Padfoot komentáře u knih

Body navíc za detektivní linku. První díl, kdy jsem opravdu neznala motivy zločinu a jen nečekala, až to Margaret dojde. Mimochodem taky jste si všimli, že navzdory tomu, jaký má Li Jen údajný instinkt a je velkou nadějí kriminalistiky a bla bla, všechny případy zatím vyřešila Margaret? A když už jsme u toho instinktu a inteligence… spousta bodů dolů za milostný trojúhelník. Zase. Spousta milostného dramatu, které by se dalo jednoduše vyřešit, kdyby se ti dva přestali chovat jako puberťáci a místo ublížených pohledů používali hlasivky. Zase. Ve stínu slepičího souboje o kohouta se mi čím dál tím hůř věří, že čtu knihu o dvou inteligentních lidech, natož o geniálních vyšetřovatelích. S každým dílem sráží milostná pletka celý příběh o něco níž a nevěřím tomu, že se to s další knihou změní.

7 10.04.2019

Tohle je bohužel knížka, která je prostě jenom tahák na peníze. Ano, je tam krásná myšlenka, spousta milých a povzbudivých slov. Ale vydat dvacetiminutový proslov jako knihu… Zvlášť proslov, který se dá pustit na Youtubu přímo z úst autorky… To nemá s literaturou mnoho společného.

6 27.02.2021

Klasika, kterou jsem četla několikrát a ještě několikrát si ji určitě přečtu. Baví mě, že to ve mně probouzí takovou rezignovanou depresi nad tím, kam jsme se jako lidstvo dostali… Otroci konzumu poslušně se honící za nedosažitelným. Na druhou stranu ale nakonec vždycky skončím u takového toho činorodého vzteku. Odhodlání něco s tím (se sebou) dělat. Samozřejmě ne agresivně, jen aktivně…. Přestože si pořád živě pamatuju starý dobrý časy brigády za pokladnou, kde mě občas při pohledu na ty fronty nabručených lidí křečovitě svírajících svoje nacpaný košíky napadlo, jaký by to asi bylo, kdyby mezi ně někdo hodil granát…

6 09.01.2021

Stalo se to, před čím vědci už roky varují – došla voda. Nebo spíš zdroje vody jsou omezené a v rámci šetření se prostě stane, že celá jižní Californie je ze dne na den bez vodovodu. Tváří v tvář strachu z žízně se společnost rychle bortí. Hlavní hrdinové Alyssa, její mladší bratr a soused si musí poradit v době, kdy najednou každý hraje sám za sebe a nedá se věřit celkem nikomu. Kromě jejich cesty za vodou je tu vloženo několik dalších příběhů různých lidí, jejich vnímání situace a způsob, jak se s krizí popasovali. Když už tedy přijmeme premisu, že někdo prostě bez varování vypnul kohout půlce státu, můžeme se pustit do celkem důvěryhodného vykreslení toho, jak by taková situace mohla vypadat. Někteří lidé v krizi zachovají chladnou hlavu, někteří objevují svoje silnější a dosud netušené stránky a jiní se naopak snižují až na dno… Asi nejde nepřemýšlet, do které skupiny bych v takové situaci spadala já…
Je to čtivé a překvapivě ani přes vyhrocenost situace to na mě nepůsobilo přehnaně. Jsem docela zvědavá na film.

6 04.01.2021

Filuta je Londýnský sirotek a král stokařů. Jednoho deštivého večera zachrání dívku, kterou se pokoušejí dva muži napadnout. Jako správný zachránce se do ní potom zamiluje. Ona ale nechce prozradit svoje jméno, svůj původ ani svůj příběh. Filuta je najat novinářem Charliem Dickensem, aby případ vyšetřoval a dívce tak pomohl.
Filuta samotný je postavou, která mi dost připomíná Morta. Takový ten chlapík, od kterého nikdo moc nečeká a pak je udiven, jak dobře si dokáže poradit v nejrůznějších situacích. Do spousty situací se dostane shodou náhod a k některým titulům přijde jako slepý k houslím – třeba „zneškodnění“ Sweeneyho Todda a hora peněz, která přišla po něm. Taky je s každou kapitolou přitažlivější – ne vzhledem, ale intelektem a schopnostmi, čili zaslouženě. Romantická linka je po Pratchettovsku velmi prostá a spíš vedlejší, přestože je vlastně tím hlavním motivem. Hodně místa zaslouženě zabírají postavičky starého Londýna – Charlie Dickens, židovský opravář Solomon, pes Onan, manželé Mayhewovi a jejich služebnictvo; a postavičky z chudinských čtvrtí jako třeba prodavačka květin, která na kytice rozebírá pohřební věnce.
Je to takový pohlazení. Hodně jinej Pratchett, ale po pár stranách mi Zeměplocha ani nechyběla. On ten Londýn je takovej Ankh-Morporskej i bez trollů. A Filutu nejde nemilovat. Natožpak Onana, žejo.

