Oookka
komentáře u knih
Roky
Annie Ernaux
Velmi nezvyklá autobiografie. I když chvíli trvalo, než jsem pochopila způsob, jak Annie Ernaux píše o sobě, o své generaci (či spíše sociální bublině) a lidech kolem sebe, její pojetí mě nadchlo. Navíc i specifický ženský pohled a její ironický nadhled se mi "trefil do nálady".
Kov
Karel Veselý
Knihu jsem si vybrala na základě poslechu TL;DR, i když názorově se s moderátorstvem rozcházím, jejich doporučení stran literatury jsou super. Nelitovala jsem, i když nejsem fanynka metalu, jednotlivé obrazy ze života hlavního hrdiny jsou tak sugestivně napsané, že mě čtení úplně pohltilo. Bez ohledu na to, jak depresivní ve skutečnosti kniha je a že místy děj nenavazuje tak, jak by bylo logické (ne, není to tím, že se skáče v čase tam a zpět). Celkově zapadla do řady románů, které jsem v poslední době četla a které tematizují jazyk, jen tím jazykem je zde hudba.
Svolení
Vanessa Springora
Přečteno prakticky na jeden zátah, strohý jazyk mi vůbec nevadil, naopak, připadal mi příhodný. Celá ta obludná manipulace, které se zkušený padesátník dopouští na naivní náctileté toužící po lásce, popsaná bez příkras. Není to pěkné téma, ale knihy jako je tato mohou pomoci pochopit, jak zničující je takové zneužívání a že nejde jen o fyzickou stránku.
Topecká škola
Ben Lerner
Topeckou školu jsem si zařadila do kategorie čtenářský zážitek, kdy bez ohledu na to, že děje v knize není mnoho, jsem se cítila textem vtažena a doslova pohlcena. Přesto jsem s hodnocením trochu váhala, protože v některých okamžicích jsem se po odložení knihy cítila spíše zahlcena, a to zejména v pasážích, které jsou psané z pohledu Adamova otce. Jeho linka mi byla ze všech nejméně blízká. Ale mohlo v tom hrát roli i menší soustředění, protože na čtení Topecké školy se člověk opravdu musí soustředit. Možná se k románu za čas ještě jednou vrátím.
Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
Téma knihy je vysoce aktuální, protože s masivním rozvojem umělé inteligence se stále více diskutuje o tom, v čem je člověk jedinečný, co nelze sebelepšími algoritmy nahradit. Přemýšlí o tom i vypravěčka - robotka Klára. Přiznám se, že mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, protože se neustále vynořovaly otázky, na které jsem v knize nenacházela odpoveď. Proč je Klára na jednu stranu prezentovaná jako velmi vyspělý, byť ne nejnovější, model robota, na druhou stranu má ale podivně chudou slovní zásobu a zjevně postrádá některé základní znalosti? V jaké společnosti se vlastně příběh odehrává a jakou roli v ní roboti hrají? V určitém bodě však přestaly být tyto otázky podstatné a začaly se vynořovat jiné, důležitější. Paradoxně Klára, ač umělá bytost, mi v mnohém připadala lidštější než lidské postavy, autor ji vybavil schopností empatie i schopností podstoupit oběť. Rozhodně doporučuji.
Věčná devadesátá: Proměny české společnosti po roce 1989
Jaroslav Spurný
Tato publikace je určitě záslužný počin. Ačkoliv pro mě 90. léta mají nádech spíše pozitivní jako doba mého dospívání, zpětně si uvědomuji, že nebylo vše tak růžové. Proto jsem za tuto reflexi vděčná a přečetla jsem si ji se zájmem. Kvalita jednotlivých kapitol je ovšem z mého pohledu různá, přehledné a systematické jsou kapitoly o privatizaci, médiích i rasismu a zajímavé jsou také dílčí rozhovory. Naopak zklamala mě kapitola o sportu, kde se autor soustředil převážně na problematické majitele fotbalových klubů, ale zcela pominul transfromaci sportovních svazů, v níž také tkví příčiny marasmu, v němž se některé nacházejí. A nenadchla mě ani kapitola o občanské společnosti, také poměrně jednostranně zaměřená na protestní hnutí.
Saudade
Helena Žáková
Nehodnotím, protože jsem dočetla stěží do poloviny, a pak už jsem jen prolistovala, abych si potvrdila svůj předpoklad, jak se celá záhada původu Beatriz vysvětlí. Ke čtení mě zlákala zmínka o knize v jednom knižním podcastu, ale asi mě měla varovat už obálka, o středoškolskou romanci, kde se neustále popisuje, kdo má co na sobě, kdo koho miluje, případně trapné holčičí intriky, jsem nestála. Navíc mi vůbec nesedl jazyk, i když se v knize střídají vypravěči, jazyk je pořád stejný, takový "školní" (chyběly jen přechodníky).
Houbařka
Viktorie Hanišová
(SPOILER) Tíživé téma, zpracované tak sugestivně, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout, přečetla jsem ji prakticky na jeden zátah. Recenze na serveru iliteratura končí slovy "bude předcházet příjemný čtenářský zážitek", to mi přijde absurdní, spíše bych slovo příjemný nahradila slovem intenzivní, jako matku dospívajících dětí mě čtení podobných románů občas doslova fyzicky bolí. I když bych raději šťastný konec, i ten otevřený je u téhle knihy vlastně dobrý.
