Norri komentáře u knih
Instinkt mi říkal, že tohle nebude úplně pro mě, ale zvědavost tentokrát vyhrála. Zpočátku jsem se bál, že jsem se nepletl, ale při druhém čtení se mi to dostalo pod kůži. Humor je zde totiž docela specifický a zvláště v prvním příběhu může trošku připomínat animáky pro děti. Není to nic, u čeho bych vybuchoval smíchy, ale jsou to spíše drobnosti, které mě hodně pobavily. Jako třeba nepřeložené bubliny v němčině a japonštině (Googlu díky za jeho překladač), anebo hledání informací o apokalypse v těch správných knihách. Výrazy obličeje dětského démona taky stojí za to.
Všechny tři příběhy jsou poměrně konzistentní. Mají podobnou náladu a strukturu. Výjimkou je jen vyprávění, které bylo uděláno pro magazín Dark Horse a postavy v něm často bourají čtvrtou stěnu. Autoři naštěstí nezamrzli v jedné poloze a jejich vyprávění a výtvarno se, stejně jako jejich postavy, postupně vyvíjí. Jednotlivé příběhy od sebe ve vyprávění dělí vždy několik let a na postavách, zvláště na Poslíčkovi, je to znát. Stárnou a mění se jejich vzhled i životní priority. To je osvěžující a v posledním příběhu docela i emotivní.
Kresba a hlavně barvy se mi v prvním příběhu nelíbily. Ty barvy jsou vážně peklo. Od druhého příběhu jsem byl už ale spokojený.
Miluji Tonyho Sandovala! Od prvního okamžiku, kdy jsem ho objevil, miluji jeho kresbu, barvy, imaginaci a jeho příběhy. Na jeho kresbu a práci s barvami se dokážu dlouho dívat a pořád v tom budu objevovat nové detaily. Ony ty rozpité vodovky pro mě mají své kouzlo. Když Comics Centrum začalo Sandovala vydávat, tak mě hrozně potěšili. A potěšili mě ještě více, když brzy po vydání francouzského originálu vydali i jeho eroticko-surreálný komiks. Vždyť co byste mohli chtít více, než porno kreslené vaším oblíbeným umělcem.
“Růžový a černý” se nepodobá žádné jiné komiksové erotice, která u nás vyšla. Je to hodně surreálně fantastické, trošku úchylné, zatraceně vzrušující a zároveň vtipné. Pro mě je to ideální kombinace. Ve světě by se možná pár podobných komiksů našlo, ale i tak je Sandoval nenapodobitelný originál. Kdybych měl ten příběh někomu přiblížit, tak bych ho asi přirovnal ke komiksu “Jedno obyčejný léto”, ve kterém se hodně souloží a halucinuje. Nerad bych se pouštěl do nějakých výkladů, protože v tom sám nemám jasno. Ale je to jeden z těch mála případů, kdy mi to nevadí. Tady totiž cílem není porozumění, ale prožitek. Prostě jedno neobyčejné léto, které vás navždy změní.
"Dokázal bych snést pohled na tvoje ladné křivky mizející v tom horku, ale nedokázal bych se pak dívat na všechny umírající hvězdy, které jsi přivedla k životu tím, že jsi mě políbila."
Alias je krásně civilní a uvěřitelný. Má úžasně napsané dialogy i četné monology. Vlastně ani moc nezáleží na tom, jak je ten komiks nakreslený. Tady vás táhnou slova a věty, a obrázky tomu "jenom" dodávají další rozměr. Stejně jako třeba Gotham Central to nabízí trošku jiný úhel pohledu na svět, ve kterém existují superhrdinové. Alias vás nenechá v úžasu ze superhrdinské akce. Alias z vás udělá zúčastněného. Jessica Jones je soukromé očko a budete s ní prožívat nejen její vyšetřování, ale také její soukromé eskapády a úzkosti. Společně s Lukem Cagem ji pak necháte vybrečet se na vašem rameni.