"V tomto okamžiku se stal Filuta divákem onoho úžasného pouličního divadla, tolikrát prověřovaného a opakovaného kusu, který se s minimem slov odehrává ve třech dějstvích. První je: „Já nic nevím,“ následované druhým: „Já nic neviděl,“ a poslední, nejoblíbenější: „Já nic neudělal,“ k čemuž je obvykle připojen zcela bezplatný přídavek – staré známé číslo: „Já tam nebyl.“

6 08.07.2020

Max je klasickej kravaťák, co má supr kariéru na účtě míče, doma playboy buchtu a nula nula prd volnýho času, koníčků, přátel nebo co já vim… něčeho, co by měl rád alespoň zbla. Přesně ve chvíli, kdy se cejtí nejvíc na dně a vysátej, potkává Marlu, která je jeho přesným opakem – svobodná, nespoutaná a plná života. A samozřejmě, jak už slibuje anotace, je taky tajemná. To je jasný, každá správná čupr baba musí mít nějaký velký tajemný. S ní hází všechno za hlavu, ujíždí na motorce slunce západu vstříc a bla bla bla. Já nevim, ale jestli mi někdo chce tvrdit, že přesně takovej příběh nečetl už minimálně třikrát, nebo ho minimálně patnáctkrát neviděl v telce, tak prostě kecá. Netvrdím, že Babinská neumí psát, to zas bacha, ale jaksi se jí nedostává nápadů. Jakože fakt nula. A v druhý půlce knihy už nasazuje vyslovenej kýč, kterýmu se nešlo nesmát. Především v pasážích, který patrně měly být velmi dojemný a romantický až to čvachtá. Masochisticky jsem to dočetla do konce, takže si za to samozřejmě můžu sama a dobře mi tak.

6 11.11.2019

Sice klasický horor ve strašidelném domě, ale zároveň mnohem víc. Psychické souboje sám se sebou, se svými traumaty z dětství nebo se závislostmi. Hledání síly a odvahy, poznávání, co je pravda a co klam a nakolik se tyhle dvě věci můžou slít…

6 30.12.2016

Nevím jistě, jestli autisté opravdu přemýšlí takhle. Pravděpodobně spíš ne. Přesto bylo skvělý číst naprosto iracionální zpracovávání těžkých (přesto relativně běžných) situací a informací. Další jakoby mimochodem vyprávěný je příběh rodičů, jejich nevěry a zrady. Toho, jakým způsobem zvládali nebo nezvládali vychovávat autistické dítě. Táta to patrně zvládal líp, paradoxně byl on označen za toho nedůvěryhodného. Bavilo mě popisování řádů, asociací i matematických úloh. Bavilo mě to všechno.

6 30.12.2016

Myslím, že jsem tehdy četla ten první článek, který Aňa pro ELLE napsala a byl prostě super. I proto jsem tu knihu teď nutně potřebovala a koupila. První článek byl bohužel patrně i ten nejlepší. Kniha je rozdělena do pěti let, v každém něco kolem deseti počteníček. A celou dobu je hrozně jasně vidět úbytek kvality. Je znát, že na první články měla možná víc času, víc je promýšlela, víc se asi i snažila. Jsou vtipné, mají myšlenku, pointu. Postupně toho ale ubývá. Hodně se opakuje, některé články jsou už o ničem, jakoby odfláknuté. Trochu mě to mrzelo. Když jsou ilustrace lepší než obsah, není to dobré.

6 30.12.2016

V knihkupectví jsem po ní šáhla trochu na blind a doma si potom pogratulovala. Hned na první stránce jsem se zasmála nahlas a bylo mi jasný, že s touhle autorkou si budeme rozumět. Příběh o ztrátě milovaný osoby a strastech všedního života proloženej vtipnýma frkama a sarkastickýma poznámkama na současný trendy. Druhou polovinu knihy tvoří popis babiččina posmrtnýho života, kterej je taky dost svéráznej a vtipnej. Celá kniha je takovým sympaticky přímým způsobem chytrá, bez zbytečný vaty. Tohle mi sedí moc.