Dívka v ledu
Robert Bryndza
Na jednu stranu je příběh napínavý, přečetla jsem ho téměř jedním dechem, ale vlastně jen proto, že jsem chtěla vědět, jak dopadne. Přitom je v něm spousta věcí, které mi přišly přehnané, přitažené za vlasy, včetně toho, že Erika Fosterová je skoro nesmrtelná. Asi dávám přednost klasice.
Slečna Belle Greene
Alexandra Lapierre
Jako bývalá knihovnice bych moc ráda měla plat a postavení jako slečna Belle Greene, ale její život bych žít nechtěla. Příběh je nesmírně zajímavý, o pravidle jedné kapky krve jsem neměla ani tušení a o situaci Afroameričanů po zrušení otroctví jsem věděla jen o něco málo více, knihu jsem přečetla téměř jedním dechem. Přesto jsem s celkovým hodnocením trochu váhala, protože mě podvědomě něco na knize iritovalo, ale nedokažu přesně říct, co. Možná postava samotné Belle, respektive způsob, jakým autorka ztvárnila některé náročné okamžiky v jejím životě. Možná přílišný důraz na detailní popis luxusu, s nímž se Belle potkává, jako by dané období bylo charakterizováno pouze jím. Nakonec jsem se ale přiklonila k nejvyššímu hodnocení, kniha rozhodně stojí za přečtení.
Citlivý člověk
Jáchym Topol
Chvílemi má člověk pocit, že čte bohatýrskou ságu, chvílemi pro změnu parodii na ni, chvílemi je to magický realismus po česku, panoptikum neuvěřitelných postav, představitelů různých typických "kmenů". Dlouho jsem přemýšlela, jak charakterizovat Topolovy popisy míst a situací, až mě napadlo slovo opulentní, taková opulentní slovní hostina. Příběh mě ve srovnání se Sestrou tolik nezaujal, ale přesto jsem se nakonec rozhodla pro 100%.
Až uvidíš moře
Scarlett Wilková
(SPOILER) Velmi zajímavé téma, jak se vyrovnat s pobytem v cizí zemi, každá z postav představovala svébytnou strategii. Stejně jako pod vlivem uprchlické vlny z Ukrajiny, i zde jsem se sama sebe ptala, jak bych se s takovou změnou vyrovnala já. Zápletka s Pavlem mi nicméně přišla příliš krkolomná, a na rozdíl od jiných postav jsem se na konci nedozvěděla, jak se zpětně na svůj život dívá. Trochu mě zklamal i všeobecně šťastný konec.
Rozpůlený dům: Příběh sudetské rodiny
Alice Horáčková
Vzhledem ke kompozici knihy, která sestává většinou z poměrně krátkých kapitol, jde o takový kaleidoskop příběhů a postav, které přibližují život na Benecku od konce 19. století do konce 2. světové války. S hodnocením jsem váhala, kniha se mi velmi dobře četla, ale postavy postrádaly hloubku a pro toho, kdo už z daného období má něco načteno, byl jejich vývoj i konec od určité chvíle poměrně předvídatelný. Určitě ale román může přispět k odbourání černobílých pohledů na minulost.
Od přírody podřadné – Jak se věda mýlila v ženách
Angela Saini
Na knihu jsem se těšila a nebyla jsem zklamaná, autorka shromáždila opravdu velké množství příkladů toho, jak byl a stále je vědecký pohled na ženy zkreslený. Trochu mě mrzelo, že někdy byla argumentace podle mého nedotažená, třeba v porovnání s knihou Silvie Lauder V pasti pohlaví. Ale rozhodně stojí za přečtení a přemýšlení. Dvě poznámky na okraj. Z různých příkladů uvedených v knize je vidět, že ani přírodní vědy nejsou mnohdy tak objektivní, za jaké se prohlašují. A za druhé, už bychom konečně měli přestat přechylovat cizí ženská příjmení, protože číst neustále Hrdyová, Gligaová apod. doslova bolí.
Vesnický román
Karolina Světlá (p)
Ke Karolíně Světlé jsem dlouho měla vztah, který má mnoho lidí ke knihám zařazeným do školního "kánonu", totiž že je to něco zastaralého, pro dnešní dobu nepotřebného. Vesnický román jsem si nakonec vybrala proto, že jsme se loni vydali právě ze Světlé na Ještěd, a také kvůli čtenářské výzvě. Ačkoliv příběh je po většinu času téměř jak z červené knihovny a rozhodování a jednání postav je pro moderního člověka někdy nepochopitelné, zůstalo ve mně po přečtení mnoho otázek, pro které si myslím, že stojí za to Vesnický román číst i dnes. Druhým velkým překvapením pro mě byl jazyk, který ač archaický, působil tak, že jsem se nemohla od čtení odtrhnout. Ve vydání z roku 2019 od nakladatelství Host je navíc bonus v podobě komentáře, který Vesnický román zasazuje do celkového kontextu tvorby K.S.