Původně jsem plánoval, že celou knihu přečtu na jeden zátah, během jednoho víkendu. To jsem ale nezvládl a není to tím, že by mě to nebavilo. Právě naopak. Je to ale tak intenzivní, že jsem si občas potřeboval odpočinout a pořádně to vstřebat. V závěru to celé nakonec úžasně vygraduje a vy knihu zavřete s pocitem pěkně uzavřené série. Pokud si tedy potom ještě nedáte spoustu stran bonusů, zahrnující "Co kdyby…" příběh, rozhovory, skicáře, vystřižené scény a tak podobně.
Co se týče kresby, tak zpočátku jsem z ní nebyl příliš nadšený, pak jsem si ale zvykl a nakonec se mi i líbila. Co jsem naopak oceňoval už od začátku, tak je práce se scénami. Číst tento komiks se velmi podobá sledování filmu. Líbí se mi, jak filmy točí Tarantino. Dva lidi třeba jenom sedí a mluví spolu. Něco se během tohoto rozhovoru děje kolem nich, nebo kamera začne jednoho z nich přibližovat a vy mu visíte na rtech a užíváte si napětí, které se s každým slovem stupňuje. Žádná velká akce, jenom dokonalý rozhovor. Přesně takové pocity jsem měl při čtení Alias.
Na závěr jenom dodám, že plátěný hřbet limitky naplnil má očekávání a čtení na něm nenechalo žádné následky. Jsem rád, že Alias vyšla česky a ještě k tomu v tomto luxusním formátu a provedení.
Tomáš Kučerovský je úžasný výtvarník a tato výtvarná monografie to jen potvrzuje. Co projekt či komiks, to úplně jiný styl malby či kresby a přitom jsou všechny úžasné, osobité a skvěle fungují. Kniha je rozdělena do několika částí zaměřených na komiks, hry a ilustrace. Každá část začíná krátkým rozhovorem.
Je škoda, že z komiksů jsou zde jen ukázky. Některé komiksy totiž vyšly například ve starých magazínech Aargh, které jsou už beznadějně rozebrané. Ale chápu, že zde mohou být jen ukázky a doufám, že se jednou nějakého vydání všech těch nedostupných komiksů ještě dočkám. Tato kniha mě na ně slušně nalákala.
Sekce her a ilustrací pak ukazují, čemu všemu se Tomáš Kučerovský věnoval anebo stále věnuje. Je to úžasná přehlídka různých stylů, leč je toho tolik, že to přebije dojmy z komiksů na začátku. Jakoby to však redaktoři tušili, knihu uzavírá sekce Komiks II.
Když tu knihu otevřete, tak to první, co vás ohromí, je kresba. Zvláště v první části, kterou je Castaka. Ta vypráví o historii klanu Castaků a o jejich příchodu na planetu Marmola. Fakticky jde o prequel ke Kastě Metabaronů. Jde o typické Jodovo vyprávění rodové historie, tak jak to umí jen on, se skoro všemi jeho libůstkami (na incest tentokrát nedošlo). Zdržel se však všech metafyzických výletů za hranice reality a tak je Castaka příjemná na čtení.
V druhé části knihy jsou Metabaronovy zbraně, což je taková sci-fi pohádka, ve které princ Metabaron musí splnit tři úkoly, aby byl nakonec odměněn. Dojde i na draky a kouzelný meč. Víc k tomu asi není co říct. Oproti Castakům je to slabší, ale není to dlouhé a pobaví to.
Nostalgie je nepřenosná a některé věci musí přijít v tu správnou dobu. Tak to zkrátka je. Proto já se budu vždycky rozplývat nad Arnalem a Peruánským deníkem od Saudka, nebo nad Záhadou hlavolamu od Čermáka, zatímco Lobo, Soudce Dredd a Perverzní Páprda mě nechávají mnohem chladnějším. Začátky Crwe mě prostě úplně minuly a ke komiksům jsem se vrátil až v roce 2012 s UKK. Tolik k vysvětlení mého poněkud rezervovaného přístupu k hodnocení těchto, pro jiné lidi kultovních, komiksů v obou Crewích narozeninových dortech.