5 19.01.2021

Krásnej příběh o životě a smrti. O ztrátách a vyrovnávání se s nimi. Strýc Finn namaluje obraz svých dvou neteří. Protože se stane žádaným umělcem, holky mají obraz uložený v bezpečnostní schránce a chodí se na něj dívat. Vzpomínat na strýčka a přemýšlet o svém sesterském vztahu, který taky prochází zkouškami. Mladší ze sester se sbližuje se strýčkovým přítelem Tobym, kterého rodina nenávidí, protože ho viní z Finnovi smrti. Rozvíjí se nečekané přátelství dvou lidí, které spojuje láska k někomu, kdo tu už není. Je to krásný, poetický a hrozně smutný.

"Když si dáš bacha, abys byla vždycky tím člověkem, kterým jsi doufala, že budeš, když se ujistíš, že se stýkáš jen s těma nejlepšíma lidma, tak potom je ti vlastně fuk, že máš umřít třeba už zítra.“

5 08.07.2020

Kellen je pro mě neuvěřitelně osvěžujícím hrdinou. Nevím, po jak dlouhé době nečtu fantasy o hrozně talentované, ve všem skvělé a navíc hrozně krásné holce. Kellen je zvláštní maximálně tím, jak ztracený je případ. (Konečně postava, se kterou se můžu ztotožnit, žejo). Navíc je příběh plný akce. Rodinné drama a boj o přežití. A jako bonus sem ještě de Castell zvládnul propašovat střípky svojí filosofie a všechno to zabalil do dávky humoru v podobě naježené nadávající koule, co ráda jí oči. Jen právě Argosanská filosofie mi občas nedává úplně smysl (ale Kellenovi taky ne, takže možná je to schválně) a historie a uspořádání světa má někdy mezery. Zatím si tu odložím kupičku nadějí a do druhého dílu nebudu ani dutat. Protože tohle bude buďto dost velká jízda nebo móc velký zklamání.

„Udělej to, co si myslíš, že by udělal muž, kterým se chceš stát.“

5 03.11.2019

Pokud bych čekala čistou detektivku, byla bych pravděpodobně zklamaná tím, kolik místa zabírá romantická zápletka. Naštěstí nejsem moc velký detektivkový nadšenec a podobná rozptýlení spíš vítám. Kniha má sympatický rytmus, bez zbytečné vaty a příběh čínského agenta Bonea a jeho Kůstky má spád. Detektivní zápletka je možná trochu ambiciózní, ale zvládnutá a zakončená důstojně. Suma sumárum mi z toho vychází celkem slibná rozjezdová kniha. Otázkou je, jak se bude série rozvíjet dál.

5 15.02.2019

Legendární kniha a zárověň symbol zla. Nad touhle knihou se rvou vlasy z hlavy, potí krev a občas štěstím zavískne při úspěšném pochopení (které však většinou bývá jen shodou náhod). Z recese jsme Petákovou zvolili jako "knihu srdce" našeho gymnázia. Přesto pevně doufám, že jednou... možná... u mě přestane jméno Petáková vyvolávat husí kůži a mrazení v zádech.

5 06.08.2013

Děj navazuje přesně tam, kde jsme minule skončili. Vasja utíká z domova převlečená za chlapce. Mrazík jí při tom svým neurvalým způsobem pomáhá. Sourozenci se Vasju pořád snaží „narovnat“, někam uklidit, nejlépe provdat a udělat z ní spořádanou ženu. A ona s paličatostí sobě vlastní bojuje za svou svobodnou vůli a svou osobnost. Kdo by se pak divil, že je z ní Mrazík celej paf.
Strašně mě baví atmosféra týhle série. Ta pomalost a mrazivost a lehký tajemno. Je to jako koukat z okna, když sněží. Na člověka dýchá chlad a přitom je mu příjemně teplo. A je to krásný.

4 12.07.2021

Ze stejného soudku jako Útok na pekárnu. Tenká knížka se spoustou krásných ilustrací. Nicméně. Oproti Útoku, kterej mi přišel úžasnej, je tohle velká bída. Jednak celá ta povídka nic moc neříká. Je to takovej velmi slabej odvar na „dávej pozor, co si přeješ“, ale zároveň se člověk vlastně nedozví, co si ta holka vlastně přála. Je tu spousta divných věcí a záhad, ale ne toho druhu, že by mě to přimělo přemýšlet a dojít k nějakým závratným teoriím. Je to jen takový to „Meh…“. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle řeknu o Murakamim, ale tahle knížka patří do kategorie vyhozené peníze.

