tajně a skrytě
ty mě máš ráda,
já tebe rád:
až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
obleče druhý smuteční šat?

ODPOVĚĎ AUTORU TAJNÉ LÁSKY

Až zvlhne rukáv tvůj
slzami touhy,
za mrtvým druhem chtít budeš lkát:
za noci, když tě nespatří nikdo,
za noci obleč smuteční šat!


KDYBYCH TAK MOHL

Kdybych tak mohl - až přijde stáří -
zavřít své dveře, zavolat:
Hola!
Pán se vám pěkně poroučet dává,
že není doma!


STÁŘÍ

Zrcadlo jasné! -
Ostrý v něm obraz
studeným světlem rýsován:
Ten, jehož vidím stát proti sobě,
kdo je ten starý, neznámý pán?


Nevím co dodat. Ukázky z této sbírky vystihují nejlépe krásu japonské poezie a umění Boh. Mathesia který verše přebásnil.

Výzva 2019 - 8. Kniha od asijského autora

Báječná léta pod psa - to je pro mne Báječná knížka. Wiewegha nemám ráda. Nic z toho co jsem od něj četla se mě nelíbilo. Až na Báječná léta. Jsou ze života, plná optimismu i přesto, že někdy je všechno pod psa.

20 14.08.2018

Něze v ní zalíbilo se
i vešla k ní
svítáním
tichem
po rose

- Noční déšť žaltářem listující
vyslechni celým srdcem
Tvým bratrem budiž
každý oblázek
K chudobkám nakláněj se
a s jiskřičkami
nade všemi hlínami
pij zpívající vzduch

Toto je kousek z úvodní básně Něze v ní zalíbilo se. Zároveň je to báseň, která na mne/jako jediná/ nepůsobila depresivně. Nemohu říct, že by se mě tato sbírka básní přímo nelíbila. Snažím se docela často si v ní číst, ale nějak do těch veršů nemohu proniknout. Jsou smutné, skoro bych řekla ubíjející. Nevidím v nich žádnou naději. Nerozumím jim.

2 14.08.2018

Že je to jiný Peter May? No to je přece právě dobře, že nepíše na stejné brdo. A proč srovnávat nesrovnatelné? Vždyť se nedá srovnat ani ostrovní serie s čínskou. Každá je něco úplně jiného. Ani knihy v čínské sérii nejsou přece všechny stejné. Některá je na plný počet hvězdiček, některá na míň.
Výjimeční lidé je klasická detektivka, žádný thriller. Pátrání se odvíjí od hledání různých indicií, skládání faktů a vlastně takové mravenčí práce, jak to má v detektivkách být.
Mně se kniha líbila a i když znám i lepší detektivky, zůstává pro mne Peter May jedničkou mezi tou invazí autorů různých thrillerů a severských kriminálek.

19 14.08.2018

Jak vidí svět okolo sebe dítě? O tom nám v této knížečce vypráví Aida Brumovská. Jsou to vlastně kraťoučké povídky, které spojuje postava malého děvčátka. Jenom v té poslední už je dospělé. Vtipné postřehy malé vypravěčky, toulání a touhy. Něžně uplývající čas. To všechno v téhle knížečce je. Vrátí vás do dětství. Vždyť snad každému dítěti se zdají stromy růst až do nebe.
Knížku mám v knihovně mezi těmi, které mohu číst pořád a nikdy mne neomrzí. A poslední povídka mne pokaždé dojme stejně jako poprvé.

6 14.08.2018