Jsem rád, že kniha 2000 CREW mi šmakovala mnohem více než Perverzní Páprda. U Soudce Dredda nemám s jeho nadsázkou a s jeho vtipy problém a přišlo mi to docela zábavné. Maestro Prdelini a Vánoční příběh, tedy kratší příběhy, jsou zábavnější a údernější než delší Egyptská kniha mrtvých. Ze Sinistera a Dextera mě bavilo jenom Čekání na kokota. Tam jsem měl ten zmiňovaný pocit podobnosti s Pulp Fiction největší. Misionář má jenom sedm stránek, nejmíň v knize, a jako jednohubka je to fajn. Jinak tam není moc co řešit. Nejdelší je pak příběh Devlina Waugha: Krvavá lázeň, který zabírá půl knihy. Je to takový správný béčkový sci-fi horor. Docela rád bych to viděl jako film. Navíc je to pěkně nakreslené a některé stránky vypadají vážně skvěle.
Ocenil jsem i textové části knihy, tedy předmluvu, povídání o vzniku Crwe a hlavně krátké představení všech postav.
Tento komiks je doslova boží a pokládá zásadní otázku. Jaký by byl svět bez bohů? Byl by lepší? Existovalo by ovládání davů strachem z božího hněvu? Skončily by války ve jménu nějakého boha? Komiks vám na to neodpoví, ale jako ateista jsem přesvědčený, že v takovém světě už žijeme a lepší to teda není. Je celkově zajímavé během čtení přemýšlet nad srovnáním skutečného světa, kde jsme si bohy vymysleli, se smyšleným světem Marvelu, kde bohové skutečně existují.
Jason Aaron vystavěl kolem této otázky výborný příběh, který ve svých vrcholech krásně graduje. Dal nám také hned tři Thory - zbrklého, pokorného a zkušeného. Každý z nich je skvělý a dokáže čtenáře chytit za srdce něčím jiným. Vytvořil také úžasného záporáka, Gorra - řezníka bohů, který je silný a strašlivý. Přesvědčen o své morální převaze zabíjí bohy ve jménu vyššího dobra. To je smrtící kombinace, která zaseje pochybnosti do srdce nejednoho Thora. Jeho motivace vnáší do příběhu lehce filozofický rozměr. a nad jeho závěry se může zamyslet nejen samotný Thor, ale především čtenáři.
"Dětinský strach smrtelníků ze světa bez bohů je mnohem silnější než jejich strach ze smrti." - Gorr
Aaron do příběhu vepsal správnou dávku epiky a patosu. Jsou chvíle, kdy se cítíte ohromení velikostí a mocí slavného Thora. Jsou chvíle, kdy cítíte hlubokou osudovost toho, co je vám vyprávěno. Příběh mě popadl a bez jediné přestávky na vydechnutí mě neúprosně vláčel za sebou až do úplného konce. Ač jsem měl trošku pochybnosti ohledně časových paradoxů a jiných záludností spojených s cestováním v čase, tak to Aaron na konci vyřešil docela šalamounsky aniž by se v tom moc vrtal.
Silnou stránkou knihy je kresba Esada Ribiće a barvy Ive Svorciny a Deana White, kteří svou kvalitou dokázali držet krok s kvalitou scénáře. Celé to působí epicky a živě. Kresba je hodně realistická a barvy na mě na první pohled působily jako ručně dělané. Zkrátka, tento komiks jsem si hodně užil a jsem si jistý, že se k němu nejednou vrátím.
Tohle je zkrátka geniální. To je tak krásně absurdně dokonalé a promyšlené! Je radost to číst a obracet každou stránku. Občas je to i docela náročné mentální cvičení. Tohle mě vždycky zaručeně rozesměje. Chci více!
Darebáci v domě - Je to docela pěkně nakreslené. Stránky to má rozdělené na spoustu menších panelů, přičemž některé z nich obsahují pouze tzv. vatu, kdy na nich někdo jenom jde anebo jenom čumí, ale ve výsledku to dodává atmosféru. Souboje mají tu správnou dynamiku a jsou pěkně krvavé. Ze začátku byl děj lehce nepřehledný kvůli spoustě pletichaření, ale to se brzy srovnalo.
Hodina draka - dokonalá kresba, ale je moc tmavá a až příliš mnoho je i ve dne skryto ve stínu. Škoda, že kreslíři nebyl dodán lepší scénář. Je totiž zkratkovitý a nepřehledný. Navíc jsem měl pocit, že vůbec nepracuje s napětím. Jako by mi jen odvyprávěl děj tohoto románu, ale vůbec mě nevtáhl do děje.