4 08.01.2021

Sam vlkodlak a Grace puberťačka zblázněná do vlků. Příběh je prostý až primitivní, ale i tak se mi líbil a je mi celkem sympatický, že si autorka ani na žádnou vysokou literaturu nehraje. Je to tak trochu Malá mořská víla naopak, takže ani moc nejde nedržet té mladé lásce palec. Aspoň jeden.

4 06.01.2021

Někde v začátcích se na hodině angličtiny probírá Romeo a Julie. Tam Park prohlásí, že je ta ona kniha pravděpodobně pořád úspěšná, protože si lidi rádi zavzpomínají, jaké je to být mladý a zamilovaný. Přesně to je podle mě tahle knížka. Připomínka toho, jaké to je. Všechny ty nový pocity. První držení za ruku, první pusa, první otlapkávání... Já a ty proti světu, sliby na věky a podobný rozkošný klišé… Všechno je psáno chvíli z pohledu Parka, chvíli z pohledu Eleanor, čímž je to ještě hezčí – rozdíly ve vnímání stejný situace apod. Paní Duha prostě umí.

4 30.03.2020

Billy Pilgrim cestuje v čase. Jednou se probudí v Drážďanech, kde je válečným zajatcem na Jatkách č. 5. Jednou se probudí na Tralfamadoru, kam ho unesli marťani, aby ho mohli vystavovat ve své zoo. Jindy se vzbudí v nemocnici, kde leží po letecké katastrofě, kterou jako jediný přežil a všichni okolo si myslí, že přišel o rozum. Jindy se probudí na své vlastní svatbě s Valencií, kterou si bere, protože je bohatá a manželství s ní bude snesitelné – ví to, protože to při svých cestách časem viděl.
Smíšený pocity. Nevím, jestli jsem se něco dozvěděla o tý válce. Jen je tam hodně smrti. "Tak to chodí." Spíš bylo zajímavý tralfamadorský pojetí času – vidět všechno najednou, jako když přehlédneš jedním pohledem celý pás hor. Všechno je daný, všechno nějak bylo, je a bude a vlastně se s tím nedá nic dělat. "Tak to chodí." Jinak je celá knížka psaná v kraťoučkých odstavcích oddělených hvězdičkami, jako telegram. Cestování v čase dělá příběh Billyho Pilgrima mnohem zajímavější, než by jinak byl. Vonnegut je bezesporu mnohem lepší spisovatel než Kilgore Trout.

Ani nevím, kolik vlastních verzí příběhu „Co bylo potom s Nikolajem“, jsem si po přečtení Griši navymýšlela. Tenhle je všechny předčí. (A to dokonce i přesto, že v něm chybí svatba se mnou, která nechyběla v žádné z mých verzí… ehm… no nic.) Už v první kapitole člověk zabředne do Nikolajových problémů a s nimi spojenými opatřeními. Všechny intriky a plány, které vycházejí nebo selhávají, aby mohly být nahrazeny lepšími a složitějšími plány, mi hodně připomíná Šest vran. Nikolaj je tady se svým temným tajemstvím taková usměvavější blonďatá verze Kaze. Mnohem víc prostoru tu má Generál Zoja a její magický výcvik, a hlavně je tu konečně taky jako plnohodnotná postava – s minulostí, motivy a vlastními jizvami. Celé tohle uspořádání je pro mě celkem ideální, protože mnohem víc než složité popisy magických proudů, mě zajímají prostě lidé a jejich příběhy. Příběhy a životy členů triumvirátu, nebo třeba nějakého strážce s talentem na jazyky. Ideální.
Stejně tak mě bavil příběh Niny a jejího truchlení a práce ve Fjerdě. Lehký problém ale vidím v tom, jak moc odlišná je atmosféra těchto dvou příběhů a jak těžce se tím pádem přebíhá z jedné roviny do druhé. Co mě ale vysloveně štvalo je, že příběhy dohromady nesedí časově. Nikolaj a Zoja cestují týdny po Ravce, zatímco Nina prospala dvě hodiny. Dohromady celá kniha zabere v Ravce něco kolem půl roku, ale ve Fjerdě jen asi dva týdny. Jak? Magická časová pásma? Tak jako tak se těším na druhý díl a do té doby si samozřejmě budu dál vymýšlet vlastní verze. Ono mi to s tou svatbou třeba nakonec klapne.

4 12.02.2020