Moje první setkání s Perverzním páprdou a evidentně jedu na jiné vlně. Chápu, co na tom má být vtipné, ale ani jednou mě to nerozesmálo. Maximálně jsem se pousmál. A to je málo. Kresba je fajn. Ta tenká linka se mi líbí.
Psanec je moc dobře vyprávěný příběh o křivdě, vině a pomstě. Není to nic originálního, ale vůbec to nevadí. Tady je důležitá atmosféra, která si nezadá se starými ságami. Pokud si navíc ke čtení pustíte vhodnou hudbu (v mém případě Wardrunu), tak vás to doslova pohltí. Erik Kriek pěkně pracuje s dobovými reáliemi a je vidět, že se k psaní scénáře i ke kreslení dobře připravil. To je ostatně vidět i na seznamu knih, které použil k rešerši. Stejně tak je třeba pochválit souboje na meče, které má moc pěkně rozfázované.
Co se týče výtvarné stránky, tak musím říct, že ta mě fakt bere. K příběhu to dokonale sedlo. Místy to působí to jako rytiny a je to drsné jako islandská příroda a jako její osadníci. Ta syrovost z toho doslova trčí. K tisku jsou použity jen čtyři barvy - dva odstíny modré, červená a černá. Modrá je studená jako islandská krajina, vzduch a půda. Červená je zase rudá jako krev a je použita jen ve vzpomínkách a ve snech. Moc jsem si tu knihu užil.
"Byl jsem přesvědčen, že plujeme do Jötunheimu. Ale ona ta ledová země skutečně existuje. Netušil jsem, že na konci světa také žijí lidé."
Aldebaran je velmi zvláštní sci-fi komiks. Klame tělem. Dějově není nijak složitý, ale není lehké jej výstižně popsat. Během čtení se postupně proměňuje a rozkvétá. Zpočátku jsem přemýšlel nad tím, co vlastně definuje sci-fi žánr. Zda stačí o jakémkoliv ději prohlásit, že se odehrává na jiné planetě a tím pádem je to sci-fi. Trošku samozřejmě přehráním, ale kromě jiné flóry a zcela fantastické fauny děj zpočátku obsahuje jen velmi málo vědecko-fantastických prvků. Aldebaran totiž začíná jako dobrodružství dvou puberťáků, kteří byli okolnostmi přinuceni vydat se sami na cestu. Postupně pak začínají přibývají závažnější motivy, společenská témata a fantastická odhalení, které tento svět rozvíjí. Je to svět, kde v muzeu stojí raketoplány, které už nikdo neumí ovládat, a lidi se pohybují v dřevěných vozících poháněných malým nevyčerpatelným motorem anebo větrem. Je to svět plachetnic a vzducholodí. Ke střelbě se zde používají kuše i pistole a všemu vládne nábožensko-militaristická diktatura.
Ke zvláštnímu dojmu z komiksu přispívá i kresba, která mi pro sci-fi komiks přišla až nepatřičná. Kresba postav a jejich mimiky mi připadala lehce “neohrabaná”, ale brzy jsem si na ni zvykl a přestal jsem s ní mít problém. Kresba všeho ostatního je skvělá. Mimozemské zvířata působí věrohodně a hodně pomáhají vytvářet dojem skutečného světa.
Celý komiks jako celek skvěle funguje. Ten svět vás vtáhne a prožijete v něm pár hodin dobrodružství. Moc dobře se to četlo. Jediné, co by se tomu dalo vytknout, je absence vysvětlení, proč lidstvo na Aldebaranu během čtyřech generací tak moc technicky zdegenerovalo. Absence spojení se Zemí se mi nezdá jako relevantní důvod.
Je to dobrý příběh a to hned z několika důvodů. Zajímavé je, že ty důvody se vzájemně podporují. Po ‘Temných nocích’ teď nemám náladu na další epickou bitvu celých dimenzí, ani na záchranu celé planety před šmejdem z vesmíru. Proto mi velmi sedl tento v jistém směru komorní příběh. Protože pokud se bojuje o celé planety a dimenze, tak většinou už nezbývá moc prostoru pro osobní rovinu. A právě o osobní rovině ‘Krize identity’ je. Sice to není tak velký doják jako od Lemira, ale i tak se mě to dokázalo v několika momentech emočně dotknout. Není nouze ani o šokující odhalení a slovo šokující je zde opravdu na místě. Ačkoliv jsem tento příběh nazval komorním, tak není jen o několika málo postavách. Právě naopak, v příběhu jsou snad všichni tehdy aktivní hrdinové DC vesmíru. Ale jen to jen o nich, o jejich blízkých a o několika málo vedlejších záporácích. Žádná města v ohrožení a terorizované civilisty tentokrát nečekejte. Přestože je těch postav v příběhu hodně, tak je Brad Meltzer dokázal dobře ukočírovat a celé vyprávění je přehledné. Pravdou je, že většina superhrdinů tam dělá jen křoví. Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale vzhledem k nečekanému a dobře zdůvodněnému rozuzlení celého příběhu dávám plný počet.
Jsem hrozně rád, že jsem se k některým knihám dostal, byť až po letech nezájmu a ignorování. Patří mezi ně i Persepolis. Ta kniha toho totiž nabízí hrozně moc. Persepolis je životopisný komiks. Ale u komiksů, stejně jako u čehokoliv jiného, platí, že i když dva dělají totéž, tak to nikdy není totéž. Nabízí se mi srovnání s Otčinou od Niny Bunjevac. Nina je bezesporu dobrá výtvarnice, ale její kresba mi připadá příliš depresivní. Horší ale je, že mě vyprávění o historii její rodiny a o historii celého Srbsko-Chorvatského konfliktu vůbec nebavilo. To vyprávění Marjane Satrapiová je úplně jiné kafe. Její kresba není tak propracovaná, ale po čtyři dny jsem se těšil, až se do její Persepolis znovu začtu.
Marjane ve svém komiksu shrnuje čtrnáct let svého života. Vyprávění začíná v roce 1980, během islámské revoluce v Íránu, kdy jí bylo deset let a končí, když ve čtyřiadvaceti nadobro odjíždí z Íránu do Francie. Nevypráví však jen o životě v Íránu, ale také o jejím pobytu v Rakousku, kde od čtrnácti žila čtyři roky sama bez rodičů a studovala francouzské gymnázium. Ač její zážitky nejsou vždy veselé, tak o všem vypráví s vtipem a nadhledem. Marjane je od dětství rebelka s funkčním kritickým myšlením, zdravým úsudkem a až příliš velkou upřímností, což jí nejednou dostalo do svízelných situací. Persepolis nabízí mnoho situací a úvah k zamyšlení a nešetří ani emocemi. Navíc čtenáře částečně seznámí s nedávnou historií blízkého východu z pohledu normálního chytrého a nezfanatizovaného Íránčana. Je to kniha, ke které se budu v hlavě nějakou dobu vracet a za čas si ji určitě přečtu znovu.
Opět musím konstatovat, že bych ještě před pár lety nevěřil, že mě budou bavit westerny. Teď si je užívám a bavím se. Hrobař mě svou atmosférou zase dostal. Není to nepředvídatelné, ale má to úžasné postavy. Ať už to jsou běloši anebo indiáni, nikdo z nich není úplný klaďas nebo úplný padouch. Tedy až na pár vyjímek. Situace “na bojišti” se neustále mění a co platilo na začátku, to už nemusí platit o pár stránek dále. Děj má pěkné zvraty, ale zároveň není komplikovaný. Proto rychle ubíhá a snadno vás strhne s sebou.
Orbital je cyberpunkem říznutý Star Trek. Při čtení mě neustále napadla paralela vesmírné konfederace a EU. Těch paralel tam je více a jejich vnímání záleží na vaší politické orientaci. Velkým tématem Orbitalu je xenofobie a rasizmus. Ne ten otevřený, jako býval kdysi vůči černochům a nebo vůči Židům za druhé světové války, ale takový ten nepřímý, který je skrytý za stereotypy a nevhodnými vtípky. Orbital tak svým způsobem nastavuje zrcadlo nám všem a dělá to dobře - díky úžasným sci-fi kulisám je ten problém vidět s patřičným odstupem, který nám reálný svět prostě nenabízí. Líbí se mi, jak je čtenář postupně seznamován s pravidly vesmíru Orbitalu a s nejdůležitější historií - všechny informace dostane čtenář včas, ale ne příliš brzy. Hodně se mi to líbilo a to nejen díky scénáři, ale také kvůli skvělé kresbě.
Politický thriller ve sci-fi kulisách. Oproti předchozímu dílu (1 a 2) je tady (3 a 4) relativně málo akce a hodně politikaření. Až v poslední třetině to začne dostávat grády a konec je docela nečekaný.Je to docela fajn - opět zde probíhá vyšetřování a do poslední chvíle není jasné, jak to dopadne. Kresba opět super.
Původně jsem neměl v plánu opakovat si znovu předchozí díly Orbitalu. Po pár stránkách jsem ale zjistil, že se tomu nevyhnu. Děj se na předchozí události přímo odkazuje a na obě předchozí knihy. Naštěstí je to dobrá sci-fi a ta vždy potěší. Je ale pravda, že to není tak úplně klasická sci-fi. Je zde sice hodně akce, ale zároveň se hodně politikaří. Je to takový politický thriller ve velmi dobrých sci-fi kulisách. Na celé sérii je pěkné, jak v ní lze vidět určité paralely s naší současnou realitou a společností. Ať už jde o rasismus, stereotypy a nebo o Evropskou unii. Potěšující je to, že k těmto tématům přistupuje hodně kriticky. Nic zkrátka není černobílé. To ostatně platí i o tomto komiksu a nemyslím tím teď kresbu. Oproti předchozím dílům se mi děj zdá docela dost komplikovaný. Není těžké jej pochopit, ale snižuje to “dynamiku” jeho čtení. Stejně jako v předchozí knize je i zde děj občas dost zkratkovitý.
Co se týče kresby, tak ta podle mě patří k tomu nejlepšímu, co můžeme od sci-fi komiksu dostat. Čistá kresba plná detailů a technických udělátek budoucnosti. Ale nejsou zde skvěle zobrazené jen technologie, ale pestrá je také pozemská i mimozemská fauna a flora.
Tohle byl konec jak se patří. Skoro i slza na konci ukápla. Aaronovu Punisher MAX sérii je třeba vnímat jako jeden celek, jeden příběh. Potom to celé správně graduje až do velkolepého finále. Aaron se v něm vrací až k Punisherovým začátkům a pořádně rozjitří vzpomínky Franka Castla, aby finále nepostrádalo ty správné emoce. A nenechte se mýlit, ty emoce nejsou vztek a zuřivost. Tou emocí je smutek starého muže, který všechno ztratil. Smutek a pochybnosti starého vojáka o smysluplnosti všech těch let, které sám vnímal spíše jako osobní trest, který si musí vytrpět až do úplného konce. Do řádně krvavého konce.
Co se týká Dillonovy kresby, tak tu nemám rád. Během celé série jsem si na ni už ale zvykl a tak mi nekazila zážitek z příběhu. Zmínit musím také obálky jednotlivých sešitů celé série, protože ty jsou geniální a jsem rád, že jsou do před jednotlivé kapitoly vložené.
P.S. Všimli jste si, kde má 106. stránka číslo? Nevím, jestli to byl záměr, ale je to pěkné a vzhledem k ději i symbolické.
Frank se vážně povedl. Konečně jsme se dostali k hlubšímu pohledu na Punishera a na okolnosti jeho zrození. Je to parádní jízda. Dokonce i Dillonova kresba se mi zdála snesitelnější, ale možná ji jenom přebil nášlapný scénář. Ukazuje se, že tuto Aaronovu sérii nejde moc dobře hodnotit po jednotlivých dílech, protože dobře to funguje až jako celek.
Bullseye se dostal Frankovi pod kůži a přinutil ho přiznat si, že celý život lže sám sobě. Že jeho válka se zločinem má mnoho starší kořeny, než si namlouval. A tak si Frank leží rozbitý ve vězeňské nemocnici a rekapituluje svůj život před Punisherem, zatímco všichni ostatní trestanci přemýšlí, jak se Punishera zbavit jednou provždy.